- Isiris
- Sinme





Damián
Čtvrteční doučování probíhá jinak než obvykle. Jakmile mi totiž Luky dovypráví o Adamově trapasu před jejich třídní a dáme si asi tak čtyři pusy, striktnější s ním být nedokážu, ani když se fakt snažím, položím před něj list papíru potištěnej z obou stran příkladama.
„Tohle je ta písemka, co ji máte slíbenou na úterý,“ vysvětlím. „Ty si ji napíšeš teď.“
„Dnes? Ja… nejako mi nedošlo, že to budem písať už dnes. Neviem, či som naučený. Nie, že by som sa neučil, ale…,“ začne Lukáš plašit.
„Neblbni,“ položím mu dlaň na předloktí. „Všechno to umíš! Opakovali jsme to posledně spolu. Máš na to hodinu a půl, jak jsme se dohodli už dřív – a za tu dobu stihneš všechno v klidu dopočítat, neboj. Máš k tomu k dispozici tolik papírů, kolik budeš chtít, dělej si pomocný výpočty, barevný náčrty, cokoliv potřebuješ, jo?“
„Dobre, ďakujem,“ povzdychne si smířeně, přemýšlivě se zahryzne do tužky…, ale pak ke mně ještě zvedne oči: „Popraješ mi veľa šťastia?“
„Samozřejmě, i když bys to zvládl i bez toho!“ usměju se na něj, skloním se k němu a líbnu ho na rty, na dalších devadesát minut naposledy. „Hodně štěstí,“ šeptnu.
Sám si pak rozložím svoje věci tentokrát naproti němu, abych ho moc nerozptyloval, a začnu si připravovat písemky na příští týden pro další ročníky. Čas od času zvědavě mrknu, jak na tom Lukáš je – tváří se soustředěně, to jo, ale zároveň klidně, nepůsobí na mě nijak vystresovaně, takže mu pokaždý věnuju spokojenej úsměv, o kterým vůbec neví, a dál si hledím svýho.
„Posledních deset minut, jo?“ oznámím mu, jak ale rychle zjistím, tak vcelku zbytečně, protože Lukáš už má hotovo, jenom si očima projíždí svoje výpočty.
„Už si to pokojne vezmi,“ přistrčí ten papír přes stůl ke mně, „ja už s tým asi nič lepšie nevymyslím…“
Zářivě se na něj usměju, zatímco tu písemku přetáčím, abych si rychle ověřil, jestli má ty výsledky fakt správně.
„No vidíš, vždyť jsem říkal, že to zvládneš levou zadní!“
„A tiež si vravel, že keď to stihnem skôr, tak sa ten zostávajúci čas budeš so mnou maznať,“ uculí se na mě šibalsky.
Vybuchnu smíchy.
„Hmm, no sice si nepamatuju, že bych to říkal, ale dostal jsi mě – přesně takový slova totiž běžně používám, že? Maznať,“ převaluju pobaveně to slovíčko na jazyku.
„Tak ty si to samozrejme povedal česky,“ nedá se.
„Jo? A jak jsem to teda přesně říkal?“ přimhouřím na něj přes stůl oči.
„Nooo,“ zamyslí se, ale protože si na českej překlad zjevně nemůže vzpomenout, celou tu svou odpověď bez mrknutí oka překope, „vravel si, že mi splníš každé prianie.“
„Začínám mít obavy, že slyšíš v hlavě nějaký podezřelý hlasy,“ bavím se, když se zvedám od stolu a napřahuju k němu ruce. „Tak polez, ty mazňadlo…“
Zabublá smíchy:
„Také slovo vôbec neexistuje…“ Ale to už vkládá dlaně do mých a nechá mě, ať si ho přitáhnu do náručí.
„Tak jsme ho právě vynalezli,“ zavrním mu přímo do rtů. Ještě chvilku ho líbám… a pak ho tak nějak bez přemýšlení popadnu v pase a na ten stůl ho vysadím.
Překvapeně se mi uchichtne do pusy, ale hned se nové situaci přizpůsobí a omotá mi nejenom ruce kolem krku, ale i nohy kolem boků. Vzrušeně vydechnu.
„A teraz si iba môj,“ hlesne.
„Nápodobně,“ lehounce mu skousnu dolní ret.
„No, ja si myslím, že mám predsa-len trochu navrch,“ řekne a výmluvně zakvedlá nohama, aby mi dal najevo, že dokud on nebude chtít, tak já se z jeho sevření nedostanu.
„Tak jak myslíš,“ zašťuřím se na něj a sklouznu dlaněma z jeho zad na jeho nohy. Hladivě mu přejedu přes vnitřní stranu stehen… a dostanu se až k podkolenním jamkám, kde bych ho moc rád polechtal, kdyby neměl kalhoty, hihi… Ale místo toho ho pod kolenama pevně chytnu, zvednu ho ze stolu a pomalu se s ním rozejdu směrem ke gauči.
„Hej, mám sa báť? Nechceš ma vyhodiť z okna, že nie?“ směje se, ale nenechá mě ani odpovědět a hned si zase přivlastní moje rty.
Na házení tak nakonec nedojde na žádný – Luky se mě drží tak pevně, že ho nemůžu hodit ani na ten gauč, jak jsem měl původně tak trochu v plánu. Místo toho ho tam – respektive nás tam – opatrně položím, jeho na záda, no a já si automaticky lehnu na něj.
„A kdo má navrch teď?“ mrknu na něj uličnicky.
„Čo keby sme sa dohodli na remíze…?“ navrhne a zavrtí se pode mnou, přičemž mu ze rtů uteče vzrušený vzdychnutí.
„Pro mě za mě, přes slovíčka jsi tu machr ty,“ usměju se na něj – a po zbytek té jeho pauzy za odměnu už se nerozptylujeme mluvením, ale užíváme si vzájemné blízkosti jinak. A nejenom my dva: podle toho, jak se o sebe třou naše klíny, je poznat, že jsme probudili a hlavně rozdráždili i někoho jinýho…
„Takto nemôžem ísť domov!“ poukáže Lukáš na svůj stan v kalhotách, když se po neodhadnutelně dlouhé době konečně zvednu – a taky Lukyho vytáhnu na nohy.
„Však tě odsud nevyháním,“ zazubím se na něj. „A než ti opravím tu písemku, tak tvůj kámoš zase usne,“ ujistím ho pobaveně.
„Ty ju budeš opravovať až do zajtra?“ brblá naoko.
„Tak ještě pořád si můžeš jít dát studenou sprchu,“ nadhodím vesele.
„Ty si normálny tyran!“ zaúpí hraně. „Možno by som mal prehodnotiť, či chcem s niekým takým vôbec chodiť!“
„A ty jsi zase pokušitel,“ pročechrám mu vlasy. „Pokud vím, tak s tím, že se chceš maznať, jsi přišel ty. Tak si teď nestěžuj.“
„Veď ja si nesťažujem,“ hodí po mně smířlivě očima a pak už si oba sedneme ke stolu, tentokrát zase hezky vedle sebe, já vezmu do ruky propisku a pod jeho bedlivým dohledem mu písemku opravím.
„Za jedna,“ dám najevo i nahlas, že moc práce jsem s tím opravováním neměl, a spokojeně se na něj usměju.
„Ďakujem,“ řekne a oba víme, že mi neděkuje za tu známku jako takovou, ale za to, že jsem mu tuhle možnost, jak proplout matikou bez ztráty kytičky, vůbec dal. „Takže si to zase môžem zobrať domov a do utorka sa to naučiť naspamäť?“ natáhne se po tom papíru.
„To je zbytečný,“ jemně mu písemku vezmu z prstů. „Proč bys s tím ztrácel čas? Věnuj ho radši něčemu jinýmu, čemukoliv, i kdyby ses měl místo toho pořádně vyspat… A v úterý prostě napiš, co napíšeš – a já ty písemky potom vyměním.“
Chviličku na mě jenom kouká – a pak mě obejme, stejně, jako to udělal úplně poprvý. Vděčně. Akorát že tentokrát už se netváří tak rozpačitě a rozhozeně, když se od sebe zase odlepíme.
