Žít okamžikem 6. – Bolest

Marek

Po večeři a večerní hygieně zapadnu do pokoje. Mám chuť si pustit film. Těším se na odreagování po celém dni. Radši bych si ho pustil s čertíčkem, ale musím si vystačit sám. Věřím, že příležitost ještě bude. Na stole mi pípne telefon. Nechce se mi pro něj. Už jsem si našel super polohu na gauči. Jenže… Co když píše nějaký klient ohledně tréninku? Ach jo, prostě musím si pro něj dojít.

„Ahoj, můžu k tobě?“ čtu zprávu od Petra.

„Jasně,“ vyťukám písmenka.

Cítím se jak zamilovaný puberťák. Petr přijde, to je dokonalý. Super, podíváme se na film spolu.

„Jsem před domem,“ přiletí mi zpátky dřív, než bych řekl švec.

Jdu pro něho. To už tady musel být, když mi psal. No, jdu je slabý slovo. Já pro něj přímo letím. Budu ho mít zase tady, v pokoji, ve svém pokoji!

Pohled na Petra mě zarazí, je celý bílý, po tváři mu tečou slzy. Jakmile mě uvidí, zhroutí se mi do náručí. Začne vzlykat nahlas, úplně se zalyká, nemůže nic říct, mám strach, aby mohl dýchat. Tělo se mu třese. Jeho prsty mi na zádech pevně mačkají tričko, částečně se mi zarývá nehty do kůže. Chvíli ho držím přitisknutého k sobě, potom si ho odvedu do pokoje. Ani na vteřinu se mě nepustí. Nechávám ho se vyplakat. Jen ho k sobě tisknu. Nikdy jsem ho takhle neviděl, rve mi to srdce. Snažím se ho uklidnit. Jen jsem bezradný. Nevím jak, tak ho pouze držím. Cítím jeho dech na svém krku. Za normálních okolností by mě to vzrušovalo, ty ale v tuhle chvíli nejsou.

„Promiň,“ zašeptá skoro neslyšně někam ke krku.

„Pššš… To nic,“ pohladím ho po vlasech.

„Můž… Můžu tu přespat?“ nejistě se zeptá.

„Jasně,“ hladím ho dál.

Půjčím mu trenky a tričko na spaní. Pošlu ho do koupelny, mezitím připravím ležení na zemi, kam se uvelebím. Když se Petr vrátí, poprvé vidím celou protézu. Rychle přeběhne k posteli a zaleze si pod deku, kterou se přikryje až k nosu.

„To hodláš spát s ní?“ nedá mi to.

„Too… Já…,“ koktá, jen oči mu vykukují.

„Prostě si udělej pohodlí a sundej si ji,“ přikážu mu.

Vidím, jak se deka vrtí, kroutí, po chvíli položí náhrady vedle postele. Jeho obličej je stále bledý jak stěna. Jediné, co je v něm rudé, jsou plné rtíky. Skoro mi to připomíná černobílý film, ve kterém dominuje pouze rudá barva. Natáhnu se, zhasnu lampičku. Do pokoje proniká pouze svit měsíce, který se blíží k úplňku. Petr se na posteli převaluje, sem tam vzdychne. Nemůže najít pohodlnou polohu. Trápí se a já nevím proč. Usazená bolest na srdci ještě zesiluje. Doufám, že mu budu moct nějak pomoct. Doufám, že si nechá pomoct. Už nikdy ho nechci vidět v tomto stavu. Je mi z toho tak smutno. Těšil jsem se na film s ním, ale místo toho se mi tu složil. No jo, člověk míní, život mění. Určitě mi to poví. Vím, že ano.

Slyším, jak už pravidelně oddechuje. Pomalu i já se odebírám do říše snů.

***

Prudce se probudím ze sna. Zadívám se na Petra, který je zpocený, velmi zrychleně dýchá. Pohladím ho po vlasech a rozsvítím lampičku. Slzy mu tečou z očí. Snaží se chytit nohu. Nohu, kterou nemá.

