Žít okamžikem 4. – První lekce

Marek

V noci jsem se převaloval v posteli, zabral jsem až nad ránem. Teď musím vstávat, nemůžu rozlepit oči, zívám na celé kolo. Mám pocit, že mě v noci přejel parní válec. Protáhnu si tělo. Při vzpomínce na včerejšek mě bodne u srdce. Kéž bodne, ta dýka, která se tam zahnízdila, bodá znova a znova do stejného místa a ještě se otáčí kolem své osy. Celý den jsem jak mátoha, bez nálady, energie. Dokonce párkrát štěknu na naše klienty, abych vzápětí si sypal popel na hlavu. Prostě den blbec.

Samaris moji náladu poznala a dala mi to pořádně sežrat. Modřina na ruce, jak se po mně ohnala a rafla, se už trochu probarvuje. Všichni odborníci varují, nechoďte ke koním naštvaní! Takže proč si to nevyzkoušet na vlastní kůži.

Dokonce se mi podařilo spadnout i s kolečkem do hnoje. Klidně si to vykračuji po rampě, práce přece nikam neuteče, nemá nožičky, jak je známo.

Jako jo, měl bych zastavit, kolečko vysypat do bikramky, která je pod rampou. Dokonce je tu zarážka, aby nějaký blbec to nepřejel a nezahučel tam. Takže ten blbec se našel a jsem to já! Což o to, já se z ní dostal, ale to kreténský kolečko už ne. Nezbývá mi nic jiného než zavolat rodiče a ségru, ať mi jdou helfnout. Těm cukají koutky, takže je tam vztekle chci nechat.

„Kampak!“ křikne táta. „Vůbec na to ani nemysli. Jsi pako a teď nás tu necháš ho vytáhnout ven samotný? Tak na to hodně rychle zapomeň!“

Kolečko máme naštěstí venku během chvilky, ale já vypadám a smrdím, jak kdybych se válel v hovnech! No, já se v nich válel doopravdy, že! To už nikdo nevydrží, válí se taky, ale smíchy! I mně začne cukat v koutku.

Po nutné sprše si sednu ke stolu, čumím tak nějak do blba. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí, ne. Motto zbytku mého dne. Podívám se na hodiny, je skoro šest. Musím jít pro ty moje potvory, nebo to neodnesu jen kousnutím.

Pomalu se šourám k výběhu. Moje nálada není jen na bodu mrazu, blíží se někam až k absolutní nule. Celý se oklepu, jak pes po koupání, chci ze sebe setřást blbou náladu. Už mám výběh na dohled. U něho stojí postavička. Zastavím se, pořádně zaostřím. Musím se sám sobě zasmát, jsem jak kůň, který taky, když si něco v dáli potřebuje prohlídnout, zastaví a ostří.

Pomalu se mi do duše dostává klid, ten se vzápětí mění na neklid, vzrušení a chvění. Po tváři se mi rozvíjí úsměv, který se rozšiřuje na pusu od ucha k uchu, nejde to zastavit, ať se snažím sebevíc. Emoce nade mnou přebírají kontrolu.

Vrátil se… On se opravdu vrátil… Popravdě, nečekal jsem, že se vrátí hned druhý den. Počítal jsem s tím, že se bude stáji vyhýbat dlouhou dobu.

Rázně vykročím, jdu rychleji, až běžím. Tělo mi jede na autopilota. Nedokážu se ovládnout, ale když jsem u něj, tak ho obejmu. Jednu ruku mám kolem ramen, prsty druhé dlaně zajedu do vlasů, hlavu mu přitisknu na svůj hrudník. Zavřu oči, užívám si tuhle chvilku. Začne se kroutit, mírně lapat po dechu. Nejspíš ho drtím víc, než bych měl. Povolím stisk, jeho tváře chytnu do dlaní, prohloubím náš vzájemný pohled do očí. Přiblížím svoje rty k jeho, chviličku vyčkávám, neklade žádný odpor, pohyb dokončím, letmo se dotknu těch jeho. Projede mnou elektrizující výboj. Zkusím mu je přejet jazykem, vyjde mi vstříc a pootevře pusu. Naše jazyky se v harmonii propojí v jedno zašmodrchané klubko. Pomalé, váhavé zkoumání se změní v dychtivé, vášnivé a nedočkavé objevování staronového světa. Navzájem se objímáme, nedočkavé ruce šmejdí po zádech toho druhého. Oba zapomeneme na okolní svět, vnímáme jen jeden druhého.

Potřebujeme se nadechnout, rozpojíme rty, čelem se opřu o to jeho.

„Děkuji,“ vydechnu.

„Omlouvám se. Moc mě mrzí, jak jsem minule utekl,“ nejistě se mi zadívá do očí.

„Nic se neděje, to je v pořádku,“ špitnu mu do ucha.

S úlevou se usměji. Ten obrovský šutrák, co mi spadl ze srdce, musel způsobit zemětřesení. Nemůžu se na něj vynadívat. Petr mi oplácí láskyplný pohled.

Náhle se jeho výraz mění. Trošku se ode mě odtáhne, zadívá se mi soustředěně do obličeje. Jeho výrazy můžu číst jak knihu. Nejdřív zmatek, následně nevěří tomu, co vidí, to vystřídá překvapení. Opět tu máme soustředění. Hlavu natáčí za strany na stranu, přivírá oči, pak je široce otevře, vyvalí, když přijde to poznání… Poznání, kdo jsem.

„Mar… Marku… Jsi to vážně ty?“ dívá se s vyvalenýma očima, bojím se, že mu za chvilku vypadnou na zem.

„Ahoj,“ usměju se na něj, přitáhnu si ho do objetí.

„Počkej, tys to věděl od začátku?“ odpověď si přečte v mých očích. „Proč jsi nic neřekl?“ vyčte mi, trošku se odtáhne, ale zůstane stále v mé náruči.

„Čekal jsem, až mě poznáš. Musel sis na to přijít sám,“ přestanu ho objímat. Potřebuje si utřídit myšlenky, začíná se ošívat, loupe očima po okolí.

„Vezmeme rošťáky domů, co?“ nenechám ho dlouho tápat ve vlastním světě.

Určitě je toho na něj moc. Sám si nedovedu představit, jaké to je žít ve světě bez vzpomínek. Věřím, že to nebude brát ode mě jako zradu. Tápu, co je pro něj v danou chvíli nejlepší, nejsem psycholog. Nechávám se řídit svým srdcem, empatií, emocemi. Jasně, že mám strach, že něco pokazím. Důvěra je křehká věc.

***

Zavedeme koně do stáje. Petr celou cestu po mně nevěřícně pokukuje. Má co dělat, aby se s tím vším vyrovnal. Neustále se mi drží po boku. Jde se mnou i do boxu, kam ještě nevkročil.

„Chceš jít ke mně do pokoje?“ nabídnu mu. Dychtivě přikývne, pak se ale zarazí.

„Co vaši? Vždyť…,“ zasekne se v půlce větě, slzy už má zase na krajíčku.

„Neřeš to a prostě pojď se mnou,“ povzbuzuji ho.

Jakmile vejdeme do kuchyně, všechny oči osazenstva se na nás podívají, čekají, co ze mě vypadne. Jen nenápadně souhlasně kývnu hlavou. Hustá, napjatá atmosféra se uvolní, okamžitá úleva je patrná na všech. Petrovi nenápadně položím ruku na bedra, jeho tělo v mžiku povolí. Nejen jeho, i moje vlastní.