„Nemáš zač,“ ujistím ho sice potichu, ale důrazně. Pak nenápadně mrknu na hodinky. „Poslyš, nemáš hlad? Protože do další látky už se pouštět nebudeme, a zároveň jsem říkal, že tě odsud nebudu vyhánět… Můžu nám nachystat nějaký obložený housky nebo tak něco, a třeba můžeme rozkoukat nějakej film, kdybys chtěl… Matematickej samozřejmě! Protože pořád platí, že úterky a čtvrtky věnujeme matice!“
„Matematický film? To čo je za žáner?“ rozesměje se. „Pozrite, pán učiteľ, vám už z tých čísiel trošku preskakuje! Čo keby si výber filmu nechal na mne?“
„No dobře,“ přidám se k jeho smíchu, „tak pro jednou bych mohl přimhouřit oko – jako odměnu za tu jedničku…“
„Tak to dúfam, že budeme písať písomky každý týždeň,“ baví se, zatímco k němu natáčím svůj noťas a otvírám Netflix.
„Tvý přání je mi rozkazem – přespříští týden vás čeká písemka z fyziky…“
„Ty si nejaký divný džin, plníš mi len tie priania, ktoré sa ti hodia.“
„Jestli to není tím, že nejsem vůbec žádnej džin! Ani zlatá rybka, ani Ježíšek…“
„Jasné, pochopil som, ak niečo chcem, musím si to splniť sám.“
V podobným duchu spolu pak špičkujeme celou dobu, co nám chystám večeři, načež na další skoro dvě hodiny se naopak odmlčíme, protože Lukáš vybral fakt skvělej a napínavej britskej akčňák, kterej teda nejenom rozkoukáme, ale rovnou dokoukáme.
„Takže v sobotu? Zase na benzínce? Tentokrát stačí až v devět,“ obtáčím mu ruce kolem pasu a přitahuju si ho pro poslední pusu, když se loučíme v předsíni.
„Niekedy by som pre teba tiež chcel niečo vymyslieť,“ nadhodí.
„Však můžeš,“ pokrčím rameny. „Odvezu nás, kam si řekneš. To, co jsem vymyslel na sobotu, klidně počká do příště.“
„A čo si vymyslel…?“ zkusí to, i když podle jeho výrazu vidím, že už dopředu ví, že to zkouší zbytečně.
„Až přijde čas, tak se to dozvíš,“ zašklebím se na něj a pak už sleduju, jak si otvírá dveře a vychází na chodbu.
„Tak dobrú noc, pán učiteľ,“ prohlásí vzorně, ale v očích mu to něžně jiskří.
„Dobrou, Luky,“ vyšlu k němu ty něžný jiskřičky zpátky.
Luky
Na tvári mám tak široký úsmev, že sa bojím, či mi neroztrhne kútiky pier. Doučovanie s Damiánom bolo skvelé. A sexy. Škoda, že niektoré veci budem musieť dokončiť až doma. V sprche. Sám.
Ale to sa nesťažujem. Alebo dobre. Trochu sa sťažujem. Ale naozaj len trochu. Moje telo by si totiž dalo povedať aj na oveľa viac. Myseľ mu dosť rada sekunduje.
Na druhej strane nejaký kúsok môjho mozgu, ktorý rozmýšľa logicky, vie, že má Damián pravdu. Učiteľ a jeho študent. Na strednej. Z toho môže byť prúser. A on asi len chce, aby sme si boli pred ďalšími krokmi istí, že to celé za to stojí.
Mne určite stojí.
Zbehnem po schodoch v Damiánovom dome a vyjdem na ulicu. Nadýchnem sa jarného vzduchu. Nie je zima ani priveľmi teplo. Ideálny večer na prechádzku. Vytiahnem si z vrecka mobil, skontrolujem, či mi neprišla nejaká správa, a zas mobil strčím do vrecka. Síce mi blikalo cez tridsať upozornení na skupinovom triednom čete, ale som si istý, že nikto nepísal nič dôležité. Tých pár vtipov si nechám pokojne na čítanie do postele.
Zamierim potemnelou ulicou a zas sa v myšlienkach vrátim k Damiánovi. K jeho dotykom, bozkom, slovám. K celému krásnemu balíčku jeho osobnosti.
Niekde tesne za mnou buchnú dvere na aute.
„Lukáš Navarský,“ ozve sa moje meno.
Zovrie mi žalúdok, i keď hlas hneď nespoznám. Na zlý pocit mi stačí počuť ten tón, akým moje meno vyslovil. Akoby mi niekto s opovrhnutím napľul do ksichtu.
Pomaly sa otočím napriek tomu, že mi nejaký vnútorný inštinkt radí, aby som skôr utekal.
Muž stojí tak, že mu cez svetlo lampy nevidím do tváre, ale aj tak hneď viem, kto to je.
Berky.
A kurva.
„Dobrý večer,“ pozdravím. Nič lepšie ma nenapadne. Rýchlo kmitnem pohľadom k vchodu do Damiánovho domu. Som od neho len slabých dvadsať metrov.
„Odkiaľže ideš?“ spýta sa ma Berky a prejde ku mne. Chcem mu odvrknúť, že mu do toho nič nie je, ale on sa usmieva. A na tom úsmeve je niečo zlé. V tom momente si uvedomím, že to vie. Som si tým úplne istý.
„Len sa… prechádzam,“ poviem v nádeji, že sa mýlim.
„Tak sa tomu dnes hovorí?“ uškrnie sa a obzrie okolo seba. Na ulici sme sami. „Už som sa tu dosť nudil, keď som čakal, kým od Karasa vylezieš,“ ukáže na Damiánov vchod. „Bol si tam päť hodín. To ťa koľkokrát ošukal?“
Po jeho slovách zabudnem, ako sa dýcha.
„Čo? Ja… netuším…, o čom hovoríte…,“ začnem koktať.
„Mlč!“ preruší ma. „Myslíš si, že som debilný? Zistil som si, aké máš teraz známky. To si nezískal normálnou cestou.“
Roztrasú sa mi ruky. Je to, akoby ma vyfackal, ale aj tak skúsim zapierať.
„Začal som sa viac učiť…“ Hovoril by som aj ďalej. Skúsil by som ho presvedčiť, že sa mýli, ale on sa rozosmeje.
„Ty si vtipný,“ povie. „Tebe žiadne učenie nepomôže. Máš dyskalkúliu.“
Kurva. Odkiaľ to vie?
Zarazene na neho hľadím, a tak pokračuje:
„Netvár sa tak zaskočene. Prečo si myslíš, že som pristúpil na to, že budem riaditeľovmu synáčikovi predávať zadania z matematiky a fyziky? Stačilo mi vidieť jednu tvoju odpoveď a hneď som vedel, čo máš za problém. A aj mi bolo jasné, že si sa tatkovi nepochválil, aký si debilný. To by si mal individuálny študijný plán a tvoj otec by sa s tebou nechvastal ako s dokonalým synčekom.“
Nasucho prehltnem. Je mi zle. Od žalúdka. Mám pocit, že snáď budem zvracať. Nedokážem si v hlave zosumarizovať žiadnu normálnu odpoveď, ale aj tak viem, že niečo povedať musím.
Musím to zachrániť.
„Damián ma len doučuje,“ šepnem. Sám sebe zniem ako klamár.
„Takže Damián,“ rozosmeje sa Berky a ja si uvedomím vlastnú chybu. Nemal som ho nazvať krstným menom. Prečo som to urobil?
„Pán učiteľ Karas,“ opravím sa rýchlo.
„Tak dosť!“ vyprskne Berky a ja podvedome o krok ustúpim. „Nemám náladu na tvoje sprosté kecy. Nechávaš sa šukať pre lepšie známky,“ rozhodí rukami. „Mne je to jedno,“ prejde ku mne. Chcem zas cúvnuť, ale chytí ma za plece. Silno. Bolí to, ale aj tak neucuknem. Viem, že nemôžem. „Určite nechceš, aby sa to dozvedel tvoj tatko, tak sa dohodneme.“
Prikývnem. Nemám na výber.
