Biele a čierne – Belle (2/8)

Druhý den se mi moc nechtělo vstávat – trochu jsme to včera s klukama a s bývalým třídním protáhli a domů jsem se dostal až ve dvě v noci. Sice střízlivý, protože jsem řídil, ale i tak jsem se teď cítil podivně rozlámaně! Budík mi totiž zazvonil už krátce po šesté.

Do práce jsem se ale těšil, to zase jo! Včera jsem si odbyl takové to seznamování s kolegy, studenty i chodem školy jako takové a dnes už mě čekalo to, co miluju nejvíc na světě – klavír…

„Honzíčku, nechceš dolít ještě trochu kakaa?“ vyrušila mě z rozjímání babička.

„Ne, babi, děkuju! A říkal jsem ti přece, že nemusíš ráno vstávat a chystat mi snídani! Už jsem velkej, zvládnu to sám,“ usmál jsem se na ni.

Babi jenom mávla rukou – a trochu ohřátého mléka mi do hrnku přece jenom dolila. Než jsem se proti tomu stihl ohradit, přistál mi na talíři ještě jeden makový koláček…

„Babi!“ přimhouřil jsem na ni oči.

„No co? Vždyť sám říkáš, že už jsi velkej. Čili musíš hodně jíst,“ uculila se na mě dobrosrdečně – a pak se odkolíbala z kuchyně pryč, podle klapnutí dveří jsem poznal, že se vrátila zpátky do své ložnice. Sám pro sebe jsem zavrtěl hlavou – o tomhle si s ní budu muset ještě pořádně promluvit! Vážně nemá smysl, aby si na ráno natahovala budíka jenom proto, aby mi mohla nachystat snídani, jako to dělávala, když jsem se sem nastěhoval ve čtrnácti… V duchu jsem si ten úkol Promluvit si s babi třikrát podtrhl výraznou žlutou fixou – a prozatím jsem tenhle svůj imaginární úkolníček zavřel. Čas se krátil, bylo potřeba vyrazit na cestu.

První dvouhodinovka mě čekala s Darinou – nadanou, ale teda taky neskutečně ukecanou studentkou třetího ročníku. Když jsem se jí chtěl zezačátku trochu představit, nechala mě říct jenom tři věty – hned pak mi skočila do řeči a začala štěbetat, jak je ráda, že mě poznává, a jak se na mě těšila a co se o mně povídá v kuloárech a co si o mně stihla najít na sociálních sítích… V podstatě to dopadlo tak, že jsem se nepředstavoval já jí, ale ona mě představovala mně. Teprve po deseti minutách se mi povedlo převést řeč na ni a po další čtvrthodině, to už mi začalo z toho jejího drmolení malinko tepat ve spáncích, jsem její pozornost konečně převeksloval ke klavíru. Při hraní sice nemluvila, ovšem ten výpadek v tom slovním vodopádu se pak snažila nahradit si po každé zahrané skladbě – a ve výsledku jsem si po skončení této první dvouhodinové lekce musel ve sborovně uvařit hned dvojité kafe, abych trochu zkrotil tu začínající bolest hlavy…

Když jsem si vytáhl složku hodnotících posudků, které mi kolegyně Karasová připravila, a vylovil jsem lejstro týkající se studenta, kterého jsem měl v rozvrhu uvedeného jako dalšího, sám pro sebe jsem se usmál: hmm, tak tady se dalšího slovního průjmu bát nemusím… Julián včera vypadal jako někdo, kdo naopak nemluví skoro vůbec. Doufal jsem ale, že aspoň trochu se mi ho přece jenom rozmluvit podaří.

Když jsem vešel do učebny, Julián si něco potichu sám pro sebe vybrnkával, ale jakmile mě slyšel vejít, hned s tím přestal.

„Klidně pokračuj,“ usmál jsem se na něj, a když ke mně natočil hlavu, přidal jsem i pozdrav: „Ahoj, Juliáne…“

„Dobrý deň,“ oplatil mi ten pozdrav, ale k tomu, aby pokračoval v hraní, se neměl. Užuž jsem chtěl podotknout něco ve smyslu, že vzhledem k tomu, že nás čeká lekce hry z not, a ne lekce zírání do kláves, tak by bylo fajn, kdyby teda začal hrát, ale pak mi došlo, že i když jsem ho včera vezl domů, tak jsem se mu vlastně doteď pořádně nepředstavil – a neměl bych ho o těch pár základních informací o sobě připravit…

„Pozdravoval jsi ode mě svou mámu?“ zeptal jsem se pro začátek. „Já jenom, abych věděl, na čem jsem – pro případ, že by se byla dala do vzpomínání, tak abych o sobě zbytečně neříkal věci, které už víš,“ snažil jsem se navodit uvolněnou atmosféru.

