Žít okamžikem 8. – Rande

Marek

Hned bych chtěl za Petrem vyběhnout, ale nemůžu. Co nejrychleji se postarám o Sami s Nerem. V duchu si nadávám, že jsem měl reakci čertíčka předvídat. Opět se projevila jeho nátura. Jenže já jsem mu chtěl ukázat něco nového a krásného!

„Brácha, co je?“ houkne na mě Klára.

„Nic,“ zamračím se.

„To říkej vrabcům na střeše. Příště radši přemýšlej,“ houkne na mě.

„Fakt díky, tvoje rady miluji,“ odfrknu.

„Proč jsi mu to neřek předem?“ břinkne mě do zad. „Už vidím tebe, jak bys byl nadšený, kdyby tě někdo postavil před hotovou věc,“ dodá a odkráčí pryč středem.

Jsem na ni pěkně vytočený. To jako vážně mi bude dávat rady, a ještě nevyžádaný?

Dojdu do pokoje, z kapsy vytáhnu řetízek s přívěskem ve tvaru M, na zadní straně je vygravírované jméno Petr. Kdysi už jsem mu podobný dal, ale kdoví, kde je mu konec. Měl jsem v plánu mu ho dát na vyjížďce, jenže to by mi do toho nesměl hodit vidle. Ještě chvilku si řetízek prohlížím v dlani. Čím víc o tom všem přemýšlím, tím víc se mi rozleží v hlavě, že vlastně ségra měla pravdu.

„Promiň,“ vyťukám do mobilu.

„Ty promiň, neměl jsem tak rychle zdrhnout,“ odpoví mi vzápětí.

„Na zítra si nedělej žádné plány, vyzvednu tě po obědě,“ rezervuju si ho. Rozhodnu se ještě v rychlosti projet plány tréninků na další dny a videa, která mi čertíček za uplynulé dny poslal. Zlepšil se v úpravě, takže je rovnou můžu nastrkat na stránky. Táta mi k tomu dal volnou ruku.

Mobil zase cinkne.

„Jestli mě budeš chtít posadit na Sami, tak to rovnou odpískáme,“ čtu.

„Ne, pojedeme na rande. To jsi přeci chtěl a já taky,“ vyťukám.

„Těším se,“ přilítne mi okamžitě.

Natáhnu se pro krabičku, která brzo změní svého majitele.

***

Petr celou cestu vyzvídá, kam jedeme. Nepovím mu to, to by přece nebylo překvapení! Směju se nabručenému kukuči, který mi předvádí. Pak změní taktiku, položí mi ruku na nohu a posouvá pomalu výš a výš. Než doputuje k rozkroku, chytnu ji a vrátím na místo, kam patří. Jemu na koleno.

„No tak, kam jedeme? Už mi to řekni!“ žadoní psíma očima, jak to umí jen on.

Nadále se plně věnuji řízení, jen povytáhnu obočí. Čertíček se urazí a kouká z okna. Pomalu sjíždíme k řece. Na kraji Berouna zaparkuji auto, chytnu si ho hezky za ruku a vydáme se po cyklostezce podél řeky směrem na Srbsko. Berounka vedle nás zpívá svoji píseň, kterou doplňují hlasy ptáků. Na protějším břehu se v oparu prodírá ven Tetín. Projíždějící vlak přehluší všechny zvuky. Když míjíme lom Alkazar, Petr se zastaví. Rozhlédne se kolem sebe, táhne mě blíž k lomu. Lezci jsou o jedno patro výš, tady na louce je jen pár lidí. Pustí mi ruku a rozběhne se ke kameni, na který se usadí.

„Tady jsem byl,“ rozpustile se usmívá. Oči mu září nadšením. „S tebou, než…“ najednou posmutní. „Než jsem se odstěhoval. Tady jsme spolu byli naposledy,“ derou se mu slzy do očí.

„Ale teď je úplně jiná situace. Tvoje mamka nás bere, už se nikam stěhovat nemusíš,“ obejmu ho a šeptám do ucha.

„Něco pro tebe mám,“ maličko se oddálím a vytáhnu červenou sametovou krabičku ve tvaru srdíčka. Překvapeně se na ni podívá. Vyndám z ní řetízek. Opět se celý rozzáří, nastaví mi dlaň a já ho do ní opatrně spustím. Převrací v ruce přívěsek, když uvidí svoje jméno, začne se usmívat, tím nejkrásnějším úsměvem.

„Nasadíš mi ho?“ otáčí se ke mně zády. „Děkuji, je nádherný,“ dívá se na přívěsek a vrací se čelem ke mně. Jeho tvář již zůstane rozjasněná.