Nakloní sa ku mne.
„Chcem päť tisíc,“ šepne mi do ucha. Stisnem k sebe pery. Jeho blízkosť sa mi hnusí.
„Ale ja toľko peňazí nemám,“ poviem popravde.
„Netáraj,“ odfrkne si. „Máš na sebe handry minimálne za tisícku. Vždy si chodil oblečený ako z nejakého predraženého katalógu.“
„Ale to…“
„Mlč, mňa to nezaujíma,“ zasmeje sa a potom ma pobozká. Tvrdo. Odporne. Našťastie len krátko. „Vieš, že platiť môžeš aj inak,“ žmurkne na mňa. Mám čo robiť, aby som sa udržal na nohách. To predsa nemôže myslieť vážne.
„Ja…,“ začnem.
„Ticho,“ skočí mi do reči a vlastne mi to ani nevadí. Aj tak neviem, čo by som mu povedal. „Na týždeň odchádzam do Košíc k rodičom. Kvôli takým zazobaným spratkom, ako si ty, a tvojmu sprostému fotrovi, ktorý obvolal všetkých riaditeľov škôl v Bratislave, tu už prácu nenájdem. Mám tam pohovory, ale keď sa vrátim, tak chcem prachy, alebo sex. Môžeš si vybrať.“
Otočí sa a odíde k svojmu autu. Sledujem, ako do neho nastúpi. A ako pomaly vyparkuje. Nepohnem sa ani potom, ako mi jeho auto zmizne z dohľadu. Len si chrbtom ruky utriem pery, na ktoré ma pobozkal. Najradšej by som si ich vydrhol Savom. Je mi zle. Z neho, že to urobil, a zo seba, že som to dovolil.
Ale čo som mal kurva robiť?
On všetko vie.
Mýli sa len v tom, aký vzťah mám s Damiánom. Lenže to je v podstate jedno. V ničom mi to nepomôže. V ničom to nepomôže nám.
Poobzerám sa okolo seba. Neďaleko odo mňa kráča nejaký pár. Držia sa za ruky. Spravím krok ich smerom a zároveň smerom k Damiánovmu bytu. Chcem ísť za ním. Chcem mu všetko povedať. Chcem, aby mi poradil. Aby to nejako vyriešil. On to predsa dokáže.
Zarazím sa a zastavím.
To predsa nemôžem. Nesmiem ho do toho zatiahnuť. To si nezaslúži. Kvôli mne podvádza. Kvôli mne môže prísť o prácu, ktorú miluje a v ktorej je tak dobrý.
Ja som mu ukradol tú písomku.
Ja som ho donútil, aby ma ľutoval a chcel mi pomôcť. Aby so mnou hral tú hru na individuálny študijný plán.
Sakra, ja som ho ešte aj zviedol. I keď to jediné nedokážem ľutovať.
Otočím sa a chcem prebehnúť cez ulicu, aby som šiel na druhé miesto, kde sa cítim dobre. K Jakubovi.
Ale čo mu poviem? V čom mi pomôže, ak na neho hodím takú bombu? Len bude smutný. Kvôli mne.
Zovriem päste. Neviem, čo mám robiť, a tak zamierim rovno domov. Nemám kam inam ísť.
Najprv ma napadne, že je jednoducho koniec hry. Musím sa otcovi priznať. Môžem tvrdiť, že som Damiánovi ukradol písomku a on s tým nič nemá. Stačí, ak vymyslím, ako som dokázal dostať dobrú známku aj z odpovede, a bude to vyriešené. To je vlastne ľahké, poviem, že aj príklady k ústnemu skúšaniu mal Damián v kabinete. Dokonale uveriteľné.
Otec si vyleje zlosť len na mne. Nebude mať dôvod trestať aj Damiána. Jemu sa ešte možno aj ospravedlní, že vychoval takého zlodeja a klamára.
Prikývnem. Sám pre seba. Presne tak to urobím. Nikto nezistí, že medzi mnou a Damiánom bolo niečo viac.
Zapípa mi mobil. Vytiahnem ho z vrecka. Neznáme číslo. Správa začína jednoduchou vetou: „Malá pamiatka pre teba.“ Ďalší text chýba. Zato je tam fotografia mňa, ako vchádzam do Damiánovho vchodu.
Kurva.
Priznať sa teda nemôžem. Určite nie tak, aby som z toho Damiána vynechal. Tak potom môžem skúsiť zapierať. Budem tvrdiť, že som Damiána požiadal o doučovanie. Na tom predsa nie je nič zlé. Poviem, že som nejaké učivo nepochopil a on bol tak láskavý a venoval mi pár hodín, aby ma to doučil. To predsa otca nenaštve. Ešte ocení, že som bol iniciatívny, a Damiána pochváli, že mi chcel pomôcť. Možno sa mu nebude páčiť, že to doučovanie neprebehlo v škole, ale ťažko nás za to môže trestať.
Skvelý nápad.
Až na jednu vec.
Berky určite vytiahne moju poruchu učenia. A otec mu síce možno hneď neuverí, ale bude mať chrobáka v hlave, a tak si to bude chcieť overiť. Buď niekoho požiada, alebo to urobí sám. Úplne vidím, ako predo mňa posunie papier s príkladom a požiada ma, aby som ho vypočítal.
Urobím to. Ale nie normálne.
V tom momente pochopí, že má Berky pravdu. Že som len obyčajný podvodník a moje dobré známky nie sú reálne. Nie bez individuálneho študijného plánu.
A znova bude v hre Damián.
Damián, ktorý mi chcel len pomôcť, ale pritom porušil školské pravidlá.
Zastavím a zhlboka sa nadýchnem. Je mi na zvracanie. Cítim, ako sa trasiem. Sadnem si na najbližšiu lavičku, skloním hlavu a rozplačem sa.
Dal by som mu peniaze, ale ja ich proste nemám. Nemám päť tisíc.
My nie sme až tak bohatí, ako si Berky myslí. Otec síce zarába slušne, ale nie toľko, aby mi kupoval tie najdrahšie veci. To robí babka. Mamina mama. Vlastní sieť obchodov so značkovým oblečením. Môžem si tam vždy vybrať, čokoľvek chcem.
Pozriem na svoj mobil, stále ho držím v ruke. Je to najnovší iPhone. Tiež darček od nej. Aj peniaze, ktoré som dával Berkymu za písomky, boli hlavne od nej. Proste mi pri každej návšteve niečo nenápadne strčí do vrecka bez toho, aby tušila, ako tie peniaze použijem.
Chvejúcim sa prstom navolím na obrazovke mobilu babkine číslo. Niečo si vymyslím a ona mi peniaze dá. Som jej jediný vnuk.
Chvíľu sa odhodlávam, ale nakoniec jej nedokážem zavolať. Nedokážem klamať ďalšiemu človeku, ktorého mám rád.
Postavím sa, utriem si slzy a vysmrkám sa. Pomalým krokom zamierim domov. Vôbec netuším, čo budem robiť.
Damián
V pátky mám náladu téměř vždycky skvělou díky vidině dvou odpočinkových dnů, co jsou už v podstatě za rohem, no ale od té doby, co se v soboty scházíme s Lukášem, tak se logicky na ten víkend těším asi tak googolkrát víc! Haha, budu se muset studentů v jednotlivých třídách zeptat, jestli vědí, kolik to vlastně je… No, každopádně od samýho rána mám dnes perfektní náladu, nejenom že si pohvizduju, ale skoro by se to dalo nazvat i prozpěvováním…
Zatímco snídám a zároveň si chystám do školy něco k svačině, přemýšlím, kam teda vlastně s Lukym zítra vyrazíme. Jestli to nechá ještě pro jednou v mých rukách, nebo jestli bude chtít převzít vedení pro tentokrát on…
V podbřišku mě zašimrá, když si – po kolikátý už? – vzpomenu, jak jsem včera měl ve svých rukách jeho. Jeho tělo. Jak ležel pode mnou, hladili jsme se a líbali, maznali… Hmmm… Jak že to říkal? Že slovo mazňadlo neexistuje? Tak to abych se zeptal Juraje, jak se přeloží slovo mazlidlo do slovenštiny, hahaha! Ale úplně ho vidím, jak by po takové otázce zbystřil a uhodil na mě, proč mě to asi tak zajímá. A kdo tím mazlidlem je. Jestli ho zná. Kde jsme se potkali. Jak dlouho jsme spolu… Nechci před ním pořád kecat a předstírat, že jsem singl, když nejsem, jenže na druhou stranu si nejsem jistej, jestli bych tyhle jeho všetečný a hlavně nikdy nekončící otázky ustál, aniž bych prozradil, co a jak.
