Bílé a černé – Malá noční hudba (5/8)

Když jsem se šel Juliho zeptat, jestli si se mnou a s babičkou nechce dát kafe, zjistil jsem, že mezitím usnul. Potichu jsem tedy zavřel dveře a s babi jsme si to kafe dali sami – nedivil jsem se, že Juliána po tak tučném, hutném obědě přemohl spánek! Zároveň jsem si už ale dělal obrázek, že za jeho únavu nemůže jenom babiččina pečená kachna. Pokud ho jeho mamka nutí takhle cvičit za klavírem několikrát týdně a pokud Julián nemá prostor odpočívat třeba jenom tak u počítače nebo s kámošema někde venku, nedivil jsem se, že se potom potřebuje dospat… a že na něj pohodová atmosféra panující v naší chalupě má takový uklidňující a uspávající vliv.

Zašel jsem ho překontrolovat za další hodinu a půl, to pro případ, že by byl Julián už vzhůru a bylo by mu jenom blbé a trapné sejít za námi do obýváku, a když Julián pořád chrněl jako dudek, aspoň jsem tiše sebral kupku jeho oblečení, přidal jsem k tomu pár svých ušpiněných kousků a všechno jsem to nacpal do pračky.

Juliho vrabčí hnízdo se objevilo mezi dveřmi až po šesté hodině. Musel jsem se pousmát tomu jeho výrazu – vlasy rozcuchané na všechny strany a tvář už dopředu stažená do omluvného kukuče.

„Ospravedlňujem sa, mne sa asi podarilo zaspať.“

To už jsem se rozesmál naplno: „Jo, to se ti zjevně podařilo! Z toho si každopádně nic nedělej, my jsme tu na odpolední šlofíčky zvyklí… Já jsem si naštěstí stihl dát silný kafe dřív, než mě to spaní přemohlo, ale tobě už jsem ho bohužel nabídnout nestihl, no. Ale jestli chceš, můžu ti jedno uvařit teď. Nebo máš třeba spíš hlad? Šest hodin, to už je skoro čas dát si něco k večeři…“

„Nie, to nie, myslím, že som ešte nestihol stráviť ani obed,“ uculil se Julián, „ale možno niečo studeného na pitie by som si dal.“

„Jasně, hele, buď tu jako doma,“ vybídl jsem ho a ukázal jsem k ledničce, „mrkni, co tam je, a něco z toho si nabídni. Nebo na kuchyňské lince stojí lahev s bezovým sirupem, jestli máš chuť spíš na něco takovýho… Skleničky jsou ve skříňce nad dřezem.“ Samozřejmě ne že bych ho nemohl obsloužit, to bylo to nejmenší, ale chtěl jsem, aby se tu vážně cítil pohodlně a ne aby si musel říkat pokaždý, když dostane žízeň. „A k tomu, že ještě nemáš strávenej oběd – musím se přiznat, že jsem na tom stejně,“ zasmál jsem se zase, „tak co si vyrazit na nějakou procházku? Nic dlouhýho, neboj, jenom ať trochu rozchodíme ty vydatný porce.“

Julián si zrovna vytahoval z lednice krabici s džusem, a tak ke mně jenom zvědavě natočil hlavu:

„To znie dobre, ale tebe sa naozaj chce? Nepotrebuješ si…, ja neviem, chystať niečo do školy?“

„Víš, já se právě snažím víkendy mít spíš nepracovní. Volnej čas je důležitej pro všechny – pro vás studenty i pro nás učitele,“ usmál jsem se na něj. „Každopádně teda domluveno, jenom si ještě odběhnu a můžeme vyrazit, hm? Jestli si chceš s sebou vzít něco menšího na zakousnutí, tak si zalov v té skříňce vedle ledničky – jsou tam nějaký oplatky, čokoládový tyčinky a tak,“ poradil jsem mu ještě, než jsem se vydal do svého pokoje.

Než jsme vyrazili, stavil jsem se na zahradě oznámit babičce, že se jdeme s Julim projít a ať ji ani nenapadne chystat nám něco k večeři, nedejbože něco teplého, co by nám pak „musela“ s lamentováním ohřívat.

„To chcete přijít tak pozdě jako včera…?“ zadívala se na mě zkoumavě zpoza brýlí, ale aniž by si na mou odpověď počkala, hned na mě zahrozila prstem: „No dobře, Honzíku, tak já nic chystat nebudu, ale ne že se potom o návštěvu nepostaráš! To, že nebudeš mít hlad ty, neznamená, že nebude mít hlad ani Julián!“

„Neboj, babi, jasně, že ho nenechám jít spát hladnýho,“ věnoval jsem jí uklidňující úsměv – a v duchu jsem si tu větu doplnil: I kdybychom odteď tři dny nejedli, tak stejně nebudeme chodit spát hladoví, tím jsem si jistej!

