Bílé a černé – La Campanella (3/8)

Další den utekl jako voda – poznal jsem zase několik nadějných klavíristů při individuálkách a hromadně jsem pak něco málo z hudební teorie zkusil odpřednášet pro změnu prvákům. Julián se kolem mě akorát v rychlosti mihnul, když jsme se míjeli na chodbě – zadrmolil na mě pozdrav a pospíchal pryč, tak jsem ho nechtěl zdržovat otázkou, jestli pro něj mělo to moje nešikovně zveřejněné hodnocení doma nějakou dohru… Odpoledne jsem pak strávil s druhačkou Uršulou, která se snažila vypilovat dvě skladby na už za týden se konající talentovou soutěž, a když mě viděla procházet kolem učebny, tak si mě tak trochu uzurpovala pro sebe. Nevadilo mi to, rád se podělím o to, co sám vím a umím, a Uršula se ukázala být dost učenlivá a snaživá – všechno, co jsem jí říkal a ukazoval, do sebe nasávala jako houba a rovnou to zkoušela přetavit do praxe.

Pořádnou příležitost si s Juliánem promluvit jsem tak dostal až ve čtvrtek, kdy nás zase čekala společná dvouhodinovka. Podle rozvrhu se sice tentokrát nejednalo o hru neznámých skladeb z not, ale měli jsme trénovat na individuální vystoupení, která se měla uskutečnit na školní artscéně pro rodiče, stejně jsem s sebou ale jeden svůj oblíbený, přitom ovšem mezi lidmi nikterak profláklý notový zápis vzal.

Julián už ve studiu byl a vydrnkával si na rozcvičení Malou noční hudbu, ale jakmile si všiml, že jsem vešel dovnitř, hned ruce z klaviatury sundal.

„Klidně si to dohraj,“ ujistil jsem ho. „A jinak ahoj, Juliáne…“

„Dobrý,“ oplatil mi ten pozdrav, ale k hraní se už nevrátil. Místo toho vytáhl z batohu složku – a podal mi noty, které jsem mu v úterý půjčil. „Ďakujem za požičanie a vraciam.“

„Díky! A zkusil sis to? Jak ti to šlo? Nechceš mi to rovnou ukázat?“

„Šlo to dobre, ale dnes máme iný typ hodiny.“

„Já vím, ale stejně bych dnešní hodinu chtěl začít tímhle,“ podal jsem mu ty mnou přinesené noty.

„Prečo?“ prohlížel si chvilku, co jsem to vlastně přinesl, a pak zvedl oči ke mně.

„Protože jsme tu úterní hodinu ještě pořádně nedokončili. Předvedl jsi mi něco, co podle všech, kdo k tomu zatím měli co říct, nebyl tvůj běžnej výkon. Zajímalo by mě, jestli to byla jenom jednorázovka, nebo jestli se to bude opakovat…“

„Nebude, asi,“ zamrmlal, ale nakonec se natočil ke klavíru, ty noty si vyskládal na pultík – a začal hrát. Kromě dvou drobných přehmátnutí a jednoho sotva patrného zaváhání to odehrál tak, jako kdyby tu skladbu už týden trénoval, ne jako kdyby ji viděl poprvé – to tedy klobouk dolů!

„Pane jo!“ uznale jsem protáhl obličej. „Sice na pár chybiček bych tě upozornit mohl, to ne že ne, ale jinak to bylo excelentní…“

„Tak možno by ste mohli aj tento svoj súkromný názor omylom poslať mame,“ nadhodil potichu s očima upřenýma na klávesy.

Zaraženě jsem se na něj zadíval.

„To myslíš vážně? Jako že… potřebuješ, abych jí něco takovýho vzkázal? Pomohlo by to něčemu…?“ sondoval jsem.

„Nepomohlo, ani neviem, prečo som to povedal… Mohli by sme už začať s prípravou na to vystúpenie? Je už za týždeň a ja by som potreboval pomôcť.“

„Jo, jasně, samozřejmě,“ přikývl jsem, ale do svého imaginárního úkolníčku jsem si udělal další poznámku: zjistit si trochu víc detailů o Juliho mámě!

***

Pred touto hodinou som vypil toľko bylinkového čaju na upokojenie, že som začínal veriť v jeho účinky. Zatiaľ som nepredviedol nič hrozné a dúfal som, že v tom duchu dokážeme aj pokračovať.

„Mám hrať dve skladby,“ povedal som, ak by náhodou nevedel, aký je na vystúpenie plán.

„Nikde jsem v poznámkách nenašel jaké,“ pozrel do svojho tabletu, asi aby si to ešte raz overil.

Nemohol tam nič nájsť, skladby som si totiž vyberal sám a ešte som ich nenahlásil, lebo som nemal komu, keď som bol takmer mesiac bez hlavného učiteľa. Mohol som len dúfať, že sa mi ich on nerozhodne zmeniť, aj keď mal na to právo. Radšej som si zatiaľ nechal pre seba, že tie skladby nikto neschválil, a skúsil som sa tváriť, že je ich voľba jasne daná.

Podal som mu noty, ktoré mi nechal na stojane, ale žiadne iné som tam nepoložil. Rovno som začal hrať. Prvých pár tónov len ľavou rukou, lebo tak bola skladba skomponovaná, až potom som pridal pravú a nechal som svoje prsty, aby výber skladby obhájili za mňa.

„Mariage d'Amour,“ povedal Honza, keď som skončil. „Procítěně zahraný.“

„Poznáte to pod týmto názvom?“ spýtal som sa zvedavo. Asi som mu mal aj poďakovať za pochvalu, ale ja som to ako pochvalu nebral, lebo za tak jednoduchú skladbu som si také slová aj tak nezaslúžil. Mama často vravela, že zahrať také skladby musí byť pre mňa samozrejmosť.