„Vítej zpátky,“ vypískne ségra, běží k němu a prudce ho obejme. „Chyběl jsi nám,“ tlemí se na něj od ucha k uchu, stále ho drží za ramena.

Petr se rozpačitě pousměje. Klára ho rychle pouští, když zachytí můj nesouhlasný pohled.

„Já… Mrzí mě to,“ rty se mu chvějí. „Já…“ Hlas se mu zlomí a není schopen dokončit větu.

„To nic,“ položí mu táta ruce na ramena. „Až budeš připravený, povíš nám to. Všechno má svůj čas,“ povzbudivě se na něj usměje. Petr pouze polkne, přikývne hlavou. Není schopen promluvit.

„Vezmu ho k sobě,“ táhnu ho pryč. Vděčně se na mě usměje.

„Přinesu vám večeři, ať mi neumřete hlady,“ křikne na nás mamka.

„Jasně,“ houknu zpátky.

Stoupáme po schodech do patra. Petr jde první, oči se mi pasou na jeho zadku. Nejde se nedívat. Zamrzí mě, když moje pastva končí. Zarazím se, jak neomylně zamíří k mému pokoji. Přede dveřmi se zastaví, otočí se s otázkou v očích.

„Pokračuj, jdeš dobře,“ povzbudivě pronesu.

Vyčkávám ve dveřích, sleduji, jak si prohlíží pokoj. Je fajn ho mít zase tady. Nikdy by mě nenapadlo, že se toho dočkám. Těch pět let byla dlouhá doba. Měl jsem mezi tím nějaké kratší známosti, ale na Petra nešlo zapomenout. Hlavně to, jak mi z ničeho nic zmizel z očí. Prostě najednou nebyl. Jasně, že jsem ho hledal doma. Jeho otec mi jen suše oznámil, že už mě vidět nechce a odstěhoval se do Prahy k babičce. Číslo bylo nedostupné, adresa neznámá, škola změněna. Zmizel ze sociálních sítí. Nenašel jsem možnost, jak ho kontaktovat. Pro mě se propadl do země. Takže když se před pár dny objevil, nevěděl jsem, co dělat. Ani v tuto chvíli netuším, co přesně mám dělat. Svým způsobem mám pocit, že ztrácím sám sebe, svůj klid, vyrovnanost, stabilitu. To vše kvůli klukovi, který je v mém pokoji, který se mi vrátil do života. Jen na jak dlouho se vrátil? To je pro mě velká neznámá. Jestli mám strach? Jasně, že mám strach, strach cokoliv začít. Jenže ten polibek u výběhu, to byla síla. Připomínka minulosti, připomínka, co jsem ztratil.

„Sedej,“ nabídnu, hned se usadí na gauč. „Všechno v pohodě?“ kecnu vedle něj.

Udržet si sebejistotu je skoro nadlidský výkon. Vrací se mi obrazy, co vše jsme tu prožili. Ta pohovka je toho součástí, takže moje pnutí v rozkroku je více než pochopitelné. Je náročné se ovládat, ale musím to zvládnout. Pro něj dokážu cokoliv. Jen ať už mi zůstane v životě.

„Naprosto… Jen já se omlouvám za ten včerejší útěk, víš, ještě jsem si úplně nezvyknul,“ ukáže hlavou směrem k noze.

Kývnu hlavou, že rozumím. Je pouze na něm, kdy začne mluvit. Máme spoustu času, už nikdy ho ze své náruče nepropustím. Jedině, kdyby on sám chtěl.

Mamka zaklepe na dveře, čeká. Dojdu je otevřít, nejspíš má plné ruce.

„Nesu vám jídlo a pití,“ drží tác s jídlem a pitím.

„Díky,“ přeberu si tác.

Sedneme si ke stolu, pustíme se s chutí do jídla, docela nám vyhládlo. Pečené kuře s bramborem zbožňujeme oba. Zadívám se na něj, projedou mnou všechny potlačované emoce. Jsem nejšťastnější a zároveň nejnešťastnější muž pod sluncem, a to ráno jsem si myslel, že tohle je jeden z nejhorších dní mého života. Jak málo stačí ke štěstí. Jen tu sedět, jíst s milovanou osobou.

Prázdné talíře odnesu hned do kuchyně a dám do myčky. Rodinka se už rozprchla po domě. Jsem za to rád, můžu se hned vrátit k sobě, schody vyběhnu v rekordním čase, že by i Usain Bolt blednul závistí.

Už sedí zpátky na gauči. Zvědavě po mně jukne. Sednu si vedle něho, natáhnu k němu ruku, chci ho pohladit. Jenže nejistota, zda on to chce taky, mě zastaví, ruku stáhnu zase zpátky.

„Něco ti ukážu,“ vstanu, vezmu ze stolu noťák, sednu si zpátky.

Najedu na YouTube, ukážu mu videa s přirozenou komunikací koní. Vyprávím, jak jsem se k tomu dostal. Jak moc mě to chytlo. Se zájmem mě poslouchá. Jeho tělo začne vykazovat známky napětí, začne si žmoulat předloktí. Chce mi něco říct? Trochu mě to znejistí. Udělal jsem něco špatně? Ukončím videa, čekám, co bude dál.

Nečekaně se narovná, malinko předkloní, pohled zaboří do podlahy a začne mluvit. Vypráví o nemocnici, jak zjistil, že přišel o nohu, o ztrátě paměti. Co všechno vnitřně prožíval a prožívá. Mluví a mluví, občas se na mě letmo podívá.

„Víš, co je úplně na hovno na tý ztrátě paměti? Že nevím, kdo jsem byl, ani nevím, kdo jsem. Ať se sebevíc snažím si na něco vzpomenout, nejde to. Je tam jenom černo a pusto prázdno, žádný obraz, prostě nic. Jediný, na co jsem si za tu dobu vzpomněl, jsi ty. Prostě ses najednou vynořil, najednou jsem věděl, kdo jsi,“ začne vzlykat. „Vím, že tě znám, tvoje jméno, mám k tobě určitě nějakou vazbu, cítím to v srdci. Vím, že ti můžu věřit, ale vzpomínky jako takové, ty nemám, pouze pocity. Nevím, jak to mám popsat,“ smutně se pousměje. „Je prostě ze mě mrzák s rozbitým mozkem,“ zakončí svůj monolog.

Podívá se na mě, co na to říkám.

„Nejsi mrzák s rozbitým mozkem. Tohle už od tebe nikdy nechci slyšet,“ pronesu tiše, ale rázně. „Podle toho, co jsi mi řekl, se snažíš vzpomenout za každou cenu,“ vstanu a přidřepnu se před něj. Vezmu jeho dlaně do svých, pevně je stisknu, palcem hladím jeho hřbet ruky po kloubech. „Víš, co mě učí koně?“

„Ne,“ nejistě se mi zahledí do očí.

