Žít okamžikem 3.

Marek

Ráno rychle zhltnu snídani hezky na stojáka a za pochodu. Přemýšlím, co všechno musím stihnout a abych hlavně na nic nezapomněl. Včera po návratu mě rodiče pěkně zaúkolovali, takže mě dneska rozhodně žádný flákání nečeká. Prostě na statku kolem koní je práce jako na kostele a ještě k tomu klienti. Už mám na dnešek domluvené tréninky. Takže musím sebou trochu pohnout.

Celý den se motám mezi jízdárnou a stájemi. Mám štěstí, že mě to baví a práce mi jde pěkně od ruky. Stále se ale v myšlenkách vracím ke včerejšímu setkání. Nemůžu na něj zapomenout. Přistihnu se, jak ho nenápadně vyhlížím, jenže on nikde. Tak to trvá několik dní.

***

Už ho ani nevyhlížím, ale z paměti se mi neztratil, tam je vypálený do posledního detailu. Večer se blížím k výběhu, abych ty černý potvory odvedl domů. Jsem ponořen do svého světa, že ho skoro přehlédnu. Už chci na ně zapískat, aby přiběhli k východu, nechce se mi pro ně tu dálku jít, když zahlédnu povědomou postavu. Na tváři se mi samovolně vytvoří úsměv a ne ledajaký, široký jak lán. Teď už mi ta dálka nevadí. Jak se hned mění priority, pohodím hlavou. Přidám do kroku. Chci být u něj.

„Kdopak nás to poctil svojí návštěvou?“ směji se na něj. Překvapeně sebou trhne a otočí se.

„Já… nemohl jsem si pomoct,“ trochu se zakoktá a zrudne. Dělám, že to nevidím.

„Promiň, zapomněl jsem tě upozornit, že je návyková,“ zasměju se nahlas. Zadívám se na ty mršky. Umějí být velký potvory a pořádně mě potrápit, o tom žádná, ale miluju je a nevyměnil bych je za nic na světě.

„Hele, Petře, já je musím vzít domů, nechceš se ke mně přidat? Dám jim večeři, pak můžeme něco zakousnout u mě doma, a až se Sami trochu vytráví, což je asi tak hodina, tak ji vezmeme na prochajdu. Co ty na to?“ zeptám se s nadějí.

„To nezní vůbec špatně,“ usměje se. Bože, ten má zářivý úsměv, že i slunce před ním bledne závistí. „A… Budu se k ní zase moct přitulit?“ s plachým pohledem se mi zadívá do očí.

Ty se klidně můžeš tulit i k někomu jinému, to ale nahlas neřeknu. Takový borec nejsem.

„To je jasný, proto jsi tu, ne?“ smíchy vyprsknu. To už se k mému smíchu přidá i Petr. Zní mi to jako rajská hudba.

„Tak vyrazíme,“ vyjdu směrem, odkud jsem přišel a kde je východ z výběhu. Petr se připojí k mému boku. Z druhé strany, odděleni ohradníkem, nás následují Nero se Samaris.

„Četl jsem si o té komunikaci, nebo co to děláš, nikdy bych nevěřil, že koně takhle za tebou můžou jít,“ začne mluvit Petr.

„Neboj, nejsi sám, kdo tomu nevěří, plno koňáků o tom nemá nejmenší ponětí a koukají na nás skrz prsty,“ zasměju se trochu smutně. Sám si vzpomínám, jaký byly moje začátky.

„Bylo to těžké? Začít s tím?“

Zamyslím se, potřebuji si odpověď srovnat v hlavě, zadívám se na profil jeho obličeje. Sakra, ten je ale krásný a myšlenky mám zase v tahu.

„Všechno nový a neznámý je těžký. To je o lidech celkově, co neznají anebo nejde úplně se společensky uznávanými hodnotami a normami, je pro ně těžké přijmout. Člověk jen musí zatnout zuby a vydržet, věřit, že to vyjde. Žádná změna se nestala ze dne na den,“ po delší odmlce promluvím.

