Bílé a černé – Je T'aime (7/8)

Víkend jsem strávil v Čechách – už několik měsíců jsme měli s partou přátel z vysoké zarezervovaný rodinný apartmán v jednom penzionu v Jeseníkách, abychom si užili trochu přírody, jak se s potutelným úsměvem vyjádřil Kuba; ve skutečnosti šlo ale o jeho rozlučku se svobodou, prvního července se chystal oženit… Ačkoliv jsem byl ale v úplně jiném prostředí a mezi úplně jinými lidmi, než se kterými jsem běžně trávil svoje dny, stejně jsem se přistihl, že docela často myslím na Juliho. Co mu asi řekla jeho máma po tom vystoupení? Pochválila ho, nebo mu vytkla všechny ty přehmaty, které stejně jako já musela dobře slyšet, a navzdory tomu, co mi slíbila, ho nutila celý víkend do zblbnutí trénovat? Hmmm a co by on říkal na to, kdybych ho někdy v létě vzal sem? Je tady krásně a on mi vyprávěl, že má hory rád, konkrétně teda Tatry… A Jeseníky jsou úplně jiné než Tatry… A taky říkal, že v Čechách ještě nikdy nebyl… Nebo bych ho měl v rámci poznávání sousední země vzít nejdřív raději do Prahy…?

V pondělí jsem jel do školy s úsměvem na rtech nejenom díky tomu, jak se víkend vydařil, ale i prostě a jednoduše proto, že jsem se tam těšil. Těšil jsem se na všechny svoje studenty, pracoval jsem s nimi rád, ale nejvíc jsem se samozřejmě těšil na toho jednoho konkrétního.

Na toho, který, když jsem vešel do klavírního studia, se na mě zkoumavě zadíval – a vůbec, vůbec se neusmál.

Zezačátku.

Ten zamračený výraz se ho držel asi tak patnáct vteřin. Patnáct vteřin, ve kterých už se mi v hlavě rýsovaly všelijaké scénáře, jak mizerně musel jeho víkend proběhnout…

Pak mu z ničeho nic zacukaly koutky… a on celý roztál.

„Ahoj, Juli… Co… se děje?“ trochu zmateně jsem ty jeho grimasy pozoroval, zatímco jsem se k němu blížil.

„Ahoj! Deje sa to, že sa na teba vôbec nedá hnevať. Ako sa môžeš v pondelok ráno tak usmievať?“

Okamžitě jsem se usmál ještě víc.

„Tak to víš, mám k tomu svoje důvody… Ale spíš mě teď zajímá, proč by ses na mě chtěl hnevať?“ zvědavě jsem na něj nadzdvihnul obočí – a zároveň jsem k němu úplně samovolně napřáhl ruku. Načež mi se zpožděním došlo, že spolu vlastně ještě nechodíme, tak jsem ji chtěl zase rychle stáhnout, jenže to už na tenhle můj pohyb zareagoval Julián – a stihl mou dlaň zachytit do své.

Rovnou se zvedl na nohy a zblízka se mi zadíval do očí:

„Napríklad preto, že si úplne kľudne priviedol moju mamu do zákulisia? Keď som ti tesne předtím povedal, že chcem byť sám,“ nadhodil a snažil se u toho znít vyčítavě, ačkoliv v jeho usměvavé tváři jsem žádné výčitky neviděl, a to, jak jeho prsty zlehka zkoumavě hladily mou dlaň a nechaly moje prsty dělat totéž, taky zrovna nevypovídalo o tom, že by na mě byl naštvaný.

„Já, no, za to se ti chci samozřejmě omluvit, stejně jako za to, že jsem se už zase neudržel a navzdory mýmu vlastnímu návrhu, že spolu do konce školního roku nebudeme…“

„Neospravedlňuj sa za nič z toho,“ skočil mi do toho Julián, a pokud bych snad chtěl něco dodat, smazal mi to ze rtů takovým sice nesmělým, přesto ale sladkým polibkem.

Na chviličku jsem se nechal unést, objal jsem ho a volnou rukou jsem ho začal hladit ve vlasech, ale když jsem si uvědomil, kde stojíme a že by se kdykoliv mohly otevřít dveře, raději jsem od Juliho o krok odstoupil.

„Radši to nebudeme pokoušet,“ usmál jsem se na něj omluvně… a taky docela lítostivě.

„Máš pravdu, prepáč.“

***

Sadol som si na stoličku a chvíľu som nechal pohľad zabodnutý do Honzových očí. Nemala to byť z mojej strany provokácia, tou nemalo byť ani to ďalšie, čo som urobil. Otočil som sa ku klavíru a až v tej chvíli mi v hlave zaznela melódia, ktorú som chcel hrať. Nielen, že som ju hrať chcel, ja som ju zahrať musel, inak by sa mi z emócií, ktoré som cítil, roztrhlo srdce. Museli sa dostať von.

Honza skladbu spoznal po pár tónoch, bolo mi to jasné z toho, ako sa zhlboka nadýchol a potom pomaly vydýchol. Stál tesne vedľa môjho boku. Natočil som k nemu tvár, napadlo mi, že som ho mohol aj nahnevať. Tá skladba bola sama o sebe vyznaním a on mi dal jasne najavo, že sme v škole a mali by sme sa správať ako učiteľ a jeho žiak ešte nekonečných deväť dní, ktoré ostávali do konca školského roka.

Nevyzeral ale mojou hrou nahnevane, vyzeral len zaujato, hľadel na moje prsty, ako keby skrz nich mohol cítiť, čo som mu chcel dať. Zamiloval som sa do neho a nebolo pre mňa prirodzené povedať to nahlas. Mohol som mu to len zahrať, a tak som hral Je T'aime od Lary Fabian len pre neho a dúfal som, že to pochopí, a zároveň som si prial, aby to nepochopil. Nevedel som sa rozhodnúť, čo by bolo pre mňa lepšie.

Posledné tóny som nechal zaznieť neprirodzene potichu, bola v nich cítiť moja vlastná neistota. Tú ešte umocnilo ticho, ktoré v učebni nastalo, keď som skončil.

Venoval som pohľad svojim rukám, chveli sa mi ako vždy, keď som bol nervózny. Honza ma ale nenechal, aby som sa dlho trápil.

„Posuneš se?“ spýtal sa a ja som mu vedľa seba uvoľnil miesto.

Nebol som si istý, či to urobil naschvál, alebo to bolo nedopatrenie, ale keď si sadal, cítil som jeho dotyk na ramene, bol ako pohladenie.

„Zahrál jsi to perfektně,“ povedal, preskočil mu u toho hlas. „Ale jsme na hodině… a měli bysme skladby opakovat a já bych ti je měl ukazovat.“ Položil ruky na klaviatúru a nechal znieť skladbu znovu, ale tentoraz v jeho podaní. Trhane som sa nadýchol podobne, ako to urobil on, keď som začal hrať ja. Potom som už dokázal len zavrieť oči a nechať sa unášať melódiou.

Dohral a znovu sa medzi nami na chvíľu rozhostilo ticho, ale nebolo nepríjemné, lebo si počas neho Honzova dlaň našla moju a spojili sa.

Pustiť nás prinútilo až silné buchnutie dverí. Našťastie nebuchli na našej triede, ale s tým zvukom som si uvedomil, že sa musím naučiť ovládať, aby som nespôsobil problémy sebe, ale hlavne jemu.

