Inzerát: Zaučím nevšednímu sexu 8

„Co je? Co se děje? Mluv!“ naléhám na něj.

„Ty jo…,“ otáčí ke mně kamenný obličej a z jeho rtů splyne, „my máme zítra tělocvik!!!“

Tak to mě ani ve snu nenapadlo, že právě s tělocvikem můžeme mít problém vzhledem k tomu vězení, co máme mezi nohama. Volná chůze, to už by nám šlo, ale intenzivní tělocvik a hlavně naše specializace v basketbalu, to již trochu problém je. Vyvléknout se z toho prostě nejde. Doktor nám nevystaví uvolnění z tělocviku. Samozřejmě by chtěl znát důvod. A že bychom ten důvod měli oba stejný? Jsme poměrně dobří útočníci a tělocvikáři bychom těžko vysvětlovali, že máme pásy cudnosti. Tohle snad chápete všichni. Prostě to musíme absolvovat.

Čtyři nudné hodiny v lavici, kdy poposedáváme a vrtíme se, abychom si uvolnili stlačené koule. Jsme oba na ostro, protože v boxerkách je to horší. Nastává dvouhodinovka tělocviku. Mažeme do šatny, abychom tam byli první a rychle se převlékli. Už s tím nářadím umíme poměrně nenápadně chodit i běhat, takže normálka, ale přesto si musíme dávat pozor. Klasický průběh tělocviku. Rušná část, zvednout tepovou frakvenci, protahovací a posilovací cviky, strečink… Jde se na basketbal: Přihrávky, obehrávky, výskoky, bránění ve hře, útočení – vše v pohodě, i když pořád cítím, že mě něco drží za koule.

„Hej vy dva, co je s váma? Sotva se plazíte,“ sjede nás tělocvikář.

„Asi na nás leze nějaká viróza,“ pohotově odpoví brácha a my se začali o trochu víc snažit.

„Jóo rýmečka a kašílek, co? Smrtelné nemoci chlapů,“ posmívá se tělocvikář, „hněte prdelí a doma se můžete vypotit. Nejlépe na cizím těle, haha ha a a…“

Idiot. Kdyby věděl, že bychom to velice rádi udělali, jenže něco nám v tom brání. Ale právě, kdyby věděl, tak by to rozkecal nejen po škole, ale také po hospodách v našem malém městečku.

Jde se na zápas. Klasika. Bojujeme s Pavlem bok po boku. Protože jsme narození v červenci, požádali naši rodiče o roční odklad, který nám bez problémů odklepli. Jsme tedy o půl, někdy i o rok starší než naši spolužáci a ve třeťáku je to už znát, co se týče muskulatury i vyspělosti. Některým spolužákům bylo na jaře nebo bude v nastávajícím létě osmnáct a nám táhne už na devatenáct. A to je v basketbalu hodně znát. Proto nás tělocvikář postavil do útoku.

Celkem si vedeme dobře, ale to pouze do té chvíle, kdy Pavel po mé skvělé asistenci nabírá míč a dává dvojku. Má silné nohy a ve výskoku se dostává hodně vysoko. V tom je lepší než já. Naopak já mám rychlé průniky a to je pro soupeře vražedná kombinace. Uteču jim s míčem podél pomezní lajny až za koš, navážu na sebe obránce a mezitím se dostane brácha do tzv. hrušky. Pak dobrá nahrávka, někdy bráchovi ve stoje a následuje jeho výskok, nebo přímo do jeho výskoku, kdy nabírá míč a hned skóruje. To je jeho specialita.

No a právě, když Pavel boduje a snáší se díky gravitaci zpět na palubovku, naráží rozkrokem na rameno obránce. Body získává, ale k zemi se snáší s rukama v rozkroku. Chvíli se válí po zemi, ale rychle se zvedá a s poskakováním na paty a bolestivou grimasou v obličeji se snaží bolest překonat.

„To muselo, kurva, bolet,“ myslím si a běžím k němu.

Víme, kde je problém, ale snažíme se to nějak zamaskovat. Obránce přiběhne a celkem nesvůj se omlouvá, ale přitom se ptá, cože to má tvrdého mezi nohama.

„Nosí suspenzor, protože má problémy s koulema!“ syknu na něj a dávám najevo, že se o tom dále nechceme bavit.

„Chápu, chápu, omlouvám se…,“ hlesne kluk a provinile se vrací ke svému týmu.