„Peti, co se děje?“ skláním se k němu. Obličej má stažený bolestí, vůbec na mě nereaguje.

„Co mám dělat?“ zeptám se zoufale.

„Potřebuji léky, ale ty mám doma, zapomněl jsem si je vzít,“ bolestivým hlasem pronese.

Rychle se obleču, doběhnu vzbudit Kláru. Překotně vysvětlím situaci. Okamžitě vstává a vyrazí do mého pokoje, aby dohlédla na Petra. Vyběhnu ven do noci. Po chvíli se vracím s léky i Petrovou matkou, kterou jsem uprostřed noci vytáhl z postele. Po vyslechnutí, co se děje, bez řečí vzala léky a vydali jsme se zpátky na statek. Okamžitě ji zavedu za Petrem. S Klárou je necháme samotné, sejdeme do kuchyně. Neklidně po ní pochoduji sem a tam. Mám chuť si okusovat nehty. Vidět Petra, jak trpí, mi rve srdce. Nemůžu jeho výraz plný bolesti vymazat z hlavy. Vůbec nemám ponětí, čím vším si musí procházet. Naše probudí hluk, rozespalí přijdou do kuchyně, kde jim v rychlosti řeknu, co se děje. Nevím, jestli se dá mému vyprávění porozumět, protože na mě koukají poměrně nechápavě.

Za nějakou dobu za námi přijde Petrova máma.

„Bolest už začala ustupovat,“ oznámí nám.

Naši jí nabídnou čaj, který někdo v mezičase uvařil. Ani jsem si toho nevšiml. S díky přijme.

„Petr trpí od amputace občas fantomovou bolestí. Ta se může objevit, když je ve stresu, což po dnešním večeru byl,“ vysvětluje, zatímco popíjí čaj.

Nevydržím to, všechny opustím a rychle vyběhnu do pokoje. Petr leží na posteli. Stále má vlasy slepené od potu, ale jeho dech se již uklidnil, slzy i bolestivá grimasa ustoupily, ale tělo je pořád v napětí. Zamlženým pohledem se na mě dívá. Působí, jako by byl omámený. Nejspíš je, nevím, jak silné jsou léky, které dostal. Hlavní je, že už netrpí bolestí.

„Posuň se,“ lehám si k němu do postele.

Otočí se ke mně zády, celý se na mě nalepí, nejspíš se chce do mě vcucnout. Tiše zaúpím, jeho zadek se mi nacpe do podbřišku a probudí mýho kámoše. Teď ne, teď se to fakt nehodí. Párkrát se zavrtí. Obejmu ho, hladím po hrudníku. Druhou ruku ho hladím po vlasech. Pomalu začíná usínat.

„Mil… Miluji tě,“ tichým hlasem pronese z polospánku.

Cože? Nejsem si jistý, nakolik je to míněno vážně a nakolik z něho mluví prášky. Ale i přesto mnou projede chvění, vzrušení. V břichu se mi objeví roj motýlů, kteří se rozletí do všech světových stran.

„Já tebe taky,“ vzdychnu mu do vlasů.

Nepřijde žádná odpověď, jen sebou zavrtí, zhluboka se nadechne. Je v říši snů, kam se za ním postupně vydávám. Předtím ještě zaslechnu, že Petrova matka odešla.

***

Než se Petr probudí, tiše se dívám, jak tu vedle mě v klidu leží. Obličej má otočený na moji stranu, ruku položenou před pusou, jen do ní dát palec a je z něho roztomilé miminko. Uchvacuje mě jeho rovný, malý nos, na kterém se odráží ranní paprsky, pod ním vystupují plné, červené rty. Ty mě přímo vybízejí k polibku. S velkým sebezapřením vstanu. Po ranní hygieně seběhnu do kuchyně. Chci mu připravit snídani do postele. Rada starších je už u stolu.

