Inzerát: Zaučím nevšednímu sexu 9

Zvuk elektronického otvírání branky nám dává najevo, že máme vstoupit…

Známý chodník lemovaný keříky růží o něco více rozkvetlých než před týdnem. Na konci chodníku dva schůdky, krátká otevřená terasa a pootevřené dveře. Lehce tlačím ukazováčkem a prostředníčkem na pootevřené dveře a ty se bez jediné známky vrznutí lehce otvírají, až křídlo dveří narazí na měkkou zarážku, aby klika nenabourala do zdi. Nahlížíme do chladnější chodby, protože venku je neskutečné vedro a bok po boku vstupujeme dovnitř. Mávnu rukou za sebou a donutím vchodové dveře se zaklapnout.

„Tak a jsme v jámě lvové,“ špitá brácha a já se mimoděk usmívám a říkám si, jak je to trefné.

„Nebo v dračí sluji, ušklíbnu se,“ ale nervy mám napnuté k prasknutí.

„Jsme tady ale dobrovolně, takže jsme vlastně takoví dobrovolní dárci krmiva pro tu rudou saň,“ uchechtává se brácha.

„Ty to teda dovedeš trefně pojmenovat,“ já na to.

Už víme, kde se nachází obývací pokoj, jehož dveře jsou opět pootevřené. Odtud se ozve ten hlas, který nám podlamuje kolena:

„Kdepak se couráte, chlapečci? Víte, co máte dělat. Oblečení pěkně na hromádku a pak ke své paní. Nenechte mě dlouho čekat, nebo…“

Vzpomínáme si čerstvě, jak dovede být důrazná, když někdo z nás neposlechnul. Proto honem dolů boty, do nich ponožky, poskládat kraťasy a trika do úhledných balíčků a klepeme na dveře. Máme ruce složené na svých podbřišcích. Přece jen se trochu stydíme za ty umělohmotné aparáty, které nám přes týden daly pěkně zabrat.

Vcházíme do toho obrovského obývacího pokoje. Je v něm šero, protože okna jsou krytá žaluziemi a částečně těžkými vínovými závěsy. Oken, které začínají asi půl metru od podlahy a míří až k vysokému stropu, je mimochodem povícero, protože se jedná o místnost, která je tak nějak přilepena k domu a ze tří stran má okna prostřídána francouzskými dveřmi, zatímco za námi jsou kromě dveří, kterými jsme právě vešli, ještě další dvoje. Za jedněmi je chodba k „mučírně“ nebo, jak by řekla paní Klára, k „tréninkové místnosti“.

Madona sedí na křesle až na samém konci místnosti, má způsobně nohy křížem, na nich má krvavě rudé lodičky s jehlami, ze kterých bychom si vykloubili kotníky. V ruce šampusku do poloviny plnou, kterou drží v ruce s dlouhými nehty stejné barvy jako její lodičky. A aby toho nebylo málo, má i stejně rudou rtěnku, která se jí lehce obtiskla na sklenici. Dokonalý makeup, oči vylinkované do kočičí podoby, obtažená obočí a barvy stínů – no to mě podrž, teda nás podrž – mají žlutou barvu. Ale to jen proto, že svoje šaty vyměnila z původně rudé červené do kanárkově žluté s mírným nádechem oranžové. Prostě taková ta barva papoušků ara. Opět pěkně natěsno a její postavička v těch šatech skvěle vyniká. Skoro černé vlasy vyčesané nahoru, čímž vynikl její dlouhý krk, a nad čelem vetknuté do vlasů sluneční brýle.

„Dobrý den,“ špitáme a můžeme na tom idolu krásy oči nechat. Asi vypadáme jako námořníci, kteří neviděli půl roku ženu, a bylo by jim jedno, kam svý ptáky strčí. A je to tady, můj kámoš to dole nemůže vydržet a začíná se nalévat, a to začíná být hodně nepříjemné. Po očku sleduji, že brácha má stejné starosti.

„Vítám vás, kolouškové, pojďte pěkně blíž ke své paní. A ty ruce za záda a pěkně se narovnejte!“ zčásti laskavě, z části přísně na nás vypouští ten medový dech a přitom pokládá na stůl skleničku s pitím a bere do ruky jezdecký bičík. S tím už jsme se seznámili a pohled na něj ještě více znásobuje naše vzrušení.

„Ještě blíž,“ přikazuje, zatímco se bosí šouráme po koberci, až jsme na dosah lehce pokrčené paže naší paní a toho jezdeckého bičíku. „A na kolena!“ dodá.

