Spočítaj mi to (1.) – Rovnice podplácení

Luky

Vyjdem z domu a nasadím si kapucňu. Vonku mrholí. Zdá sa, že bude takto hnusne celý deň. Spravím len pár krokov, keď na mňa preblikne zaparkované auto. Otcove auto.

A kurva.

Prejdem k dverám a nastúpim na sedadlo spolujazdca.

„Počkal som ťa,“ usmeje sa na mňa otec.

„Dík,“ zahundrem. Nadšený teda z toho nie som. „Nemusel si, je to kúsok.“

„Zbytočne by si zmokol,“ mávne nad tým rukou, vycúva a zaradí sa na cestu.

Ale aspoň by som mal pokoj, pomyslím si.

„Z matematiky máte tú polročnú písomku dnes alebo zajtra?“ spýta sa.

„Zajtra,“ odpoviem a rovno sa vopred teším na prednášku.

Vôbec nesklame.

„Dúfam, že si sa už učil. Určite vieš, že ti tam hrozí na vysvedčení dvojka. Vôbec nechápem, ako si mohol z tej poslednej odpovede dostať štvorku. Veď inak máš samé jednotky. Ak si to neopravíš, bude to hanba.“

„Moja či tvoja?“ vyletí zo mňa.

„Lukáš!“ ohriakne ma a sprudka sa nadýchne, aby sa upokojil. Ďalšie slová už povie svojim typickým učiteľským tónom. „Učíš sa pre seba a nie pre mňa. To, že som na gymnáziu riaditeľ, s tvojim vzdelaním nemá nič spoločné. Stále som hlavne tvoj rodič.“

Pretočím očami. Našťastie ma nemôže vidieť.

„Jasné.“

Chvíľu je medzi nami ticho. Nakoniec to nevydrží:

„Nezdá sa ti ten ironický tón zbytočný?“

Nezdá.

„Neboj sa, opravím si to,“ poviem navzdory svojim myšlienkam. Inak by mi nedal pokoj.

Za pár minút našťastie parkujeme pred školou. Otec má vyhradené miesto hneď pri vchode. Ledva auto zastaví, otvorím dvere.

„Čau,“ pozdravím a rýchlo vystúpim. Dvere za sebou zavriem prudšie, ako som mal pôvodne v pláne.

Do budovy školy pobehnem. Čiastočne preto, že sa mrholenie zmenilo na dážď a je zbytočné, aby som zmokol. Ale hlavne sa ponáhľam, aby som si stihol vybaviť jednu záležitosť.

Jednu dosť nepríjemnú záležitosť.

Zastavím sa pri skrinkách, zhodím zo seba bundu, prezujem sa a až potom vyjdem na druhé poschodie.

Keď prichádzam na koniec chodby, nejako automaticky spomalím krok. Vôbec sa mi do toho nechce.

Ale nemám na výber.

Zaklopem na predposledný kabinet. Na menovke svieti nápis: Mgr. Miroslav Berky.

Hneď, ako stiahnem ruku, ozve sa príkre:

„Ďalej.“

Otvorím dvere a pozriem na najväčšieho debila na planéte. Slizko sa na mňa usmeje.

„Lukáš, čo ťa privádza?“ spýta sa, ako keby to nevedel.

Budem zvracať.

Vojdem a zavriem za sebou dvere.

„Potrebujem príklady na zajtrajšiu písomku.“

Jeho slizký úsmev sa ešte rozšíri.

„No nehovor. To by som nečakal.“ Vyhrabe zo zásuvky papier s príkladmi a ukáže mi ho. „Ako chceš platiť?“

Vytiahnem z vrecka peňaženku, vyberiem z nej stovku a položím mu ju na stôl.

„Och,“ sklamane si povzdychne. „Vieš, ale to je posledná písomka tohto polroka a rozhodne o tvojej záverečnej známke. Ak sa nemýlim, potrebuješ dostať jednotku, inak určite chápeš, že sa na polročnom vysvedčení budem musieť prikloniť k dvojke. Tá tvoja odpoveď minule nebola práve ukážková.“

Stisnem k sebe pery a na sekundu privriem viečka. Musím sa upokojiť, aby som ho neposlal rovno do riti. Veľmi by som si tým totiž nepomohol. Naposledy, keď som ho poslal tam, kam patrí, sa mi za to pomstil. Na najbližšej hodine ma vyvolal a dal mi tú dnes tak spomínanú štvorku. Nutné dodať zaslúžene. Matika mi vôbec nejde.

„Fajn, tak koľko?“ pristúpim na jeho hru.

Prisunie sa na stoličke bližšie ku mne.

„Nemuselo by ťa to stáť žiadne peniaze,“ položí mi dlaň na bok.

Úplne vidím svoju päsť, ako mu dopadá na tvár. Našťastie je to len predstava. V skutočnosti mu neuvalím, len o krok ustúpim, aby na mňa nedočiahol.

„Koľko?“ zopakujem svoje otázku.

„Škoda,“ povzdychne si. „Mohol si ušetriť, asi máš zbytočné veľké vreckové.“

Podvihnem obočie. Dúfam, že prestane s tými sprostými rečami a už sa vymáčkne.

„Dvesto,“ vypadne z neho, keď konečne pochopí, že platiť budem peniazmi a nie svojim telom. Vôbec nerozumiem, prečo to stále skúša. Podobnú debatu nevedieme prvýkrát. Pravdepodobne ani naposledy.

„Fajn,“ súhlasím a natiahnem k nemu ruku s ďalšou stovkou. „Ale chcem k tomu aj vedieť, z čoho budem odpovedať v piatok z fyziky.“

„Že si to ty,“ otočí papier na druhú stranu, načarbe naň príklad z fyziky, cvakne si ho do mobilu, aby nezabudol, čo sa ma má pri odpovedi spýtať, a potom to so mnou vymení za peniaze.

Pri odchode nepozdravím. Nezaslúži si žiadnu úctu. Nie, že ja by som si nejakú za svoje konanie nárokoval. Zas taký pokrytec nie som.

Zvyšok školy našťastie prebehne normálne, a tak mám cestou domov skvelú náladu. Všetka pozitívna energia zo mňa vyprchá až v momente, keď vytiahnem vo svojej izbe z tašky papier s príkladmi, ktoré sa mám naučiť. To zas bude príšerná otrava.

Pustím sa do počítania príkladov pre obe skupiny. Potom sa to všetko naučím naspamäť.

Moje utrpenie skončí až tesne pred deviatou. Najem sa a zvyšok večera strávim pri online hre. Pred spaním ešte raz vyskúšam, či si všetko dokonale pamätám, a zapadnem do postele.

Ráno našťastie neprší, takže ma otec nečaká a ja môžem ísť do školy pešo. Sú to len tri ulice. Ideálna prechádzka na prebratie.

„Ahoj,“ privíta ma v triede Jakub. Spolusediaci a zároveň najlepší kamoš v jednom. Dokonalá kombinácia.

„Čau,“ zapadnem na stoličku vedľa neho. „Pripravený na písomku?“ spýtam sa.

Usmeje sa a prikývne.

„A ty?“ zaujíma sa.