Abych Juliána, který se tvářil zase nějak podivně zamlkle, když se při vycházení z branky řadil po mém boku, trochu rozmluvil, hned jsem se s ním o tenhle čerstvý zážitek s babi, samozřejmě patřičně zveličený, podělil:

„Představ si, taktak jsem nás zachránil od toho, že po návratu by na nás čekala v troubě další porce tý pečený kachny!“

Přesně jak jsem předpokládal, Julimu smíchy zaklokotalo v hrdle:

„To je od nej fakt milé. To sa o teba takto stará, i keď tu nemáš návštevy? Pretože… no… vykŕmene… nevyzeráš.“

„No, ale stojí mě to dost úsilí, abych tak nevyzeral,“ mrknul jsem na něj. „Kilometry a kilometry, který musím nachodit nebo najezdit na kole… Co ty a sport? Věnuješ se něčemu?“ zavyzvídal jsem.

A zatímco jsem nás pomalu směroval za dědinu, k řece, abychom se pak po asi kilometru ujitém proti proudu mohli stočit do lesa, Julián se rozvyprávěl nejenom o svém vztahu ke sportu, ale celkově o tom, jak tráví volný čas, pokud mu nějaký zbývá, zatímco já z něj svými upřesňujícími dotazy nenápadně tahal informace o tom, jak často ho jeho máma nutí ke hraní a jak se tváří na jeho jiné záliby a jakými průpovídkami ho častuje po všelijakých koncertech a vystoupeních a jakou váhu má u nich doma tátovo slovo…

„Tak sa mi zdá, že hovoríme len o mne,“ prohodil Julián o několik kilometrů později, když jsem nás zrovna vyváděl z lesa a začali jsme stoupat na kopec, ze kterého se nádherně pozorují západy, ale teda i východy slunce, a vzhledem k tomu, jak se u toho zatvářil pobaveně, mi došlo, že se dovtípil, co tím svým vyptáváním sleduju.

„No dobře,“ přiznal jsem se s úsměvem, „dělám si tak trochu obrázek, jak to u vás doma chodí… Protože, Juliáne, mně tohle vážně nepřijde v pořádku. A myslím, že by se to mělo nějak řešit.“

„Čože? A ako?“ vyjekl Julián a zastavil se v chůzi, a když jsem se na něj otočil, tvářil se docela vyděšeně. „Honzo, ja ti to tu vravím ako… kamarátovi, a nie ako učiteľovi, ktorý s tým naklusá za našimi alebo za riaditeľom a bude to chcieť nejako riešiť!“

„Juli, neplaš! Já samozřejmě sám od sebe nic dělat nebudu! Chci to probrat nejdřív s tebou! Ostatně už ti bylo osmnáct, nejsi žádnej desetiletej školáček, kterej by potřeboval vodit za ruku.“ Navzdory svým slovům, nebo možná právě kvůli nim, jsem k němu ale svou ruku napřáhl a vzal jsem jeho dlaň do své. „Klídek, jo?“ zadíval jsem se mu pevně do očí a tu dlaň jsem mu stiskl, možná jako takové zdůraznění toho, že to, co říkám, myslím vážně. „A polez, ať to stihneme…“ A s tím jsem ho za tu ruku jemně zatahal, abych mu dal najevo, že nás ještě čeká kus cesty… A pak už jsem ho pustil. Jakkoliv mi bylo příjemné ho držet, tak do kopce jsem ho přece jenom táhnout nehodlal.

„A čo chceš vlastne stihnúť?“ ozvalo se vedle mě.

„Západ slunce,“ prozradil jsem mu. „Jestli ti to teda nepřijde moc kýčovitý, ale přišlo mi, že někdo, kdo rád kouká na hvězdy, nepohrdne ani tím, jaký představení nám připravuje naše nejbližší hvězda…“

„Takým predstavením určite nepohrdnem,“ pousmál se Julián. „Na aké predstavenia pozeráš rád ty? Máš rád divadlo alebo radšej chodíš do kina?“ využil příležitosti a přesměroval pozornost na mě a mně to vlastně vůbec nevadilo. Nebylo by fér ho tak zpovídat – a potom neprozradit nic o sobě, nemluvě o tom, že když jsem mu včera říkal, že si povídám rád, tak to ode mě rozhodně nebyla jenom nějaká zdvořilostní poznámka!

A tak sotva jsme se vyštrachali na vrcholek kopce, já si z pasu sundal mikinu a rozprostřel ji do trávy, abychom se na ni mohli posadit, rozvyprávěl jsem se pro změnu o svých zálibách a o tom, jak trávím čas teď, ale i o tom, jak jsem ho trávil, když jsem chodil na střední nebo na vysokou. Juliho to všechno zjevně dost zajímalo, protože kolikrát nevěděl, na co se mě má doptat dřív, a já jsem si ho vesele dobíral, jestli si nechce vytáhnout mobil a dělat si poznámky, aby náhodou na nějakou svou otázku nezapomněl.

