Spočítaj mi to (2.) – Rovnice podvádění

Damián

„Myslel jsem, že půjdeme tam jako vždycky,“ brblám, zatímco se rozhlížím po pro mě úplně neznámých prostorách. S Jurajem jsme byli zvyklí obrážet víc tanečních klubů, vybírali jsme je podle nálady, nejvýš na mým žebříčku oblíbenosti stojí asi Radosť, ale dnes nadiktoval řidičovi Ubera úplně neznámou adresu.

„S radosťou ti predstavujem niečo iné ako Radosť, uvidíš, že to tu budeš mať tiež rád dosť,“ zadeklamuje ten šašek vychlámaně, když mě bere kolem ramen a vede mě davem lidí směrem k baru. „Toto je otvorené necelé dva roky, a ako skoro zistíš, tak to tu majú radi hlavne študenti.“

„No právě, čili jsme tu oba už tak trochu s prošlou lhůtou,“ uchechtnu se.

„Ty sa cítiš ako po expirácii? Pretože ja teda určite nie!“ dá mi Juro herdu do zad, div mi nevyrazí dech, a než se proti tomu stihnu ohradit, už mohutně mává na nějaký svý známý v druhým rohu přeplněný místnosti. „Okrem toho som tu schválne. Musím splatiť jednu stávku.“

„Ale!“ zaujme mě to. „Že by ti to tvý věčný sázení se všema a o všechno zase nevyšlo? Tak se pochlub, o co jde tentokrát?“

„O nič, z čoho by si musel mať takú radosť! Prehral som len jedno pivo, nič hrozné!“

„A kdo a proč ho vyhrál?“

„Lukáš Navarský. Predstav si, stavili sme sa, že…“

„Počkej,“ nenechám ho domluvit a překvapeně na něj vykulím oči, „jakože náš Lukáš? Ty ses vsadil o pivo se synem našeho ředitele?“

„A o čo ide? Ako si sám povedal, vsádzam sa so všetkými. A musím sa priznať, že som si bol istý, že túto stávku vyhrám. Ale ten pako sa zvládol naspamäť nabifliť dvadsať strof Sládkovičovej Maríny. Myslel som, že sa len tak vyťahuje a že ho potom doma smiech prejde, ale predniesol to bez jedinej chybičky.“

„Tak to si zaslouží ty piva aspoň tři, když se chudák musel učit nazpaměť takovou chujovinu,“ začnu si Juraje dobrosrdečně dobírat. Tohle je totiž náš věčnej boj, do kterýho se pustíme vždycky, když chceme jeden druhýho poškádlit: matika versus slovenština. Co je důležitější, co je zbytečnější, co je krásnější, co je snazší nebo těžší na naučení… A podobně. Kdyby naše dlouhý noční filozofování volně přecházející do hádek někdy slyšeli naši studenti, myslím, že by přestali mít motivaci studovat cokoliv z toho, haha!

„Opováž sa ešte raz použiť také slovo v súvislosti s akoukoľvek Sládkovičovou básňou, ty neznaboh,“ dloubne do mě Juraj loktem, načež si na tvář nasadí milej úsměv a zase mávne rukou kamsi do placu. „Aha, tam sú tretiaci!“

Vyhledám je očima a taky se na ně usměju, přidám i pokývnutí, jako že jsem je poznal, ale na rozdíl od Juraje se za nima nehrnu.

„Prosím tě,“ zareaguju na jeho tázavě nadzvednutý obočí, „ti tak určitě v pátek večer touží vykecávat se s matikářem! Ty jsi s nima domluvenej, tak za nima běž, já nám zatím vystojím frontu u baru… Gin s tonikem jako vždycky?“

Jenom přikývne, ostatně DJ nějak zesílí volume nebo co, začne být těžký si navzájem rozumět, a tak když do mě Juro zkusí hučet, ať jdu přece jenom s ním, jenom ho odmávnu a popostrčím s tím, že má jít sám, a do další debaty se vůbec nepouštím.

Když se otáčím k baru, ještě jednou mi ujede pohled k té skupince mých studentů, ke kterým se Juraj zrovna prodírá, a oči se mi na chviličku zaseknou na klukovi se zjevně perfektní pamětí. Lukáš vypadá, že se stejně jako ostatní dobře baví, tvář mu zdobí úsměv od ucha k uchu, v ruce drží skleničku s nějakým barevným míchaným drinkem, a zrovna když si ji přiloží ke rtům, aby si trochu upil, přejede očima přes celej sál… a zakotví jima v těch mých. Malinko přistiženě se usměju, znovu kývnu, to aby si nemyslel, že ho nějak přehlížím nebo tak něco, a pak už se radši otočím zády a očima se snažím upoutat pozornost barmanky. Jako jo, někdy si se třeťákama pokecám rád, ale stojím si za tím, že zrovna dnes a tady se to moc nehodí… Rád bych je vyzpovídal třeba ohledně toho, jaký má kdo z nich plány po gymplu. A nabídl pomoc a podporu těm, kteří by měli v plánu se věnovat matice nebo fyzice. Zrovinka Lukáš s Kubou na to jsou dokonalí adepti – oběma jim to myslí a mají na ty předměty vlohy, i když každej trošku jinýho kalibru…

„Hej, Damián! Si to ty? To nie je možné! Kámo, teba som už nevidel… dobré tri roky!“ ozve se vedle mě něčí rozjařenej hlas, což mě donutí přestat přemýšlet nad školníma záležitostma a upřít pozornost na…

„Palo! No nekecej! Co ty tady?“ obejmu mýho spolužáka z vysoký.

„Ja? No predstav si, moji súrodenci, Peter a Eva, toto sú oni, majú čerstvých osemnásť, tak som ich musel vyviesť do spoločnosti…“

„Cože,“ přejedu celou tu trojici užaslým pohledem, „tohle jsou oni? Ty dvojčata, co jsi o nich vždycky mluvil jako o prťatech? Capartech? Pidižvících? Tak nějak?“

„Čože?“ zakaboní se Eva hraně – a rovnou Pala nabere loktem. „Čo si to o nás narozprával?“ Pak se znovu zahledí na mě a na tváři se jí objeví přehnaně sladkej cukrblik: „Damián, však? No, tak Damián, určite by si mu neveril všetko, čo o nás hovoril, on aj teraz riadne kecá. Myslí si, že nás vyvádza do spoločnosti, ale my sa už do nej vyvádzame pekné tri roky bez neho!“

Všichni vybuchneme smíchy, načež se ke mně nakloní pro změnu Peter, aby to dovysvětlil:

„Keby sme mali čakať, kým si na nás láskavo nájde čas, tak to by sme doma aj zoschli.“

„Myslím, že to jediný, co nám momentálně hrozí, je, že zoschneme – ale žízní,“ přejedu tu vysmátou partičku očima. „Takže co si kdo dáte? Zrovna jsem se chystal si objednat…“

Luky

Neuveriteľné!

To musí byť snáď nejaký blbý vtip.

Minimálne do nedele som odmietal myslieť na matiku a on mi to svojou prítomnosťou všetko skazil.

Kurva.

Keby sa aspoň správal ako normálny učiteľ. Ale to on nie. Striedavo sa nakláňa k chalanovi a babe v mojom veku a usmieva sa u toho. Dokonca vybuchuje smiechom. To mu to nie je ani trochu trápne? Presne takto sa správal Berky. Všetci matikári trpia nejakou úchylkou na mladších?

„Budem zvracať,“ utečie mi nahlas myšlienka. Našťastie je všade taký hluk, že ma snáď nikto nepočul.