Brácha se na mě vděčně podívá a společně se odebíráme na lavičku. Ptám se trenéra, zda můžeme končit a jít do sprchy. Rychle přikývne a my jsme za chvíli pod sprchou. Máme osušky po ruce, kdyby se náhle někdo objevil.

„Bolí to?“ ptám se úplně nevinně.

„Kurevsky…,“ odpovídá mi a kouká na mě smutnýma očima.

„Můžu?“ ptám se a zespodu mu beru do dlaní jeho koule.

„Jo,“ hlesne a opírá se rukama o zeď sprchy.

Něžně mu beru kuličky do dlaně, nadzvedávám je, lehce je masíruju pod tekoucí vodou a snažím se mu nezpůsobit další bolest. Druhou rukou ho hladím po zádech, lopatkách, bedrech a zadku. Vnímám, že ho má pěkně urostlý, ale o to tady dnes nejde.

Moje masáž jeho kuliček mu vyloženě udělá dobře, po chvilce odlepuje hlavu od kachliček, kouká mi něžně do očí a říká:

„Bráško, pojďme, prosím, domů. A pohněme si, než přijdou kluci.“

Nic krásnějšího mi nemohl říct. Rychle se utíráme, teda spíš já jeho a sebe, oblékáme se a spěšně mizíme ze šaten. Kluci už hulákají na chodbě k šatnám a sprchám. To bylo na poslední chvíli. Takže tělocvik jsme zvládli.

Cestou domů trochu zaostává a jde zeširoka. Musí ho to kurevsky bolet a je mi ho líto. Doma je to podobné jako včera. Vymluvili jsme se na intenzivní trénink, dodali jsme, že jsme do školy připravení a po rychlé večeři zapluli do pokoje. Svlékli jsme se do naha, trochu porovnali a znovu namazali svoje nářadíčka a nazí si lehli do postelí.

Slyším, že bráška trochu vzdychá, a tak jsem se zvednul a přisednul si k němu na postel.

„Posuneš se trochu?“ ptám se ho.

„Proč?“ odpoví.

„Prostě se posuň.“

Udělá mi místo a já si k němu lehnu. Nebrání se. Přitisknu se k němu a ruku mu položím na jeho nabourané kuličky. Ani se nehne, naopak mám pocit, že je rád.

„Pořád bolí?“ ptám se.

„Už to není tak hrozné,“ špitne.

Masíruju mu kuličky a cítím, že se uvolňuje. Jak rád bych rozjel rošádu s jeho ptáčkem, ale brání mně i jemu ta plastová klec, která by nám mohla způsobit nepříjemnosti. Proto se k němu otáčím, ležím na boku, přetáhnu přes nás přikrývku a lehce ho líbám na tvář. Otáčí hlavu ke mně a nastavuje mi ústa. Lehce se políbíme a zahledíme se do očí. Ty jeho jsou tak hluboké a zádumčivé. Políbíme se ještě jednou a já se zavrtávám hlavou do jeho pažní jamky a s rukou na jeho kuličkách usínám.

***

Probouzím se s ukrutnou bolestí. Jako bych měl ptáka ve svěráku. Co se to děje? Rychle mi dochází, že mám ranní erekci, ale brání jí v tom ta moje plastová klec. Bráška ještě spí, ale já mám pocit, že se zblázním. Nevím, co mám dělat. Nakonec mě napadá spásná myšlenka. Studená sprcha.

Padám do koupelny a chladím svůj kolík ledovou sprchou. Na něj to působí blahodárně, zato koule mi mrznou. Nějak to rozcházím, ale je to peklo. Mezitím se po bytě pohybuje táta a máma, dělají si nároky na koupelnu, tak jsem s osuškou kolem boků zase zajel do pokoje.

Erekce opadla, ale je mi jasné, že to bude den ode dne horší a horší. Brácha ještě spí, ale jeho dech se zrychluje. A jéje, určitě na něj jde to samé co na mě. Mám ho v tom nechat vyčváchat, nebo být hodný vzhledem k jeho včerejšímu úrazu? Nakonec se mi ho zželelo a něžně ho budím. Diví se, proč ho budím, ale rychle mu vysvětluji, s čím jsem se potýkal a že by teď nebylo vhodné cpát se do koupelny.