„Mám hrať niečo z nôt?“ spýtal som sa, lebo sa mi zdalo, že nejaké so sebou doniesol, a chcel som mu dať najavo, že som pripravený správať sa zodpovedne.

Honza sa postavil a skutočne mi za okamih na stojane pristáli noty. Zahľadel som sa na názov skladby.

„Liebestraum No. 3,“ prečítal som nahlas. Honza si odkašľal a noty mi zo stojanu zase zmizli.

„Asi nesmím vybírat náhodně,“ začal sa hrabať vo svojom puzdre a potom víťazoslávne predo mnou pristáli ďalšie noty. Tentoraz k Prokofievovmu scherzu. Minimálne som mal aspoň istotu, že to nebude znieť romanticky. To by skladba, ktorú vybral ako prvú, rozhodne znela.

Najbližších tridsať minút sme absolvovali normálnu výuku, iba sa nám pri nej podarilo viac letmých dotykov, ako sa mi podarilo s mojou predchádzajúcou učiteľkou za celý rok.

Pár minút pred koncom hodiny sa Honza ku mne znovu posadil a naznačil mi, že už hrať nebudeme.

„Asi to není úplně otázka od učitele, ale dopadlo to s tvou mámou dobře?“ spýtal sa.

Prikývol som a veľmi stručne som mu o tom porozprával. Vynechal som detaily, tie patrili len mne a mame, ale chcel som, aby vedel, že mi skutočne pomohol.

So zazvonením sme sa obaja postavili.

„Tak zas niekedy, pán učiteľ,“ povedal som a usmial som sa.

„Někdy?“ podvihol Honza obočie. „Zítra spolu máme hodinu, a pokud vím, chybí ti tam ještě nějaká známka.“

„Tak to aby som sa bežal učiť,“ zamával som mu a zmizol z učebne.

***

Po zbytek dne jsem si nemohl pomoct, ale znovu jsem si připadal jako zamilovaný puberťák. Protože mi v hlavě pořád zněl refrén písničky Je T'aime – a já se co chvíli přistihl, jak se kvůli tomu tak trochu připitoměle uculuju… Aby taky ne! Vždyť ta chvíle s Julim v učebně byla jedna z nejromantičtějších věcí, které jsem kdy zažil. Na střední škole jsem to byl vždycky spíš já, co se snažil svůj objekt zájmu něčím překvapit a okouzlit, no a Lukáš, ten můj učitel z vysoké, si už vůbec na takováhle gesta nepotrpěl. S ním byl ten vztah o úplně jiných věcech než zrovna o nějaké romantice.

Julián ale zahrál na tuhle mou romantickou strunu, a to doslova, a já vnímal, jak se ve mně tahle dosud potlačovaná část mého já zase probouzí k životu. Ve volných chvilkách jsem si nechal hlavou prohánět představy, jaká romantická překvápka přichystám já pro něj – samozřejmě až to bude oficiálně možné. Tedy za nějakých devět dnů.

Osm.

Sedm.

Šest.

Odpočítával jsem dny jako malý kluk do Ježíška a vzhledem k tomu, že každý den jsme se s Julim aspoň na chvíli potkali, viděl jsem mu na očích, že to má když ne stejně, tak minimálně podobně…

V pátek, tedy v den, kdy do konce školního roku zbývalo pět dnů, jsme se studenty třetích ročníků a s pár dalšími kolegy jeli, dalo by se říct, na výlet – a sice na konzervatoř do Bratislavy. Každý rok tam pořádají pásmo dopoledních a odpoledních závěrečných koncertů pro spřátelené hudební školy, a jakkoliv představení samotné trvalo jenom něco přes tři hodiny a další dvě hodinky spolkl rozchod po Bratislavě, díky téměř devíti hodinám, které jsme strávili na cestě tam a pak zpátky, z toho samozřejmě byla celodenní akce. V autobuse ale po celou jízdu panovala rozjařená nálada, kolega Kováč s sebou vzal dokonce kytaru, kterou pak nechal kolovat mezi všemi, kdo na ni uměli a chtěli něco zahrát… Zpívali jsme, povídali si a smáli se jeden přes druhého, a tak v tom všeobecném halasu a vzruchu úplně zaniklo, že jsme si čas od času s Julim věnovali pohledy nebo i poznámky, které byly určené jenom našim očím a uším.

A to jsem ještě netušil, že už tak skvělý den bude mít ještě skvělejší zakončení.

Když jsme o půl desáté večer vystoupili rozesmátí, ale zároveň po tom dlouhém sezení v busu celí rozlámaní a taky uzívaní z autobusu na plácku před naší školou, rozhlédl jsem se kolem dokola po zaparkovaných autech a mávajících rodičích, jestli tam nezahlédnu i Juliho mámu. Nikde jsem si jí ale nevšiml, a tak jsem se přitočil k Julimu, který zrovna postával opodál a koukal do mobilu, a přeptal jsem se:

„Odvoz domů máš zajištěný? Nebo tě mám hodit?“

„No,“ zvedl ke mně oči a tak jaksi záhadně se mu v nich zablýsklo, „zaistený ho mám, ale nemusel by som mať.“

„Ehm,“ chvilku jsem nad tím jeho tajuplným dodatkem zapřemýšlel, ale nakonec jsem to vzdal, „to mi asi budeš muset vysvětlit…“

Pousmál se:

„Som dohodnutý s Paťom, že ma domov hodí jeho otec, ale mohol by som to odvolať a mohol by si ma zaviesť ty… a prespať u nás. Naši nie sú doma a vrátia sa až zajtra poobede.“

Překvapeně jsem na něj povytáhl obočí a úplně zřetelně jsem cítil, jak mě ta líná únava opouští a nahrazuje ji cosi jako opatrné nadšení. Mít totiž možnost zůstat s ním ještě o pár hodin déle, a navíc osamotě, mít možnost se ho začerstva vyptat na všechny dojmy z dneška, mít možnost ho u toho držet za ruku nebo kolem pasu – na to se prostě nedalo netěšit…

„No tohle! A to jsi mi chtěl říct kdy? Nebo nechtěl…? Protože kdybych se tě nezeptal, tak bys to asi sám vůbec nenadhodil…“

Zatímco jsem svůj zmatek zkoušel vyjádřit slovy, do Juliho výrazu se promítalo jeho vlastní zmatení a nejistota.

„Ja to viem už od rána, lenže som nevedel, či by si… Nechcel som, aby si si myslel, že… Nevedel som iste, či to…“

„Okej, víš co?“ přerušil jsem ten jeho zajíkavý pokus o vysvětlení, „tak co kdybychom na to šli krok po kroku? Já si teď skočím pro pár věcí do kabinetu. Pak tě odvezu domů. A když budeš chtít, můžeš mě na chvilku pozvat dál. Když nebudeš chtít, tak prostě ne, hm?“ Pak jsem se na něj zakřenil: „Pořád platí, že jsme se původně domluvili, že tohle všechno necháme až na prázdniny. Jenže na druhou stranu nám to čekání stejně moc nejde, takže myslím, že jedno další porušení naší vlastní dohody asi uneseme. Když budeš chtít.“

***

Honza zabehol nazad do školy a ja som rýchlo vytiahol z vrecka mobil a zavolal som Paťovi, aby som u neho zrušil odvoz. Mohol som mu to zájsť povedať aj osobne, nestál odo mňa až tak ďaleko a viditeľne na mňa aj s jeho otcom čakali, ale nechcel som mu klamať do očí. Chvíľu sa čudoval, že sa moji rodičia tak náhle vrátili a zavezú ma domov oni, ale v pohode mi to uveril. Sľúbil som si, že mu túto lož raz vysvetlím a ospravedlním sa za ňu.