„Pf,“ odfrknul, ale usmíval se u toho, „to by som náhodou mohol, ale nemám mobil so sebou. Netuším, kde som ho zase nechal položený.“

„Neboj, u nás doma se ti nic neztratí,“ uklidnil jsem ho a hmátl jsem si do kapsy, abych se ujistil, jak jsem na tom ohledně mobilu já. „Já svůj mám,“ zahlásil jsem poté, „tak jestli chceš, půjčím ti ho. Na ty poznámky, haha. Ale radši ho moc nevybij, vypadá to, že půjdeme domů až za tmy, tak ho budeme potřebovat jako baterku…“

„No,“ ošil se trochu, „a tak nepôjdeme už? Kým je ešte svetlo? Aby si potom trafil…“

Nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě jenom utahuje, ale stejně mě to rozesmálo:

„Hele, ty provokatére, já trefím i potmě, neboj! Tu baterku budeš potřebovat hlavně ty, protože to tady neznáš, takže bych nerad, aby sis někde vymknul kotník nebo tak něco. Každopádně jestli chceš už jít, tak samozřejmě můžeme. Chtěl jsem počkat, až se ukážou nějaký ty hvězdy, když jsi to včera nadhazoval, ale netrvám na tom. Ty jsi tady host, takže ty si řekni, co bys rád. Hvězdy? Večeře? Postel? Klavír?“

„Ak zmeníš tým posledným dvom poradie, tak by to mohlo byť všetko z toho,“ odpověděl Julián pobaveně.

„Fajn, tak tu ještě chvilku zůstaneme,“ přebral jsem si z té odpovědi, co jsem potřeboval, a s takovým tím téměř blaženým povzdychnutím jsem se natáhl do trávy do záda, ruce jsem si založil pod hlavou a zahleděl jsem se nad sebe.

Julián mě chvilku pozoroval ze své pozice v tureckém sedu, pak taky zvedl hlavu k nebi… a pak se přesunul na záda vedle mě.

„Takto sa na hviezdy pozerá lepšie,“ okomentoval to.

„To si piš, nebude tě bolet za krkem,“ usmál jsem se na něj. „Poslyš a není ti zima? Pořád sedíme na té mikině, můžeš si ji…“

„Nie, je mi dobre,“ zarazil mě Julián… a navzdory svým slovům se zachvěl.

„Juliáne,“ oslovil jsem ho schválně co nejvíc přísně, jenže ve skutečnosti jsem se musel kousat do jazyka, abych se nerozesmál, „ty jsi děsně mizernej lhář! Ty máš jediný štěstí, že ses dal na dráhu hráče na klavír – a ne hráče pokeru! Nadzvedni se trochu!“ A s tím jsem zpod našich zadků vytáhl tu mikinu a přehodil jsem ji přes něj.

„Tak teda ďakujem,“ zadrmolil a sedl si, aby se do ní mohl nasoukat. „A čo keď bude zima tebe?“ sklopil ke mně oči.

„Tak to vezmeme domů s rozběhem,“ zazubil jsem se na něj, on mi to zazubení oplatil… A pak, když si zase lehal do trávy, jsem úplně bez přemýšlení natáhl ruku, chytil jsem ho kolem pasu… A když se Julián položil, přitáhl jsem si ho o kousíček blíž k sobě.

Možná to bylo hodně důvěrné gesto na dva lidi, co se sotva znají, a stoprocentně to bylo příliš důvěrné gesto na učitele a jeho studenta, ale v tu chvíli jsem nás takhle neviděl, nebral. Chvilku jsem napjatě čekal, jak na to Juli zareaguje, a samozřejmě při jakémkoliv náznaku, že se mu to nelíbí, bych ho pustil a patřičně bych si nasypal popel na hlavu, ale přece jenom jsem měl možnost ho poznávat a vyhodnocovat jeho chování už několik týdnů… a na základě toho vyhodnocování jsem si teď to důvěrné gesto dovolil.

No a Julián… bylo poznat, že taky na chviličku strnul, jak ho to překvapilo a vykolejilo… Ale pak se posunul ještě o kousíček blíž a opřel si hlavu o moje rameno.

A teprve teď, tímhle jeho nepatrným pohybem, tím drobným gestem jako kdyby se tahle naše speciálně odehrávaná verze Malé noční hudby, ke které jsme vůbec nepotřebovali klavír, rozezněla naplno…

***

Z Honzovho tela sálalo teplo a napadlo mi, či je normálne, aby takto hrial, mal som pocit, že cítim jeho dotyk aj na miestach, ktorých sa nedotýkal. Najviac podozrivo teplo mi bolo na hrudi, zalieval ma až neprirodzene dobrý pocit. Stále dokola som si premietal, ako sme sa do tejto polohy dostali. Či ma k sebe pritiahol úmyselne, alebo to urobil náhodou. Najviac sa mi páčila prvá z možností, ale potom mi napadlo, že mu len možno ostala zima a potreboval sa zahriať, keď dal svoju mikinu mne. Chcel som sa ho opýtať, či mu nie je chladno, ale bál som sa, že by sa mohol zodvihnúť a chcieť ísť domov, a tak som len sebecky pozeral na hviezdy, počúval, ako dýcha, a fetoval jeho vôňu, ktorou bola nasiaknutá mikina, ktorú mi požičal.