„Žít okamžikem, oni nemají minulost nebo budoucnost, mají pouze přítomnost. Teď se pasu, teď jsem na vyjížďce, teď mám jídlo,“ vysvětluji. „Proč se nezkusíš soustředit na přítomnost? Nemysli na to, co bylo, ber to jako šanci od osudu začít s novým štítem, teď a tady, prostě nepopsaný čistý list papíru.“

„Když já mám strach.“

„Strach z čeho?“

„Že neznám minulost, tak jak můžu přežít budoucnost?“

„Péťo, svoji budoucnost nezná nikdo, ta je poněkud nejistá. Člověk občas musí zariskovat a skočit do toho rovnýma nohama,“ postavím se. „Chceš jít do té nejisté budoucnosti se mnou? Budu po tvém boku, ať se děje, co se děje,“ natáhnu k němu ruku.

Super, zase reaguji rychleji, než si můžu vše promyslet. Jenže to bych to nesměl být já! Prostě budu pro něj kamarád. Uvidím, kam nás to dovede. Jen naivně doufám, že to není špatné rozhodnutí. Musím být pro tentokrát jen kamarád, přesvědčuji sám sebe. Dokážu to!

Váhavě se na ni zadívá, pomalu natahuje svoji ruku k mé, pak pohyb zrychlí a rychle mě za ni drapne.

„Chci, vím, že ti můžu věřit,“ usměje se na mě a úsměv mu už pro teď na tváři zůstane.

Ten úsměv za to stojí!

Petr

Jsem v šoku! Vracím se od Marka domů. Nějak se z toho nemůžu pořád vzpamatovat. Marek! Sakra jak mi mohl vypadnout z hlavy? Ale popravdě jsem moc rád, že ho mám zase ve svém životě. Pravda, nemůžu si pořád vybavit všechny okamžiky, které jsme spolu zažili. Snad se mi ta paměť obnoví kompletně. Momentálně se raduji i z toho mála, co jsem získal. Stále mi tam něco nehraje. Jen nevím co. Věřím, že se mi paměť vrátí, když jsem si vzpomněl na Marka. Pořád nevím, co přesně mezi námi bylo. Šlo o kamarádství, lásku, vztah? Zase kdyby to byla nenaplněná láska z jeho strany, tak by se ke mně tak neměl, ne? Dotknu se prsty svých rtů. Když bychom se rozešli ve zlým, tak by taky nereagoval tak, jak reagoval? Sakra, jak to mám všechno pobrat? Jak že to říkal? Mám žít prostě okamžikem. Prostě TEĎ A TADY, tak se tím budu řídit.

Vcházím do domu ponořen do svých myšlenek.

„Peti, už jsi jedl, nebo budeš jíst tady?“ ptá se mamka od plotny.

„Jedl jsem,“ zamumlám, posadím se na židli. Dívám se upřeně na dřevěný vzor na stole, koušu si nervózně nehet u prstu. „Mami, dneska jsem si vzpomněl na Marka,“ oznámím jí a ona se zarazí s hrncem v ruce.

„Broučku, na co sis přesně vzpomněl?“ vyptává se opatrně.

„Jen na něj, nic jiného,“ sdělím nejistě. Její výraz mi dá okamžitou odpověď, že to není všechno. Zkusím ji trochu konfrontovat.

„To, že se mi líbí kluci, víš, že?“ založím si ruce na prsa, trochu se zamračím a odtáhnu od ní.

„Ano, Peťo, vím to, stejně jako otec,“ smutně se na mě zadívá.

Moje frustrace ve mně sílí. Zklamal jsem je jako syn? Odmítli mě, nebo naopak to respektovali? Ta nevědomost mě ubíjí. Neklid se ve mně hromadí. Připadám si jako sopka, která může nečekaně vybouchnout, jen nikdo neví kdy.

„Víš, v minulosti jsme udělali chybná rozhodnutí a já je chci napravit. Můžeš nám dát šanci?“ pokračuje, slza se jí zaleskne v koutku oka.

„Jakou chybu jste udělali?“ vyzvídám.

To, že mohu dát pouze na své pocity, emoce, je velmi nepříjemné. Nemohu se o nic jiného opřít. Proč se mi paměť vrátila pouze na Marka, a to ještě jen částečně? Zdá se mi, že se motám v bludném kruhu a nemohu z něho ven. Není zde žádná odbočka, cestička, která by mě navedla jiným směrem.

„Týká se to toho rozhovoru v posteli?“ najednou se mi rozsvítí.

„Týká,“ přitaká máma. „Chci, abys věděl, že tě mám ráda takového, jaký jsi. Nic bych na tobě neměnila,“ pohladí mě po tváři.

Zamlčím, že se chci vídat s Markem. Přece se nemusím se vším svěřovat, jsem dospělý. Mohu si dělat, co uznám za vhodné! Navíc mi moje intuice říká, že by nebyl dobrý nápad, aby to věděli. Jen ty její slzy… Ta její vina v očích. Co se tu, do pekla, stalo? Jsem uprostřed všeho bez relevantních informací. Na čem mám sakra stavět? Nikdo mi nic nechce říct, a to mě vážně sere!

„Na nic jiného sis tedy nevzpomněl?“ nejistě vyzvídá, setře si slzy, které už jí dělají mokré cestičky po tvářích.

„Ne, měl bych?“ trochu útočím a snažím se číst v jejím obličeji.

„Udělala jsem kuře na paprice, dáš si?“ mění máma téma.

Potichu jíme večeři, mamka se po mně několikrát starostlivě podívá. Po obličeji jí sem tam přeběhne mrak pochybností. Nedá mi to, musím se na ni po očku dívat, stále nevím, co si o tom všem myslet. Jak že to říkala? Udělali jsme spoustu chyb? Co tím myslela? Nejde na to nemyslet. Navíc ta náhlá změna tématu. Určitě mi něco tají, ale co?

„Co se tu děje?“ otec se zrovna vrátil domů.

Zadívá se na mě zkoumavým pohledem. Od návratu z nemocnice si k němu nemohu najít cestu. Popravdě ani nijak nechci. Jeho chlad mnou pokaždé projede až do morku kostí. Musím se přesvědčit, jestli se příroda nezbláznila a v létě nám nepřinesla zimu.

„Nic,“ mamka se rychle vzpamatuje, otře slzy.

„Nandej mi večeři, hned jsem zpátky, pak si musíme promluvit,“ houkne na mamku při odchodu do pracovny.

Atmosféra v domě zhoustne. Mám sucho v krku, naleji si vodu do sklenice a na jeden zátah vypiju. Chuť k jídlu už mě přešla. Odnesu nedojedené jídlo na linku s tím, že si ho dám později. Odvalím se do svého království.

Lehnu si do postele. Vezmu si tenisák, vztekle s ním mrštím o zeď, nechám ho spadnout na zem, chci si ulevit od frustrace. Škoda, že tu nemám boxovací pytel, asi by byl účinnější.

Sundám si náhradní nohu, seberu berle a odskáču do koupelny. Napustím si vanu, labužnicky si do ní lehnu a spustím masáž. Joo, ta mi dělá dobře. Uvolňuje mi tělo i mysl.

***

Následujících pár dní se protloukám od ničeho k ničemu, párkrát si vyjedu s Vítkem do města na jídlo. Jsem rád, že mám zpátky kamaráda. Dokonce mě přiberou zpátky do party, s holkami si padnu do oka hned, David taky není k zahození, jen s Tomášem to není ono. Už jsme si na sebe vyměnili kontakty, přidali mě do skupiny. Píšeme si různé kraviny.

