Inzerát: Zaučím nevšednímu sexu 7

Volné pokračování příběhu po sedmi letech odmlčení autora…

…

„V sobotu v devět ráno na shledanou,“ polohlasem jsem zopakoval poslední Klářina slova a úkosem pohlédl na bráchu.

Pohled mi opětoval a jízlivě se zeptal:

„Ty vole, víš, co je dnes za den?“

„NEDĚLE!!!!“

***

V tu chvíli si oba myslíme, že nás „jebne ludra“. To je jako, že nás ranní mrtvice, ale to používají starší ročníky. Vidina toho, že si za celý týden nevyhoníme a necákneme, a kór, když nám každé ráno stojí, je nepředstavitelná. Sice jsme si dnes zastříkali třikrát, ale naše těla jsou nabušená testosteronem a potřebují několikrát týdně upustit páru.

Střídavě nás polévá pot a třese s námi zimnice, koukáme každý na špičky svých tenisek a šouráme se domů. V hlavě máme kulečník, kde hrají trolové biliár. Ani na sebe nekoukáme, každý máme hlavu plnou myšlenek. Domů se v podstatě plazíme, jdeme trochu zeširoka, přece jen se ty klece v rozkroku ozývají. Klepou se nám kolena a mozky máme jako vymyté.

„No vy vypadáte, kde jste, proboha, byli a co jste dělali?“ ptá se nás máma ve dveřích. Nemohli jsme se totiž trefit klíčem do zámku, a tak nám šla otevřít.

„Nóóó, víš…,“ začínám blekotat.

„Dali jsme si s klukama pár setů streetballu a dost nás to zmohlo,“ zachraňuje to Petr.

„Tak se mazejte osprchovat a já zatím udělám večeři,“ na to máma.

„Já si napřed odskočím, jdi se sprchnout první,“ prohazuji jakoby jen tak mimochodem a zajíždím na wécko.

A tady narážím na první problém. Jak se s tím sakra chčije? Chvíli zkoumám ten prapodivný aparát, co mi nasadila ta učitelka Klára a který mi vězní celý můj vercajk a který mi zabraňuje ztopoření penisu. Ale tlak močového měchýře mě nenechává dlouho dumat. Stahuji oblečení a na záchodovou mísu si pro jistotu raději sedám. Ani moc netlačím, není to potřeba. Močák mám plný až po okraj, jestli se to dá takto říct. Je to uzavřený tělesný orgán, který nemůže přetéct, maximálně prasknout… Cítím sice, že si moč razí cestu přes ten kroužek, co objímá jak penis, tak i šourek, ale nakonec si proud cestu nachází a kupodivu tím otvorem v plastu, který těsně přiléhá na ústí mé močové trubice, nerušeně pryští do záchodové mísy. Taková úleva, jakou pociťuji, se prostě nedá popsat.

A hele, docela to funguje, takže by se dalo čůrat i ve stoje. Problém je sice s oklepáním, protože, pokud si penis po vyčůraní nepromnu a nevytlačím poslední kapky, ty skončí v trenkách. To je jak s tím vtipem:

„Proč, ať chčiješ, jak chčiješ, poslední kapka vždy jde do trenek? Protože čurák není nos, aby sis po vysmrkání popotáhnul…“

Tak klepu trochu déle, až už žádná kapka nekape. Oblékání do spodního prádla není tak rychlé jako bez té věci, ale volné šotrky zase všechno zakryly.

Běžně s bráchou býváme v koupelně spolu, tak klepnu na dveře se slovy, že jsem to já, vejdu a zaklapnu za sebou dveře. Naskýtá se mi pohled pro bohy. Brácha stojí před zrcadlem, kontroluje ten svůj aparát na ocase a je zcela jisté, že se ho pokoušel zbavit. A že se to nepovedlo, jsem poznal v jeho brunátném obličeji, který ho vždy prozradí, když se mu něco nedařilo.

„Vykašli se na to, kdyby bylo potřeba, vezmeme na to nářadí. To bychom se ale ke Kláře už nemohli vrátit. Právě jsem se zkusil vyčůrat a poměrně to šlo. Vyzkoušej si to jako já napřed v sedě a uvidíš.“

„No právě se mi chce ale děsně chcát,“ na to brácha, „nevěděl jsem si s tím rady.“

„Tak si tady sedni a normálně to pusť,“ ukazuji bráchovi na záchodovou mísu, kterou máme také v koupelně.

Zatímco on se se seznamuje s tím, co já mám už za sebou, pouštím sprchu, ať si máma myslí, že se sprchujeme. Prohlížím si to svoje vězení a přemýšlím, jak ho budu umývat, protože každý víme, co se za předkožkou dokáže během dvou dnů vytvořit.

