Žít okamžikem 7. – Koupaliště

Marek

Sobecky využiju situace, kdy se nemusím starat o koně, a dám svým černým mrškám klidný den. Jasně, sobě taky. V rychlosti do společného chatu napíšu, že se dnes můžeme vydat na cestu. V hlavě mi šrotuje, jak náročné bude čertíčka přesvědčit, aby se s námi vydal na koupaliště. Přece jen ještě není úplně srovnaný se stavem věcí, přestože se lepší. Každý den na něm vidím změnu, kdy je víc a víc sebevědomý. To ale nic nemění na věci jít mezi hromadu lidí a úplně se odkopat. Začínají chodit zprávy, kdy a kde se sejdeme. Domluvíme se, že v jednu před domem Petra. Super, mám čas… a taky chuť. Jen se na něj podívám, hned se mi krev hrne do jiného orgánu, než je mozek. Petr vedle mě stojí jak hromádka neštěstí.

„Snad nejsi zklamaný, že nejedeme na závody,“ líbnu ho do vlasů.

„Ne, nejsem, jen jsem chtěl poznat nové dobrodružství, ale tohle bude stát taky za to,“ s úsměvem ukáže na mobil, kde si už přečetl odpovědi. No jo, změny plánů mu nikdy nedělaly dobře. Dneska to zvládá na jedničku.

Chci odehnat jeho obavy a využít naplno situace, kdy není nikdo doma. Zatáhnu ho do našeho tajného wellness centra. Není to nic profesionálního. Naši jen přestavěli podzemní část domu v relaxační zónu, kde si po náročném dnu můžeme odpočinout. Máme tu vířivku, saunu a malý krytý bazén. Pomalu se ponořím do vody, čertíček mě následuje, zůstane sedět naproti mně. Zatím ho tak nechávám. Pustím program a bublinky vody jsou všude kolem nás. Dívám se, jak si užívá koupel. Sleduji jeho zavřené oči, uvolněný obličej, hlava lehce zakloněná. Bože, ten jeho krk vybízí k polibku. Přímo na krční tepnu, která se zvedá a klesá v rytmu úderů srdce. Musím polknout a sám zavřít oči. Moje sebeovládání je na nejvyšší možné úrovni, abych se na něj nevrhnul. Nejradši bych si ho stáhl do náručí a tvrdě ošukal… teda v našem případě pomiloval. Nejspíš nejsem jediný, kdo se snaží ovládat. Nečekaně ucítím jeho ruku na mém lýtku, pomalu se sune výš a výš. Otevřu oči.

Čertíček se již neopírá o stěnu vířivky, ale pomalu se přibližuje ke mně, stejným tempem hladí moji nohu, sem tam jemně stiskne. Mám co dělat, abych nezaúpěl nahlas. Nevydržím to, natáhnu ruku a přitáhnu si ho do své náruče. Naše rty se spojí v dravý polibek. Rozhodně to není žádné jemné oťukávání, rovnou do hry zapojíme jazyky. Prsty propletu jeho vlasy, pevně ho držím, aby nemohl uhnout. Rozehráváme nádhernou dvouhru. Volnou rukou omotám jeho záda, která mu hladím, občas zmáčknu. Petr se mi usadí v klíně. Líbá mě stejně hladově jako já jeho. Tiše mu vzdychnu do úst, moje vzrušení je na nejvyšší míře. Petrova ruka zašmátrá pod vodou, vezme oba naše tvrdé klacky do ruky a začne brnkat nejkrásnější duet na světě. Trochu tvrději ho zatáhnu za vlasy a poodhalím si jeho krk. Rty si hledám cestičku. Líbám ho, občas lehounce kousnu. Jeho hlas je pro mě ta nejkrásnější rajská hudba. Nepřestává si s námi hrát, dokud nás nepřenese přes hranu, nejdřív sebe, já ho následuji jen vteřinu po něm. Poslední, co vnímám, je uvolnění a že si ho položím na svůj hrudník. Po výletě mimo náš čas a prostor se proberu, jak ho hladím ve vlasech, cítím jeho dech na krku. Bože, jak já ho miluji!

