Žít okamžikem 5. – Odhalení

Marek

Vůbec se mi nechce loučit s Petrem. Nejradši bych si ho nechal u sebe, ale vím, že mu musím dát čas. Tak viděl jsem, jak byl načuřený, když mě Beáta velmi okatě balila. To mě velmi těší, dává mi to jistou naději.

S hlavou plnou myšlenek na Petra dojdu zpátky na statek. Rychle zaběhnu do koupelny, dám si dlouhou sprchu, kde si ulevím přetlaku v podbřišku. Spát se mi vůbec nechce.

V pokoji si znovu pustím video, přetáhnu ho do počítače, dám se do úprav. Opravdu se bude hodit na stránky. Musím uznat, že Petrovi se to video hodně povedlo, má talent. Možná bych se ním mohl domluvit, aby jich pro nás natočil víc. Třeba bych ho mohl vytáhnout na závody. Docela by se nám hodil kameraman. To je dobrý nápad. Zítra ho pozvu a taky ho vytáhnu plavit koně. Máme tu kousek rybník, kam můžeme. To bude super, ale bude se mu chtít?

Opřu se do opěradla židle, to se trochu zhoupne, promnu si oči. Nedá mi to, napíšu mu.

„Nechceš jít zítra plavit koně?“

Telefon položím na stůl, dál se věnuji editaci klipu. Vypadá čím dál líp. Těším se, až ho dáme na stránky. Domluvím se s taťkou, že Petrovi za to něco dáme. Vůbec nemám tušení, co vlastně dělá. Budu se ho muset na všechno přeptat. Snad mi bude chtít dát odpovědi.

Na stole mi pípne smska.

„Půjdu, když mě nebudeš nutit jít do vody.“

Zasměju se. Rychle odpovím.

„To je na tobě, ale plavky si klidně vzít můžeš.“

Vyměňujeme si zprávy ještě nějakou dobu. To už zalezu do postele. Joo, těším se na zítra. Usínám s krásnými představami.

***

„Marku, dneska nikdo nepřiveze krmení, budeš tam muset zajet. Už to mají pro nás nachystané,“ zaúkoluje mě taťka hned při snídani.

„Fajn, jo a včera jsem ti poslal video, který by šlo dát na net,“ připomenu mu a natáhnu se pro čaj, zakousnu k němu chleba se šunkou.

Vůbec se mi nechce, je to na půl dne, ale nemusel bych jet sám, že?

„Nechceš jet se mnou pro krmení?“ rychle napíšu smsku Petrovi.

Mohl bych ho přitom vzít koupit nějaké oblečení na koně, chodí sem v džínách a to není úplně příjemné. Potom bychom mohli i zajít na oběd, spřádám si plány. Jen doufám, že bude mít čas. Netrpělivě pokukuji po lesklém přístroji na stole. Vím, že na dnešek nemám žádný trénink, takže mám relativně volno. O koně se postarají stájníci. I když o ty moje chlupatice se rád starám já osobně. Nikdo to neudělá líp než já.

Zvuk mě upozorní na příchozí zprávu.

„Jasně, nemám dneska nic v plánu, jen to plavení, půjdeme?“ přečtu si. Úsměv, který se mi rozvine na tváři, si vůbec neuvědomuji.

„Marku, víš, že nemám rád telefon u snídaně?“ hudruje taťka.

„Sorry,“ rychle si dám chleba do pusy, vezmu telefon a mizím do svého pokoje. Přece mu musím rychle napsat, ne.

„Jasně, že platí, sbal si věci s sebou a já tě za půl hoďky vyzvednu. Zajdeme si i na oběd, počítej, že celý den budeš se mnou,“ rychle vyťukám.

Paráda, paráda, paráda, prozpěvuji si. Budu celý den s Petrem. Hned se mi chce jet. Dojdu do kanceláře pro klíče od dodávky. Rodinná rada se už dívá na klip, co jsem poslal.

„Je to dobrý, přidáme to do tvé sekce,“ schválí otec.

