Spočítaj mi to (3.) – Rovnice porozumění

Damián

Středeční ráno přijde dřív, než by mi bylo vzhledem k situaci milý. A jestli je moudřejší, to nedokážu takhle z fleku posoudit… Ještě když se blížím k branám školy, pořád nevím úplně jistě, jak to s Lukášem celý pojmout a jak k tomu přistoupit. Nemáme dnes spolu ani žádnou hodinu a do zítřka se mi čekat fakticky nechce, jenže zároveň se necítím na to, abych nakráčel k nim do třídy a způsobil tam pozdvižení tím, že si ho odvolám k sobě do kabinetu… Kruci, Juraj by mi dokázal poradit! Jenže na druhou stranu… je taky občas docela upovídanej. A nerad bych, aby někde sice omylem, ale přesto prokecnul něco dřív, než budu mít stoprocentní jistotu co a jak.

Nakonec při mně tak trochu stojí štěstěna: Lukáše zahlídnu v přízemí školy, zrovna vychází ze šaten, a dokonce ani není obklopenej kordónem svých spolužáků, jako některý třídní hvězdy bývají. Příhodnější okamžik bych těžko hledal!

„Lukáši!“ zavolám na něj, zrovna když se chystá stoupnout na první schod vedoucí do patra.

Otočí se ke mně a zastaví se, počká, až ho dojdu, a s otazníkama v očích mě pozdraví:

„Dobrý deň.“

„Ahoj,“ řeknu, úsměv ale tentokrát ani při nejlepší snaze nedokážu přidat. „Poslyš, mám pár dotazů k té tvé písemce z matiky. Stav se za mnou o velké přestávce, ano? Nebo pokud by se ti to nehodilo, tak po vyučování. V kolik vám dnes končí poslední hodina?“

„Pred druhou, ale ja prídem cez tú prestávku…“

„Bezva, budu v kabinetě. Tak se zatím měj.“ A s tím začnu vybíhat schody, neohlížím se, jestli jde za mnou, nebo jestli tam ještě pořád stojí a přemýšlí, co mu asi tak můžu chtít. No, jenom ať si to přemýšlení užije! Já už se kvůli němu napřemýšlel, až se mi z hlavy kouřilo. A příjemný rozvažování to teda opravdu nebylo.

Před velkou přestávkou mám zrovna volnou hodinu, takže se na Lukášovu audienci můžu aspoň pořádně připravit. Vůbec netuším, co od něj můžu čekat – jestli se přizná, nepřizná, bude vymýšlet srdceryvný důvody, bude dělat scény… A tak se snažím psychicky naladit na každou tuhle variantu a přichystat si neprůstřelný argumenty. Už jsem si dokonce i zjistil, jak je to tady na škole s uchováváním kamerových záznamů, takže kdyby to bylo potřeba, můžu na něj vytáhnout i tohle…

Lukášovo zaklepání se ozve asi dvě minuty po zvonění oznamujícím přestávku.

„Dále!“ zavolám a lehce znervózněle párkrát poklepu prstama o stůl.

Lukáš mě znovu pozdraví a zůstane postávat u dveří, takže se zvednu ze židle – a ukážu na tu volnou u protějšího stolu.

„Sedni si, chvilku to zabere…“

„Spravil som niečo?“ zeptá se, zatímco si sedá a batoh si pokládá k nohám.

To už vezmu do ruky první list papíru a položím ho před něj, jeho otázku ignoruju a místo ní se vytasím se svou vlastní:

„Říká ti to něco?“

Přejede papír očima, pak je ke mně zmateně zvedne:

„No… Áno… to je tá včerajšia písomka.“

Teď před něj položím druhý lejstro.

„A tohle?“

Znovu papír prolustruje pohledem, pak se zadívá na ten předchozí a zpátky na tenhle druhej.

„To tiež…“

„Skoro správně,“ přikývnu. „Skoro. Obě dvě verze se totiž liší – a sice zadáním posledního příkladu… Tohle,“ zaťukám prstem na první papír, „je první verze. Pak mi došlo, že ten výsledek by mohl některé studenty zmást, a tak jsem tam povyměňoval čísla. Takhle.“ S tím poklepu na druhej papír. „Tuhle verzi jsem vám i rozdal. Ale ty jsi ten svůj příklad vypočítal tak, jako kdybys měl před sebou to původní zadání. Což jsi neměl,“ položím před něj jeho písemku, kde je zadání všech příkladů předtištěný. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Nemôžem,“ skloní hlavu.

„Obávám se, že to budeš muset aspoň zkusit,“ založím si ruce na hrudníku.

„Ja… je… stalo sa to… Je to presne tak, ako si myslíte,“ vykoktá, oči má upřený na svý ruce.

Na svý chvějící se ruce.

„Takže jsi mi tu písemku ukradl,“ řeknu to za něj, s otazníkem za tou větou se neobtěžuju.

Lukáš jenom přikývne, a jelikož je mi jasný, že sám od sebe nic dalšího nepřihodí, rovnou se zeptám:

„Proč?“

„Chcel som mať istotu,“ hlesne tak potichu, že mu sotva rozumím.

„Jakou jistotu?“ zatápu.