„Marku, posaď se,“ vyzve mě otec. „Včera jsme se domluvili s mámou Petra, že na něj dáme pozor. Musí odjet na týden služebně pryč. Budu rád, když se o něj postaráš,“ vysvětlí mi.

„To je jasná věc,“ už vstávám, abych nám připravil snídani.

Petr už je vzhůru, když přinesu snídani do pokoje. Zmateně se kolem sebe rozhlíží. Jakmile mě uvidí, rozvine se mu na obličeji široký úsměv. Po ránu má na hlavě dokonalé vrabčí hnízdo. Jeho protéza je stále u postele. Dojde mi, že tu nemá berle. To vyřešíme později, hlavní je, aby se nasnídal.

„Jak ti je?“ sednu si k němu na postel a pohladím ho po vlasech.

„Trochu omámeně,“ vyčerpaně hlesne.

S trochou přemlouvání se mi ho povede doprovodit do koupelny. Počkám, než vykoná své potřeby. Při nasazování nohy se mírně červená. Ještě se stydí, ale už není tak nejistý a neklidný, jako když jsem ji poprvé zahlédl. Domluvíme se, že přes den půjde domů, ale večer zase přespí u mě. Chci ho mít u sebe, kdyby se cokoliv dělo. Doprovodím ho k jeho domu, jistota je jistota. Nechce se mi ho nechávat samotného, ale tvrdohlavec jeden jinak nedá. Chce se ještě chvíli prospat a prý nás nechce otravovat přes den. Vymíním si, že kdyby se cokoliv dělo, tak mi dá okamžitě vědět. Dneska mě čeká hodně klientů, takže s ním nemůžu být doma.

Petr

Když dorazím zpátky, mamka už je pryč. Na lednici najdu vzkaz, co všechno mám a nemám dělat, jako bych byl pořád dítě. Dále informace o tom, kde je ubytovaná. Dokonce mi napsala telefonní číslo na svého kolegu, kdybych měl nějaké nenadálé obtíže. Myslím, že i ji vyděsila včerejší síla mojí ataky. Musím se přiznat, že jsem vážně vyčerpaný, jak fyzicky, tak psychicky. Pomalu mi dochází plný rozsah včerejšího rozhovoru.

Nejlíp se uvolním při horké koupeli. Uvelebím se do vany, zavřu oči. Vrací se mi útržky včerejšího večera. Nevím, jak to mám přijmout. Jsem na oba dva tak moc naštvaný. Nechápu, jak nám to mohli udělat. Poslední měsíce se o mě moje máma tak krásně starala, s otcem to je jiná písnička. Navíc jsem ztratil důvěru. Nevěřím, že se to nestane znovu. Strach a nejistota mnou projíždí do morku kostí. Nemám zdání, jak se s tím dokážu vyrovnat. Hlavně, jak to řeknu Markovi. Jenže, zase mě máma žádala o odpuštění. Emoce se ve mně točí jak v pračce. Zhluboka si oddechnu a potopím hlavu pod vodu.

***

Natáhnu se do postele, jsem ze včerejška celej rozbitej a hlavně neskutečně unavenej. Rychle se natáhnu pro telefon. Napíšu Vítkovi, jestli se nemůže odpoledne stavit.

I přes únavu nemůžu zabrat, mozek mi to nedovolí. Všechny emoce se ve mně mlátí. Je to takový kolotoč, že si s ním neumím poradit. Navíc se mi poslední dobou objevují takové malé záblesky, střípky obrazů, které neumím zařadit.

„Už jsme tady,“ překvapeně se na zprávu podívám. Musím si ji přečíst znovu. Opravdu je tam množné číslo.

Dojdu před branku, chvilku zůstanu zaraženě stát. Nepřišel jen Vítek, ale všichni včetně Tomáše.

„Překvapení,“ ozve se sborově a zvednou ruce s taškami.