Nechce se nám odcházet, opřu si ho zády o hrudník a obejmu. Lehce ho hladím a užívám si jeho blízkost. Opřu si bradu o jeho hlavu, zavřu oči. Užívám si tu naši bezprostřední blízkost, kdy jsme tu pouze já a on a nikdo jiný. Nejradši bych takto zůstal už napořád. Jenže to nejde.

***

Všichni se sejdeme u Petrova domu. Čeká nás nejnáročnější část dne, a to přesvědčit čertíčka vyrazit na koupaliště. Jenže to by to nesměl být čertíček, než se nadějeme, je zpátky s batůžkem a v kraťasech. Přes rameno má fotobrašnu.

„No co, budu naši akci Po stopách vzpomínek dokumentovat,“ odzbrojí nás úsměvem.

„Vzhledem k tomu, že jsi hlavní aktér, neměl by to dokumentovat někdo jiný?“ oponuje mu Tomáš.

„Ne, já jsem radši za kamerou,“ zaculí se.

Rozdělíme se do dvou aut, já řídím a k nám se přidá Vítek s Markétou, kteří nám sdělí i cílovou stanici. Koupaliště Bažetnice na Kladně, nemusím pouštět hudbu, protože ti dva za zády nám vymluví díru do hlavy. Po očku se dívám na čertíčka. Jeho nervozita se s ubíhajícími kilometry stupňuje, už si nervně kouše nehty. Lehce mu položím ruku na koleno a stisknu, abych mu připomněl, že jsem tu s ním za každé situace. Otáčí hlavu na mě, dlaní mi překryje tu moji, proplétá nám prsty a usměje se tím nejkrásnějším úsměvem. Markéta mu zezadu začne masírovat ramena.

„Ale no tak, klid, ju. Jsme tu s tebou,“ uklidňuje ho. Nejradši bych ji nakopal do pr… zadní části těla, ale jsem rád, že se Peťulku snaží uklidnit. Přece jen se musím soustředit na řízení a nemůžu mu věnovat plnou pozornost.

Zaparkujeme u obchodního centra na kraji města. Musíme projít lesoparkem, který nás dostane na místo určení. Cestou míjíme upravený rybníček. Petr se u něj zastaví a zasněně se na něj zahledí.

„To je nádhera. Trochu se mi tohle místo vybavuje, hlavně ta lavička,“ tiše pronese a ukáže na lavičku u břehu.

„Chceš si jít sednout?“ zeptám se.

„Ne, až půjdeme zpátky, byl jsem tu při západu slunce,“ zadívá se mi do očí. Jen by mě zajímalo, s kým tu byl, protože já jsem to rozhodně nebyl. To, že se mu zase něco vybaví, se ztratí v mé žárlivosti. Nejsem dokonalý, vůči Petrovi jsem docela majetnický!

Všude kolem nás jsou slyšet hlasy ptáků, kuňkání žab. Na hladině vidíme potápky a další havěť. Musím uznat, že zdejší biotop je krásný. Jo, když lidi chtějí, umí vytvořit i něco krásného. Naše cesta pokračuje dál lesoparkem. Výhodou je, že stromy tvoří přírodní klimatizaci, a tak nám není vedro. Čím víc se ke koupališti blížíme, tím víc jsou slyšet typické zvuky. Ozvěna lidské hlasy přenáší hluboko do lesa, kde se mísí se zvuky lesa. Zajímavá kombinace. Úzkou cestičkou se dostaneme k pokladnám koupaliště. Nejsme jediní, kdo měl nápad se jít koupat, a tak se zařadíme na konec fronty. Naneštěstí se čertíček stane terčem pozornosti. Sice se okolní obyvatelstvo snaží nenápadně, ale pro nás zřetelně, okukovat Petrovu nohu. Aniž bychom si to uvědomili, utvoříme kolem něj hráz těl a jemu uprostřed necháme volný prostor, kde si ho držím za ruku. Vesele se bavíme a nenecháme se otrávit okolím. Naštěstí nikdo nemá žádné poznámky, jen zvědavé pohledy. Musím uznat, že se Petr drží statečně a skoro to vypadá, že pohledy nevnímá. Dívá se na video, které si zatím natočil. Malinko obranný mechanismus.