Bol som odhodlaný, že sa nepohnem, aby som tú chvíľu medzi nami nepokazil, a tak som ticho a čiastočne strnulo ležal, až kým sa nepohol on. Vtedy som sa od neho rýchlo odtiahol, ako keby som si až potom uvedomil, v akej intímnej polohe sme boli.

„Klid,“ povedal. „Jenom mě trochu brní ruka.“ Na dôkaz svojich slov ňou pohýbal.

„Prepáč,“ vyhŕkol som a vyskočil na nohy, aby som zakryl rozpaky, ktoré ma pohltili, keď som si uvedomil, ako veľmi som na neho musel byť navalený, keď mu z toho stŕpla ruka.

Honza sa posadil, už bola dosť tma, a tak som mu nevidel poriadne do tváre, ale zdalo sa mi, že sa pousmial.

„Nic se přece nestalo,“ upokojoval ma. „Asi už chceš jít…?“ vydedukoval pravdepodobne z toho, že som stál.

Nechcel som ísť. Chcel som sa vrátiť presne tam, kde som pred chvíľou ležal, a ideálne aj do rovnakej polohy, ale to som na neho nemohol vybaliť, a tak som radšej proti svojej vôli výrazne prikývol.

„Dobře, tak vyrazíme,“ postavil sa, vytiahol z vrecka mobil a zapol na ňom baterku. Zreteľne osvetlila cestu pred nami a na chvíľu aj mňa, keď svetlom ožiaril moju tvár. „Vypadáš nějak rozhozeně,“ skonštatoval a ja som si až vtedy uvedomil, že sa ošívam podobne, ako keď ma čaká náročné klavírne vystúpenie, ešte aj ruky som si trel o stehná, lebo sa mi z nervozity začali potiť.

Okamžite som s tým prestal, a aj keď som vedel, že by som mal niečo povedať, tak som nevedel prísť na nič rozumné, tak som len sklonil hlavu a dúfal, že viac po mne nebude chcieť. Ale to som sa mýlil, on hneď položil otázku:

„Nebo je ti taková zima?“

Pokrútil som hlavou.

„Ty už mi dnes nic neřekneš?“ spýtal sa, síce sme od seba nestáli ďaleko, ale ešte sa priblížil a ja som na neho pozrel. Cez tmu som nevidel poriadne farbu jeho očí, ale aj tak som si dokázal predstaviť, ako vyzerajú, určite podobne dokonale ako jeho pery, ktoré som cez svetlo z mobilu videl až priveľmi dobre.

„Prepáč,“ ospravedlnil som sa. „Ja… len…,“ zasekol som sa, keď som si uvedomil, že mám v hlave úplne nevhodné myšlienky.

„Ty len…,“ povzbudil ma.

‚Chcem ťa pobozkať,‘ pomyslel som si, ale našťastie mi ešte natoľko fungoval mozog, aby som to nepovedal nahlas. „Mal si pravdu, vážne je mi zima,“ zaklamal som, prišlo mi to ako dobrá výhovorka, ktorá neprezradila nič z mojich skutočných pocitov.

„Jo, no, noci jsou i teď v červnu ještě pořád docela chladný,“ povedal a namieril svetlo na cestu. „Tak jdeme. Vidíš dobře, nebo chceš radši mobil do ruky ty?“

„Vrátim ti mikinu,“ začal som sa vyzliekať, lebo som si po jeho slovách uvedomil, že som oblečený oveľa viac ako on. Na jeho otázku o mobile som nereagoval, v momente som na ňu zabudol.

„Ne, nech si ji,“ zastavil ma dotykom na zápästí. „Já jsem v pohodě, ostatně jsem zvyklej se otužovat…“

„Ale…,“ začal som protestovať, ale prestal som, keď svoju dlaň presunul o niečo nižšie a dotkol sa mojej ruky, ako keby ma za ňu chcel chytiť.

Okamžite som sa mu vytrhol, i keď som to strašne nechcel urobiť, ale mal som hrozne spotené dlane a predstava, že to ucíti, ma vydesila.

O krok odo mňa ustúpil a skúmavo si ma prezrel. Chvíľu sa zdalo, že nad niečím rozmýšľa, ale nakoniec mi len podal do ruky mobil a rozišiel sa z kopca.

Nasledoval som ho v tichosti a snažil som sa svietiť na cestu aj sebe, aj jemu, i keď on to vôbec nepotreboval. Kráčal isto, ale aj tak sa mi na držaní jeho tela zdalo niečo neisté, alebo som si to len namýšľal a problém bol vo mne. Mal som divný pocit, že som niečo úplne pokazil a nechtiac som ho niečím nahneval, alebo dokonca zranil. Na hrudi ma z vlastných pocitov nepríjemne tlačilo.

Na osvetlenú ulici sme prišli v tichosti. Honza nerozprával, i keď sa mi zdalo, že niekoľkokrát niečo povedať chcel. Ja som na tom bol podobne, tiež som sa ho chcel opýtať, prečo je zrazu taký zamĺknutý, ale nevedel som sa odhodlať, a tak sme zastavili až pred jeho domom.