„Veď v tom nemáš ani alkohol,“ drgne do mňa Jakub a ukáže na môj miešaný drink. Tak ma predsa-len niekto počul.

„Ale nie preto,“ nakloním sa k nemu. „Pozri na Karasa,“ nasmerujem ho, aby videl, kde náš učiteľ stojí. Práve niečo hovorí do ucha rovnakej blondínke, k akej sa nakláňal aj predtým. Dokonca tú babu poznám. Nechodí na našu školu, ale je tretiačka rovnako ako ja.

„A čo mám vidieť?“ zatvári sa Kubo nechápavo.

„Že je to Berky číslo dva,“ ozrejmím mu.

Jakub chvíľu pozerá na rovnaký výjav ako ja, ale netvári sa vôbec tak znechutene, ako by sa tváriť podľa mňa mal.

„Súhlasíš?“ popoženiem ho v reakcii. Práve teraz potrebujem svojho kamoša, s ktorým sa takmer vždy zhodneme.

„S tebou vždy,“ mrkne na mňa.

Pretočím očami. Takže nesúhlasí. Inak by tú vetu rozvinul.

„Veď ale sa dívaj, to nemôže dodržiavať od ľudí nejakú normálnu vzdialenosť?“

„Luky,“ pretočí Jakub očami. „Už minútu mi slintáš do ucha, aby som ťa v tomto hluku vôbec počul. Nemyslíš, že sa tiež potrebujú počuť?“

„Nemyslím,“ odvrknem a odtiahnem sa. Ani som si nevšimol, že som sa k nemu až tak naklonil. „A neslintám!“

Pre zmenu sa ku mne nakloní on.

„Pokojne slintaj, ale buď trochu fér. Zatiaľ sa mi zdá úplne v pohode.“

„Ale mne nie,“ zamračím sa.

„Obaja vieme prečo,“ rozhodí rukami. Urazene našpúlim pery. Tá Jakubova priposratá úprimnosť je niekedy na nervy, a to napriek tomu, že sme práve vďaka nej najlepší kamaráti. Raz za čas by však mohol poľaviť. Najhoršie na tom je, že má pravdu. Učiteľa si škatuľkujem podľa predmetu, ktorý nenávidím.

„Ty sa čo tak mračíš?“ pristane mi na ramene niekoho dlaň. Otočím sa za známym hlasom a pousmejem sa. Zato tohto učiteľa mám rád.

„Len som sa zamyslel,“ pozriem na pivo v jeho ruke. „Moja výhra?“ uškrniem sa.

„Jasné, a zaslúžená,“ položí predo mňa slovenčinár pohár s čerstvo načapovaným pollitrom, ale ruku z neho nestiahne. Na chvíľu zaváha. „Luky, dúfam, že si už mal osemnásť.“

Prikývnem.

Hudba na chvíľu stíchla, a tak náš rozhovor neujde ostatným.

„Keby nemal, dostane nealko?“ spýta sa Adam.

Učiteľ mykne ramenami.

„Keby nemal, tak by som mu kúpil džúsik, aby ma neobvinili z podávania alkoholu mladistvým.“

Sakra, mal som sa staviť o džús. Ten by mi aspoň chutil. Takto vezmem do ruky pivo a napijem sa z neho, aby som spečatil svoju výhru. V rovnakom momente ma niečo osvetlí. Niekto to fotil. Čo by mi bolo normálne u prdele, keby za mnou nestál náš učiteľ.

Natiahnem ruku k Lenke.

„Podaj mi mobil,“ požiadam.

„Čo?“ zatvári sa prekvapene.

„Alebo to zmaž,“ navrhnem druhú možnosť.

„Šibe ti?“ nechápe.

„Bojí sa, že ho uvidí tatko chľastať,“ neodpustí si Adam blbú poznámku. Ako ho poznám, má ich v repertoári nekonečné množstvo.

„Hej, bojím sa, tak to zmaž!“ zvýšim hlas. Už nedodám, že sa nebojím o seba. Lenže výhru v tej trápnej stávke som navrhol ja a nie úplne mi vtedy docvakol možný dôsledok. A ten teraz vidím v hlave úplne jasne. Lenka postne fotku, označí ma na nej, otec pozrie na môj Instagram a prečíta si nejaký krásny popis. Napríklad: Učiteľ prehral stávku a víťaz si vychutnáva zaslúženú výhru.

Prípadne ešte niečo viac kreatívne. V podstate čokoľvek by tam bolo, tak by si otec na svojom podriadenom perfektne zgustol. Nie preto, že kúpil alkohol konkrétne mne. Ale preto, že ho kúpil študentovi.

„Ježiš, ty si posera,“ zamračí sa Lenka, ale ten mobil mi podá.

Hej, hej, to som.

Zmažem fotku a vrátim jej ho.

„Dík,“ poviem. Urazene odo mňa odvráti tvár. Je mi jasné, že som si to u nej posral. Podľa náhlej zhustnutej atmosféry pri stole aj u ostatných.

Teda okrem Jakuba. Ten mi pod stolom stisne dlaňou stehno, aby mi dal najavo podporu. On jediný presne vie, ako to doma mám.

„Poď sa prejsť,“ požiada. Postavíme sa naraz. Obzriem sa až pár krokov od stola. Náš slovenčinár práve niečo vysvetľuje Lenke.

S Jakubom vyjdeme von. Je strašná zima. Bundy sme si nevzali.

„Boha, nech si to raz skúsia mať za otca riaditeľa,“ vyprsknem. Potrebujem to zo seba dostať. „Fakt by som im to prial. Nemôžem sa v škole ani hlasnejšie nadýchnuť, aby o tom nevedel!“

Jakub mi položí ruku na plece, ale nič nepovie. Vie, že by to nemalo zmysel. Len sa potrebujem vyzúriť.

„Fakt pecka. Bojím sa ísť domov aj s dvojkou, aby som mu nerobil hanbu. Otázku, či som sa učil, mám na stole minimálne trikrát denne. Každý problém musím pred ním skrývať. Kurva, kurva, kurva,“ uľavím si.

Pri poslednom slove mi Jakub stisne rameno a sprudka ma otočí. Hneď pochopím, na čo ma chcel upozorniť. Z dverí vyšiel náš učiteľ s ešte jedným chlapom a ja vôbec netuším, koľko z môjho výlevu počuli. Podľa rozpačitého Jakubovho výrazu to netuší ani on.

Damián

Palo do mě pořád ještě něco hučí, zatímco si zapaluje cigaretu, ale popravdě jsem ho přestal vnímat. Přestal jsem ho vnímat ve chvíli, kdy jsem si všiml, že před klubem postávají i Lukáš s Jakubem – a poryv větru ke mně donesl Lukášovým zvýšeným, rozčileným hlasem pronesený slova o tom, že pred ním musí skrývať každý problém. A doplnil to několikerým zaklením, který mi popravdě znělo spíš frustrovaně než nějak naštvaně… Hm, myslím, že i menší génius na matiku, než jsem já, by si dokázal spočítat, koho myslel tím ním!

Vtom se na mě oba kluci otočí, v očích něco mezi rozpakama a zděšením, a tak na ně – po kolikátý už dneska? – jenom pokývnu a vrátím svou pozornost k Palovi. Ten jejich výraz ve tváři mě dokonale odradil od úmyslu zajít se jich zeptat, jestli se něco nestalo – protože zjevně se něco stalo. A zjevně to souvisí se školou, dost možná přímo s něčím, do čeho má co mluvit ředitel. A zjevně zrovna já nejsem ten, u koho by měli zájem, aby se o tom něco dověděl… Což samozřejmě chápu, taky bych na jejich místě nedůvěřoval učitelovi, kterej nastoupil na školu sotva před týdnem!