„Že tie príklady vypočítam… Ja ich inak vypočítať nestihnem. Za tak krátku dobu. Doma si to vypočítam… a naučím sa ten výpočet naspamäť… aby som to za tých štyridsať minút pri písomke potom stihol.“

„Takže,“ snažím se nějak narychlo si to všechno poskládat a vyzdvihnout otázky, který mě pálí nejvíc, „tohle nebylo poprvý? Co jsi vlezl někomu do kabinetu, aby ses pak mohl doma líp připravit?“

„Bolo,“ šeptne někam do stolu. „Ja… nikomu inému chodiť do kabinetu nepotrebujem. Iné predmety mi problém nerobia, iba matika a fyzika. A Berky…“

„Chápu,“ doplním ty tři tečky, který se jeho mlčením protáhnou aspoň na dvacet teček. „Kolegovi Berkymu jsi do kabinetu taky lízt nemusel, protože ten ti svoje testy dával k nahlídnutí za peníze.“

Pak si dlouze povzdychnu, rukou si frustrovaně vjedu do vlasů. Co teď s tímhle vším? Zase ale pokud Lukáš tvrdí, že si ty příklady doma spočítá sám, jenom mu to dlouho trvá, tak možná…

„Asi… by ste mal rovno zavolať otca sem,“ přeruší moje úvahy Lukášův tichej hlas, a když se k němu natočím, nejistě po mně těkne očima. „Nech už to mám za sebou. Ja už to potrebujem mať za sebou, nechcem čakať, kým… kým…“

A v tu chvíli se mu zlomí hlas a on vzlykne a ten zvuk se mi zaryje až do morku kostí. Úplně automaticky přejdu k němu a položím mu ruku na rameno:

„Lukáši, počkej, nepředbíhej, ještě mě něco napadlo… Možná bychom mohli —“

V tom okamžiku se ale Lukáš prudce odstrčí od stolu, divže tu židli nepřekotí, odskočí z mýho dosahu – a konečně se mi podívá do očí. Akorát že z nich najednou plane hněv a znechucení.

„Tak na to okamžite zabudnite!“ okřikne mě. „Čo si to vôbec dovoľujete? To si všetci myslíte, že len preto, že mi nejde matika, tak budem ochotný… Ani náhodou! Áno, vlámal som sa vám do kabinetu, áno, podvádzal som, ale toto nie… Toto je trestné!“ A s tím se otočí na patě, natáhne se pro svůj batoh a hodlá z kabinetu vysmahnout.

Jenže ve mně se s tímhle jeho výstupem zpění krev.

„Ne, to ty na to zapomeň!“ znovu ho chytnu za rameno, otočím ho k sobě čelem, a i navzdory jeho zjevné nevůli mu to rameno dál svírám. „To ty zapomeň na to, že to budeš hrát takhle! Znám tyhle vaše… scénáře! Vyběhneš teď ven, budeš se tvářit zničeně a uslzeně, pár tvých kámošů ti dosvědčí, že předtím jsi byl v pohodě, pak jsme spolu strávili pět minut osamotě v mým kabinetu a vrátil ses takhle rozhozenej – a já budu mít na krku obvinění ze sexuálního obtěžování! No tak tuhle variantu si z hlavy pěkně rychle vymaž!“

Očekávám, že Lukáš se na mě zhnuseně ušklíbne, že se se mnou začne dohadovat, vyhrožovat mi, vysmívat se mi s tím, že jeho papá bude na jeho straně… Jenže on se tváří totálně poplašeně, zhrozeně… a zděšeně.

V tu chvíli si tohle jeho chování pospojuju s tím, co přesně na mě křičel – a dojde mi, že jsem se zatraceně sekl.

Okamžitě stáhnu ruku z jeho ramene a o krok od něj odstoupím.

„Lukáši, proboha, Berky chtěl… on po tobě chtěl…“

Zavrtí hlavou.

„Nie… ja som… on len…“

„Len?“ chytnu ho za to poslední slovíčko. „Lukáši, jestli se dělo něco takovýho, tak to není žádný jenom! Ale hlavně… já nejsem Berky, ano? Nikdy bych si nic nedovolil ani k tobě, ani k nikomu jinýmu! Chci s tebou tady tuhle šlamastiku s tou písemkou vyřešit úplně normálně jako dospělej s dospělým, rozumíš mi?“ A teprve když si Lukáš přemýšlivě skousne rty, sotva znatelně přikývne a ten vystrašenej výraz z jeho tváře začne ustupovat, dodám: „Takže si prosím ještě na chviličku sedni, protože mě něco napadlo. A jestli ti to udělá líp, můžeš třeba otevřít dveře na chodbu…“

„Nie, to… to je dobré,“ odmítne a tak nějak rezignovaně si kecne zpátky na židli.

Když ho vidím, jak je ze všeho zničenej, překvapivě se ve mně vzedme obrovská vlna vzteku – vzteku na Berkyho! Že si něco takovýho mohl dovolit! Že takhle zneužil situace! Místo aby s Lukášem řešil, proč mu ta matika dělá takový problémy nebo s čím by mu mohl pomoct, tak si prostě řekl, že z toho pro sebe něco vytěží?! Nejradši bych si toho parchanta pořádně podal, a to hned!

Pak ale svoje nečekaně zběsilý úvahy odmávnu, není na ně teď čas ani prostor, a radši vyhrabu zpod hromady dalších papírů na svým stole sbírku příkladů pro třeťáky. Nalistuju kapitolu věnovanou kvadratickým rovnicím – a cvičebnici natočím před Lukáše, přidám i prázdnej papír a svou propisku.

„Zkus mi vypočítat tohle,“ zabodnu prst do jednoho z lehčích příkladů.

Projede si ten příklad očima, než se na mě odevzdaně zahledí.

„Ale prečo? Už som sa vám predsa priznal, že mi to nejde. Priznám, čo som urobil, aj pred otcom. Nemusíte ma tu strápňovať.“

Navzdory situaci mi trošku cuknou koutky.

„Neboj, nehodlám tě ztrapňovat, to opravdu ani v nejmenším… Prostě to pro mě zkus spočítat, jo?“ A přišoupnu před něj ještě i svou kalkulačku.