Už jsme u východu, otevřu výběh a nechám oba přejít na naši stranu. Petr je trochu nesvůj, když za ním jdou dva koně. Nikdy mě nesmějí totiž předejít, já jsem jejich vůdce a vedu je, oni mě následují.

„Jestli chceš, jdi přede mnou, stáje jsou támhle,“ ukážu na budovu před námi.

„Fajn,“ už popobíhá před nás.

„Je to lepší?“ ujistím se.

„Je,“ otočí se na mě s omluvným úsměvem.

Zavedu koně do jejich boxu, kde mají připravenou večeři. Petr na mě čeká před stájí.

„Teď je konečně řada na nás, máš hlad?“ pohladím si břicho krouživým pohybem a zakřením se.

„Jo, taky bych si něco dal. Vážně nebude vadit, když se k vám takhle pozvu?“

„Vůbec ne, naši mají rádi návštěvy. Jsou zvyklí, že u nás pořád někdo je,“ obkroužím pohledem nádvoří, kde je ještě pár jezdců a majitelů koní. „Plno z nich chodí na návštěvy k nám, máme skoro pořád dny otevřených dveří,“ upřesním.

Vejdeme do kuchyně, kde už jsou všichni, a chystá se večeře.

„Zdárec vespolek, máme strávníka navíc, tohle Petr,“ představuji je. „Petře, mamka, taťka a ségra Klára.“

„Dobrý den,“ pozdraví nejistě Petr.

„Kluci, šup ke stolu, máte už umytý ruce? Kláro, a ty připrav ještě jedno místo,“ mamka nečeká na opověď a už úkoluje ségru.

„Dělej, jdeme si umýt ruce, nebo ještě dostaneme na zadek,“ špitnu Petrovi a beru ho do koupelny.

„Tví rodiče jsou vážně sympaťáci,“ zasměje se a spadne z něho nervozita.

„Jo, jsou v pohodě, ale neboj, taky umí pěkně vynadat, jako všichni.“

Zasedneme ke stolu, sedíme s Petrem vedle sebe, ségra je naproti nám, táta s mámou každý na jednom konci stolu.

„Máme zapékané těstoviny, tak si naberte do sytosti,“ už zase rozkazuje mamka.

„Tos je dělala ty, nebo teta Hela?“ mrknu na mamku s úsměvem.

„Teta Hela, kdo jiný.“

„Fajn, to si nandám dost a ty se taky neupejpej, teta Hela vaří vážně luxusně, kdyby to byla mamka, tak ti řeknu, ať si dáš bacha,“ špitnu do ucha Petrovi, jen to není tak potichu, aby to mamka neslyšela. Teta Hela je naše hospodyně, stará se nám o dům už od mého dětství. Rodiče na to nemají čas.

„Ty malej zmetku,“ oboří se na mě mamka, ale úsměv jí hraje po tváři.

„Má pravdu, uličník, taky bych ti nedoporučoval jíst kulinářský výrobky naší paní domu,“ pronese táta a radši kouká do talíře.

„Miláčku, vařit moc neumím, to je pravda, ale zase mám jiné kvality, ne?“ mrkne na něj mamka.

„Mamííí,“ to už dvojhlasně se ségrou okřikneme mámu.

„Nevím, na co vy dva myslíte, ale já myslím na mé organizační schopnosti,“ nenechá se rozhodit máma.

„Když myslíš,“ zasvítí taťkovi oči.

„Hele, jako nemůžeme této debaty už zanechat, opravdu si nechci představovat, co si představuji,“ zakročí ségra.

„Jo, mějte ohledy k našemu hostu,“ zapojím se.

„Péťo, doufám, že tě neuvádíme do rozpaků?“ nasadí tomu korunu máma. Já už se vážně snažím propadnout do země.

„Vůbec ne, je to takové… osvěžující,“ zasměje se Petr. „U nás doma je mírně ponurá atmosféra,“ pokračuje.