Myšlenky mám každopádně celý ráno rozlítaný všema směrama, takže když mi nedaleko mýho kabinetu někdo z ničeho nic položí ruku na rameno, leknu se tak, že skoro nadskočím.
„Čo blázniš?“ směje se na mě Juraj, když se po tom narušiteli mých úvah otočím. No jasně, my o vlku…
„Já? Co ty blbneš?“ ohradím se. „Já jdu normálně do práce.“
„A ja na teba už zo zdola kričím, otáčajú sa na mňa úplne všetci, len tu milosťpánovi nestojím za pozornosť!“
Cítím, jak mi na tváři naskakují červený fleky, zatímco z kapsy vytahuju čip.
„Tak promiň, nějak vůbec nevnímám, přemýšlím nad spoustou věcí a…“
„Nad kopou nedôležitých vecí, si chcel povedať,“ skočí mi do toho Juraj pobaveně, „keď si sa na najlepšieho kamaráta úplne vykašľal! Včera som ti písal, či máš na víkend nejaké plány, a ty si to napohodu nechal bez odpovede!“
Sám nad sebou zakoulím očima: jsem nemožnej! Jo, Juraj mi vážně včera psal, ta zpráva mi přišla zhruba o půl pátý, to jsem měl myšlenky samozřejmě úplně jinde… u někoho jinýho… s někým jiným… A když jsem se pak o několik hodin později s Lukášem rozloučil, přiznávám, že jsem si na Juraje a jeho dotaz absolutně nevzpomněl!
„Ještě jednou promiň,“ vkročím do kabinetu a gestem pozvu Juraje dál. „Ono nějaký plány právě mám, víš,“ mlžím, „a přemýšlel jsem, jestli to půjde skloubit nebo ne, a pak už…“
„A to premýšľanie bolo tak zložité, že si sa nedopátral výsledku? Čo je síce u učiteľa matematiky dosť problém,“ tlemí se ten jeliman, „ale pochopil som, že si asi nevieš stanoviť priority, a preto som sa prišiel spýtať osobne a trochu ťa postrčiť, aby si sa k tomu správnemu výsledku dopracoval.“
„Ty seš vážně kašpar,“ odevzdaně nad ním zavrtím hlavou. „A o co teda přesně jde? Jako jestli budu mít čas, tak ne dřív než někdy večer…“
„Hmm, večer si nám naprd… A čo nedeľa?“ zvědavě na mě přimhouří oči.
„Jo, tu asi… hmm, to by asi šlo,“ zamyslím se. Zauvažuju totiž, že jsem se Lukyho nikdy pořádně nezeptal, jestli někdy nechce něco podniknout i v neděli… Bral jsem to, že jsme tak nějak automaticky začali za naše randedny považovat soboty a že potřebuje taky nějakej volnej čas pro sebe a svoje kámoše, no ale kdyby někdy chtěl, mohli bysme…
„Tak paráda,“ přeruší Jurajův nadšenej hlas moje úvahy, „nedeľu si rezervuj pre nás!“
„Pro nás? To je pro koho? A co teda vlastně chcete – nebo chceme – podnikat?“
„V tvojej rodnej hrude sa koná burger street festival, vieš, a má byť pekne, tak Marcelu napadlo, že si k vám urobíme výlet, bude to zase niečo iné, než tie naše výstupy do Karpát…“
„Výlet k nám? Jako až do Prahy?“ vyjevím se.
„Nie, do Brna,“ opraví mě Juraj.
„Brno ale není moje rodná hrouda…“
„Celé Česko je tvoja rodná hruda!“ informuje mě se smíchem. „Takže čo, platí?“
„No tak jasně že platí, zní to dobře!“ souhlasím s úsměvem.
Zní to dokonce tak dobře, že zauvažuju, jestli tam zítra nevzít Lukyho. Hm, no je pravda, že Brno je odsud možná zbytečně daleko, strávíme znovu plno času na cestě, jenže zase na druhou stranu – čím dál od Bratislavy jsme, tím menší je šance, že tam někoho potkáme…
„Ty už ma zase vôbec nevnímaš!“ zamává mi Juraj dlaní před očima.
„A ty ještě něco říkáš?“ chytnu ho za zápěstí a rovnou ho popostrčím směrem ke dveřím. „Já to považuju, že jsme domluvení. A teď už vysmahni, za pět minut zvoní, nemám ještě vůbec nic nachystanýho a…“
„Pán vzorný,“ zaksichtí se Juraj, ale k těm dveřím se opravdu rozejde. „No tak fajn, detaily si wocapneme… Zatiaľ sa maj!“
„Jo, ty taky, ať ti to dnes utíká,“ popřeju mu ještě, pak silou vůle upozadím všechny myšlenky na Lukyho a Brno a hamburgery a zapřemýšlím, koho vlastně první hodinu učím.
To o dvě hodiny později už tolik přemýšlet nemusím – protože to, že po velké přestávce mě čeká dvouhodinovka fyziky ve třetí bé, mi samo od sebe způsobuje takový zvláštně rozradostnělý chvění v páteři… Já teda samozřejmě učím rád ve všech svých třídách, ale do téhle konkrétní, kde si čas od času můžu dovolit propojit se očima s těma Lukášovýma, se prostě už pár týdnů těším o něco víc. Holt kromě toho, že jsem učitel, jsem taky jenom člověk…
Dnes mám ale celý ty dvě hodiny takovej… divnej pocit. Protože kromě ultrarychlýho pohledu poté, co vejdu do třídy, se se mnou Lukáš sám od sebe nesetká očima už ani jednou. Zarytě kouká do sešitu nebo kamsi napravo od tabule, ztracenej ve svých vlastních úvahách, a zatímco jeho spolužáci si dělají poznámky nebo těkají očima mezi sešitem a tabulí, on ťuká propiskou o lavici, jako kdyby byl skoro až z něčeho nervózní… Že by na něj zase lezla migréna? Nebo se ráno třeba kvůli něčemu pohádal s tátou…?
„Oba tyhle Kirchhoffovy zákony formulují principy zachování náboje a energie v elektrických obvodech. A zatímco první Kirchhoffův zákon… Ehm, Lukáši, jsi tu dneska s náma?“ nedá mi to nakonec. Jako jo, jasně že je mi nepříjemný, když na něj takhle přetáhnu pozornost celé třídy, jenže na druhou stranu, být to kdokoliv jinej, udělám to úplně stejně. A nechci se k němu na hodinách chovat jinak jenom proto, že spolu chodíme.
„Áno, prepáčte, len som rozmýšľal, aké je to fascinujúce,“ řekne, zatímco se pár lidí pobaveně uchichtne, ale v jeho očích čtu… ještě něco jinýho, něco, co si momentálně nedokážu nijak smysluplně přeložit.
„Fajn,“ přikývnu, prozatím mi jeho odpověď stačí. Jako učitelovi mi stačit musí. Protože byla určená pro Lukášovy spolužáky… a pro jeho učitele fyziky.
„No, takže zatímco první Kirchhoffův zákon říká, že v každém bodě elektrického obvodu…,“ pokračuju ve výuce tam, kde jsem přestal, zatímco v hlavě už si lehounce přeskládávám plány na zítřek. Budeme si s Lukym muset promluvit… zřejmě trochu vážněji.