Myslel som, že odomkne dvere, ale on to neurobil. Miesto toho sa na mňa otočil a s vážnou tvárou na mňa pozrel.

„Juli, omlouvám se, jestli jsem nahoře na tom kopci udělal něco, co se ti nelíbilo. Nechtěl jsem tě vyděsit nebo přivíst do rozpaků… V tu jednu chvíli, když jsme tam tak leželi, mi přišlo správný tě obejmout, a asi jsem si neuvědomil, že tobě to tak přijít nemuselo. Měl jsi mi to říct hned, že je ti to nepříjemný.“

Okamih som na neho zarazene hľadel a trvalo, kým som si uvedomil, že sa mi ospravedlňuje za niečo, čo sa mi tak neuveriteľne páčilo.

„Mne to nebolo nepríjemné,“ povedal som pravdivo.

Honza podvihol obočie.

„Vážně mi nemusíš lhát, hm? Nechtěl jsem to řešit tam nahoře v té tmě, abys neměl pocit, že,“ slabo sa zasmial, ale do očí sa mu smiech nepremietol, pôsobili smutne, „že přede mnou nemáš kam utýct. Ale došlo mi už tam, že je něco špatně, když jsi najednou přestal mluvit, a naplno jsem si to uvědomil, když jsi mi vytrhl ruku… Ale je to samozřejmě celý moje chyba, mělo mi to dojít mnohem dřív…“

„Potili sa mi dlane,“ prerušil som ho. „Potili sa úplne hnusne a nechcel som, aby si to cítil.“

Honza prekvapene zamrkal.

„Potily se ti z nervozity?“ spýtal sa. Prikývol som a on pokračoval: „Byl jsi nervózní ze mě?“ Znovu som prikývol. „Tak tím spíš platí to, co říkám. Je to moje chyba, neměl jsem…“

„Chcel som ťa pobozkať,“ vyhŕkol som. Aj keď moja myseľ kričala, aby som sa zastavil, tak som ale nemohol dovoliť, aby si myslel, že on urobil niečo zle, alebo že dokonca urobil niečo, čo som nechcel. Ja som totiž chcel úplne všetko, čo mi bol ochotný dať. Chcel som to tak veľmi, až som sa toho desil. „Bál som sa, že to zistíš, tak som radšej čo najviac mlčal.“ S posledným slovom som sklonil hlavu, aby som nemusel vidieť, aká emócia sa mu mihne v tvári. Na chvíľu ma napadlo, že by to mohlo byť dokonca znechutenie. Veď som si vlastne ani nemohol byť istý jeho orientáciou.

„A ještě chceš…?“ spýtal sa a podložil mi prsty pod bradu, aby som k nemu musel podvihnúť zrak. Usmieval sa a v očiach mal iskru, ktorá mi napovedala, že môžem povedať pravdu. Napriek tomu som to nedokázal a len som slabo prikývol.

Pár sekúnd sa nič nedialo. Bolo to, ako keby sme váhali obaja. Nakoniec sa naše tváre k sebe začali približovať, a i keď to trvalo možno len sekundu, tak pre mňa to bolo ako večnosť plná očakávania. V momente, ako sa naše pery spojili, sa všetky moje obavy rozplynuli a okolitý svet prestal existovať. Neviem, ako moja ruka skončila v jeho vlasoch, a už vôbec neviem, ako sa jeho dlaň dostala na môj bok, ale zrazu tam boli. Najprv sa len letmo dotýkali, a keď sa náš bozk prehĺbil, zosilnil aj ich stisk.

***

V tu chvíli mi ta pusa přišla jako… jako perfektní zakončení perfektního dne. Netrpělivě jsem odmávnul všechno to vnitřní napomínání typu ‚Co to děláš? Přeskočilo ti? Tohle nesmíš! Tohle nemůžete!‘, zamknul jsem to do trezoru umístěného někde hluboko uvnitř mé hlavy a veškerou pozornost jsem věnoval tomu současnému okamžiku… a Julimu. Tomu, jak roztomile se přiznal, proč byl ze mě na tom kopci tak nervózní. Tomu, jak opatrně ochutnával moje rty… a jak po chvilce šla veškerá opatrnost stranou a z toho vzájemného nejistého ochutnávání se stal plnohodnotný, touhou a žádostivostí protkaný polibek. Tomu, jak mě přes tričko hřála do dlaní jeho kůže na zádech a na bocích, když jsem mu rukama vklouzl pod mikinu, a tomu, jak mě Juli hladil ve vlasech, zkoumavě, jako kdyby si dal za cíl je přepočítat…