„Jak to?“ hned se začne vyptávat Klára, jen po ní lupnu pohledem, ať toho nechá. „Dneska jsem měla na vyjížďce nováčky, to vám teda bylo,“ hned ségra změní téma. Naštěstí je vnímavá. Dál se téma u stolu točí kolem koní. Bezpečné téma, díky bohu.

Petr se zaujetím poslouchá a směje se spolu s námi. Občas mu něco vysvětlím, když něčemu nerozumí.

Po večeři se rozloučíme s tím, že jdeme ještě pro Sam. Vezmu ji do kruhovky, tam budou oba v bezpečí. Pravda, důležitější je pro mě, aby se Petr cítil v bezpečí. Ten už jí visí na krku, objímá ji a nasává její klid a pohodu. Nechávám je, je to jejich chvilka, pokud to má něco spustit, tak to spustí. Ne třeba okamžitě, ale až za pár dní, týdnů. Na tom nezáleží.

„Víš, jak jsi mi říkal o té jinakosti?“ vrátí se k tématu probíranému o nějakou dobu dřív. „Tak to jsi měl naprostou pravdu,“ zadívá se mi hluboko do očí. „Máš krásný oči,“ uteče mu úplně mimovolně.

Pousměji se. Dál se mazlí a mluví potichu se Sam. Po neurčitě dlouhé době se vydá směrem ke mně.

„Pro dnešek stačilo?“

„Hm, nemůžu jí vzít všechnu pohodu,“ zableskne se mu v očích. „Můžu zase přijít?“ nejistě se podívá.

„Jasně, jsi tu vždy vítán, pokud budu zaneprázdněn, víš, kde ji hledat.“

„Když já bych chtěl, abys byl u toho,“ pronese potichu a nejistě.

„Jestli je to tvé přání, tak je mým rozkazem, vždy po páté hodině mám čas, přijď kdykoliv,“ ujistím ho.

„Třeba zítra?“ sonduje.

„Kdykoliv je i zítra,“ zašklebím se na něj.

Odvedeme Sam zpátky do boxu. Petr se opírá o zeď stáje. Usměje se na mě jak měsíček na hnoji, místo aby koukal pod nohy, sleduje, co kde lítá. Nevšimne si malého schůdku, zavrávorá, nestihnu ho zachytit a upadne. Vyhrne se mu nohavice od kalhot, jak se k němu skláním, tak si všimnu. On si všimne, že jsem si všiml.

Jeho oči se promění ve dvě přehrady. Chce něco říct… To už se zvedá a utíká pryč. Nestačím zareagovat. Zůstanu stát s nataženou rukou.

„Nevím, co se ti stalo…, ale doufám, že se vrátíš…, Petře. Nechci tě zase ztratit,“ pronesu tiše do větru.

Vydám se zpátky k domu. V obýváku sedí všichni.

„Marku, pojď si sednout k nám,“ zavolá na mě mamka. Prohrábnu si rukou vlasy, zhluboka se nadechnu a jdu k nim.

Posadím se na gauč, čekám, kdo začne.

„Marku, víš, že ti do ničeho nekecáme, ale jsi si jistý, že si chceš tím vším opět projít?“ zeptá se mě s vážným výrazem ve tváři.

„Sám víš, jak dlouho ti trvalo se s tou ztrátou vypořádat. Nechceme, aby sis zase ublížil, nebo byl zklamaný. Znáš to, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš,“ doplní taťka. Vím, že mají o mě strach. Prožili si Markovu ztrátu se mnou.

Podívám se na všechny, zhluboka se nadechnu, než jim odpovím.

„Jsem si jistý. Navíc máš, tati, pravdu. Dvakrát do stejné řeky nevkročím, protože Petr se změnil. Nepoznal mě. Něco se muselo stát.“

„Dobře,“ pokývá hlavou mamka. „Jen se po vesnici říká, že měl těžkou nehodu. Prý přišel o nohu a paměť,“ doplní.

„To by odpovídalo jeho chování. Mami, ale už ho nechci znovu ztratit. Dám do toho vše, jen jsem ho možná už ztratil,“ najednou moje stavidla se spustí.