Po zaplacení vstupného se dostaneme do areálu. V kabinkách se převlíkneme. Nechám jít čertíčka samotného, chci předejít velkému problému, který by se mi mohl vytvořit po prokrvení špatného orgánu, a hlava to rozhodně není. Cestou k nalezení vhodného místa sleduji cvrkot a kde se co nachází.

Rozložíme naši základnu na louce, která je od bazénu oddělená živým plotem. Držíme partu pohromadě a počkáme, až si Petr sundá protézu. Natáhnu k němu ruku a pomůžu mu na nohu. V jeho tváři se lehce začíná objevovat nach a opatrně se rozhlíží okolo, jestli si ho někdo všímá. Jeho odvaha je neskutečná. Sebejistota ho opouští jak pára nad hrncem. Omotám si jeho ruku kolem krku a pomáhám mu doskákat k bazénu. Už jsme u kraje, nenápadně se rozhlédnu po hladině vody, zda někdo není v dosahu. Nikdo nikde. Klidným, nenápadným pohybem pošlu Petra na okraj, až dalším skokem skončí ve vodě, která se za ním uzavře. Vynoří se, rukou si odhrne vlasy a natáhne ji ke mně, že ji nemám chytat, mi dojde ve chvíli, kdy se po hlavě řítím do bazénu. To už se na mě krásně usmívá.

„Jak se líbí koupel?“ směje se na mě.

Vytírám si vodu a vlasy z očí.

„Je skvělá,“ culím se zpátky a přitáhnu si ho blíž k sobě. Rychle zkontroluje okolí, ale nechá se přivinout k mému tělu. Pomalu ho natlačím na stěnu, přitisknu se k němu. Chtěl bych ho políbit, ale chuť si nechám zajít. Jen se k němu tisknu. Jo, tenhle hoch se mnou mává jako nikdo jiný. Radši se klidím do ústraní, nemusí nás všichni vidět, a zády se opřu o stěnu. Super, nemá špatnou náladu.

„Zaplaveme si?“ vybídnu ho.

„Jasně a poražený plní přání vítězi!“ to už vyráží na protější stranu. Rychle mi projede plán hlavou a pomalu se vydám na protější stranu. To, že jsem klidně mohl plavat rychlejším tempem, mi dojde, až když se po pěti tempech za Petrem dotknu stěny. Čertíček se nezdá. Tak jasně, zajímá mě, co si vymyslí, ale to, že mě porazí opravdu férově, mě nenapadlo. Pravda, měl náskok, ale stejně mu to plavalo nečekaně rychle. Nenápadně se ke mně přitočí.

„Chci jít na rande,“ pošeptá mi do ucha a rychle se zase odsune stranou. Mně zatrne v podbřišku. Nikdy předtím na rande jít nechtěl. Pořád jsme se někde schovávali nebo si hráli venku na kamarády. Musím se sám pro sebe usmát a ještě víc, když ucítím jeho ruce na své noze. Velká výhoda, že jsem ve studené vodě, hodím po něm očkem. Ten hajzlík se škodolibě usmívá. Pomalu se vydáme na druhý břeh k ostatním.

„Nedáme občerstvovací pauzu?“ optá se nás David, když dorazíme na deku.

„Já jsem pro,“ reaguje Tomáš.

„Ty bys pořád jen žral,“ oponuje Markéta.

„Já jsem taky pro. Dietu začnu držet až od zítra,“ mrkne Stáňa.

„To tu dlouho nebylo,“ rýpne si Markéta, kluci radši mlčí.