Možná bychom takhle ukrytí v zádveří zůstali v tom sousoší propletení doteď, kdybych neucítil, jak se Julián zachvěl. Nevěděl jsem, jestli to bylo zimou, vzrušením nebo třeba dalším návalem té pro něj tolik typické nervozity, tak jako tak mi to ale připomnělo, že už toho pro dnešek bylo dost. Pro Juliho toho pro dnešek bylo dost. Až moc. Náš rozhovor o jeho mámě, jeho rozhodnutí, že tady zůstane, místo aby jel domů, celkově to, co s ním zjevně dělala moje společnost – a to všechno zakončené tímhle nečekaným polibkem…

Jemně jsem odlepil svoje rty od těch jeho a usmál jsem se na něj:

„Půjdeme? Babi by mě asi přerazila, kdyby zjistila, že svýho zmrzlýho hosta nechci pustit do domu…“ Schválně jsem se snažil celou situaci co nejvíc odlehčit a převést do vtipu, abych Julimu poté, co mu naplno dojde, co se právě stalo, nedal prostor upadnout do rozpaků.

Pobaveně se uchechtl:

„Nie som zmrznutý.“

„To by ti ale babička nikdy neuvěřila. A mně už vůbec ne,“ zakřenil jsem se na něj, zatímco jsme pomalu sundávali ruce z těla toho druhého… a já pravačkou rovnou zajel do své kapsy pro klíče od domu.

Odemkl jsem, otevřel dveře a užuž jsem měl tendenci nechat Juliho, ať vejde jako první, načež mi došlo, že by se v té tmě dost možná přerazil, protože netuší, kde máme vypínač, a tak jsem se rovnou nahrnul do předsíně, rozsvítil jsem a počkal, až Julián vejde za mnou. Takhle v ostrém světle bylo dobře vidět, jak má tváře lehce zrudlé z toho všeho, co se před chviličkou dělo, ale tušil jsem, že na tom budu podobně – a že navíc dost možná budu mít nezvykle rozcuchaný účes.

Ta myšlenka mě donutila vjet si dlaní do vlasů a věnovat Julimu napůl spiklenecké, napůl uklidňující pousmání, a zatímco jsem za námi zavíral a zamykal dveře a u toho si skopával boty z nohou, rovnou jsem ho instruoval:

„Poslyš, ta horní koupelna je celá jenom tvoje, klidně tam zůstaň, jak dlouho potřebuješ, jo? Já si dám sprchu tady dole, takže žádnej spěch. A zítra ráno vstaň zase na pohodu, až se ti bude chtít – my jsme s babi sice ranní ptáčata, ale nemusíš si dávat budíka, prostě až se vyspíš, tak za náma dojdi…“

„Áno, ehm, dobre… takže dobrú noc?“

Ten otazník na konci nešlo přeslechnout, a tak trochu jsem měl tušení, i když ne jistotu, co ten otazník znamená – prostě jestli bychom v tom, co jsme začali a co jsme pro sebe právě objevili, nemohli nahoře v jednom z pokojů ještě chvilku pokračovat… Ale… přišlo mi, že pro dnešek už těch společných zážitků bylo opravdu hodně. A že potřebuju… ne, že oba potřebujeme dát si od sebe aspoň na pár hodin odstup… a zkusit se nad tím, co se stalo a co to případně znamená, zamyslet…

„Dobrou, Juli,“ odpověděl jsem potichu, a aby si náhodou nemyslel, že ho od sebe najednou nějak odstrkuju, když se s ním už v předsíni tak narychlo loučím, vztáhl jsem aspoň ruku a pohladil ho po paži. Pořád měl na sobě mou mikinu, takže ten dotyk samotný asi vůbec necítil, ale doufal jsem, že aspoň to gesto, to, co jsem tím chtěl říct, pochopil… A pokud by náhodou nepochopil, tak na rozebírání všeho budeme mít dost času zítra. Až se z toho trochu vyspíme.

Nevím, jak Julimu, ale mně se povedlo usnout asi až hodinu poté, co jsem si lehl do postele… A to jsem ještě předtím hodnou chvíli stál u dokořán otevřeného okna a zíral ven. Do tmy. Na hvězdy. Převaloval jsem si v hlavě všechno to, co se stalo, co jsem řekl nebo udělal já, co řekl nebo udělal Julián… A na rozdíl od chvíle tam u dveří, kdy se mi povedlo zaplašit všechno to vnitřní napomínání, teď už se to moje zodpovědnější já tak snadno odbýt nenechalo. Co to děláš? Přeskočilo ti? Tohle nesmíš! Tohle nemůžete! A moje obyčejné klukovské já se s tím zodpovědnějším učitelským začalo dohadovat, začal jsem po něm házet argumenty, ono mi je odpinkávalo zpátky… Vypadalo to, že to nemá konce. Dokud mi nedošlo, že v tomhle dohadování dvou mých já chybí ještě názory a argumenty třetí osoby, té, která do toho má nejvíc co mluvit. Juliho.

Znovu jsem téměř cítil ve vlasech ty jeho jemné prsty, dlouhé a šikovné prsty šikovného klavíristy, jak se mi něžně přehrabovaly účesem… Kdy jsem něco podobného zažil naposledy? To jsem náhodou věděl naprosto přesně: ve třeťáku na vysoké. V Praze. V situaci, kdy já byl student – a ten, kdo se mi takhle prohraboval vlasama, byl můj učitel klavíru.