Přesto mi to ale trochu vrtá hlavou po celej zbytek večera, a to i přesto, že díky Palovi, jeho sourozencům, ale taky Jurovi, Monice a dalším známým, se kterýma se postupně potkávám, se mi snadno daří přicházet na jiný myšlenky. Pak ale stačí, abych přeletěl očima taneční parket nebo stoly v zadní části místnosti, všiml si skupinky našich třeťáků – a ten Lukášův povzdech ohledně skrývání problémů se mi do mozku zavrtá zase… Rozhodnu se příležitostně zeptat Juraje, jestli netuší, o co by mohlo jít. K němu už studenti důvěru dávno mají, ostatně jak už jsem stihl zjistit, donese se k němu od nich spousta informací, který jinak pro uši pedagogů určený nejsou, tak třeba zaslechl i něco o nějakým případným Lukášově průšvihu…

Dnes se ho každopádně vyptávat nebudu, nejenom proto, že ke kouzlu páteční noci se řešení takových problémů nehodí, ale i proto, že Juraj už pravděpodobně vůbec netuší, s kým a proč sem přišel, haha. Stále víc a víc pozornosti věnuje jedné na první pohled sympatické brunetce…

„Poslyš, Juro, já už to pro dnešek balím, jo?“ vystihnu chvilku, kdy se zrovna nelíbají, a poklepu mu na rameno.

„Čo… Čože?“ obrátí ke mně svůj lehce zamženej pohled. „Aha, jasné… alebo teda… naozaj? Už?“

„Užij si zbytek večera,“ popřeju mu s úsměvem, pak se rozloučím ještě s Palem, jeho prcky totiž momentálně nikde nevidím, a zamířím k šatnám.

Stejnej nápad nás dostalo víc, takže než si vystojím frontu pro bundu, stihnu si objednat Ubera, a poté, co se zamotám do šály, se rozhodnu jít čekat na odvoz ven. Prostor u šaten je totiž dost úzkej a navzdory zákazu fajčenia i příšerně zakouřenej.

Venku se od té chvíle, co jsem tu Palovi asistoval při jeho cigárpauze, rozpoutalo něco jako sněhový inferno, ale od mýho úmyslu počkat na auto před barem mě to neodradí. Akorát si přes hlavu přehodím kapuci. Když je člověk dobře oblečenej, tak mu žádný počasí nepřijde dost hnusný…

Ostatně nepostávám tady sám, kousek ode mě čeká zřejmě na svýho taxíka… No tohle, to je přece Lukáš! Málem bych ho nepoznal, v té bílé bundě a kapuci naražené hluboko do čela vypadá úplně jinak… Automaticky se k němu rozejdu, přijde mi hloupý stát kousek od něj a předstírat, že jsme dva cizinci, no a že i on má problém poznat mě, to mi prozradí výraz v jeho očích, který ke mně zvedne od mobilu, když mu vstoupím do zornýho pole. Mihne se v nich něco jako zděšení mixnutý s podrážděním, a až teprve po pár dalších vteřinách se mu na tváři usadí cosi, co by se dalo kvalifikovat jako takovej lehce rozhozenej, spíš předstíranej než upřímnej úsměv. Do očí mu totiž nedojde.

„Ou, to ste vy… teda… dobrý deň,“ zamrmlá znejistěle.

„Už jsme se dnes přece viděli. Několikrát,“ připomenu mu a snažím se, aby můj úsměv působil co nejvíc uklidňujícím dojmem.

„Hmm, no… tak to by možno bolo lepšie dobrú noc,“ prohodí, oči přilepený na displeji mobilu.

„To asi vážně odpovídá skutečnosti o něco víc,“ zasměju se. Pak se chviličku kousám do jazyka, ale nakonec se stejně neovládnu a vypadne ze mě to, co mi straší v hlavě už delší dobu: „Užil sis večer? Bylo všechno v pohodě?“

Tahle moje otázka mu už za zvednutí pohledu stojí:

„A prečo by nebolo?“

„Nevím,“ pokrčím rameny. „V jednu chvíli to vypadalo, jako když s Kubou řešíte něco… vážnýho…“ Už v ten moment, kdy to vypouštím z pusy, ale vím, že tuhle konverzaci vedu zbytečně. I kdyby opravdu řešili něco vážnýho, tak jako fakticky čekám, že by to teď, tady, a navíc zrovinka mně Lukáš vyklopil?

„To… nie… možno to tak len vyzeralo… normálne sme sa rozprávali,“ řekne podle očekávání, pak znovu sklopí oči k mobilu, prudce pohne palcem – a mobil mu vyletí z ruky a přistane ve vrstvičce čerstvě napadanýho sněhu jako v nějaké peřině.

„Ku… sakra!“ zakleje Lukáš a dřepne si pro něj, podebere ho – a mobil mu vyklouzne zase.

Bez přemýšlení si dřepnu k němu, ten mobil ze sněhu vylovím, podám mu ho – a vzápětí pochopím, proč ho nedokáže udržet v prstech: má je totiž totálně zkřehlý!

„Prokrista, jak dlouho už tady stojíš, že jsi tak promrzlej?“ zahledím se na něj zhrozeně, zatímco se oba zvedáme zase na nohy.

Zpupně trhne ramenama, úplně z toho gesta slyším po tom vám nič nie je, ale nakonec se přece jenom rozhodne okomentovat to i slovně:

„Keby som šiel domov pešo, tak by som tam už dávno bol. Asi sem vodič nevie trafiť, alebo neviem!“

„No,“ mrknu se na svůj mobil, „můj řidič tu bude za minutu, vezmu tě s sebou. Ten svůj odvoz zruš.“ Znovu ke mně zvedne oči, tentokrát se mu v nich zračí spolu s vykřičníkama i otazníky, a mně teprve teď dojde, že ten můj návrh vyzněl spíš jako příkaz… A tak radši dodám: „Promiň, jestli to znělo příkře, ale myslím to vážně. Ostatně nevezmu si na svědomí, že se v tomhle stavu vážně vydáš domů pěšky a ještě někde umrzneš.“

„Nie som úplne blbý,“ odfrkne, ale jelikož to už přímo u nás zastavuje můj objednanej odvoz, otevřu přední dveře a gestem Lukáše pobídnu, ať nastoupí. A on už nic dalšího nedodá a během vteřiny zmizí uvnitř vozu – uvnitř parádně vytopenýho vozu mimochodem, takže bodejť by protestoval!

„Odvezte nejdřív jeho,“ instruuju řidiče, zatímco se uvelebuju vzadu. Jejich dohadování o tom, že nestačí tu adresu nadiktovat, ale že ji Lukáš musí zadat do appky, pak poslouchám jenom jaksi na půl ucha, nějak na mě v tom vyhřátým prostoru začne dolíhat únava… Když pak ale pomalu a opatrně projíždíme bratislavskýma ulicema, snažím se vnímat, kam to jedeme, protože jsem celkem zvědavej, kde náš ředitel i s celou svou famílií bydlí.

„Tak dík,“ otočí se ke mně Lukáš těsně před tím, než vystoupí před moderní rodinnou vilkou.

„Za málo,“ usměju se na něj. „A dobrou noc, teď už se to opravdu hodí…“

„Vám tiež,“ uculí se – a tentokrát mám dojem, že mu ten úsměv až do očí přece jenom doputoval.

Luky

Keď sa moja hlava chytí nejakej myšlienky, tak sa jej málokedy dokáže jednoducho pustiť. Takže ma celý víkend mátala otázka, čo všetko z môjho rozhovoru s Jakubom náš matikár počul a čo si z toho vyvodil.