„Dokonale naučený,“ zasmejem sa. Nie je to veselý smiech a on to vie. Rovnako ako vie, že mám od včera príklady, ktoré dostaneme. Keby chcel, podelím sa. Vždy by som sa s ním podelil, ale on to ešte ani raz nevyužil. Nepotrebuje to. Na matiku je rovnako geniálny, ako som ja na ňu dutý. Niekoľkokrát ma dokonca skúšal doučovať. Lenže to jednoducho nešlo. Mne to nešlo.

Zazvoní a do triedy vojde matikár. Alias debil Berky.

„Dobrý deň,“ pozdraví. „Hneď začneme. Všetci viete, že si dnes napíšeme písomku z vášho obľúbeného predmetu,“ zasmeje sa a podá papiere do všetkých prvých lavíc. „Rozdajte si to až dozadu. Skupina A od okna, B od dverí.“

Neubránim sa prevráteniu očí. Neznášam ho. Lenže zároveň si uvedomujem, ako ho potrebujem. Ak by nebol taký slizký had a nenechal by sa podplácať, tak z matiky prepadám. Alebo mám k tomu veľmi blízko. Podobne by na tom bola fyzika, ktorú našťastie učí tiež.

O minútu mi na stole pristane papier so zadaním. Pustím sa do písania. Nevnímam to ako príklady. Je to pre mňa ako spamäti naučená báseň. A mne učenie spamäti fakt ide, i keď u čísiel je to náročnejšie ako u normálneho textu.

Logicky som hotový prvý. Tvárim sa však, že ešte niečo počítam, aby to nevyzeralo nápadne. Matikár sa zatiaľ prechádza pomedzi lavice a striedavo vzdychá nad našou hlúposťou alebo húka po tých, u ktorých má pocit, že by mohli odpisovať. Takže nič nečakané.

Nečakané však je, keď niekto pred koncom hodiny zaklope na dvere a nakukne do triedy. Je to pani Záhorová, zástupkyňa riaditeľa. Otcova zástupkyňa.

„Pán magister Berky,“ osloví matikára. „Dostavte sa, prosím, do riaditeľne.“

„Ale my tu píšeme písomku,“ ohradí sa učiteľ. Viditeľne je prekvapený rovnako ako my. Také niečo sme tu ešte nemali.

„Ja na nich dozriem,“ ponúkne sa zástupkyňa a vojde do triedy. Dvere nechá otvorené. „Choďte hneď,“ pokynie matikárovi. V hlase má chlad, taký tón som u nej snáď ešte nepočul.

Čo sa to deje?

Damián

Zrovna lezu ze sprchovýho koutu po mým obvyklým ranním běhu, od kterýho mě neodradila ani vrstvička čerstvě napadnutýho sněhu, když ke mně z ložnice dolehne zvonění mobilu. Docela mě to překvapí, na hovory o půl osmé ráno nejsem zvyklej, no a poté, co mobil popadnu z nočního stolku a zahledím se na displej, se moje překvapení ještě znásobí. S Jurajem a dalšíma spolužákama z vysoké máme domluvenej sraz na páteční večer, že jako obejdeme naše oblíbený kluby a oslavíme můj velkej návrat z Londýna – tak kvůli čemu mi může volat zrovna teď?

„Čus, Juro,“ zahlaholím do mobilu rozveseleně, „hele, že ty sis spletl číslo? Jasně, chápu, takhle brzo ráno máš určitě ještě před očima hmlu, hahaha…“

„Akú hmlu, ty blbečku? Ja som hore už od pol šiestej, mali sme dnes nultú hodinu! Ale preto ti vlastne volám, však on ťa ten smiech prejde! A inak čau, Damián, ak som ťa ešte nepozdravil…“

„Voláš mi kvůli vaší nulté hodině?“ snažím se v tom jeho zmateným drmolení nějak zorientovat.

„Volám ti, pretože za pár dní budeš mať v rozvrhu tiež nulté hodiny!“ podá mi Juraj vysvětlení, ze kterýho nejsem o nic moudřejší.

„Poslyš,“ podrbu se zmateně ve vlasech, „asi jsem v té Británii vyšel ze cviku, co se slovenštiny týče – vůbec nechápu, o čem točíš!“

„O tom, že som ti u nás na gympli vybavil pracovný pohovor! Aktualizuj si cívíčko, pošli mi ho, ja ho dám nášmu riaditeľovi – a ešte dnes ťa bude chcieť vidieť!“

Tak teď mám pocit, že mám nejen před očima, ale rovnou i v mozku hmlu já.

„Kruci, Juraji, můžeš přestat mluvit v hádankách? Já jsem si zatím žádný pracovní nabídky neprojížděl, takže proč bych…“

„A ani nebudeš musieť,“ skočí mi Juraj do řeči, „to ti tu práve celý čas hovorím! U nás na škole máme totiž taký čerstvý škandálik, vieš? Zistilo sa, že náš matikár a fyzikár v jednej osobe si bokom zarábal tak, že študentom predával zadania testov, alebo od nich bral peniaze za to, že sa s nimi dohodol, z čoho ich bude ďalší deň skúšať… Takže tu máme troch podmienečne vylúčených študentov a jedného vyhodeného učiteľa. Teraz, dva týždne pred koncom polroka. Riaditeľ je z toho na mŕtvicu, netuší, kde v polovici roka niekoho kvalitného zoženie, tak som ti urobil trochu promo…“

Jenom zakoulím očima, protože si to Jurovo promo dokážu docela živě představit.

„Nepretáčaj očami. Ja to vidím!“ rozesměje se Juraj – a já se musím k jeho nakažlivýmu smíchu přidat. „Miesto toho mi pošli ten životopis.“

„Když já nevím,“ sednu si s povzdychnutím na postel. „Vždyť jsem ti přece říkal, jaký mám plány – chci si dát ještě půl roku od učení oraz, finance pořešit přes nějaký brigády, a mezitím si hledat místo, kam bych nastoupil od září…“ To MBA studium v Londýně bylo totiž docela náročný, ne že ne, pak jsme ještě s dalšíma čtyřma lidma procestovali kus Británie, Vánoce jsem trávil pro změnu u mámy a její rodiny v Praze… Na ten půlrok, kdy bych se jenom tak zlehka poflakoval, aklimatizoval a sbíral síly na svou učitelskou dráhu, jsem se fakticky těšil!

„No to určite,“ vstoupí Juraj do mých úvah, „a nastúpiš do nejakej štátnej školy za smiešny tabuľkový plat, nie? Nebuď idiot! My sme prestížna súkromná škola, moderne vybavená, no a na našich platoch náš riaditeľ tiež nešetrí! A okrem toho by sme si zopákli študentské časy, keď budeme obaja v jednej škole! Síce už nie v roli študentíkov, čo pili krv učiteľom, ale naopak v roli učiteľov, ktorým budú piť krv študenti – ale aj tak!“

Proti své vůli se přistihnu, že se usmívám. Bodejť by taky ne, Jurovy přesvědčovací schopnosti jsou vyhlášený! Během našeho vysokoškolskýho studia mě dokázal ukecat ke kdečemu!

