Žít okamžikem 1.

Petr

„Sakra! Sakra…! Jak mi to mohl udělat!“ bouchám rukou do volantu. Po tvářích mi tečou slzy. Silnici před sebou mám rozmazanou. Ujíždím co nejdál od toho obrazu Martina s tím prvákem, ani nevím, jak se jmenuje.

Stále je mám před sebou! Jak se objímají a líbají. Jak jeho ruce hladily po zádech někoho jiného než mě!!!

„Do hajzluuuu!!!“ řvu v autě z plných plic. Moc se mi teda neulevilo, ale aspoň už mi netečou slzy z očí. Za tu hodinu jsem toho prolil už hodně.

„To jako vážně?“ prohrábnu si vlasy a podívám se na míhající krajinu.

„Ne, není to možný, to se mi zdálo!“

Můj mozek stále odmítá přijmout skutečnost, které byl svědkem.

Srdce, to tu skutečnost přijalo velmi rychle. Mám pocit, že mi nějaká velká dýka do něj zajela jak po másle. Následně na něj spadl velký balvan, který ho roztříštil na tisíce malých kousíčků. Dám ho někdy ještě dohromady? Netuším, vůbec to netuším. Myslím, že ne.

„A to si tu jako mluvím sám se sebou?“ zavrtím pro sebe hlavou.

„Fakt jsem magor,“ zasměju se a hned zase brečím.

Nebyl nejlepší nápad sednout za volant, ale musel jsem. Vážně jsem musel.

Musel jsem pryč. Pryč ode všeho a všech. Pryč někam, no nevím kam.

„Ááá,“ rychle stočím volant na druhou stranu, abych se vyhnul autu přede mnou. Cítím, jak se nakláním. Nějak moc se nakláním a už jsem nejspíš v pračce. Modro, hnědo, modro, hnědo. Náraz!

…

„Je zpátky,“ ozve se vedle mě.

„Haló, mladej, nezavírej oči! Koukej se na mě!“ huláká na mě hlas.

Jsem mimo, nic necítím, zavírám oči.

„Do hajzlu, zase mu klesá tlak a ztrácíme puls.“

***

Slyším nějaké vzdálené pípání. Víčka mám ztěžklá, zkouším trochu pohnout prstem. Super, to jde. Pípání je stále blíž a blíž. Otvírám oči, zamžikám, abych si zvykl na světlo. První, co vidím, je bílý strop. Pootočím hlavu. Pípání mám skoro u ucha. Pěkně mě štve, doslova mi rve uši.

Ale počkat, kde to jsem? Co se stalo? Proč jsou tu ty přístroje? Chci se zvednout, nejde to. Mám pocit, že na mně leží nějaká obrovská skála, která mě drtí.

„Probral se,“ někdo křičí.

Slyším přibližující se kroky.

„Ahoj Petře, ty jsi nám ale dal! Tohle už nikdy nedělej,“ žena v bílém plášti se ke mně sklání. Má slzy v očích, a přesto se usmívá. Rychle si slzy utře a chytá mě za dlaň. Trhnu s ní. Aspoň si to myslím, ale udělám jen nepatrný pohyb. Jsem úplně ochromený.

Proč brečí? Kdo je ten Petr? V hlavě mi víří myšlenky a vůbec nevím, jak se s nimi popasovat.

Oči mi bloudí z jednoho člověka na druhého. Je jich tu víc. Všichni v bílém. Prohlížím si je, ale ničemu nerozumím. Proč se nemůžu hýbat? Předtím jsem ale prstem pohnul. Nebo se mi to zdálo?

„Péťo, cítíš tenhle?“ a píchne mě do prstu.

Jediný, kdo se mnou mluví, je ta žena. Ostatní mě pouze zkoumavě sledují.

„Au,“ ucuknu. Opět se usměje a opakuje proceduru na druhé ruce a noze. Zahýbám i chodidlem, kterého se nedotkla. Dívám se zpět do stropu. Nějak nemám chuť se na nikoho dívat. Pak mi to dojde.

Proč mě sakra nepíchla i do levé nohy? Prudce otočím hlavou. Nabodnu se na její pohled. Zase se zadívám na deku. Zdá se mi to, nebo ne? Začnu máchat rukama. Chci odkrýt peřinu!

Zachvacuje mě panika. Ne, to nemůže být pravda, nebo ano? Snažím se zvednout, ale to už mi v tom zabraňují ruce.

Najednou slyším hlas. Ne, to není hlas!!! To je brutální křik, který mi rve uši. Kdo tu tak ječí? Ten křik je tak blízko, ale pořád ho nejsem schopný identifikovat, nejsem schopný zjistit, že je to můj vlastní hlas. To už vidím injekční stříkačku, něco mi dávají do kapačky a… jsem mimo.