Myslím na to aj v pondelok, keď idem do školy. Sem-tam myslím aj na našu spoločnú cestu domov. Vôbec netuším, prečo sa mi to dookola vybavuje.

Asi sa mi zdá, že bolo od neho nečakane milé, ako sa zaujímal, aby som sa bezpečne dostal domov.

Som klasicky úplne mimo, a preto vpálim do našej triedy tak, že si u toho skoro rozbijem hubu.

„WTF,“ zanadávam a pozriem na dvere. Sú vytrhnuté z vrchného pántu. Nečudo, že som pri ich otváraní úplne stratil rovnováhu.

„Pokazili sa nám dvere,“ uchechtne sa Adam.

Takže vás nenapadla väčšia blbosť, ako ich nechať zatvorené, aby sa niekto prizabil.

„Skúsili sme ich opraviť,“ mykne ramenami.

Ešte lepšie.

„Super,“ hodím tašku na svoju stoličku, ale ešte predtým z nej vytiahnem extra vypasenú čokoládu. S ňou v ruke prejdem až k Lenkinej lavici.

Síce som sa jej už v piatok ospravedlnil pozvaním na jej obľúbený drink, ale nie je odveci si to poistiť.

„Ahoj,“ pozdravím a usmejem sa. „Prepáč ešte raz, že som taký blbec,“ podám jej čokoládu. „Ja sa polepším.“

Lenka sa viditeľne začervená.

„Sakra, Luky, túto zbožňujem,“ prehrabne si vlasy. „Nemusel si mi nič nosiť, veď som ti už v piatok vravela, že je to v pohode.“

„Díky, že sa nehneváš,“ ešte raz sa na ňu usmejem a chcem odísť na svoje miesto, ale zastaví ma jej dlaň na mojom zápästí. Pozriem na ňu s otázkou v očiach.

„Furt nie si na baby?“ spýta sa.

Zozadu do mňa niekto drgne a odstrčí ma na bok.

„Ale ja som,“ zapojí sa do rozhovoru Adam.

„Ale teba žiadna nechce,“ pretočí Lenka očami. Hneď mi pohľad zaletí k Mariane. Tá ho totiž určite chce. To by si všimol aj slepý.

„Veď som poklad,“ nedá sa Adam a zatočí sa dookola. „A ešte aj krásny,“ dodá.

Podvihnem obočie a vyhodnotím to ako vhodný čas sa zdekovať. Úplne netúžim po tom, aby sa ma spýtal, či sa mi náhodou nepáči. To už stihol v druháku, keď som sa pred triedou vyoutoval. Vlastne sa ma to vtedy mesiac pýtal každý jeden deň.

Keď si sadám, vo vrecku mi zavibruje mobil.

Prečítam si správu od Jakuba:

„Nečakaj ma, ostávam doma, umieram. Prídeš mi na pohreb?“

„Soplík?“ odpíšem.

„Aj kašlík,“ bráni sa.

„Tak to ti na pohreb určite prídem. Aké chceš kvety?“

Vymeníme si ešte niekoľko správ. Mobil odložím, až keď zazvoní na hodinu. Slovenčinár síce mešká, ale nakoniec príde aj s pár knihami v ruke.

„Pondelok je trest za prehýrený víkend,“ povzdychne si miesto pozdravu. „Čo je tým dverám? Tiež hýrili? Mimochodom v slove hýriť je aj ypsilon. Skúste hádať kde. Opravovať vaše slohy je niekedy za trest.“

Zvyšok vyučovania prebehne v čarovne uvoľnenom duchu. Síce mi chýba Jakub, ale aspoň nemáme žiadne nepríjemné predmety.

S koncom poslednej hodiny si pozbieram veci, v šatni odložím tašku, vytiahnem druhú a zmierim rovno do školského suterénu.

Od otca viem, že je bazén už po rekonštrukcii, ale oficiálne ho sprevádzkujú až zajtra. Na dverách je stále oznam o dočasnom zatvorení. Priložím k dverám čip, ale neotvoria sa. Vôbec ma to neprekvapí. Preto mi otec ráno požičiaval svoj záložný. Vyskúšam ten a samozrejme sa bez problémov dostanem dovnútra. Mať za otca riaditeľa vie mať aj výhody. Len je ich žalostne málo.

Predpokladám, že tu budem sám, a tak si veci v šatni len zhodím na lavičku, oblečiem si plavky a absolvujem rýchlu sprchu. Cestou k bazénu zapnem saunu, aby sa nahriala, kým doplávam, a za minútu už skáčem do bazéna.

Som zvyknutý plávať niekoľkokrát do týždňa a už mi to chýbalo. Dám si v rýchlom tempe niekoľko dĺžok a potom na jednu spomalím, aby som zas na pár ďalších zrýchlil. Je to pre mňa dokonalý relax. Vyčistí mi to hlavu, a to niekedy fakt potrebujem.

Neviem úplne zastaviť myšlienky, ale aspoň ich venujem tomu, čo ma baví. Literárnym dielam. Najmä mi mozog produkuje výňatky rôznych básni, ktoré ma zaujali.

Je tak zvláštne, že sa neviem naučiť normálne počítať, ale z písaného textu si zapamätám takmer čokoľvek. Asi som vadný.

Nepozerám na čas, ani si nerátam dĺžky, počkám, kým mi telo samé naznačí, že mám dosť, a vyleziem z bazéna.

Ešte ma čaká sauna.

V šatni zo seba zhodím mokré plavky a natiahnem sa pre uterák. Presne v tom momente si uvedomím, že nie som sám. Niekto práve vyšiel zo sprchy. Otočím sa.

Pár metrov odo mňa stojí Karas. Polonahý. Okolo pása má obmotaný uterák a ja vôbec netuším, prečo ma ten pohľad tak zaskočí. Možno za to môže to, že som tu nikoho nečakal. Možno obrysy jeho hrude, ktoré sú prekvapivo… dokonalé. Nikdy som si ho nepredstavoval bez oblečenia. To by ma ani nenapadlo. Ale keby som také predstavy mal, tak by som asi nečakal… toto.

„Ahoj, Lukáši,“ pozdraví ma, ale nepozerá pri tom na mňa. Hľadí niekam do boku a ja si v tom momente uvedomím, že som úplne nahý.

Kurva.

Rýchlo schmatnem uterák a obmotám si ho okolo pása.

„Dobrý… Ja som si myslel, že tu dnes nikto nebude.“ Načo mu to vysvetľujem? Je predsa úplne normálne, že som bol nahý v pánskej šatni. Na to tú šatňu máme. Aby sme sa v nej prezliekali.

Lenže to zábavné verejné tajomstvo o mojej orientácii pozná takmer celá škola a ja si odvtedy dávam pozor, aby som v šatni na nikoho zbytočne necivel. Nie som úplne zvedavý na blbé kecy. No a na neho som civel. A civel som na neho ešte k tomu nahý.

„Včera se ke mně doneslo, že dnes už můžeme využít bazén, tak jsem ho přišel vyzkoušet,“ povie.

„Aha,“ vypadne zo mňa. „Ja som už plával, ešte sa chystám do sauny.“ Vôbec netuším, prečo mu to oznamujem. Asi tak úplne nechcem, aby prišla na pretras téma, čo tu robím. Predpokladám, že mu aj povedali, že majú dnes sprístupnený bazén ešte len učitelia. O protekčnom riaditeľovom synčekovi asi nepadla reč.

Presne to si totiž ľudia často myslia. Že si užívam nejakú skvelú protekciu.

No… práve teraz tomu tak je.

„Super, sauna je tu taky?“ zaujíma sa.