Zaculím se jak měsíček na hnoji. Jsem tak moc hrdý na mého kameramana. Tátovi se hned tak něco nelíbí, je to hrozný estét. Ještě probíráme provozní záležitosti. Domluvíme se, že budu dělat doprovod na víkendové závody, aby Klára nejela s dětmi sama. Rodiče pojedou na závody se zkušenými jezdci do Německa. Sezona je v plném proudu, takže občas musím udělat doprovod. Spíš teda častěji, ale co, mě to baví, hlavně že nemusím závodit já. To není nic pro mě. Navíc, můžu pozvat Petra, aby něco natočil. Už zase spřádám plány.

V kapse mi začne vibrovat telefon.

„Ahoj, copak?“ Volá Petr.

„Kde jsi, říkal jsi za půl hodiny a je to už přes hodinu,“ čertí se.

„Co?“ překvapeně se podívám na čas, už je deset. „Promiň, vůbec jsem si neuvědomil, kolik je. Hned tě jedu vyzvednout,“ omlouvám se.

„Tak si pospěš, čekám tu jak holub na báni!“ položí mi hovor.

Zaraženě se podívám na telefon v ruce, čertíček se nezměnil. Vždy se umí vytočit do vrtule během chvilky. To pak je jak hopík, člověk neví, kde ho najde, zasměju se pro sebe.

Rychle vyjdu na dvůr, kde se střetnu se Beátou, ta mi tu ještě chyběla. Protočím oči.

„Máro,“ zavolá na mě. „Mohl bys mi prosím tě pomoct s Adonisem? Nechce mě poslouchat na jízdárně. Říkala jsem si, že bys mohl dát pár lekcí, abych si s ním líp rozuměla, chápeš,“ hodí po mně očkem.

No co, je to naše klientka, takže si ji musím vzít do tréninku.

„Podívám se, kdy mám volno,“ neochotně zabručím. Vážně, zrovna s ní trávit čas nechci.

„Já koukala, že dneska máš podle rozpisu volno, dokonce už teď. To bys mi mohl dát hodinu,“ kroutí si na prst vlasy.

„Dneska volno opravdu nemám,“ zamručím na ni.

„Uvědomuješ si, že já jsem klient a ty mi máš být kdykoliv k dispozici?“ prskne po mně, šermuje přede mnou ukazovákem.

Klasika, jakmile není po jejím, zkouší to hned tvrdě. Opravdu, takové lidi miluji! Musím se zhluboka nadechnout, abych nebyl sprostý a neposlal ji do zadní části těla.

„Tak moment, mladá dámo, to bychom si nerozuměli, já ti trénink samozřejmě dám, ale lekce se domlouvají dopředu. Máš to v podmínkách ustájení. Měla by sis je pozorně přečíst,“ mířím k autu.

„Počkej, ještě uvidíš,“ huláká po mně. Nevěnuji už jí pozornost.

Jestli mě něco dokáže vytočit, tak je to arogance, nabubřelý ego, lidská blbost, a teď opravdu jsem vytočený na nejvyšší míru. Musím se trochu vydýchat. Přece nemůžu jet vyzvednout čertíka v takovém rozpoložení. Sakra, je to kravka z bohaté rodiny, co jí papínek koupil koně, aby se dceruška mohla chlubit na fejsu. Takové majitele přímo nesnáším. Jezdectví je moderní, drahý sport. Bohužel se stává, že přitahuje snoby. Jednu věc jí ovšem upřít nemohu, že je to dobrá jezdkyně na úrovni.

***

Dojedeme do prodejny krmiv, kde už máme připravenou objednávku. Zaměstnanci se mi omlouvají, že to nestihli zavézt, protože jim onemocněl kolega. Musím jim dát k dobru, že mi to pomohou naložit do auta. Po čertíkovi to chtít nemůžu, přece jen není úplně zdravý. Čeká na mě v autě. Celou dobu se na nás kabonil, nejspíš mi ještě neodpustil zpoždění. Vždy si potrpí na dochvilnost. Vůbec se mu nedivím, po tom výstupu s Beátou také nejsem úplně ve formě, ale snažím se držet. Snad nám oběma oběd zvedne náladu.

Po cestě zpátky máme jednu vyhlášenou restauraci, dělají tam výborné steaky, Petr je měl vždycky rád, a navíc tahle je jeho oblíbená. Jen to asi neví, haha. Už jsem zařídil rezervaci. Přece se mu musím trochu revanšovat za to ráno.