„No a řekl jsi tomu vašemu říďovi, že jsem Čech…?“ zasonduju. Když jsem si totiž hledal tady v Bratislavě místo hned po promocích, předtím, než se objevila ta šance studovat ještě v Londýně, tak mi hned na několika školách narovinu řekli, že dají přednost někomu, komu budou slovenští puberťáci rozumět i bez nutnosti používat překladač, haha…

„Samozrejme, že som mu to povedal!“ teď pro změnu úplně vidím já Juraje, jak koulí očima. „A dodal som, že na dejepis by som ťa možno tak dôrazne nedoporučoval, ale že matematika je univerzálny jazyk, jednoznačný a pochopiteľný pre všetkých študentov na celom svete.“

„A co on na to…?“ zapátrám.

„No, že pre neho mám získať tvoj životopis a že ťa ešte dnes chce vidieť! O čom tu už asi desať minút meliem? Takže čo? Ako to vidíš? Pozri, do ničoho ťa netlačím, to fakt nie, ale za to, že prídeš a chvíľku si s riaditeľom pokecáš, nič nedáš, nie? Uvidíš, čo ti ponúkne.“

„Jo, no, to máš pravdu,“ uznám nakonec.

Rád bych ještě z Juraje vytáhl nějaký další detaily, jenže mě odbyde, že mu za chvilku začíná další hodina, ovšem pokud prý budu potřebovat dopresviedčať, abych to místo vzal, tak mi milerád pověnuje hodinku dvě někdy odpoledne.

Když pokládám mobil zpátky na stolek, znovu si povzdychnu. Tentokrát to ale není odevzdanej povzdech, spíš takovej… smířenej. A taky něco na způsob challenge accepted. Protože já už jsem na to vlastně zvyklej. Vždycky, když jsem si udělal jakýkoliv vlastní plány, tak přišla nějaká událost, která mi ty plány rozkopala… a změnila. A při zpětným pohledu si nemůžu stěžovat. Nelituju ani svýho přestěhování na Slovensko rok před maturitou, když se naši pro mě dost nečekaně rozvedli, ani svýho rozhodnutí studovat peďák, ani toho, že mě pak kámoška Karol vyhecovala, ať si spolu odjedeme pro další titul na londýnskou univerzitu. Tam jsem se v podstatě utvrdil v tom, že Education Management je pro mě příliš nezáživný téma a že mnohem radši budu v kontaktu se studentama ve snaze je něco naučit a že úplně nejradši budu v kontaktu s českýma nebo slovenskýma studentama, kteří prostě mají jinou mentalitu, takovou… domáckou, pro mě srozumitelnou a pochopitelnou. A tak zatímco Karol si našla práci přímo v Londýně a prý se odtamtud už vracet nehodlá, tak já si naopak docela úlevně vydechl, když jsem před měsícem vystupoval v Bratislavě z letadla.

Chvíli jsem se teda ještě rozhodoval, jestli se nemám přestěhovat spíš do Prahy, ale tady v Bratislavě mám momentálně přece jenom víc kámošů, a taky tu bydlí táta a babička… A cítím se tu tak nějak víc doma než v Praze, kde jsem prožil prvních šestnáct let svýho života.

No a teď mi teda život zjevně hodil k nohám další nabídku. Sice zatím kromě pár kusých informací pořádně nic nevím, natož abych měl něco černě na bílým, přesto ale kdesi uvnitř sebe cítím, že je to ono. Ještě nikdy se mi totiž nestalo, že když se mi něco takhle samo naskytlo, tak že by to nebylo ono.

Zvednu se z postele a se spokojeným, natěšeným pohvizdováním otevřu dokořán šatní skříň.

Luky

Na našej škole sa nikdy nič neutají, a tak sa správa o Berkyho vyhadzove roznesie šialene rýchlo. Každý aj hneď vie, čo presne sa stalo. Pre niektorých to je prekvapenie, pre iných dôvod na žalúdočné vredy. Ja sa radím k tej druhej skupine. Pokojne by sme sa mohli jednotne nazvať: tí vinní. Myslím, že nás je minimálne desať. Podľa rečí zatiaľ podmienečne vylúčili iba troch. Otázka je, kedy príde rad na nás ostatných.

Pochybujem, že nás bude Berky kryť. Minimálne mňa teda určite nie. Veľmi rád otcovi šplechne do tváre, že je podvodník aj jeho syn.

Najhoršie je, že neviem, kedy sa to stane.

Či sa to už náhodou nestalo.

Preto sa cestou domov cítim, akoby som kráčal na popravu.

Ten ma zabije.

Potichu odomknem vchodové dvere, opatrne sa vyzujem a chcem nenápadne vyjsť na poschodie, ale zastaví ma otcov hlas:

„Lukáš?“

Zbohom, život.

Prejdem do kuchyne. Otec má na stole rozložený štós papierov. Priamo pred sebou má nejaký zoznam a na ňom farebnou fixkou zaškrtnutých pár mien. Z tej diaľky ich neviem rozlúštiť a ísť bližšie sa neodvážim.

„Potrebuješ niečo?“ spýtam sa. Hlas sa mi podivne zachveje.

Otec na mňa pozrie, napraví si na nose okuliare a na chvíľu zaváha. Ale možno sa mi to len zdá.

„Mám pár otázok,“ povzdychne si, pôsobí unavene a rozhodene. Akoby zostarol o desať rokov. Z pohľadu na neho mi žalúdok urobí kotrmelec.

Prikývnem, aby vedel, že ho vnímam.

„Podvádzal niekto z vašej triedy?“ spýta sa.

Ja.

Iba ja.

Pokrútim hlavou v nesúhlasnom geste. Nechcem hovoriť, netuším, či to už o mne vie a len ma skúša, ale verím, že keby som otvoril ústa, tak ma odhalí na sto percent.

„Nestoj tam vo dverách a sadni si,“ poklepe na miesto vedľa seba. Veľmi sa mi do toho nechce, ale nemôžem neposlúchnuť. Prejdem k stolu, odsuniem si stoličku a sadnem si na ňu.

„Lukáš, viem, že je Jakub tvoj najlepší kamarát, ale ocenil by som, keby si mi povedal pravdu. Podvádzal Jakub?“

Chvíľu mi trvá, kým mi otcove vety začnú dávať zmysel, ale keď sa tak stane, vypúlim na neho oči:

„Čože?“ vyhŕknem. „Ty si myslíš, že podvádzal Jakub?“

„Zodpovedá kritériám,“ rozhodí otec rukami.

„Akým?“ podvihnem obočie. Neviem si predstaviť absolútne žiadne dôvody, prečo by mal podozrievať práve Jakuba. Sakra, veď je v matike a fyzike takmer geniálny.

„Patrí k študentom, ktorí majú z matematiky a fyziky samé jednotky, ale z ostatných predmetov tak neexcelujú. A to je divné.“ Zmätene pokrútim hlavou, a tak to otec dovysvetlí. „Že sa Berky necháva podplácať, sme zistili úplnou náhodou. Traja študenti sa tým chválili a donieslo sa to až k učiteľom a od nich ku mne. Všetci traja sa učia priemerne, len z matematiky a fyziky excelovali, a preto predpokladám, že podobných prípadov môže byť viac. No a Jakub je dvojkár. Jednotky má len z matematiky a fyziky. Uznaj, že je to divné.“

„Ešte má jednotky z chémie,“ opravím ho. „Je proste technický typ.“

Otec prehrabe pár papierov, aby si moje tvrdenie overil.