„Áno, spomenula si na vás,“ přikývl Julián. „Alebo teda skôr si spomenula na nejakého Honzíka, ktorého je na učenie škoda a ktorý by sa mal venovať skôr opere. Predpokladám, že to budete vy,“ zacukaly mu koutky.

Musel jsem se hryznout do rtu, abych se nerozesmál nahlas:

„Jo, tak to budu vážně asi já! Akorát bych dodal, že do té opery mě tlačila ona, já bych se tam tak úplně neviděl.“

„Nielen vás,“ špitnul, ale než jsem se nad tou tichou poznámkou vůbec stihl zamyslet, zvedl ke mně Julián zvědavě oči: „A kde by ste sa videli?“

„Hmm, to je dobrá otázka,“ napůl jsem se zamyslel, napůl jsem se zasnil… „Pustíš mě na chvilku?“ jemně jsem mu poklepal po rameni, abych mu dal najevo, že bych si rád na pár minut sedl za klavír.

Julián přikývl a vstal, já zabral jeho místo, zavřel jsem oči… a nechal jsem svoje ruce, ať se roztancují po klaviatuře – a ať tu odpověď hledají místo mě.

Se mnou.

Pro mě.

***

Čakal som, že začne hrať nejakú poriadne náročnú klasiku, aby mi ukázal, prečo ho moja mama považuje za jedného zo svojich najtalentovanejších žiakov. Už som v hlave počul Paganiniho etudu č.6, učitelia ju radi používali, aby ukázali svoju technickú zručnosť. Po pár tónoch som poznal, že on mi nechce dokazovať nič, chcel mi len ukázať, prečo je pre neho klavír ten pravý nástroj, a vybral si na to skladbu plnú beznádeje.

„Requiem for a dream,“ vyslovil som názov skladby a on ku mne natočil hlavu a pozrel mi do očí, jeho ruky pri tom ďalej behali po klaviatúre, nevynechali ani jediný tón.

„Jsi dobrej, nečekal jsem, že to poznáš… nebo minimálně ne tak rychle,“ povedal, znovu zavrel oči a ponoril sa naplno do hry. Pochopil som, že mám zmĺknuť, a sadol som si na malý gauč pod oknom. Netrvalo dlho a mal som tiež zavreté oči, ale rýchlo som ich otvoril, keď pieseň skončila a ozvala sa nová melódia. Vivaldiho Letom mi ukazoval, čo dokáže, a ja som mu prirátal jeden mínusový bod za to, že to mal potrebu urobiť, a plusový za to, ako mu to išlo, takže sa to vyrovnalo.

Dohral to bez chyby a postavil sa od klavíra.

„Vyměníme si místa?“ spýtal sa.

‚Ani nie,‘ pomyslel som si, ale potichu som sa postavil a prešiel som ku klavíru. Zatiaľ vytiahol noty a rozložil ich predo mňa najprv dole hlavou, ale hneď ich napravil. Názov skladby chýbal, ale mne sa po prvom prezretí rozozvučala v hlave pieseň Belle k muzikálu Notre Dame de Paris. Prekvapil ma jeho výber, aj keď na nácvik hry z nôt bez prípravy bola tá skladba ideálna. Mala náročné pasáže, ale vždy sa niekoľkokrát opakovali a na vlastných chybách sa dalo poučiť už v priebehu hry, nie až pri ďalšom hraní.

„Mrkni se na to, jestli je ti tam něco nejasné… Pokud ne, tak kdykoliv začni,“ pokynul a sadol si na moje pôvodné miesto na gauči.

Jasné mi bolo všetko a vedel som aj to, že by som mu mal povedať, že sa tá skladba na našu hodinu nehodí, lebo mám hrať niečo, čo nepoznám a vidím prvý raz, a ja by som pritom túto skladbu zahral aj so zavretými očami. Nebola ale moja chyba, že sa nespýtal, či skladbu poznám, a automaticky predpokladal, že je pre mňa neznáma.

Začal som hrať a najprv som sa celý čas díval do nôt, ale potom som sa ponoril do hry a zabudol som na okolitý svet. Stačilo mi na to, aby som si k piesni predstavil aj spev a príbeh, ktorý rozprávala. Poriadne som nevnímal, ako sa učiteľ za mnou postavil a prešiel ku mne, nič nerobil, len sa díval. Spamätal som sa, až keď mi rukou zamával pred tvárou.

„Už nějakou dobu hraješ to, co je na druhé straně… Jestli nemáš rentgenovej zrak, tak tu skladbu znáš, co?“ otočil list notového zápisu.