Prikývnem.

„Už som ju… zapol… tak…“

Boha, prečo koktám? Mohol by sa láskavo obliecť? Alebo mi zmiznúť z očí? Alebo mu zmiznem z očí ja.

Otočím sa a bez ďalších slov zamierim k saune.

Damián

S pobaveným úsměvem chviličku sleduju jeho vzdalující se postavu. Už som ju zapol, tak…? Odhodím ručník na lavičku, navleču si plavky, a zatímco mířím ke dveřím vedoucím k bazénu, představuju si, jak by ta věta mohla končit. Už som ju zapol, tak ju príďte vyskúšať. Už som ju zapol, tak ak chcete, poďte tam rovno so mnou. Hmm… No ale vzhledem k tomu, jak zaskočeně se Lukáš tvářil, když zjistil, že jsem tu taky, a jak rychle odsud zdrhal, tak by to pokračování znělo spíš: Už som ju zapol, tak nech vás ani nenapadne tam chodiť skôr než za hodinu, keď už budem dávno na ceste domov!

Tak nějak jsem si z jeho chování za ten týden už stihl udělat obrázek, že jsem mu do oka moc nepadl… Nic si z toho ale nedělám, je mi jasný, že to nemusí být osobní. Dost možná prostě jenom nemá rád matiku. Ani fyziku. A to i přesto, že si rozhodně nemůže stěžovat, že by mu zrovna tyhle dva předměty kazily průměr na jeho jinak nudných vysvědčeních… No a i kdyby to z jeho strany osobní bylo, tak ať. Žádnej učitel není sympatickej všem studentům, ani kdyby se rozkrájel. Dokonce i Juraj, takový přátelský a sympatický pako, co je samej vtípek a věčně dobrá nálada, je prý už přes dva roky na kordy – jeho slova – s partičkou několika čtvrťáků a čtvrťaček… „Nemôžem sa dočkať, až odtiaľto za pár mesiacov vypadnú!“ svěřoval se mi zrovna včera na obědě. „Fakt buď rád, že práve ich triedu si na matiku nedostal!“

Tyhle i všechny jiný myšlenky na matiku a školu jako takovou ale násilím vypudím z hlavy, jakmile skočím do bazénu – jsem rozhodnutej si aspoň na chvíli pořádně zarelaxovat. A k tomu myšlenky na práci nepatří.

No, myšlenky na práci možná ne, ale myšlenky na studenty… Na některý konkrétní studenty… Na jednoho konkrétního studenta… Ale tak můžu snad za to, že kromě toho, že jsem učitel, tak jsem taky jenom obyčejnej chlap? A že i když jsem samozřejmě hned uhnul očima, tak přesto se mi ten dvouvteřinovej pohled na úplně nahýho sexy kluka vryl do hlavy… a můj mozek mi ho teď nadšeně promítá na zavřený víčka, kdykoliv se ponořím pod vodu?

A to jsem se zrovna jak naschvál dnes od Juraje dověděl ještě jednu informaci, díky které je teď Lukáš pro mě o to přitažlivější: a sice že kope za stejnej tým jako já… Svěřil jsem se totiž Jurovi s tím kouskem rozhovoru, kterej jsem zaslechl mezi Lukášem a Kubou, a zeptal jsem se, jestli netuší, co by tak asi Lukáš mohl před svým tátou tajit – a Juraj byl s odpovědí hotovej dost rychle:

„Och, tak to on určite myslel to, že je gay! Jeho spolužiaci to o ňom vedia, ale doma sa s tým pravdepodobne nepochválil…“

„No počkej, určitě – nebo pravděpodobně?“ rýpnul jsem si pobaveně.

„Do zajtra ti to spočítam v percentách! Na koľko desatinných miest to budeš chcieť?“ zafrflal.

„Sorry, jsem si nemohl pomoct,“ usmál jsem se omluvně. „Každopádně díky za info, dává to smysl. Já už se lekl, jestli Lukáš nemůže lítat v nějakým větším průseru.“

„Ku mne sa nič nedonieslo,“ pohodil Juraj rameny, „lenže to na druhú stranu nemusí nič znamenať, pretože to o Berkym sa ku mne tiež nedonieslo.“ Pak se na mě napjatě zahleděl a na chvilku se odmlčel, než nadhodil: „A čo ty, ty si v tejto kauze na nič nového neprišiel?“

Věděl jsem, na co ptá.

„Zatím ne… Ale první velký písemky hodlám ve třídách rozdat příští týden. Na ředitelův pokyn. Tam už vypluje na povrch, pokud někdo, kdo měl doteď jedničky, odevzdá najednou prázdnej papír… Každopádně zatím žádný podezření nemám, vypadá to, že kromě těch pěti podmínečně vyloučených studentů se tohohle podvodu nikdo další nezúčastnil.“

No – a teď to mám! Hlavně že jsem chtěl relaxovat, ale mozek zachytil heslo písemky – a už mi servíruje, jaký příklady bych tam mohl dát a jak bych to mohl celý seskládat, abych se toho dověděl co nejvíc… Hm, to už je marný, dnes už se mi vyprázdnit hlavu nepovede! A tak rovnou doplavu k okraji bazénu a vyhoupnu se z vody ven. Budu muset spěchat domů a začít ty testy sestavovat, jinak mi to bude v makovici vibrovat pořád. Už se znám.

Luky

V saune nakoniec strávim len pätnásť minút a nenápadne sa zdekujem. Učiteľ ma nevidí. Pri mojom odchode dosť štýlovo pláva kraul a viditeľne si to užíva.

Doma som tesne pred šiestou. Otec sedí v kuchyni. Na stole má rozložených snáď milión papierov.

„Ahoj,“ podvihnem obočie. „Nie je na úradovanie trochu skoro?“ spýtam sa. Druhý školský polrok len začal a takto zavalený zvykne byť až neskôr.

„Ahoj,“ pozdraví. „Už si doma? V chladničke máš cestoviny, len si ich na večeru prihrej,“ zdvihne ku mne zrak. „Bol si plávať? To si si nemohol vyfénovať vlasy? Máš ich ešte vlhké a vonku je zima. Zbytočne prechladneš.“

Super, už to zase začína. Denná dávka kritiky.

„Mal som kapucňu a dík za odpoveď.“ Otvorím chladničku a nazriem do nej.

„Dúfam, že si mal aj čiapku. A ty si sa niečo pýtal?“

Na prvú časť vety radšej nereagujem.

„Pýtal som sa, či už máš toľko práce,“ ukážem na stôl, vytiahnem z chladničky tanier s cestovinami a hodím ho do mikrovlnky.

„Ten Berky mi nedá spať,“ povie otec a mňa hneď na jedlo prejde chuť. Škoda, že sa to už zohrieva.

„Nie je to už vyriešené?“ tvárim sa naoko nezaujato.

„Neviem,“ povzdychne si otec. „Zistil som, že už zo známok toho veľa nevyčítam, aby som zbytočne neobvinil niekoho nevinného, ale mám pár podozrení, a tak ich spisujem. Dnes som požiadal oboch učiteľov matematiky, aby vám dali budúci týždeň písomky, a informujem ich, na koho si majú dávať najviac pozor.“

Kurva.

„Budem lepšie spať, keď sa to ešte raz poriadne preverí,“ dodá.

Nebudeš, keď zistíš pravdu.

„Aha, chápem,“ vypadne zo mňa. Najradšej by som mlčal a evakuoval sa do svojej izby, ale to by bolo asi priveľmi nápadné. Našťastie cinkne mikrovlnka. Vytiahnem z nej tanier, zo zásuvky si vylovím vidličku a sadnem si na voľné miesto. Otec zhrnie pár papierov, aby som sa mohol normálne najesť.