Řeknu jim, co se stalo. Co jsem viděl a že si mě vůbec nepamatuje. Všichni hodnou chvíli mlčí. Nikdo neví, co na to říct. Do ticha táta pronese větu, která nás všechny rozesměje a vrátí trochu klidu do rodiny, aspoň pro tento moment.

„Nech to koňovi, ten má větší hlavu.“

***

Petr

Doběhnu domů, rodiče jsou naštěstí v práci. Zabouchnu za sebou dveře od pokoje. Sednu si na postel. Tvář si schovám do rukou. Najednou cítím, jak mi něco mokrého smáčí tváře. Jsou to moje slzy.

Proč zrovna on musel vidět tu nohu? Je mi z toho nanic. Zády se natáhnu na postel. Teď se před ním nemůžu ukázat. Rve mi to srdce na kousky. Jasně, že jsem mu to chtěl říct, ale časem. Ne hned na druhé schůzce se takhle blbě propálit! Je mi v jeho blízkosti tak dobře. Ne, oprava, bylo dobře. Nemůžu se před ním ukázat. Co si asi tak o mně myslí? Mrzák bez nohy?

Vstanu, jdu si opláchnout obličej do koupelny. Zadívám se na svůj odraz v zrcadle. Co sis myslel? Naposledy si opláchnu obličej. Vrátím se do pokoje, svlíknu se, sundám protézu a zalezu si do postele. Celý i s hlavou se zavrtám pod peřinu. Tady mi je nejlíp, moje bezpečné místo. Hruď mi zase drtí svěrák, který nechce povolit. Zase cítím slzy na tvářích. Je mi to všechno tak líto.

***

Ráno se probudím s pěkně nateklými víčky, sotva je dokážu od sebe odlepit. Nasadím si protézu a vyrazím provést ranní hygienu. Dojdu si do kuchyně udělat něco snídani. K mému překvapení se tam už otáčí mamka. Sednu si za stůl, prohrábnu si vlasy, zatímco zívám na celé kolo.

„Připravila jsem ti míchaná vajíčka,“ otočí se na mě. „Přikryj si pusu, když zíváš. Nikdo ti nechce vidět až do krku,“ poučuje mě jako malé děcko.

„Jo,“ odkývnu jí a už se láduju vajíčky.

„Máš dneska něco v plánu?“

„Ne, proč?“

„Nesjel bys mi pro pár věcí do nákupáku? Potřebuji si tu něco dodělat do práce a nějak nestíhám,“ požádá mě.

„Dej mi seznam,“ natáhnu ruku.

„Na, seznam a karta,“ podá mi oboje do ruky.

Vysvětlí mi, co přesně by chtěla koupit. Beru si klíče od auta, trochu ve mně zatrne. Auto už jsem řídil, ale vždy byl vedle mě jeden z rodičů. Zjistil jsem, že i mozek má svalovou paměť. Prostě to šlo samo. Jenže nyní musím usednout za volant sám, bez nikoho, bez opory vedle sebe. No co, to zvládnu.

Bez zádrhelu zaparkuji v podzemních garáží. Do žil se mi vlívá úleva a zároveň radost. Dal jsem to, sám! Vyrazím východem na galerii.

Mamka mi v smsce poslala ještě nějaké věci, které zapomněla napsat na seznam. Čtu si, co mám ještě navíc koupit, a nekoukám na cestu.

„Hej, dávej bacha, kam šlapeš!“ Do někoho vrazím.

„Omlouvám se,“ vyplašeně zvednu hlavu.

„Petře? Co tady děláš?“ kluk překvapeně vykulí oči.

„Tyjo, Petře, tebe bysme tady nečekali,“ přidávají se další hlasy.

Přede mnou je skupinka pěti lidí, dvě holky a tři kluci přibližně v mém věku.

„Ahoj,“ nejistě pozdravím a oči mi lítají od jednoho k druhému. Nedokážu je zařadit. U jednoho mám pocit, že byl za mnou v nemocnici, ale vyhodil jsem ho. Přece jen už pár měsíců uběhlo.