***

Zamžikám víčky, opět pomalu otvírám oči. Pípání je tu stále se mnou. U mé postele sedí ta žena v bílém plášti. Nějak mi tu nic nedává smysl, kolik času uběhlo od mého prvního probuzení? Zase cítím dotek na dlani. Jsem ospalý. Nemám sílu uhnout. To už se zvedá ze židle postava v nemocničním zeleném obleku pro návštěvy. Na hlavě má směšnou čepici, což k brýlím, které má na očích, vypadá fakt směšně. Pro sebe se zasměju. Úsměv se mi nejspíš promítne i do obličeje.

„Ahoj Péťo, jsem rád, že jsi zpátky,“ neznámý se na mě taky usměje. Pohladí mi předloktí. Zahledím se na něj úplně zmateně. Jsem mimo já, nebo oni?

„Péťo, potřebuji si něco ověřit. Můžeš mi říct, kdy ses narodil? Víš, kdo jsme my dva?“ žena se na mě zahledí s otazníkem v očích.

Proč se mě na to jako ptá???

Odkašlu si, abych mohl promluvit.

Moment… Musím se zamyslet. Kdy jsem se narodil? Co je vlastně za den? Hm, kdo jsou oni dva?

Přivírám oči, abych zapátral ve svých vzpomínkách.

Vzpomínky? Kde jsou? Do prdele, kde mám vzpomínky? To není možný, že ne? Tohle je jen sen a já se z něho probudím? Já, kdo jsem Já?

Prudce otevřu oči, zahledím se na ně. Začínám se ošívat. Zase ta podivná tíseň na hrudi. Začínám lapat po dechu. Čím víc se snažím vzpomenout, tím víc lapám po dechu, tělo se mi nekontrolovaně třese víc a víc. Jen zakroutím hlavou.

„Já nevím. Vůbec nic nevím,“ to už mi z oka kane jedna slza, za ní hned další. Najednou se zalykám slzami. Už tak malé množství kyslíku, které se mi dostává do plic, je ještě více omezeno. Žena vytáhne injekci z kapsy od pláště. Vstříkne ji do kapačky a já se propadám do krásného nevědomí, kde mě nic netrápí.

***

Otvírám oči, zamžikám, přivykám si na světlo. Na to pípaní jsem si asi už zvykl ani ho nevnímám. Prostě moje zdejší rutina. Rozhlédnu se po pokoji. Kromě jiných pacientů, oddělených plentou, a sestřiček za sklem tu nikdo není.

Zase zavřu oči. Chci se soustředit. Jsem nějaký otupělý. Celé tělo mám ztěžklé. Ale první, co musím nějak vyřešit, je moje paměť. Takže, co si pamatuji, ty otázky? Pak si pamatuji, jak jsem se probral poprvé. To píchání do končetin. Mozek mi podsouvá všelijaké myšlenky a domněnky, žádná z nich není růžová.

Snažím se uvolnit, shrnout si, co se mi za těch pár dní tady stalo. To, že jsem v nemocnici, to mi došlo. Pořád nerozumím tomu, proč vynechala tu jednu nohu. Mám to v živé paměti. Jenže v té paměti je toho sakra málo. Nedá mi to, rozhlédnu se ještě jednou kolem sebe. Je čisto, nikdo nikde.

Trošku se zkroutím na posteli, abych si dosáhl co nejníž, uchopím přikrývku do pěsti a trhnu. Nadzvednu malinko hlavu, víc mi to nejde, nevěřícně vyvalím oči a vyčerpaně klesnu na postel. To, co jsem viděl, už nevymažu! Místo levé nohy mám jen pahýl pod koleno!

Rukama si zakryji oči, rozpláču se, jak jsem asi v životě neplakal. Pláču až do úplného vyčerpání, kdy mi slzy dojdou. Už nemám co plakat. Pomalu, ale jistě se propadám do apatie, necítím žádné emoce. Jsem úplně prázdný. Někde jsem se ztratil a já nevím kde.

Neztratil jsem pouze nohu, ale nemůžu najít ani moje Já. Někam se mi zatoulalo a já nevím kam. Kdo vlastně jsem Já? Na tuhle otázku budu muset hledat odpověď. Jak, to nemám ani zdání.

Pevně zavřu oči… Jsem tak unavený!

Usínám.

***

„Tak pojď dovnitř,“ ženský hlas mě zve do domu, zatímco já se rozhlížím po zahradě. Pohled mi bezděky sjede na moje nohy. Pořád to nejsem schopný zpracovat. Mozek mi stále odesílá data, že nohu mám.