Zkusím z něj vytáhnout, co mu dnes doopravdy přelítlo přes nos, protože přece jenom… spolu opravdu chodíme. A chci, aby věděl, že jako jeho přítel očekávám upřímnost. Klidně i ohledně věcí, o kterých si třeba myslí, že mě nezajímají, nebo že mám na ně úplně opačnej názor, nebo že mu s nimi stejně nedokážu nijak pomoct… Měl jsem za to, že je to samozřejmý, jenže náš vztah je takovej… no, prostě dost nestandardní, Lukáš mě dost možná pořád víc vnímá jako autoritu a ne jako sobě rovnýho partnera, a tak mu radši zdůrazním, že i když spolu chodíme takhle tajně a máme pro sebe jenom víkendy, neznamená to, že spolu budeme jenom jezdit na výlety a koukat na filmy. Ne, chci, aby věděl, že jsem tu pro něj, i když mu zrovna z jakýhokoliv důvodu nebude nejlíp, i když ho bude něco štvát, rozčilovat… nebo trápit.
Což je přesně ta emoce, kterou ke mně vyslal očima, když si – jednou jedinkrát za celou dvouhodinovku – troufl podívat se do těch mých.
Luky
Zvyčajne mám hodiny s Damiánom rád. Dokonca ich zbožňujem. Môžem sa na neho cez ne dívať a počúvať jeho hlas. Už len to je dôvod na šťastie.
Lenže dnes je to iné. Dnes mám pocit, že ma pohľad na neho ubíja. Vidím totiž, ako učí. Aký je pri tom šťastný. Ako má svoju prácu rád. Ako ho máme radi my študenti. A i keď ho určite nemá nikto až tak rád ako ja, tak je všeobecne obľúbený. Ešte som snáď nepočul, aby na neho niekto zo spolužiakov nadával.
A o to všetko príde.
Kvôli mne.
Pretože sa raz nesprávne rozhodol.
Rozhodol sa mi pomôcť.
Zazvoní na koniec hodiny. Zrak od lavice odlepím až v momente, ako za sebou Damián zavrie dvere. Nemohol som sa dívať, ako odchádza. To by sa nám možno stretli pohľady a ja by som neudržal slzy. Už takto som ich ledva rozmrkával.
„Luky?“ osloví ma Jakub.
„Hm?“ dám najavo, že ho vnímam, ale nepozriem na neho.
„Vy ste sa s Karasom pohádali?“ spýta sa. Rozpráva potichu, aby nás nikto nepočul.
„Nie,“ odpoviem. Viem, že by som mal niečo dodať. Ideálne by som sa mal na neho otočiť a usmiať sa, aby si nerobil starosti, ale nemám na to silu.
A tak ma ani neprekvapí, že položí aj ďalšiu otázku:
„Tak čo sa s tebou deje?“
Zhryziem si peru. Ja mu tak strašne nerád klamem, ale musím:
„Bolí ma hlava,“ šepnem.
„Och,“ povzdychne si. „To ma mrzí. Mal si mi to povedať už ráno. Nechal by som ťa na pokoji. Nechceš ísť domov?“
„Už len jedna hodina,“ pokrútim hlavou. „To vydržím.“
Potľapká ma po stehne na znak podpory a viac na mňa nerozpráva. Jakub ako jeden z mála ľudí o mojich migrénach vie, a tak mi bez problémov uveril.
Aspoň pre dnes.
Ďalšie dni sa budem musieť pretvarovať lepšie. Minimálne dovtedy, kým niečo nevymyslím.
Lenže ja nemám takmer žiadne možnosti.
Včera som si spočítal všetky svoje peniaze. Aj tie na účte, aj tie, ktoré mám odložené v krabičke od sušienok vo svojej izbe.
Podarilo sa mi dať dokopy niečo málo cez tisícku. Viac jednoducho nemám. Mohol by som niečo predať, ale nemám nič, čo by som dokázal doma zatajiť, že mi chýba.
Mobil, notebook, korčule či bicykel. To by si otec určite všimol, ak by náhle zmizlo. Ešte možno lyže by som utajil. Minimálne do zimy. Ale kto by chcel pred letom kupovať lyže?
Siahnem si na krk. Retiazka na ňom pôsobí obyčajne, ale je to platina. Poviem, že som ju stratil, pretože si otec určite všimne, že mi chýba. Dostal som ju od dedka. Kým ešte žil. Potiahnem nosom, zase mi je do plaču.
„Ešte na mňa aj niečo lezie,“ zanadávam, aby si Jakub nevšimol, v akom som rozpoložení.
Môj najlepší kamarát mi našťastie naletí. Už druhýkrát dnešný deň.
A tak relatívne bez problémov prečkám ďalšiu hodinu. Hneď po zazvonení si zbalím veci, pozdravím a vypadnem domov. Ponáhľam sa. V hlave mám totiž neodbytnú myšlienku. Nechutnú myšlienku.
Máme doma ďalšie šperky. Nie je ich málo.
Odomknem vchodové dvere, v predsieni zhodím tašku, vyzujem sa a idem rovno do obývačky.
Neomylne to vezmem rovno k zásuvke pod televízorom a vytiahnem z nej šperkovnicu. Otvorím ju a až potom si sadnem na gauč.
Wau, prebehne mi mysľou. Problém vyriešený.
Vezmem do ruky prvý prsteň. Je zlatý a zdobí ho veľký diamant. Mamin zásnubný. Symbol vzťahu mojich rodičov. Nikdy sa nehádali. Nikdy neboli na seba zlí. Otec doteraz nosí svoju obrúčku. Tú maminu má na retiazke, ktorú nikdy nedáva dole z krku.
Vrátim prsteň zas na jeho miesto. Ten predať nemôžem. Jednoducho to nejde.
Uchopím druhý prsteň, má osadených niekoľko červených kamienkov. Myslím, že sú to rubíny. Privriem viečka. Pamätám si ho. Mama ho nosila neustále. Dostala ho od svojho otca ako dar k promóciám. Aspoň tak mi to vravela. Pokrútim hlavou a aj tento prsteň putuje nazad do šperkovnice.
Skúsim svoje šťastie radšej pri retiazkach. K tým by nemusel existovať žiadny príbeh. Aspoň v to dúfam. Z omylu ma vyvedie hneď prvá z nich. Ako prívesok má tri prepletené písmená. Jedno z tých písmen je „L“. Ako Lukáš. Ďalšie dve písmená patria k menám rodičov.
Chrbtom ruky si utriem oči. Začali mi podozrivo vlhnúť. Rýchlo vrátim retiazku a vezmem ďalšiu. Je to skôr náhrdelník. Takmer hneď sa mi vybaví spomienka. A za ňou ďalšia. Pri každej z nich sa chcem usmievať a zároveň sa mi chce plakať. Zvládnem oboje naraz.
Zabolí ma na hrudi. Keby mama žila, tak by to bolo iné. Všetko by som jej dávno povedal.
Vytiahnem si z vrecka vreckovku a vysmrkám sa. Asi preto tak úplne nevnímam, čo sa okolo mňa deje.
Trhnem sebou, až keď ma osloví otec.
„Lukáš?“
Okamžite sa na neho otočím. V ruke pri tom stále držím mamin náhrdelník. Nasucho prehltnem.
„Ja… len… som…,“ začnem koktať. Vôbec netuším, ako vysvetliť, čo práve robím.
Otec si ku mne sadne.
„Tiež mi chýba,“ povzdychne si. „Každý deň,“ končekom prsta mi utrie z líca slzu. Za sekundu ich vyplačem niekoľko ďalších. Chvíľu je ticho a potom položí otázku: „Chceš o tom hovoriť?“
Pokrútim hlavou.
„Si si istý?“ spýta sa.
Znova pokrútim hlavou. Mám príšerné výčitky. A je mi zle. Zo seba. A z toho, že to vyzerá, akoby ho ani nenapadlo, čo tu skutočne robím.
„Dobre,“ prikývne a zas sa postaví. „Tak ťa nechám. Keby si si chcel niečo zobrať, tak si to vezmi. Je to rovnako tvoje ako moje.“
Vzduch, ktorý som nevedomky zadržiaval v pľúcach, vydýchnem až potom, ako otec odíde z obývačky.
Vrátim do šperkovnice náhrdelník a zavriem ju. Hneď potom putuje nazad do zásuvky.