V dome má pracovňu, ale aj tak vždy radšej zaberie celý stôl v kuchyni. Niekedy mám pocit, že je tu, aby bol bližšie k mame. Túto miestnosť milovala. Kým žila, trávila tu veľa času.

„Dobrú chuť,“ popraje mi otec.

„Dík,“ pustím sa do cestovín. Vopred viem, že sú dobré. Sú zo školskej jedálne a mal som ich aj na obed.

Chvíľu je medzi nami ticho, a tak sa snažím čo najskôr zhltnúť večeru, aby som sa vyhol ďalšiemu prípadnému rozhovoru.

Úplne sa mi to nepodarí.

„Lukáš, dúfam, že v škole ješ o niečo slušnejšie.“

Nie, žeriem ako prasa, aby som ti robil hanbu.

„Hej, používam všetky časti príboru,“ odvrknem.

Otec sa zamračí.

„Nebuď zas drzý.“

Pretočím očami, napichnem si na vidličku ďalšie sústo a strčím si ho do úst. Postavím sa skôr, ako dožujem. Zvyšok cestovín vyhodím do koša, tanier skončí v dreze.

„Idem k sebe,“ poviem.

„Nezabudni sa aj niečo učiť,“ poučí ma otec, aby túto svoju obľúbenú vetu náhodou pre dnes nevynechal.

Radšej na to nič neodpoviem. Nemá to význam. Jeho aj tak nič iné ako škola nezaujíma.

V izbe sa prezlečiem a zvalím na posteľ. Z nočného stolíka si vezmem nedočítanú knihu a sám sebe sľúbim, že dnes na matiku seriem. Bohužiaľ sa ale moja hlava odmietne vysrať na matikára, a tak mi mozog premietne jeho obraz v celej jeho kráse. Samozrejme v mojej predstave má len uterák okolo pása.

Ruka mi bez rozmýšľania zamieri pod gumu teplákov.

Kurva.

Ráno idem do školy naštvaný na celý svet. V triede si na stoličku sadnem tak sprudka, že jej vrzgot donúti všetkých, aby sa na mňa pozreli. Možno sa dívajú aj preto, že som pri príchode nepozdravil.

„Čau,“ poviem.

„Niekomu uleteli včely,“ neodpustí si Palo poznámku.

Už mi ku šťastiu chýba len nejaká Adamova hláška a ten nesklame a hneď jednu pridá:

„Uletel mu Jakub a bez neho je nemožný.“

To je pravda.

Jakub sa neprekvapivo od včera nevyliečil, a tak ma čaká ďalší deň bez neho.

„Ja som nemožný aj s ním,“ mávnem nad tými rečami rukou.

Adam by určite rád súhlasil, ale zazvoní, a tak sa vráti na svoje miesto v rovnakom momente, ako do triedy vojde matikár. Samozrejme zase nemešká.

Pozriem na neho len na jednu sekundu a hneď sklopím zrak k lavici. Nemôžem sa na neho dívať. Síce prišiel do triedy oblečený – logicky – a nehrozí mi pohľad na jeho nahú hruď, ale mám v príliš živej pamäti, ako tá spomienka včera večer skončila.

Vyhonil som si nad svojim učiteľom.

Pecka. Fakt mi jebe.

Po pár úvodných vetách sa od učiteľa dozvieme aj tú jóbovku, ktorú vymyslel môj otec:

„Možná se vám to bude zdát brzo, ale příští týden si napíšeme písemku. Zaměříme se v ní na kvadratické rovnice, tak si je dnes ještě pořádně zopakujeme, aby vás tam příští týden nic nepřekvapilo.“

„Ale z toho sme písali na konci minulého polroku,“ povie Lenka zdesene.

„A všichni jste to i relativně dobře zvládli, tak to jistě zvládnete i teď. V podstatě to bude taková známka zadarmo,“ usadí ju Karas.

Ďalšie dohadovanie nepočúvam. Je mi na to príliš zle od žalúdka. Vopred veľmi dobre viem, že tú písomku nemôžem zvládnuť. Neznáme pod odmocninou sú moja smrť. A ja vlastne ani nechápem prečo. Rozumiem princípu. Pokojne odrecitujem matematické poučky, ktoré ani nemusím vedieť, ale v momente, ako mám pred sebou príklad, tak som úplne bezradný. Je jedno, koľko sa učím. Je jedno, koľko sa snažím. Čísla sa mi pomiešajú v hlave a nevypotím zo seba nič. Mám to tak už od základnej školy.

Raz som skúšal svoju pamäť. Dokázal som si na jedno prečítanie zapamätať pätnásť po sebe idúcich slov. A len dve čísla. Aj to nesmeli byť viac ako dvojciferné.

„Lukáši,“ vyruší ma zo zamyslenia matikár. Zľaknem sa tak, že to so mnou trhne.

„Áno?“ zdvihnem k nemu zrak.

„Už počítáme,“ ukáže smerom k tabuli. Naozaj tam na plátne svieti príklad. Kvadratická rovnica.

„Pardon,“ ospravedlním sa a vezmem do ruky pero.

„O nic nejde,“ povie a ja dúfam, že odíde. Lenže neodíde. Zostane stáť pri mojej lavici. Hneď sa mi začne triasť ruka. Ak ma bude sledovať, tak okamžite pochopí, že som debil.

Pozriem na tabuľu a prepíšem si do zošita prvé číslo. Znovu pozriem na tabuľu a skúsim prepísať ďalšie dve, ale zapamätám si len jedno. Tak zapíšem aspoň neznámu. Zas musím pozrieť na tabuľu, aby som miesto čísiel nakreslil znak odmocniny a zlomkovú čaru. V tom momente sa Karas konečne pohne a prejde o dve lavice dopredu. Lenže potom sa otočí a úkosom na mňa pozrie a ja viem, že mu to práve šrotuje v hlave a premýšľa, čo mám za problém.

Sakra.

Po pár ďalších sekundách sa mi podarí prepísať zadanie príkladu. Chcem ho začať počítať, ale v tom momente prejde matikár k tabuli a zapíše na ňu postup aj výsledok.

„Překontrolujte si to – a jdeme na další příklad.“

Zobrazí nám ďalší príklad a tentokrát ho začnem hneď prepisovať. Viem, že mi to trvá dlhšie ako ostatným, ale aspoň už nado mnou učiteľ nestojí.

Fakt sa snažím. Poznám pravidlá, len na všetko potrebujem strašne veľa času, a tak nie som ani v polovici, keď začne matikár písať na tabuľu riešenie.

Na radu príde ďalší príklad a mňa sa zmocní taká frustrácia, že by som najradšej niekam ušiel. Potrebujem si tie riešenia prepísať do zošita, lenže na to absolútne nemám čas. Nie je tu ani Jakub, od ktorého by som si po hodine všetko sfotil, a tak mi začne v žalúdku narastať panika.

Chvíľu som naštvaný, chvíľu mi je do plaču, a tak keď učiteľ zas príde k mojej lavici a nazrie do môjho zošita, explodujem. Našťastie navonok zachovám aspoň trochu normálnu tvár. Vytrhnem zo zošita stranu, aby ju nevidel, a skrčím ju.

„Zvolil som zlý postup, začnem odznova,“ oznámim mu.

„To znám, většinou je vážně lepší začít úplně od začátku, než zkoušet hledat chybu v tom, co už máme,“ povie a poberie sa zas o niekoľko lavíc dopredu.