Z parkoviska pomaly odchádzali autá. Dve z nich sa pri mne zastavili a rodičia mojich spolužiakov sa pýtali, či nepotrebujem odvoz, ale zakaždým som zaklamal rovnako ako Paťovi.

Po chvíli som sa radšej zašil pod strom, aby som nebol tak na očiach, a sledoval som vchod do školy. Honza vyšiel vysmiaty po necelých desiatich minútach a obzeral sa okolo seba. Hneď ma nezbadal, a tak mu úsmev na perách povädol. Úplne ma z toho pichlo pri srdci. Vyšiel som pod svetlo lampy a zamával som mu, až potom som si uvedomil, že by som mal skontrolovať okolie, ale našťastie na parkovisku už stálo len jedno auto, a to patrilo Honzovi.

K jeho autu sme išli už spolu, ale vôbec sme sa u toho nerozprávali. Viselo medzi nami, ako som ho pozval a zároveň úplne nepozval k sebe domov.

Nevedel som ani sám sebe vysvetliť, prečo som to spravil tak divným spôsobom a prečo som nad tým vlastne váhal. Jednoznačne som vedel, že chcem byť s ním vždy, keď sa bude dať, iba som si nebol istý, že by to malo byť hneď… v mojej izbe.

Nastúpili sme do auta, Honza naštartoval a vycúval z parkoviska. Zaklonil som hlavu a oprel si ju o sedačku.

„Copak, jsi unavenej?“ spýtal sa. Pozrel som na neho, sústredil sa na cestu, ale po očku na mňa semtam kukol a zhrýzal si u toho peru.

„Nemáme hosťovskú izbu,“ odpovedal som úplne mimo tému, ale vedel som, že už je Honza zvyknutý, a potreboval som konečne zo seba dostať to, čo ma tak ťažilo a prečo mi trvalo celý deň, kým som mu povedal, že som sám doma. „Nemám ani veľmi upratané.“

„Já přece nejsem žádnej inspektor,“ zasmial sa, ale potom zvážnel. „Ale o to asi tak úplně nejde,“ došlo mu. „Juli, můžu tě prostě jenom hodit domů, a když budeš ještě chtít a nezačneš usínat, můžeme třeba ještě chvíli posedět v autě a popovídat si. Už jsem ti přece říkal, že mě k sobě vůbec zvát nemusíš.“

„Ale ja chcem, aby si šiel ku mne,“ vyhŕkol som. „Len som ešte s nikým nechodil a ty si tak…“

„Starej?“ doplnil za mňa. „Bojíš se, že tě budu do něčeho tlačit, protože jsem o dost starší než ty? Juliáne, to by mě přece nikdy ani nenapadlo, můžeš…“

„Sexy,“ prerušil som ho.

„Cože…?“ spýtal sa. Hlas mu u toho preskočil dosť vysoko.

„Nechcel som povedať, že si starý, chcel som povedať, že si sexy.“

Podvihol obočie a ja som rýchlo odvrátil tvár, aby nevidel môj výraz, ak by ku mne náhodou kmitol pohľadom.

„No, to… to…,“ začal koktať, „jsem tak úplně nečekal, že řekneš…“ Niekoľkokrát sa zhlboka nadýchol.

„Máme lasagne, keby si chcel, a mama robí vážne chutné,“ vypadlo zo mňa zase od veci, ale potreboval som to napätie v aute niečím zahovoriť.

„Jo, chtěl bych ochutnat,“ povedal rýchlo. „Ehm, chtěl bych ochutnat ty lasagne,“ zopakoval a na posledné slovo dal dôraz.

V mojom vnútri vybuchla nejaká emócia a zasiahla ma po celom tele a ešte viac sa zväčšila, keď mi na sekundu položil dlaň na koleno a jemne zatlačil. Zazdalo sa mi, že tam, kde sa ma dotkol, zhorím.

„Je v nich viac bešamelu ako v pravých talianskych, ale my to tak máme radi a mama tam dáva kvôli mne aj hrášok, tak aby ťa to potom neprekvapilo…,“ začal som rozprávať a za pár minút som mu zhrnul snáď všetky ingrediencie a aj postup varenia, aký sa u nás na toto jedlo používa. Až keď som skončil, uvedomil som si, že si o mne musí myslieť, že som úplne na hlavu. Lenže on sa tak netváril. Naopak usmieval sa, pôsobil o dosť menej nervózne ako ja.

***

Nechtěl jsem, aby si Juli to moje culení se vyložil mylně jako výsměch, jenže jsem to nemohl zastavit: když jsem poslouchal, jak mi z nervozity kvůli tomu, že mě právě pozval k sobě do domu, popisuje, jakým způsobem se u nich v rodině připravuje jejich oblíbené jídlo, tvář se mi sama od sebe roztahovala do takového lehce pobaveného, zároveň ale chápavého úsměvu…

„Juli?“ otočil jsem se k němu, když jsem zastavil před jejich domem a odpásal jsem se. „Klídek, jo? Nemáš důvod být nervózní. Ty lasagne mi určitě budou chutnat,“ natáhl jsem ruku a odepnul jsem i jeho pás. „A tvůj pokoj je určitě uklizenej úplně dostatečně,“ naklonil jsem se k němu, jak jsem postupně odmotával pás z jeho těla… „A úplně všechno bude v pohodě, neboj se,“ dodal jsem, přičemž místo tečky za větou jsem celej ten svůj monolog ukončil jemným dotykem rtů na jeho tvář.

„Ach, ale,“ vydechl a znělo to docela roztouženě, načež si hned odkašlal, aby to zamaskoval, a kousek se ode mě odtáhl, „nebude všetko v pohode, keď sa niekto zo susedov pozrie z okna a zajtra poreferuje našim, ako som sa tu s nejakým mužom bozkával v aute.“ A spolu s tím se rozesmál, uličnicky na mě mrknul a vylezl z auta ven.

S úsměvem od ucha k uchu jsem ho následoval, ovšem nedalo mi to, a když jsem za náma zavíral branku, rozhlídl jsem se kolem dokola po oknech sousedních domků. Jestli jsou jejich obyvatelé ze stejného těsta jako moje babi, vsadil bych se, že se někde nějaká záclona pohne!

To už Juli ale odemykal dveře, natáhl ruku po vypínači – a gestem mě pozval dál.

„Ehm, tak… tu bývam,“ věnoval mi další znejistělý úsměv, načež radši očima uhnul. „Mám ti nájsť niečo na prezutie? Určite máme šľapky pre návštevy, počkaj…,“ začal otvírat jednu skříňku za druhou, ale zarazil jsem ho.

„Nic mi nehledej, ostatně já nejsem žádná oficiální návštěva…“

„A čo teda si…?“ zakotvil zvědavě pohledem v tom mém, přičemž se mu v očích poťouchle zablýsklo.

„Dobrá otázka!“ rozesmál jsem se. „Co kdybysme se pro začátek shodli na tom, že prostě nejsem návštěva?“ poslal jsem mu pár těch poťouchlých jiskřiček zpátky. „A co jsem, na to přijdeme později…“

„Ehm,“ odkašlal si zase, „tak ja… asi najprv ohrejem tú večeru, čo myslíš? Aby sme nejedli veľmi neskoro.“

„Jasně,“ přikývl jsem, „to je rozumný – lasagne jsou docela těžký jídlo, tak ať pak nestrávíme celou noc tím, že se budeme střídat na záchodě, haha. Když už o tom mluvím – odskočím si, nasměruješ mě?“

„Áno, určite, hneď tu napravo,“ naznačil mi Julián rukou směr a já mu poděkoval dalším přikývnutím.