„Myslel sis, že řeknu, že to byl Chopinův Spring Waltz?“ pousmial sa.

Skôr som si myslel, že to nebude poznať vôbec, ale aj tak ma prekvapil, lebo vedel aj to, komu sa skladba mylne pripisuje.

„Znie to ako Chopin,“ mykol som ramenami.

Naklonil sa cezo mňa ku klaviatúre a začal hrať jeden skutočný Chopinov Waltz v A minor. Nemal som kam uhnúť, a tak sa ma pritom nechtiac celý čas letmo dotýkal.

„Môžem vás pustiť,“ pomrvil som sa, lebo mi jeho kolínska udrela do nosa a niečo vo mne rozochvela.

Prestal hrať a vyrovnal sa:

„Nemusíš. Jenom jsem ti chtěl ukázat, že ten rozdíl opravdu znám.“

Asi by bolo vhodné, aby som niečo povedal, lebo to určite zahral skvele, ale ja som jeho hru počul len okrajovo. Mal som úplne iné problémy, keď bol tak blízko.

Sklonil som hlavu ku klaviatúre a utrel si ruky do nohavíc, začali sa mi zas potiť, ale z úplne iného dôvodu ako minule. Našťastie sa slova ujal on.

„Určitě nejsem první, kdo ti to říká – ale tu skladbu jsi zahrál dokonale a na vystoupení se skvěle hodí, protože v ní ukážeš technickou zručnost, aniž bys posluchače zatížil něčím, čemu by nerozuměli a co by jim kazilo požitek z té hudby…“

Vydýchol som si, lebo mi tým pádom prvá skladba prešla, a tak som mohol prejsť k druhej, ale predtým som sa ešte musel opýtať: „Nie je príliš jednoduchá?“

„Jednoduchá? Jsi třeťák na konzervatoři, neabsolvuješ na fakultě múzických umění! Takže podle mě je ideální,“ povedal a ja som prikývol, i keď mi bolo jasné, že mama bude mať iný názor. Ale vedel som, že jej ho druhou skladbou vynahradím.

„Môžem zahrať ďalšiu?“

„A zase mi neřekneš název?“ pousmial sa.

„To poznáte,“ sľúbil som.

Precvičil som si prsty na pravej ruke, hlavne som si dal záležať na malíčku, a až potom som položil ruky na klaviatúru. Tentokrát malo ich rozloženie od základnej polohy ďaleko. Začiatok mi vyšiel úplne perfektne, ale po úvodnej pasáži som urobil prvú chybu, keď mi malíček v tej rýchlosti nedosiahol na správnu klávesu. Nezaznelo to falošne a bežný poslucháč by to ani nepočul, ale ja som to počul a môj učiteľ tiež. On to okrem toho aj videl, lebo sa nado mňa mierne naklonil, aby mu nič neušlo.

Ďalšie dve chyby nenechali na seba dlho čakať a on mi položil ruku na rameno. Prestal som hrať a pozrel na neho. Tváril sa zachmúrene a ja som to nechápal, až tak hrozne som to nehral, chcelo to len tréning. Popravde to chcelo veľmi veľa hodín tréningu, ale ešte som mal do vystúpenia čas.

„Bolo to také zlé?“ spýtal som sa. Všetka sebaistota zo začiatku hodiny ma začala opúšťať.

„Naopak, bylo to až překvapivě dobrý, ale nechápu, kdo ti vybral La Campanellu? To zatím absolutně není skladba pro tebe! Nebo obecně, není to skladba pro studenty konzervatoře.“

„Ja to zvládnem, potrebujem na tom len popracovať.“

„Ne, potrebuješ úplně jinou skladbu. Řekni mi, kdo ti to vybral, a já to nechám změnit… Tady když během vystoupení uděláš byť i jedinou chybu, úplně to rozhodí tebe… a vlastně celou melodii. Navíc je ta skladba náročná i pro publikum a pochybuju, že mezi hosty bude nějak moc lidí, kteří by to ocenili, i kdybys to zahrál úplně bravurně…“

‚Mama by ju ocenila,‘ pomyslel som si, ale nahlas som povedal iné: „Ja sa to naučím.“

„Kdo ti tu La Campanellu schválil?“ spýtal sa znovu a mal som pocit, že začínal tušiť odpoveď, aj keď som nechápal, ako na to prišiel.

Zomkol som k sebe pery.

„Juliáne, ptám se tě jako tvůj učitel, tak mi snad můžeš odpovědět, kdo…“

„Vybral som si ju sám,“ skočil som mu do reči. „Prepáčte,“ ospravedlnil som sa hneď za oboje, aj za to prerušenie, aj za to, že som ho nechal od začiatku v tom, že mám skladby dohodnuté. Toto sa nerobí a ja som to vedel.

***

„V pořádku,“ zareagoval jsem na to jeho přiznání i na tu omluvu, nechtěl jsem, aby se cítil ještě hůř, než už mu podle všeho bylo. Hrbil se nad klavírem, ramena svěšená, a prostě celkově vypadal, že má najednou úplně po náladě… „Poslyš, chápu, že tě ta skladba láká, a věř mi, že chápu i proč, ale dej na mě – není to dobrej nápad… Když budeš opravdu hodně chtít, můžeš si ji vybrat příští rok jako jednu z maturitních skladeb, ale teď, za týden, to opravdu natrénovat nestihneš. Nemluvě o tom, že publikum z řady rodičů a příbuzných dá vážně přednost něčemu… hmm, libozvučnějšímu, jestli víš, jak to myslím,“ snažil jsem se ho nějak povzbudit.

„Hmm,“ pokrčil nepřesvědčeně rameny.

„Co říkáš třeba na tu Malou noční hudbu, co jsi hrál, když jsem přicházel?“ hodil jsem do placu návrh.