Brácha dokonává potřebu a já navrhuji, abychom se alespoň opláchli, abychom zjistili, jestli voda vniká dovnitř a jak dlouho se tam udrží. Hodili jsme tedy krátkou sprchu, osušili se a dali jsme si záležet na těch místech kolem klece a ještě s tím vším třepeme, aby se voda dostala pryč. Bereme na sebe noční oblečení. Nesnášíme pyžama, tak spíme v hodně volných bavlněných trikách a stejně tak volných šortkách. Naštěstí pod nimi není vidět to naše vězení.

Zalézáme k jídelnímu stolu a tady nastává první problém. Nedá se s tím zařízením jen tak hupnout na židli. To zjišťujeme okamžitě po dosednutí, kdy oba vyskočíme, divže nepřevracíme stůl. Koule totiž volně visí, ale nemají možnost se posunout vzhůru, takže si je oba přisedáváme. Naštěstí je máma k nám otočená zády, tak jen slyší, jak narážíme stehny do stolu. Když se otáčí, už děláme, že jsme ready a spořádaně sedíme. Jen významně pozvedne obočí, ale nic nekomentuje. Ví, že se občas škádlíme, děláme kraviny, které někdy skončí modřinou nebo převráceným nábytkem. Kdyby tak věděla, jak zrovna trpíme. Tajně dáme jednu ruku pod stůl a mneme si přisednuté koule. Poučení pro celý příští týden.

V jídle se jen tak šťouráme, myšlenky stejně máme tam dole mezi nohama, rychle to do sebe házíme, poděkujeme a padáme do pokoje s tím, že se musíme ještě připravit na zítřek do školy. Padáme na postele, samozřejmě na záda. Na nějakou přípravu do školy nemáme ani pomyšlení a přemýšlíme, jak ten týden dáme. Koukáme do stropu trochu tupě, jako dobytče před porážkou.

***

Probouzím se, venku je už světlo, ale mobil mi nezvonil, takže je ještě čas. Mám pocit, že mě někdo pevně drží za koule a za ptáka. Sjedu rukou dolů a narážím na něco cizího. Chvilku mi to trvá, ale pak se mi vše vybaví, jako by to bylo před chvílí. Promítá se mi celý včerejší den a připadá mi, že se to vše odehrálo jakoby ve snu.

Co jsem všechno prováděl?
A bylo to z mého popudu?
Přistoupil jsem na to všechno sám?
Kouřil jsem bráchovi ptáka, nechal si nastříkat jeho semeno do pusy, a dokonce jsem ho spolknul.
Vycákal jsem se na ženu s tělem bohyně.
Vylizovali jsme si s bráchou anály.
Nechal jsem si nasadit tu divnou věc…

Právě ta věc na mém ptákovi, stejně jako hladké oholení nad penisem a mých koulí mě ujišťuje, že to nebyl jen sen. Dobře tedy, stalo se. Ale co bude dál? Co na to brácha? Otáčím hlavu k vedlejší posteli a vidím, že se na mě upírá zvědavý pohled Petra.

„Jak se ti s tím spalo?“ ptá se.

Zamyslím se a říkám:

„Víš, že ani nevím? Nevím, jak jsem usnul ani jak jsem spal. Najednou jsem se probudil a měl pocit, že mě někdo drží za ptáka.“

„Tak já to měl stejně.“

„Jak s tím půjdeme do školy?“ ptám se.

„Mno, nějak to budeme muset zvládnout. Nemůžeme se hodit na týden marod. To by nám nikdo neuvěřil,“ přemýšlí nahlas Petr.

„Naštěstí je léto a můžeme jít ve volných kraťasech. Já si pro jistotu beru boxerky, abych si zase nepřisednul koule jako při večeři.“

„Dobrý plán,“ na to Petr.

Střídáme WC a koupelnu, natáhujeme na sebe oblečení a pak si ještě špitáme, jak se nám čůralo. Shodujeme se, že ve stoje se to dá i celkem skrytě – to je průprava na močení na společných WC ve škole.

Do kuchyně vcházíme zvolna, téměř ležérně, aby máma nic nepoznala, dáváme snídani a mažeme do školy. Máme to asi 600m, tak to dáváme a zvykáme si na normální chůzi s tou svou přítěží.

Proč mám pocit, že se na mě všichni dívají, jako bych měl průhledné oblečení a bylo vidět to moje vězení, které mám mezi nohama? Ošívám se, hrbím se, otáčím se ke zdi, až do mě brácha dloubne a říká, ať se chovám normálně, nebo na ně mě každý pozná, že něco není v pořádku.