S povzdychnutím se do toho pustí a já mu sice nechci vstupovat do osobního prostoru, ale stejně zůstanu postávat poblíž a zkouším mu nahlížet přes rameno. A s postupujícíma minutama se utvrzuju v tom, že jsem to odhadl dobře. Lukášovi už jenom opsat si to zadání bez chyb dá docela dost práce, při ťukání číslic do kalkulačky a jejich přepisování do sešitu se pak často vrací o krok nebo dva zpátky, znovu a znovu kontroluje nebo i opravuje jednotlivý čísla, než si je jistej, že je má správně… Výsledek chvějící se rukou podtrhne poté, co by běžnej student dopočítával už druhej, možná i třetí příklad.

Zvědavě ke mně zvedne oči… a já se na něj poprvý za celou dobu dokážu usmát.

„Máš to správně,“ kývnu povzbudivě, pak odtáhnu od stolu svou židli a přistrčím si ji o trochu blíž k němu, aby mezi náma ten stůl netrčel jako nějaká bariéra. „Lukáši,“ zadívám se mu do očí, „víš, co je to dyskalkulie?“

Luky

Po učiteľovej otázke zaváham. Spolužiak na základke mal dyslexiu, a tak som si vtedy prečítal, čo to je.

Porucha čítania.

V piatej triede ho preradili do inej školy. Osobitnej školy. Neviem, či to bolo len preto, alebo aj pre ostatné jeho problémy. Nebolo ich málo. Hlavne so správaním.

Dyskalkúlia bude niečo podobné, len sa to bude týkať matematiky.

„Predpokladám, že je to dôvod, prečo som hlúpy,“ odpoviem. Nechcem znieť frustrovane, ale nepodarí sa mi v hlase udržať normálny tón. Od rána som tak vynervovaný, že len čakám, kedy sa zosypem. Okrem toho som celú noc nespal. V podstate už dve noci. Odkedy som tú písomku ukradol, tak ma zožierali výčitky svedomia. Také, aké som pri Berkym nezažil. Asi mi neprišlo tak hrozné si niečo kúpiť. Za to niečo ukradnúť už moje svedomie vyhodnotilo ako vrchol.

Vrchol odpornosti.

„Ne, to…,“ pokrúti učiteľ hlavou a povzdychne si. „To na to jdeš z úplně špatné strany. To, že má někdo dyskalkulii, rozhodně neznamená, že by byl zároveň i hloupej. Můj bývalej spolužák má dyskalkulii taky – a dnes pracuje v CERNu, a rozhodně tím nemyslím, že by tam uklízel,“ pousmeje sa, ale keď vidí, že mne do smiechu stále nie je, hneď zas zvážnie. „No, takže dyskalkulie je specifická porucha matematických schopností. Má hodně podob a je to dost individuální, ale jak jsem zatím měl možnost sledovat tebe, tak bych řekl, že máš problém s pracovní pamětí pro čísla, se sekvenční pamětí, a ještě teda nedokážu úplně vyhodnotit, jak jsi na tom s vyhledáváním matematických a logických postupů. Na to bych potřeboval vědět, jak dlouho ti trvalo naučit se počítat tenhle druh příkladů.“

Síce sa ma na nič nespýtal, ale vidím, ako premýšľa, a tak by som pravdepodobne mal zareagovať. Len neviem ako. Ostáva mi len povedať pravdu.

„Nové druhy príkladov sú najhoršie. Zvyčajne mi trvá tak týždeň, prípadne dva, kým ich pochopím. Potom si tie postupy pri každom počítaní opakujem v hlave a snažím sa ten výpočet zrýchľovať.“

„Kolik hodin denně věnuješ tomu, abys to pochopil?“ zaujíma sa.

„Neviem presne. Asi tak štyri… možno päť hodín denne. Podľa toho, či sa musím učiť aj na iné predmety. Cez víkend asi viac.“

Učiteľ sa postaví a prehrabne si vlasy.

„Lukáši, to je ale…,“ pokrúti hlavou. „Tvůj táta o tom ví?“

„Jasné že nie!“ vyhŕknem. Ten by sa od hanby prepadol pod zem.

„No ale to přece není možný. S tímhle se musíš potýkat už od základní školy. To se s tebou neučil, když jsi byl malej?“

„Učila sa so mnou mama.“

„Takže o tom ví ona?“ spýta sa.

Stisnem k sebe pery. Za normálnych okolností mi nevadí o mame hovoriť. Sem-tam sa na ňu niekto spýta. Lenže teraz, v tejto situácii, si pripadám asi príliš zraniteľne, a tak pozriem na svoje ruky a dosť dlho mi trvá, kým potichu poviem:

„Zomrela.“

„Lukáši…,“ osloví ma, ale v ďalších slovách ho preruší zazvonenie na ďalšiu hodinu. „Kruci, učím… Už jsem měl být před třídou.“ Zhrabne si zo stola papiere. „Můžeme tenhle rozhovor dokončit po vyučování? Říkal jsi, že končíte ve dvě?“

Prikývnem, i keď si ani neviem predstaviť, ako dovtedy prežijem. Potrebujem už vedieť, čo ma čaká. I keď to vo svojej podstate viem. Veľa možností totiž nie je. Po vyučovaní o tom s matikárom ešte chvíľu podiskutujeme a potom sa pôjde so svojimi zisteniami pochváliť riaditeľovi. V podstate mu to vôbec nemám za zlé. Ukradol som mu písomku z kabinetu. Na to nie je ospravedlnenie. A už vôbec nie je ospravedlním porucha učenia.

Je to zaujímavé, ale vôbec ma neprekvapí, že nejakú mám. Vlastne to dáva dokonalý zmysel. Svojim spôsobom sa mi aj trochu uľaví. Lenže čo z toho?