„Co tady děláme?“ nechápavě se na mě podívá.

„Co by, jdeme jíst. Mám hlad jako vlk, ty ne?“ usměju se na něj.

„Taky,“ zamrká na mě svými dlouhými řasami.

Po objednání jídla se na mě zkoumavě dívá, celý se pod tím pohledem ošiju, jak mi projede mráz po zádech.

„Copak je?“ podložím si bradu dlaněmi.

„To bych se měl spíš ptát já tebe, nejsi v pohodě. Co se děje?“ pinkne mi zpátky.

„Měl jsem ráno výstup s Beátou,“ povzdechnu si, sucho v krku potřebuji zapít vodou.

„Bylo to zlý?“ účastně se mě zeptá.

Nechce se mi v tom vrtat, ale co bych pro Peťulku neudělal, že.

„Víš, ona není špatná jezdkyně, jen její způsoby a prezence je hrozná,“ promnu si oči.

Převyprávím mu celou naši roztržku.

„Dej si na ni pozor, nelíbí se mi. Nemůže ji trénovat někdo jiný?“ natáhne se, pohladí mi ruku.

Lehce ho chytnu za prsty, chvíli přidržím. Nenápadně se rozhlédne po okolí, zda nikdo gesto nevidí. Dřív mu to nevadilo, bylo mu jedno, co si kdo myslí. Něco se na něm změnilo, něco zůstalo. Baví mě poznávat jeho nové já.

„Bohužel to nejde. Toto je moje specialita, nikdo jiný to neumí,“ zhluboka vydechnu.

Už nám přináší jídlo, s chutí se do něj pustíme. Dělají se nám boule za ušima, jak je to výborné. Jsem tak rád, že tu můžu být zase se svým čertíkem. Jo, zvedl mi náladu. Skoro se mi daří na Beátu zapomenout.

„Když už jsme se najedli, tak bych tě ještě chtěl někam vzít,“ oznámím mu po cestě k autu.

„Kam?“ vyvalí na mě ta svá pomněnková kukadla.

„Potřebuješ oblečení na koně. Já si při té příležitosti taky něco koupím. Je to skoro po cestě,“ vyzradím mu.

„Fajn, to je pravda,“ souhlasí se mnou.

***

Dojedeme před nenápadnou patrovou budovu. Pozorně si ji prohlíží. Vyrazíme ke vchodu. Dívám se, jestli už to na něj není moc, přece jen jsme asi tři hodiny pryč. Sleduji, zda náhodou už únavou nekulhá. Přece jen nevím, jaké to je mít náhradní nohu. Zatím nevidím na chůzi žádné změny. Připadám si jak postižený prací, u koní taky neustále sleduji, zda nekulhají, nemají nějaké povrchové zranění. Naštěstí jde v pohodě, nevidím žádné známky kulhání.

Dorazíme do obchodu. Nejistě se zastaví před schody, kam ho vedu. Zadívá se ně. Skousává si rty, rukama žmoulá lem trička. Nic mi neříká. Z ničeho nic se mu v očích objeví odhodlání. Vydá se k nim a trošku toporně začne stoupat. Aha, takže schody mu ještě dělají problém. Držím se hned u něho, abych ho v případě potřeby mohl chytit. Musím uznat, že má u mě respekt, jak si s tím poradil. Vůbec nevím, co bych na jeho místě dělal já. Je to bojovník.

V sekci pro jezdce pro něj vybírám volnější rajty, perka, tričko a mikinu, vždy mu to přinesu do kabinky. Udělá mi potom módní přehlídku. Po hodině máme vybráno oba dva. Ještě zajdeme koupit pamlsky pro moje nenažraný potvory. Vezmu rovnou pět kýblů. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu. Navíc nákupy nejsou nic pro mě, nesnáším je v jakékoliv podobě. Všechno odneseme do auta, čertík se konečně začíná usmívat. Povinnosti máme úspěšně za sebou, už nás čeká jen procházka s koupelí. Jooo, těším se moc. Mít po boku všechny své parťáky je prostě super. Tomu se nic na světě nevyrovná.