„To víš, Markét, vždycky když se probudím, tak je dneska a ne zítra,“ nenechá se rozhodit Stáňa s úsměvem na tváři.

Vybíráme, kdo si co dá. Jídla tu mají klasicky smažená a dost nezdravá. K pití si všichni dají pivko, dokonce i Petr. Já a Tomáš musíme zůstat u Birella.

„Co se děje?“ zeptá se Vítek Petra, který těká očima všude okolo.

„Tady jsme vedli rozhovor, že?“ zadívá se okolo sebe.

„Jo, přesně tady v tom bufetu,“ potvrdí mu Vítek.

„Ahoj Petře,“ ozve se za námi.

Petr

Otočím se po hlase. Před sebou uvidím vysokého, vysportovaného kluka. Jeho tvář mi je povědomá. Velmi povědomá. Vedle něho stojí ještě jedna postava.

„Ahoj Martine,“ samotného mě zaskočí, že ho oslovím. Nevím, jak se mi mohlo propojit jméno s obličejem, ale popravdě jsou situace, kde nechápu sám sebe.

Martin přelítne pohledem celou naši skupinu.

„Jak se máš, dlouho jsme se neviděli. Slyšel jsem, že jsi měl nehodu a byl v nemocnici,“ vychrlí na mě vodopád slov.

Skoro ho nevnímám, před očima se mi míhají obrázky: Já a Martin v kavárně, na kole, ve sprše, v posteli, na koupališti.

Počkat… koupaliště? Začínají se mi vyjevovat detaily. Já a Martin, Vítek, Markéta. To s ním jsem tu byl! Byli jsme tady, protože je z Kladna a já nechtěl nikoho potkat! Jenže člověk míní, život mění! Prohlédnu si v rychlosti kluka vedle něho. Ten je mi taky povědomý. Vzpomínka na líbající pár mi na setinu vteřiny proběhne hlavou. Stejně jako rychlý úprk v autě. On je důvod mé nehody! Tedy, můžu si za ni sám, to já hlavně v tom stavu neměl sedat za volant. Ale on je ta okolnost, co mě do toho auta přivedla! Nahmátnu Markovu dlaň a rychle ji stisknu. Potřebuji pevný bod. Potřebuji vědět, že je vedle mě, že je tu pro mě. Ruce se mi roztřesou. Nejenom ruce, chvěju se celý. Zase cítím tlak na hrudi.

„Potřebuji pryč,“ šeptnu Markovi do ucha a zvedám se. Marek pouze přikývne a pomůže mi vstát.

Martin mě sjede očima a zastaví se na náhradní noze.

„Proboha, co se ti stalo?“ vykulí oči. Nemám nejmenší chuť mu cokoliv říkat. Rychle pádím pryč. Marka táhnu s sebou.

Musím si to všechno srovnat v hlavě, je to tak intenzivní. Vzpomínka na jeho nevěru se mnou pořádně zamává. Vím jen, že s ním nechci mít nic společného, mám Marka, ten je moje všechno. Aniž bych musel cokoliv říkat, ostatní začnou balit věci. Cítím, jak se mi hrnou slzy do očí.

Vyklízíme pole, když se mi do cesty postaví Martin.

„Můžeš mi říct, co se ti stalo?“ nedá se odbýt.

„Nech ho být!“ klidným, ale pevným hlasem pronese Marek. Stoupne si mezi nás, jediné, co prozradí, že je naštvaný, jsou dlaně, které svírá v pěst. Martin se mu zostra zadívá do očí. Jeho pohled následně sjede na mě. Nedokážu mu čelit, dívám se do země. Marek pohled vydrží, trochu se tělem přiblíží k Martinovi, ten ustoupí do strany a nechá nás projít.

***

„Kdo to byl?“ zeptá se, když už ostatní jsou pryč. Nechce se mi na to moc odpovídat. Rozhlížím se kolem sebe. Oči se mi ve finále zaseknou a zamknou na Markovi.