Mykol som ramenami a on si povzdychol:

„Okej, najdeme něco jinýho… Ale tohle bylo pěkný, mám tenhle muzikál rád.“ Cez tvár mu prebehol úsmev, nahol sa cezo mňa ku klaviatúre, zahral pár tónov a na môj šok k nim aj zaspieval: „C'est un mot qu'on dirait inventé pour elle. Quand elle danse et qu'elle met son corps à jour, tel…“

Spamätal sa, prestal spievať a o krok ustúpil, mne však v hlave stále znel jeho hlas – barytón podfarbený emóciou zo skladby plnej lásky a zároveň zúfalstva. Pritiahol som si ruky k telu a pošúchal si predlaktia, aby som zakryl zimomriavky.

Vytiahol z dosiek ďalšie papiere a podal mi ich, názov skladby zase chýbal.

„Tohle znáš?“

Pozrel som na notový zápis, a síce som si už z pohľadu vedel predstaviť, ako by to malo znieť, ale netušil som, čo to je.

„Nie.“

„Super! Tak aspoň konečně uvidím, co konkrétního jsi po své mámě zdědil…“

Jeho slová na mňa zapôsobili ako facka. Pre toto som si vybral konzervatórium v Prešove a nie v Košiciach, aby ma neučila mama a nečakal odo mňa každý zázraky rovnako, ako ich čakala ona.

Najradšej by som ho niekam poslal alebo tam radšej odišiel sám, ale miesto toho som sa natočil ku klavíru. Utrel som si ruky do nohavíc, začali sa mi neuveriteľne potiť. Pozrel som na noty, ktoré nachystal do stojanu, a zostalo mi zle, lebo úplne prestali dávať zmysel. Čiary a medzery na husľovom a basovom kľúči sa zliali k sebe a celý obraz sa rozostril, nepomáhalo mi ani neustále žmurkanie.

„Můžeš začít,“ povedal a niekam sa presunul, asi si šiel zasa sadnúť na gauč, aby mal miesto v prvej rade na ten zážitok, ktorý očakával.

Donútil som sa nadýchnuť. Nešlo to dobre, keď som mal na hrudi usadený tonový balvan, ale aj tak mi prsty skončili na klaviatúre v základnej polohe. Pohýbal som nimi, aby som ich aspoň trochu uvoľnil, cítil som, že ich mám v divnom kŕči.

Môj učiteľ ma videl zozadu a čiastočne z boku, tak si to nemohol všimnúť, ale zato si všimol moje ramená.

„Proč se nad tím klavírem tak hrbíš?“ spýtal sa a neznelo to síce posmešne, ale aj tak som mu mal chuť šplechnúť do ksichtu, že by ma zaujímalo, ako by sa sedelo jemu, ak by nemohol dýchať.

„Mám to tak rád,“ povedal som miesto toho a zaostril na notový zápis. Už som ho nemal taký rozmazaný, ale pre zmenu som mal v hlave vzduchoprázdno a len silou vôle som hádal, čo ktorá nota znamená a akú má hodnotu.

Začal som hrať a hneď sa mi zúfalstvom skrivila tvár. Aj keď som bol úplne mimo, tak moje uši ako jediná časť môjho tela fungovali normálne a dávali mi pocítiť každú chybu, najviac tie chyby, kde mi spotené ruky skĺzli z klávesy na tú vedľajšiu.

Chcel som to peklo skončiť, ale učiteľ ma predbehol:

„No, tak to by stačilo, ne? Nebo ti přijde vtipný si ze mě dělat srandu?“

Asi som z toho mohol vykorčuľovať a tváriť sa, že som si skutočne len robil srandu, ale každou chvíľou mi bolo horšie a horšie, a tak ma nenapadlo nič lepšie, ako sa postaviť a z učebne utiecť. Aj bez svojich vecí.

***

„Juliáne…?“ vyskočil jsem na nohy a zavolal jsem za ním, ale vyběhl z učebny, jako kdyby mu hořelo za patama, ani dveře za sebou nezavřel. No tohle…? Vyšel jsem na chodbu a rozhlídl jsem se kolem dokola, nikde jsem ho už ale neviděl…

Vrátil jsem se zpátky ke gauči a zamyšleně jsem se na něj posadil. Co mělo tohle znamenat…? V duchu jsem se vrátil k tomu, co jsem četl v Juliánově posudku: kolegyně Karasová se zmiňovala, že je Julián docela trémista… Proto jsem taky celou tuhle hodinu začal dost zlehka, nebo aspoň mně to tak přišlo – u klavíru jsme se vystřídali, mluvili jsme uvolněně o hudbě jako takové, nenadhazoval jsem žádné blížící se vystoupení nebo jakékoliv jiné téma, které by ho mohlo nervovat… U klavíru jsem mu nechal prostor, nestál jsem mu za zády jako sup… A tu první skladbu navíc zahrál úplně bravurně! Sice ji teda očividně znal, ale podle jeho bývalé učitelky mu jde čtení z not výborně i u skladeb, které nezná, takže to, že ty další noty viděl poprvé v životě, ho podle mě taky vytrémovat nemohlo…