Do konca hodiny už za mnou nepríde, ale keď odchádza z triedy, venuje mi krátky pohľad a ja si nie som istý, či ma už neodhalil. Budúci týždeň si svoju domnienku potvrdí na písomke a ja budem v úplnej riti.

Zvyšok vyučovania na nič iné nemyslím. Len na ten balón plný hovien, ktorý so sebou už roky vláčim a on čochvíľa praskne.

Utopím sa v sračkách.

Keby som aspoň nepodplácal Berkyho, tak by som mohol tvrdiť, že som nič tak hrozné neurobil. Veď som sa snažil učiť. Prisahám. Vždy som sa snažil.

Lenže ja som Berkyho podplácal a to mi otec nikdy neodpustí. To mi nikto neodpustí. Ani tí učitelia, na ktorých predmetoch som v živote nepodvádzal, ani spolužiaci, ktorí si myslia, že som múdry.

Nenahnevá sa jedine Jakub. Ten jediný o tom vie. Poznáme sa od škôlky. Na matike som od neho odpisoval celú základnú školu. Dokonca ma desiatky hodín skúšal doučovať. Ja som mu na oplátku vysvetľoval pravopis. On sa písať naučil. Ja počítať nie.

Cestou domov chvíľu nadávam, chvíľu plačem.

Až vo svojej izbe nájdem zvyšky svojej stratenej rovnováhy a otvorím zošit z matiky.

Ja sa to naučím, sľúbim si a vôbec nemyslím na to, že niečo podobné som si sľuboval už snáď stokrát.

Odhodlanie nestratím ani ďalší deň, ani ten ďalší a ďalší… Vždy po škole prídem domov a učím sa. Len tú blbú matiku.

Cez víkend pochopím, že to nemá takmer vôbec žiadny efekt. Nie že by som tie príklady nevypočítal. Ja ich v podstate vždy vypočítam. Len mi to trvá nekonečne dlhý čas. Takým tempom stihnem z písomky maximálne polovicu. Aj to za predpokladu, že budem v pohode a nič ma nevyruší. Lenže môj mozog jednoducho nedokáže pracovať rýchlejšie. Musím si v hlave vždy zopakovať všetky možné pravidlá, aby som sa dopátral výsledku.

To nedopadne dobre.

V pondelok mi je tak zle, že nedokážem vôbec nič zjesť. Ani na raňajky, ani na obed. Presne totiž viem, čo sa stane po zajtrajšej písomke.

Vlastne to presne neviem. A to ma desí.

Otcovu reakciu si ani nedokážem predstaviť.

Sakra, to bude strašné.

Cestou domov zo školy zavolám Jakubovi.

„Ahoj, ako ti je?“ pozdravím.

„V pohode,“ šepne. Znie stále choro. Vôbec nemá hlas.

„Nezdá sa mi, že si v pohode,“ poviem.

„Luky, to vôbec nerieš, zajtra na matiku prídem a prisahám, že vymyslím spôsob, ako ti s tou písomkou pomôcť. Prinajhoršom skúsim napodobniť tvoje písmo a napíšem tvoju skupinu. Na konci si to nejako vymeníme.“

„Šibe ti?“ spýtam sa. To nemôže ani myslieť vážne. „A odovzdáš za seba ten môj výtvor? Ja to nenapíšem lepšie ako na trojku. No… skôr to napíšem tak na štvorku.“

„Tak budem mať štvorku. Mne je to jedno. Opravím si to pri nejakom ústnom skúšaní.“

„Kubo, neblbni,“ pretočím očami, i keď ma nemôže vidieť.

„Neblbnem,“ odporuje mi a potom sa rozkašle. Ten zvuk je tak príšerný, že si musím oddialiť mobil od ucha. „Sorry,“ šepne, keď si o hodnú chvíľu dovykašliava pľúca.

„Wau, to znelo, že si fakt v pohode,“ zasmejem sa. Nie je to veselý smiech. Skôr mi je ho šialene ľúto. „Neopováž sa zajtra prísť do školy.“

„Ale ja prídem!“

„Neprídeš!“

„Prídem!“

„Ak prídeš, tak si presadnem.“

„A ako vysvetlíš, že si chceš presadnúť?“ spýta sa. Úplne vidím jeho výraz v tvári. Myslí si, že nado mnou vyhral.

„Poviem, že si nákazlivý.“

Jakub sa zasmeje.

„Ty si hrozný pako.“

„Mám radšej povedať, že smrdíš?“

„Ježiš, Lukáš, nerieš to, ja prídem a niečo vymyslíme.“

Je čas na ťažší kaliber.

„Kubo,“ oslovím ho a dám si sekundu, kým tú vetu vyslovím nahlas. „Prisahám na naše priateľstvo, že ti nedovolím, aby si mi pomohol. Prídeš zbytočne.“

„Luky,“ povzdychne si. „To je podpásovka.“

Ja viem.

Prvýkrát sme na naše priateľstvo prisahali ešte ako deti. Mali sme sotva šesť rokov a už si ani poriadne nepamätám, čo sme vtedy vyviedli. Bola to len nejaká blbosť. Lenže veľmi dobre sme si obaja zapamätali, čo sme si vtedy sľúbili. Táto prísaha bude neporušiteľná. Naveky.

„Lieč sa, zavolám ti zajtra po písomke,“ sľúbim.

„Zavolaj hocikedy. Budem ti držať palce.“

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Položíme naraz.

Vďaka telefonátu s Jakubom prídem domov v relatívne dobrej nálade, odomknem dvere, vstúpim do chodby a zas mi zostane zle. Okamžite si v hlave predstavím, že budem musieť prísť domov aj zajtra.

A vysvetliť nevysvetliteľné.

Pre každého budem len lenivec, ktorý si chcel niečo uľahčiť. Nikto mi neuverí, že som sa fakt snažil. Matike som predsa venoval viac času ako všetkým ostatným predmetom dokopy.

Posadím sa na botník a povzdychnem si. V tom momente mi pohľad spadne na misku s náhradnými kľúčmi. A medzi nimi sa vyníma otcov záložný čip. Čip od všetkých dverí v škole.

Vezmem ho do ruky a vyjdem z domu. Vôbec nad tým nepremýšľam. Alebo sa nad tým aspoň snažím nepremýšľať, pretože kedykoľvek sa zamyslím, tak mi hlava sprostredkuje jedinú myšlienku.

To nesmieš.

Ale ja predsa musím! Nemám inú možnosť. Musím prežiť už len jeden a pol roka a moje tajomstvo zostane navždy skryté. Nikto sa ho nedozvie. Nikomu ním neublížim. Nikto kvôli nemu neublíži mne.

Chcem predsa len pokoj. Chcem toho tak strašne veľa?

Ja predsa nie som zlý. Nie som ani hlúpy. Nemôžem za to, že sa to nedokážem naučiť.

Keď vstúpim do školy, je už takmer prázdna, ale aj tak mi vrátnik nevenuje pozornosť. Pred vchodom stojí otcove auto, a tak určite predpokladá, že idem za ním. Nestalo by sa to prvýkrát.

Vyjdem na druhé poschodie a poobzerám sa okolo seba. Nikto na chodbe nie je. Nikto ma nevidí. Prejdem k predposledným dverám. Kedysi tu mal kabinet Berky. Tu som si od neho kupoval zadania písomiek. Teraz však v kabinete nikto písomky nepredáva. Na menovke sa skvie totiž už úplne iné meno: Mgr. Damián Karas, MBA.

Zaklepem. Dúfam, že mi nikto neotvorí, a mám šťastie. Všetci učitelia sú už pravdepodobne doma. Pre istotu sa ešte započúvam do zvukov školy, ale všade je úplne ticho.