„Budu čekat dlouho na odpověď? Vím, že sis vzpomněl!“ naštvaně se mi zakouká do očí. Nemá cenu cokoliv tajit. Zná mě moc dobře.

„Můj ex,“ ošiju se a uhnu pohledem.

Cestu zpátky mlčíme. Po očku ho pozoruji. Mlhavě se mi začíná vyjevovat střípek minulosti. Občerstvení u cesty, řeka, já si povídám s nějakým klukem. Rozhovor se mi nevybaví, ale spatřím Marka, který mě odtáhne stranou se stejným výrazem. Dohadujeme se. Najednou mi to blikne! On žárlí! Začnu se uculovat. Marek prudce sjede na lesní cestu a zastaví.

„Můžeš mi říct, čemu se směješ?“ rozčiluje se.

„Tobě,“ moc to nevylepším a jeho podrážděný pohled mi dá hned za pravdu.

„To si ze mě děláš prdel, ne?“ křikne vytočený na nejvyšší míru a prohrábne si vlasy.

Nakloním se k němu, ne, nemám strach, vím, že by mi nikdy neublížil. Na to ho znám moc dobře.

„Máro, já chci jen a jen tebe! Nikoho jiného! Chápeš?“ intenzivně se mu dívám do očí. „Nečekal jsem, že ho potkám, a rozhodně se k němu nechci vracet. Jediný, koho chci, jsi ty! Ani kdyby byl sám,“ ujistím ho, vím přesně, na co by se zeptal.

Chvíli mlčí, všechno mu šrotuje v hlavě, až se mu z ní kouří.

Zadívám se na jeho rty, nakloním se k němu, nejistě se přibližuji, špičkou jazyka si olíznu rty. Ty červené, naducané bochánky mě přímo vybízejí k polibku. Navíc, když jsou zkřiveny v úšklebku. Váhavě ho políbím, dlaň si položím na jeho vypracované břicho, postupně mířím níž až k lemu trička a zajedu pod něj. Náš polibek se prohloubí. Marek již není pasivní, přidá se ke hře jazyků. Chytne mě za vlasy a přitáhne co nejblíž k sobě. Rukou šmátrám pod trikem. Cítím, jak se mu napíná a chvěje každý sval na břiše. Mně se začíná napínat něco jiného a jinde. Nejsem jediný, oddálí se ode mě.

„Musíme jet,“ vydechne roztouženě. Jeho pohled je stále zastřený.

***

Cestou k pokoji odhazujeme oblečení. Pouze když sundáváme kousky oblečení, tak se od sebe odlepíme. K velké posteli, na kterou mě povalí, dorazíme oba už v rouše Adamově. Lehne si bokem vedle mě. Jeho doteky se mnou mávají, dostávají do nebeských výšin, chci víc. Chci ho cítit v sobě.

„Chci tě,“ vzdychnu mu do úst.

„Jsi si jistý?“ zadívá se mi do očí.

Pouze přikývnu. Vstane, v šuplíku najde kondomy a gel. Položí je vedle nás. Ležím na zádech, dívám se mu do očí. Jsem nervózní, jako by to mělo být poprvé. Marek se uvelebí mezi mýma nohama, do stehna mě tlačí jeho tvrdý penis. Líbá mi krk, postupně se propracovává níž, až si jeho jazyk najde moji tvrdou bradavku. Obkrouží ji, nasaje, vezme do zubů a malinko skousne. Náš zastřený pohled se střetne. Už nemůžu vzrušením vydržet, snažím se nevydávat zvuky. Na kůži cítím jeho horký dech. Dostane se k mému podbřišku, který zahrne polibky. Rukou chytí kořen a jazykem mi přejede po špičce, trochu ho nasaje. Druhá se věnuje koulím, hladí je, tiskne, drtí. Moje předsevzetí být potichu vezme za své. Kroutím se jak had. Prstem obkrouží dírku slasti, to už mě má celého v puse. Na chvilku přestane, na prsty si nanese gel. Ta chvilka mi pomůže, abych se trochu vzpamatoval a neudělal hned. Zase si mě vezme celého do pusy. Pokračuje v dráždění, pomalinku zkusí do komůrky zasunout první prst, lehce, ale rozhodně se probojovává dál a dál, dokud se neuvolním na celou délku. Nahmatá můj hrbolek slasti. Projede mnou vlna rozkoše, instinktivně se na něj nabodávám. Přidává další prst. Cítím plnost, ale už bych chtěl hlavně jeho v sobě. Zadívám se na něj, vlny slasti mnou projíždějí v návalech. Zajedu mu prsty do vlasů. Nevím, jak dlouho vydržím. Začne mě zpracovávat třetím. Moje výdrž je na hraně.