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mu nemohlo třeba udělat špatně – neměl bych se po něm jít podívat někam na toalety…? Ale pak jsem si řekl, že pokud zrovna teď někde objímá záchodovou mísu, protože si dal k svačině něco, co mu nesedlo, tak by ho určitě nepotěšilo, kdybych mu u toho asistoval. Rozhodl jsem se dát mu deset patnáct minut a snad se mezitím vrátí…

Tu dobu jsem nakonec odhadl docela přesně – vešel do učebny po třinácti minutách. Zkoumavě jsem na něm zakotvil očima. Vypadal přešle, to jo, ale ne nemocně… Nic jsem neříkal, čekal jsem, že s nějakým vysvětlením přispěchá sám, ale on se jenom s očima upřenýma k zemi doloudal zpátky ke klavíru, posadil se za něj, a aniž se na mě podíval, potichu se zeptal:

„Môžem začať znova?“

Na jazyku mě svrbělo hned několik otázek najednou, ale nakonec jsem je prozatím upozadil – a přikývl jsem:

„Jasně, zkus to.“

A on to zkusil. Třikrát. Vždycky po několika pokažených taktech sám od sebe přestal, otřel si dlaně do kalhot… a začal znovu…

Když se k tomu s povzdechem chystal počtvrté, rozhodl jsem se to jeho trápení ukončit: rychle jsem vstal z gauče, přešel jsem k němu, vzal jsem z pultíku ty noty – a vrátil jsem zpátky notový podklad k Belle, protože mi přišlo, že se Julián potřebuje trochu uklidnit… a že skladba, která mu jde, by mu v tom mohla pomoct.

„Víš co? Zahraj mi ještě jednou tohle. Hezky od začátku až do konce.“

„Ale…,“ zkusil zaprotestovat, ale nenechal jsem ho:

„No tak, dej na mě…“

Pokrčil tedy rameny… a pár vteřin nato už se místností rozezněl můj oblíbený muzikálový kousek.

Tentokrát jsem si ho ale nešel vychutnat na gauč – ne, zůstal jsem stát u Juliána. Předstíral jsem, že je to proto, abych mu mohl otáčet listy, i když jsme v tu chvíli oba věděli, že do not v podstatě koukat nepotřebuje, no ale hlavně jsem chtěl, aby si zvykl na mě. Na to, že sice nejsem učitelka Karasová – ale že ji ve spoustě věcí dokážu zastoupit. Když mě Julián nechá dělat mou práci. Když mi dá šanci.

***

Nechal ma zahrať Belle trikrát po sebe napriek tomu, že som v nej nemal prvý raz jedinú chybu, ale asi bol zo mňa tak zúfalý, že sa bál po mne chcieť inú skladbu a len sa modlil v koniec našej spoločnej dvojhodinovky. Nemohol som sa mu veľmi čudovať, keď som zo seba predviedol to úplne najhoršie a vyprovokovala ma k tomu jediná jeho poznámka. A to som si myslel, že už mám také situácie v sebe aspoň kus zrovnané.

„Bezva, tohle ti jde skvěle,“ skonštatoval, keď som skončil, vzal noty zo stojanu a začal si baliť veci. „Dnes asi nemá smysl se tím zabývat, protože mám dojem, že takhle nahrbeně nesedáváš za klavírem běžně, ale jestli se to bude přece jenom opakovat častěji, tak bychom to asi měli zkusit řešit – aby tě nebolely záda,“ povedal.

Prikývol som a postavil som sa. Moje ramená zaplakali, aby mu dali za pravdu – ak by som takto bežne sedával za klavírom, tak by som u neho asi umrel, hlavne keď som doma hral vkuse oveľa viac hodín ako tu. Na to, koľko som toho mal nacvičeného, som mu ale predviedol presný opak a začínalo ma to stále viac a viac štvať, lebo mi dochádzalo, že si o mne musí myslieť, že som nie len úplne neschopný, ale že nemám čo robiť na konzervatóriu.

Nemal som chuť rozprávať, lebo som sa bál, že mi na hlase bude počuť, ako som stále mimo, ale nevedel som sa zmieriť s tým, že nedokážem zahrať kvôli vlastnej panike tak jednoduchú skladbu, ako po mne chcel.

„Požičiate mi tie noty?“ požiadal som ho a on pochopil, ktoré chcem, aj keď som to nedefinoval.

„Určite,“ podal mi ich, ale keď som si ich chcel vziať, tak ich hneď nepustil, ale miesto toho sa mi zahľadel do očí.

Jeho oči mali takú zvláštnu farbu, niečo medzi hnedou a zelenou, a ja som nevedel, či sa mi zadrhol dych z toho, ako nimi na mňa intenzívne hľadel, alebo preto, že som vedel, že sa niečo opýta.