„Máš pravdu. Má ich aj z chémie, ale aj tak zvažujem, že ho pre istotu pošlem na komisionálne preskúšanie. Nemôžeme si byť istí.“

Spení sa vo mne krv. Svojim spôsobom som ten posledný, čo má právo kázať o férovom správaní, ale toto mi príde tak strašne nefér, až mi z toho zostane zle.

„Robíš si srandu?“ vyprsknem. „Jakub nepodvádzal! Reprezentuje školu na matematických olympiádach od prváku a len preto, že nemá z ostatných predmetov samé jednotky, tak ho označíš za podvodníka?“

„Lukáš!“ ohriakne ma otec. „Ako sa to so mnou rozprávaš?“

Stisnem k sebe pery, aby som mu na to nepovedal niečo nepekné, ale našťastie nedostanem príležitosť. Otec totiž vyhrabe z kôpky ďalší papier, pozrie naň a plesne si dlaňou do čela.

„Síce si drzý, ale máš pravdu. To som si vôbec nevšimol. Minulý rok bol druhý v krajskom kole. Takže si ho škrtám.“

Uľaví sa mi tak, že na chvíľu zabudnem aj na svoj vlastný problém. Rýchlo mi ho ale pripomenie otcov skúmavý pohľad.

„Je to všetko?“ spýtam sa s nádejou v hlase. „Musím sa ešte učiť.“

„Ešte jedna vec,“ povie otec a ja v tom momente viem, že som v riti. O sekundu mi to potvrdia aj jeho slová: „Berky tvrdil, že tie zadania predával aj tebe.“

A je to vonku.

Z neznámeho dôvodu sa usmejem. Stane sa to úplne mimovoľne. Akoby sa mi uľavilo, že si to aspoň odserie skutočný vinník a nie Jakub.

„Lukáš, nesmej sa, to je vážna vec,“ zamračí sa otec. „Viem, že si to Berky vymyslel, aby sa mi pomstil, že som ho okamžite prepustil, ale tento prípad má na stole celá učiteľská rada. Našťastie hneď skonštatovali, že nespadáš do profilu podvádzajúcich študentov. Máš jednotky zo všetkých predmetov, a dokonca jediná tvoja zlá známka za celý polrok je z matematiky. Takže im bolo hneď jasné, že si to Berky len vymyslel.“

Nejaký čas mi trvá, kým tú informáciu spracujem. Síce ňou náš rozhovor skončí, ale ja sa z toho spamätávam ešte ďalší týždeň.

Vlastne tomu skutočne uverím až v deň polročného vysvedčenia.

Dostanem ho do ruky a svietia na ňom čisté jednotky. Nakoniec na podvod prišli len ďalším dvom študentom. Obaja sa priznali. Oboch podmienečne vylúčili.

Mne sa to prepieklo.

Aspoň teda zatiaľ. Ktovie, čo prinesie ďalší polrok a nový učiteľ matematiky. Musel by byť totálne debilný, aby si nevšimol, že som do matiky a fyziky dutý.

Sakra.

Damián

„Nie, pán učiteľ, nieee! Vy chcete hneď prvú hodinu skúšať?“ Takový a další podobný výkřiky se rozlehnou třídou, jakmile se třeťákům stručně představím a seznámím je se svým plánem na dnešní hodinu.

Proti mé vůli mi uteče pousmání, nedokážu si pomoct. Všechno tohle vzdychání a nespokojený brblání totiž tenhle týden neslyším poprvý a vzhledem k mýmu rozvrhu hodin ani naposledy. Už mi to předvedli ve druhé bé i v sousední třetí á, haha. Akorát čtvrťáci byli trochu umírněnější, ty čeká za půl roku maturita a většina z nich se přihlásila i k maturitě z matiky, takže ti už se k tomu všemu staví o něco zodpovědněji.

„Není to zkoušení,“ zopakuju a přihodím uklidňující úsměv. „Nedostanete za to ani známky, ani černý puntíky nebo nějaký jejich ekvivalenty… Potřebuju jenom zjistit, jak na tom jste, jako třída i jako jednotlivci. A při té příležitosti se s váma rovnou můžu trochu seznámit.“

„Ale pán učiteľ, zoznamovať sa dá aj príjemnejšími metódami,“ podělí se o svůj postřeh blondýnka z druhé lavice, a zatímco ji spolužačky odmění souhlasným uchichtáváním a pokřikováním, já se očima nabodnu na její pohled. Pěkně vyzývavej pohled mimochodem! Namotává si u toho na ukazováček pramínek svých vlasů a vážně už chybí jenom to, aby si smyslně olízla rty, potvůrka. Znovu se pousměju: vůči tomuhle jsem naštěstí dokonale imunní…

„V rámci mých hodin preferuju seznamování jenom skrz příklady z matematiky. Nebo z fyziky, protože pokud se nepletu, tak vaši třídu jsem dostal i na fyziku… Každopádně zpátky k dnešní matice. Mám tu nachystaný příklady jako takovej průřez látkou z minulýho pololetí, vždycky vám jeden…. ne, radši dva, ať to stihneme… Takže dva vám promítnu na tabuli a postupně sem budete po dvou chodit a počítat je, ostatní si to počítejte do sešitu. Nebojte, není to nic složitýho, nepotřebuju vás na ničem nachytat, prostě si chci zmapovat situaci, to je celý.“

A taky jsem teda dostal od ředitele Navarskýho doporučení, ať zkusím prověřit, jestli mezi studentama není ještě někdo, kdo se mohl stát obětí uplácecích metod magistra Berkyho – ten prý v záchvatu vzteku z toho, že ho odhalili, házel do placu spoustu dalších jmen a ve výsledku tvrdil, že dobrá polovica premiantov na tomto výberovom gymnáziu si nespočíta ani trojčlenku, ale tuhle informaci si samozřejmě nechám pro sebe.

„Och, vy nás chcete hneď prvú hodinu úplne zničiť!“ nabídne svůj pohled na moje učitelský metody pro změnu kluk sedící u okna.

„Alebo otráviť,“ doplní ho jeho soused a oba vybuchnou smíchy.

Úsměv na mé tváři se ještě o něco rozšíří – ty hlášky jsou napříč třídama vážně jak přes kopírák! Ještě chybí…

„Pán učiteľ, tak to nechajte na ďalšiu hodinu, my sme s tým dnes nepočítali!“

Jo, přesně tuhle jsem myslel.

Nezklamu je.