Dojdu jim konsternovaně otevřít. Než se vzpamatuji, vše si na povel vezme Vítek. Vytáhnou gril, holky v kuchyni připraví pohoštění a já jen nevěřícně na vše koukám. Nenechal mě v tom, ne, oni mě v tom nenechali. Všichni se vesele baví, švitoří, občas se mě zeptají, kde co je, nebo si to sami najdou. Jejich dobrá nálada se přenese na mě. Donesou si i alkohol, jemu já se musím vyhnout. Přece jen prášky, co jsem měl včera, nejsou kamarádi s alkoholem. Chci jim pomoct, ale s díky odmítnou. Prý jsem jim poskytl útočiště, a to stačí.

Usadili jsme se na terasu k bazénu, maso už syčí na grilu a vůně se line do okolí. Nalijeme si drink. Vítek mě vybídne, abych se svěřil. Podívám se po všech, moc se mi do toho nechce.

„No tak, víc hlav víc ví,“ mrkne na mě.

Pomalu se dám do vyprávění, co jsem zjistil. Nikdo mě nepřerušuje, jen klidně poslouchají. Atmosféra trochu zhoustne, ale pořád je mezi námi pohoda. Sem tam někdo přikývne. Cítím, jak pomalu ze mě opadá tlak na hrudi.

„Ty vole, tak to je drsný,“ ozve se Tomáš, když skončím. „Vždycky jsem ti záviděl, jak máš všechno. Dokonce jsem měl po nehodě pocit satisfakce, ale po tomhle už závidět fakt nebudu. Promiň,“ omluví se mi.

Najednou se mi vybaví obrázek v šatně, jak si mě Tomáš dobírá, okamžitě se zase ztrácí.

„Myslím, že bys to měl hlavně říct Markovi,“ ozve se Markéta.

Sjedu pohledem na ni, ale mozek mi vyšle úplně jiný obrázek. Plno lidí, cákající voda, křik, cákající voda a ona v objetí Vítka.

„Koupaliště,“ pronesu bezmyšlenkovitě.

Všichni se na sebe podívají. Začínají se usmívat.

„Jaký koupaliště?“ zrudne Vítek, rozhodně ví, o čem mluvím.

„Nebyl jsi tam s Markétou?“ zeptám se.

„Že by se pánovi vracela paměť?“ zasměje se Stáňa.

Můj obraz se mi doplní o líbající pár v bazénu. Naše vzájemné překvapení, že jsme se potkali. Přepne se na posezení u bufetu a konverzaci, kdy jsem zjistil, že Vítek a Markéta jsou pár. Vzpomínka je tak mlhavá, ale je tam.

„Nechodíte spolu?“ vyhrknu dřív, než si uvědomím, co vlastně říkám. To už se Markéta zvedne, sedne si k Vítkovi a vezme ho za ruku.

„Jo, dva roky a ty jsi byl první, kdo nás načapal na koupališti,“ zasměje se.

Vykulím na ně oči. Začíná mi pomalu naše setkání vystupovat z mlhy. Byl jsem tam tehdy s klukem, jeho tvář a jméno nevidím ani si nemůžu vzpomenout, ale někdo tam se mnou byl. Nechtěl jsem, aby mě kdokoliv s ním viděl, a narazil jsem na tyhle dva.

„Co se vydat po stopách Petrových vzpomínek, třeba mu to pomůže,“ přidá do placu David.

„Jasně, to bychom mohli,“ přidají se všichni a zkoumavě se zadívají na mě.

„Asi jo,“ napiju se.

Nálada se změní, začnou okamžitě plánovat, kam mě vzít, aby mi pomohli se vrátit do mé minulosti a najít moje ztracené já. Přeruší nás zvuk zvonku. Dojdu k brance, kde na mě kouká pěkně naštvaný Marek.

„Můžeš mi říct, proč nebereš telefon?“ zeptá se tvrdým hlasem, mračí se jak šest čertů.