Proč se to muselo stát zrovna mně? Co jsem udělal tak špatnýho, že… Zrovna já? Do očí se mi derou slzy, přichází lítost. Během mžiku přetočím, jsem nasranej na celej svět. Lomcuje se mnou vztek, který se vzápětí promění v lítost. Pak zase ve vztek, pak lítost a furt dokola. Je to k zbláznění.

V nemocnici jsem probrečel skoro každý den. Pak půlroční rehabilitace, kde jsem se učil zase chodit, ovládat nohu. Jako jo, docela mi to už jde.

Ale kurva, já chci mít zpátky svoji nohu a ne tuhle zasranou protézu!

Proč já? Tu otázku si kladu celou dobu, co jsem vzhůru. Moje paměťová karta se mi porouchala. Po půl roce z ní nejsem schopen čerpat data. Doktoři tvrdí, že mám být trpělivý! Kdo by byl v mý situaci trpělivý? Já určitě ne, tato vlastnost mě vzala velkým obloukem. A jako benefit si dám přijít o nohu. Proč ne, když už, tak pěkně zostra, ne? Jo, udělejte ze mě mrzáka s poškozeným mozkem! No to je bomba, co! Jak by to řekl ajťák, mám poškozený hardware i software.

Mezitím, co se mi všechno tohle honí hlavou, jsem došel do chodby.

„Peti, to je ode dneška tvůj pokoj,“ otvírá mi máti dveře na konci chodby. „Tvůj bývalý pokoj je v patře, ale pro tuto chvíli bude lepší, když budeš tady dole.“

Popravdě schody zatím ještě nejsou úplně mí kámoši, a tak ty v půlce chodby minu. Naproti nim je široký průchod do obýváku s francouzským oknem. Zahlédnu ještě, že volně na obývák navazuje kuchyň, jen je z poloviny zakrytá stěnou. Celkově dům je krásný a moderně vybavený. Jen já se tu cítím jako cizinec.

Jo správně, ta žena, co byla v nemocnici stále u mě, je moje matka. Primářka na JIPce a ARU. Prý celou dobu tam se mnou strávila. Já vím pouze o čtrnácti dnech v nemocnici a pak půl roku v rehabilitačním centu. Prý jsem byl ještě čtrnáct dní v kómatu.

Směšný muž je můj otec, chodil za mnou, co mu dovolila práce. Co dělá? Nevím, neptal jsem se ho. Pro mě to jsou jen cizí lidé.

„Tyhle dveře vedou do koupelny,“ ozve se za mnou.

Jsou po pravé straně pár metrů od schodů a od mého nového působiště. Kývnu hlavou, že jsem to vzal na vědomí.

Zastavím se v zárubni dveří, zvědavě nakouknu do pokoje. První, co mě udeří do očí, je velká postel. Jakože fakt letiště. Super, aspoň se můžu roztahovat.

„Na, tady máš mobil, už ho můžeš mít,“ podává mi úplně nový Samsung.

„Díky,“ zavrčím. Nějak mi mobil vůbec nechyběl. Kdo by mi tak volal? Lidi z bývalého gymplu? Ty jsem hned vyhodil z nemocnice. Jsem sám, úplně sám! Tak k čemu mi je?

„Jdu udělat něco k jídlu, tak si tu udělej pohodlí,“ chce mě líbnout do vlasů, ale já uhnu. Zas tak daleko nejsme.

Vejdu do pokoje. Zvědavě se rozhlédnu. Postel je napravo od dveří, zabírá skoro celou šířku pokoje. Naproti dveřím velké okno, kterým se dá jít na zahradu. Vedle průchodu do zahrady je stěna a u ní stůl se židlí. Nejvzdálenější kout místnosti je tvořen velkým oknem do rohu. Mám tu dokonce fatboy pytle. Musím uznat, že pokoj je vzdušný, prosvětlený, nijak moc zakramařený nábytkem. Je tu jedna velká vestavěná skříň se zrcadlem. Jako vážně se potřebuji dívat na ksicht, který neznám, a tělo bez nohy?

Jdu si sednout ke stolu. Položím ruce na notebook, jemně ho pohladím. Prý ho mám zkusit otevřít a projít. Připadám si, jako bych měl někomu lézt do soukromí. Vstanu, otevřu dveře do zahrady a vyjdu ven. Zvednu hlavu, zahledím se na oblohu, je azurově modrá, sem tam se objeví stříbřitá řasa. Sluníčko se mi vysmívá do tváře. Já jen vnímám tu šeď, která mě pohlcuje. Pro mě je každý den bojem o přežití, připadám si jak křeček v kolečku. Někam běží, ale nikdy nedoběhne. Přežít jeden den, pak druhý, následující a pořád dokola. Obruč kolem hrudníku mi to ještě víc ztěžuje. Každou jednotlivou vteřinu se utahuje víc a víc. Mám pocit, že už se ani nemůžu pořádně nadechnout.