„Nepočítali jste s tím, že v hodině matiky budeme počítat?“ odpovím přesně tak, jak to spousta z nich očekávala, abych jim dal možnost se ještě jednou pořádně rozesmát, a pak už tlesknu rukama, aby se trochu utišili, mrknu do svých poznámek a vyvolám dvě holky z lavice přímo před katedrou. „Tak, Aleno, Lenko, šup, pojďte k tabuli, ostatní si otevřete sešity…“ A přes dálkovej ovladač a pak přes počítač zprovozním projektor, aby na bílý plátno nad tabulí promítl dva příklady. „Aleno, ty se pusť do toho napravo, Lenko, ty vyřeš ten nalevo. Jak vidíte, není to nic těžkýho, takže se uklidníme a už chci slyšet akorát vrzání fixy po tabuli nebo škrábání vašich propisek…“

„Ja píšem ceruzkou, tá neškriabe!“

Nahlídnu do seznamu studentů:

„Adame, piš, čím chceš, ale nemluv u toho.“

Ještě se ozve pár uchechtnutí a poznámek pronesených polohlasně, ale postupně se třída utiší a třeťáci se pustí do práce. Odměním je za to úsměvem, kterej teda nikdo z nich nevidí, protože všichni soustředěně hledí do sešitů, a pak už zaměřím svou pozornost na holky u tabule, abych měl možnost rozklíčovat, u čeho se případně která z nich zadrhne nebo zaváhá.

Holky jsou šikovný, stejně jako většina třídy, ostatně nekecal jsem jim, že jsem ty příklady schválně volil ne moc složitý, a tak nám hodina vcelku odsýpá. Jedinej menší zásek nastane, když se k tabuli dostanou Jakub a Lukáš. Hmm, přečtu si pořádně i jejich příjmení, Jakub Sotolár a Lukáš Navarský…

Ale heleme se!

Jak to, že mě nikdo neupozornil, že budu učit i syna našeho ředitele? A že je to jeho syn a nejde jenom o shodu jmen, o tom není sporu – když si Lukáše prohlídnu o něco pečlivěji, hned vidím, že mají s ředitelem stejně sytě modrý oči. Akorát že zatímco můj nadřízenej jimi umí člověka parádně propálit, tak jeho synátor je spíš rozpačitě klopí k zemi.

„Tak, kluci, a na vás vyšlo tohle,“ uvedu další dvojici příkladů, kterou promítnu na plátno.

Kuba se hned pustí do řešení, Lukáš si zadání zjevně potřebuje přečíst pořádně a zamyslet se nad tím, než začne něco psát, a tak zatím odkloním zrak od tabule a přejedu očima po třídě. Většina studentů počítá, až se jim od rukou kouří, akorát…

„Katko,“ vybavím si její jméno, „co ten mobil? Jestli ti ty příklady přijdou tak nudný, že kromě počítání stíháš i konverzovat, stačí říct! Najdu pro tebe něco náročnějšího.“

Přistiženě ke mně zvedne oči a rychle zastrčí mobil pod lavici:

„Ja… to… nie, nie sú nudné, fakt!“

„No, možná přece jenom trochu jsou,“ usměju se smířlivě. „Protože tohle všechno už znáte. Ale počkejte, až s váma příští hodinu začnu probírat novou látku. Čeká nás stereometrie, to vás bude bavit, uvidíte!“

Jak jinak, třídou se ozve několik polohlasných zabrumlání, že prý to mám o zábavě zvláštne predstavy, ale víc se k tomu nevyjadřuju a zase svou pozornost vrátím ke klukům u tabule. Kuba už má svůj výpočet téměř hotovej, zrovna něco datluje do kalkulačky a soustředěně u toho krčí čelo, kdežto Lukáš je teprve v půlce a vypadá, že úplně neví, jak dál…

„Kubo, výborně! A Lukáši, jdeš na to dobře, vzoreček máš použitý správně, už to jenom dopočítej a ten výsledek pak dosadíš sem,“ přejdu k němu a zabodnu prst do tabule, abych ho trošku nasměroval.

„Ja viem, ja len…“

„Co?“ vybídnu ho, když se k pokračování nemá, ale on jenom zavrtí hlavou, pozvedne svou kalkulačku a roztřeseným prstem do ní zkusí něco vyťukat. Hodně roztřeseným prstem.

Přemýšlivě přimhouřím oči, pak nenuceně přejdu ke katedře a nenápadně se zahledím do svých záznamů. Lukáš Navarský. Ze všech písemek jedničky, ale tady, z ústního zkoušení, čtyřka… Zamyšleně k němu zvednu oči a všimnu si, jak se celej mírně chvěje… a jak pořád těká očima mezi tabulí a kalkulačkou, jako kdyby se v tom úplně ztrácel a nedokázal si ani na vteřinu zapamatovat, co z té tabule má do kalkulačky naklapat. Přitom to má na té tabuli napsaný doslova černý na bílým, je jenom potřeba si to poskládat… Že by? Že by zrovna on patřil k těm, kdo se zvládnou naučit téměř cokoliv – ale nedokážou to potom odprezentovat? Protože mají tak velkou trému, že jim pozornost pedagogů a ostatních spolužáků znemožní se soustředit na to, co dělají, a způsobí v jejich hlavách totální okno a černou díru? No, ostatně s tím mám i osobní zkušenost – na střední škole jsem to měl podobně… To až na výšce jsem postupně to chybějící sebevědomí získal a dokázal jsem uvěřit tomu, že jsem v matice a fyzice dost dobrej na to, abych to zvládl obhájit komukoliv a kdekoliv – ne jenom studentům, u kterých se tak nějak nepředpokládá, že by toho věděli víc než já, ale především našim docentům a profesorům, vůči kterým jsme všichni měli hlubokej respekt a ústní zkoušky nebo vyvolání před tabuli tak byly pro mnoho z nás traumatem…

Pomalu přejdu zpátky k Lukášovi, počkám si, až se mnou naváže oční kontakt, a zeptám se:

„Můžu?“ Přičemž natáhnu ruku a naznačím, že bych si od něj rád půjčil jeho kalkulačku.

Jenom váhavě přikývne a podá mi ji, já si stoupnu vedle něj tak, abysme na displej viděli oba, a pak začnu vyťukávat ty správný čísla. Nijak to nekomentuju, abych k němu zbytečně nepřitahoval pozornost dalších spolužáků, a když se na displeji rozsvítí výsledek, vrátím kalkulačku Lukášovi a usměju se na něj.

„Teď už to doplnit zvládneš?“

Zase jenom přikývne a otočí se k tabuli – a já si ho zdánlivě přestanu všímat, abych ho neznervózňoval ještě víc, než už je, a místo toho se rozhlídnu po třídě, abych si udělal obrázek, jak se zadáním bojují ostatní. Ostatně, třeba zrovna s tímhle typem příkladů má problém víc studentů, je možný, že zrovna tuhle látku s nimi magistr Berky dostatečně neprobral… A právě proto tohle dnešní ověřování pořádám, že jo. Abych zjistil, jak na tom studenti doopravdy jsou.

Několika holkám a klukům nahlídnu přes rameno, vypadá to ale, že s příkladem si vesměs poradit zvládli… A když znovu zvednu oči k tabuli, Jakub zrovna se spokojeným úsměvem odchází zpátky do své lavice – a Lukáš dvojitě podtrhává výsledek.

„Perfektní,“ věnuju postupně úsměv jim oběma, pomalu přejdu ke katedře, abych dal ostatním ještě chvilku na dopočítání, a mezitím už na počítači vybírám další příklady a zároveň nahlížím do seznamu studentů. „Tak, Pavle, Ondro, jste na řadě!“

Luky

Tak to bolo o chlp, pomyslím si, keď si sadám. Nenápadne si pod lavicou s Jakubom tľapneme. Bez jeho pomoci by som pred tabuľou stál ako debil. Na začiatku využil matikárovu nepozornosť a nadiktoval mi celý základ výpočtu. Pomohol mi aj na záver, keď sa učiteľ otočil. Takže to v konečnom dôsledku vôbec nevyzeralo tak zle. Učiteľ si pravdepodobne vôbec nevšimol, že som úplne neschopný.