***

Zajdu se v rychlosti převlíknout, Petr na mě čeká před stájemi, protože si koupené oblečení nechal na sobě, prý aby se nezdržoval, ha ha. Už abych byl zase s ním, ale nechtěl jsem ho tahat opět do schodů. Dneska si jich užil už dost. Rychle na sebe hodím plavky, tričko a můžu vyrazit. Seběhnu dolů kosmickou rychlostí, div se nepřerazím, ale co bych pro čertíka neudělal. Spatřím ho na dvoře, jak vztekle kope nohou do kamínku. To mi prozrazuje, jak je vytočený.

„Co jsi tak naštvaný?“ překvapeně vytáhnu obočí.

„Neřeš to, aspoň ne teď,“ nakvašeně kopne, až kamínek odletí pár metrů daleko.

„Zklidni hormon, nejsme tu sami!“ kývnu hlavou ke koním, které si děti chystají na hodinu.

„Jo,“ zabručí.

Sakra tohle rozpoložení se mi vůbec nehodí. Koně umí v lidech číst, jestli k nim půjde naštvaný, tak Sami mu to dá sežrat a mně taky. Musím ho zklidnit, většinou mu to trvá tak patnáct minut.

Vezmu ho do domu, připravím malou svačinku. Navíc jídlo na něj platí, to už mám vyzkoušené. Sleduji, jak jeho vztek se vytrácí. Vrtá mi hlavou, co ho dokázalo dostat do vrtule. Jenže u čertíka to tak těžké není, hned se vytočí a vzápětí uklidní. Tady to trvalo o chvilku dýl, než jsem čekal, ale pořád máme čas uskutečnit naše plány.

„Půjdeme pro ně?“ zeptám se, když se konečně uvolní. Rychle pokývá hlavou na souhlas, zvedá se.

Nabídne mi ruku na pomoc, abych mohl vstát. Vděčně ji chytnu. Ne že bych nezvládl sám vstát, ale přece neodmítnu se ho chytit, ne? Po chvilce se naše ruce rozpojí. Jaká škoda… Jeho dlaň stále cítím ve svojí. Klidně bych ho držel až k výběhům, aby všichni viděli, že je zabraný. Jenže chce to tak i on?

Nero se Sami jsou až na druhém konci. Zapískám, abych si je přivolal. Nikdy mě neomrzí, jak se nejdřív zkoumavě zadívají naším směrem. Po ujištění, že jsem to já, se k nám začnou hnát tryskem, žádným cvalem, ale pořádným tryskem. Nechtěl bych na nich zrovna sedět. Už jsem několikrát zažil setrvačnost na koňském hřbetě, věřte, že ne vždy se to dá vysedět.

Pomazlím se s Nerem, čertík si zabral Samaris.

„Peťo, otevřu výběh,“ upozorním ho.

Trošku poodstoupí, aby koně mohli volně projít. Rovnou se vydám směrem k cyklostezce. Následují mě pouze koně, čertík zůstal stát, dívá se směrem ke stáji.

„My je nebudeme čistit?“ překvapeně se zeptá.

„Ne, dneska to trochu odflákneme, ale pšššt, ne abys to někomu řekl,“ dám si prst před ústa.

Popoběhne, připojí se k mému boku a všichni vyrazíme k vodě. Přejdeme cestu, po louce se vydáme přímo k rybníčku, který není ještě vidět, ale je kousek.

Po pár set metrech se přímo před námi rozprostře smaragdově zelená plocha, na které se v mírném větříku stříbře lesknou vlnky. Písčitá pláž se svažuje do vody.

Koně si začnou vybírat nejlepší místo na válení, které si dají rovnou třikrát. Kdo by jim odmítl pořádný peeling v písku? Já rozhodně ne!

Už se koukají směrem k vodě. Nezbyde mi nic jiného, než je tam vzít.

„Chceš jít plavit se mnou?“ pro jistotu se zeptám Petra.

„Ne, počkám na tebe tady,“ usměje se, nastaví tvář sluníčku. Vyhoupnu se na Nera, mám ho radši pod kontrolou, protože je to pořád mladý tele. Nikomu by neublížil, ale jistota je jistota. Písknu na Sami a společně se vydáme osvěžit.