„To by bolo trápne. To som hral na prijímacích skúškach sem.“

„No dobře,“ usmál jsem se, „a proti Experience od Einaudiho budeš mít jaký připomínky?“

Zacukaly mu koutky:

„Asi žiadne, lebo to nepoznám.“

„Dovolíš?“ naznačil jsem mu, aby se na té široké židli, kterou měl dosud zabranou jenom sám pro sebe, posunul až úplně na kraj a udělal mi vedle sebe místo… A pak jsem mu tu skladbu rovnou předvedl. Už jsem ji teda delší dobu nehrál, takže jsem se hned třikrát lehce přehmátl, ale nevadilo mi to, vlastně jsem za to byl i dost rád – aspoň Julián viděl, že nikdo nejsme dokonalý a že udělat občas při přednesu nějakou chybu je normální…

„Hm, tak co na to říkáš?“ otočil jsem se k němu po necelých šesti minutách, když v učebně doznělo poslední dé.

„Že mám dojem, že ste sa tam dvakrát sekol,“ uculil se.

„Třikrát,“ opravil jsem ho a to zaculení jsem mu oplatil, spokojený, že už má zase lepší náladu. „Ale to nemyslím. Já se ptám na to, jestli si to umíš představit jako svou druhou ukázku na tom vystoupení? Není to úplně nejsnadnější, ale u tebe se nebojím, že bys to za týden nenacvičil. Nebo mě potom ještě napadá…“

„Ja si myslím, že toto bude dobré, páčilo sa mi to,“ nenechal mě ten můj další návrh dokončit.

„Vážně? Tak bezva! Skočím ti vytisknout noty, ať se můžeš dát do cvičení hned,“ rovnou jsem se zvedl na nohy.

„Ďakujem,“ zadrmolil ještě, a to už se posouval na místo, které jsem mu právě uvolnil, a začal s opakováním toho svého prvního vybraného kousku.

V pátek jsme spolu podle rozvrhu žádnou hodinu neměli, ale další týden jsme spolu ty dvě skladby cvičili každý den: buď v rámci individuálních hodin, nebo odpoledne po vyučování v některé z volných učeben.

Ve čtvrtek, den před dnem D, Julián dokonce chtěl, abychom se tréninku věnovali jak během dopolední dvouhodinovky, tak ještě i po vyučování, ale rozmluvil jsem mu to:

„Juliáne, neblázni, vždyť už to zvládneš zahrát i pozpátku! Musíš taky někdy odpočívat! Jestli chceš, sejdeme se ještě zítra, než celá ta akce začne, na pět, deset minut – ale víc nepotřebuješ. Věř mi. A doma si od toho dej taky oraz a radši se pořádně vyspi – ničemu nepomůže, když zítra budeš unavenej a malátnej!“

„Aj tak nezaspím,“ zahuhlal, ale povzbudivě jsem ho poplácal po rameni:

„Pusť si do uší nějakej příjemnej usínací playlist, třeba něco od Brahmse – a uvidíš, že usneš! A nedělej si s tím vším takovou hlavu: vždyť je to jenom vystoupení pro rodiče!“

***

Môj učiteľ mal pravdu. Bolo to len vystúpenie pre rodičov a na tom by nemalo záležať, mali by sme si ho užiť a aj oni by si ho mali len užiť, ale ja som vedel, že otec nepríde, lebo má službu v nemocnici, a teda nebude pri mame nikto, kto by ju krotil, ak niečo pokazím.

Mal pravdu aj v tom, že by som sa mal vyspať, ale to sa tiež ľahšie povedalo ako urobilo, a tak som si večer ľahol do postele a miesto spánku som čumel na strop a prehrával si v hlave notový zápis mojich skladieb. Zaspal som až tesne nad ránom a mal som pocit, že mi budík zazvonil skôr, ako som poriadne zavrel oči.

Doma v kuchyni som do seba nalial prvú kávu a hneď v škole druhú. Srdce sa mi rozbúchalo tak, až som si myslel, že sa podvečerného vystúpenia ani nedožijem. Cez prvú prestávku som to skúsil zajesť bagetou, a to ma dorazilo úplne, lebo mi zostalo na zvracanie. Nasledujúcu hodinu som strávil na záchode a nebol to pekný pohľad, ale s prázdnym žalúdkom som sa aspoň konečne cítil normálne. Skočil som za učiteľkou, ktorej hodinu som prezvracal, aby som si ospravedlnil neúčasť. Našťastie s tým nemala problém a nevyžadovala ani žiadne detaily, prečo som jej hodinu vymeškal.

Ďalšie vyučovanie som prežil bez ujmy na zdraví a dve hodiny, ktoré ma čakali do vystúpenia, mi zas pomohol prečkať Paťo. Aj on mal vystúpiť so svojimi dvomi skladbami, len jeho nástrojom nebol klavír, ale boli to husle. Napadlo mu, že si skrátime čakanie a pocvičíme spolu. To by bolo v poriadku, robili sme to bežne, ale zvyčajne sme obaja hrali tú istú skladbu a nie každý inú. Ja som si vybrnkával Mariage d'Amour a on sláčikom rozoznieval struny svojich huslí v Beethovenovej sonáte č. 8.

Znelo nám to spolu príšerne a zároveň skvele. Skvele to teda znelo asi len nám, lebo sa na nás za čas, čo sme hrali, prišli pozrieť dvaja učitelia, a hneď ako zmätene pokrútili hlavou, zas odišli. Tretí sa prišiel pozrieť Honza a ten jediný sa na nás oboch usmial a povedal:

„Zajímavý!“

Potom som ho už nevidel, až kým sme sa nezačali presúvať na vystúpenia. Začínali huslisti, poprial som Paťovi veľa šťastia a nazrel som do hľadiska. Mama tam už bola a sedela vedľa vedúceho nášho klavírneho oddelenia v prvej rade. Chodili spolu na vysokú, a tak ma to vôbec neprekvapilo, lebo sa na takýchto akciách spolu vždy rozprávali. Najhoršie bolo, že sa často rozprávali o mne. Síce som vedel, že ma pán učiteľ Benko bude len chváliť, ale vedel som aj to, že to pre mamu nebude dostatočné.