„Asi je v pokoji, promiň,“ hlesnu. Úplně jsem si ho zapomněl vzít a kontrolovat. Marek zaslechne hlasy z terasy a vydá se po stopách hluku. Zůstane zaraženě stát, když objeví moji partičku lidí. Otočí se po mně s otazníky v očích. Postupně je představím. Zapadne mezi nás, jako by k nám patřil odjakživa. Netrvá dlouho a zjistí, že si začínám vzpomínat. Stejně se dozví, proč vlastně přijeli a co jsem se dozvěděl v noci, než jsem za ním přišel.

„Pojedu s vámi,“ přidá se k akci.

To způsobí všeobecné nadšení a plánování, kdy to provedeme. Nejradši by vyrazili rovnou o víkendu. Ale to je Marek brzdí, že musí jet jako doprovod na závody, kam se chystám s ním.

Den se pomalu začne proměňovat v noc. Než naši akci rozpustíme, holky proaktivně založí chatovací skupinu s názvem Po stopách vzpomínek, přidají do ní i Marka.

„Nechceš tady přespat?“ nabídnu mu, když už je dům zase prázdný. Nechce se mi nikam chodit.

„Myslel jsem, že přespíš u mě, ale jak chceš, klidně můžu spát tady,“ usměje se na mě. „Jen jsem si s sebou nic nevzal,“ pokrčí rameny.

„Ti něco půjčím jako ty mně včera,“ hrabu se ve skříni.

Po nezbytných večerních úkonech oba můžeme zalehnout do postele. Joo, konečně můžu plně využít širokou postel. Vytáhnu noťák, najedu na Netflix. Přece jen ještě nemusíme jít spát. Jenže, co si pustíme? Domluvíme se na kriminálním seriálu.

Marek má noťák na klíně, já se tak můžu hezky uvelebit na jeho rameni. Popravdě, moc to nesleduji, vychutnávám si jeho přítomnost. To je tak boží. Můžu se dotýkat jeho pevné hrudi, můžu ji hladit, můžu ho tahat za chloupky a on mi to všechno dovolí. Lomcuje se mnou vzrušení. Kámoš se začíná probouzet. To neunikne Markovi, jak by taky mohlo, když se mu zabodne do stehna. Odloží noťák na zem. Otočí se čelem ke mně.

Začne mě vískat ve vlasech, bože, jak to miluji. Nabodnu se na jeho pohled, který se začne přibližovat. Nemůžu se dočkat, a tak mu vyjdu vstříc, chci tak moc políbit ty nadýchané hrbolky. Chci se ho dotýkat úplně všude. Moje mysl se soustředí jen na přítomné tělo. Ruce mi šmátrají po jeho pevných zádech. Pootevřu rty, abych ho pozval. Výzvu přijme, vůbec to není letmý polibek, je hluboký, vášnivý. Dvouhra jazyků rozehraje svůj duet. Ani nezaregistruji, jak jsem se dostal pod něho. Než se naděju, cítím jeho jazyk na krku. Neudržím se, místnost naplní moje vzdychání, jeho ruce putují a laskají každičký koutek mého těla. Propínám se jako luk a vycházím mu vstříc. Nenechá mě, abych se ho dotýkal, ruce mám podél těla, vzrušením mačkám peřinu. Užívám si každý dotyk, každý polibek, každý dech. Zapomínám na svět kolem sebe. Zapomínám, že jsem jaksi… nekompletní. Oddám se vášni.