„Jdeme dál?“ vstanu a podám mu ruku. Chytne se a nechá vytáhnout na nohy.

Dorazíme do malé osady V Kozle, kde je i občerstvovací stánek. Petr si dá pivko a já opět nealko. Stále se dívá na přívěsek. Užívám si i to ticho, co je mezi námi. Stačí mi vidět jeho nadšený obličej a slyšet zvuky přírody. Zastavíme se u potoka Loděnice, který se tu v tichosti vlévá do Berounky, přitáhnu si ho blíž a políbím.

V Srbsku si dáme večeři, při které se díváme na řeku před námi. Sluníčko se již pomalu sklání k obzoru.

„To je takové naše soukromé putování Po stopách vzpomínek, co?“ zazubí se na mě.

„Nikoho jsem tady s sebou nechtěl,“ nakloním se k němu a pohladím po ruce.

Při zpáteční cestě přidáme do kroku, abychom k autu došli za světla. Vysadím ho před domem, domluvíme se, že se zítra sejdeme na statku. Vracím se domů s úsměvem na tváři. Nejhezčí odpoledne za dlouho dobu. Úsměv mi na tváři nevydrží moc dlouho, když zjistím, že Beáta si zapsala u mě trénink s Adonisem. Zítra na odpoledne. A sakra!

***

„Musí tady být?“ rozčiluje se Beáta a rozhodí rukama, až se Adonis poleká.

„Musí, protože chci, aby tu byl,“ zadívám se na Petra, který sedí na okraji jízdárny.

„Ale já ne,“ dohaduje se.

Prohrábnu si vzteky vlasy, jako vážně mám tohle zapotřebí? Nemůže si tu nádheru někdo odnést? Třeba do pekla.

„Máš dvě možnosti, buď trénink a Petr tu bude sedět, anebo tu Petr nebude sedět, ale ty nebudeš mít trénink,“ vytočeně dám na výběr. Trávit s ní čas o samotě je nad moje síly. Řekl bych, že už trpím chudokrevností, jak mi stále pije krev.

„Petr tu být musí, má natáčet,“ ozve se Klára a mrkne na mě. Nejradši bych ji zulíbal za to, jak umí přijít v pravou chvíli. „Potřebujeme videa na stránky. Nebo tam nechceš být?“ vykouzlí Klárka americký úsměv.

„Aha, tak to pak jo, ale musíte chvilku počkat. Potřebuji se upravit,“ odkluše si to Beáta do šatny.

Sakra, já jsem snad v nějaký hodně blbý komedii, ne? To se mi snad zdá! Mám tohle opravdu zapotřebí? Čekám na ni dobře dvacet minut, než si to přihasí zpátky.

„Můžeme začít,“ usměje se dokonale bílým chrupem. Já mám co dělat, abych ji nezaškrtil a ještě neukamenoval.

„Bude mi to na videu slušet, viď,“ nakrucuje se přede mnou. Dneska rozhodně probíhá cvičení mé trpělivosti na maximum. Konečně můžeme začít.

Petr

Sláva, můžu využít naplno kameru. Fakt se těším na natáčení. Neskutečně mě to chytlo. Videa na koupališti se povedla, jen si to všichni chtěli zkusit, takže jsem se objevil i před kamerou, ale ono to vůbec nebylo špatný. Už se musím soustředit na dění přede mnou. Jo, dlouho jsem tu nebyl, ale za minulá videa mi zaplatili, takže se musím překonat, aby výsledek byl dobrý. Co dobrý, vynikající!

Po hodině Marek s Beátou končí. Je vidět, že toho má plné brýle. Holčička totiž pozornost nevěnovala koni, ale Markovi, takže jí musel všechno opakovat. No snad se mi z toho povede udělat aspoň nějaký dobrý sestřih.

„Jdeš s námi, nebo budeš ještě točit další lekci?“ zeptá se Marek.

„Ne, ještě budu točit, ať mám z čeho vybírat,“ usměju se a dívám se, jak odchází. Než dorazí Klára, sjedu si, co jsem natočil. Jo, to půjde. Něco z toho určitě vyberu.

V polovině hodiny mě vyruší hádka. Otočím se po zvuku. Vidím Marka, jak se dohaduje s Beátou. Ta si ho přitáhne k sobě a políbí. Už už se chci k nim vrhnout, když ji Marek odstrčí a odchází pryč. Dál se věnuji natáčení přesto, že jsem natlakovaný jak papiňák.

„Půjdeš ke mně?“ zeptám se Marka, když je všechno hotovo. Koně zavření, nakrmení, lidi vylifrovaní domů.