„Jo vlastně, ty nevíš, kdo jsme. Já jsem Vítek, tihle jsou Markéta, Stáňa, Tomáš a David,“ představí mi je kluk, do kterého jsem vrazil.

„Petr,“ hned zrudnu, protože mi dojde, že oni mě znají.

„Víme, známe se z gymplu,“ usměje se Vítek. „Večer jdeme na party, nechceš se přidat?“ zve mě, ostatní se na něj nevěřícně podívají.

„Co tam bude dělat?“ vstoupí do toho nejspíš Tomáš. Moc jsem nedával pozor, když je představoval. Byl jsem nějak rozhozený.

„Co by, bude s námi, máš s tím problém?“ oboří se Vítek na Tomáše. Já stojím před nimi a je mi trapně.

„Jen že si nás nepamatuje, tak o čem se s námi bude asi tak bavit?“ vede si svou Tomáš a David mu přikyvuje.

„Chodil s námi celej gympl, tak má právo se s námi se všemi sejít,“ vstoupí do toho Markéta.

Mám pocit, že se schyluje k hádce, a ani nemám chuť někam vyrazit mezi lidi.

„To je dobrý, mně se nechce, takže děkuji za pozvání, ale nechám si to ujít,“ už se chystám odejít.

„Počkej, dej mi na sebe číslo. Zkoušel jsem ti psát, volat, ale číslo je odpojený,“ podá mi Vítek svůj telefon.

Chvíli se dívám na něj v jeho ruce, než ho vezmu a vyťukám mu svoje číslo, on si ho uloží a hned mě prozvoní zpátky.

„Tady máš moje, určitě se ozvu. Rád jsem tě viděl,“ usměje se na rozloučení a já už pomalu odcházím.

„Ty vole, proč zveš toho buzíka na párty? By ti tam jako chyběl? Jsi snad do něj zamilovaný?“ zaslechnu Tomáše.

„Jsem asi špatně slyšel, ne? Patří k nám a vždy patřil, ty zasranej homofobe. Víš, že tyhle kecy nesnáším, tak si je nech od cesty,“ vrátí mu Vítek.

Zarazím se a otočím se po nich. Oni o mně vědí, že jsem na kluky? Zajímavé, asi jsem se tím netajil. To je dobrá zpráva. Jen mě trochu rozhodila poznámka Tomáše, no co, nebudu nad tím moc dumat a radši si jdu odkroutit nákup.

Po návratu domů mamce předám nákup a vrátím kartu. Jdu k sobě do pokoje a přemýšlím o setkání. Vítek mi byl sympatický. Ne na romantické úrovni, ale prostě sympaťák jako člověk. Vytáhnu mobil, kouknu se do nepřijatých hovorů. Rozhodnu se, uložím si jeho číslo. Třeba mi bude moct nějaké věci dát do souvislostí a vysvětlit. To se vždycky hodí. Přemýšlím, co budu dneska dělat. Zadívám se ven z okna. Dneska není horko, obloha se na mě mračí, ale nevypadá, že by chtěla na mě spustit pláč.

Sednu si do křesla k bazénu s knížkou Sněhulák. Harry Hole a to, jak bojuje se svými démony a přitom se snaží vyřešit vraždy, mě tak vtáhne do děje, že ani nepomyslím na své vlastní démony. Dokonce mám pocit, že mrznu, přestože je venku kolem pětadvaceti stupňů.

Z četby mě vyruší zvonění telefonu, vezmu ho do ruky. Jméno volajícího mě zarazí. Je to Vítek. Váhavě hovor přijmu, vždyť je to jen pár hodin, co jsme se potkali.

„Čus Petře, neruším?“ ozve se.

„Nee, co potřebuješ?“

„Volám jen, jestli sis to nerozmyslel a nechceš přece jen jít na tu akci. Lidi ze třídy tě rádi uvidí.“

„Ne, já se na to necejtim, nevím, co bych tam dělal,“ snažím se vykroutit.