Doputuje do středu mého těla, zvedne pohled do mých očí, v ruce drží mého kámoše. Hraje si s ním. Nejdřív jemně, lehounce. Donutí mě se kroutit a kňučet, že chci víc. Přidá na intenzitě, sleduje moje reakce, nutí mě vzdychat hlasitěji, hlasitěji. Nečekám, že skloní hlavu a já ucítím jeho jazyk na své špičce. Obkrouží žalud, pohraje si s dírkou, přelízne mi kámoše po celé dýlce. Přitom si stále vypomáhá rukou. Moje slast nemá hranice. Jsem skoro na hraně, pouze přes ni přepadnout. Zaúpím, potřebuji jen malinko rychlejší pohyb rukou. Jenže ne, Marek mě drží na hraně. Mrskám sebou, snažím se mu vyjít vstříc. Chci tak moc přepadnout.

„Copak bys chtěl?“ pousměje se na mě.

„Markuu… Prosím,“ vyvzdychám.

„O co prosíš?“ nenechá mě.

„Konečně mě udělej!“ zakřičím.

Vzrušení projede jeho obličejem. Vezme si mě do pusy celého, začne sát, lízat. Jazykem mi krouží kolem celého kámoše. Ten se může ucukat, jak je v sedmém nebi, já rozhodně taky. Začínám se stahovat, přichází na mě vlna, hned další.

„Už budu,“ stačím jen říct.

Přehoupnu se přes okraj, vyletím do výšin mimo pokoj, mimo tento svět. Trvá mi nějakou dobu, než začnu vnímat. Marek už je přitisknutý ke mně, hladí mě po vlasech, čeká na můj návrat.

Jakmile začnu zase vnímat, vyhoupnu se já na něj. Chci si s ním taky pohrát, chci taky prozkoumat každičký kousek jeho kůže. Chci ho ochutnat. Snaží se mě zastavit, nenechám se. Přitahuje mě tak moc. Zjišťuji, jak moc má citlivé bradavky. Každou obkroužím jazykem, jemně stisknu zuby, jeho hlasitější vzdychání mi ukazuje, jak moc se mu to líbí. Pomalu postupuji přes hrudník, břicho, k jeho pupíku. Nevynechám žádný kousek. Prsty si stále hraju s jeho bradavkami. Cítím, jak se mi do břicha zabodává jeho kámoš, který je v maximální velikosti. Pomalu k němu dorazím. Vezmu ho do ruky, stisknu a zkusím lehce pohonit. Je tak nádherný, rovný, masitý, libí se mi jeho velikost. Není ani velký, ani malý. Marek se celý propne, jeho hlas je pro mě ta nejlepší hudba na světě, chci ji slyšet víc. Skloním hlavu, jazykem mu slíznu kapičku. Moc mi chutná. Chci víc, vezmu ho celého do pusy. Oblíznu, saju, zrychluji pohyb hlavou, úměrně k tomu se zvyšuje hlasitost Marka. Je to pro mě rajská hudba. Cuká mu v kámošovi, vím, že ho dostávám na hranu. Ale ještě si na to, panáčku, počkáš. Ustanu v pohybu. Zadívám se mu do touhou zastřených očí. Zaskuhrá, pánví mi vyjde vstříc. Nenechám ho trápit se dýl, chvilku ho jen pohoním rukou. Skloním se, vezmu si ho zase do pusy. Trvá to jen pár pohybů, když už mu vehementně cuká v péru. Dostává se přes hranu, ruce mi zaboří do vlasů, dává mi hlavu pryč. Já nechci, chci ho ochutnat. Už nevydrží a celou nadílku mi vystříká do pusy, a že toho není málo. Spolknu ji. Je to pro mě nektar, který nesmí přijít vniveč.

Přitisknu se k němu na rameno, hladím ho po hrudi, čekám, až se vydýchá a na jeho návrat.

„Já tebe taky,“ šeptne mi do ucha.

Zmateně se na něj podívám. Nechápu, co mi to říká. Směje se na mě, v jeho očích jsou veselé plamínky.

„To je odpověď na to, co jsi mi řekl včera,“ políbí mi nos.

