Žít okamžikem 2.

Marek

Zaparkuji auto před obytnou budovou. Zajdu pozdravit rodiče a ségra nejspíš bude ve stáji. Vyjdu zadním východem a jsem na nádvoří, naproti mně jsou hospodářské budovy. Už se těším, až si dojdu do výběhu pro Samaris. Ona je moje srdcovka. Dneska ji vezmu ven. Proběhneme se spolu. Bože, tohle mi chybělo. Měl jsem zkouškové, a tak jsem na své miláčky neměl tolik času. Teď jim to vynahradím, budu mít skoro tři měsíce volna. Nejdu na brigádu, protože moje brigáda je tady. Na zrenovovaném statku s koňmi. Z toho mi dva fríští koně, Samaris a Nero, říkají pane. Mí rodiče a sestra jsou soutěžní jezdci. Ve světě koní jsou relativně známí. Ale není to úplně na světové úrovni jako třeba hokej nebo fotbal.

A já, já jsem pro všechny mimoň. Já jsem natural horsemanship. Co to znamená? Znamená to, že s koněm mluvím, dá se tak nějak říct. Připadám vám jako blázen? Buďte v klidu, nejste jediní. I mé rodině jsem přišel jako blázen, ale teď už mě respektují. Jsem tak rád, že nevidí svět černobíle, ale barevně. Vždyť i my lidé jsme tak moc barevní, a to nemyslím barvu kůže.

Z radosti si poskočím, je to tak fajn být doma.

„Čus Marku, jdeš ven se svými broučky?“ zdraví mě Klára.

„Ne, dneska mě čeká jen jedna dáma,“ mrknu na ni.

„Takže jen Sami? Nikdo jiný?“ zasměje se na mě.

„Ségra, víš jak? Jiná dáma než Sami u mě šanci nemá.“ Zazubím se na ni. Už dávno vědí, že jsem na kluky.

Miluji ten mumraj tady okolo. Převlíkám se v šatně pro všechny. Prostě pro ně nechci být vrchnost, syn majitele stájí, co má výsady. Já jsem jeden z nich. Je jedno, jestli je to začátečník, pokročilý jezdec, anebo už sportovec. Pro mě jsou si všichni rovni. Všechny nás spojuje láska ke koním a ta je celoživotní.

Beru si letní rajtky, abych se venku neupekl, k tomu volnější tričko. Perka na nohy, chapsy do ruky. V sedlovně si vyzvednu čištění na koně. Chapsy a čištění nechám na úvazišti a jdu k výběhům. Pískám si a zvednu hlavu k nebi. Je nádherné, kobaltově modré, sem tam nějaká řasa. Žádný náznak toho, že by měla přijít letní bouřka. Bože, celý se chvěju vzrušením. Celé moje tělo vrní takovou tou nedočkavostí a radostí. Moje nálada je plná očekávání, až se rozběhneme po louce a budeme vnímat jeden druhého. To naše propojení nejde slovy popsat.

U výběhu už na mě čekají oba dva, a když nečekají, stačí zapískat a oni přiběhnou. Dost lidí mi to závidí, ha ha. Rozpojím elektrický ohradník.

„Ahoj hochu, dneska zůstáváš tady.“ Pohladím Nera po hlavě až k nozdrám a on mi mírně vyfoukne vzduch do dlaně. Slyším jeho tichounké zaržání. Samaris už z druhé strany do mě drká hlavou.

„Holka, já vím, že jsi tu. Dneska jdeme spolu jen my dva.“ Dám jí pokyn, aby mě následovala. Elektrický ohradník opět spojím.

Ještě jednou pohladím Nera. Kouká na mě velkýma očima, jestli si nerozmyslím ho vzít. Ještě to nejde. Před týdnem kulhal, a tak má nařízený klid. Už je to velmi nepatrné, tak zítra ho jen v klusu zkontroluji, zda je to ok.