„Petře, pojď na oběd!“ volá mě máma z kuchyně.

Jdu venkem do kuchyně. Super, orientační smysl mi zůstal. Sednu si ke stolu.

Máma už nám dává jídlo na talíř.

„Udělala jsem ti noky. Ty máš rád.“

„Díky,“ kolik že to slov jsem s nimi dneska prohodil? Dvě a vždy díky? Slušná bilance. Co jim mám jako říkat? Ochutnám jídlo. Není to špatný. Ta chuť, něco mi říká. Myslím, že jsem to jedl. Jen se mě zkuste zeptat kde, odpověď neznám.

***

Už jsem se tu trochu zabydlel. Do osobních věcí toho starého Petra jsem zatím nelezl. Dneska se na to cítím. Jsem poprvé sám doma. Rodiče už museli do práce. Sedím před notebookem, hladím po krajích. Mám, nemám, mám, nemám? Já jsem ale nerozhodný! Tak ale už. Otevřu, zapínám. Bude zaheslovaný? Dostanu se do něj? Kdyby tam bylo heslo, aspoň by to bylo za mě vyřešený. Rodiče se pořád ptají, jestli už jsem se podíval. Prý mi to může pomoct! Copak je tak těžké pochopit, že si připadám, jako bych lezl někomu do soukromí? A to ještě ty jejich pohledy, když se mi podívají na nohu? Myslí si, že nevidím, jak se snaží do úsměvu? Nevidím, jak kolem mě chodí po špičkách, že necítím tu jejich lítost? Nejradši bych jim nakopal zadek. Nejradši bych nakopal zadek sobě, že jsem do toho podělanýho auta lezl! Zaklapnu noťák. Jdu na zahradu. Jak mi to říkal psycholog, krůček to krůčku.

Vracím se zase zpátky ke stolu. Dneska to dám. Druhý pokus. Musím zjistit, kdo jsem!!! Nebo spíš, kdo jsem byl. Dívám se na tu malou ďáblovu skříňku. Otvírám a rychlým pohybem prstu zapínám. Zavřu oči. Pro tuto chvíli, děj se vůle Boží!

Takže jsem byl fakt kokot a heslo tam nemám, aspoň něco nového jsem se o sobě dozvěděl. V duchu se usmívám sám nad sebou. To se mi vážně dlouho nestalo. Takže, co tu máme? Jdu na net. Připojí mě to na sociální sítě. Tak se podíváme, ne? Zvědavost ve mně hlodá. Hm, pěkný kluk na fotce se mnou. Týjo, mám jich tu s ním hodně! Asi kamarád. Projíždím dál a dál. Tak, nepřejdeme na Facebook? Tady je taky hodně fotek. Já s různými lidmi. Slečny, kluci, ale ten z Instáče se tu opakuje. Že by nejlepší kámoš? Zapátrám v mý novodobý paměti. Naštěstí asi tak sedm měsíců mi ji ještě nestačilo naplno zaplnit. Ne, nevybavuji si, že by za mnou přišel. Jedu dál, když už jsem se do toho dal. Takže co skupiny? Ve kterých jsem tak členem? Co to je? BL seriály? Moment, co znamená zkratka BL? Hej, to není na pořadu dne. Jede se dál. Když už, tak už, podívám se do historie. Poslední vyhledáváni je pro mě neznámá stránka, otevřu ji a je to streamovací apka pro queer lidičky. Jako nemám nic proti nim, o tom žádná, ale že bych se o to až tak moc zajímal? Hej, hej, mysli. Máš sice poškozený mozek, ale pouze se nedostane k tvý paměťový kartě. Takže když sis to za poslední půlrok dělal, co sis představoval? Ten hezký fyzioterapeut? To nebyl jen takový experiment? To jako vážně? Jako počkej, kámo, tady už přestává být vtip vtipem! Rychle zavřu noťák. Začínám se zalykat, kde je kyslík? No, doufám, že se neodstěhoval do Humpolce!

Mám pocit, že se v tomto domě nemůžu nadechnout. Beru klíče a vybíhám brankou ven. Potřebuji na vzduch. Přeběhnu silnici. Vydám se podél výběhu s koňmi k lesu. Takhle jsem se neproběhl už pěkně dlouho! Sednu si na lavičku u cyklostezky, za sebou mám les, před sebou louku. Tak si to shrnu, přišel jsem o paměť, nohu a jsem nejspíš na kluky. No, neříká se do třetice všeho dobrého a zlého? Tak snad už mám vybráno. Podívám se na oblohu, je tak nějak zakaboněná.

„Ty vole, Vesmíre, co mi to děláš???“ zakřičím z plných plic.