Je mi vděčný, ale stejně chce do koupelny – tedy až ji opustí rodiče. Je středa a máme pocit, že bychom si měli přirození pořádně umýt. Od neděle už uplynulo pár dní a sport taky vydá za své.

Je tady další den, mamka nám chystá snídani, za což jsme jí vděční, pusa na rozloučenou a pádíme do školy na poměrně nudný den. Už s tou hračkou umíme i běhat, tak si dáváme závod. Před školou máme chvilku času.

„Těšíš se na sobotu?“ ptám se Petra.

„A vidíš, to bude za tři dny. Myslíš na madam Kláru? Na tu dominu?“

„Poměrně často a v podstatě toužím po setkání s ní. Co nám připraví za překvapení?“

„Já myslím, že s námi má nějaké plány. Jsem poměrně zvědavý.“

„Myslíš, že by nás prodala někam do harému?“ podívám se vážně na Petra.

„Ses zbláznil? Obchod s bílým masem? To snad ne.“

Prskáme smíchy a vstupujeme do školy.

***

Už ve škole mě svrbí a pálí za předkožkou. Jasný příklad toho, že není dlouho umytá a tvoří se za ní něco nepěkného, kterému se odborně říká smegma. Nechci to vysvětlovat, ale já coby hodně čistotný kluk toto nemám rád. Při cestě ze školy se s tím svěřuji bráchovi. Má stejný problém. Tři dny jsou tři dny. Prostě s tím musíme něco udělat.

Doma letíme do koupelny, sedáme si naproti sobě do vany – to už jsme zažili – a sprchujeme si ptáčky v těch našich klecích. Nijak se pod předkožku nedostaneme, ale ta umělá klec má několik bočních otvorů, které zkoušíme využít a uchošťoury se, sice blbě, ale tak nějak, dostáváme mezi předkožku a žalud. Namydlit a zkoušet. Jde to, sice děsně, se spoustou vody se nám to daří a ulevuje se nám. Je zvláštní, že ani jednomu není trapně, že si takto divně čistíme předkožky.

Další zvláštní poznání, o kterém by se nám ani nesnilo. A to je, že se nám ptáci neztopořili. Asi měli jiné myšlenky a čistota pro ně byla přednější. Ono na tom našem stavu ani nic vzrušivého není.

V poštovní schránce ten den jsou doručeny obálky na naše jména. A od koho asi tak? Od paní Kláry. Kde sakra našla naši adresu? My pitomci měli v kalhotách občanky. Ona tedy o nás ví všechno. Ale o co jde? Na kartičce uvnitř obálky je úhledně napsán krátký vzkaz:

„V sobotu v devět zvoňťe. Budete u mě až do nedělního odpoledne, tak si to doma nějak zařiďte. Klára“

No, ty vole, ještě, že to nevybrali naši. To by byl průser. Ale vlastně ne, protože u nás doma se zásadně neotvírají dopisy adresované někomu jinému. Stejně by naši byli zvědaví, kdo nám to píše. Přes to všechno nám zatrnulo v koulích i ptácích.

Další dny jsou ve znamení ranní erekce, která nemůže být dokonalá. Penis se cpe do omezeného prostoru, a protože se tam nemůže vejít, cpou se topořivá tělesa do břicha. Je to hodně nepříjemné a proto vstáváme o hodně dříve než rodiče a chladíme a chladíme pod sprchou v koupelně.

Divíme se, že při takovéto dlouhodobé abstinenci jsme ani jeden neměli noční poluci, což se nám stávalo, pokud jsme si alespoň dvakrát za týden nevyhonili a neulevili přetlaku v koulích.

Když si na ně sahám a mnu je mezi prsty, zdají se mi dost naběhnuté a nachystané na pořádnou erupci. Že by nás paní Klára schválně takto zamkla, aby si pak užila náš megalomanský střik? Mimochodem, jsem zvědavý, jaké množství ze sebe dostanu. Měl bych s těmito úvahami skončit, neboť se mi z toho hrne krev ho mého pašáka a to nebude příjemné.

Popisuji tady moje pocity, ale když tajně pozoruju své dvojče, je mi zcela jasné, že prožívá skoro to samé. Sem tam je mlčenlivý, zasněný, zádumčivý. Určitě myslí na to samé na co já a sám bojuje se svými sexuálními potřebami a pocity. Když se na sebe podíváme, je nám naprosto jasné, na co jeden i druhý myslí.