Na úvazišti dám Sami pamlsek a začínám čistit. Naštěstí je čistá, tak to není velká námaha. To v zimě, to je jiná sranda. To se vám vyválí v bahně a vy z koně máte obalovaný řízeček.

Nasazuji si chapsy. To jsou takové lýtkové návleky v dolní části spojené gumovým páskem, který si dáte na podrážku boty, zhruba do poloviny chodidla. Vyskočím na hřbet, zasalutuju ségře a mizíme na naši prochajdu.

Dneska to vezmu kolem výběhů, hned za nimi je les, takže je dobrý, že sem není vidět z cyklostezky. Ještě aby nám je lidi krmili! Nevadí mi, když si je pohladí. O tom žádná, ale krmit ne!!! To je bohužel můžou zabít a ani o tom nevědět. Stačí mít polotvrdý nebo plesnivý chleba, dát hodně jablek a kolika je na světě. Už to nechci zažít, když jsme bokem od dvora a výběhu museli utratit Ikara, měl tak závažnou koliku, že převoz do Brna možný nebyl. Ne, na to vůbec myslet nechci, zavrtím hlavou, abych ty myšlenky vyhnal pryč.

Už křížím cyklostezku. Sami trošku zpozorní, mírně ztuhne a zadívá se někam do dáli a maličko zatáhne ruční brzdu.

„Broučku, co se děje?“ pohladím ji po krku a zároveň očima hledám po okolí zdroj paniky. Jediný, co vidím, je kluk na lavičce.

„Ale no tak, to přece nic není. V klidu ho mineme, ale jestli potřebuješ, tak si to pořádně prohlídni,“ chlácholím ji hlasem i dotykem. Opět se uvolní a přidá do kroku.

Blížíme se k sedící postavě. Sami si ho zvědavě prohlíží. Mírně se k němu natáčí, jako by za ním chtěla jít. Klidně zastavuje, podívá se na mě, zpátky na něj a zase na mě.

Znám ji. Vím, že tím mi říká, že chce jít za ním. Už kolikrát mě takhle dotáhla k lidem, kteří potřebovali její objetí. Zahledím se na sedící postavu. Lokty má opřené o kolena, hlavu v dlaních a dívá se do země. Celý je takový schoulený do sebe. Vůbec na okolní svět nereaguje.

„Myslíš to vážně?“ zadívám se do koňských očí a ona na mě. Vždy ke mně natočí hlavu, když potřebuje na něco upozornit.

„Tak fajn, dělej si, co chceš. Věřím ti.“ Přece jen se ale pro jistotu rozhlédnu po okolí, jestli nikdo není v dohledu. Pustit koně na volno může být pro někoho nepříjemné. Vím, že ode mě neuteče. Vždy se ke mně vrátí, a proto si tohle všechno dovolit můžu. Stejně jako s Nerem, ale ten by se na kluka vykašlal a dělal vše pro to, abychom už cválali.

Seskočím z ní. Pomalu se vydávám k lavičce, následuje mě, předchází mě a já se zastavuji. Do tohohle jí nezasahuji. Ona musí najít ten správný okamžik pro kontakt s dotyčným, a že to umí. Zastavuje se asi tak metr od něj. Skloní hlavu, natáhne krk a velmi klidným pohybem se přiblíží ke kolenu chlapce. Ten až nyní zaregistruje pohyb před sebou. Pobaveně sleduji jeho střídání emocí v obličeji. Nejdřív mu vyjede obočí až navrch hlavy, pak překvapeně vypoulí oči a následně se uklidní. Vážně nechápu, jak si jí mohl nevšimnout už dřív. Natahuje hřbet dlaně a nejistým dotykem jí přejede po nozdrách. Sam se ani nehne, pouze mu vydechuje do ruky. Celé to jejich napojení je krásné. Kluk dostává jistotu a prodlužuje hlazení po celé hlavě, na krku, a je to tady. Obejme ji kolem krku.