Když jsem o nějakých pár minut později došel za ním do kuchyně, na chvilku jsem se zastavil mezi dveřmi, opřel jsem se o futra a se zájmem jsem se na Juliho zahleděl. Naléval zrovna do zapékací mísy s lasagnemi trochu vody, aby je mohl ohřát v troubě, aniž by se vysušily.

„Nechceš sa zatiaľ poobzerať po dome?“

„Ani ne,“ zavrtěl jsem hlavou a usmál jsem se na něj, „já bych se radši poobzeral po tobě… Nechceš s něčím pomoct?“

„Nepotrebujem. Pomôcť. Ale potrebujem, aby si sa na mňa tak nedíval. Inak to tu… asi spálim,“ drmolil potichu, zatímco mísu zakrýval alobalem.

„Neboj, nespálíš,“ odporoval jsem mu, zatímco jsem k němu pomalu došel, stoupl jsem si těsně za něj… a ruce jsem mu položil na boky, kdežto bradu jsem si opřel o jeho rameno. Cítil jsem, jak na chviličku úplně strnul. „Nebuď ze mě tak nervózní, hm? Já jsem přece úplně obyčejnej kluk,“ prohodil jsem a dal jsem si záležet, aby se mi do hlasu promítl uvolněný úsměv. „Před Patrikem nebo třeba Darinou by ses přece taky nebál, že se ti nepovede ohřát večeři v troubě…“

„Lenže to nie je to isté,“ zavrtěl hlavou, navzdory tomu se ale začal v mém objetí uvolňovat. „Oni nie sú… Do nich nie som…“

Zamilovaný, doplnil jsem si to v duchu. Věděl jsem, že nahlas to Juli neřekne, ne teď, a pravděpodobně ne v nejbližších dnech a týdnech… Ale nevadilo mi to. Já to z jeho chování a náznaků četl i tak.

„No, a já do tebe naopak jsem. Zamilovanej,“ špitl jsem mu do ucha… a vnímal, jak Julim projelo zachvění. „A to se nezmění jenom proto, že mi nandáš k večeři příliš horký nebo naopak příliš studený lasagne…“ Načež jsem mu věnoval ještě jednu pusu na tvář – a pak už jsem od něj poodstoupil. Radši. Protože by se taky mohlo stát, že mi nenandá k večeři vůbec nic – a sice proto, že bych ho prostě místo toho začal líbat a hladit a… „Ehm, ale dobře, půjdu se teda porozhlídnout třeba po obýváku, jo? Abych tě teda tolik nerozptyloval. A sebe. A nejdřív se v klidu najíme.“

„Dobre, ďakujem, ja… ťa za chvíľu zavolám,“ řekl ještě Juli, usmáli jsme se na sebe – a já pak z kuchyně vycouval.

***

Počkal som, kým sa mi Honza stratil z dohľadu, a konečne som dal priechod vlastným emóciám. Najprv som svoj úsmev rozšíril až do neprirodzenej polohy a potom som sa uvoľnene rozosmial. Tlmil som svoj šťastný smiech rukou, aby ho náhodou nezačul, lebo by si určite myslel, že mi už definitívne preplo. Ja som ale bol len šťastný. Povedal mi, že sa do mňa zamiloval, a na to sa nedalo normálne reagovať.

Trvalo mi dosť dlho, kým som sa spamätal a bol som aspoň schopný vložiť lasagne do rúry a zapnúť ju. Nastavil som ju na nízku teplotu na pätnásť minút, nachystal som na stôl taniere, príbor a poháre a šiel som hľadať Honzu. Nenašiel som ho v obývačke, bol o izbu vedľa pri našom klavíry. Pripadal mi pri ňom krásny, ako keby sa k nemu hodil.

„Úžasnej kousek,“ povedal, keď ma zbadal.

„Chceš si zahrať?“ spýtal som sa, i keď mi bola odpoveď jasná. Niektorým krídlam sa nedá odolať, ak hru zbožňujete, ale nikdy sa nedotknete cudzieho klavíra bez opýtania.

„Díky, rád,“ sadol si na stoličku a za chvíľu jeho prsty vyčarovali nádhernú melódiu. Pomalú a vláčnu, pripomínala pohladenie. Venoval ju len mne, vedel som to podľa toho, že sa vôbec nepozeral na klaviatúru, dával si záležať na pohľade do mojich očí.

„To vôbec nepoznám,“ priznal som, keď skončil.

Postavil sa a prešiel ku mne, chýbal len kúsok a mohli sme sa dotknúť. Natiahol som k nemu dlaň, zovrel mi ju do svojej.

„To byla Debussyho Arabeska, naučím tě to, když budeš chtít.“ Naklonil sa ku mne, ako keby sa ma chystal pobozkať.

„Chcem,“ vydýchol som.

„To je vidět,“ usmial sa a spojil naše pery. Všetko sa vo mne rozochvelo, nechal som sa natlačiť na stenu, alebo som sa o ňu sám oprel, to som si vôbec nebol istý. Stratil som sa v priestore aj čase. Našťastie Honza na rozdiel odo mňa ešte dokázal premýšľať a po chvíli prerušil náš bozk. „Nepípala ta trouba?“

„Asi mi je to jedno,“ vypadlo zo mňa až príliš zasnene.

„Ale hasičům by to možná jedno nebylo,“ zasmial sa a potiahol ma za ruku smerom do kuchyne.

Po pár krokoch som sa spamätal z toho divného opojenia, ktoré mi spôsobila jeho hra a náš bozk, a aj som sa zahanbil, že som z neho tak mimo.

V kuchyni som vypol rúru a vytiahol som z nej lasagne. Vyzerali tak akurát pripravené.

„Sadni si, prosím,“ požiadal som Honzu.

Niečo mal na jazyku, asi sa chcel opýtať, či mi nemá pomôcť, ale pochopil, že by ma jeho blízkosť zase len rozhodila, a sadol si.

Položil som zapekaciu misku na stôl na pripravenú dosku, rozdelil som lasagne na dve nie úplne rovnomerné časti a tú väčšiu som chcel efektne naložiť Honzovi na tanier. Miesto toho mu to tam dopadlo z dosť veľkej výšky a omáčka frkla na stôl – aj na jeho tričko.

„Sakra, prepáč, prepáč,“ začal som sa ospravedlňovať, kým vyskočil na nohy a odťahoval si tričko z tela. Muselo ho to páliť.

„Dobrý, nic se nestalo,“ upokojoval ma.

Rýchlo som v dreze namočil do studenej vody papierové kuchynské utierky, a keď som sa otočil nazad na Honzu, mal už tričko vyzlečené a stál predo mnou len v nohaviciach. Logicky z toho vyplývalo, že mal hornú polovicu tela nahú, a už menej logicky z toho vyplynulo, že som sa zasekol v pohybe a zostal som civieť na jeho nahú hruď. Niežeby som nikdy nevidel nahú hruď, však sme mali v škole s chalanmi spoločné sprchy, ale ešte žiadna ma tak nezaujala a tak na mňa nezapôsobila.

„Podáš mi to?“ spravil ku mne dva kroky, vzal mi z ruky utierky a začal sa s nimi utierať.