Přikryje nás dekou, vezme mě do náručí. Ležím na jeho rameni. Pořád musím přemýšlet, co jsem mu řekl. No vím, že mě držel v náručí, než jsem usnul. Jo a zdálo se mi, že jsem mu řekl, že ho miluji… Počkej… Já mu to řekl nahlas? Do tváří se mi nahrne žár. Ne, to není možný! Ale on mi odpověděl, že taky. Úsměv se mi rozvine po tváři. Podívám se na něj, nabodnu se na jeho pohled.

„My si ho navzájem vykouříme a ty zrudneš, když ti odpovím na včerejší větu,“ zakroutí hlavou s úsměvem ve tváři. Pohladí mě po vlasech. „Já tebe taky miluji,“ dodá pro jistotu.

Mě naplní příjemné teplo, pocit bezpečí, pocit, že patří pouze mně. Políbím ho na krk a přitisknu se k němu ještě víc. Společně usneme v náručí.

Marek

Ráno nás vzbudí otravný budík. Zívám na celé kolo. Otočím se po Petrovi. Kouká na mě jako vyoraná myš. Je šest ráno. Zakryje se celý dekou. Kdo kurva vymyslel tak brzké vstávání v sobotu? Nechce se mi vstávat. Bože, proč? Prudký pohyb za mnou mě vyděsí. Otočím se po čertíčkovi, zrovna se na mě kácí, rychle ho zachytím, aby si nenabil ciferník.

„Pomalu,“ posadím ho na postel. „Cos proboha dělal?“ zeptám se.

„No… jsem jaksi zapomněl, že nemám druhou nohu,“ podrbe se ve vlasech. „Jsem zase ve snu běhal s oběma, někdy jsou rána těžký, víš,“ smutně se pousměje.

Podám mu berle. Druhou nohu si může nasadit až po sprše. Jsem rád, že se přede mnou přestal stydět. Hodně jsme si toho řekli za ty dva dny, co jsme spolu. Zjistil jsem, jak to bylo s naším rozchodem. Přiznám se, že mě to štve. Jediný, co mě na tom může těšit, je to, že v tu noc přišel za mnou. Jsem pro něj bezpečný přístav, tak mi to sám řekl.

***

Teta Hela nám všem připravila jídlo na závody do krabiček. To zbývá zabalit. Včera jsme už taky připravili krmení, cajky i doklady pro koně. Dneska to jen překontrolujeme, jestli jsme nic nezapomněli. Klárka už je taky v kuchyni, probíráme cestu. Naštěstí je to jen kousek, ale člověk nikdy neví, co se stane. Bereme dva přepravníky, jeden s obytným prostorem, druhý za auto. Musíme přemístit čtyři koně a osm lidí. Jo, logistika, ta je vždy náročná. Hlavně si musíme dát hodně času na nakládání koní, ne vždy to projde hladce. Rodiče dvou holek se přihlásili, že pojedou taky, ale po vlastní ose. Jezdci vždy jezdí s námi.

Před stájí už stojí Zin, Kamelie, Sunny, Mandy. Dnešní hrdinové dne. Jsou mírně neklidní. Vědí, že se něco děje. Musíme jim dát ochranné kamaše na nohy a chrániče na nohy. Naštěstí je na to máme navyklé.

Tři se nám podaří naložit bez problémů. Jen Zin dělá drahoty, nechce nastoupit i přesto, že už na něj Kamelie čeká. Dělá s námi kolečka. Nejdůležitější je zachovat klid a nestresovat ho víc, než už je. Po chvíli se to povede. Odměníme ho pamlskem. Dneska si ho zaslouží. Lidská posádka už je také ve vozech. Poslední kontrola před cestou. Můžeme vyrazit.

„Nechceš zůstat tady? Jede nás dost, myslím, že vy dva nemusíte,“ zarazí mě Klára.

„Zvládneš to?“ ještě se radši ujistím.

„Jasně že jo, ty pako,“ zasměje se na mě.

Jsem rád, že nemusím jezdit. Můžeme se vydat na akci Po stopách vzpomínek.