„Nechceš si o tom všem ještě promluvit?“

Pokrútil som hlavou a pozrel do zeme.

„Tak okej,“ pustil noty, otočil sa mi chrbtom a dobalil si veci. „V tom případě se uvidíme na příští hodině.“

Nevedel som, že tým myslel naozaj ďalšiu hodinu, ale keď som prišiel do triedy, kde sme mali mať náuku o harmónii, a zbadal som ho tam, tak som mal čo robiť, aby som sa z triedy zas rýchlo nevyprevadil. Najhoršie bolo, že sme tam boli sami, lebo sme predchádzajúcu hodinu skončili skôr a on chcel asi využiť čas na prípravu a ja som zas dúfal, že budem niekde sám a pohľadám posledné zvyšky svojej stratenej rovnováhy.

Zastavil som sa pred lavicou, nebol som si istý, či by som mal zas pozdraviť, keď sme sa už dnes videli, alebo by som si mal radšej otvoriť okno a rovno z neho skočiť, našťastie sa to vyriešilo samo a do triedy sa dovalila Darina. Pozdravila učiteľa, sadla si na svoje obvyklé miesto a spustila:

„Jéé, pán učiteľ, vy ste už tu, to je super. Juli, ahóooj! Vy ste vlastne mali teraz spolu hodinu? Neskončili ste nejako skoro? Určite to bolo ako na našej hodine a Julimu všetko hneď išlo a to je nič, mali by ste nás počuť hrať spolu, z toho sú všetci vždy nadšení.“

Počas toho, ako hovorila, som si sadol na stoličku, ale rýchlo som oľutoval, že som si nesadol bližšie k oknu a asi ma niekto stihne zastaviť, keď sa z neho rozhodnem vyskočiť. Niežeby som to naozaj chcel urobiť, ale bolo zaujímavé o tom uvažovať. Keby som nemyslel na to, tak by som už mohol myslieť len na to, že sa Darina nemohla viac mýliť, a mňa desilo, že jej to náš nový učiteľ povie. Nepovedal ale nič, len sa na ňu usmial a prikývol.

Zložil som si hlavu do dlaní a ďalšie Darinine slová mi šli jedným uchom dnu a druhým von, vnímal som len učiteľov hlas a bolo mi ho trochu ľúto, pretože musel vymýšľať stále ďalšie a ďalšie odpovede, ktorými by Darinin prílišný záujem odradil.

Darina zmĺkla, až keď do triedy vošli ďalší spolužiaci a začali zdraviť nového učiteľa. Nedvíhal som hlavu, pozrel som vedľa seba, až keď mi na ramene pristála niekoho ruka.

„Ahoj,“ pozdravil som Paťa, môjho najlepšieho kamaráta.

„Blbý deň?“ spýtal sa potichu a sadol si vedľa mňa. Prikývol som. „Ako veľmi blbý?“

Zahľadel som sa na lavicu, do jej rohu niekto vyryl basový kľúč a dve noty a mňa to naštvalo, lebo som ich hneď poznal, a pritom hodinu predtým som nedokázal čítať notový zápis, aj keď by za normálnych okolností bol pre mňa primitívne jednoduchý.

Strčil som si dva prsty do úst, aby som Paťovi bez slov odpovedal na jeho otázku, a on sa na mňa súcitne usmial. Na viac konverzácie sme nemali šancu, lebo začala hodina.

Náš nový učiteľ sa predstavil a celý čas sa snažil pôsobiť uvoľnene, ale na hlase som mu počul slabé náznaky chvenia, a tak som spoznal, že to pre neho tiež nie je jednoduché, a keď som sa poobzeral po triede, tak som mu rozumel. Niektoré iné odbory náš hudobný odbor nazývali autistickým oddelením, lebo polovica z nás bola zásadne duchom neprítomná. Honza, alebo teda náš učiteľ, ktorého mi hlava sama začala pomenovávať jeho krstným menom, sa nás snažil prebrať pokladaním otázok, ale nikdy nikoho priamo k odpovedi nevyzval, a tak sa odpovedí dočkal vždy len od Dariny. Od ďalších otázok radšej upustil a len si odprednášal látku, ktorú mal vopred pripravenú. Bola to škoda, lebo keby vedel, ako sa má pýtať, tak by sa hodina zmenila na zaujímavú diskusiu.