Postavím sa, vezmem si batoh a spoločne vyjdeme z jeho kabinetu. Spravíme to v absolútne nevhodný čas. Práve okolo prechádza môj otec. Najprv po nás len kmitne pohľadom, potom si uvedomí, koho vidí, a zastaví.

„Lukáš? Pán magister?“ pozrie na hodinky. Už len z toho gesta viem, že naráža na to, že sme na chodbe po zvonení. Ja mám byť vo svojej triede a matikár v tej svojej. „Stalo sa niečo?“ spýta sa otec. Určite videl, odkiaľ ideme.

Teraz to príde, napadne mi. Pravda vypláva na povrch. Špinavá a nechutná pravda.

Úplne cítim, ako blednem.

Pár sekúnd by sa dalo ticho medzi nami tromi krájať. Nakoniec ho preruší matikár:

„Nestalo se nic, jenom jsem si ve třídě zapomněl kalkulačku a tady Lukáš mi ji donesl. Naštěstí! Jinak bych ji doteď hledal v kabinetě.“

„Aha,“ začuduje sa otec. „Máme v sklade veľa náhradných kalkulačiek, keby ste niekedy potreboval, pokojne si odtiaľ vezmite.“ Následne stočí zrak na mňa. „Nezabudni sa na hodine ospravedlniť, že meškáš,“ poučí ma a odíde.

Prekvapene pozriem na učiteľa. Nechápem, prečo nepovedal pravdu.

„No, takže se po vyučování určitě zastav, ano?“ požiada a usmeje sa na mňa. „A neboj se, něco vymyslíme.“

Nebáť sa nie je tak ľahké. Väčšinu hodín vyslovene pretrpím len silou vôle. Na slovenčine som už zo všetkého tak unavený, že si na chvíľu položím hlavu na stôl a zaspím. Zobudí ma až zazvonenie. Zmätene sa poobzerám okolo seba. Slovenčinár stojí pri mojej lavici a uškŕňa sa.

„Ako veľmi nudne učím?“ spýta sa.

„Sakra, sorry,“ vyhŕknem. „To nie…, nie ste nudný…, to vôbec.“

Chalani v lavici za mnou sa začnú smiať. Zvyšok triedy k tomu tiež nemá ďaleko.

„V pohode,“ potľapká ma učiteľ po chrbte. „Ja si len robím srandu. To vieš, závidím. Netuším, na akej párty si včera bol, ale štve ma, že som o nej nevedel.“

Z triedy odíde so smiechom. Rovnako ako väčšina mojich spolužiakov. Škola skončila. Len Lenka s Adamom postávajú pri dverách.

„Ideš? Máme ťa čakať?“

Po ich otázke mi to začne šrotovať v hlave. Pravdepodobne by som mal vedieť, o čom rozprávajú. Aj sa mi zdá, že sa niečo dohadovalo. Nejaká akcia po vyučovaní. Asi bar alebo pizza.

„Nie… ja… nie je mi dobre. Asi na mňa niečo lezie,“ zaklamem. V podstate je lož len druhá časť vety. Tá prvá je úplne pravdivá.

„Nechceš tabletku?“ začne sa Lenka hrabať v taške. Ona má vždy tabletky na všetko. Úplne ju v budúcnosti vidím, ako pracuje v lekárni.

„Nie, díky,“ odmietnem.

„Naozaj?“ nedá jej to.

„Nie, bežte,“ pokrútim hlavou. „Ja sa pôjdem domov vyspať,“ znovu zaklamem.

Počkám, kým naozaj odídu, a vyberiem sa k matikárovmu kabinetu. Idem pomaly. Nie však preto, aby som zdržoval. Len ma desí predstava, že zas stretnem otca. Druhýkrát by to už pre neho bolo naozaj podozrivé.

Na predposledné dvere na konci chodby preto klepem až takmer desať minút po zvonení.

„Dále,“ ozve sa hneď.

Vkĺznem do matikárovho kabinetu a rýchlo za sebou zavriem dvere.

„Dobrý deň,“ pozdravím, i keď sa už dnes vidíme tretíkrát. Neviem však, čo iné povedať.

„Ahoj,“ usmeje sa. „Sedni si,“ ukáže na stoličku. Poslúchnem. On má svoju stoličku otočenú mojim smerom, tak by sme si mohli vidieť pri rozhovore do očí, ale ja nemám odvahu sa na neho pozrieť, a tak sa dívam len na svoje ruky.

„Lukáši,“ začne. „Dost jsem o tom všem přemýšlel a mám pro tebe nějaké návrhy. Jenom bych nejdřív potřeboval, abys mi pravdivě zodpověděl pár otázek.“

„Pokúsim sa,“ sľúbim. Mám pocit, že už je to aj tak jedno, keď je celé moje posraté tajomstvo vonku. V čom by to ešte mohlo byť horšie?

Odpoveď na moju nevyslovenú otázku sa dozviem hneď, keď sa spýta:

„Je někdo, kdo o tomhle tvým poněkud nešikovným řešení celé situace ví? Případně ti s tím pomáhal?“

Kurva. Jakub.

Na sekundu privriem viečka. Je to automatická reakcia a nedokážem ju ovládnuť. Uvedomím si totiž, že by som mohol dostať do problémov aj Jakuba. Síce úplne neviem, aké veľké problémy by to boli, on predsa nič zlé neurobil, ale čo ak by to môj otec vyhodnotil inak? Predsa-len mi Jakub celé roky pomáhal. Na písomkách, aj pri odpovediach.