Lehce nás po těch klíckách poklepe bičíkem a baví se tím, jak se nám chlapáci napínají, tlačí se z těla ven, ale nemají kam. Náš dech se stává rychlejším a před očima se nám zatmívá.

„Jaký byl týden, chlapečci? Jak se dařilo vašim ptáčkům a kuličkám, co?“ švitoří a přitom nás lehce poplácává tím nebezpečným bičíkem po koulích.

„Paní, můžete nás toho vězení zbavit? Nedá se to vydržet,“ zaprosím dost úpěnlivě.

„Opravdu to byl pekelný týden. Copak jsme něco provedli, že nás tak trestáte?“ připojuje se Petr.

„Neprovedli, ale chtěla jsem, abyste si na mě několikrát denně vzpomněli a také abyste se těšili za mnou, abych vás z toho vězení vysvobodila. Netěšili jste se na mě snad?“ šibalsky se usměje.

„No to víte, že jsme se těšili. Ale určitě bychom se těšili i bez těch žalářů,“ diplomaticky na to jde bráška.

„Tak si sedněte támhle na pohovku a počkejte na mě. Chvilku si tu nesvobodu ještě užijte,“ prohlásí, zvedne se a ladným krokem zapluje do jedněch z těch dveří. Vrtí zadkem tak, že se z toho naši klackové můžou pominout.

V předklonu se dobelháme k pohovce a velice pomalu si sedáme, abychom si ještě ke všemu nepřisedli koule. Každý se snažíme v tom plastu nějak porovnat nádobíčko, ale moc to nejde. Kouknu na bráchu a vidím, že je v obličeji docela rudý. Když si sáhnu na tváře, cítím, že mi hoří, takže na tom budu určitě stejně. Už aby to skončilo a mohli jsme si oddechnout.

Dveře se otvírají a v nich se zjevuje žlutá madona s dvěma skleničkama nějakého bublinkového pití. Podává nám je, sama se chápe té své, ťukne si s námi a pokyne nám, že musíme sklenky vypít do dna. Nápoj je to opět osvěžující a mně je jasné, že je v tom zase nějaká přísada jako minulý týden. Nechci hned vyzvídat, co to je, určitě na to ještě dojde řeč.

Pokládáme skleničky na stůl a tu si nás Klára chytne za naše klece, každého do jedné ruky, a mírným tahem nás zvedne z pohovky. Stojíme, ona nás pouští, otáčí se k nám zády a znovu si nás bere do rukou a vykročí přes pokoj. Jdeme za ní, spíš tedy vedle ní, jako hodní pejsánci a snažíme se držet krok, aby to táhnutí nebolelo.

Madam nás vede přes známou chodbu do známé koupelny, kde se již plní vana vodou. Nasituuje nás do vany a pokynem ruky nám dává najevo, že si máme do vody sednout. Voda je příjemně vlažná a na ptáky a naběhlé koule působí blahodárně. Opět nám vhodí do vody několik kačenek a hraček a dává najevo, že se za chvíli vrátí.

Moc náladu na hraní teda zrovna nemám a při pohledu na Petra vidím, že on také ne. Povzdechneme si s vědomím, že jsme zcela v moci naší trýznitelky a je jen otázka času, kdy to skončí.

Netrvá to dlouho, naše paní je zpět, vkládá nám do rukou další dávku toho ladného moku, pobízí nás, abychom si ucucli, a přitom si neskutečně pomalu sahá na krk, nahmatává dlouhý řetízek a tahem vzhůru se jí mezi statnými prsy začínají objevovat klíčky od našeho utrpení. Hltáme ten pohled a musí na nás být podívaná jako na slintajícího osla, který se přiblížil k samici, která je v říji.

„Panáčci, blíží se čas vysvobození vašich ptáků a koulí. Ovšem musím vás varovat! Ne že se mi hned vystříkáte. To bych vás musela moc, ale opravdu moc potrestat. Nemusíte se ovšem bát, dlouho to trvat nebude a ulevím vám. Teď se ale domluvme, že po vysvobození těch vašich vercajků si je opatrně, ale zato důkladně umyjete, nejlépe vzájemně. Ale tak, abyste se nevystříkali. Já se na vás budu dívat a kontrolovat. Rozumíme si?“

Oba horlivě kýváme hlavami a jsme ochotni v podstatě absolvovat cokoliv. Že by to víno s tím nějakým afrodisiakem? Stoupáme si ve vaně a nastavujeme svoje podbřišky co nejvíce dopředu, až jsme v kříži prohnutí, jako bychom dostali ránu do ledvin.