Toto, kurva, nie. Nebudem predávať mamine veci.
Nebudem!
Vybehnem po schodoch do svojej izby a zvalím sa na posteľ.
Nebudem!
Tvár si zaborím do vankúša, aby som stlmil hluk a zakričím.
Nebudem!
Prevalím sa na chrbát a zahladím sa na strop. Ale čo teda urobím? Ak by išlo len o mňa, tak sa otcovi jednoducho priznám a vyžeriem si trest za svoje činy. Nech má akúkoľvek horkú príchuť. Aj tak to už trvá pridlho. Som z tých lží unavený.
Lenže toto nie je len o mne. Svojim priznaním by som posral život aj Damiánovi.
Veď on roky študoval, aby mohol učiť. Ja mu to nemôžem zničiť. Nemôžem mu to vziať. To si nezaslúži.
Tak potom čo? Aká možnosť mi zostáva?
Stisnem k sebe pery. Viem to bohužiaľ úplne presne.
Mám nad čím premýšľať, a tak ma ani nenapadne ísť niekam von, i keď je piatok. Medzi ľuďmi by som to nedal. Nedokázal by som sa pretvarovať, nemohol by som hrať šťastného.
Okrem toho je mi ešte aj na zvracanie. A to presne od chvíle, ako som si pripustil, aké je jediné riešenie.
Vyspím sa s Berkym.
Takmer minútu síce dokážem sám seba presviedčať, že to presne tak urobím. Že vlastne vôbec o nič nejde. Je to len sex. Nechystá sa ma predsa zabiť.
Lenže potom si uvedomím, že sa ma zabiť chystá. Nie síce úplne doslovne, ale niečo vo mne zabije určite.
A ja to niečo k životu potrebujem. Tá časť je pre mňa dôležitá.
Je to moja sebaúcta. Je to moje právo o sebe rozhodovať v otázkach tak citlivých, ako je sex. Nikdy by ma nenapadlo, že budem vôbec niečo také riešiť. Že budem čo i len zvažovať, že sa vyspím s niekým, s kým spať nechcem.
Veď sa nebudem môcť pozrieť sám sebe do očí.
A to prekvapivo nie je to najhoršie.
Nebudem sa môcť už nikdy pozrieť do očí Damiánovi.
Potiahnem nosom. Mal by som sa vysmrkať, ale kašlem na to. Za pár sekúnd by som to musel urobiť zas. A hneď nato zas.
Vezmem do ruky mobil a zahľadím sa na displej. Zajtra je sobota. Od istej doby môj najobľúbenejší deň v týždni. Deň, kedy mávam rande s Damiánom.
Pokrútim hlavou. Už však viac nie.
Chvejú sa mi prsty, a tak mu krátku správu píšem nekonečne dlhý čas. Niekoľkokrát opravujem slová. Dokonca aj slovosled. Nakoniec sa obmedzím na úplne strohé vysvetlenie: „Prepáč, zajtra nemôžem, mám migrénu.“
Odoslať nestlačím hneď. Odhodlávam sa k tomu snáď desať minút. Ja na to rande s ním totiž chcem. Chcem sa mu schúliť do náručia a vyplakať sa na jeho hrudi.
Ale to nemôžem.
Tentokrát sa musím o problém, do ktorého som zatiahol aj jeho, postarať ja sám.
Damián
Hmmm.
Zírám na displej svýho mobilu a čtu si těch pět slov pořád dokola. Jako kdybych doufal, že když je přejedu očima dostatečněkrát, odemkne se nějaká druhá vrstva té zprávy a já se dočtu i něco dalšího. Něco, co je za těma slovama. Něco, co mi Lukáš neříká. Nebo momentálně teda nepíše.
Nějak se mi na tom něco nepozdává. Na té jeho migréně. A pořádně nevím, co vlastně. Nejradši bych mu hned zavolal a zeptal se, jestli je jinak všechno v pořádku – jenže pokud ho vážně bolí hlava, tak to poslední, co teď potřebuje, je vyzvánějící telefon a rozhovor s kýmkoliv o čemkoliv. Na druhou stranu… už ho přece jenom trochu znám, a… Nevím. Přijde mi divný, že už dnes ruší naše zítřejší rande. Tipoval bych ho spíš na to, že až do poslední chvíle, čili do zítra do osmi, bude doufat, že ho ta migréna přejde – a popravdě bych si ho úplně klidně i uměl představit, že zítra nakluše na místo našeho srazu s předstíraným úsměvem na tváři a zarytě mi bude tvrdit, že mu vůbec nic není… Jo, tohle by mi k němu sedělo víc.
No, na druhou stranu, ať už ho k tomu, že naši zítřejší společnou akci odpískal, opravdu dovedla migréna, nebo je za tím něco jinýho, tak… je to jeho věc. Nemá povinnost se mnou trávit čas, když nemá náladu nebo se mu to z nějakýho důvodu nehodí. A nemusí to ani zdlouhavě obkecávat, že jo. Prostě zítřek ruším, uvidíme se příště, čau. O nic nejde. Ostatně neříkal jsem mu nedávno, ač teda za trochu jiných okolností, že dokud na mě nebude nic hrát nebo mě nějak nezklame, tak že mu budu věřit? A on mi zatím nikdy žádnej důvod k tomu, abych mu cokoliv nevěřil, nedal. Takže pokud se mu zítra nikam nechce kvůli migréně, tak já nad tím nemám co dumat.
Nečekaně volnou sobotu tak využiju k tomu, co jsem už delší dobu neprovozoval – vyrazím si úplně sám na otočku do Alp. Což zní takhle na první dobrou jako docela šílenost, ale na Bratislavě se mi mimo jiný líbí, že je z ní do rakouských velehor sympaticky blízko. A já cítím, že tentokrát potřebuju pořádnou vysokohorskou túru. Že si potřebuju pročistit myšlenky takovým způsobem, že by mi na to nedaleký karpatský kopečky nestačily. No a do Vysokých Tater je to odsud z jihu Slovenska paradoxně dál než do těch Alp…
No a v neděli jsem pak díky sobotě strávené v přírodě v dokonalým rozpoložení, abych s Jurajem, Marcelou a dalšíma čtyřma známýma absolvoval výjezd do Brna. Měl jsem za to, že pojedeme dvěma autama, ale Juraj to nakonec celý překopal, a že prý když výlet, tak se vším všudy – a tedy vlakem. No proč ne? Vyklube se z toho akce plná halasu, vtípků, smíchu, skvělé nálady, dobrýho jídla a ještě lepšího pití… Jednou za čas je to paráda odreagovat se tímhle způsobem.
To ale nic nemění na tom, že když si večer, příjemně fyzicky i společensky zmoženej, lehám do postele, hlavou mi projede myšlenka: konečně doma. A tím nemyslím tady, v tomhle bytě, ve své posteli. O to vůbec nejde.
Ne. Tím myslím tady, v Bratislavě, jenom pár kilásků od gymplu, kde se zítra, když budeme mít štěstí, uvidíme s Lukášem. A když ne zítra, tak v úterý určitě.
Jo, připadám si jako puberťák, ale před realitou neuteču: on už mi za ty dva dny, co jsme nebyli v žádným kontaktu, stihl opravdu chybět…
Luky
V nedeľu večer mi prišla od Damiána správa. Tá najkrajšia na svete. Ale je pravda, že to moja myseľ zásadne tvrdí o každej z jeho správ.
Napísal mi, čo cez víkend robil a že ho mrzí, že mne nebolo dobre a nemohol som byť s ním. Poslednú vetu ukončil smajlíkom. V tvare srdca.
Moje srdce sa v tom momente rozbehlo šialenou rýchlosťou. Nedokázal som normálne rozmýšľať. Vlastne som sa vôbec nevedel zastaviť, a tak som mu odpísal pravdu. Alebo aspoň časť z nej. Napísal som, ako mi chýba a ako ma štve, že som to naše rande zrušil. Pretože mňa to skutočne mrzelo. Odvtedy asi každú jednu minútu.