Jsme v podstatě natěšení na sobotu a na to, co nás čeká. I když nějaké obavy tady jsou. Klára nám dokázala nachystat nejedno překvapení.

Ve škole vymysleli spolužáci odpolední návštěvu bazénu a tak nějak samozřejmě počítají i s námi. Přemýšlíme, jak se z toho vykroutit, protože upnuté plavky by neskryly, že něco v našich rozkrocích není v pořádku. Nakonec se vymlouváme na rodiče, že musíme zajet za nemocnou babičkou. Je to s ní nahnuté a nevíme, jestli ji ještě uvidíme. Přitom má kořínek zdravější než celá naše třída dohromady. Milosrdnou lží nezarmoutíš.

Doma se snažíme být hodné děti, vynášíme koš s odpadky, vysáváme dokonce co druhý den, utíráme prach, čistíme koupelnu, plníme a vyprazdňujeme myčku, třídíme prádlo do pračky a vyprazdňujeme sušičku, prostě děláme vše pro to, aby nám rodiče neměli co vyčítat. A pak nastává páteční večer a večeře. Máme buřtguláš s chlebem, oblíbené to jídlo celé naší rodiny. A tady musíme vypálit tu naší věc, že o víkendu nebudeme doma. Potřebuje mít silnou páku.

„Kde budete?“ klasická otázka rodičů.

Pozor! Tady musí být jasný argument:

„Se spolužáky dělat na seminárce s použitím UI.“ (umělá inteligence) – to se musí rodičům vysvětlit

„Co to je?“ klasický dotaz rodiče.

„To neřešte. Hlavně se to protáhne do noci a ráno na tom budeme ještě makat. V každém případě budeme na mobilu.“

„Tak jo. A nepotřebujete nějaké peníze alespoň na jídlo, abyste nevyjídali rodiče spolužáků?“

„To snad ani ne, ale nezlobili bychom se, kdybyste nám přispěli.“

Tak to jsme spáchali na jedničku a jdeme, s provinilým pocitem vylhaného důvodu strávení víkendu mimo domov, do pokoje.

***

Nemohu dospat. Namísto toho, abych byl odpočinutý a natěšený, jsem ztrhaný jako borůvka a nálada na bodu mrazu. Oči mi jezdí po našem pokoji. Klasický klučičí pokoj. Dvě válendy, dva stolky s notebookama, nad nimi poličky na knihy, učebnice a nějaké talismany. Na zdech plakáty kapel a z filmů, ze stropu visí několik modelů letadel nebo vesmírných lodí ze sci-fi filmů, nějaké to intimko světýlka a pak vestavěná skříň, celkem slušně pro náctileté vybavená oblečením. Na dně se válí několik činek, s kterými si občas zacvičíme.

Zjišťuji, že nad penisem a na koulích mi razí strniště. Je to přece jen šest dní od hladkého vyholení, které nám nebezpečně vypadající břitvou provedla naše učitelka. Také mezi půlkami, přímo u dírky cítím nějaký kartáček. Vypadá to, že si nás dnes Klára přeblafne znovu. Nebo to nechá na nás? Uvidíme. My to ale s břitvou neumíme. Při té představě se mi ptáček začal ozývat.

Snídaně mi nejede, i když cereálie s ořechy, ovocem a mlékem mám poměrně rád. Vyhýbám se očnímu kontaktu s bráchou, po paměti se oblékám a v závěsu za Petrem jdu z domu. Jsem prostě kurevsky nervózní. Mám se těšit, nebo se třást hrůzou? Nemá bráška stejné pocity? Chytám ho za loket a otáčím ho k sobě. Jeho oči těkají z místa na místo a je mi jasné, že jsme na tom stejně.

„Jsi nervózní?“

„Sakra, že jsem, kdo by nebyl?“

„Dáme to?“

„Věříme si?“

„Věříme.“

„Tak jdeme do toho prsama.“

Známá ulice, známý vysoký plot, nad kterým jsou vzrostlé tůje, které tajemně kryjí to, co se za nimi nachází. Známá branka, známý zvonek. Za minutu devět. Oba dva zároveň tiskneme tlačítko.

„Prosím,“ hlas, z kterého se nám podlomí kolena.

„Tady Pavel a Petr, teda Petr a Pavel.“

Následuje dlouhé mlčení a pak ten medový hlas:

„Pojďte dál, kolouškové.“

Zvuk elektronického otvírání branky nám dává najevo, že máme vstoupit…