Pokrútil som nad sebou hlavou, otočil som sa a zabehol som do kúpeľne nájsť v lekárničke Panthenol. Vrátil som sa aj s ním do kuchyne.

„To nebude potřeba, zase tak mě to nepálí,“ povedal, keď si všimol, čo som doniesol.

Kým mi jeho slová doputovali do mozgu, stihol som si kus mastičky naniesť na dlaň. Stretli sa nám pohľady.

„Nooo, vlastně,“ pozrel na moje ruky a v očiach mu zaiskrilo, „vlastně to trochu pálí.“

***

Byla by přece škoda toho hojivého krému – aby si ho Juli jenom bez užitku smyl z rukou a mastička tak skončila v kanále.

A byla by přece škoda, když Julián očividně chtěl vmasírovat mi tu mast do kůže, abych mu to nedovolil…

„Ja… ale, nemusíš… nemusím…,“ zkusil z toho ještě na poslední chvíli vycouvat, určitě se cítil hloupě kvůli tomu, že celou tuhle natírací akci tak trochu zbrkle zinicioval, ale nenechal jsem ho v těch rozpacích plácat se dlouho: tu mezeru mezi námi jsem pár kroky zrušil, jemně jsem chytil Juliho za zápěstí… a přiblížil jsem jeho ruku těsně k mému hrudníku. Přitiskl jsem si jeho dlaň plnou toho chladivého gelu na kůži… a potom, jako kdybych byl malíř, co učí Juliána jeho první tahy štětcem, jsem pomalu vedl jeho ruku po mých žebrech, aniž bychom se jeden druhému přestali dívat do očí. Teprve když Juli hlasitě, rozrušeně vydechl, pustil jsem jeho dlaň, aby si to mohl dál vést po svém, a ruce jsem přemístil na jeho boky, přes které jsem ho začal jemně hladit.

Julián sklopil oči k mému hrudníku a soustředěně si skousl rty, věděl jsem ale, že to není proto, že by pro něj roztírání mastičky bylo bůhvíjak náročnou činností, ale proto, že si to prostě a jednoduše užívá… Zároveň jsem tak trochu využil toho, že kromě mého nahého hrudníku a mých ztvrdlých bradavek, které na ty jeho jemné dotyky samozřejmě hned zareagovaly, nic dalšího moc nevnímá – a začal jsem mu pomalu ke krku vykasávat jeho tričko.

Když si uvědomil, co dělám, znovu ke mně stočil oči, tázavě, zvědavě – a zřejmě to, co si přečetl v mém pohledu, mu jako odpověď stačilo, protože bez jakýchkoliv dalších otázek nebo poznámek prostě zvedl ruce a nechal mě, ať mu to triko přetáhnu přes hlavu. Teprve potom se celý rozechvěl a já, aniž bych zkoumal, jestli je to chladem nebo dalším návalem nervozity, jsem ho pevně objal a schoval jsem ho u sebe v náručí.

Dlaněmi jsem mu přejížděl po zádech, jako kdybych ho chtěl zahřát, a teprve po chvíli, když už jsem měl dojem, že se tak nechvěje a taky že se s tím, že je přede mnou bez trička, stihl nějak srovnat, jsem se k němu přestal tak tisknout. Nejdřív jsem si počkal, až se na mě podívá, a teprve když jsem se ujistil, že se mu do očí nepromítá panika nebo strach nebo tak něco, ale naopak jimi ke mně vysílá důvěru a taky zvědavost, sklonil jsem se k němu, abych ho mohl políbit – a zároveň jsem dlaněmi začal po jeho nahé kůži hladivě bloudit.

Juli mi začal ty hebké dotyky rty i dlaněmi oplácet, nejdřív zlehka, opatrně a nesměle, po čase se ale jeho sonáta hraná na mou kůži stala sebejistější a taky naléhavější… A ty naše původně tiché polibky se díky tomu staly o něco hlasitějšími, protože jsme jeden nebo druhý čas od času doprovodili to vzájemné zkoumavé hlazení hlasitým vydechnutím.

***

Honzova pokožka pripomínala svojou jemnosťou zamat, len na rozdiel od tej látky hriala, možno až pálila a vysielala mi cez končeky prstov impulzy do celého tela. Nikdy predtým som taký pocit nezažil a nemyslel som si, že vôbec môže existovať. Nechcel som, aby to skončilo, ale zároveň som bol na každý ďalší svoj dotyk opatrný, ako keby som sa bál, že ma Honza zastaví, že robím niečo zle.

Lenže sa vôbec nezdalo, že by to mal v pláne. Nechal ma, aby som sa dotkol každej odhalenej časti jeho tela. Aby som končekmi prstov zmapoval všetky jeho znamienka. Nebolo ich veľa, ale aj tak som sa k nim vracal, aby som si ich dokonale zapamätal. V mysli som im priraďoval tóny a hneď sa mi z nich vytvárala melódia. Prekvapivo neznela jemne, nemala pomalé tempo, práve naopak, bola rýchla, dokonca až vášnivá, ale aj tak stále romantická a krehká. Hlavne ale bola nádherná. Chýbal jej len záver, žiadala si vyvrcholenie. Pár posledných tónov, ktoré by ju ukončovali a zároveň nútili, aby ďalej znela.

Využil som príležitosť, keď sme prerušili náš bozk, aby sme sa mohli poriadne nadýchnuť, a zahľadel som sa Honzovi do očí, znovu raz som sa podivil nad ich meniacou sa farbou. Prestal som dlaňami krúžiť po jeho chrbte a bokoch a pomaly som jednu z nich presunul na jeho hruď.

Myslím, že pochopil aj bez slov, na čo som si pýtal povolenie, lebo na moju nevyslovenú otázku odpovedal prikývnutím. Zrušil som náš očný kontakt, nedíval som sa ani tam, kam moja dlaň smerovala, na to som sa príliš hanbil, ale aj tak som nedokázal prestať a za chvíľu som sa dotkol jednej z jeho bradaviek. Bola tvrdá a hebká zároveň. Pôsobila vyzývavo, ale aj nevinne až zraniteľne.

Z Honzových úst sa vydralo niečo medzi vzdychnutím a syknutím. Zľakol som sa a rýchlo som ruku stiahol.

„Prepáč, asi to bolo zle,“ ospravedlnil som sa stále pozerajúc do zeme.

Honza mi vložil prsty pod bradu a donútil ma na neho pozrieť. Jeho oči zase zmenili farbu, tentoraz boli zastreté nejakou emóciou hnedé a súčasne zelené.

„Neboj, určitě nebylo… Na tomhle totiž nemůžeš nic pokazit,“ povedal a zhlboka sa nadýchol. Vtedy som si uvedomil, že som sám zrýchlene dýchal, že všetko bolo rýchle, ani som to nestíhal v sebe spracovať.

Krok som od neho ustúpil, stálo ma to veľa síl.

„Nezjeme si večeru?“ navrhol som so sklonenou hlavou. Podvedome som očakával, že nebude súhlasiť, pritiahne ma nazad k sebe a budeme pokračovať tam, kde sme prestali. Nezastavil by som ho, stačilo by, aby na mňa pritlačil a bolo by všetko, ako by chcel. Vlastne som si nebol istý, či by som to tak nechcel tiež. Určite som nebol hladný, na jedlo som nemal ani pomyslenie, iba som potreboval pár minút pre seba, aby som si utriedil vlastné myšlienky.