Rýchlo priložím otcov čip k čítačke pri dverách a vkĺznem do matikárovho kabinetu. Srdce cítim až niekde v krku.

To nesmieš, sprostredkuje mi mozog ďalšie varovanie.

Nepočúvnem. Ja predsa musím!

Rýchlo sa poobzerám. Na stole zbadám papiere. Prejdem bližšie a hneď vidím, že sú to príklady na písomky. Dokonca označené podľa tried.

To musí byť osud. Mám neuveriteľné šťastie. Veď ja som pôvodne ani nedúfal, že ich tu nájdem. Len som to musel skúsiť.

To nesmieš.

Vytiahnem z vrecka mobil a odfotím si zadania pre obe skupiny mojej triedy. S papiermi pri tom ani nepohnem.

Za minútu som z kabinetu von. Za ďalšiu odchádzam zo školy.

Nehanbíš sa?

Damián

Na stůl si postavím čerstvě uvařený, voňavý kafe, na notebooku si navolím oblíbenej playlist, do ruky si vezmu červenou propisku – a vyčkávavě se zahledím na tři hromádky písemek. Dnes jsme je psali s oběma třídama třeťáků a s druhákama, zítra je rozdám ještě maturantům… S pobrukováním známé písničky, která se rozezní pokojem, se pustím do opravování první hromádky. Tohle mě na mé práci taky dost baví – nejenom rozdávat dobrý známky, jako třeba teď, Jana Hrnčárová, za jedna –, ale i zkoumat, který konkrétní témata nebo třeba matematický postupy dělají studentům problémy. Baví mě se skrz ty jejich výpočty tak nějak napojovat na směr jejich úvah a logickýho přemýšlení a dívat se, k jakým výsledkům je to dovedlo…

Po zdolání první kupičky písemek se protáhnu v zádech a rovnou si zajdu uvařit další kafe. Tentokrát si ho osladím lžičkou medu.

Když si znovu sedám za stůl, potlačím zívnutí. Hmm, tak možná dnes přece jenom nestihnu opravit všechno, ale však to nehoří, zítra je taky den… Odhodlaně sáhnu po dalším listu papíru.

Zvládnu projít dalších deset písemek, když se mi pod ruky dostane ta Lukášova. Neubráním se lehkýmu pousmání, když si vybavím těch pár vteřin před týdnem v šatně u bazénu, kde jsem ho chudáka zastihl v dost nevhodným okamžiku, no a pak už se zahledím na výsledek jeho téměř hodinovýho lopotění.

První příklad super, výsledek je okej, postup je okej, rozmáchlý zatrhnutí, dva body připsaný do pravý části papíru. Druhej i třetí příklad – to samý. Čtvrtej a pátej příklad jsou slovní úlohy; s těma se zatím většina studentů natrápila nejvíc… Ale Lukáš zjevně ne, protože i u čtvrtýho příkladu má výsledek správnej. Se spokojeným úsměvem ho odfajfknu, přeletím očima postup, zvolil klasiku, nepokoušel se jít na to od lesa, jako se předtím snažila Alena… No a pátej příklad… aha! Tak pátej příklad mu nevyšel, výsledek nesedí… Zvědavě se zahloubám do výpočtu…

A postupně cítím, jak se mi do tváří žene horko.

No to snad…

Nasucho polknu, automaticky sáhnu po svým hrníčku s kafem – a až když si ho přiložím ke rtům, dojde mi, že ho mám už hodnou chvíli prázdnej. Znovu polknu jenom holej vzduch a s bušícím srdcem se zahledím do papíru. To přece není možný! Jenže… zároveň to tu mám modrý na bílým, do prdele.

Lukáš má postup správnej. Jenom to počítá se špatnýma číslama.

S číslama, který jsem měl připravený v původním zadání té písemky.

Prudce se i se židlí odsunu od stolu, vyskočím na nohy a začnu pochodovat po místnosti, zatímco v hlavě mi to šrotuje, jak hledám další možný vysvětlení něčeho, co má ve skutečnosti vysvětlení jenom jedno. A sice že Lukáš se k tomu původnímu zadání nějak dostal, nabifloval se nazpaměť postup a výsledky – a dnes při písemce to prostě zase vysypal z hlavy na papír, aniž by se vůbec obtěžoval ověřit si, jestli to zadání sedí… To je teda neskutečný!!! A taky neskutečná náhoda, protože kdybych si dnes ráno nevšiml, že mám ten příklad zadanej blbě a že k výsledku se sice dohrabat dá, ale v reálným světě nedává smysl – no, tak bych neměl nejmenší šanci tady tenhle jeho podvod odhalit!

A co podvod, ale ještě horší je, že z toho logicky plyne, že se mi musel hrabat ve věcech! Normálně mi šmejdil v kabinetě! No ale jak se tam dostal? Všechny kabinety se odemykají čipem, v tom Juraj nekecal, když mě sem lákal s tím, že jde o moderně zařízenou školu – a teda samozřejmě běžnej studentskej čip, kterej děcka používají na svý šatní skříňky nebo celkově při vstupu do školy, jim naše kabinety neotevře… Takže buď jsem někdy odpoledne pořádně nedovřel dveře, což se mi teda absolutně nezdá možný, anebo má ředitelův synek na škole nějaký spešl přístupový práva.

No jo, tím pádem ale… Zhrozeně si vjedu rukou do vlasů. Tím pádem se takhle dostane do všech kabinetů! Takže volný odpoledne klidně tráví tím, že prolízá jeden kabinet za druhým a bere si, co potřebuje… Tím nemyslím, že by potřeboval krást naše osobní věci, ale právě všelijaký takovýhle předpřipravený testy, zadání projektů a podobně. To už se pak úplně jinak jeví ty jeho samý jedničky na vysvědčeních! Pane bože, to je teda takovej…

Na poslední chvíli se ale ve svým odsudku zarazím. Protože zase… do kelu, vždyť když jsem se ho ve fyzice na cokoliv zeptal, vždycky tu odpověď znal. Hmm… Nebo co že to vykládal Juraj, o té jejich sázce? Že prý dokázal Lukáš odrecitovat nějakou dlouhou báseň nebo co… Tak to ale zase… Tím pádem je jasný, že úplně vypatlanej není! Tak proboha proč takovýhle čachry s tou písemkou? To je tak línej používat mozek, že si radši nafotí zadání, nechá někoho, ať mu to spočte, pak se to namemoruje – podobně, jako se zvládl namemorovat tu Maryčku nebo Marínu nebo koho – a má to celý bez práce? Nebo… nebo třeba potřebuje mít ty jedničky, protože na něj tlačí jeho táta, a ví, že některý typy příkladů mu dělají problémy – zrovna u těch slovních úloh to smysl dává, ty dělají problémy spoustě lidí – a tak si to chce jenom pojistit…?

Prostě otázky se mi vrší jedna na druhou, a přitom odpovědi jsou v nedohlednu. Nejradši bych si Lukáše zavolal na kobereček hned teď, krucinál! Na druhou stranu je dobře, že mám teď celou noc na vychladnutí, ráno bývá moudřejší večera…

S povzdychnutím si znovu sednu za stůl, tu Lukášovu písemku odstrčím stranou a vezmu si z hromádky jinou, ale popravdě se na tu práci už nedokážu moc soustředit, pořád mi ulítávají myšlenky. Jsem v téhle nové práci dva týdny – a už musím řešit tohle, sakra! To teda Jurajovi při nejbližší příležitosti vmetu!

Ale zítra ještě ne. Jsem rozhodnutej si to s Lukášem nejdřív pořešit sám, než to případně pošlu někam dál. A výš.