„Vypadáš, jako by tě někdo kopnul do koulí,“ sykne mi do ucha.

„Však si také tak připadám,“ postěžuju si, ale jen v duchu.

Pondělní vyučování probíhá standardně, na WC chodíme těsně před zvoněním na hodinu, protože potřebujeme delší dobu na otřepání a já pro jistotu vše ještě otírám papírovým ručníkem. Jediná změna v našem chování je pomalejší chůze, rozvážné sedání na židli a vyhýbání se nechtěným dotekům a nárazům do inkriminovaných míst, které se někdy mezi kluky dějí. Po obědě v podstatě utíkáme domů, protože se ten tlustý kroužek začíná ozývat a potřebujeme pod ním srovnat záhyby kůže. Doma naštěstí nikdo není, a tak hned v pokojíku shazujeme oblečení a začínáme si popotahovat volnou kůži, která se místy slepila, místy shrnula a začíná pod tím kroužkem pálit.

Napadá mě, že bychom mohli použít trochu silikonového lubrikantu, který mám šuplíku pro případy masturbace. Ten tak rychle nevysychá a mohla by kůže pod tím kruhem klouzat a najít si správné místo. Aplikujeme tedy každý na sebe, chvilku záhyby kůže organizujeme, promneme a přitom si ani neuvědomujeme, že naši panáčci nejeví známky nějakého vzrušení a topoření. Asi se včera totálně vyčerpali a na nějaké vstávání z popela jako bájný pták Fénix nemají pomyšlení. Natahujeme oblečení a čekáme, co se bude dít.

„Hele, uděláme si věci do školy a půjdeme se projít, ne? Musíme se s tím naučit přece chodit a žít, co říkáš?“ nadhazuju, abych trochu uvolnil napětí.

Petr nehne ani brvou a odpovídá:

„Souhlasím. Měli bychom to rozchodit.“

Háže po mě okem a oba se naplno rozesmějeme. Když už jsme se do toho pustili, tak si to také pěkně vyžereme.

Asi po hodině a půl přípravy a nějakých domácích povinností do sebe rveme rohlík se šunkou a vyrážíme do města. Bloumáme uličkama, prolézáme obchody, blábolíme o všem možném a nějak se vyhýbáme hovoru o včerejším dni. Že by Petr stejně jako já zpytoval svědomí? Sedáme na odlehlou lavičku v parku a se snažím prolomit zeď.

„Hele, brácho, lituješ toho, co se včera stalo?“

„Hmm…,“ chvilku mlčí rovná si myšlenky a pak pokračuje, „a víš, že ne? Kde jinde bychom tohle všechno zažili? A k tomu v jednom dni? Pravda, ze začátku to na mě bylo moc rychlé, nikdy bych si nemyslel, že budu kouřit něčí péro a někdo bude kouřit mě.“

„Tak to mi mluvíš úplně z duše. Já nevěděl, jestli se mám cítit provinile, protože sex by měl být spíše s holkou. Ale musím se přiznat, že se mi to s tebou líbilo a Klára mě u toho ještě rajcovala.“

„Máš strach, aby z nás nebyli najednou homosexuálové?“

„To asi ne. Mně se holky líbí, a když jsem se na ně někdy díval, dovedl jsem se pěkně vzrušit. Ale je pravda, že na chlapské tělo se také rád dívám a míval jsem chuť si ho prozkoumat. Takže se mi to splnilo. Jde o to, jestli ti to, Petře, nevadí.“

„Mě ani ve snu nenapadlo, že s chlapem budu něco mít, však jsem se také Kláře vzpíral ze začátku, ale pak to šlo nějak samo. A určitě se tomu příště nebudu bránit. Mimochodem, jak ti chutnalo moje semeno?“

„Bylo to takové zvláštní. Za prve hodně teplé. Trochu slané, ale chutnalo to trochu jako nějaké ovoce. Co to moje?“

„Asi tak stejně. Máš pravdu, že tam bylo nějaké ovoce. Něco jak mango. To je asi tím, že ho poměrně dost jíme. Kdo ví?“

Probíráme ještě nějaké detaily včerejšího dne, sem tam se něčemu musíme smát, pak hovor sklouzne na obyčejná témata a na to, jak tento týden přežijeme, když najednou brácha ztuhne, zhluboka se nadechne a zadrží dech. Známka toho, že má něco neodkladného na mysli.

„Co je? Co se děje? Mluv!“ Naléhám na něj.

„Ty jo…,“ otočí ke mně kamenný obličej a z jeho rtů splyne, „my máme zítra tělocvik!!!“