Nezastavil ma, len ku mne natiahol ruku a pohladil ma po pleci.

„Jo, jasně, než nám to úplně vychladne,“ vzal zvyšok kuchynských utierok a začal nimi utierať stôl. Zatiaľ som si obliekol tričko a s tým som si aj uvedomil, že som to Honzove celé zašpinil.

„Dám ti to oprať,“ vzal som ho zo stoličky, kde ostalo pohodené. „Ešte raz mi prepáč… Donesiem ti niečo čisté.“

Honza sa na mňa usmial:

„Juli, klid, nic se nestalo. Náhodou…,“ nedopovedal, ale žmurkol na mňa.

Ak som sa dovtedy dosť nečervenal, tak v tom momente musela moja tvár vyzerať úplne príšerne. Radšej som sa rýchlo otočil a vybehol na poschodie. Najprv som v kúpeľni namočil Honzove tričko do vody s pracím práškom, aby na ňom nezaschla škvrna, potom som šiel do svojej izby. Chvíľu som sa prehrabával v skrini, ale nakoniec som našiel pár voľných tričiek, ktoré by mu mohli byť. Zbehol som s nimi nazad do kuchyne. Honza už sedel za stolom, pred sebou mal tanier s lasagnami. Nevyzerali vôbec dobre, pretože ako predtým na tanier dopadli, tak stratili pekný tvar.

„Ja ti to vymením,“ chcel som mu vziať tanier, ale chytil ma za zápästie.

„Proč? Bude to skvělý, už se těším, úžasně to voní!“

Prikývol som a aspoň mu podal tričká, ktoré som doniesol. Bolo ich možno päť alebo šesť. Obliekol si hneď to prvé, mal ho trochu obtiahnuté, obkresľovalo každý jeho sval a ja som už videl a aj cítil, že ich nebolo práve málo.

Zasnene som sa na neho zahľadel. Chcel som sa ho zase dotknúť, dúfal som, že mi to ešte dovolí, keď som to predtým tak hlúpo prerušil. Už som ani sám nechápal, prečo som to urobil, asi toho bolo na mňa náhle veľa podnetov a emócii, veľa nového.

„Tak dobrou chuť,“ poprial mi a vzal do ruky vidličku.

„Aj tebe,“ pousmial som sa.

Jedli sme sa takmer v tichosti, párkrát ticho prerušili Honzove pochvalné vyjadrenia o maminom kuchárskom umení. Nevadilo mu vraj ani to, že sme to mali kúsok studené.

Skutočne trápne ticho nastalo, až keď sme dojedli, nevedel som, čo by som mal povedať. Chvíľu sme na seba len hľadeli. Ticho prerušil Honza.

„Můžu ti ještě pomoct s nádobím – a jet domů, jestli chceš,“ povedal.

„Nechoď!“ vyhŕkol som, ale potom som si uvedomil ako rozkazovačne to odo mňa vyznelo. „Teda, ak… chceš…, to samozrejme môžeš ísť… ale ak nechceš… tak, no,“ vykoktal som úplne nezrozumiteľne.

***

„Dobře,“ skočil jsem mu do toho jeho šmodrchavého monologu, „tak nepojedu. Ale beru to, že tu pomoc s nádobím jsi mi tím pádem odsouhlasil!“ A spolu s těmi slovy jsem na Juliho tak trochu uličnicky mrknul – a rovnou jsem se začal zvedat od stolu a sbírat z něj talíře, příbory a skleničky.

„Predsa ako hosť nebudeš upratovať!“ vyskočil Julián taky honem na nohy a zkusil mi to nádobí z rukou přebrat.

„Kuš!“ bránil jsem ty talíře rozesmátě vlastním tělem. „Můžeš zatím uklidit zbytek těch lasagní. Třeba na ně budeme mít ještě v noci chuť. Nebo ráno. A navíc, já tu nejsem žádnej host.“

Julimu zacukaly koutky.

„Návšteva nie si, hosť nie si. Koho som si to sem vlastne pozval?“ přeptal se pobaveně, zatímco začal zbytek lasagní přendávat z pekáče do malé umělohmotné misky.

„Myslím, že na pár označení, který se ke mně budou hodit, časem určitě přijdeme,“ zašťuřil jsem se na něj. Pak už jsem pustil teplou vodu, na houbičku jsem si nanesl štědrou dávku Jaru, a než jsme každý dokončili svůj díl práce, ještě jsme po sobě chvíli tyhle rádoby nesmyslné, přesto ale čímsi hřejivé narážky a všelijaké dvojsmysly pinkali.

Teprve když byla kuchyň uklizená a nebyl důvod se v ní déle zdržovat, zadívali jsme se na sebe – a já nadhodil:

„No, takže… co dál? Ukážeš mi svůj pokoj? Nebo tu mám třeba tak hodinku dvě zůstat a pomazlit se zatím s klavírem, než u sebe spácháš něco jako generální úklid?“ Jo, tak trochu jsem si ho dobíral, jenže zároveň jsem chtěl, aby věděl, že se k němu nahoru rozhodně nijak nehrnu a že si můžeme udělat i program, který se nebude odehrávat v jeho pokoji, pokud se na to necítí.

„Je už dosť hodín, asi by sme mali ísť spať,“ usmál se Julián. „Ale keby si si chcel ešte zahrať, tak samozrejme môžeš.“

„Já myslím, že s klavírem už jsem se pomazlil až až…,“ přiznal jsem popravdě, napřáhl jsem k Julimu ruku… A on mě za ni chytil, ještě chvilku se mi jenom tiše díval do očí… a pak mě do toho svého pokoje odvedl.

***

Celú cestu po schodoch mi v hlave znela Honzova posledná veta.

„S klavírem už jsem se pomazlil až až.“ Nútila ma si myslieť, že by sa možno rád pomaznal aj s niečím ďalším. Kvôli tej predstave som zabúdal, ako sa dýcha.

Otvoril som dvere na svojej izbe.

„Tak… no… tu je moje kráľovstvo.“

Vošiel, poobzeral sa a pozrel na mňa s výzvou v očiach.

„Mně to tu teda přijde parádně uklizený,“ povedal.

„Neotváraj skrine,“ zasmial som sa. Znelo to dosť hrane, aj do smiechu sa mi premietala nervozita. „Upratoval som celé ráno, aby, no… keby…“

Nenechal ma ďalej koktať a pritiahol ma k sebe do náručia.

„Nemusíš mi to vysvětlovat… A hlavně kvůli mně nemusíš uklízet,“ vtisol mi rýchli bozk. „Máš to tu pěkný.“ Pohľad nasmeroval na Roland v rohu, nezaprel tým v sebe klaviristu. „Tušil jsem, že budeš mít doma i digitální piano.“

„A čo si ešte tušil?“ spýtavo som sa mu zahľadel do tváre.

„Že budeš mít na stěně koláž z not. Možná rozeznám i jednotlivý skladby.“

„Fakt?“ spýtal som sa.

Naklonil sa k môjmu uchu a donútil ma tým nasucho prehltnúť.

„Händelova passacaglia,“ zašepkal nežne a mne sa podlomili kolená, ledva som to ustál tak, aby si to nevšimol. Sčasti za to mohol spôsob, akým to povedal, a sčasti, že moju milovanú skladbu spoznal. Odjakživa pre mňa veľa znamenala.

„A?“ niečo ma donútilo ho povzbudzovať k ďalším slovám. Myslel som, že mi povie názov ďalšej skladby, ktorej zápis dokázal na mojej stene rozoznať, on sa však len uškrnul.