„To vám nepoviem. Nikto iný nie je zodpovedný za to, čo som urobil.“

„Já se neptám proto, abych někomu dělal problémy. Jen potřebuju vědět, kolik lidí ví o tom, že jsi mi ukradl tu písemku.“

„Nikto,“ poviem popravde. Toto nevie ani Jakub. Síce mi hneď po písomke zavolal, ale nepovedal som mu pravdu. Na to som sa príliš hanbil. A tak som mu len sľúbil, že mu všetko vysvetlím. Ale až osobne.

„Dobře. A o tvým problému s matematikou někdo ví?“ pokračuje vo vypočúvaní.

„Ja vám to naozaj nepoviem,“ stojím si za svojim.

„Budu hádat. Ví o tom tvůj spolužák Jakub?“ spýta sa a ja k nemu nechtiac kmitnem pohľadom. „Fajn, beru to jako ano.“

„To nebolo áno!“ konečne sa mu dokážem poriadne pozrieť do očí. „Jakuba do toho neťahajte. Nemôže za to, že ma má za kamaráta.“

„Ale Lukáši,“ povzdychne si, „o tohle přece vůbec nejde. Já se od tebe nesnažím zjistit, jaký jména mám jít nahlásit ředitelovi. Já ti chci pomoct. Jenže moje pomoc by měla mít i nějakou oficiální podobu. Na takovéhle situace jsou postupy. Pokud má učitel podezření, že má dítě poruchu učení, tak ho má poslat na speciální vyšetření. Jenže ty už nejsi dítě, u tebe jsem s tímhle zjištěním přišel asi tak třináct let po funuse. Ty ses s tím bohužel musel naučit fungovat sám.“

„Veľmi sa mi to nepodarilo,“ skloním zas hlavu.

„Ano, podplácení a krádeže nejsou zrovna ideální řešení,“ súhlasí. „Jak jsi to řešil na základce?“

„Tam som to ešte ako tak zvládal. Nebolo to také ťažké ako tu. Ak som niečo nestihol vypočítať, tak mi poradil…,“ Jakub. Meno už nahlas nepoviem. Len si ho pomyslím.

„Vidíš, a takhle to fungovat nemělo. Měl jsi mít na tyto předměty individuální studijní plán a speciální doučování. Na písemky jsi měl mít víc času než ostatní. Neměl ses s tím trápit sám…, což se ale bohužel dělo. Když navíc uvážím, že na základce jsi to vykryl tím, že ses nepřirozeně hodně učil, tak tady na gymnáziu na to měl přijít matikář Berky okamžitě. Měl ti nabídnout pomoc, a ne od tebe brát peníze a…“ Odmlčí sa a ja na neho zas musím pozrieť.

„Dostal len peniaze,“ poviem.

Pochybovačne na mňa prižmúri oči, no nakoniec síce prikývne, ale aj tak sa zamračí.

„I tak musíš mít o učitelích matematiky opravdu vynikající mínění! Považuju za svou povinnost to nějak napravit. Všechno. Takže mám pro tebe nabídku. Budu tě doučovat. Moje bývalá spolužačka z vysoké pracuje v diagnostickém centru. Zajdeš tam na pár testů. Pomůže nám najít způsob, jak to nastavit, aby ses s tím učením už tak netrápil.“

Pokrútim hlavou. Nie nad jeho ponukou. Nad niečím úplne iným.

„Vy asi neviete, že to už je jedno.“

„Proč by to mělo být jedno?“ nechápe.

„Pretože ma za tú krádež vylúčia zo školy,“ smutne sa pousmejem. „Aj keby to bolo len podmienečne, tak otec nedovolí, aby som sem ešte chodil. Takú hanbu by neprežil.“

„Lukáši,“ poklepe mi po ruke. „Podívej se na mě.“

Splním jeho požiadavku, i keď sa mi do toho nechce. Ja už proste nevládzem.

„Proto jsem se tě ptal, kdo o té krádeži ještě ví. Nepopírám, že když jsem zjistil, že ses mi vloupal do kabinetu, tak jsem to nahlásit chtěl. Jenže když teď znám všechny okolnosti… Prostě to o té písemce zůstane jenom mezi náma.“

Prekvapením podvihnem obočie. To vôbec nedáva zmysel. Ibaže…

„Čo za to chcete?“

To podvihnuté obočie mi oplatí.

„Co bych za to měl podle tebe chtít? Nabídka pomoci není obchod. Chci akorát, aby sis to celý promyslel a rozhodl se, jestli chceš, aby se o té dyskalkulii dověděl tvůj otec. Kdyby nebyl zároveň ředitelem školy, tak se na to ani neptám, protože osmnáct už ti bylo a tvůj otec už o tvým studiu nemusí nic vědět, když si to nepřeješ. Jenže pokud bys měl mít individuální studijní plán, tak ho musí schválit ředitel. S tím individuálním plánem věřím, že by sis byl schopnej i nadále udržet svůj vynikající prospěch. Pokud ho ale schválenej mít nebudeš, tak ti dokážu pomoct jenom tím doučováním. O zbytku budu muset ještě pouvažovat.“

Nechápavo pokrútim hlavou.

„Prečo by ste to robil? Prečo by ste mi takto pomáhal? Ja vám síce môžem zaplatiť, ale…“

„Ale no tak!“ preruší ma. „Už jsem ti říkal, že nejsem Berky. Chci jenom, abys to do maturity nějak zvládl. Předpokládám, že hodláš jít na vysokou, kde matika nebude hrát žádnou roli. A já tě o tu možnost nechci připravit.“

Viem, že je to strašne detinské, ale nedokážem potlačiť emócie a rozplačem sa. Rýchlo si utriem oči, ale aj tak mi je jasné, že to vidí.

„Chcel by som študovať literatúru,“ poviem úprimne.