Viac hodín som v ten deň nemal, a tak som si našiel najbližšie voľné štúdio s klavírom a vytiahol som noty, ktoré som si od Honzu požičal, rozložil som si ich na stojan a usadil som sa. Stolička nemala správnu výšku, a tak som si ju mierne podvihol, zo zvyku som skontroloval, či sa mi nevyhrnulo tričko, a prešiel som končekmi prstov po klaviatúre. Začal som hrať a celý svet zmizol, ostal len klavír, noty, ja a nádherná melódia. Prebral som sa, až keď som skončil, pousmial som sa nad vlastným výkonom, zrazu to totiž išlo takmer bez chyby. Zahral som skladbu ešte raz, tentoraz už úplne bez chyby. Pokrútil som nad sebou hlavou, keby som toto zvládol na hodine, tak by som sa za seba naozaj nemusel hanbiť a ukázal by som svojmu učiteľovi, že ten talent naozaj mám.

Zložil som noty a uložil som ich do púzdra, aby sa nepokrčili, kým ich budem vracať. Vytiahol som si z vrecka mobil, aby som skontroloval čas, a rovno ma zaujala aj správa zo školského systému. Hneď som ju otvoril, lebo som si myslel, že ma niekto invitol na nejakú skúšku alebo súťaž, ale miesto toho som si prečítal hodnotenie mojej individuálnej hodiny klavíra.

Jan Mareš: Skladba, kterou zná – odehraná sebevědomě, s lehkostí. Neznámá skladba – těžkopádnost, nekoordinovanost, možná i nesoustředěnost, neschopnost poradit si s trémou, blok.

Jedným klikom som skontroloval, komu môj učiteľ správu sprístupnil, a zastavilo sa mi srdce. Ten bastard to sprístupnil ako známku – a teda mne, mojim rodičom a vedúcemu klavírneho oddelenia.

***

„Ale do hajz… do háje!“ uteklo mi a můj zvědavý výraz ve tváři, se kterým jsem ke kolegovi Benkovi původně zvedl hlavu, se změnil ve vyplašený. Vedoucí klavírního oddělení mě totiž odchytl v kabinetu, zrovna když jsem si pomalu balil věci, a zatímco jsem si myslel, že se mě přišel zeptat, jaké mám po prvním odučeném dnu dojmy, tak na mě vychrlil, že se mi moje dnešní hodnocení studentů povedlo nejenom uložit do školního systému, ale rovnou i dotyčným hodnoceným osobám a jejich rodičům rozeslat!

„Nič tak strašného sa nestalo,“ snažil se mě kolega Benko uklidnit, i když v jeho očích jsem si přečetl, že si myslí opak.

„No, to s vámi tak úplně nesouhlasím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Psal jsem to jako svou osobní poznámku, tak jsem byl dost přímočarý, ale studentům svoje závěry sděluju jinak… A u Juliána jsem k tomu dnes navíc ani nedostal příležitost, vypadal dost rozhozeně i bez toho, abych mu ještě přednášel nějaké svoje soudy.“

„Juliána poznám a popravde, sám som sa u toho vášho výroku zarazil, že na vás dnes zapôsobil práve takto! Musel mať naozaj nejaký zlý deň, inak si to neviem veľmi vysvetliť… Každopádne stalo sa a netvárte sa tak zronene, sú aj horšie veci. Študenti sa musia naučiť prijímať aj kritické názory, iba, ako hovoríte, je to lepšie osobne, tak si nabudúce skúste dať na to hromadné rozosielanie pozor.“

„Já, no, jasně, určitě, děkuju! A omlouvám se!“ dostal jsem ze sebe roztěkaně… a hned vzápětí mi došlo, že bych se měl omluvit spíš někomu jinému. Konkrétně Darině a Juliánovi. Brašnu jsem tedy zase odložil, bylo mi jasné, že můj odjezd domů bude muset počkat, a vyrazil jsem obhlídnout klavírní učebny a zkušebny, jestli tam ty dva ohodnocené studenty někde nenajdu…

S Darinou jsem měl štěstí – v jednom ze studií doprovázela sympatickou a teda na první poslech i talentovanou holčinu při zpěvu. Nejdřív jsem se omluvil jim oběma, že je ruším, a pak jsem se mezi čtyřma očima omluvil Darině za to, že se můj soukromý názor na její klavírní přednes dostal takhle nešikovně do světa.

„Ale pán učiteľ, veď sa nič nestalo,“ zvonivě se rozesmála. „Napísal ste tam to isté, čo ste mi na konci hodiny povedali, a že si to prečítajú aj rodičia, mi nijako nevadí.“

„Jsi milá, že to bereš takhle,“ uznal jsem. „A jenom tak náhodou, neviděla jsi někde Juliána?“

„Skúšal ste to vo vedľajších štúdiách? Aj keď vlastne počkajte, koľko je hodín? Julimu ide za štvrť hodinu autobus, to už bude asi v šatni alebo niekde na ceste.“

„Aha, děkuju ti,“ věnoval jsem jí poslední úsměv a rychlým krokem jsem z učebny zamířil pryč. Moc šancí jsem tomu nedával, ale stejně jsem se vydal k těm šatnám, co kdyby náhodou – a štěstí mi přálo i nadále, protože Julián si zrovna přetahoval mikinu přes hlavu.