Paní Klára to všechno určitě schválně prodlužuje a protahuje. Neskutečně pomalu si sundává řetízek přes ten dokonalý účes, potom dlouho přemítá, který klíček je od kterého zámku, nakonec určitě schválně zkouší zasunout klíč do mého zámku a samozřejmě jí to nejde. Tak se přesune k Petrovu zámku a tam už se trefuje. Zámek odemyká, ale nechává zasunutý na tom plastovém kolíčku. Pak odemyká konečně i ten můj. Odkládá řetízek s klíčky a zručným pohybem vyhákne zámky z klícek. Opět neskutečně pomalu sundává klece z našich nabouchaných klacků. Ty se hned začínají stavět. A ještě ty pevné kroužky, které jsou kolem koulí a ptáků… Jak nám naběhly penisy, bude jejich sundávání obtížné.

„Teď si poraďte sami, tady máte sprcháč, doporučuji hodně namydlit a napřed vysvobodit penis, teprve potom varlata,“ usmívá se a uvelebí se v malém křesílku.

Docela se baví, jak se s tím trápíme. Pokouším se v dlani co nejvíce zmáčknout penis, aby se část krve nalila za ten kroužek ke kořeni penisu, a zároveň táhnu kroužek vzhůru. Má to jistý úspěch a posunul jsem se o pár milimetrů. Nešetřím šampónem a docela to začíná klouzat. Opět silný stisk a potažení. Krev se postupně přelévá za kroužek, ale tady se tedy hromadí, až si myslím, že mě kořen a část osvobozeného těla penisu praskne.

Nejtěžší část a to je žalud. Ten vzdoruje a musím hodně mačkat a táhnout. A je to tady, mám ptáka na svobodě. Krev se rovnoměrně rozlije a naplní topořivá tělesa. Mám pocit, že mi kláda proti minulému týdnu narostla minimálně o tři centimetry.

Teď ještě vysvobodit koule. Namydlit a teď jednu po druhé. Chce to pořádně zmáčknout, protože jsou naplněné semenem k prasknutí. To se to Kláře nasazovalo, když jsme byli asi po třech vydatných výstřicích. Zatínám zuby a postupuju pomalu a systematicky. Sláva, okamžik prudké bolesti a pravá koule je venku. Levá vyklouzla už poměrně v pohodě. Celé nádobíčko mě bolí, a tak si chci sednout zpět do vany, ale tady mě paní Klára zastaví. Celou dobu mě s velkým zaujetím sledovala a teď se natahuje pro sprchovou hadici, pouští skoro ledovou vodu, chce, abych roztáhl nohy, a pak mi tu studenou vodu pouští na osvobozeného vězně. Je to trochu šok, ale má to určité uklidňující účinky a moje vzrušení se oddaluje.

Mezitím se brácha také zbavuje svých okovů a dostává stejnou medicínu.

„Tak chlapečkové, teď se pěkně ve stoje vzájemně namydlíte a pořádně si ptáčky umyjete. Dbejte na záhyby předkožek a hranu žaludů, aby bylo vše dokonale čisté. Nezapomeňte také na zadečky. Chci, abyste tím šampónem krásně voněli.

Bereme do ruky houby nachystané na okraji vany, pořádně je namydlíme a pak už se o sebe staráme určitě víc, než normálně. Žaludy a předkožku si ale mydlíme jen dlaněmi a prsty, protože houby by tady dřely. Stojíme ve vaně namydlení, a dokonce se na sebe tiskneme a dělá nám dobře, jak naše těla po sobě kloužou.

„Takže, tamhle máte holící břity, pěkně se oholíte, aby na vás nebyl ani chloupek. Prdelky si oholíte vzájemně a pamatujte, já si vás zkontroluji.“

Pouštíme se do díla, vůbec nám nevadí, že na nás Klára kouká z blízka. Naopak je v nás nějaký exhibicionismus a vlastně se předvádíme. Čím to je? To bychom nikdy nedělali. No co už. Líbí se nám to. Musíme na sebe zadečky vzájemně vystrkovat, aby ten druhý mohl až k dírce. Neodolám a do namydlené dírky Petrovi lehounce zasouvám prst. Jen tak na první článek. Napřed sebou cukne, ale pak mě nechá a začne se natláčet na mou ruku.