Na pľúcach som pocítil známy tlak a rozmazalo sa mi videnie. Zosunul som sa na zem pri stene do polosedu a snažil sa rozdýchať vlastné nepríjemné pocity. Panický záchvat som si nemohol dovoliť, ale aj tak som cítil, že mu už nedokážem zabrániť.

Prvý dvaja z huslistov odohrali svoje skladby a nastúpil tretí. Na chodbu začali prichádzať ďalší z vystupujúcich klaviristov a ja som každého z nich pozdravil s predstieraným úsmevom a potom som pohľad nasmeroval zas k zemi. Nikto z nich nemal potrebu rozprávať okrem Dariny, a tak som hneď vedel, keď prišiel za nami aj Honza. Oslovila ho a ďalších päť minút sa jej ústa nezastavili.

Myslel som, že dokáže prerozprávať oveľa viac času a ja nebudem musieť vnímať svoje okolie, ale prebral ma dotyk na kolene. Zdvihol som zrak a stretol som sa s Honzovým pohľadom. Jeho oči som videl takto zblízka len druhý raz a rovnako ako prvý raz mi napadlo, že má zvláštne krásnu farbu dúhoviek. Ešte viac by sa mi jeho oči páčili, keby ich na mňa ustarane nežmúril.

„Jsi v pořádku?“ spýtal sa. Prikývol som. „No, ale moc to nevypadá… Nechceš jít na chvilku na vzduch?“

Ďalšie jeho slová zanikli v oznámení z pódia. Pre dnes vybratá moderátorka, štvrtáčka z odboru dramatického umenia, zahlásila Paťove meno a mňa oblial studený pot. Ním huslisti končili a z klaviristov som začínal ja. Pozrel som na svoje ruky, triasli sa a bolo to vidieť.

„Juliáne, co se děje? Tohle není běžná tréma… Víš co, dám změnit pořadí, abys nešel na pódium první. Nebo taky nemusíš dnes vystupovat vůbec, jestli se na to necítíš…“

Pokrútil som hlavou, lebo to nebolo možné. Musel som vystúpiť a musel som to zvládnuť dokonale, inak by mame zas preplo a ja by som sa od klavíra už nesmel ani pohnúť.

Z pódia zazneli prvé tóny Paťovej skladby, automaticky som tam nazrel. Moje podvedomie ma nútilo byť s ním a vidieť, že to aspoň môj najlepší kamarát zvládne bez ujmy. Videl som ho zboku, ale aj tak som vnímal pokoj v jeho tvári. Dokonca sa usmial. Stalo sa to, keď hral pasáž, ktorá mu pri našom nácviku nevyšla a my sme sa na tom spolu zasmiali. Teraz ju zahral bravúrne a ja som bol na neho hrdý. Toto som vždy na hudbe zbožňoval. Ten pocit šťastia, ktorý som cítil, keď mi niečo vyšlo alebo to vyšlo mojim priateľom, a odmenou nám bola melódia, ktorá nám na chvíľu dovolila, aby sme ju ovládli a tým aj vlastnili a skutočne precítili.

Zhlboka som sa nadýchol. Tlak z mojich pľúc začal ustupovať a zázračne ustúpil úplne, keď ma Honza chytil za ruky a stisol mi ich.

„Máš obrovskej talent a za pár let budeš jeden z nejlepších klavíristů, tak se na tohle vystoupení klidně vykašli, není důležitý,“ povedal.

Na pódiu Paťo dohral a moderátorka ohlásila desať minút prestávku. Honza pustil moje ruky a postavil sa.

„Takže co? Mám tvoje vystoupení přesunout, nebo úplně zrušit?“ spýtal sa.

„Ani jedno netreba, ja to zvládnem,“ povedal som a tiež som sa postavil.

Neviem, či veril mojim slovám, alebo na mne poznal, že sa mi naozaj uľavilo, ale súhlasil. Napriek tomu zostal pri mne stáť, až kým som nebol na rade a nezaznelo moje meno.

„Nemysli, jen si to užívej,“ potľapkal ma po ramene.

Vyšiel som na pódium a v jeho strede sa uklonil. Ozval sa búrlivý potlesk, väčšina rodičov boli vďační diváci a tlieskali vždy pred aj po vystúpení bez ohľadu na to, ako dopadlo. Mohol byť na ich nadšené tváre krásny pohľad, ale ja som si pohľad do hľadiska zakázal.

Posadil som sa ku klavíru, naučeným pohybom som si nastavil stoličku a skontroloval na chrbte košeľu. Automaticky som si chcel utrieť ruky do nohavíc, ale zastavil ma pocit, že to nepotrebujem, a pocit, že z nich nechcem zmazať dotyk Honzových dlaní. Nemal som čas, aby som svoje myšlienky analyzoval, a to bolo len dobre.

Začal som hrať a od prvej sekundy som vedel, že to bude dobré. Nebál som sa ani som nemyslel, len som dotykom na klávesoch hladil dušu nástroja a on mi odpovedal svojou bezchybnou melódiou. Najprv pri prvej skladbe a potom aj pri druhej. Keď som skončil, tak som takmer zasnene stiahol ruky z klaviatúry. Chvíľu mi trvalo, kým som si uvedomil, kde som. Pripomenul mi to až potlesk z publika. Rýchlo som sa postavil, ešte rýchlejšie uklonil a zmizol som z pódia, i keď som tam mal aspoň pár sekúnd ostať.