Damián

„No vidíš, takže tam už se s číslama a jejich dosazováním do vzorečků nebudeš muset potýkat,“ usměju se na něj, a protože vidím, jak je ze všeho rozhozenej, využiju téhle jeho zmínky k tomu, abych ho přivedl aspoň na chvilku na jiný myšlenky, a zeptám se: „A jaká oblast literatury tě baví nejvíc? Co rád čteš?“

Na chviličku ke mně zvedne pořád ještě lesklý oči a zatváří se ve stylu: to jako vážně? To se TEĎ ptáte na TOHLE? Na to já odpovím taky gestem, pohodím ramenama a zvednutým obočím naznačím: no co, proč bych nemohl? A tak pohled sice zase sklopí, ale začne mluvit o tom, jak si rád přečte skoro všechno, co jim v hodině pán učiteľ Lacko doporučí, ale že nejvíc ho baví poezie a ze současných knížek asi fantasy… Já jenom sem tam položím nějakou doplňující otázku, díky Jurajově nikdy nepřestávající nalívárně o literatuře přece jenom něco málo vím a na to, abych dal teď Lukášovi najevo, že ho vnímám, to stačí. Povede se mi tak ho trochu zklidnit, všimnu si, že už se mu přestaly chvět dlaně, a i jeho hlas zní o něco pevněji a neodráží se mu v něm ten vystresovanej podtón.

„No, a tohle všechno je odpověď na tvou otázku, prečo by ste to robil,“ shrnu po asi pěti minutách s úsměvem, a když na mě Lukáš zmateně zamrká řasama, dovysvětlím to: „Protože bych nechtěl mít na svědomí, že někoho, kdo takhle miluje literaturu, připravím o možnost ji studovat jenom proto, že mu zároveň nejde matika…“

S tím se rovnou zvednu ze židle, čímž dám najevo, že tenhle rozhovor se za mě chýlí k závěru, není potřeba se v tom všem víc pitvat. Ostatně Lukáš si to potřebuje všechno promyslet sám, možná to i probrat s Jakubem, to už záleží na něm.

„Lukáši, takže… můj návrh znáš,“ usměju se na něj povzbudivě, zatímco on se taky zvedá ze židle. „Z té včerejší písemky ti dám dvojku a nebudeme to víc řešit. Ty si nech projít hlavou všechno to, o čem jsme dnes spolu mluvili. Kdybys k tomu měl jakýkoliv dotazy, tak se za mnou kdykoliv stav, ano? Většinou mě tu o přestávkách najdeš. No a dnes je středa, hmmm, tak se domluvíme, že v pátek se zase sejdeme, řekneš mi, jak ses rozmyslel – a dořešíme zbytek, může být? Nechci to příliš odkládat, protože ať už se rozhodneš jakkoliv, čeká nás spousta práce.“

„Určite môže byť. Budem tu v piatok. A ďakujem,“ zahledí se mi zpříma do očí.

Jenom přikývnu. Obvyklej dovětek není zač se sem tentokrát přece jenom jaksi nehodí.

A víme to oba.

Když si další den, ve čtvrtek večer, sedáme s Jurajem do útulnýho a taky soukromí nabízejícího boxu v našem oblíbeným bistru, Juro se na mě uculí:

„Tak rozprávaj, kvôli čomu sme sa museli tak nutne stretnúť a nevydržalo by to do nášho tradičného zajtrajšieho ťahu po kluboch?“

„Fakt by to nevydrželo, no,“ trhnu ramenama, a zatímco před nás číšník staví objednaný piva, zkoumavě se na Juraje zahledím: „A počkej, jak jako tradičního zítřejšího tahu? Nehodlám každej pátek trávit v nějakým přecpaným a přeřvaným baru.“

„Už som ti myslím vravel, že na to, aby si chodil spať so sliepkami, máš ešte asi tak sto rokov čas!“ ušklíbne se na mě přes stůl.

„Říkal jsi padesát,“ opravím ho automaticky.

„No vidíš! Takže sme sa už o tom rozprávali. Takže kde je problém?“

„Momentálně v tom, že mám tak těžkou hlavu, že jaksi nemám na zábavu náladu,“ přejdu rovnou k věci. „Řeším docela velkej průšvih, Juro.“

Překvapeně na mě vytáhne obočí:

„Ty? A čo si posral?“

Nevesele se uchechtnu:

„No, já jsem zatím tak úplně neposral nic, i když to k tomu kvapem spěje… Ale zatím řeším jenom cizí průšvih. Zato teda pořádnej.“

A než oba dopijeme první půllitr, všechno to Jurajovi vyklopím – to, co vím od Lukáše, i úvahy, který se ohledně toho prohánějí hlavou mně.

„Takže, ak to chápem správne, chceš to pred jeho otcom zatajiť, aj keď vieš, že ten robí všetko preto, aby vypátral, kto ďalší zo študentov sa na tom podvode s Berkym ešte podieľal,“ zkonstatuje Juraj.

„Tak nějak,“ kývnu.

„Tak nějak? Mne to znie, že je to presne tak!“ chytne mě za slovíčko.

„A ty s tím nesouhlasíš,“ vytáhnu si z toho pro změnu to, co je důležitý pro mě.

„To som tak úplne nepovedal…,“ taky začne slovíčkařit.

„Ale vlastně jsi přitom přesně to řekl,“ oplatím mu to.

„Achjo. Keď to je… ťažké,“ povzdychne si… a mohutně si přihne piva.

„Mně to povídej!“ zakloním se, opřu se zády o sedačku a zahledím se z okna.

„Takže,“ pronese Juraj po asi minutě ticha, „tvoj plán je nie len Lukaša kryť, že podvádzal doteraz, ale ešte mu s tým aj ďalej pomáhať?“

Otočím k němu hlavu.