„A ještě jsem tušil, že tvoje postel bude vypadat nadmíru pohodlně,“ žmurkol na mňa. Ak mi chcel spôsobiť infarkt, tak na to šiel absolútne správnou cestou. Natiahol ku mne ruku a pohladil ma po líci. „Juli, klid. Nebude se dít nic, do čeho se ti nebude chtít.“

Prikývol som, lebo som mu absolútne dôveroval, ani na sekundu mi nedal dôvod, aby to tak nebolo.

„Asi by si ju teda… mohol vyskúšať,“ vysúkal som zo seba.

„Rád,“ usmial sa. „Ale potřeboval bych předtím do koupelny.“

S jeho požiadavkou som sa konečne spamätal z toho podivného zasnenia, ktoré mi spôsobila jeho blízkosť.

„Určite, tiež potrebujem sprchu,“ povedal som rýchlo a ešte rýchlejšie som vyletel z izby a vletel do kúpeľne. Tá na poschodí bola hneď oproti mojej izbe. Honza za mnou prišiel, keď som už mal pre neho nachystaný uterák aj zubnú kefku. „Ešte ti donesiem niečo na prezlečenie.“

„Díky! Ale zpomal trochu, ať se nepřerazíš,“ chytil ma za zápästie a na cestu mi pribalil jeden bozk.

Vrátil som sa do izby a v skrini som mu vyhrabal tepláky, pri spodnom prádle som zaváhal, netrúfal som si ani len odhadnúť, čo by mu mohlo byť, ale nakoniec som našiel pár vecí a dúfal som, že si z nich niečo vyberie. Zaniesol som mu celú kôpku do kúpeľne. Nezaklopal som, vôbec mi to nenapadlo, a tak sa mi pri otvorení dverí naskytol pohľad na Honzu len v boxerkách.

„Sakra, prepáč,“ vyhŕkol som a rýchlo sa otočil, ale aj tak mi bolo jasné, že si ten pohľad zapamätám, lebo som si ho chcel zapamätať. Spôsoboval mi v žalúdku príjemné chvenie.

Honza ku mne zozadu prišiel a položil si hlavu na moje rameno.

„Není co.“

„Ja… sa osprchujem dole…,“ podal som mu oblečenie do ruky bez toho, aby som na neho znovu pozrel, a vypadol som z kúpeľne. Len čo sa za mnou zavreli dvere, oprel som sa o ne a venoval si chvíľu na vydýchanie.

***

Při sprchování jsem se musel od ucha k uchu usmívat nad tím, jak je Julián ze všeho, co se mezi námi děje, vyjukaný. Ta jeho nezkušenost, nesmělost a stydlivost mi přišla kouzelná – bylo to tak jiné oproti všem těm namachrovaným, nabubřelým frajírkům, kteří mě zkoušeli sbalit na vysoké, nebo třeba jen tak někdy večer v baru! Zároveň jsem si ale uvědomoval, že tím, že je pro Juliána všeho tak nové a neznámé, za něj přebírám tak trochu zodpovědnost… Nebo ne konkrétně za něj, ale spíš za to, aby všechna ta poprvé, která zažívá a ještě zřejmě bude zažívat se mnou, byla… prostě dost. Aby splnila jeho představy, jeho očekávání, aby se mu to líbilo…

Úsměv se mi ještě o něco rozšířil, když jsem si při otírání ručníkem uvědomil, že, pokud se teda ještě nestane něco nečekaného, budu pro Juliána nejenom jeho učitel klavíru, ale taky jeho učitel… inu, vlastně by se i tak dalo říct, že hudby. Hudby dvou zamilovaných duší, hudby dvou zamilovaných těl.

Když jsem se vrátil do jeho pokoje, Juli už seděl na posteli, zády opřený o zeď – a peřinou byl přikrytý skoro ke krku, jako kdyby do místnosti oknem neproudil teplý letní vzduch… V pokoji svítila jenom lampička, přesto si nešlo nevšimnout, jak po mně Juli znervózněle pokukoval, když jsem za sebou zavíral dveře… a odkládal kupku se svým oblečením na židli… a pomalu se blížil k němu.

„Tak co,“ přidřepl jsem si vedle postele a propojil se s ním pohledem, „ještě pořád platí, že můžu vyzkoušet, jak je pohodlná?“ A poklepal jsem dlaní po matraci.

„Jasné, platí,“ hlesl potichu, posunul se o kousek doleva a trochu peřiny poodkryl, jako kdyby mi chtěl naznačit, že se pod ni v pohodě vejdeme oba.

„Momentíček,“ napadlo mě něco – a rychle jsem ještě odběhl k hromádce svého oblečení, abych z kapsy kalhot vylovil mobil. Na něm jsem pak vybral jeden ze svých oblíbených playlistů, tenhle byl složený ze samých klavírních melodií, nastavil jsem nízkou hlasitost a mobil jsem pak položil na Juliho noční stolek displejem nahoru, takže kolem sebe šířil slabou namodralou zář. „A jestli chceš, klidně můžeš tu lampičku zhasnout, tohle nám bude jako zdroj světla stačit,“ nadhodil jsem – a vůbec mě nepřekvapilo, když to Julián opravdu hned udělal.

Pak už nic nebránilo tomu, abych z něj tu peřinu nejdřív úplně celou stáhl, než jsem si vlezl na postel za ním.

„Ať se mi pod tou dekou neupečeš,“ okomentoval jsem to potichu.

***

Často som na Honzu myslel, keď so mnou nebol, boli noci, keď sa mi o ňom aj snívalo. Niekoľkokrát sme v tom sne boli spolu v mojej posteli a robili sme veci, o ktorých by som nikdy nedokázal hovoriť nahlas. Na to som bol odjakživa príliš hanblivý a hlavne sa moje skúsenosti dali spočítať veľmi jednoducho. Okrem Honzu som sa bozkával len s jednou spolužiačkou. Len to akosi bolo v škôlke.

No a zrazu bol pri mne a moje sny sa stali skutočnosťou, a tak som nechápal, prečo som sa k nemu bál čo i len priblížiť. Dokázal som len sedieť na posteli, opierať sa o stenu a hľadieť na svoje nohy. Sem tam som hľadel aj na Honzove nohy a raz mi pohľad vyletel aj trochu vyššie. Zo všetkých vecí, čo som mu doniesol na oblečenie, si vybral pyžamové nohavice, ktoré mu končili tesne nad kolenami, a pod nimi pravdepodobne nemal nič. Aspoň sa mi to zdalo z toho jedného pohľadu, ktorý som si tým smerom dovolil. Našťastie mal aj tričko voľnejšie ako pri večeri, tak mu obtiahnutá látka neobkresľovala každý sval a ja som sa nemusel báť, že sa mi z pohľadu na neho úplne zastaví srdce.

Zato ja som sa naobliekal, ako keby bolo vonku mínus desať a nie minimálne plus pätnásť. Musel si myslieť, že mi preskočilo, ak si to teda nemyslel už dávno.