Honza stál na začiatku chodby a usmieval sa. Chcel som mu poďakovať, lebo mi pred vystúpením naozaj pomohol, ale zase vo mne začala narastať panika, keď mi hlava začala podsúvať otázku, či sa to páčilo aj mame.

Sklonil som hlavu a chcel som sa niekam stratiť, ale zastavilo ma objatie od Dariny:

„Bol si úžasný,“ povedala a ponáhľala sa na pódium, lebo práve zaznelo jej meno.

Usmial som sa a pozrel na svojho učiteľa. Kmital pohľadom medzi mnou a Darinou. Vrátil som sa o niekoľko krokov, aby mi neušlo jej vystúpenie a aby som dal aj jemu najavo, že som úplne v poriadku. Sľúbil som si, že mu poďakujem, keď na to bude príležitosť a on nebude mať starosť o ďalších zo svojich žiakov, lebo mu okrem Dariny vystupoval ešte jeden a on musel venovať pár povzbudivých slov aj jemu. Za mnou prišiel Paťo a ja som sa s ním presunul do hľadiska, lebo tam ostalo pár voľných miest a my sme ich mohli využiť.

Po skončení celého predstavenia ešte na pódiu skončili naši učitelia, aby zahrali poslednú skladbu. Na klavír hral Honza a na husle ho sprevádzal Paťov učiteľ. Ich vystúpenie sa dalo nazvať čerešničkou na torte a pri potlesku sme všetci stáli.

Po predstavení sme vyšli zo školy a čakali na našich rodičov. Paťovi vyšli medzi prvými a on im síce išiel naproti, ale aj tak som ich nadšené chvály nemohol nepočuť. Jeho otec bol dokonca tak hlučný, že ich asi počuli aj na vedľajšej ulici. Podobne nadšene sa tvárila väčšina rodičov a z tej dobrej atmosféry sa mi chcelo smiať.

Smiech ma prešiel, keď vyšla zo školy moja mama. Pery mala zúžené do súvislej linky. Chvíľu sa obzerala, a keď ma našla pohľadom, tak ku mne prešla.

„Páčilo sa ti to?“ spýtal som sa a hneď som tú otázku oľutoval, lebo mi bolo z jej výrazu jasné, že sa jej to nepáčilo vôbec.

„To nemáš na viac ako na tak jednoduché skladby?“ V hlase mala chlad a ním zabila aj moju poslednú nádej, že som jej aspoň raz dokázal vyhovieť.

„Ale zahral som ich bezchybne,“ obhajoval som sa, lebo som si naivne myslel, že by ju to mohlo obmäkčiť.

„To by zvládlo aj dieťa,“ ofrkla si a chytila ma za zápästie. „Poď, ideme domov a ukážem ti, aké skladby by si mal hrať, aby to nabudúce bolo dobré.“

Spenila sa vo mne žlč. Cítil som, že začínam zúriť, a zároveň mi bolo do plaču z ďalšieho pocitu vlastného zlyhania.

„Nejdem domov,“ vyprskol som. „Idem s kamarátmi do mesta. Spať budem u Paťa,“ vytrhol som svoju ruku z jej a zamieril som nazad do školy. Vedel som, že nebude robiť scény a nepôjde tam za mnou.

Žiadne prespatie som s Paťom dohodnuté nemal, ale bolo mi jedno, kde budem, len som v tom momente odmietal byť s ňou. Prinajhoršom som mohol ísť za otcom do práce, počkať, kým mu skončí zmena, a zviesť sa s ním domov.

Zo skrinky som si vytiahol tenisky a prezul som sa. Zaváhal som, či nevymením aj košeľu za tričko, ale žiadne vhodné som tam nenašiel, a tak som sa uspokojil len s pohodlnejšou obuvou. Ak budem spať u Paťa, tak mi niečo na prezlečenie požičia.

***

„Pán učiteľ? Pán učiteľ, že s nami pôjdete oslavovať?“ odchytla mě Darina, když jsem mířil z budovy ven, a široce, v tuhle chvíli ale i tak trochu vemlouvačně se na mě usmívala. „No tak, povedzte áno. Chystáme sa do Bizzaru, nebude to dlhé.“ Pak mi vyjmenovala další čtyři učitelky a učitele, které už k účasti přemluvila, a tak jsem nakonec přikývl. Ještě jednou jsem si nechal zopakovat název podniku a slíbil jsem, že tam za nimi za chvíli a na chvíli dorazím.

Udělal jsem od jásající Dariny sotva pár kroků, když kolem mě proběhl zpátky do školy Julián – a než jsem za ním stihl zvesela zavolat, copak si tam zapomněl, že má tak naspěch, už jsem slyšel, jak si ho pod svoje ochranná křídla bere Darina a taky ho lanaří, ať se na tu párty přidá.

V pomalu se rozpouštějícím davu před školou jsem očima hledal kolegu Jančeka, abych mu ještě jednou poděkoval za spoluorganizaci celé akce, když vtom jsem si všiml někoho jiného: docentky Šúrové, Juliánovy mámy… S poněkud nevěřícným, zároveň ale zvláštně podrážděným výrazem ve tváři hleděla ke škole a vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, co má v následujících chvílích udělat… Nakonec si to ale zjevně rozmyslela a rázně se vydala směrem k parkovišti.

Já jsem se ve vteřině rozmyslel taky: chtěl jsem ji aspoň pozdravit a zároveň zjistit, co na Juliánovo dnešní vystoupení říká… Rychlým krokem jsem tedy vyrazil za ní. „Paní učitelko! Ehm, paní docentko!“ opravil jsem se hned, protože ano, na škole jsme ji samozřejmě všichni oslovovali paní učitelko, ale teď už se to přece jenom nehodilo.