Já to celé dějství pozoruji zpovzdálí. Tohle je jen jejich chvilka. Sednu si do trávy. Vím, že to může trvat minutu, ale klidně i hodinu. Ta černá potvůrka ví, kdy má odejít, a to se vrátí ke mně, anebo se poblíž začne pást. Zavřu oči, za zády se opřu dlaněmi o zem a tvář nastavím teplému sluníčku. Užívám si toho klidu a nicnedělání a ztrácím se ve svých myšlenkách.

Vzpomínám na svoji první lásku. On tehdy začal chodit na gympl do Prahy a já byl už na střední v Kladrubech. Byl jsem tam na intru, tak jsme se viděli jen o víkendech. Jeden víkend jsem přijel a on nikde. Prostě zmizel. Pak jsem se dozvěděl, že rodiče se rozhodli, ať zůstane u babičky v Praze. Měl to blíž do školy a mohl se o babičku částečně postarat. Jeho rodiče si mezitím budovali kariéry. Už nikdy jsem ho neviděl. Hodně mě to vzalo. I teď po pěti letech se mi z té vzpomínky rozbuší srdce.

A ta láska teď tady stojí přímo přede mnou, hladí mého koně. Jediné, co mě zaráží, je to, že mě vůbec nepoznává. Nevím, co se děje nebo co se stalo. Jsem z toho rozpolcený a dost frustrovaný. Rukama si prudce prohrábnu vlasy, odfouknu prudce vzduch z plic, musím se uklidnit. Nejradši bych ho chytil a zalomcoval s ním, ať se probere. Jsem tady a chci vysvětlení! Na to přece mám právo! Jenže něco je špatně, a to špatně mě varuje. Nedělej to, dej mu šanci, aby ti to vysvětlil sám! Takže se rozhodnu, budu hrát jeho hru. Dělat, že se neznáme. Popravdě nemyslím si, že jsem se změnil tak moc, aby mě nepoznal. Prostě se mu nějak představím a uvidíme, co se stane!

Ani nevím, kolik uběhlo času, když se na ty dva podívám. Petr stále objímá Samin krk a přitom se tak trochu chvěje. Trhá rameny. Skoro to vypadá, jako když brečí. To se ke mně dostane i vzlykající zvuk. On vážně brečí a pohybuje rty, nebo se mi to zdá? No mají čas. Opět zavřu oči a nastavím tvář zpátky ke slunci.

Jojo, člověk někdy potřebuje velký objetí od pořádnýho koně. Vždyť už i existuje psychoterapie pomocí koní, ale to já nedělám. Nejsem psycholog.

Náhle mě z myšlenek vyruší hlas.

„To je tvůj kůň?“

Rozhlédnu se po okolí.

„No vzhledem k tomu, že tu nikdo jiný není, tak nejspíš ano,“ pousměji se na něj.

Nervózně přešlápne z nohy na nohu, sklopí zrak k zemi, opět na mě jukne a skousává si spodní ret.

„Klidně se ptej.“ Vyčkávavě na něj hledím, hlavu mám zakloněnou. Nechci se zvedat, abych ho nevyděsil. Přece jen jsem vyšší a starší než on.

„No mě by zajímalo, jak ho ovládáš, když na sobě nic nemá?“ nakonec se zeptá.

Tu otázku jsem přesně čekal.

„Myslíš, že abys mohl jezdit, potřebuješ sedlo a uzdu?“ odpovím otázkou.

„Nejspíš ne,“ prohodí potichu, to už jde ke mně a sedá si taky do trávy.

Zadíváme se oba na Sam, která se pase opodál.

„Nebojíš se, že ti uteče?“ tiše se zeptá.