„Juliáne?“ zamířil jsem k němu. „Máš minutku?“

Otočil ke mně hlavu – a z jeho pohledu jsem poznal, že i kdyby tu minutku měl, tak mně by ji rozhodně věnovat nehodlal.

Což mi vzápětí potvrdil i slovně:

„Nemám!“

„Vím, že spěcháš na autobus, chci se jenom omluvit za to zveřejněný hodnocení – nebyl to záměr. Měla to být jenom moje soukromá poznámka…“

„Súkromná poznámka? Preto ste ju rozoslal všetkým?“

„Ale no tak, zase tolik těch lidí mezi příjemci té zprávy nebylo, a navíc, nenapsal jsem tam přece nic…“

„Nič? Po jednej hodine ste ma opísali ako úplne neschopného klaviristu,“ skočil mi do řeči a zabouchl svou šatní skříňku. „A poslali ste to mame,“ dodal potichu… a bez rozloučení vyrazil směrem k východu.

„A to tolik vadí? Tvoje máma je přece taky učitelka, kvůli pár slovům nebude…“

„Musím na autobus. Znovu už si ho ujsť nenechám,“ hodil po mně jenom přes rameno, pak zadrmolil i cosi jako „zbohom“… a pak se rozběhl. Zase.

Zamyšleně jsem se vracel zpátky do kabinetu. Docentka Šúrová byla, a pokud vím, tak dodnes je na košické konzervatoři legenda – její předměty patřily mezi nejoblíbenější, na konzultace s ní se stála fronta a nám, kdo jsme měli to štěstí, že nám byla přidělená na individuální hodiny klavíru, ostatní spolužáci záviděli… Uměla nás motivovat, nasměrovat, uměla z nás dostat to nejlepší – i když to samozřejmě nebylo zadarmo: na její hodiny jsme se připravovali obzvlášť pilně a nikdo jsme si nedovolili ani na chvilku polevit, protože zrovna ji jsme nikdo nechtěli zklamat… Hmm, bylo by možné, že by podobně vysoké, nebo dokonce možná ještě vyšší nároky uplatňovala i na Juliána? Nikdy dřív mě to vlastně nenapadlo. Jako mladší jsem si myslel, že by muselo být skvělé mít rodiče, kteří jsou jako ona – kteří milují hudbu a konkrétně hru na klavír jako ona… Jenže co když to ve skutečnosti tak růžové jako v těch mých představách není?

S povzdychnutím jsem zaplul do kabinetu, popadl jsem svou brašnu, překontroloval, jestli mi nic nechybí – a vyrazil jsem ven z budovy na parkoviště. Dnes už bylo na cokoliv jiného než na cestu domů pozdě, ale rozhodl jsem se, že tomu, co konkrétně Juliána trápí, přijdu co nejdřív na kloub.

***

Autobus som stihol, ale veľmi nadšený som z toho nebol. Stále síce vo mne bola trocha nádeje, že mame z toho hodnotenia neprepne, ale dosť som o tom pochyboval. V mobile som si skontroloval, kedy približne sa rodičia vrátia domov, a to ma nepotešilo už vôbec. Otec mal službu do neskorého večera a mama končila v práci v rovnakom čase ako ja v škole.

Podľa očakávania jej auto už stálo pred domom, keď som predeň prichádzal. Mamu som stretol hneď, ako som vošiel, stála v chodbe a vyzerala, že tam tak nepohnuto stojí naozaj dlho, ale mohol som si to len namýšľať. V náručí držala noty, museli byť k desiatkam skladieb a ja som pri predstave, že si toto všetko dnes odohrám, stisol k sebe pery. Na jazyku som mal milión výhovoriek, prečo si za ten klavír nemôžem sadnúť, ale vedel som, že sú úplne zbytočné, a nakoniec by to bolo len horšie a mňa by čakali hodinové prednášky o tom, ako zahadzujem svoj talent.

„Ahoj,“ povedal som.

„Čo si v tej škole vyvádzal?“ spýtala sa miesto pozdravu. „To nemôžeš myslieť vážne, že sa nesústredíš na tých najdôležitejších hodinách.“ Zo svojho mobilu mi prečítala hodnotenie od môjho učiteľa. Chcel som využiť čas a vyzuť sa, ale ďalšie jej slová ma zastavili. „Môžeš ma počúvať alebo sa zase nesústredíš? Chápeš vôbec, že ťa učí môj žiak? Vieš, ako som sa hanbila?“

Neodpovedal som, lebo to nemalo vôbec žiadny význam ani vtedy a ani po tom, ako mi to hodnotenie prečítala zas a pokrútila u toho šokovane hlavou. Zakončila to mojou najneobľúbenejšou vetou:

„Musíš viac hrať, to dotrénujeme, nie je možné, aby si s tvojim talentom hral niečo ťažkopádne a mal bloky. Prezleč sa a začneme.“

Konečne som sa vyzul, vybehol som do svojej izby a hodil som sa na posteľ. Keby bolo po mojom, tak nikdy nevstanem, ale mama mi nedala ani pár minút a už mi klepala na dvere a naháňala ma, aby som sa ponáhľal. Zbehol som po schodoch a zapadol do miestnosti vedľa obývačky, kde na mňa čakal klavír, nachystané noty a mama s rukami skríženými na hrudi.