Zaslechla, že ji někdo volá, zvědavě se otočila – a když mě poznala, její zarputilý výraz se jako mávnutím proutku změnil na rozzářený:

„No toto, Honzíku! Rada vás vidím! Chcela som za vami na pár slov skočiť hneď po predstavení, ale vyzerali ste, že máte veľa práce a nechcela som vás rušiť. Poďte sem, ukážte sa mi, veď vy ste sa vôbec nezmenili a poviem vám, tá záverečná skladba, tá bola famózna. Úplne mi to napravilo náladu.“

Ta její poslední poznámka mě sice zarazila, ale nestihl jsem na to nijak zareagovat, protože to už se mě začala vyptávat, co dělám zpátky na Slovensku. Já pro změnu vysekl několik komplimentů jí, načež jsem se začal zajímat, jestli na konzervatoři učí pořád stejné předměty a taky jak to má s vlastním koncertováním, no a prostě uplynulo hodně minut, než jsem se konečně dostal k tomu, co mě zajímalo úplně nejvíc.

„A jak se vám líbil ten Juliánův přednes? Zahrál to výtečně, že? Teda všichni účinkující byli samozřejmě perfektní, ale nemůžu si pomoct, přijde mi, že Julián z nich má největší talent…“

Ve tváři Juliánovy mámy ze vteřiny na vteřinu vystřídal to rozzářené nadšení výraz nespokojenosti… a jakéhosi rozčarování.

„No áno, zahral to dobre,“ pronesla upjatě. „Ale takéto jednoduché skladby pre deti by zahral dobre každý, aj bez jeho špeciálneho talentu.“

Zaraženě jsem se na ni zahleděl.

„Pre deti?“ zopakoval jsem to po ní rozhozeně. „Dobře, a jaké skladby byste tedy navrhla vy?“ snažil jsem se udržet klidný tón.

„Ale Honzíku, to ja som sa vás nechcela dotknúť, ale sám predsa musíte počuť, že tieto jednoduché skladby sú pod Juliánovu úroveň! Pod úroveň všetkých tých vystupujúcich študentov. Pokiaľ majú predviesť, čo v nich je, musíte im dať k tomu príležitosť! Napríklad taká Waterfall, to by bolo niečo, alebo La Campanella, alebo Fantaisie-Impromptu.“

Aha, došlo mi, tak odtud vítr fouká! Proto Julián zezačátku tak trval na té La Campanelle!

„Víte, paní docentko,“ měl jsem potřebu výkony všech svých svěřenců bránit, „ale oni v tomhle směru ještě jsou děti! Na ty skladby, které navrhujete, mají ještě minimálně pět let čas!“

Juliánova máma jenom zalapala po dechu, asi nebyla zvyklá, aby jí někdo oponoval, ale mně bylo jedno, co si o mně pomyslí. Teď už mi to bylo jedno – už jsem dávno nebyl ten studentík, který by si v žádném případě nedovolil se vůči jejím slovům nějak ohradit… Rychle jsem zadrmolil pár rozlučkových frází a radši jsem ji i celou tu naši konverzaci nechal za sebou. Kdo ví, co by ze mě vypadlo, kdybych s ní mluvil déle – a přece jenom, nechtěl jsem Juliánovi způsobit nějaké další nepříjemnosti…

I tak mi to, co z toho rozhovoru vyplynulo, docela pokazilo náladu. Vždycky jsem k učitelce Šúrové vzhlížel, byla to taková ikona, vzor – dokonalá klavíristka, dokonalá pedagožka. Dokonalá máma. A nikdy mě nenapadlo, že ta dokonalost, nebo spíš ta touha po dokonalosti může být někdy dost na škodu… Asi by mě to nenapadlo doteď, kdybych už několikrát nebyl svědkem toho, jak se to všechno podepisuje na Juliánovi. Jak on si vůbec nevěří, pořád se podceňuje, sebemenší chyba ho totálně rozhodí… a celkově, jak má sám na sebe nebetyčně vysoké nároky. Nesmyslně vysoké. A to jenom proto, aby se zavděčil své perfekcionistické matce.

Před školou jsem konečně narazil na kolegu Jančeka, ten tam pro změnu vyhlížel kolegyni Mináčovou, a dohodli jsme se, že nás všechny tři hodím na tu afterparty autem. Popravdě, kdybych to Darině neslíbil, tak bych se nejradši na celou akci vykašlal, neměl jsem na žádné slavení najednou chuť… Jenže zároveň mi došlo, že tam téměř stoprocentně bude i Julián. A že by se třeba mohla naskytnout vhodná příležitost si s ním aspoň trochu o tomhle všem promluvit.

A to se nakonec ukázalo být snadnějším, než jsem čekal.

Když jsme konečně dorazili asi po půlhodině na místo, zdrželi jsme se totiž ještě čekáním na kolegu Benka, studenti už tam byli v plném počtu. A když jsem očima vyhledal Juliána, okamžitě jsem poznal, že je na tom s tou náladou podobně jako já: a sice že se mu taktak drží těsně nad bodem mrazu… Posedával mezi ostatními, na tváři přilepený neutrální výraz, ale bylo vidět, že je duchem úplně nepřítomný, a co hůř – docela rychle v něm mizely nějaké alkoholické přípitky. Došlo mi, že proto prve tak utíkal směrem do školy – nic si tam nezapomněl, ale zjevně absolvoval rozhovor se svou mámou, která mu, podobně jako mně, oznámila, že jím zahrané skladby nestály za nic… Kruci!

Studenti se začali kolem velkého stolu všelijak přešoupávat a přinášet další židle, aby nám mezi sebou udělali místo, a mně se tak šikovně povedlo sednout si přímo vedle Juliána.

„Co piješ?“ naklonil jsem se k němu a zvědavě jsem kývnul k těm dvěma prázdným skleničkám.

„Gin,“ odpověděl, „dáte si tiež?“

„Jsem tu autem,“ připomněl jsem mu s úsměvem.