„Podle tebe mu pomáhat nemám?“

„Nemal by si mu pomáhať podvádzať,“ zjemní to.

„Když ho budu doučovat, tak to přece žádný podvádění není,“ řeknu.

„Ale obaja vieme, že ho nebudeš len doučovať. Pretože to nebude stačiť,“ propaluje mě Juraj pronikavým pohledem.

Povzdychnu si… a tentokrát si pivo ke rtům pozvednu já. Juraj už mě dobře zná a vidí do mě jak do hubený kozy, jak říkávala moje prababička.

„Jo, no,“ utřu si ze rtů pěnu, „pravděpodobně to fakt stačit nebude. I když ho budu doučovat, tak bez individuálního plánu mu nemůžu dát víc času na žádnou písemku. Takže začne nosit špatný známky. Čehož si jeho táta všimne… a začne pátrat, o co jde. A všechno to vypluje na povrch.“

„A to s Lukášom nechcete.“

„Mám s ním schůzku až zítra, ale předpokládám, že přesně takovej bude její výsledek. Že mi řekne, že prostě udělá cokoliv, jenom aby se to jeho táta nedověděl. Což prostě… je pochopitelný,“ rozhodím rukama. „Jako ředitel školy by se k tomu všemu musel nějak postavit. Musel by Lukáše taky podmínečně vyhodit, jako to udělal s těma ostatníma studentama. A podle Lukáše by se jenom s podmínečným vyhazovem nespokojil. Nechal by ho vyloučit rovnou natvrdo.“

„A ty sa teda chystáš zajtra Lukášovi navrhnúť čo presne?“ zeptá se Juraj, i když je mi jasný, že tu odpověď už zná. Ono ostatně moc možností, jak tohle celý řešit, není… Já sám jsem dokázal přijít jenom na tuhle jedinou.

„No že ho budu doučovat, což je to nejmenší. A pravděpodobně i to, že s ním pak ty písemky budu psát extra. Aby na ně měl víc času i bez přizpůsobenýho studijního plánu… Sakra, Juro, netvař se tak! Já přece vím, že to není košer! Ale uznej, že tohle je celý dost výjimečná situace, zaslouží si individuální řešení!“

„Jediné, čo dokážem momentálne uznať, je, že pokiaľ budeš takto individuálne pristupovať ku všetkým, tak sa z toho poserieš!“ nebere si Juraj servítky. „A tiež ťa to skôr alebo neskôr doženie.“

Znovu si povzdychnu. Vím, že má pravdu.

Jenže zároveň vím, že ji mám i já.

„Všichni nepotřebují individuální přístup,“ hájím se. „Studentů, kteří si řeší něco takhle extra, není zase tolik… No a pak, není i o tom naše práce? Kdybysme neměli přistupovat ke studentům individuálně, tak můžeme před tabuli postavit robota. Ten jim odvykládá látku a na přestávku se vypne – a my jsme se nemuseli pět let třepat na výšce před zkouškama z předmětů jako Pedagogická psychologie, Vývojová psychologie, Psychologie dítěte a podobně.“

Jurajovi zacukají koutky.

„Na tom niečo je, nie že nie. Lenže zase, Damián, pre tieto výnimočné prípady existujú postupy. A ty chceš tieto postupy obísť.“

„A věř mi, že mi to nedělá žádnou radost,“ ušklíbnu se na něj. „A u kohokoliv jinýho bych přesně podle těchto postupů pro výjimečný případy jel. Jenže Lukáš je tak nějak výjimka ze všech výjimek, nezdá se ti? Kdyby jeho máma neumřela, tak by se na ty jeho potíže s matikou dávno přišlo – a do téhle situace by se nedostal. Kdyby nebyl Berky hajzl, tak by se na to sice přišlo o něco později, ale pořád by to stačilo na to, aby se Lukáš do téhle situace nikdy nedostal. Kdyby jeho táta nebyl zároveň ředitel školy, tak by se to taky dalo řešit jinak. Jenže on spadl bez svýho zavinění mezi všechny tyhle kdyby – a teď má za to pykat? Kolik mu bylo, když poprvý musel přemýšlet nad tím, že je s tou matikou vážně v háji a že bez podplácení to nepůjde, patnáct? Jsme si my dva jistí, Juraji, že bysme se v jeho věku, v jeho situaci rozhodli jinak, než že bysme ty testy taky zkusili nějak koupit nebo šlohnout? A má on jenom kvůli tomuhle svýmu nedospělýmu rozhodnutí, na který zůstal úplně sám, mít ohroženej nebo rovnou pokaženej zbytek života?“

„No,“ vzdychne Juraj a upije si piva, „ako kamarát a tiež ako človek ti vravím, že máš stopercentnú pravdu. Ako pedagóg a zároveň zamestnanec Lukášovho otca ti vravím, aby si to ešte desaťkrát zvážil.“

„Já už jsem to minimálně devětkrát zvážil, věř mi,“ hlesnu. „Napodesátý to teď zvažuju tady s tebou.“

„Pozri, je to tvoje rozhodnutie, tvoja zodpovednosť. Ja ťa podporím, nech sa rozhodneš akokoľvek, ak sa na toto pýtaš… Ale ak sa ma pýtaš, čo máš robiť, tak s tým ti poradiť nemôžem. Sám neviem, čo by som robil na tvojom mieste.“

„Dobře,“ přikývnu. „Ale nahlásit mě nepůjdeš.“

„No prepáč?“ upřímně se vyjeví.