„Fajn, ale co se třeba sejít my dva a zajít k řece?“ nabídne mi.

„No já nevím.“

„Hej, nemůžeš sedět celý dny doma, to je o ničem. Pojď, uvidíš, že to bude dobrý. Za zkoušku nic nedáš, když tě to nebude bavit, hodím tě hned domů,“ přemlouvá mě.

Má pravdu, od návratu jsem pořád jen doma, pokud nepočítám dvě návštěvy Samaris a Marka. Při té vzpomínce mě bodne u srdce.

„To by asi šlo,“ váhavě přislíbím.

„Fajn, zítra v deset tě vyzvednu, pošli mi adresu,“ s tím zavěsí.

Zaraženě se dívám na telefon v ruce. Skoro mám pocit, že se mi to zdálo. Znovu se začtu do knížky, než mě vyžene hlad.

Když už jsem v pokoji a chystám se do postele, pípne mi smska, abych poslal tu adresu. Wau, takže nezapomněl, vážně chce jít zítra k řece. Trochu mi to zvedne náladu. Rychle mu odešlu adresu, abych si to náhodou nerozmyslel. Známe své lidi, že? Usínání mi jde trochu lépe než včera.

***

Probudí mě zvonění telefonu. Se zavřenýma očima se ho snažím nahmatat. Jo, tady je, pod polštářem.

„Halo,“ rozespalým hlasem ho zvednu.

„Čau, ty ještě spíš? Za půl hodiny tě vyzvednu, nebo jsi snad zapomněl? Jo a vem si plavky,“ směje se na mě hlas.

Rychle se podívám na volajícího a čas. Vítek. A do prdele, to už je půl desátý?

„Jsem vzhůru a nezapomněl jsem, neboj,“ hrabu se z postele, samozřejmě, že jsem zaspal.

„Fajn, za půl hoďky u tebe. Buď připravenej,“ zasměje se Vítek a položí telefon.

Super, mám půlhodinu. Mozek mi stále ještě nenaběhl, takže přemýšlím, co dělat. Jasně, první je koupelna. Odskáču tam, protože si chci dát i sprchu a to s protézou nemůžu. Zabalený v ručníku se vrátím do pokoje, nasadím si nohu.

Co že to říkal, vzít si plavky? No já se nijak necítím na kraťasy a na plavky, to už vůbec ne. Navíc bych si musel sundat nohu. Navlíknu na sebe sepraný roztrhaný džíny, v těch mi nebude takové horko. Rychle sbalím do baťůžku věci. Zadívám se ve skříni na plavky, naštěstí jsou to kraťasy. No co, tak je tam přihodím i s ručníkem, auto to uveze.

Super, stihl jsem to za dvacet minut, jsem borec. Sednu si na terasu, dívám se, co je nového na fejsu. Nové fotky ze včerejší akce. V rychlosti je prohlídnu, nic moc mi ti lidé na nich neříkají. Poznávám jen pětici, kterou jsem potkal v nákupáku.

„Jsem tu,“ pípne mi smska.

Seberu batoh, vyrážím brankou ven k Vítkovu autu. Už se na mě culí.

„Čau, zajedeme k Berounce, co ty na to?“ sjede mě pohledem. Je vidět, že chce něco říct, ale nic nedodává.

„Super, dneska je na to skvělý den, není ani tak extrémní horko,“ kecnu na stranu spolujezdce.

Cestou si pouštíme hudbu. Vítek zpívá, má nádherný hlas, úplně mě uklidňuje. Jeho úsměv na tváři mi dodává sebevědomí. Nervozita mě opouští, určitě to bude v klidu. Pořád se nemůžu vyrovnat s tím, jak jsem dopadl. Připadám si takový… neúplný? Ale jeho klid a dobrá nálada se přenáší na mě. Začínám si taky pobrukovat.

Na parkovišti je ještě místo, takže ho hned zabereme.

„Mám pro tebe překvapení,“ už otvírá kufr a bere věci k vodě. Je tam i piknikový košík, ale momentálně je zavřený.