Po zazvonení sa náš matikár rozlúči s pár povzbudivými slovami pochvaly a konečne vypadne. Tak nejako tuším, že celé toto nenápadné skúšanie nebolo len tak. Je to minimálne podozrivé. Otec asi stále zisťuje, či mu nejaký podvodník neušiel.

Kurva.

„Díky, zachránil si ma,“ šepnem Jakubovi.

Prikývne, nemôže rozprávať. Už si stihol do úst strčiť polovicu čokoládovej tyčinky. Natiahne ku mne ruku s druhou polovicou.

„Dáš si?“ zahuhlá.

„Ani nie,“ pousmejem sa. Už nedodám, že ma na jedlo prešla chuť. On to aj tak vie.

„Neskúsime zas to doučko?“ spýta sa, keď sa mu podarí prehltnúť.

„To nepomôže, som sprostý,“ myknem ramenami.

„Netáraj,“ pretočí očami. „Idú ti iné veci.“

Nakreslím si do zošita srdiečko. Je dosť krivé. Kubo sa uchechtne.

„Maľbu som nemyslel.“

Na dlhší rozhovor nemáme čas. Baby zahája naše klasické hlasovanie. Prebieha vždy, keď sa v škole objaví nový učiteľ. Damián Karas získa deväť bodov z desiatich. Plné počty má prevažne od dievčat. Za vzhľad a zmysel pre humor. Myslím, že najnižšie hodnotenie získal odo mňa. Za ten sprostý nápad ťahať nás k tabuli. Ak sa to stane jeho bežným zvykom, tak sa asi zabijem.

Hurhaj utíchne, až keď do triedy vojde učiteľ slovenčiny. Po pár úvodných vetách si otvorí diár.

„Aby som nezabudol,“ uškrnie sa a pozrie mojim smerom. „Myslím, že tu máme jednu nevyriešenú stávku.“ Pár spolužiakov nadšene zvýskne, niekoľko ich zatlieska.

Usmejem sa, postavím a prejdem pred tabuľu. Na toto sa teším už dva dni. Minulý týždeň, ešte pred polročným vysvedčením, sme začali preberať Sládkovičovu Marínu. Učiteľ pri tej príležitosti spomenul, že sa z nej pred maturitou naučil desať strof, aby ohúril komisiu. Všetkým sa to zdalo neuveriteľne skvelé. Len zo mňa vypadlo, že to nemohol byť až taký problém.

„Tak čo, Luky, si pripravený priznať, že to nie je také ľahké, ako sa na prvý pohľad zdá?“

„Myslím, že to slovo, čo som použil, bolo easy,“ poviem a provokačne si skrížim ruky na hrudi.

Uvoľnene sa zasmeje.

„Mám pocit, že sa to chystáš skúsiť.“

„Chystám sa vyhrať,“ žiarivo sa na neho usmejem.

„Pódium je tvoje,“ ukáže rukou mojim smerom.

Odkašlem si a ukloním sa. Pár dievčat zaskanduje moje meno. A potom začnem a v triede sa rozhostí ticho.

„Ja sladké túžby, túžby po kráse
spievam peknotou nadšený,
a v tomto duše mojej ohlase
svet môj je celý zavrený;
z výsosti Tatier ona mi svieti,
ona mi z ohňov nebeských letí,
ona mi svety pohýna;
ona mi kýva zo sto životov:
No centrom, živlom, nebom, jednotou
krás mojich, moja Marína!“

Pri poslednom slove pozriem na našu Marianu. Oveje sa dlaňou a zahlási:

„Je tu nejak teplo.“

V triede sa ozve smiech, ale ja si to nevšímam. Plynule pokračujem, a tak zas rýchlo všetci utíchnu. Na učiteľa sa nedívam. Tá báseň vyžaduje sústredenie, vyžaduje cit. Pozriem na neho až pri deviatej strofe. V tvári má úsmev a zároveň úžas. Je to milé. On je dobrý učiteľ a táto naša stávka nebola myslená ako výzva kto z koho. Je to len podpichovanie.

Bez zaváhania dokončím desiatu strofu.

„Vyhral si,“ povie učiteľ.

Priložím si prst k ústam, aby pochopil, že som ešte neskončil, a pokračujem. Od dievčat sa ozýva po každom druhom slove nadšený chichot. Sem-tam aj flirtovné hlášky. Predsa-len je to báseň o láske. Ku koncu pätnástej strofy to už učiteľ nevydrží.

„Sakra, koľko toho vieš?“ spýta sa.

Uškrniem sa.

„Všetko?“

V tvári sa mu mihne náznak zdesenia, dokonca sa postaví zo stoličky.

„Sranduješ?“

Zasmejem sa.

„Jasné, že si robím srandu. Viem ich dvadsať.“

Slovenčinár si teatrálne utrie čelo, akoby sa pri tej predstave spotil. Vyhodnotím to ako čas toto predstavenie ukončiť.

„Dámy,“ prejdem dievčatá pohľadom. „Páni,“ doplním, aby som nevynechal ani spolužiakov. „Boli ste skvelé publikum.“ Ukloním sa. K lavici odchádzam za výdatného potlesku.

Sadnem si a v okamihu sa ku mne nakloní Jakub.

„Presne toto som myslel,“ pošepká. V nepochopení podvihnem obočie, a tak pokračuje: „V tomto si dobrý.“

„V komediantstve?“

Pretočí očami.

„V humanitných vedách.“

Myknem ramenami. Možno má pravdu. Aspoň niečo mi naozaj ide.

Celý zvyšok dňa prebehne v úplne pohodovom duchu. Hodina fyziky nás našťastie čaká až na konci týždňa. Desí ma predstava, ako bude prebiehať. Ak ju nový učiteľ pojme v podobnom duchu ako matiku, tak sa tam asi poseriem.

Preto hneď, ako prídem zo školy, otvorím zošit z fyziky a začnem sa učiť. Nerobia mi problémy vzorce ani poučky. Tie mám vryté v pamäti. Problém nastáva až v momente, ako mám niečo sám vypočítať.

Damián

V pátek po hooodně dlouhé době vynechám svůj ranní běh. No, vynechám… prostě nevstanu na první zazvonění budíku… ani na druhý…, ani na třetí. A pak už jaksi nemá smysl oblíkat se do sportovního, protože celou trasu bych zaběhnout nestihl – a kvůli zkrácené se mi ven nechce, to by nemělo ten správnej pozitivní efekt.