„Jasně, jen si s sebou vezmu nějaký věci,“ políbí mi čelo.

Rychlostí blesku je zpátky a vyrazíme ruku v ruce. V pokoji okamžitě připojím kameru k počítači. Společně projedeme, co jsem natočil, a začneme celkově upravovat. Při výběru hudby se dobře bavíme a dohadujeme, každému se líbí něco jiného. Marek je zákazník, takže nakonec hudební podklad bude podle jeho. Zatím se nám podařilo vytvořit pouze jeden klip, a to s Beátou. Chystáme se na další, když Markovi zazvoní mobil. Pouze poslouchá, vůbec nic neříká, obličej mu postupně koprní.

„Musím jít,“ řekne, když položí hovor a okamžitě vyrazí pryč.

„Co se děje?“ vyběhnu za ním na zahradu.

„Ozvu se ti,“ a už zavírá branku.

Dívám se, jak utíká pryč a nechápu to. Vrátím se k rozdělané práci. Stále kontroluji mobil, jestli nepíše. Ani čárka. V hlavě mi víří myšlenky. Nikdy takhle neutekl. Vůbec se nerozloučil. Co se mohlo stát? Má snad někoho jiného? Ne, to by mi přece nedal dárek! Chytnu přívěsek do ruky, zatřesu hlavou, abych ty myšlenky zaplašil. K práci se už nevrátím, soustředění je v trapu.

Natáhnu se na postel, po dlouhé době vezmu tenisák do ruku a začnu si pinkat o zeď. Vydrží mi to přesně deset vteřin, než jdu zkontrolovat mobil, jestli náhodou nepsal. Ne, zase nic. Začnu rázovat po pokoji. Tohle není normální. V rychlosti naťukám zprávu, vymažu zprávu, naťukám novou a zase vymažu. Odložím telefon. Sednu s k počítači, zkusím se podívat, jestli někde není online, není. Začnu si kousat nehty. Můj zlozvyk, když jsem nervní. Celý večer se mi neozval. Ani celou noc.

Ráno jsem nevyspalý, rozlámaný, jako by mě přejel parní válec a vzal to pro jistotu ještě zpátky. Mamka se na mě při odchodu do práce starostlivě podívá, ale nic nekomentuje. Připravím si něco k snědku, ale sotva chci vzít první sousto, krk se mi stáhne a nejsem schopen nic pozřít, takže to všechno vrátím do lednice na později a naleju si pouze džus.

Dopoledne strávím u bazénu, párkrát se vykoupu. Kontroluji mobil, tentokrát jsem si ho vzal s sebou. Stále nic. Už to nevydržím a vyťukám zprávu.

„Nechceš se stavit?“

„Dneska to nejde, ale napiš Davidovi,“ odpoví mi Vítek

Odložím telefon, Davidovi se mi fakt psát nechce. Udělám si pár koleček ve vodě. Pohyb prý lepší náladu. Tentokrát to u mě neplatí. Jsem jak spráskaný pes. Sotva uslyším nějaký zvuk, podívám se k brance v naději, že to je Marek. Pokaždé mnou projede zklamaní. Vrátím se do domu, chodím od okna k oknu a vyhlížím. To i lev v kleci je klidnější než já, když zrovna nespí. Vydrží mi to do večera. Neklid ve mně narůstá každou vteřinou. Nevydržím to a vytočím číslo.

„Volaný účastník je…,“ vztekle odhodím mobil.

S hlavou plnou černých myšlenek jdu spát, nebo se spíš o to pokusit. Převaluji se a pořád vymýšlím, co když… měl nehodu, opustil mě, ztratil telefon, se už ke mně nevrátí, si ze mě dělal jen srandu, chtěl se pouze vyspat. Usínám, když se už rozednívá.

Ráno je prý moudřejší večera, tak tohle vůbec neplatí. Rozhodně u mě ne! Je mi hůř než včera. Opět žádná zpráva. Prostě nic. To mi vážně zmizel ze života? Ještě nikdy se nestalo, aby mi nenapsal aspoň jednu zprávu. Moje nálada je na bodu mrazu. Nic mě nebaví a u ničeho ani nevydržím. Odpoledne už to nedám a vyrazím na statek. Chci si to s ním vyřídit. Potřebuji vědět, na čem jsem.

Na statku je jen Klára, Marka nikde nevidím. Zrovna se chystá na lekci. Domluvíme se, že se za ní stavím později, prý mi musí něco říct. Nejradši bych to chtěl vědět hned, ale rozumím, že vážně nemá čas. Navíc mi řekla, že je to na delší dobu než pouze na pár vět. Jsem už na odchodu, když mi Beáta zastoupí cestu.