Za klaviatúru som si sadal tesne po tretej, schválne som si ten čas skontroloval. Mama sa prepla do svojho učiteľského módu a striedala mi na stojane noty k jednej skladbe za druhou nekonečné hodiny. Nerobil som veľa chýb, ale aj tak každá jedna znamenala, že som si musel skladbu celú zopakovať, a tak som mal pocit, že z nich vôbec neubúdalo.

Nemohol by som tvrdiť, že bola na mňa zlá, to ona nikdy nebola, nikdy nekričala ani nezvyšovala hlas, dokonca všetko trpezlivo vysvetľovala a ukazovala, ale nevedela pochopiť, že sa po toľkých hodinách už nedokážem sústrediť a na mojej hre to je poznať. Chyby pribúdali a s nimi aj moje žiadosti, aby sme to na dnes ukončili. Trvala na tom, že skončíme, keď zahrám jednu skladbu bez chyby. Nikto nezahrá bez chyby skladbu, ktorú vidí prvýkrát, a už vôbec nie, keď sedí za klavírom päť hodín, to by nedal ani Mozart, ktorého Turkish March mi pristál v stojane na noty.

Uchechtol som sa, nemohol som si pomôcť a vyslúžil som si tým len ďalšiu dlhú prednášku o zahadzovaní talentu. Neostávalo mi iné ako to vzdať a tú skladbu skúsiť zahrať, jedine tak som mal istotu, že prestane rozprávať. Nedal som to bez chyby ani piatykrát. Mal som ale šťastie, buchli vchodové dvere a za chvíľu sa pri nás objavil otec.

„Ahoj, hráte?“ spýtal sa s úsmevom na perách, ale ten mu hneď zamrzol, keď videl môj výraz. „Ako dlho?“

„Ty si už doma?“ prekvapila sa mama a pozrela na hodinky. „Och, to je už desať, nevšimla som si.“

Sťažka som si povzdychol a postavil som sa. Bolelo ma úplne všetko, ale mama mala pocit, že nám ešte nestačilo, tak ma jemným tlakom na ramená znovu posadila.

„Ešte toto musíme dokončiť,“ povedala a ja som sa z predstavy, že v tom ideme pokračovať, skoro rozplakal.

„To teda nemusíte,“ otcov hlas znel podráždene. „Juli, poď sem,“ mávol na mňa. Veľmi rád som ho poslúchol. „Choď spať,“ pošepkal mi, keď som okolo neho prechádzal, ale ešte ma zastavil otázkou: „Večeral si?“

Zúfalo som sa zasmial. Ledva ma pustila na záchod, nieto ešte na jedlo.

„Vezmem si niečo z chladničky.“

Otec pokrútil hlavou a šiel za mamou. V kuchyni som si vytiahol rožok a natrel si ho paštétou, snažil som sa u toho nevnímať, ako sa otec snaží mame vysvetliť, že to s tým klavírom zase preháňa.

Viac som počuť nechcel, zdrhol som do svojej izby a v kľude si zjedol nie veľmi výdatnú večeru. Nestihol som ani dojesť a niekto mi zaklepal na dvere. Keby to bola mama, tak sa už asi neudržím a vybuchnem, ale bol to otec. Vošiel a sadol si ku mne na posteľ.

„Prečo sa jej na to nevykašleš?“ spýtal sa.

Mykol som ramenami, lebo som na jeho otázku nepoznal odpoveď. Bolo mi jasné, že nemám päť rokov, aby som ju poslúchal na slovo, a v podstate neexistoval spôsob, akým by ma donútila, aby som si za ten klavír sadol, ak by som nechcel, ale stále som mal pocit, že ju počúvnuť musím a že má svojim spôsobom pravdu, že zahadzujem svoj talent.

„Juli, nemusíš hrať, nemusíš nič, a ak mi povieš, že to už robiť nechceš, tak ten klavír niekde zamknem.“

Zasmial som sa pri tej predstave, ale aj ma to trochu vydesilo.

„Ja hrám rád, len je mama niekedy príliš náročná.“

Otec ma potľapkal po stehne.

„To sú ešte dosť láskavé slová.“