„Juli,“ oslovil ma a vytrhol zo zamyslenia. Natočil som k nemu tvár. V izbe bola skoro tma, ale aj tak som videl jeho chápavý úsmev. „Moc nad vším přemýšlíš,“ povedal, ako keby mi čítal myšlienky, naklonil sa ku mne, počkal, kým som rovnaký pohyb spravil ja jeho smerom, a až potom sme sa pobozkali. Najprv bol náš bozk letmý a nežný, ale pomaly naberal na intenzite. Zrazu som sa už neopieral o stenu, miesto toho som sa tisol k Honzovi a rukami som mu blúdil po chrbte. Niečo ma nútilo chcieť mu byť bližšie. Úplne najbližšie, ako len bolo možné. Preto mi ruka po chvíli vkĺzla pod jeho tričko a automaticky začala hladiť nahú a lákavú pokožku.

***

Uteklo mi vzdychnutí, když jsem ucítil Juliho dlaně na své holé kůži. Moc se mi líbilo to jeho něžné, zkoumavé otlapkávání, ta pečlivost, s jakou se věnoval každému místečku, které se mu zrovna dostalo pod ruce, a vzrušovalo mě, jak mě konečky jeho prstů hřály… a šimraly… A ještě víc mě vzrušovalo vědomí, že se mě dotýkají stejné ruce a stejné prsty, které jsem už několik týdnů obdivoval, jak se něžně, ale přitom pečlivě a s jakousi úctou a respektem dotýkají klavíru. Jestli někdo na klucích, co se vzhledu týče, obdivuje jejich zadek, jejich nohy nebo třeba pevné břišní svaly, tak mě vždycky přitahovaly ruce. Ruce, prsty – a taky oči.

Do očí jsem teď Julimu neviděl, měl je zavřené, jeho ruce mi bloudily po těle – a já se rozhodl, že možná přišel čas prozkoumat i další kousek jeho těla. Ostatně, už jsme s tím začali v kuchyni, a jelikož to rozhodně nevypadalo, že by se Juli chystal jít během minuty nebo dvou spát, neviděl jsem důvod, proč v tom ještě chvilku nepokračovat… Na chviličku jsem přerušil ten náš polibek, což Juliho donutilo oči otevřít a zvědavě se na mě podívat – a já té naší líbací pauzy využil k tomu, abych nejdřív jemu a potom sobě sundal tričko. I když v tom slabém světle jsem na něj moc neviděl, stejně jsem tušil, že se kvůli tomu začervenal, a tak jsem mu po té jeho rozpálené tváři jemně, konejšivě přejel hřbetem dlaně… a pak jsem ho zase políbil.

Ještě chvilku jsme se líbali a objímali takhle vsedě, pak jsem ho tak nějak bez přemýšlení chytil za pas o něco pevněji a položil jsem ho na záda. Lehl jsem si k němu, no, horní polovinou těla jsem ležel spíš na něm – a on mi automaticky obtočil paže kolem krku. Já se v tom jeho objetí rozpouštěl blahem, líbilo se mi, jak mě k sobě vroucně tiskne, jak mi nechce dovolit, abych se od něj byť jenom o kousíček odlepil… Jenže zároveň jsem se od něj odlepit chtěl, protože jsem chtěl ochutnat i něco jiného než jeho rty.

A tak jsem se nakonec z jeho držení vymanil, vtiskl jsem mu pusu na tvář… a na bradu… a pak na krk… a na klíční kost… A pomaličku jsem se posunoval níž a níž, až jsem se zastavil u jeho vzrušením ztvrdlých bradavek. Tu pravou jsem zlehka nasál do pusy, opravdu zlehka, přesto to pro Juliho bylo tak intenzivní, že hlasitě vydechl a vzrušeně zaklonil hlavu. Trošku jsem zalitoval, že na něj nevidím líp, protože pozorovat v jeho tváři, co s ním moje hravé, zkoumavé ochutnávání dělá, by mě samotného dost rajcovalo, ale na druhou stranu jsem chápal, že on si to takhle v přítmí užije mnohem víc. Kdybychom měli v pokoji víc světla, dost možná by se za to, jak s ním moje dotyky mávají, zbytečně styděl, kdežto takhle si mohl dovolit prožívat a projevovat všechny svoje pocity naplno…

Hned jsem mu dopřál, ať v tom hlasitém a nekontrolovatelném prožívání pokračuje: laskal jsem jeho bradavku jazykem, rty a občas jsem ji potrápil i svými zuby, zatímco druhou bradavku jsem mnul mezi prsty, zlehka, přesto ale tak, aby to vnímal. Julián mi bezděčně vklouzl rukama do vlasů a prsty se mi probíral účesem, čas od času mě za vlasy ale nevědomky zatahal, to podle toho, jak intenzivně jsem se zrovinka věnoval jeho hrudníku.

Když jsem se jeho citlivých bradavek aspoň na chvilku nabažil, sklouzl jsem po jeho těle ještě o kousíček níž – abych se mohl podobně pečlivě pověnovat i jeho pupíku… Juli zrychleně, trhaně dýchal a kvůli tomu se jeho pevné bříško skoro křečovitě nadzvedávalo, když jsem po něm objevitelsky šmejdil jazykem nebo nosem, vdechoval jsem tu lákavou vůni horké, rozpálené kůže a slízával slabounkou vrstvičku potu… Z hrdla se mi vydralo spokojené, zároveň ale i roztoužené zamručení.

A moje vzrušení dokonce ještě o stupínek povyskočilo, to když Juli pro změnu nahlas vydechl:

„Ach, Honzo…“

To jeho smyslné vzdychnutí mě probralo z jakéhosi transu, do kterého jsem se už už propadal. Došlo mi, že napoprvé by to asi přece jenom mohlo stačit… Nechtěl jsem, aby toho na Juliho bylo moc; aby ho všechno to nové a vzrušující zahltilo tolik, až by z toho nakonec paradoxně nic neměl, protože by toho bylo příliš najednou. A už vůbec jsem nechtěl, aby si myslel, že kdykoliv spolu zůstaneme někde sami přes noc, tak z toho hned budu chtít vytěžit maximum…

Lehounce, opatrně jsem se po jeho rozechvělém těle vyšplhal zase nahoru, laškovně jsem ho olízl po nose a opřel jsem si bradu o tu jeho, zatímco jsem čekal, až otevře oči a podívá se na mě.

„Tak co,“ šeptl jsem, když se se mnou konečně propojil pohledem, „líbila se ti pohádka na dobrou noc?“

„Moc,“ zavrtěl se pode mnou a tvář se mu roztáhla do širokého, spokojeného a taky uvolněného úsměvu, zatímco ruce mi už zase obtočil kolem krku. „Mimochodom, ako sa tá rozprávka volala? Ja len aby som vedel, keby som ju niekedy chcel zopakovať.“

Chápavě jsem se na něj zaculil:

„Hmm, tohle byla myslím ta O spokojeném klavíristovi a jeho učedníkovi…“

Juli vyprskl smíchy:

„No počkaj, nemalo by to byť O dvoch spokojných klaviristoch?“

„Já mám pořád dojem, že je tam někde to slovíčko učedník,“ škádlil jsem ho. „Tak možná se to jmenuje O spokojeném klavírním mistrovi a jeho spokojeném učedníkovi,“ lípnul jsem mu rychlou pusu na ty jeho rozesmáté rty – a překulil jsem se vedle něj na záda a jeho jsem si stáhl do náruče. Julián se ke mně přitulil, ještě chviličku se teda trochu vrtěl, jak hledal co nejpříjemnější polohu, pak jsem spíš ucítil, než viděl, jak s dlouhým vydechnutím zavírá oči… A to mě donutilo zavřít i ty moje.

A zatímco jsme se oba propadali do říše spánku, ševelila nám k tomu do uší tichá, přesto nádherná Nuvole Bianche.