„Prosím, pojď už do mě,“ kňournu.

Jen se na mě usměje. Pomůžu mu nasadit kondom, ještě přidá velkou vrstvu gelu, ani moji dírku nevynechá. Vezme moje nohy pod koleny. Nasměruje na moji komnatu. Lehce zatlačí, povoluji se. Pomalu se posouvá kupředu. Cítím se tak nádherně plně. Vzrušení se mísí s mírným nepohodlím. Jakmile mě naplní celého, dá mi chvilku, abych si zvykl.

„Můžu?“ šeptne.

Přikývnu. Nejsem schopný cokoliv říct. Začne se pomalu pohybovat. Nevnímám nic jiného než jiskry, které lítají ze středu do celého těla. Pánví mu vycházím vstříc. Chci víc. Pochopí a jeho pohyb nabere na intenzitě a rychlosti. Vezme mě do ruky, pevně stiskne a rozehraje hru pro dva. Vlny rozkoše se násobí a jdou rychleji za sebou. Mám na krajíčku. Slyším, jak se naše hlasy mísí. Už to nevydržím a přelétnu přes okraj. Pokropím mu ruku a sobě břicho. Stahuji se kolem něho, netrvá dlouho a následuje mě. Když se vrátíme z výletu, vyklouzne ze mě, podá mi kapesníky. Utře se, zabalí kondom do ubrousku a vyhodí. Přitulí si mě zpátky na hrudník, obejme a přitom hladí. Slyším tlukot jeho srdce, cítím horkost našich těl. Je to tak uklidňující. Jsem unavený, ale příjemně.

***

Sluneční paprsky lechtající obličej mě přivedou z říše snů do bdělého stavu. Cítím tělo, které se ke mně zezadu tiskne. Opatrně se pootočím. Marek ještě spí. Prohlížím si ho, prstem začnu kopírovat linie jeho tváře. Doputuji k rudým, od polibků opuchlým rtům. Zavrtí hlavou, chce uhnout. Uchichtnu se, ale nenechám toho. Líbí se mi ho provokovat. Najednou se mi zakousne do prstu a otevře jedno oko. Natáhne se a políbí mě.

„Jak se cítíš?“ pohladí moji tvář.

„Výborně, miluju usmiřovací sex,“ zašklebím se na něj.

„Nic tě nebolí?“ vyzvídá.

„Ne, neboj, nejsem žádná cimprlína, abych se rozpad na kousky,“ tlemím se mu.

„Tak to jsem tě včera asi málo zničil,“ překulí se na mě.

Za hodinu se zničíme navzájem. Endorfiny se mi vyplavily do krve, jsem šťastný jak dlouho ne. Včera jsem si vyčerpáním zapomněl sundat svoji nohu, a tak mohu bez nehody vyrazit do koupelny. Sprchu vážně potřebuji. Marek se po chvíli ke mně přidá. No, asi to nestačilo, protože ještě pokračujeme. Musíme využít, že jsme tu sami.

Společnými silami si připravíme něco k jídlu a zapadneme zpátky do postele. Rozhodneme se pustit si film. Nikam nepospícháme. Pouze odpoledne půjde Marek za koňmi. Musí s nimi trochu pracovat, jinak by mu prý zvlčili, jak mi vysvětlil.