Jo, nezbývá než přiznat, že mě ten první týden v roli pána učiteľa dost zmohl. Ono se to nezdá, ale seznámit se s tolika novýma lidma, vést tolik rozhovorů, obsáhnout, jak to na gymnáziu funguje a co tam naopak nefunguje, a pak si po odpoledních, nebo spíš po večerech chystat přípravu na další den… Rozhodně si nestěžuju, začátky jsou těžký všude a je jedno, jestli je to státní škola nebo soukromá, jestli tam nastupuju v září nebo v pololetí, jestli mám na hodinách víc šestnáctiletých studentů nebo víc devatenáctiletých. Takže ne, nestěžuju si, ale zároveň nemám problém uznat, že takhle při pátku už jednoduše melu z posledního – a že tím pádem každá půlhodina spánku navíc je pro mě požehnáním.

A to ten pátek ještě ani nezačal! Ne, od víkendu, kterej hodlám strávit bezduchým zíráním na Netflix nebo tak něčím, mě dělí ještě dvě hodiny matiky a dvě fyziky. V noci, když jsem si připravoval podklady, jsem věděl i to, ve kterých je mám třídách, ale během spánku jsem to milosrdně zapomněl… Dobrá zpráva je, že všechny ty studenty už znám. Už mě nečeká memorování se dalších minimálně dvaceti nových jmen.

O velké přestávce, když se užuž chystám zakousnout do vlastnoručně přichystanýho vajíčkovýho sendviče, se ozve ostrý zaklepání na dveře, a než vůbec stihnu vypustit z pusy něco jako dále, do místnosti se jako velká voda vřítí Juraj. Kdo jinej. Ten si tu mou přítomnost na škole neskutečně užívá – chodí mě kontrolovat anebo povzbudzovať, jak on tomu říká, minimálně dvakrát za den!

„Tak čo, Damián? Ako je takto v piatoček?“ vybafne ještě od dveří, načež se sveze na volnou židli naproti mýmu stolu.

Jenom na něj zakoulím očima a radši se zahryznu do svačiny, s odpovědí se nenamáhám – byla by totiž stejná jako odpověď na otázku ako je takto v štvrtoček nebo ako je takto v stredičku!

„No, nie si extra zhovorčivý!“ podotkne to jelito všímavě.

„Zato ty sršíš energií za nás oba!“ zahuhlám s plnou pusou.

„Však? V piatoček to ani inak nejde!“

„Kvůli tobě aby se pomalu začaly přepisovat učebnice fyziky. Konkrétně kapitoly o energii. Doteď se ve vzorečku é rovná se em cé na druhou nezohledňovalo, že hraje roli i to, co je za den!“

Teď zakoulí očima on na mě:

„Bože, ty si ale nudný patrón! Aj do obyčajného rozhovoru ťaháš poučky z učebnice! To teda vážne nechápem, za čo si si od deciek vyslúžil deväť bodov z desiatich za zmysel pre humor.“

Málem mi zaskočí další sousto.

„Cože? Co to je za body? A od jakých děcek?“

„Od mojich druhákov,“ připomene mi Juro, že tu kromě toho, že učí slovenštinu, má taky roli třídního učitele. „Hlavne teda asi od druháčok,“ zamrká na mě. „I keď, čo som tak počul, tak ono sa toto hodnotenie istých kvalít nových učiteľov zjavne robí v každej triede a podľa všetkého si takto dobre dopadol všade.“

„Tak to je milý,“ usměju se a ubrouskem si otřu rty. „Radši se ale nebudu pídit, kolik má to hodnocení kategorií – a jak jsem dopadl v těch ostatních.“

„Určite lepšie než Berky,“ zaškaredí se Juro, když si na vyhozenýho kolegu vzpomene. „Ten medzi deckami veľmi obľúbený nebol…“

„Ale počítat je naučil dobře,“ pokrčím rameny. „Zatím jsem v žádné třídě nezaznamenal nějaký vážnější nedostatky…“

Rozpovídal bych se asi i víc, ale Juro mě nenechá.

„Tieto svoje zistenia si nechaj pre riaditeľa, toho to bude zaujímať,“ ušklíbne se na mě. „Ja som prišiel kvôli niečomu úplne inému!“

„A čemupak?“ zvědavě se zapřu do židle.

„Večer ideme do baru osláviť tvoj prvý úspešný týždeň.“

Chvíli mu opětuju jeho upřenej, jiskřivej pohled, aniž bych něco řekl.

„No čo?“ nevydrží to mý mlčení dlouho. „Nemáš k tomu čo povedať?“

„Na nic ses mě neptal,“ zaksichtím se na něj. „Jenom jsi mi oznámil, že jdeš večer s někým, nevím s kým, slavit do baru můj první týden na škole. No tak si to užijte.“

„Ty si vážne osol!“ přehnaně dramaticky nade mou zavrtí hlavou. „Myslel som samozrejme nás dvoch!“

„Jestli tímhle oznamovacím tónem a neurčitým způsobem zveš i holky na rande, tak se vůbec nedivím, že jsi věčně singl,“ zacukají mi koutky.

„A ty si zase singl preto, že si neuveriteľný suchár!“ tváří se naoko dotčeně, ale taky mu vidím ve tváři, že se dobře baví. „Poviem mojim druháčkam, že majú vyhlásiť opravné kolo toho ich hlasovania. Určite ti zle spočítali body, inak nie je možné, aby si ich nazbieral toľko práve za zmysel pre humor.“

„Zrovna ve tvé třídě nikdo s matikou problémy neměl, takže body jsou určitě sečtený správně,“ informuju ho. „Poslyš, ale k tomu večeru… Nechceš to nechat na jindy? Já mám po tom týdnu docela dost…“

Zhrozeně na mě vytáhne obočí:

„Takže chceš ísť skoro spať, chápem to dobre? Tak na to zabudni! Ten bar je akútnejší, než som si pôvodne myslel! Rovno pozvem aj ostatných z našej party, usporiadame ti intervenciu, kámo, počítaj s tým! Na to, aby si chodil spať so sliepkami, máš ešte dobrých päťdesiat rokov čas!“ A s tím se zprudka zvedne od stolu, zahrozí na mě prstem, kašpar jeden, a pak z mýho kabinetu vysmahne.

Zatímco si v rychlosti chystám věci na další hodinu, na kterou zazvoní už za čtyři minuty, přistihnu se, jak se uchechtávám. Jo, Juraj je sice šašek, ale dobrou náladou a energií mě vždycky dokáže dobít během pár minut. Ty učebnice fyziky by se vážně pomalu měly začít přepisovat, haha!

S úsměvem na rtech tak dojdu ke třetí bé a vezmu za kliku přesně v ten okamžik, kdy se celou školou rozezní zvuk zvonku.

„Pán učiteľ?“ vykulí na mě oči prostořeká blondýnka z druhé lavice, Vierka, jak jsem si už stihl zapamatovat. „Vy ste sa sem nejako tešil! Takto skoro nechodí na hodinu ani náš pán riaditeľ, a ten si teda stráži každú sekundu!“

Zatímco procházím třídou ke katedře, oči mi bezděky zaletí k Lukášovi – jsem zvědavej, jak na tuhle poznámku o svým tátovi zareaguje. Ušklíbne se? Nebo se úplně normálně, chápavě rozesměje?

Lukáš se ovšem nezatváří nijak, jenom mi chvilku můj upřenej pohled oplácí, než sklopí oči.