Byl jenom o pár let starší než tenkrát já, vlastně teď jsem byl v podstatě v jeho tehdejším věku… Čímsi ta naše tehdejší situace byla podobná tomu, co se teď dělo mezi mnou a Julim. Jenže ten hlavní rozdíl byl právě v tom věku – v tom, že jsme už oba byli o něco starší, než je Juli teď. A v tom, že se to dělo na vysoké škole, ne na střední. Z tohohle důvodu se mohlo zdát, že to celé bylo jednodušší – jenže nebylo, protože Lukáš se se mnou ani tak do žádného vztahu pouštět nechtěl. Do žádného oficiálního vztahu. Ano, scházet se potají u něj v bytě, to mu nevadilo, ale vyjít s tím na veřejnost nechtěl – prý pro dobro nás obou… Nechtěl, aby měli ostatní studenti pocit, že mi nadržuje. Nechtěl, aby měli jeho kolegové pocit, že je neobjektivní a zaujatý. Nechtěl, aby se o nás šuškalo. A já si doteď vzpomínám, jak mě tohle jeho odmítání a odstrkování bolelo. A jak jsem mu to zazlíval, nejdřív jenom v duchu, později i pěkně nahlas…

A teď si asi Osud řekl, že mě nechá nahlédnout na to z té druhé strany. Z té Lukášovy. Protože najednou, když jsem byl sám v pozici učitele, jsem tomu začínal rozumět. Těm Lukášovým obavám, té jeho nejistotě. A zároveň jsem si pamatoval, co ty jeho obavy způsobovaly mně – ten pocit, že děláme něco špatného, zakázaného, pocit, že jsem pro něj jenom hračka, se kterou si pohraje před spaním, ale ke které se během dne nezná… Nechtěl jsem a nemohl jsem dovolit, aby se takhle teď cítil Julián kvůli mým vlastním obavám a nejistotám! Navíc když Juli byl mnohem zranitelnější, než jsem byl tenkrát já. A v mnohem nevýhodnější pozici. Vždyť ho teprve za rok čeká maturita, proboha! Nemohl jsem ho hodit do situace, kdy se na své milované škole bude cítit nekomfortně, nejistě. Nemohl jsem ho hodit do situace, kdy by se mohl začít bát být ke mně upřímný, kdy by se mohl začít bát mě, prostě proto, že bych ho jako jeho vedoucí učitel nemusel k té maturitě dostatečně připravit, že bych mu třeba mohl i začít házet klacky pod nohy jenom proto, že on v tom, co včera večer mezi námi možná začalo, časem nemusí chtít pokračovat…

Nakonec se mi podařilo usnout díky uvědomění si pravdy: sám to nevyřeším. Julián je ten, kdo do toho má co mluvit. A hlavně – dost možná byly tyhle moje obavy úplně liché, předčasné: bylo úplně klidně možné, že Julián druhý den sám od sebe přijde s tím, že bude lepší, když na celou sobotu úplně zapomeneme…

Druhý den jsem tak seděl u stolu, chystal snídani pro mě i pro Juliho a tlachal s babičkou s docela velkou zvědavostí: přijde vůbec Julián sem dolů za námi? Troufne si? A pokud jo, jak se bude tvářit, jak se bude chovat? Víc jsem se přikláněl k variantě, že se mu za námi moc chtít nebude a že pro něj budu muset nahoru zajít, proto mě docela překvapilo, když se přihrnul do kuchyně už krátce před devátou hodinou. Tím ale dobré zprávy tak trochu končily: za celou dobu, co snídal a co z něj babička poťouchle tahala informace, jestli jsem ho včera tou procházkou příliš neunavil, protože „Honzík je nezmar, on je schopný ráno vyrazit na procházku a vrátit se až v noci a ještě má dojem, že nestihl projít všechno, co projít chtěl!“, se mi nepodíval do očí… Vyloženě se mi vyhýbal pohledem a jenom proto, že s ním babi udržovala čilou konverzaci, to nešlo tolik poznat, ale já jsem to samozřejmě poznal. Tu jeho nervozitu z toho, abychom se náhodou nesetkali očima, bych nepřehlédl, ani kdybych celou snídani absolvoval s hodně tmavými slunečními brýlemi!