„Hej, hej, to jsme si nedohodli,“ sjede nás paní Klára a oba nás dost silně pleskne přes zadek. Docela to štíplo.

„S vašimi prdelkami mám jiné plány,“ zakončuje.

No páni, koukneme na sebe se zdviženým obočím, ale dále to nekomentujeme. Kdo ví, v čem nás paní Klára ještě zaučí.

Máme za úkol se osprchovat, smýt ze sebe pěnu a vzájemně se utřít do krásně nadýchaných, hebkých a sněhově bílých osušek. Teď si poslušně stoupáme těsně k paní Kláře a ona si detailně prohlíží naše podbřišky, nadzvedává pytlíky, kontroluje, jestli jsme dokonale vyholení. Přetahuje předkožky a ty její rudé nehty skvěle kontrastují s našimi opálenými ptáky.

„Ještě jednou přehrneš a já se udělám,“ myslím si a stáhnu prdelní i penisní svěrače, abych to zastavil.

Se zadostiučiněním nám kuličkama pohupuje a poroučí k obratu a předklonění se. Vystrkujeme na ni prdelky, ona oběma rukama roztahuje půlky od sebe napřed mě a potom bráchovi. Přejíždí nám prstem s tím dlouhým nehtem po dírce a potom na dírky lehce zatlačí.

„Výborně, chlapečci, splnili jste dokonale moje rozkazy. Ale to není všechno. Jste čistí a navonění na povrchu, teď potřebuji, abyste byli čistí i uvnitř.“

„No to mě podrž,“ nebo „To mi ho vyndej?“ nevím, jak to mám pojmenovat…

Co tím myslí? Vyvalíme na paní Kláru oči jako kráva před kopcem a pak se na sebe nechápavě díváme.

„Nebojte se, nebude to nic drastického, prostě se vypláchnete,“ mile se na nás usmívá.

„A jak jako…,“ vyvalí ze sebe Péťa.

„Takto,“ odpoví paní a vytasí se se dvěma plastovýma stříkačkama o objemu cca dvěstě mililitrů. Tedy dvě deci.

„Prostě si do zadečků napumpujete vodu, chvilku počkáte a pak ji vypustíte do záchodu. To zopakujete ještě jednou a do třetí dávky vám dám trochu vonné esence, aby vám zadečky krásně voněly. Je v tom problém?“ ptá se, ale přitom nám to nařizuje a tady odpor není možný.

Jak jsem řekl, jsme nějací ojínění, a tak souhlasíme. Paní nám natahuje stříkačky vlažnou vodou, doporučuje promazat prdelky sprcháčem a posílá nás na dvě toaletní mísy, umístěné za nízkou předělovou stěnou v koutě koupelny. Sedáme si na mísu, po několika pokusech vsouváme hubičku stříkačky do zadečku a tlačíme na píst. Nevím jak brácha, ale já cítím teplo v zadečku a mírný tlak.

Jak to říkala madam? Chvilku počkat. Snažím se vodu v sobě zadržet, co to jde, ale svěrač neúprosně žadoní o povolení. Tak mu to umožním a slyším vodopád, který míří hluboko do mísy. Podobný zvuk zní z vedlejšího oddělení. Lehce se utírám toaletním papírem, splachuji a vystupuji z kóje. Bratříček mě následuje.

„Jak to šlo?“ zajímá se paní Klára s mírným úsměvem, který není vůbec škodolibý, spíš tak nějak mateřský.

Přikyvujeme, předáváme stříkačky a paní je znovu plní vodou.

„Tak druhé kolo, chlapečci. Teď si ale přede mnou dřepnete, napustíte se vodou, předáte mi stříkačky, uděláte si tři kolečka po koupelně a pak si teprve odskočíte. Zkuste vodu udržet co nejdéle.“

Nevím, jak je to možné, ale tohle bych snad nikdy před nikým neudělal, ale jsem v takovém nějakém vzrušivém rozpoložení, že je mi to jedno, nebo spíš se mi líbí určitý ponížený exhibicionismus. Brácha také neprotestuje, tak jdeme do dřepu, koukáme paní Kláře do očí, zasouváme aplikátory stříkaček do dírek a mačkáme písty.