A mrzí ma to doteraz. I keď sme si aj v pondelok vymenili pár pekných správ.
Povzdychnem si. Za chvíľu Damiána uvidím. Od piatku prvýkrát. Včera som sa do školy neobťažoval. Doma som sa vyhovoril na bolesť hlavy.
Bohužiaľ dnes by bola rovnaká výhovorka podozrivá. Minimálne Damiánovi určite. Nemôžem mať migrénu päť dní vkuse. To by ma už snáď začal posielať k doktorovi. Ani by som sa mu nečudoval.
A tak som dnes prišiel. Aj keď fakt nerád. Necítim sa na to, aby som mu pozrel do očí. Určite ale budem musieť. Inak by to bolo príliš nápadné.
Najhoršie je, že vôbec netuším, čo ten pohľad so mnou urobí.
Ja totiž stále neviem ako ďalej. Nič som nevymyslel. Na Berkyho požiadavky jednoducho nemám riešenie. A to ma ubíja. Alebo ma to skôr už úplne ubilo. Štyri noci som sa poriadne nevyspal. Takmer ani nejem. A je to na mne asi už aj vidieť. Aspoň to usudzujem z toho, ako ma dnes ráno privítal Jakub.
„A tebe sa, kurva, čo stalo?“ spýtal sa ma hneď v šatni.
Vôbec som nevedel reagovať, a tak som len teatrálne a nanajvýš detinsky pretočil očami a odvrkol mu:
„Nič! Čo zas vidíš trávu rásť?“
Nechal ma na pokoji. Ale len pár minút. Keď sme si v triede sadli do našej spoločnej lavice, naklonil sa ku mne a pošepkal mi:
„Luky, som tu pre teba. Kedykoľvek.“
Mal som čo robiť, aby som sa po jeho slovách udržal a okamžite sa mu nevyplakal na ramene.
Našťastie som sa ovládol. Do tohto Jakuba nesmiem zatiahnuť. To by som si nikdy neodpustil.
Zazvoní na hodinu a mne sa s tým zvukom na okamih zastaví srdce. V momente, ako sa dvere otvoria a vojde Damián, sa zas pre zmenu neprirodzene rýchlo rozbehne. Vidím ho. A on vidí mňa. Viem to určite. Svoj pohľad venuje len mne. A venuje mi aj prvý úsmev. Potom sa spamätá a usmeje sa aj na zvyšok triedy.
„Dobrý den,“ pozdraví. „Sedněte si… Nebudeme to protahovat, minulý týden jsme se dohodli, že si dnes napíšeme písemku, takže…“
„Dohoda je, keď s tým súhlasia obe strany,“ zasmeje sa Adam a časť triedy sa k nemu pridá.
Damián si z nich vôbec nič nerobí a začne písomky rozdávať. Každému môjmu spolužiakovi podá jeden predtlačený papier. Je to zvláštne. Väčšinou učitelia dajú písomky do prvej lavice a my si ich len podáme.
Prečo Damián zvolil takýto postup, pochopím, keď príde k mojej a Jakubovej lavici. Jemu položí na stôl papier z vrchu kopy. Tak ako všetkým ostatným. Ale môj papier vytiahne zospodku. Keď mi ho podáva, na okamih sa dotkneme prstami. Viem, že to nie je náhoda. A viem aj to, že mi ten dotyk spôsobil jemný záchvev snáď na celom tele.
„Můžete začít,“ povie Damián, keď rozdá aj posledné papiere a vráti sa k tabuli.
Rýchlo príklady prebehnem pohľadom. Sú to presne tie isté, ako mi dal vypočítať u seba doma. Na vrchu mám napísané číslo skupiny. Šesť. Takže preto rozdával zadania osobne. Nespravil len dve skupiny a chcel mať istotu, že sa mne dostane ten správny papier. A to napriek tomu, že mi písomky bude vymieňať.
Sakra.
Prečo je na mňa tak dobrý? Ja si ho absolútne nezaslúžim.
Rýchlo zamrkám slzy. Netuším, kde sa vzali.
Vezmem do ruky pero a začnem počítať. Nemôžem si nič farebne značiť, aby si to niekto nevšimol, a tak mi trvá, kým sa dopátram k akémukoľvek výsledku. Dosť mi ale pomáha, že si zo štvrtku niečo pamätám, a tak mám na konci hodiny vypočítané štyri príklady z piatich.
Donúti ma to k úsmevu.
Damián písomky pozbiera presne tak, ako ich rozdal. Od každého si ju vezme do ruky. Nejako viem, že aj to robí kvôli mne. Nechce, aby môj papier koloval cez celú triedu. Hlavne, keď netuší, koľko som z toho stihol.
Zazvoní na koniec hodiny. Damián sa s nami rozlúči a odíde z triedy. Jeho odchod prebieha podobne ako príchod. Usmieva sa. A ja zachytím tú časť úsmevu, ktorá patrí mne. Je o niečo hrejivejšia ako tá venovaná ostatným.
Vôbec netuším, ako je to možné, ale je mi vďaka tomu lepšie. Škoda, že len na chvíľu. Potom sa moja myseľ vráti k nekonečnej snahe vyriešiť problém s názvom Berky. Som vo vlastnej hlave tak uväznený, že ani netuším, ako sa to stane a vyučovanie skončí.
Domov prídem niečo pred treťou. Sadnem si na svoju posteľ a len sedím. Nič viac. Absolútne sa nehýbem. Je to, akoby ma vyplo. Ale bohužiaľ mi vyplo len telo. Mozog stále dookola prepočítava všetky moje možnosti.
Nepripadá v úvahu, aby som akokoľvek ohrozil Damiána, a tak dám Berkymu buď peniaze alebo… seba.
Lenže to druhé mu dať nemôžem. Cítim, že to už patrí niekomu inému.
O pól štvrtej zamierim k Damiánovi na doučovanie. Len tak. Iba sa osprchujem. Nenacákam na seba poriadnu dávku kolínskej. Neskúsim si niečo urobiť s vlasmi. Vôbec sa nepozriem do zrkadla.
Len proste idem. Nie preto, že by som chcel, ale pretože musím. Ak by som neprišiel, tak by mal otázky a mňa nenapadá žiadna normálna výhovorka. Mám pocit, že mne už to vôbec nemyslí.
Podvedome sa celý čas obzerám okolo seba. Viem, že je Berky niekde na východe, ale aj tak ma desí predstava, že ma zas sleduje.
U Damiána pred vchodom ani neskontrolujem čas a zazvoním. Až potom si uvedomím, že ešte nie sú štyri. Viem, že jemu nevadí, ak prídem skôr, ale bojím sa, aby som nepôsobil podozrivo, a tak si za vlastnú chybu v myšlienkach vynadám.
Vyveziem sa výťahom, vystúpim z neho a ocitnem sa tvárou v tvár Damiánovi. Zaskočí ma to. Vôbec to nečakám. Zvykne mi nechávať otvorené dvere a ja len vojdem.
„Ahoj Luky,“ pozdraví. V očiach má nevyslovené otázky a starosť.
„Ahoj,“ šepnem. Cítim, že sa mi chveje hlas.
Chvíľu na seba len hladíme a potom ma pobozká. Krátko, letmo, nežne.
Zachvejem sa zmesou príjemných pocitov. Ale hneď, ako ten bozk skončí, spomeniem si na iný. Na ten, ktorý som nechcel. Na ten od Berkyho.
Skloním hlavu. Vôbec nechápem, že som sa mu vtedy nebránil. Že som tak zamrzol. Veď je to, akoby som Damiána zradil. Akoby som ho podviedol.
„Děje se něco…?“ spýta sa ma, podoprie mi bradu dvomi prstami a donúti ma, aby som na neho pozrel.
V momente, ako sa mu zahľadím do očí, mám čo robiť, aby som sa udržal. Najradšej by som sa mu hodil okolo krku a povedal mu úplne všetko.
Ale nemôžem.