„Už víš, kam mě vezmeš na rande?“ šeptnu mu do ucha během filmu.

„Nebuď zvědavej,“ zasměje se a cvrkne mě do nosu. Dál se dívá na obrazovku.

„Tss,“ nafouknu se.

„Lásko, kdybych ti to řekl, tak to není překvapení,“ pohladí mě.

„Hm,“ zamračím se.

Mám rád, když si můžu věci naplánovat. Změny mi nedělají dobře a taky nemám rád překvapení. Vím, že Marek by neudělal nic zlého, ale stejně. Nemůžu se soustředit na sledování děje. Co když se mnou na rande jít nechce? Na druhou stranu se nestydí za to, že ho přitahují kluci. To spíš jsem já, kdo se v tomhle ohledu drží při zemi. Proto i mě samotného překvapilo, co to ze mě vypadlo. Umím vykolejit i sám sebe. Budu si muset na to zvyknout.

***

Mamka už je zase zpátky ze služební cesty. Naštěstí mezi námi vládne pohoda, dokonce Marka přijala. Takový pokrok jsem nečekal, ale potěší, o tom žádná. Vídám se s ním každý den. Často spím u něj nebo on u mě. Akci Po stopách vzpomínek jsme na chvilku odložili. Přece jen mě poslední setkání trošku rozhodilo. To ale nemění nic na tom, že se mi střípky minulosti samovolně vracejí. Hlavně na naši partu a Marka. Většinou je to tak, že někdo něco vypráví a já to doplním. Jde to skoro samo, jen by mě občas nemusela tak moc bolet hlava. Samozřejmě, že mě mamka hned hnala na neurologii. Jsem naprosto v pořádku, jen se mozek musí vypořádat s návratem vzpomínek. Jak to přesně funguje, to mi neřekl žádný doktor. Je to prý pro ně stále velká neznámá. Rada je, abych na sebe netlačil. Dokonce rande jsme byli nuceni odložit na neurčito. Moje tělo, přesněji hlava, mě ještě občas trochu zradí.

Dneska po delší době jdu za Samaris. Malinko jsem ji zanedbával. Musím to napravit. Sotva vejdu na dvůr, zůstanu ohromeně stát.

„Co to je?“ ukážu na Samaris.

„Lásko, ty nepoznáš Sami?“ usměje se.

„Tak jinak, proč má na sobě sedlo?“ zeptám se.

„No, protože pojedeme na vyjížďku,“ vysvětlí.

„Jestli si myslíš, že na to sednu, tak jsi na velkým omylu! Nesednu na nic, co nemá brzdu ani volant!“ šermuju prstem před sebou.

„Neboj, brzdu i volant má, ale trošku jinak, než jsi zvyklý,“ začne přesvědčovat.

„Na to zapomeň,“ nedám se a couvám před nimi.

Jen si nevšimnu, že za mnou stojí Klára, a narazím do ní. Ta mě hned chytne kolem ramen.

„On ti to neřekl, co na tebe plánuje?“ zeptá se.

„Co myslíš?“ vyjedu po ní. Hned mi je to líto, protože si to nezaslouží. To ten malý hajzlík, co se mi směje. Teda ne že by byl malý, on je velký, vyšší než já, ale chápete, ne.

„Prostě ne, nesednu na ni,“ stojím si za svým a dál dělám scénu.

Vážně se mi do toho nechce. Jasně, že ze země si ji pohladím, vyčistím, vezmu na prochajdu, ale sednout? To může jen blázen a to já nejsem!

„Dobře, chápu, už se nemusíš tak vztekat,“ ujistí mě Marek a začne Sami odstrojovat.

„Nechceš jít dovnitř?“ snaží se zachraňovat situaci Klárka.

„Ne,“ odseknu.

Otočím se na patě a mizím ze statku. Sakra, ten mě ale nasr… naštval!