Zvedáme se, předáváme stříkačky madam a poslušně pochodujeme kolečka po prostorné koupelně, svěrače stažené, aby z nás nic neuniklo. Madona nás se zalíbením sleduje. Není divu. Dva docela nasportovaní, nazí borečci se stojícími péry, staženými půlkami, to musí být pohled pro bohy. Možná bych si to s tou divačkou vyměnil a byl pozorovatel. Vnímám, že se mi mužská těla docela líbí. Ne docela, ale dost. Změnilo se snad něco v mé orientaci? Budu nad tím muset popřemýšlet. Je pravda, že Petříkova postava, která pochoduje přede mnou, se mi zamlouvá a docela rád bych se na ni přitisknul a promasíroval ten jeho pevný a teď stažený zadek. Líbilo by se mi k němu přitisknout a to svoje stojící péro vmáčknout mezi jeho půlky, párkrát projet nahoru a dolů a vystříkat se. Zaplašuji myšlenky. Asi po pětiminutovém pochodu nás madam pohybem hlavy vybízí a my zaplouváme do WC kójí.

Opět mám z prdele sifón, slyším ten dopadající vodopád a přitom cítím, že je to už jen čistá voda. Ještě zatlačím, vymáčknu zbytky, utírám se a vystupuji zpět ke Kláře. Ta už v rukou má nachystané známé stříkačky, které mají narůžovělou barvu, jasný znak toho, že je tady přidána nějaká esence. No moc známé nejsou, protože jsou dvojnásobně většího objemu, tedy dobré čtyři deci. Navíc mají nasazené průhledné trubičky o délce asi třiceti centimetrů. To snad nemyslí vážně. Ale madam se tváří tak, že to vážně myslí. No co už.

Bráchovi trvá operace trochu déle, a tak si mě mezitím paní pozve blíž k sobě, vezme mě za varlata a zkušeně mi je mne, protáčí, zkoumá, lehce pomačkává a vlastně si s nimi hraje, což je mi velmi příjemné a můj povadlejší penis opět začíná tvrdnout. Brácha vychází, paní mi ještě lehce pohoupe pytlíkem a mírně mě odstrčí.

„Hošánkové, je tady třetí fáze vaší vnitřní očisty. Klekne si na všechny čtyři, prohnete se v zádech, vystrčíte na mě ty vaše rozkošné zadečky a já vám aplikuji tu zázračnou esenci. Tak šup.“

Bez diskusí a poslušně se otáčíme, padáme na všechny čtyři, vystrkujeme zadečky a cítíme, že nám je madam promazává šampónem nebo lubrikantem. Nasazuje konce těch trubiček, které nám lehce zajíždějí do prdelek, které jsou už zcela uvolněné. Nevím, jak je ve mně ta trubička hluboko, ale nedělá mi to problém. Několikrát povytáhne, aby se dokonale promazaly, a pak natlačí až na doraz.

„Chlapečci, dostanete dvojitou dávku, tak teď sevřete svěrače, budu to do vás pouštět pomalu a postupně. Ne, že mě postříkáte. Musíte to v sobě udržet.“

Operace začíná, cítím o něco teplejší tekutinu, která mi plní břicho někde uvnitř. Není to nijak nepříjemné. Opírám se lokty o podlahu a pokládám čelo na spojené dlaně. Je to tak příjemnější a prdelku mám víc vyšpulenou. Tlak ustává, teplo se rozlévá po těle, jsem příjemně plný. Zvláštní pocit. Že bych si ho užíval?

„Stáhnout zadečky a pomalu se zvednout,“ zní rozkaz.

Poslušně stahujeme svěrače, dokonce si tiskněme půlky k sobě, zvedáme se a otáčíme se k paní.

„Musím vás pochválit, jste poslušní, za chvíli bude odměna,“ líbezně se na nás usměje a dvakrát nám přetáhne předkožku.

Ještě jednou a stříkám, opět si myslím. Nejraději bych se hned vyhonil nebo lépe, kdyby mě vyhonil brácha a já jeho. Nebo od madam by to bylo ještě lepší. Od cizího je to vždy vzušující.

A zase několik koleček po koupelně, tentokrát opravdu se staženými prdelemi a úprkem na toaletu. Nebudu opakovat proceduru, ale úleva je skvělá a i pocit čistoty se mi zamlouvá. Proč ale tato vnitřní očista? Chce si nás paní Klára prozkoumat i análně? Sakra, to je představa a opět mi více „houplo“.

Nemůžu se dočkat, co bude následovat…

„Jdeme do tréninkové místnosti,“ zavelí madam a bičíkem nás popohání do té děsné mučírny…