„Nič sa nedeje,“ zaklamem. „Len som unavený.“
„Nedivím se, máte toho teď ve škole moc, co?“ usmeje sa, ale aj tak vidím, že o mojich slovách pochybuje. Chytí ma za ruku a odvedie do svojho bytu. „Udělám ti kafe, aby ses trochu probral, hm? Nebo si chceš na chvilku lehnout…?“
„Ale máme doučovanie,“ zarazene na neho hľadím. „A ty si vravel, že utorky a štvrtky…“
„Lukáši,“ preruší ma. „Jo, sice jsme se takhle dohodli, ale to neznamená, že to musíme zarytě dodržovat i ve chvílích, kdy to vůbec není smysluplný… A na tobě je vidět, že bys dnes tomu počítání moc nedal. Jestli chceš, můžeme si to přehodit na jindy, abys nic nezameškal.“
„Som fakt unavený,“ priznám. „Veľmi dobre som nespal,“ vypadne zo mňa bez rozmýšľania. Hneď si chcem za to nafackovať. Čakám, že sa určite spýta, prečo som dobre nespal. Ale on to neurobí. Len na mňa chvíľu vyčkávavo hľadí, akoby si myslel, že ešte niečo dodám.
Ja viem, že by som mal. Ale nedokážem to. Ak by som sa mu začal zverovať, tak sa neudržím a poviem mu už všetko.
„Tak si na chvilku sedni,“ pohladí ma po líci. Je to tak nežné gesto, že sa mi z neho takmer podlomia kolená. „Já ti zatím nachystám postel a zkusíš se trochu prospat. Nebo by sis radši dáchnul na gauči u nějakýho filmu?“
Zaváham. Už len kvôli zmienke o jeho posteli by som mal povedať niečo vtipné. Za normálnych okolností by som to urobil. Pravdepodobne by zo mňa vypadla nejaká narážka, ktorá by nás oboch prinútila, aby sme sa červenali.
Lenže ja sa nezvládnem pretvarovať.
„A budeš na tom gauči so mnou?“ spýtam sa.
„Jasně,“ prikývne. „Další filmovej podvečer s tebou si nenechám ujít.“ Vtisne mi ďalší letmý bozk a potom odbehne, aby všetko nachystal.
Roztiahne gauč a ustelie nám na ňom. Ja ho len sledujem. Nemám silu na to, aby som mu ponúkol pomoc.
Len sa dívam na muža, ktorého si nezaslúžim. Na muža, ktorý pre mňa urobil tak veľa. A robí stále viac.
Na muža, ktorého…
Vôbec netuším, ako sa to stane. Je to, akoby sa mi v hlave niečo rozsvietilo. Akoby všetky moje pocity začali dávať zmysel. Ale zrazu to jednoducho viem.
Zamiloval som sa.
Ja som sa do teba, Damián, zamiloval.
Tá myšlienka je tak silná, že mi na chvíľu vymaže z hlavy všetky ostatné. Usmejem sa. Damián mi úsmev oplatí. Práve totiž všetko dokončil.
„Pojď si udělat pohodlí,“ poklepe na gauč. „Co si dáš na pití? Zase jenom vodu? Co třeba nějakej čaj…? A můžu nám nachystat i něco lehčího k jídlu, kdybys chtěl.“
„Len tú vodu,“ poprosím.
Prikývne a prejde ku kuchynskej linke. Ja si zatiaľ ľahnem na gauč a snažím sa zmieriť s vlastným zistením.
Ako som sa mohol tak rýchlo zamilovať?
A čo všetko to mení?
Damián mi donesie pohár s vodou a ľahne si ku mne. Takmer okamžite ma zabalí do svojho náručia. Len jednu ruku si nechá voľnú, aby mohol na Netflixe listovať filmami. Ponúkne mi každý, ktorý ho zaujme. Prvé dva sa mi nepozdávajú a u tretieho zachytím iba názov. Popis filmu mám v hmle, ako sa mi zrazu chce šialene spať.
„Luky?“ preberie ma až Damiánov hlas. Objíme ma a mne sa šialene nechce hýbať. „Luky,“ osloví ma znovu.
„Áno, pokojne, pusti to o cestovaní v čase,“ zamrmlem.
„Je deset večer,“ zasmeje sa. „Nechal bych tě spát dál, ale nevím, jestli se nepotřebuješ ozvat tátovi.“
„Sakra, ja som zaspal,“ okamžite sa po jeho slovách posadím a poobzerám okolo seba. Vonku je tma, izbu osvetľuje len notebook. „Vôbec to nechápem, doma mi to nešlo a tu u teba…“ Zarazím sa. Tak veľa som povedať nechcel.
Na chrbte sa ma dotkne Damiánova dlaň.
„Luky, co je?“ spýta sa. „Stalo se něco…?“
Pokrútim hlavou.
„Nie, nič,“ vyhŕknem a rýchlo sa postavím. „Iba ma bolela tá hlava a…“ Pozriem na neho a viac mu klamať nedokážem. „Musím ísť domov.“ Rýchlo prejdem do predsiene, obujem sa a s krátkym „Ahoj!“ vyletím z jeho bytu.
Damián
I navzdory tomu Lukášovu úprku z mýho bytu se mi na rtech samovolně usadí spokojenej úsměv. Na chvilku. Mám totiž radost z toho, že se Lukymu povedlo se u mě trochu dospat… Nevím sice, co ho trápí, ale když je člověk unavenej a bez energie, všechno se zdá vždycky složitější a temnější, než to je.
Spolu s těmahle úvahama mi ale úsměv ze rtů začne mizet. Zatímco vylívám do dřezu vodu, ze které si Lukáš neucucl ani hlt, a pomalu měním to naše ležení zpátky na gauč, dumám, co se sakra může dít. A že se něco děje, to je čím dál jasnější. Tohle není Lukáš, tohle není on. Jo, možná jako jeho učitel, jenom jako jeho učitel bych ani nezaregistroval, že se chová nějak podezřele a nestandardně, ale jako jeho přítele mě to mlátí do očí. Kde jsou ty jeho šibalský úsměvy, kde jsou ty jeho věčný vtípky, to veselý provokování, dvojsmyslný narážky? A taky… kde je ten kluk, kterej využíval každé příležitosti, abysme se spolu mohli aspoň chvilku maznať? Ne, když sečtu tohle všechno dohromady, tak už se to nedá lakonicky hodit na migrénu. Nebo na únavu. Za tím bude něco víc…
Ale co?
Snad… snad není někdo z jeho rodiny nějak vážně nemocnej… Nebo přímo on… Nebo třeba… neděje se něco Jakubovi? No jo, jenže kvůli tomu by se Lukáš nechoval vůči mně tak odtažitě, ne? Byl by skleslej a smutnej, to jo, ale neuhýbal by přede mnou pořád pohledem…
Tak… nevím, svěřil se třeba někomu s tím, jakej spolu máme vztah, a ten někdo mu to neschvaluje? A Lukáš se teď bojí, jestli neudělal chybu, když se mnou začal chodit? Třeba celej ten náš vztah začal rovnou zpochybňovat, třeba mu to přestalo takhle vyhovovat, jenže neví, jak z toho ven, a bojí se mi to říct…
Nebo může pravda ležet na úplně opačným konci spektra. Třeba… nevím, třeba v pátek někde potkal svýho ex, dali si spolu drink, mohla proběhnout i nějaká pusa – a on se teď přede mnou tak moc stydí, že radši zrušil naše rande a celkově mu prostě není příjemný být se mnou v jedné místnosti…? I když zase, když mi na gauči usnul v náručí, tak to nevypadalo, že by mu se mnou nebylo příjemně. A že by se mnou být nechtěl…
No, nakonec si další nikam nevedoucí hledání vysvětlení a skládání závěrů silou vůle zakážu: tohle sólo uvažování k ničemu dobrýmu nevede. A stejně tak není ani pro Lukáše dobrý, že ať už se mu děje cokoliv, tak že se tím trápí sám… Hned při příští příležitosti s ním na to téma zavedu řeč. A tentokrát ho nenechám odejít s žádným „ne, nič, ahoj“. Tentokrát ne.
Komentáře
Snad tu rovnici nějak vyřeší, a jedna z příštích kapitol by se mohla jmenovat Řešení Berkyho rozbité huby