Oba vodu znají, stejně se před ní zastaví, pořádně si ji očuchají, jestli to náhodou není nebezpečné. Pak už je nic nezastaví, začnou hrabat kopyty tak, že stříkají všude okolo sebe. Sprška se nevyhne ani mně. Nechám je chvilku si hrát, pak Nera pobídnu více do hloubky. Po chvíli všichni plaveme. Nad vodní hladinou vykukují pouze tři hlavy, já jsem uprostřed. Slyším jejich namáhavé funění. Na druhé straně se koupou nějací lidé. Pokřikují na sebe, že jsou ve vodě koně. Přetočím se na záda a začnu splývat. Užíváme si to, vím, že mí společníci si to užívají taky. Smočit se v parném dni je pro ně stejně příjemné jako pro lidi. Ještě chvilku se rochníme, pak se už vydám za Petrem, který všechno dokumentuje na svůj mobil a směje se na nás. Pouze zakroutím hlavou, když ho to baví, tak proč ne. Nerad jsem model na fotkách nebo videích, ale pro něj cokoliv.

Dojdu k němu, kecnu si vedle něj. Tělo nastavím sluníčku. Je to ten nejlepší sušák. Nečekaně nás zmáčí vodní sprška, které se nevyhne ani on. Sami s Nerem se oklepou přímo u nás, aby toho nebylo málo, jdou se znova vyválet do písku.

„Myslíš, že by je mělo cenu čistit?“ ukážu na ně.

„Ne,“ směje se Petr od ucha k uchu.

Kapičky mu ulpívají v obličeji a vlasech. Tričko má také pokropeno tmavšími skvrnkami. Protože nám prý nestačila jen vodní sprška, dostaneme pro jistotu i písečnou. No, nemilujte je! Po kosmetické péči se jdou pást.

„Nechceš mi říct, co tě tak vytočilo?“ poposednu si blíž, ramenem do něj drcnu.

„Ne,“ přimhouří oči, tvrdě se na mě podívá.

Víc nevyzvídám, vím, kdy je čas ustoupit. Zavřu oči, vdechuji Petrovu vůni, do toho slyším chroupání koní, kteří se pasou okolo nás. Doufám, že tato chvilka bude trvat věčně. Je tu neskutečný klid. Obličej nastavuji slunci, když ucítím, jak se mi před očima zatmělo, řezavě mi něco přes něj přejelo.

„Auu,“ škubne sebou Petr.

„Ukaž, jsi v pořádku?“ starostlivě si ho natáčím k sobě, nemá žádné šrámy.

Sami se snažila odehnat mouchy. Místo aby sestřelila mouchy, trefila nás oba do obličeje. Musím uznat, že má v ocase sílu. Žíně jsou vážně ostré.

„Docela to pálí,“ tře si dlaněmi obličej.

„Já vím, taky jsem dostal zásah,“ usměju se na něj. „Zvedej se, vyrazíme,“ vstanu a vytáhnu ho za ruku.

Koníci se k nám automaticky připojí. V podvečerním slunci se vracíme ke stájím. Jdeme bok po boku. Radostí si poskočí. Nepřestanou mě udivovat jeho změny nálad. Dokonce se mu povede radost přenést na mě. Jsem rád, že ho mám zase vedle sebe, ale na jak dlouho? Děsím se dne, kdy nepřijde, kdy ho zase nebudu moct najít.

***

Po vyčištění a nakrmení koní zajdeme ke mně do pokoje. Ukážu Petrovi, jak jsem upravil video. Dívá se na to s otevřenou pusou. Poprosím ho, zda to můžeme umístit na náš web. Souhlasí.

„Máš o víkendu čas? Co kdybys jel se mnou na závody? Můžeš tam udělat další klip, který dáme na web,“ lákám ho.

„To by šlo? Já nemám nic v plánu. Jel bych strašně rád, ale…,“ odmlčí se.

„Co ale?“ tahám z něho.

„No… Jede i Beáta? “ zlomí se mu hlas.

„Pojede jen Klára, proto musím jet s ní. Ostatní jedou na jiné závody,“ vysvětlím mu.

„Tak to by šlo, pojedu rád,“ vypískne nadšením. „Nikdy jsem tam nebyl, jaký to je?“ vyptává se.