Pozdní odpoledne trávím vždy na statku, kde laická psychoterapie pokračuje. Dnešek není výjimka. Seberu z misky na stole pár jablek. Do jednoho se z gusta zakousnu, klíče hodím do kapsy u mikiny.

Sotva vejdu na dvůr, rozlije se ve mně neskutečný klid. Nechápu, jak mi dokáže tohle místo dát takový pocit. Jsem za to vděčný, všechny mé obavy a trápení jsou tytam. Tady na ně nemyslím. To nedokáže nikdo, ani lidé z gymplu, před nimi se stále trochu hlídám.

Ve dvoře vidím Kláru.

„Čau Marku, jdeš za Petrem?“ zvesela mě zdraví.

„Jo,“ široce se na ni usměji.

Čím to je, že všichni členové této rodiny kolem sebe šíří auru klidu?

„Ouu, ten má zrovna hodinu na jízdárně,“ zamyslí se a poškrábe ve vlasech. „Ale jestli chceš, jdi se mrknout, aspoň ho uvidíš při práci,“ přijde s návrhem. „Nebo můžeš jít za Sami, je ve výběhu,“ navrhne další řešení.

Chvilku se zamyslím, chci obojí. Navíc, nevím, jestli by klientovi nevadilo, že ho bude okukovat někdo další. Klára snad dokáže číst myšlenky.

„Běž se podívat na jízdárnu, nikomu to vadit nebude,“ zaculí se na mě.

„Asi umíš ve mně dobře číst, co?“ poškrábu se z rozpaků ve vlasech.

„Není to těžké, navíc mám praxi, víš?“ hodí hlavou k jezdcům. „Tak už jdi, já se musím věnovat jiným,“ vyhání mě.

Sednu si na hlediště před jízdárnu, vytáhnu mobil a začnu nahrávat, zjistil jsem, že mě to hodně baví. Zkouším si ty videa upravovat, ale to mi moc nejde.

Marek zrovna ukazuje, jak ustoupit koně – takže kůň jde do strany a dělá přešlapy. Ten víc poslouchá Marka než vlastního majitele, z toho si dělá dobrý den. Vytáhnu mobil, začnu natáčet. Zjistil jsem, že je to moje velká láska. Hned po Samaris, samozřejmě. Sleduji, jak Marek opravuje chyby klienta, vzápětí vysvětluje, kde nastala chyba. Několikrát si celý úkon zopakují, než zavelí konec hodiny. Prý to potřebují oba dva schroupat v hlavě. Myslím klienta a koně. Ukončím natáčení, podívám se na výsledek, není špatný.

„Ahoj, jsi tu dlouho? Víš, já si nevšímám lidí, když mám trénink,“ zazubí se na mě Marek.

„Chvilku, je krásný tě sledovat,“ zasním se.

Jukne na hodinky.

„Už mám čas, takže se zvedej, dneska dám lekci i tobě. Jen ne tady, ale na kruhovce.“

„Jak jako lekci?“ vyděsím se.

„Uvidíš,“ chytne mě kolem krku, prsty mi prohrábne čupřinu.

***

Sami na nás už čeká, drkne nejdřív do ramene Markovi a pak mně. U mě stojí o dost déle. Mám z toho škodolibou radost. Jenže na místo Samaris přijde Nero a Marek se s ním mazlí. Sluší jim to spolu. Nemůžu si pomoct, ale jeho atletická postava mě vzrušuje. Nemá na sobě ani gram špeku. Motýlkový efekt se rychle dostaví. Nejspíš je mám všude po těle.

„Bereme jen Sami, Nera jsem si vzal už dopoledne,“ vysvětlí mi.

Sami nás následuje, jako vždy na volno. Stále mám trošku strach, aby mi neskončila na hlavě. Přece jen má přes sedm set kilo, není to vůbec žádný drobeček. Jen díky Markovi, který jde vedle mě, jsem v klidu a uvolněný. Prohlížím si ho, je tak krásný. Ach, ty ruce… Počkat, co to je?

„Co to máš na ruce?“ chytnu ho za paži a přitáhnu, abych se mohl pořádně podívat.

„Joo, tohle? To je, když jdeš nasranej ke koni,“ zazubí se na mě.

„Počkej, to ti udělal kůň? Tobě?“ vyvalím na něj oči.

„Hm…“

„Jak jenom hm, kterej ti to udělal?“ vyptávám se s očima navrch hlavy, nedokážu uvěřit, že jemu by se stalo něco takového.

Zastaví se a Sami taky. Chytne mě za ramena a otočí si mě čelem k sobě.

„Podívej, ke koni se musíš chovat s respektem, ale zároveň mu dát najevo, že ty jsi vůdce. Ty vedeš stádo, tebe oni musí následovat. Když ale přijdeš nevyrovnaný, nejistý, nervózní anebo se strachem, což je nejhorší, tak ti to dají sežrat,“ zadívá se mi hluboce do očí. „Pamatuj si jednu věc, kůň není agresivní, je to útěkové zvíře. Do boje jde pouze v krajní situaci, kdy se cítí extrémně ohrožen,“ vysvětluje mi, „takže nemáš se čeho bát, hlavně já jsem vedle tebe.“

„Ale proč ti ublížil a který to byl?“ stále vyjukaně koukám na ruku.

„Hej, to byla jen a jen moje chyba, ne jeho, a kdo to byl, ti neřeknu,“ uklidňuje mě.

„Tak si to nech pro sebe,“ načuřím se a on se mi tlemí.

„Jestli chceš taky kousanec, tak se tvař a vysílej stejný vibrace,“ ten zmetek se mi posmívá dál.

„Hm, Sami by mi to nikdy neudělala,“ otočím se s úsměvem na kobylku. Pohladím ji po hlavě a ona mi na oplátku jemně zafrká do dlaně.

„Dneska budeš čistit ty,“ oznámí s rukama založenýma na hrudníku.

„Já? Ale já to neumím!“ přitočím se k němu.

„Neboj, naučím tě to. Všechno ti vysvětlím. Tím, že se o koně staráš, tak si budujete mezi sebou spojení,“ vyzývavě se na mě podívá.

Přinese mi bednu, kde jsou veškeré pomůcky k čištění. Ukazuje mi, jak mám držet hřibílko a kartáč, kterým čistím Sami po celém těle. Prý jsem na ni moc jemný, takhle z ní prach nedostanu. Přiznám se, že úplně jednoduchý to není. Nejsem na ten pohyb zvyklý, ruce už mi dávají znát námahu. Přece jen není úplně nejnižší. Nejhorší jsou nohy, to je musíte umět zvednout. A Sami, ta se ukáže poprvé jako potvora. Nechce mi dát ani jednu. Jo, a čistit jim prdel, to taky není žádná sranda. Jde o to překonat strach, že mu stojíte vedle zadku. Koně prý nekopou do stran jako krávy, ale stejně se úplně jistě necítím, takže to nechám na svém učiteli, haha.

***

Jakmile dojdeme na kruhovou jízdárnu, Samaris skloní hlavu úplně k zemi, začne chodit dokola a hrabat přední nohou. Jsem z toho vedle, co to jako dělá?