„Jaký?“ jsem nedočkavý.

„Když ti to řeknu, nebude to překvapení,“ počechrá mi vlasy, vyrazí směr voda. Poslušně jdu za ním. Rozhlížím se po okolí, k vodě musíme trochu z kopce. Je tu travnatá dlouhá pláž. Nad ní je hned cyklostezka, za ní les a nad tím vším na nás shlíží zámek. Je tu i hodně vodáků, kteří nakládají a vykládají lodě. My míříme dál proti proudu, lidí pomalu ubývá.

Vítek vybírá místečko, které je trochu skryté okolnímu zraku. Páni, takové soukromí, to si nechám říct.

Rozkládá deku, začne vytahovat věci z košíku. Dívám se na to s očima navrch hlavy. Takový poklady tam skrýval. Už se mi sbíhají sliny na ovoce, sendviče, super, i Birell se tu najde.

„Ber místo, dáme si něco dobrýho,“ poplácá dlaní místo vedle sebe.

„Kde jsi to všechno vzal?“ usadím se na místo a už se sápu po mandarince.

„Překvapení, vím, že to máš rád,“ tlemí se mi.

Futruju se, jak kdybych týden nejedl, co nejedl, přímo nežral. Nakoupil toho mraky.

„To je skvělý,“ rozhlížím se po okolí. Moje vnitřní nejistoty pomalu odplouvají spolu s řekou.

Co dokáže sluníčko, voda a teplý počasí! Je to pro mě balzám na duši. Při jídle kecáme o blbostech. Vypráví mi, co všechno zažil na vejšce. O jeho nových spolužácích, jaké kraviny spolu dělají. Trochu se mi zasteskne, že taky nestuduju. Jen se zatím vyhýbáme tématu naší minulosti.

„Vzal sis plavky?“ najednou na mě vyrukuje, až mi zaskočí kus sendviče. „Hej, pomalu, hochu,“ bouchá mě pěstí do zad.

„Vzal, ale já se nějak necítím. Nechci se tu vystavovat, víš jak,“ kývnu hlavou k noze.

„Hej, o co jde, není sem pořádně vidět, a hlavně ostatní ať si naserou, ne? Přece se nebudeš pařit v džínách,“ dodává mi sebevědomí.

Rozhlídnu se po okolí. Má pravdu, proč bych se měl pořád schovávat. Už to dělám skoro osm měsíců.

„Tobě to vadit nebude?“ ještě se ujistím.

„Ne, proč by mělo?“ jeho hluboký pohled do mých očí mě přesvědčí.

Vytáhnu plavky z baťůžku, rychle se rozhlídnu a během vteřiny jsem převlečený. Bože, to je úleva, jak je to pohodlný. Blaženě se natáhnu pro Birell, zhluboka se napiju, poté se položím na deku s rukama za hlavou a dívám se na azurovou oblohu. Doléhá k nám křik koupajících se lidí. Zavřu oči.

„Je to pohoda, co,“ Vítek mě napodobí.

„No to teda,“ zamumlám.

Nějak mi to nedá a musím se ho zeptat, co mi vrtá v hlavě. Posadím se zpátky.

„Ty, Vítku, poslyš, vy jste věděli, že jsem na kluky?“ zadívám se mu do očí. Vítek se taky posadí.

„Věděli, řekl jsi nám to ve třeťáku.“

„A Tomáš mě kvůli tomu nemá rád?“ žmoulám v ruce lem od plavek, sklopím zrak.

„Ne, ten tě moc nemusel od začátku, tohle mu jen nahrálo do karet. Já jsem si s tebou sedl hned v prváku a Tomáše znám od základky, takže jste spolu vycházeli kvůli mně,“ zadívá se mi hluboce do očí. „Byl jsi dost sebevědomý a tohle tě vážně vůbec nerozházelo, tak to zkus znovu neřešit, co?“ pohladí mi jemně ruku.

„A co ty, tobě to nevadí?“ zvednu hlavu a nabodnu se na jeho zkoumavý pohled.