„Uvidíš, jen musíme vyrazit brzo ráno. Tak to bude chtít, abys tu byl v sobotu už v půl sedmé. Nevadí?“ brzdím jeho nadšení.

„Vůbec ne,“ přikyvuje, v očích mu září plamínky nadšení.

Díváme se na další videa v mém kompu. Nevnímáme čas, který letí světelnou rychlostí, dokud nám nezačne kručet v břiše. To už nás volá máma na večeři.

„Dáš si s námi,“ pozvu ho.

„Dneska ne, už bych měl jít,“ zkontroluje hodinky.

Vyjdeme před statek. Rozloučíme se spolu tady, nedoprovázím ho.

***

Petr

Dneska jsem nechtěl, aby mě doprovázel. Rodiče jsou doma a nejsem si jistý, jak by se jim to líbilo. Nemají žádné řeči, že chodím často za Markem, ale tak nějak vím, že jim to úplně po chuti není. Navíc ani Beáta mi rozhodně ke klidu nepřidala. V hlavě se mi odehraje náš rozhovor.

„Hej, počkej,“ odchytla mě před stájemi. „Jak to, že jsi přijel s Markem? Kde jste byli?“ jedovatě na mě plivla.

„Jel jsem s ním pro krmení, pak mě vzal koupit nějaké jezdecké oblečení,“ odpověděl jsem popravdě. Jen ten oběd jsem vynechal.

„To sem jako budeš chodit?“ sjela mě od hlavy k patě znechuceným pohledem. „Nevím, co s Markem máš, ale je můj, tak si to pamatuj,“ zabodla do mě ukazovák.

„Pochybuji, že je tvůj, a laskavě se mě nedotýkej,“ odstrčil jsem její prst z hrudi.

„Já dostanu každýho, koho chci, takže i Marka! To si pamatuj! Jediný, kdo mě nechce, tak jsou buzíci, a to on není. Takže asi tak. Navíc ukaž mi někoho, komu bych se nelíbila,“ arogantně se zasmála.

Ukázal jsem prstem na sebe. Nechápavě se na mě podívala.

„Říkala jsi, ať ti ukážu někoho, komu se nelíbíš, tak ti ho ukazuji,“ posměšně jsem se jí zadíval do očí.

„Tss… Počkej a uvidíš,“ šermovala mi ukazovákem před očima.

To už jsme zahlédli pohyb, Beáta okamžitě odešla, jen ještě po mně hodila vražedným pohledem. Teda, to její sebevědomí je do nebe volající.

Jenže mi utkvěla v paměti její slova. To Marek není! Když není, tak co měl znamenat ten polibek u výběhu? Vztekle jsem nakopl kamínek.

***

Její slova mi znějí v hlavě celou cestu domů. Marek není na kluky, dostanu ho stůj co stůj. Jenže co já? Taky mi na něm záleží. Hodně mi na něm záleží. Když jsem odcházel ze stájí, byl jsem šťastný, veselý. Jen co pomyslím na Beátu, krev se mi nahrne do hlavy a vidím rudě. Vztekle kopnu po kameni, jenže to nevychytám, zakopnu. Rozplácnu se jak široký, tak dlouhý na silnici. Do prdele! Rozhlídnu se, jestli to náhodou někdo neviděl. Ne, nikdo tu není, rychle se zvednu a bez další nehody dojdu domů. Bože, měním nálady víc než ženská.

Sotva otevřu vchodové dveře, slyším hlasitý hovor, co hovor, to je hádka.

„Jak jako myslíš, že ho zase odvezeš k babičce?“ křičí máma. Zůstanu stát schovaný v chodbě.

Vím, že se poslouchat nemá, ale nedá mi to.

„Už jednou jsme to udělali a víš, jak to dopadlo,“ řve dál.

„Já syna buzíka nechci. Prostě to udělám, je to můj syn, dokud ho živím, bude mě poslouchat!“ reaguje otec.

„Ty nebudeš dělat vůbec nic, jdi si za tou svojí fichtlí a nás nech na pokoji! Já už znova tu chybu neudělám!“ vrací úder matka.

„To, že jsme před rozvodem, neznamená, že není můj syn a já ho nechám se tahat s kluky! Prostě pojede zase k bábě! Víš, co si o mně budou lidi myslet, už jsme to řešili!“ vzteká se otec.