Nechápavě se na Marka podívám. Když se mi oči vrátí k Samaris, vidím, jak se na jednom místě zastavuje, ještě vehementněji hrabe předním kopytem, pak dá všechny čtyři kopyta skoro na jedno místo a jde k zemi. Koukám na to s vykulenýma očima. Normálně se složí na zem. Okamžitě se překulí na záda, tam se zavrtí, jako by písek byl ten nejlepší peeling na světě. Pak si lehne na bok, nohy má složené u břicha. Okamžitě se znova skulí na záda, zavrtí a překulí na druhý bok. Když se vyválí do sytosti, nohy si vloží pod břicho, zapře se o přední a sedí jak pes, následně se švihem postaví i na zadní, s hlavou nataženou dopředu se oklepe jako pes, aby se zbavila přebytečného písku. Potom se zadívá na nás s výrazem, kluci, už jsem ready, můžeme na to jít.

„Připravenej?“ zkoumavě se na mě zadívá Marek.

„Asi jo,“ čekám, co z něj vypadne.

„Takže, vysvětlím ti, jak používat řeč těla. Potřebuji dneska od tebe, aby ses na Sami napojil. Což znamená, že tě bude následovat, bude za tebou chodit,“ začne výklad. „První, co musíme udělat, je vyslat ji na kruh. Nejlepší je, když bude cválat. Jde o to, že při rychlejším pohybu se dřív unaví a začne s tebou mluvit. Něco jako na způsob, dobře, vím, že jsi tady, poslouchám, co mi chceš říct,“ vysvětluje mi.

„Abychom mohli začít dialog mezi tebou a Samaris, je potřeba, aby ses jí při vyslání na kruh koukal přímo do vnitřního oka. Choval se jako predátor. Bude se snažit od tebe dostat co nejdál. Pro ni to znamená, že bude běhat dokola, možná vyhazovat a dávat najevo svoji sílu. Ty musíš zůstat neústupný, stále na stejné vzdálenosti a tělem jí dávat najevo, utíkej. To jí dáš najevo pohybem vpřed, napjatým postojem, rozpažíš ruce, díváš se jí přímo do oka, nesmíš se dostat před ni. Jakmile nastraží uši dopředu, začíná tě respektovat, ty ale budeš pokračovat v pohybu a chování.

Pak čekáme na signál, kdy začne zmenšovat kruh, znamená to: cítím se u tebe v bezpečí. Ty zpomalíš do chůze, stále máš na ni upřený pohled, ruce rozpažíš, stáhneš k středu těla a zase rozpažíš, to opakuješ, tím ji žádáš o posílený dialog. Pro nás nejdůležitější signál je, když svěsí hlavu. Jasně nám říká: nechám tě řídit naše setkání. V tu chvíli nechej ruce před středem svého těla, spusť ramena, jako kdyby ses chtěl zmenšit, koukej jí do očí. Sami se zastaví, začne zvažovat, zda se má připojit ke stádu, což jsi pro ni ty. Natočíš se k ní bokem, sklopíš oči k zemi, v jejím jazyce jí kladeš otázku: chceš přijít a sblížit se? Jakmile se vydá k tobě, otočíš se k ní zády a vyčkáváš, až se úplně přiblíží, v jejím jazyce jí říkáš: jsi vítaná, sbliž se se mnou. Jakmile k tobě přijde, pohladíš ji mezi očima, to je místo, kam kůň nevidí, takže ti říká: nevidím, kde jsi, ale věřím ti. Ty jí hlazením a dotykem děkuješ za důvěru. Tomu se říká napojení, k tomu se dneska potřebujeme dostat, chápeš?“ dodá.

„Petře, od této chvíle tě nebudu vnímat, budu vnímat pouze Sam, protože se chystám ji od sebe odehnat, což pro ni znamená, udělala jsi něco špatně a musíš být potrestaná. Jen my dva víme, že to tak není, takže musím věnovat plnou pozornost jí, protože její reakce budou velmi rychlé. Bude chtít být co nejdřív u mě, kde ví, že je bezpečí,“ vysvětlí mi, já jen přikývnu. Těším se, až ho uvidím v akci.

Najednou rozpažuje ruce, vyráží tělem proti Samaris a ta úprkem utíká na kruh. Vyhodí zadními proti Markovi, ale z bezpečné vzdálenosti. Cválá po kruhu, oči upřené dopředu, uši stočené dozadu.

Marek ji svým výrazem těla pohání k rychlejšímu pohybu. Následně jí nadbíhá, aby si vynutil změnu směru. Samaris se na místě otočí a cválá na druhou stranu.

Mně se tají dech. To, co vidím, je neuvěřitelné! Tohle já nedokážu, obavy se mi vkrádají do mysli. Už vidím, jak natáčí uši dopředu. Samaris mírně zpomaluje cval a zužuje kruhy, zároveň se olizuje a mele pusou. Hlavou pohazuje, rozhoduje se, zda dá správný signál. V jednom okamžiku se její hlava sníží a zůstává ve stejné úrovni.

Marek se schoulí do sebe, jeho vysoká a majestátní postava se najednou zmenší, otočí se bokem k Samaris, která zastaví, natočí se čelem k Markovi.

Marek se otočí zády k ní a vyčkává, Sami se rozejde směrem k němu a dotkne se jeho ramene, on se k ní otočí a pohladí ji mezi očima, Sami má po celou dobu sníženou hlavu.

Chvilku ji nechá u sebe, hladí ji po celé délce hlavy, pak se otočí a vyrazí dopředu, Sami ho následuje.

Mám pocit, že jsem v Jiříkově vidění, je to nádhera.

Po nějaké době se na mě Marek zase podívá svýma kávovýma očima. Úplně se ztrácím v jeho pohledu. K tomu ty jeho tmavé vlasy, sakra, kdo to má vydržet, zase se mi kámoš probouzí mezi nohama. Ústa se mu pohybují, jo, jsou takové temně rudé a plné. Přímo vybízejí k polibku. Ježíš, ten polibek, to byla síla. Jestli mi do této chvíle kámoš nestál úplně v pozoru, tak teď už stojí, jak stožár. Naštěstí, že džíny to trochu maskují, ale bouli mám teda ohromnou.

„Sakra, Petře, posloucháš mě vůbec?“ vzdáleně se ke mně dostává.

„Co… Cože? Jo, poslouchám,“ neochotně se vrátím zpátky.

„Co jsem ti říkal?“ přimhouří oči, založí si ruce na hrudník a vyčkává.

„Noo… Něco o Samaris, že to mám jít zkusit?“ zkouším.

„Jo, říkal jsem ti asi třikrát, ať jdeš ke mně, že si to zkusíme spolu. Já si jen s tebou vyměním místo, nechám tě v ohradě samotného,“ zakroutí hlavou. „By mě zajímalo, na co jsi myslel,“ zaculí se na mě a pohled mu sjede k mému rozkroku. Rychle si ho schovám rukama.

„Na nic,“ hlas mi vyskočí asi o oktávu výš, zároveň mi začnou rudnout tváře.

„Potřebuji, abys tu byl sám, ale ničeho se neboj. Neublíží ti,“ ujistí mě, zároveň si se mnou mění místo.

Pohladím Sami po hlavě, dívá se na mě velkýma důvěřivýma očima a mně se ji nechce hnát pryč.