„Aha,“ zakoulel očima. „Poviem vám, prísť na párty autom nie je dobrý nápad. To môžete piť maximálne džús.“

„Mně to nevadí, džusy mi chutnají,“ pokrčil jsem rameny. „A navíc, možná nakonec i ty využiješ toho, že jsem tu autem, až budeš chtít večer hodit domů.“

Julián stiskl rty pevně k sobě.

„Tak to sa určite nestane. Domov sa dnes nechystám.“

„Až tak?“ vypadlo ze mě překvapeně.

Zvědavě na mě přimhouřil oči:

„Ako to myslíte – až tak?“

„No… mluvil jsem před školou s tvou mámou,“ přiznal jsem.

„Do riti,“ uteklo mu, ale hned se omluvil: „Pardon… No ale v tom prípade už asi viete, prečo sa dnes domov rozhodne nechystám.“

„Vím, no,“ povzdychl jsem si. „Poslyš, je mi jasný, že už máš nějaký náhradní řešení vymyšlený a domluvený, ale kdyby se náhodou cokoliv semlelo, tak můžeš přespat i u mě, jo? Máme v našem domě hned dva pokoje pro hosty!“ nabídl jsem mu. „A teď už se přestaň mračit a pojď si tu dnešní večeři užít, protože rozhodně máš co slavit! Všichni máte!“

A s tím jsem se rozhlídl kolem stolu, přičemž jsem se setkal s pohledem Laury, jedné z dnes vystupujících houslistek, a ta se na mě hned rozjařeně zazubila a podala mi jídelní lístek.

„Už sis vybrala?“ oplatil jsem jí ten úsměv. „A co? Někdo mi něco doporučte, podle toho, co jsem slyšel, tak sem chodíte často…“

V tu chvíli se začali ostatní překřikovat, co si mám nebo naopak nemám dávat, studenti se předháněli ve vymýšlení naprosto šílených kombinací, a kolegové se smáli, že s takovou abych si ředitelce Novákové řekl o zálohu na tři výplaty dopředu… A do toho všeobecného halasu a rozveseleného povykování se nakonec se svými poznámkami přidal i Julián.

V duchu jsem si vydechl – byl jsem rád, že se aspoň na pár hodin zabaví a přijde na jiné myšlenky, i když mi bylo jasné, že nakonec se k němu ty neradostné úvahy zase vrátí. A že se k tomuto neradostnému tématu budu muset vrátit i já – a zkusit mu napumpovat do žil aspoň trochu optimismu… a sebevědomí… a podpory.

***

Alkohol je super, mal som začať piť oveľa skôr! Možno si nejakú fľašku kúpim aj na doma a poriadne sa nalejem, kým si pôjdeme s mamou zahrať, potom uvidíme, ako sa jej bude môj výkon páčiť.

Uchechtol som sa nad vlastnými predstavami a zaplatil som čašníkovi ďalší gin a tonic, ktoré mi doniesol. Natočil som sa nazad k stolu, a kým som stihol vypiť svoj zázračný liek, tak som len videl dve ruky, ako sa po moje poldeci natiahli. Jedna prišla z pravej strany a druhá z ľavej. Súťaž v rýchlosti vyhral Paťo a môj pohárik odtlačil čo najďalej odo mňa.

„Máš dosť,“ povedal.

Bez rozmýšľania som sa otočil na svojho učiteľa, jemu totiž patrila tá druhá ruka, ktorá mi chcela zobrať pohárik, a hľadal som podporu.

„Má pravdu,“ mykol ramenami.

„Aleee nemááám,“ usmial som sa a rovno aj zasmial nad tým, ako som tie slová vyslovil. Oprel som sa lakťom o stôl, hlavu som si podložil dlaňou a zahľadel som sa na Honzu. Tiež na mňa pozeral a trochu u toho dvíhal obočie, jeho oči sa vďaka tomu zdali väčšie a v prítmí baru mali úplne neidentifikovateľnú farbu. „Teraz sú asi viac zelené,“ vypadlo zo mňa.

Honza zažmurkal:

„Co je zelené…?“

„Tvoje oči a pery máš…“

Viac som povedať nestihol, Paťo ma chytil za pažu a vytiahol ma do stoja.

„Kokos, ty máš fakt dosť,“ potiahol ma od stola. „Prepáčte, on to tak nemyslel,“ ospravedlnil sa nášmu učiteľovi a potom ma vyvliekol von. Hneď sa do mňa dala zima, nevzal mi mikinu.

„Je kosa,“ posťažoval som sa a prišlo mi to smiešne. „A prečo sme vlastne tu?“ spýtal som sa.

„Len to vydrž, aspoň ťa preberie.“ Paťo vytiahol z vrecka mobil a niečo rýchlo vyťukal. „Laura ti donesie kávu.“

„Laura mi donesie kávu,“ zopakoval som po ňom prihlúplo. Nebolo mi úplne jasné, prečo chcem kávu a prečo ju chcem piť vonku.

Môj najlepší kamarát sa pousmial.

„Trošku si sa nám opil. Skúsime ťa dať do použiteľného stavu a pôjdeš ku mne spať,“ vysvetlil svoje zámery.

„Dnes?“ začudoval som sa. Pred hodinou som ho počul, ako si dohaduje prespatie u Laury, jeho frajerky, lebo je sama doma a naplánovali si duet huslistov, asi nie úplne hudobného charakteru.

„Nie, ty pako, budúci týždeň vo štvrtok.“

„Aha.“ Zima sa mi pomaly dostala aj k mozgu a začalo mi to normálnejšie myslieť. „Pripomeň mi to v stredu.“ Paťo podvihol obočie a ja som sa rozrehotal nad vlastným vtipom. „Chápeš, akože dovtedy môžem zabudnúť.“

„Chápem…“ Viac nepovedal, zamotalo ma a on mal prácu s tým, aby ma zachytil a nezosypal som sa mu na zem. Posadil ma na najbližšiu lavičku. „Pozriem, kedy nám ide bus,“ zahľadel sa do mobilu. „Nebudeš zvracať?“

„V buse?“ zasmial som sa. „To by bolo super.“

„Určite perfektné,“ skonštatoval vážne, ale tiež mu myklo kútikmi pier.