Nechtěl jsem mu to ztěžovat víc, než už se to zřejmě dělo, a tak jsem se do toho jejich rozhovoru kromě občasných úsměšků nebo pobavených odfrknutí směrem k babi nijak nevkládal, ale hned po snídani, sotva se Julián odebral k sobě do pokoje, jsem tam šel za ním. Nechal otevřené dveře, přesto jsem na ně zaklepal, a když ke mně zvedl oči, poprvé za celé ráno, zůstal jsem stát mezi futry:

„Poslyš, nechci se ti nabourávat do tvýho soukromýho prostoru, ale potřebuju s tebou mluvit. Aspoň na pět minut. Pak už tě nechám být, slibuju.“

„Nie, ja, teda ako jasné, poď, veď si tu doma a nie je to tak, že by si…, nemusíš predsa…,“ zakoktal se Julián, načež si povzdychl a zase sklopil hlavu. Vypadal u toho tak zranitelně a poraženecky, že jsem okamžitě zatoužil přijít blíž a obejmout ho, ale nemohl jsem, ještě ne. Nejdřív jsem potřeboval vědět, jestli o to vůbec stojí…

Zavřel jsem za námi a rovnou jsem se zády o ty dveře opřel, abych dal Julimu najevo, že mu opravdu nehodlám vstupovat do osobního prostoru víc, než je nutné. V hlavě jsem měl připravených několik otázek a argumentů, s jakými jsem chtěl začít, ale při pohledu na něj jsem to všechno zapomněl a vypadlo ze mě úplně obyčejné:

„Juli, co je?“ A když po chvilce mlčení jenom zavrtěl hlavou, z čehož jsem se taky moc nedovtípil, svou otázku jsem trochu zúžil: „To byl ten včerejšek tak strašnej, že se na mě teď nemůžeš ani podívat?“

To ho přinutilo zvednout ke mně hlavu rychlostí blesku.

„Čože…?“ vytřeštil na mě oči. „Nie, jasné že nie! Ty… ty vôbec… to vôbec nie je o tebe, to je o mne. Honzo, mne je naozaj tak trápne. Si môj učiteľ a ja som pritom…, veď ja som ťa k tej puse v podstate donútil.“

Teď jsem pro změnu vykulil oči já na něj; přišlo mi, že každý mluvíme o úplně jiném zážitku, o úplně jiné sobotě…

„Ty mě?! Co to plácáš?“ A s tím jsem přešel k němu, přidřepl jsem si před něj a zahleděl jsem se mu do očí: „Jestli tady má někdo pocit, že někoho k něčemu nutil, tak jsem to já! V podstatě jsem tě donutil tu přespat z pátku na sobotu, pak jsem tě donutil to prodloužit až do dneška, pak jsem tě donutil mluvit o tvé mamce, pak jsem tě donutil jít se mnou na procházku, kde jsem si tě bez ptaní přitáhl do náruče, a ta pusa včera – taky by se dalo říct, že jsem ji z tebe vyloudil já.“ Julián začal zběsile vrtět hlavou, ale položil jsem mu pravačku na koleno, abych ho zarazil. „Počkej, nech mě to doříct… Víš, Juli, potřebuju, abys mi pomohl to všechno rozklíčovat. Za mě, z mýho úhlu pohledu, kdybych si byl jistej, že jsi to všechno přesně takhle chtěl, bych na tom včerejšku nic neměnil. Jenže tím, že jsi to všechno přesně takhle chtěl, si právě nejsem jistej, víš? Protože do hlavy ti nevidím, aspoň ne tolik, jak bych si přál…,“ usmál jsem se na něj, ale hned jsem zase zvážněl. „Každopádně potřebuju vědět, jestli se ti mám za svý včerejší chování omluvit – a necháme to být, budeme předstírat, že se nic z toho nestalo. Potřebuju vědět, jestli nemám ve škole požádat, aby tě přiřadili k jinýmu učitelovi, kterej tě dověde k maturitě, potřebuju, abys…“

V tu chvíli se do Juliho už tak dost vyplašenýho pohledu promítlo vyloženě zděšení:

„Nie! Prečo by si… To predsa nemôžeš!“

„Klid, nepanikař!“ položil jsem mu na koleno i druhou dlaň. Věděl jsem, že bych možná neměl, ale nedokázal jsem to v tu chvíli neudělat. „Jsou to všechno jenom návrhy, jasný? A já se tě ptám, co na ně říkáš. Udělám cokoliv, aby ty jsi byl co nejvíc v pohodě, jo? Ale musíš mi říct, co to je, to cokoliv.“

„Aby som bol čo najviac v pohode?“ zopakoval po mně, a když jsem přikývl, dodal: „Tak potom nerob nič z toho, čo si zatiaľ navrhol. Za nič sa neospravedlňuj. Nedávaj ma k inému učiteľovi a už vôbec nepredstieraj, že sa ten včerajšok nestal.“

„Okej,“ přikývl jsem a vyčkávavě jsem ho pozoroval, dával jsem mu prostor, aby v tom svém výčtu, co mám nebo nemám udělat, pokračoval… Ale Julián už zjevně nic dalšího dodat nehodlal, a tak jsem se na něj usmál a vzal jsem si slovo zase já:

„Fajn, tak myslím, že na spoustu otázek jsi mi právě odpověděl… Pár nám jich k dořešení ještě zbývá, ale co si jít nejdřív třeba zase zahrát něco na klavír, nechce se ti? Nebo co bys rád? Ještě pořád jsi tady host, tak si řekni.“ A spolu s tím návrhem jsem tak jaksi automaticky sklouzl rukama z jeho kolen k jeho dlaním… a stiskl jsem mu je.