„Začni,“ pobízí mě Marek. Napodobím ho, zvednu ruce nad sebe a vyrazím proti Sam. Ta okamžitě zamíří na kruh. Opět vyhazuje, ukazuje mi svoji sílu. Bože, to je krása. Volný kůň ve cvalu. Ve sluníčku se leskne její srst, vidím, jak jí hrají pod kůží všechny svaly. Představím si, jaké by to bylo na ní sedět. Ztrácím koncentraci, přehlídnu signál.

„Petře, dávej na ni pozor, už ti vyslala signál. Musíš reagovat. Takto ji trochu mateš,“ křičí na mě Marek.

„Promiň,“ rychle se vracím do postavení.

„Mně se neomlouvej,“ směje se. „Už se otoč, počkej, až k tobě dojde,“ poradí mi.

Otočím se a čekám. Přijde, nepřijde? Nenápadně otočím hlavu, Sami kouká na Marka, na mě, zase na Marka. Rozhoduje se. Pohled stočím zpět před sebe, to čekání je nekonečné. Najednou ucítím na šíjí lehounký dotek koňského chmýří. Otočím se, Sami stojí za mnou. Dívá se na mě láskyplnýma očima, které jako by mi říkaly, klid, kluku, jsem u tebe a věřím ti. Co budeme dělat dál? Pohladím ji, skloní hlavu ještě o trochu níž.

„Petře, rozejdi se,“ zaúkoluje mě Marek.

„Proč?“ zvědavě se na něj podívám, i Samaris jukne po Markovi.

„Prostě jdi před ni a uvidíš,“ vyčkávavě se na nás Marek zadívá.

Rozejdu se před Sami. Proč chce, abych někam šel? Najednou vnímám pohyb vedle sebe. Sami mě následuje. Sama od sebe jde za mnou. Párkrát změním směr, ona mě následuje. Zasměju se, zkusím popoběhnout. Přidá se ke mně. Nedá mi to, otočím se k ní a prudce ji obejmu. Směju se jí do nádherné dlouhé černé hřívy. Zkusím to ještě jednou, opět se za mnou vydá.

„Peťo, postav se čelem k ní, trošku rozpaž ruce v úrovni boků, napni se a rozejdi se proti ní,“ instruuje mě Marek.

Netuším, proč to mám udělat, ale provedu úkon. Sami přede mnou začne couvat. Vykuleně se na ni podívám. Popravdě, tohle jsem nečekal.

„Počkej, až skloní mírně hlavu,“ opět mě drezuruje Marek. „Jakmile to provede, uvolni se. Teď proti ní využíváš tlak. Představ si, že máš kolem svého těla kruh a tím ji tlačíš, kam potřebuješ. Každý kůň reaguje na jiný tlak,“ vysvětluje mi.

„Vidíš, už ji sklonila, tak teď se uvolni a pohlaď ji. Dáváš jí odměnu za dobře provedenou práci. Tímto pro dnešek končíme. Já si zajdu pro Nera, chci ti něco ukázat. Počkej tu se Sam a pak přejdeme na jízdárnu,“ otáčí se a vyráží směrem k výběhům.

Samaris ho sleduje, dokud mu nesejde z očí.

„Ahoj, krásko, tak tu spolu počkáme, ale říkal, že vezme jen tebe. Nera už měl dopoledne,“ pohladím ji po hlavě. Její klid a pohoda se přenáší na mě. Tohle je prostě jiný svět, jiná dimenze, kde jsem jen já a ona.

Najednou prudce zvedne hlavu, zadívá se do dáli a zařehtá. Slyším v dálce odpověď jiného koně. Oba sledujeme pěšinku, kterou by měl přijít Marek s Nerem. Jakmile k nám dorazí, Samaris se běží přivítat s Nerem. Nozdry se navzájem dotýkají a slabounce pofrkávají.

„Jdeme na jízdárnu, já si je přeberu oba,“ usměje se na mě Marek.

Jeho úsměv mě dostává do kolen, srdce mi buší o závod. Mám pocit, že mi vyskočilo z těla, musím zkontrolovat, jestli je na místě. Uff, naštěstí je.

Jakmile dojdeme na místo, zůstanu sedět na židli, která je mimo jezdeckou plochu. Sleduji jeho komunikaci s oběma koňmi. Poslouchají ho jako hodinky. Dělají úkroky do stran, hned to změní na druhou stranu. Obíhají okolo něho malé kruhy. Koukám se, jak v kroku nepřirozeně zvedají nohy. Otáčí se kolem své osy. Vypadá to, jako by s Markem tancovali. Ne, oni opravdu tančí.

Nejde mi to nedívat se na Marka, jeho tělo se pohybuje spolu s koňmi. Ladnost jeho pohybů mi rozechvívá každý nerv v těle. Chtěl bych být jako on. Najednou se vyhoupne na hřbet Nera, Samaris je vedle nich. Začne cválat. Nedokážu od nich odpoutat oči, nedá mi to, vytáhnu mobil a začnu ho natáčet. Je to silnější než já. A jemu to tak zatraceně sluší!

Ať jakkoliv změní směr, provede přešlapy. Sami je kopíruje. Sama od sebe. Marek najednou v klusu seskočí a rozběhne se od nich pryč. Oba ho okamžitě následují, hrají si přede mnou na babu. Na koních je vidět, jak je to baví. Sledují svého vůdce. Marek prudce zastaví, otočí se k nim čelem, zvedne ruce do vzduchu, koně ho dobíhají a těsně před ním se postaví na zadní. Smích, který se ozve z Markových úst, mi zní jako rajská hudba. Připadám si v Jiříkově vidění. Oni vše dělají z vlastní vůle. Nijak je k tomu nenutí. Vidím, že se s nimi mazlí, hladí je, mluví k nim. Koně jsou naprosto uvolnění, evidentně si to užívají.

„Pro dnešek končíme, zase si vyčistíš Sami. Dneska je pod tvojí péčí,“ směje se na mě. „Já se postarám o Nera, ty o Samaris,“ mrkne na mě.

Na úvazišti zase čistím Sami. Začnu hlavou, krkem, nesmím zapomenout na přední nohy. Je vidět, jak si to užívá. Už mi to jde líp, haha. Ovšem jen do chvíle, než dojdu ke kohoutku. Sami zvedá hlavu, mele pysky, tiše pofrkává. Trošku zesílím tlak, ona zesílí pofrkávání. Chci se přemístit na záda, abych mohl pokračovat, ale Sami si couvne, nastaví mi opět kohoutek. Tento postup opakujeme, až jsme asi tři metry od původního místa. Vrátím se ke klandru, kde se uvazují koně při čištění. Sami jde za mnou. Situace se opakuje. Nevím, co dělat.

„Sami,“ okřiknu ji. Podívá se na mě, dál si vede svou, stále mi nastavuje kohoutek. Opět se dostaneme o několik metrů dál. A Marek, ten se mi tlemí.

„Má z tebe docela prdel,“ směje se mi ten kašpar.

Dívá se na můj marný boj s rukama založenýma na hrudi. Naštěstí mě v tom nenechá koupat se dlouho.

„Musíš na ni mít pevnější a jistější hlas. Sleduj,“ učí mě.