„Vůbec ne. Něco ti ukážu. V klidu seď, já se jen musím postavit. Hlavně se ničeho neboj, jo?“ mrknu na něj a vstávám. Narovnám se v ramenou, celé tělo jako uvedu do mírného napětí. Sam se okamžitě přestává pást, zvedá hlavu a zároveň se rychle natáčí tělem ke mně. Ví, že se něco děje. Napětí v těle povolím, ramena stáhnu dolů a hlavu dám trochu mezi ramena, jako kdybych se tak trochu sbalil do sebe. S malým krůčkem vzad a drobným gestem dlaně, kdy před sebou opíšu půlkruh, Sam ke mně přibíhá, sklání hlavu do úrovně mého pasu a přede mnou se zastaví. Dává mi tím najevo svoji podřízenost vůči mně. To vše se odehraje asi během tří vteřin. Pro neznalého diváka je to něco jako malý zázrak.

„Ty jo, jak jsi to udělal?“ obdivně na mě kouká.

„Řeč těla,“ usměju se na něj.

„Aha,“ zmateně se na mě podívá, „tomu moc nerozumím. Budu už asi muset jít.“

„Úplně v pohodě.“ Zadívám se na hodinky, je už docela pozdě. Trochu jsme to tady přetáhli. „Taky pofrčíme domů.“

„Promiň, asi jsem ti překazil plány,“ zahledí se mi do očí s omluvou.

Nejde si nevšimnout, jak smutné oči má.

„To nic,“ zakřením se na něj.

Pomalu se zvedá a kráčí pryč.

„Hej, já jsem Marek, a kdybys někdy ještě nás chtěl vidět, tak nás najdeš na statku,“ zavolám na něj.

Zastaví se a otáčí.

„Petr,“ představí se zpátky. Trochu mě tím vykolejí z konceptu, ale nedám na sobě nic znát. „A to mě jako zveš?“ v očích mu uvidím hrát ohníčky.

„Já ne, to tady dáma a víš jak, dámy se neodmítaj,“ zazubím se a mávnu mu na pozdrav.

Jen co mi zmizí z dohledu, opřu se o Samaris, ruce si přehodím přes její kohoutek a podrbu ji. Zadívám se do nádherných velkých kukadel.

„Není to divné? Ani se nezarazil, když slyšel moje jméno, a viděla jsi ty jeho oči? Ty byly opravdu smutné, co se tu děje?“

Jedinou odpovědí mi je tiché zafrkání. To už se Sami začíná pást a nejspíš si myslí něco o prdeli.

„Taky řešení,“ uchichtnu se.

Vydáváme se na cestu domů.

***

Petr

Před domem už stojí rodiče. Ustaraně se rozhlížejí, ve tváři mají vepsaný strach, nervozitu a zděšení. První, kdo mě zahlídne, je otec. Jeho postoj se uvolní, houkne na mamku a ta se taky zadívá mým směrem. To už se ke mně oba dva rozbíhají.

„Peťulko, kde jsi?“ objímá mě máma, zatímco jí slzy tečou po tvářích. Chytne mě za líce, zakloní hlavu a hluboce se mi zadívá do očí. „Prosím tě, příště nám nech vzkaz, že jsi někam šel. Myslela jsem, že se zblázním strachy,“ pevně mě přitiskne ke svému tělu.

Zahledím se na otce. Ten jen pokrčí rameny.

„Nebo si příště vem mobil, ať ti můžeme zavolat,“ doplní.

Poodstoupím od mamky a prohledám si kapsy. Šacuji se a mobil nikde.

„Máš ho na stole, v kapse ho nenajdeš,“ pousměje se táta. „Pojďte domů, už bych si dal večeři,“ otáčí se a vyráží k brance.

„Pojď, zlato,“ chytne mě máma a táhne za ruku domů.

Po příchodu do domu si jdu sednout ke stolu v kuchyni. Dívám se, jak máma nakládá jídlo na talíře.

„Omlouvám se, vyběhl jsem tak rychle, že jsem si zapomněl s sebou vzít mobil a nenapsal jsem vzkaz. Nepočítal jsem, že budu tak dlouho venku,“ natahuji se pro vodu ve džbáně, abych si nalil do sklenice.

„Kdy jsi odešel a kde jsi vlastně byl?“ otočí se na mě mamka.

„Byl jsem na cyklostezce, potkal jsem tam kluka s koněm,“ vyprávím, co se stalo.