„Proč by mi to mělo vadit? Kdyby mi to vadilo, tak tu s tebou nejsem,“ řekne pevným, ale klidným hlasem. „Nechceš se zajít smočit?“ navrhne.

„To bych musel bez nohy, navíc jsem si nevzal berle,“ skousnu si rty, pohled mi sklouzne na zraněnou nohu.

„Tak za prvý, vážně mi nevadí, když si sundáš protézu, za druhý, jako berle ti můžu posloužit já. Prostě pojď k vodě, sedneme si na břeh a uvidíš, jestli si smočíš jen nohu, anebo půjdeš celý,“ chytne mě za ramena.

Stále váhám.

„Pro mě jsi to pořád ty a nikdo jiný, tak neser a pojď,“ čapne mě za ruku. „Nebo se chceš litovat do konce?“ už mě zvedá do stoje.

Podívám se na něj. Jeho rozhodný hlas i gesto rozhodne.

Má pravdu, přece se nebudu schovávat do konce života. Pomalu jdeme ke břehu.

„Jsem tu s tebou, tak se můžeš opřít. Myslím to doslovně i obrazně, jasný?“ dá mi ruku kolem ramen.

„Jasný,“ špitnu, oči se mi zalijí slzami.

Nakonec se odhodlám, sundám protézu a blbneme ve vodě. To, jak Vítek nic neřeší a nelituje mě, je dokonalý. Po dlouhé době se cítím skvěle. Jako kdyby řeka měla zázračnou moc a všechno zlý s ní odplulo do ztracena. Skoro i zapomenu na Marka, ale jen skoro.

Pořádně vycachtaní se svalíme na deku, vystavíme naše těla slunečním paprskům. Je to ten nejlepší ručník.

Vítek ze mě postupně dostává, co se všechno dělo během rekonvalescence. Až dojdeme k Markovi.

Vyprávím mu o Samaris, jaký klid na mě přenáší, když ji obejmu, až dojdeme k mému útěku kvůli protéze. Vypovídám se z pocitů, které cítím k Markovi.

„Takže jsi prostě utekl a nečekal na reakci, protože sis myslel, že mu to bude vadit?“ zamyslí se.

„Přesně tak, komu by to nevadilo?“ nedám se.

„Mně to nevadí,“ důrazně mi zopakuje.

„No, to jsi asi jedinej,“ pípnu.

„A to je ten problém, musíš se přijmout, jakej jsi. Když to nepřijmeš, tak jak tě mají přijmout druhý? Jako jo, debilové se najdou, kteří budou čumět nebo mít nejapný poznámky, to bude vždycky. Záleží jen na tobě, jak se s tím vypořádáš,“ lehne si zpátky na deku. „Navíc podle toho, co říkáš, to nebude takovej debil. Takže bych tam zase zašel,“ přetočí se na bok čelem ke mně. „A kdyby náhodou byl, tak jsem tu já a za mnou můžeš vždycky přijít. Je ti to jasný?“ kamarádsky mě bouchne do ramene pěstí.

Odpoledne uteklo s Vítkem jako voda, ještě několikrát jsme se zašli vykoupat. Sluníčko se pomalu začalo schovávat za kopec, takže jsme vyrazili směr domů. V autě jsme si tentokrát povídali kraviny a smáli se jak pubošové. Musím říct, že to byl krásný den bez obruče kolem hrudníku, a to se počítá.

Po příjezdu domů si stále pohvizduju písničku, která mi utkvěla v hlavě. Dám si plavky na sušák a vyrazím ze sebe smýt říční vodu. Vítkova slova se mi stále přehrávají v mysli, že bych na statek měl jít. Mám, nemám, mám, nemám… No, jsem docela unavený z toho blbnutí ve vodě. Dlouho jsem nevykonával nějakou činnost, tak že bych to nechal na zítra? Ale zítra si zase najdu důvod proč nejít, že. Takže nejlepší je náplast strhnout co nejrychleji, jak se říká, ne? Podívám se do skříně, co si na sebe vezmu.