„Je dospělý! Může si dělat, co chce, ty mu v tom nezabráníš. Navíc já budu při něm! Víš co, přestaň se do nás srát! Nech nás oba na pokoji!“ ječí matka.

„Jasně a z čeho asi zaplatíš tu bionickou nohu?“ vysměje se jí otec.

„Já si poradím, vždycky jsem si poradila, ale ty už vypadni a nevracej se!“ slyším tříštění talíře.

V tu chvíli vyjde otec z obýváku, hned za ním matka, oba se zarazí, když mě uvidí.

„Kdyby ses nenarodil, všechno by bylo lepší!“ zasyčí na mě otec. Sebere klíčky z věšáku, pracovní tašku a prudce zabouchne vchodové dveře. Otočím se po něm. Tak tohle byla fakt síla! Jako vážně? Kolikrát za den musím být odmítnutý? Zatím mě ještě jeho slova nestačila plně zranit, ale to za chvilku přijde. Už teď mě bolí!

„Peti, proboha, jak dlouho tu jsi?“ zbledne matka.

„Nějakou chvilku to bude,“ podívám se na ni, s bledostí jsme na tom stejně.

„Pojď se najíst, já ti to vysvětlím,“ tiše hlesne.

Nandá mi jídlo na talíř, dá mi ho na stůl, kde už sedím. V jídle se rýpu, vůbec nemám hlad. Joo, před chvilkou to byla jiná.

„Co všechno jsi slyšel?“ potřebuje se utvrdit.

Povím jí, od kdy jsem hovor slyšel.

„Je pravda, že už několik let má milenku, navíc spolu čekají dítě,“ neochotně začne.

„Cože? Tak dlouho?“ vykulím oči.

„Ano. Už dlouho nám to neklape. Snažili jsme se to dát dohromady, když jsi měl tu nehodu, ale nejde to. Navíc když je to tu malé. Taky ještě, jak ti asi došlo, není schopen přijmout tvoji orientaci,“ pokračuje.

„Takže jste tu přede mnou hráli divadlo na perfektní rodinku?“ nevěřícně kroutím hlavou.

Na chvíli se zastaví, promne si oči, tvář schová do dlaní. Chvíli se uklidňuje. Jsem zvědavý, co z ní vypadne. Něco ji hodně trápí.

„Co je s babičkou, proč otec říkal, že mě zase odveze k ní?“ nevydržím to.

„Protože…,“ hlas se jí zalomí, nevydrží to a rozpláče se. „Protože jsme minule udělali strašnou chybu,“ chytne mě za ruku. „Peťo, to my můžeme za rozchod s Markem. Donutili jsme tě odstěhovat se k babičce, nechtěli jsme, abyste se vídali. Mysleli jsme, že na něj zapomeneš, že to byl jen experiment, že se ti prostě budou líbit dívky,“ vypadne z ní.

„To si děláš prdel,“ vydechnu konsternovaně.

Jídlo nechám jídlem. Už se v něm nechci ani rýpat. Je mi zle od žaludku. Mám pocit, že ohodím stůl.

„Je mi to tak líto, prosím tě, odpusť mi to. Nechci znovu o tebe přijít. Přestal jsi tehdy s námi úplně mluvit,“ sevře rty, prosebně se na mě dívá.

Nemám slova. Nevím, co bych jí řekl. Jsem naprosto zmatený tím, co mi tu říká. Jak se s tím mám popasovat? Začne se mi motat hlava.

„Co Marek?“ zavřu oči.

„Jednou sem přišel, otec ho vyhodil s tím, že ho nechceš vidět a radši ses odstěhoval,“ vysvětlí mi.

„A ty? Ty jsi stála za ním?“ chci si potvrdit domněnku.

„Předtím ano,“ přitaká mi. „Ale teď je jiná situace, nesouhlasím s ním, stojím při tobě a vždy budu. Mám tě moc ráda, takovýho, jaký jsi. Prosím, dej mi šanci,“ žádá mě.

„Musím pryč, promiň,“ vypadne ze mě.

Vybíhám z domu, před brankou to nevydržím, začnu zvracet.