„Dej od Marka ruce pryč,“ sykne potichu.

„Co prosím?“ asi jsem špatně slyšel.

„Dej od Marka ruce pryč, nebo tahle fotka půjde na net,“ ukazuje mi snímek, kde se líbám s Markem. Jednou jsme si nedali pozor a políbili se tady na statku a Beáta to zachytila. Už chci prosit, aby to nedělala, ale není to vlastně skvělá příležitost?

„Dělej si, co chceš, já si taky budu dělat, co chci,“ založím ruce na hrudník.

„Vážně chceš, aby všichni viděli, že jsi buzna?“ vyhrožuje dál.

„Beáto, skrývání už bylo dost, takže si to dej, kam chceš. Jsem jaký jsem a nic s tím nenadělám. Stejně se to všichni dozví,“ nenechám se vydírat.

„Fajn, tak si budu dělat, co chci. A neboj, už jsem to i udělala,“ sladce se usměje, zatímco jí z pusy odkapává jed. Něco na mobilu provede a ukáže mi, že ji odeslala do skupinového chatu statku.

„To je teprve začátek! To ty nakonec utečeš s pláčem!“ otočí se na patě a upaluje pryč.

Mně se vybaví hláška z jednoho seriálu: Kdyby hloupost nadnášela, tak vy se tu budete vznášet jako holubice. Jo, to na ni přesně platí.

Doma odpočítávám minuty, než se mám vydat zpátky na statek. Nevydržím to a vydám se sám do místní restaurace na zahrádku. Potřebuji si dát pivo, hezky čepované a chlazené. Vyhrožování Beáty mě zasáhlo víc, než jsem si ochotný připustit. Co když něco provedla Markovi? Jenže ať přemýšlím sebevíc, nic mě nenapadá.

To jsem ale netušil, jak moc jsem blízko pravdě. V životě by mě nenapadlo, co ta holka provede. Kolikrát jsem o tom četl, že se to děje, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to bude týkat i nás. V domluvený čas se vrátím na statek, Klára už čeká. Postupně se pustí do vyprávění posledních dnů a já nestačím zírat a mám chuť jednu slepici podříznout.

Marek

Ani si neuvědomím, že jsem od Petra utekl bez rozloučení. Stále mi nedochází, co jsem slyšel. Jen se mi vybavují slova: obžaloba, znásilnění a přijď hned. Co se to kurva děje? Sotva vejdu do kuchyně, uvidím dva cizí muže.

„Jste pan Marek Dvorský?“ zeptá se jeden z nich.

„Ano.“

„Pak vás poprosíme, abyste jel s námi, na služebně vám všechno vysvětlíme,“ dodá.

Pohled na rodinu mě zarazí, jsou vážní, mají slzy v očích.

„Nechápu, proč mám jet s vámi,“ nedám se.

„Je nutné, abyste podal vysvětlení,“ dodává druhý.

„Marku, jeď, už jsem volal panu Koutskému, dorazí za tebou,“ řekne mi taťka.

To už mě berou do auta a odvážejí. Na služebně se dozvím, že mě Beáta obvinila z pokusu o znásilnění. Koukám jak pero z gauče. Opravdu se tohle děje? Když se trochu uklidním, začnu podávat vysvětlení. Jen Petra z toho vynechám, nechci ho do toho zatahovat. Jsem v půlce, když přijde náš právník pan Koutský v doprovodu dalšího člověka, který je obhájce v trestním právu. Policajti opustí místnost. Vysvětlí mi, že důkazní břemeno je na slečně Stránské, ale jestli mám něco, co by mohlo vyvrátit její obvinění, bylo by to fajn. Hlavně jim musím říct celou pravdu. Jsem ze všeho zoufalý. To se jako vážně děje? Řeknu jim vše a taky, že chci z toho všeho vynechat Petra. Zbytek výpovědi již dodám v přítomnosti svých obhájců, jsem jim za to vděčný. V noci opustíme služebnu, že prý není důvod mě držet ve vazbě. Upozornění, abych neopouštěl republiku, přesto zazní, stejně jako to, že bych se neměl vídat se slečnou Stránskou. To jim dám za pravdu, protože opravdu nevím, jak bych se ovládl.

Jsem tak moc duchem nepřítomný, že se proberu, až když jsme u tety se strýcem. Je tu už i táta s mámou. Rozhodnutí, že tu zůstanu, než se všechno přežene, mě netěší. Nemůžu se vrátit domů za čertíčkem. O Sami a Nera se postarají, zatímco já si připadám jak ten největší odpad na zemi a skoro ve vězení.