Laura vyšla von.

„Kávička pre nášho Julíčka,“ predniesla spevavým hlasom a podala mi hrnček. Kúsok kávy predtým vyliala na svoju bundu. Dnes som sa rozhodne neopil len ja.

Paťo sa poškrabal po čele, robil to často, keď premýšľal.

„Nemala si len dva frťany?“

„Tri, Juli ma pozval na gin,“ zvalila sa ku mne na lavičku. Chvíľu mi trvalo, kým mi došlo, ako to myslí, ale nakoniec som pochopil, že Paťo môj posledný objednaný drink posunul omylom k nej, keď mi ho bral.

Paťo sa znovu poškrabal po čele.

„To mám z vás radosť!“

Usrkol som si z kávy.

„Sakra, fuj,“ vyprskol som. „Kto tam dal citrón?“

Laura sa prihlásila ako v škole.

„Čašník na moju žiadosť.“ Vzala mi hrnček z ruky a tiež sa napila. „Pekný humáč.“ Zase si usrkla, zvraštila tvár a hrnček mi vrátila.

Chvíľu sme na striedačku popíjali, chutilo to síce hnusne, ale aspoň som cítil, že sa mi v hlave s každým dúškom rozjasňuje. Nebolo to veľmi príjemné, keď sa mi začalo vybavovať, čo som v bare trepal za hlúposti.

„Ako sa tváril Honza, keď sme odišli?“ spýtal som sa Laury.

„Kto je Honza?“ nechápala.

„Učiteľ Mareš,“ objasnil som.

„Netuším,“ mykla ramenami. „Prečo sa mal nejako tváriť a prečo ho voláme krstným menom?“

„Nová móda,“ zašomral Paťo. „Ešte mu aj začíname tykať,“ pripomenul mi ďalší z mojich trapasov.

Zložil som si hlavu do dlaní.

Laura vyskočila na nohy.

„Skočím si na dámy, kedy nám ide bus a kde spíme?“

„Ja spím doma,“ povedal som a pozrel som na hodinky. „Za pol hodiny otec končí v práci, vyzdvihne ma.“

Chvíľu mi trvalo, kým som o svojich slovách Paťa presvedčil, dokonca som musel pred ním napísať otcovi správu, ale už si neskontroloval, či som ju odoslal, a ani sa ma na to nespýtal, tak som mu v podstate vôbec nemusel klamať.

Našťastie mi dôveroval, že na otca naozaj počkám, a keď sa Laura vrátila, odišli na zastávku. Urobili to v ideálnom čase, lebo mi ostalo príšerne zle a potreboval som sa rozlúčiť so všetkými hlúposťami, čo som dnes popil. Vrátil som sa do baru a zamieril som si to rovno na záchod. Strávil som na ňom hodnú chvíľu sľubovaním všetkým božstvám sveta, že už nikdy nebudem piť. Nakoniec sa nado mnou zľutovali a nechali ma žiť.

Vyšiel som z kabínky, v umývadle som si opláchol tvár, strčil som si do úst žuvačku a skontroloval som čas na hodinkách. Otec už bol určite dávno na ceste domov, žiadny bus už k nám nešiel a mne sa príšerne nechcelo riešiť, čo budem robiť. Veľa možností som aj tak nemal. Mohol som počkať osem hodín na prvý ranný spoj, alebo si vziať domov taxík.

Tretia možnosť na mňa čakala pred barom aj s mojou mikinou v rukách.

„Je ti líp?“ spýtal sa Honza, keď som sa snažil okolo neho nenápadne prejsť.

„Dobrý,“ pozdravil som úplne nezmyselne, dávno mi nebolo trápnejšie.

„Obleč si to, je docela chladno,“ podal mi mikinu rovno do rúk.

Rýchlo som ju na seba navliekol.

„Ďakujem,“ povedal som a dával som si pozor, aby som na neho nepozrel a nevidel som výraz v jeho tvári. Musel si o mne myslieť, že som totálny magor. To by ešte nebolo také hrozné, to si určite všimol už po pár dňoch na našich hodinách, ale dnes som ho presvedčil, že som ešte aj alkoholik. Chcel som povedať niečo zmysluplné, aby som to nejako zachránil, no zmohol som sa len na: „Tak dovidenia.“

Chytil ma za rameno, kým som stihol urobiť krok.

„A teď jdeš jako kam?“

Mykol som ramenami, lebo som ešte odpoveď na jeho otázku úplne nevymyslel.

„Fajn, tak přespíš u mě,“ položil mi ruku na chrbát a jemne ma navigoval správnym smerom. Kým som stihol nájsť dôvody, prečo to nie je dobrý nápad, otváral mi dvere na aute a ja som nastupoval na sedadlo spolujazdca.

Prvá aspoň polo rozumná myšlienka mi napadla, až keď si nastúpil aj on a naštartoval.

„Nemôžem ísť k vám, to je tak trápne.“

„Trapnější než potácet se až do rána ulicema, když ti není dobře, a nakonec usnout někde v parku?“ pozrel na mňa. „Zapni si pás.“

Chcel som to urobiť, ale ani na tretí pokus sa mi to nepodarilo. Naklonil sa ku mne, chytil moju ruku a navigoval ju, až kým pás bezpečne nezaklapol, ale ani potom mi ruku nepustil a mňa to donútilo pozrieť mu do očí.

„Teraz sú viac hnedé,“ povedal som a hneď nato sklonil zrak na jeho pery.