„Hm a ten kluk, to byl tady ze statku?“ vyzvídá pro změnu táta.

Napiju se vody ze sklenice, podívám se na tátu.

„Jo jo, prý se jmenuje Marek a můžu se kdykoliv stavit,“ pokládám sklenici na stůl. Zaregistruji udivený pohled mezi rodiči a jakoby nějakou nonverbální komunikaci.

„A ten Marek, o čem jste se bavili?“ už se zase ptá máma.

„Skoro o ničem, jen tam se mnou byl. Pojďte už jíst, mám docela hlad,“ popoháním rodiče.

***

Po večeři se vrátím do pokoje. Sednu si ke stolu, otevřu notebook a najdu si stránky zdejšího statku. Podle stránek se věnují přípravě jezdců na soutěže, učí nováčky jízdě na koni. Vyučují i přirozené komunikaci s koněm.

To mě zaujme a rozkliknu si odkaz pro více informací. Na titulní fotce je Marek, sedí na koni a vedle něho je hned druhý, jsou osvětleni sluncem. Dlouze se zadívám Markovi do tváře. Má soustředěný výraz, zároveň uvolněný, který se stáčí do úsměvu. Oči a hlavu mírně sklopenou s pohledem na krk koně pod sebou.

Jeho sebejistý posed, wau, to je něco. Nemůžu z něho spustit zrak, je tak… jak to říct. Žádoucí, sexy? V podbřišku cítím, jak se mi někdo probouzí. Rozhodnu se jít do koupelny si ulevit od tlaku, který je každou chvilkou silnější a silnější. Nejdřív si ale musím sundat protézu a s pomocí berlí doskákat do koupelny.

Fajn, takže opravdu se mi líbí kluci, o tom není pochyb, když vyřídím svou potřebu a svezu se ve sprše po kachličkové zdi do sedu. Nechávám na sebe téct proud vařící vody a vířit myšlenky v hlavě. Po delší době vodu vypnu, osuším se a zabalím do ručníku. Rukou setřu zarosené zrcadlo, zaostřím na odražený obraz.

„Tohle je tvá realita, tak se s tím smiř!“ pomyslím si a bouchnu dlaní do kraje umyvadla.

„Auuu,“ začnu poskakovat po koupelně. Samozřejmě, že jsem se klepnul do malíčku! Bolí to jak čert. Naštěstí už mám vyvinutý cit pro rovnováhu, takže se mi povede nespadnout.

Vyskáču ven z koupelny, už jsem na půl cesty k pokoji, když zaslechnu mámin tichý hlas.

„Ne, už jednou jsem o něj skoro přišla, nebudu to opakovat znova.“

Chvíli nic neslyším, to jí nejspíš táta odpovídá.

„Už jsi měl dost času se s tím vyrovnat, já tuhle příležitost využiji. Je jen na tobě, jak se s tím vyrovnáš.“

Zakroutím hlavou, nechápu, co řeší a ani mě to moc nezajímá. Doskáču do pokoje, sednu si na postel, berle si opřu o stěnu u kraje postele. Dívám se na svůj pahýl, začínám být rezignovaný. Pořád mě to štve, o tom žádná, ale není to drastický jako dřív.

Že bych se s tím už začal smiřovat? Chci si lehnout, ale zjistím, že notebook je na stole, takže si zase beru berli a doskáču ke stolu. Znáte to, co není v hlavě, je v noze. Ne, v mém případě nejde použít množné číslo. Vrátím se zpátky k posteli, překontroluji, že mám u sebe i mobil, a jdu se zakoukat do stránek zdejšího statku. Začtu se do článku a zjišťuji, o čem to vlastně je, ta přirozená komunikace koní. Jedná se o řeč těla, kterou cvičitel vysílá ke koni a ten to umí rozluštit a naopak. Neuvěřitelné!

Tiché zaklepání mě vyruší.

„Ano,“ zvednu hlavu a zadívám se na dveře, kdo otvírá.