„Sami,“ houkne na ni Marek pevným a rozhodným hlasem. Sami se okamžitě vrátí na své místo, vyčítavě se podívá na mě i Marka, ale stojí a já můžu pokračovat v čištění. Dokonce mi dovolí jí zvednout všechny nohy. Marek mi pomůže kopyta vyčistit. Nechci jí ublížit. Jsou určitá místa, která jsou citlivá. Pořádně jí kopyťákem vyberu dvě rýhy, nesmí tam zůstat kamínek, mohlo by jí to způsobit problémy. Marek mě bedlivě sleduje. Jsem na sebe hrdý, jak se mi to povedlo.

„Tak pojď, dáme je do boxu a doneseme večeři,“ sotva to dořekne, koně se už otáčejí směr k jejich domovu.

V přípravovně jim Marek odměří přesnou krmnou dávky, doplní ji vitamíny, celé to zalije vodou.

„To je pro Sami, promíchej to,“ podává mi jeden kýbl. Podívám se do něj, je v něm jemný prášek, nějaké granule.

„Potřebuji, aby z mashe byla kaše,“ vysvětlí mi.

„Co je mash?“ zadívám se mu do očí. Ty modré studánky se na mě tak krásně smějí.

„To je ten zelený prášek, je to na podporu trávení, zabraňuje kolice,“ vysvětlí mi. „Jen se musí smíchat s vodou, aby vznikla kaše. Tak je to pro koně stravitelné,“ doplňuje.

Oba mícháme večeři. Jde nám to dobře. Neodpustím si, abych se nezadíval na jeho svalnaté ruce, které se každým pohybem napínají. Pramínek neposedných vlasů mu padá do očí. Baví mě jeho snaha ho odfouknout.

„Počkej,“ natáhnu ruku, abych ho prsty dal na stranu. Nechtěně mu zanechám na čele šmouhu od krmiva. Táhne se mu z půlky čela. Začnu se pochechtávat.

„Cos mi tam vytvořil?“ přimhouří na mě oči.

„Máš tam malou šmouhu,“ prsty se ji snažím setřít, ale místo toho mu ji zvětšuji, až ji má přes celé čelo. „Promiň,“ stisknu rty, snažím se zadržet smích.

„Ty jsi pako,“ s úsměvem zakroutí hlavou, zvedne se, u umyvadla si opláchne obličej, dokonce strčí celou hlavu pod kohoutek, aby si namočil hlavu. Voda mu smáčí ramena, ruce, zatřese hlavou, aby z vlasů dostal přebytečnou vodu. Dívám se na něj s pootevřenou pusou, celý ten výjev mi nahání krev do centra mého těla. Nedokážu od něj odpoutat svůj pohled. Nevědomky se prsty dotknu svých rtů, tak moc bych ho chtěl políbit. Neuvědomím si, že mé špinavé prsty zanechaly stopu. Přistoupí ke mně, ani si neuvědomuji, že zadržuji dech, zadívá se mi do očí. Letmo mi po bradě přejede bříšky prstů.

„Taky tu něco máš,“ prodlužuje pohled.

Dlaň položí na spodní čelist, palcem mi odstraňuje nečistotu, druhou ruku mi položí na rameno. Moje srdce zase běží sprint, část krve se mi nažene do tváří, daleko víc jí ale putuje ke kámošovi. Jeho blízkost se mnou dělá divy. Nedokážu konstruktivně myslet. Celý svět se smrskl na ty dvě studánky. Nevnímám okolí, pořádně se nemohu nadechnout. Zamkl mě do svého pohledu. Bože, jak bych ho chtěl políbit. Jeho nádherné, sytě rudé, plné rty k tomu přímo vybízejí. Musím se zhluboka nadechnout. Červeň ve tváři dostává velmi intenzivní rudou barvu. Jiskry, které mezi námi lítají, by to tu mohly podpálit.

„Myslím, že oba potřebujeme trochu času na oddech, co?“ koukne na mě Marek.

Souhlasně pokývám hlavou. Nejsem schopný cokoliv říct. Krev mi stále neproudí do řídícího centra. Mozek odmítá cokoliv vymyslet, teda on by toho vymyslel hodně, ale to není vhodné pod desátou hodinu večerní.

Vrátíme se ke kýblům.

„Už to vypadá dobře,“ zadívá se na kaši.

Přicházíme do stáje, kde již ostatní koně dostávají večeři. Sami s Nerem se hlasitě dožadují svého přídělu. Trochu jsme se zpozdili, jim se to evidentně nelíbí. Jakmile vstoupím k Sami do boxu, kde už nervózně pochoduje, zastaví se u žlabu. Přendám jí žrádlo do žlabu. S chutí se do něho pustí, nabere si pořádnou dávku, přežvykuje. Něco, pro mě nepochopitelného, ji vyruší, chce se podívat, co to je. Natáhne krk, tlamu má plnou krmiva, hlavou přejede nad mojí, v tu chvíli jí část žrádla vypadne. Vidím, jak kolem mě poletují částečky jídla. Největší část mi dopadne na vlasy, ramena. Stejnou trasou se vrátí ke žlabu, na mě dopadá další várka.

„Ty ses v tom jídle koupal?“ směje se mi Marek. „Pojď ven,“ vybídne mě.

Před boxem zatřesu hlavou. Periferně vidím, jak se hmota rozletí na všechny strany, zasáhne i Marka. To už si ale pomáhám i rukama, abych toho co nejvíc ze sebe dostal.

„Tobě nestačí, že to máš na sobě jen ty, viď. Musíš to předat i všem okolo,“ směje se. Taky už se ze sebe snaží hmotu dostat.

„Fuj, to je hnus,“ hlesnu.

„No Sami jí jako prase, to je pravda. Neboj, nejsi první, komu se to stalo, ale jsi první, kdo to předal dál,“ tlemí se Marek, až mu slzí oči.

Konečně se oba nějak očistíme. Netušil jsem, že to dá tolik práce.

„Máš ještě čas?“ podívá se na mě s otazníky v očích.

„Mám, proč?“ podívám se na hodinky, pak nechápavě na něj.

„Pojď se mnou,“ vezme mě kolem ramen, odvádí mě ven ze stáje.

Jeho ruka mi rozhodně vypaluje díru do těla, je tak neskutečně horká. Nemůžu se rozhodnout, zda je to příjemné, nebo nepříjemné. Nechám se vést, vyjdeme ze stáje do chodby, kde jsou schované dveře.

Po otevření se přede mnou objevuje klubovna, sedí tu pár lidí. Jediného, koho poznám, je Klára.

„Ahoj Petře,“ zase mě pozdraví. Už jsme se dneska potkali. „Dáte si limču?“ podívá se na nás se zájmem.

„Jasně,“ zareaguje Marek. Vede mě ke stolu, kde se posadíme vedle sebe.

„To je Petr, chodí ke mně na Sami,“ představí mě.

„To je Elis, Pavlína, jsou to naše instruktorky, a Beáta, majitelka koně,“ představí mi holky u stolu.

„Ahoj,“ pozdravím je všechny najednou.

„Klárko, já naleju Markovi,“ zacvrliká Beáta, hned se zvedá. Vrací se s kelímkem Coly, pokládá ho na stůl před Marka, jakoby omylem se o něj otře.

„Jééé, sorry, to jsem nechtěla,“ zamrká na něj stěrači místo řas.