Dívám se na telefon, jako měl bych mu napsat, ale nějak nemám energii, náladu a hlavně, co bych mu psal? Že jsem obviněný? Že jsem chtěl znásilnit Beátu? Proboha, to je takový nesmysl! Musím se s tím porvat sám! Vypnu si mobil. V noci nemohu usnout, vrací se mi poslední události, postupně se mi zalijou oči slzami. Emoce mě překonají a já se rozbrečím jak malé dítě. Co na tom, že muži nepláčou, pláčou a já se za to nestydím. Trochu se mi uleví. Nejvíc ze všeho mi ale chybí objetí mého čertíčka. Co bych za něj dal.

Petr

Tohle tedy odpoledne Beáta myslela! Dlaně se mi samovolně sevřou v pěst. Nedokážu ani popsat, jak moc jsem naštvaný. Hlavně frustrovaný. To jako jde si takhle někoho obvinit? Navíc mám neskutečný strach o Marka, ať se mu nic nestane. Naštěstí se moje hlava rozhodne se mnou spolupracovat a mně dojde, že možná mám důkaz Markovi neviny. Vytáhnu Kláru k sobě a projíždíme nahrávky, až najdu, co hledám. Beáta je natočená, jak sama políbila Marka a ten ji odstrčil.

„Myslíš, že to bude stačit?“ podívám se na Klárku.

„Snad ano, nejsem právník,“ usměje se. Nahraju vše na flashku a podám ji Kláře.

„Tu předáš sám! Navíc myslím, že si trochu podřízla větev i tou fotkou, co poslala na chat, “ zašklebí se. No jo no, blbost je blbost, ale nám to tak nějak hraje do karet. Takže kdo by si stěžoval, že.

Domluvíme se, že zítra odpoledne pojedeme za Markem. Ještě mě povzbudí, že bude všechno dobrý a abych tu pro Marka byl, a už se loučíme. Držím flashku jak největší poklad. Věřím, že to bude stačit. Naděje přece umírá poslední. Co vám budu povídat, nejradši bych vyrazil za Markem okamžitě, ale musím vydržet. Beáta netrénuje trpělivost pouze Marka, zvládá to velmi dobře i na mé maličkosti. Už jsem trochu v obraze a vím, co se zhruba děje, a to je plus. Přeji si, aby uvedla tuto situaci, jako ten domnělý pokus o znásilnění, na pravou míru, ale můžu až tak moc doufat a věřit? To se uvidí.

***

Po cestě k příbuzným si s Klárkou navzájem dodáváme naději, že všechno bude v pořádku. V obývacím pokoji jsou všichni včetně právníků. Nervozitou se mi potí ruce. Očima vyhledám Marka. Vyděsím se, jak vypadá. Je celý bílý. Kruhy pod očima říkají, jak moc toho nenaspal. Oči podlité krví se malinko rozzáří, když mě spatří. Je malinko zaskočen jako všichni ostatní naší přítomností. Tak nějak jsme jim náš příjezd nehlásili dopředu a trošku udělali přepadení.

„Co tady děláte?“ udiveně se zeptá Markův táta.

„Něco jsme vám přivezli,“ odpoví Klárka.

Svět se mi smrskne pouze na jednu osobu, Marka, ostatní nevnímám a hovor už vůbec ne. V břiše mi lítá hejno motýlů. Jsem tak moc rád, že ho vidím, navzdory nepříznivým okolnostem. Škoda, že nejsme někde v soukromí, umačkal bych ho v objetí. Je krásný, i když je totálně vyčerpaný. Jenže tady ho obejmout prostě nemůžu. Klárka do mě drkne ramenem.

„Co?“ přihlouple se zeptám.

„Tu flashku a vnímej trochu,“ zopakuje mi.

Předám ji tátovi Marka s tím, že jim to snad pomůže. Rychle si záznam pustí, právníci jsou nadšení, že něco takového potřebovali. Vymýšlí se strategie, jakou se vydat, protože nikdo nechce, aby na Markovi zůstal punc obžalovaného ze znásilnění i přesto, že se ničeho nedopustil. Bohužel na vesnici si lidé pamatují jen to první. Jaký je pak výsledek je moc nezajímá. Celkově lidi mají krátkou paměť. Večer se trochu protáhne, nakonec tu přespíme, mě nechají spát s Markem v pokoji.

„Nebudeme zlobit… potichu?“ zašeptám Markovi do ucha, v ruce držím potřebné věci. Rozzářený obličej je mi odpovědí.