„Tak to víš, Vierko,“ vrátím se pohledem zpátky do druhé lavice, „jsem tu teprve první týden, nemůžu si dovolit škraloup v podobě pozdního příchodu! A jinak dobrý den, můžete si sednout…“

„Takže budúci týždeň si to už budete môcť dovoliť? To už budete chodiť na hodiny nejako rozumne?“ nedá se Vierka – a spolužáci ji za její lehce přidrzlý otázky odmění smíchem.

„Ano, příští týden tu s váma budu trávit i přestávky,“ ujistím ji s mrknutím, načež přestanu věnovat pozornost pouze jí a rozhlídnu se po celé třídě. „Ale dnes je dnes, čeká nás fyzika a stejně jako v matice, i tady si potřebuju udělat trochu přehled, jak jste na tom. Klid, nepanikařte, Katko, zavři tu učebnici – budu házet do placu otázky a vy mi budete po jednom odpovídat, jasný? Vy si procvičíte fyziku – a já vaše jména!“

A uvidíme, kdo bude mít na konci hodiny víc bodů!

Luky

Nočná mora začína.

Bohužiaľ nespím.

Cítim, že sa na mňa Jakub díva, a tak sa na neho otočím.

„To zvládneme,“ pošepká, keď si v mojom zhrozenom výraze prečíta, ako vydesene sa cítim.

Pokrútim hlavou v nesúhlasnom geste. Neverím, že zas budem mať také šťastie a učiteľa niekto zabaví práve pri mojej odpovedi. Najhoršie je, že to ešte vyzerá, akoby nás ani nechcel volať k tabuli. Snáď nečaká, že niečo spočítam v hlave. To sa musel posrať.

„Nemohli by sme zas odpovedať po dvoch?“ spýta sa Adam.

Učiteľ podvihne obočie.

„A pročpak to?“

„Ve dvou se to lépe táhne,“ vypustí zo seba Adam a polovica triedy sa zasmeje. Aj ja by som sa zasmial, ak by som zreteľne necítil, ako mi v žalúdku rastie vred. Netuším, kde Adam na tú českú vetu prišiel, ale jeho prízvuk bol otrasný. Znelo to, akoby si priškripol gule do zveráku.

„To sice ano, ale tohle v pohodě utáhnete i každý sám,“ usmeje sa náš matikár a fyzikár v jednom, ale aj tak musí ďalšiu minútu krotiť snahu o podobné hlášky. Zrazu majú všetci potrebu hovoriť česky. Alebo to aspoň skúšať.

Nakoniec ten hurhaj preruší až učiteľove zatlieskanie.

„Stačilo,“ povie rázne, ale viditeľne si z nás stále vôbec nič nerobí. „Lenko,“ osloví spolužiačku z prvej lavice. „Řekni mi, co je to Carnotův cyklus.“

Lenka sa zmätene poobzerá po triede.

„To ako z hlavy?“

Učiteľ prikývne.

„Nemusíš mi recitovat doslovnou poučku, stačí, když mi řekneš, o jaký jde princip.“

„No… ono to… je o tom… o tepelnom dačom,“ začne Lenka opatrne.

„Tepelnej účinnosti,“ pošepká jej Alenka. Urobí to tak nahlas, že to počujeme až dozadu.

Časť triedy sa uchechtne. Učiteľ sa milo usmeje.

„Super, pokračuj,“ požiada Lenku.

„Tam sa teplo premieňa na prácu,“ dokončí Lenka myšlienku a nahlas si vydýchne, ako keby práve ubehla maratón.

„Správně,“ súhlasí učiteľ. „Jen ještě dodám, že se jedná o práci s maximální možnou účinností.“

V podobnom duchu položí otázku ďalšej spolužiačke. Tentoraz Alenke. Čo je to adiabatický dej, z nej lezie hodnú chvíľu.

S Jakubom sa na seba znovu pozrieme. Pousmejem sa a on tiež. Obaja vieme, že toto zvládnem. Všetky poučky viem naspamäť. Tie mi problém nerobia. Dokonca zvládnem aj vzorce, ak ich bude matikár chcieť. Len nech mi nedá nič vypočítať.

Po ďalších dvadsiatich minútach som už takmer úplne pokojný. Poučky zatiaľ viac či menej úspešne zodpovedala väčšina triedy. Nikto nedostal žiadny príklad. Len sem-tam musel niekto k tabuli, aby napísal vzorec.

„Lukáši,“ osloví ma učiteľ, keď príde na rad naša lavica. „Na tebe vyšel první termodynamický zákon.“

Mám šťastie.

„Energia nemôže byť vytvorená ani zničená, môže len meniť formu. Je to zákon zachovania energie. V rámci termodynamiky to znamená, že celkové množstvo energie v uzavretom systéme zostáva konštantné,“ poviem na jeden nádych a rovno mi zo srdca spadne obrovský šuter. A hneď sa tam zas vráti, keď si ma učiteľ skúmavo premeria pohľadom. Vyhodnotím to tak, že chce ešte niečo počuť. „Môžeme to aplikovať na izochorický, izobarický, izotermi…“

Zastaví ma učiteľova zdvihnutá ruka.

„V pořádku, to stačí. Super! Jen jsem nečekal tak bryskní odpověď.“

„A plynulú,“ zasmeje sa Adam, z ktorého ťahali jeho poučku ako z chlpatej deky.

Učiteľ k nemu strihne pohľadom. Vyzerá, akoby zadržiaval smiech.

„Ano, a plynulou,“ odsúhlasí a hneď stočí zrak na Jakuba. „Jakube, zkusíš pokračovat aplikováním na nějaký z dějů, které už Lukáš načrtl? Vyber si, který chceš.“

Jakub je na fyziku macher, ale poučky bez pohľadu na vzorce nie sú jeho najsilnejšia stránka.

„Beriem izochorický,“ povie, postaví sa a až potom zaváha. „Môžem si to napísať na tabuľu?“ spýta sa.

„Samozřejmě,“ prikývne učiteľ.

Ďalších pár minút nám Jakub robí prednášku o izochorickom deji. Dosť detailnú prednášku.

Keď skončí, sme v nemom úžase všetci. Vrátane učiteľa.

„To bylo perfektní,“ pochváli ho. „Můžeš si sednout.“

„Ale on nechce,“ ozve sa Palo, ktorý je na rade. „Tie tri ďalšie deje by nám mohol vysvetliť tiež.“

„Mohl, ale já si to radši poslechnu od tebe,“ zamietne jeho návrh učiteľ. „A taky si můžeš vybrat, který chceš.“

S výdatným našepkávaním to Palo zvládne. Rovnako ako ostatní, ktorí sú ešte na rade. Celé kolečko skončí tesne pred zazvonením. Máme ale dvojhodinovku, a tak som cez prestávku značne nervózny.

Nakoniec však ďalšia hodina začne len krátkym učiteľovým zhodnotením.

„Vážně mě potěšilo, že máte ve fyzice v podstatě dobré základy. Někdo lepší,“ pozrie mojim a Jakubovým smerom, „a někdo o malinko horší. Ale ve fyzice nejde o poučky. Jde o to, abyste chápali základní děje a dokázali je v případě potřeby aplikovat. Takže teď jsem s mluvením na řadě já a zkusím vám během pár dalších našich společných hodin dovysvětlit oblasti, u kterých se mi zdá, že vám dělají problémy.“