Jo, musím uznat, že to není ošklivá holka, ale taková moc vyumělkovaná. Pusu napíchanou botoxem, prodloužené řasy, nehty, se kterými není snad možné cokoliv udělat. No, každý máme svůj vkus. Jen tady bych určitě takovou holku nečekal.

Hodím po ní nabručený kukuč, vůbec se mi nelíbí, jak se ho dotýká. To už cupitá na svoje místo, kde vezme kelímek, jde se usadit vedle Marka z druhé strany.

„Jedeš o víkendu s námi na ty závody?“ položí mu ruku na předloktí.

„Ještě nevím,“ zamračí se na ni Marek, přitom vykroutí ruku zpod její. Zvedne se, dojde nalít další kelímek. Přinese ho ke stolu, podá mi ho.

„Na, tady máš.“

Natáhnu se pro něj, nechtěně se dotknu jeho prstů.

Jiskřičky mezi námi zase poletují, mám strach, že si toho musí všichni všimnout. Marek se na mě zazubí tím nejzářivějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl. Celá místnost se okamžitě zaleje sluncem. Já se rozvrním jak kočka. Přestanu myslet, co bylo před chvilkou s Beátou. Jsem naprosto ztracený v jeho očích. Mrzí mě, když se posadí se zpátky na svoje místo. Já bych se ho klidně ještě chvilku dotýkal.

„Dej mi na sebe kontakt,“ vytáhne mobil z kapsy a podá mi ho. Rychle do něj naťukám svoje číslo, vrátím mu ho, aby si číslo mohl uložit. Za chvilku mi zavrní telefon, v rychlosti si kontakt uložím.

„Marečku, a mně bys kontakt na sebe nedal?“ zamrká plácačkami Beáta. Ta holka mi začíná pít krev. Letmým pohledem se na něj podívám.

„Nevím, k čemu by ti byl,“ založí si Marek ruce na hruď, zamračí se na ni, až mu mezi obočím vyskočí vráska.

„Však víš, kdyby se stalo něco mému koni, tak abys věděl, kam volat,“ cvrlikání doplní koketním úsměvem.

„Pokud vím, tak kontakty na majitele jsou napsané na boxu koní, přesně pro tyto případy,“ nenuceně odpoví.

Beáta mi už fakt saje krev a to jsem si myslel, že upíři neexistují. Čím víc ji sleduji, tím víc vidím, jak okatě balí Marka. Ten si z toho nic nedělá. Konverzace uvolněně plyne. Já se do ní nezapojuji, tak co bych tak říkal, když se točí kolem koní. Ale poslouchá se mi to dobře. Marek mi věnuje maximální pozornost, pokud něčemu nerozumím, vysvětlí mi to. Což neuniká očím Beáty, snaží se strhnout Markovu pozornost na sebe. Vzpomenu si na video, které jsem natočil.

„Marku, něco pro tebe mám,“ ukážu mu nahrávku.

„Pošli mi to, to by šlo využít na stránky,“ požádá mě. Klárka se chce taky podívat, takže klipy začnou kolovat.

„No nic moc,“ zhodnotí Beáta, podívá se na mě vražedným pohledem. „To bych uměla natočit taky, jsi úplný amatér. Jestli chcete, taťka vám zaplatí profesionála,“ zabodne do mě ostrý pohled, který kdyby uměl vraždit, tak jsem na místě mrtvý.

„Ne, díky, nám se to líbí, že, Marku,“ setře ji Klára.

„Jasně,“ přitaká Marek.

„Vaše věc, ale jako profesionální stáj byste měli mít profesionální videa, ale nechci radit,“ nenechá toho.

„Tos trefila, neraď,“ přitaká Marek.

Beáta nafoukne tváře, napije se. Podívá se na telefon, rychle napíše pár zpráv, následně se zvedne k odchodu. Nikoho nepozdraví.

„Tak to bysme měli,“ prohodí Klára do éteru. Marek jen pokrčí rameny.

Nálada se okamžitě zvedne. Přijde mi, že místnost byla celou dobu zahalena v mraku a nyní vysvitlo sluníčko, které ji prozářilo. Všichni se uvolněně smějí, vyprávějí, co všechno se jim s chlupatými potvorami stalo. Jejich storky mě vážně dostávají do kolen.

Nejlepší asi byla Klárky, chudinka zůstala zachycená na větvi za kapuci od bundy, kůň pokračoval dál bez ní. Ona nedosáhla nohama na zem, tak bezmocně visela. Musel ji sundat jiný jezdec ze skupiny, jen to chvíli trvalo, než se pořádně vychechtal. Salva smíchu otřásla celým prostorem. Ani já jsem se neudržel. Klárka se k nám přidala.

Další byla Elis, její miláček tak moc miloval vodu, že jít s ním ven po dešti bylo utrpení. V každé louži, bahně se vyválel, nezájem, že na něm sedí jezdec. Oba se vždy vrátili jak z bahenních lázní, jen se zapomněli osprchovat. Nejhorší prý bylo, když se takto museli vracet přes vesnici, kde zrovna byla pouť. Lidi prý nevěřili vlastním očím.

Marek taky přidal do placu, jak na vyjížďce potkali zaparkované auto. Odlehlé místo znamenalo jediné. Snažil se koně dostat od auta, ale zvědavost zvířete byla silnější, takže ho míjeli v těsné blízkosti. Jeho miláček nelenil a ještě se do zamlženého okýnka podíval. Výkřik, který se ozval z auta, zněl jak z hororu. Co ho ale nejvíc překvapilo, že milenci si koně chtěli pohladit. No, musel prý přitom koukat všude možně, jen ne na ty dva.

Je fajn tu mezi nimi vypnout, upřímně se od srdce zasmát.

Ani si nevšimnu, jak ten čas letí. Jen tak letmo se podívám na hodinky. Sakra, to už je půl desáté?

„Vážení, už je půl desáté, budu muset vyrazit,“ začnu se zvedat.

„Fíha, to už je tolik? Jsem se nějak zakecala,“ podiví se Elis.

Všichni se začneme zvedat. Balit věci, vyrážet k domovu.

„Doprovodím tě,“ nabídne mi Marek, hned se ke mně přidá, nečeká na moji odpověď.

Cestou si povídáme o koních, vypraví mi další zážitky s nimi. Ani si nevšimnu a jsme před domem.

„Tak jsi doma,“ zadívá se na novostavbu.

„Ty víš, kde bydlím?“ vyhrknu otázku rychleji, než přemýšlím.

„Jistě, dřív jsem tě často doprovázel,“ tajemně se usměje.

„Aha,“ kývnu hlavou.

„No nic, hezky se vyspi,“ zadívá se na mě. „Uvidíme se zítra, viď,“ ujišťuje se, jako bych tam nebyl pečený, vařený.

„Jasně, taky se hezky vyspi,“ oplatím mu úsměv.

Vytahuji klíče, otevřu branku. Na zahradě se po něm otočím. Vidím jeho záda, jak se vzdalují. Hejno motýlků už se mi zase usídlilo v břiše. Cítím se šťastně. Zítra se uvidíme, znova. Už se nemůžu dočkat. S tímto pocitem vstoupím do domu, kde na mě nikdo nečeká. Naši jsou zase přes noc pryč.

V tomto díle jsem využila upravené citace z knihy Průvodce nenásilným výcvikem koní od Montyho Robertse.