„Ahoj, Peti, můžu na chvilku?“ mamka strčí hlavu do dveří.

„Jasně, vem místo,“ poplácám kraj postele a dělám místo.

Rozhlédne se po pokoji. Zadívá se na mě smutným, rozpačitým a bezradným výrazem. Zvědavě po ní pokukuji, to je poprvé, co ji vidím nejistou.

„Copak potřebuješ?“ vybídnu ji.

„Jen tě chci ujistit, že tě mám moc ráda a nezajímá mě, čím jsi, ale jaký jsi. Mrzí mě to všechno.“

„O čem to mluvíš?“

Pohladí mě po vlasech, už jsem si na její dotyky zvykl.

„Časem pochopíš,“ smutně se pousměje, vstane, ještě se na mě jednou podívá. „Dobrou noc,“ popřeje mi ode dveří a odejde.

Zakroutím pro sebe hlavou. Pousměji se, jak jsem úplně mimo mísu a ničemu nerozumím.

Zachumlám se do peřin a chystám se na cestu do říše snů. Doufám, že v té říši potkám jednoho krásného kluka na koni.

Vybavuje se mi jeho svalnatá postava opálená od sluníčka. Ten jeho zadek, ten je fakt k nakousnutí. Nejradši bych ho chytl do rukou a zmáčknul. Jen na to pomyslím a kámoš mi dává najevo, že opravdu on se do říše snů nechystá. Vidím Markovy zářivé, čokoládové oči, které se na mě smějí. Jsou trochu schované pod neposednými, tmavými vlasy. Obličej je čistý s ostře řezanými rysy, dvoudenní strniště mu dodává ráz uličníka. Jeho fotky by mohly být na předních stránkách magazínů. Hned bych je šel všechny vykoupit, nikdo jiný na něj koukat nebude!

Moje ruka přes krk a hrudník doputuje ke kámošovi. Ten už je nalitý krví a dává mi o sobě hodně znát. Prý potřebuje péči. Bral bych péči od někoho jiného, ale dneska a možná i příště mi musí vystačit moje pravačka. Začnu zlehka, sevřu kořen a letmo přejedu po celé délce. Zacuká mi v něm, prý mám přidat. Zavírám oči. Místo mé ruky se o mě stará ruka někoho jiného. Hladí mě po stehnech, hlavnímu středobodu mého vesmíru se vyhýbá. Dívá se mi do očí, usmívá se na mě.

„Chtěl bys něco jiného?“ dráždí mě na nejvyšší úroveň.

„Ty víš, co bych chtěl,“ vzdychnu.

„Nevím, musíš mi to říct,“ provokuje.

„Já… Chci…,“ rudnou mi tváře, „abys mě udělal.“

Jen se usměje, vezme kámoše do ruky, začne pumpovat. Pomalu, letmo, kroutím se pod ním jak paragraf. Boky mu vycházím vstříc. Druhou rukou mi prohmátne koule. Nevydržím, začnu se projevovat hlasově. Nejdřív potichu, ale čím víc přidává na tempu, tím víc já na hlasitosti.

Moje tělo už to nevydrží, přehoupnu se přes okraj propasti. Místo, abych padal, letím pryč. Mimo tento pokoj, mimo tuto realitu.

Když se konečně vrátím, otevřu oči, podívám se na svou dlaň, břicho a mezi nohy. Nikdo tam není, ale ta představa, to teda byla jízda. Ještě teď mám zrychlený dech. Zašmátrám čistou rukou pod polštář, kapesníky najdu během nanosekundy. Utřu se.

Bože, jak by bylo krásné se mu stulit do náručí, mít ho vedle sebe, vnímat každým nervem na těle jeho přítomnost.

Obejmu polštář v náručí, zabořím do něj hlavu. Krásně uvolněný upadám do říše snů. Tak snad tam svého prince na černém koni potkám. Usměji se naposledy a už nevím o světě.

Volně inspirováno filmem a knihou Zaříkávač koní od Nicholase Evanse.