„Musel jsem se zeptat,“ pousměju se na něj. „Máš právo mi říct, že s tímhle vším nesouhlasíš a že to podporovat nebudeš – a to ani svým mlčením.“

„Fajn, tak využívam toho práva a hovorím ti, že nech sa rozhodneš akokoľvek, tak ja ti žiadne polená pod nohy hádzať nebudem,“ ujistí mě Juraj. „Ten chlapec musel byť celé tie roky v neskutočnom strese, čudujem sa, že bol vôbec schopný učiť sa na ostatné predmety tak, že nikto nič nepoznal. Pokiaľ sa mu vďaka teba a tvojmu prístupu uľaví, tak budem iba rád.“

„Bezva, to rád slyším,“ věnuju mu přes stůl vděčnej úsměv. „Děkuju za konzultaci… Mimochodem, prý chce na výšce studovat literaturu, věděl jsi to?“ mám potřebu se mu trochu odměnit, protože vím, že mu tahle informace udělá radost.

„Ha! No trochu som v to dúfal,“ rozzáří se Juraj.

„Ale ode mě to nemáš!“ pohrozím mu.

„Neboj, počkám si, až sa to dozviem ofiko. A až si podá prihlášku na vysokú, budem predstierať, že som to vôôôbec nečakal!“

„Jojo, to věřím! I slza dojetí ti ukápne, co?“ dobírám si ho – a povede se nám tak to vážný téma definitivně opustit a po zbytek večera se bavit o jiných věcech.

Díky Jurajově vyjádřené podpoře se mi pak po návratu domů povede i dost rychle usnout – dvě předchozí noci se mi to pro samý přemýšlení moc nedařilo, ale na pátek se zase jednou vyspím do růžova. Dokonce si ráno s chutí zajdu i zaběhat.

Lukáš mi klepne na kabinet překvapivě už o velké přestávce.

„Jé, ahoj!“ usměju se na něj a gestem ho pozvu dál, zatímco zase zastrkávám do šuplíku právě rozbalenej sendvič. „Popravdě jsem myslel, že se tu stavíš zase až po vyučování…“

„Och, prepáčte, prídem po vyučovaní, keď sa vám to teraz nehodí. Ja som nevedel…,“ začne couvat ze dveří, ale zadržím ho.

„Pojď dál, hodí se mi to, o nic nejde. Navíc mě mohlo napadnout, že na páteční odpoledne už budeš mít jiný plány… Sfoukneme to i teď, nepočítám s tím, že bychom dnes potřebovali nějak moc času. Sedni si,“ ukážu na volnou židli.

Pozoruju, jak nervózně si sedá, a v duchu už tak asi po tisící vyšlu hromy a blesky za magistrem Berkym. Měli by mu ten titul sebrat, krucinál, někdo jako on nemá právo si jím zdobit jméno!

„Tak co,“ vybídnu ho, když se usadí kus od stolu a zahledí se někam ke svým kolenům, „měl jsi čas nad tím vším trochu přemýšlet? Došel jsi k něčemu?“

„Áno, mal a došiel,“ řekne… a zase se odmlčí.

Zalituju, že jsem těm psychologickým předmětům na vysoké nevěnoval víc pozornosti – možná bych teď dokázal přijít na to, co říkat, aby se pořád necítil tak strašně nervózně… a hloupě a trapně…

„A?“ pobídnu ho jemně.

„Bol by som naozaj rád, kedy sa to nemusel dozvedieť otec. Nič z toho,“ zahuhňá ještě o stupeň tišším hlasem, než jakým mluvil doteď.

„Okej,“ přikývnu, i když to nevidí. „Takže možnost s individuálním studijním plánem tímhle padá – a přecházíme na plán B… Tím pádem od tebe potřebuju vědět, kdy budeš mít čas se scházet kvůli tomu doučování. Navrhuju pro začátek dvakrát týdně po dvou hodinách, ať zjistíme, co a jak, pak to můžeme nějak přizpůsobit… Které dny by se ti po vyučování hodily? Nebo bych někdy mohl i před vyučováním, kdyby to pro tebe bylo lepší. Je super, že kabinet mám jenom pro sebe, takže tím, že sem budeš chodit, nebudeme nikoho rušit.“

Během mýho monologu ke mně Lukáš konečně zvedne hlavu a zaujatě mě poslouchá. Dost možná měl do poslední chvíle strach, že jsem si to celý rozmyslel a že mu tu začnu vyprávět, jak to jeho tátovi nahlásit přece jenom musím, no a když teď zjistil, že se bál zbytečně, tak z něj ta nervozita trochu opadla… Odmlčím se a nechám ho, aby na to, co se dověděl, mohl nějak zareagovat.

„Ja… no… ja sa v tomto prispôsobím vám. Kedy poviete, vtedy prídem. Iba… no… len… ale to nič.“

„Jaký len…?“ pobídnu ho. „No tak, vyklop to. Lukáši, jestli to má nějak fungovat, tak musíš být trochu sdílnější. Pokud už dopředu vidíš nějaký překážky, tak se o to poděl – všechno jde nějak vymyslet!“

Znejistěle si prohrábne rukou vlasy.

„Mňa len napadlo, že neviem, čo poviem otcovi, keď si všimne, že dvakrát týždenne chodím k vám do kabinetu. A on si to všimne. Alebo mu to niekto povie. Ráno by sa zase čudoval, prečo idem do školy tak skoro, keď nemám v rozvrhu žiadnu hodinu.“

„Jo, to je dobrej point,“ uznám a zamyslím se nad tím. „No, nabídl bych ti, že to doučování může probíhat u mě v bytě, ale vzhledem k tomu, jakou nedůvěru máš k učitelům matiky…“

Přes tvář mu přelítne takovej mírnej úsměv.

„To mám…, mal som…, ale vy ste asi výnimka.“

Ta jeho poznámka mě taky přinutí k úsměvu. Vzpomenu si totiž na náš včerejší rozhovor s Jurajem o tom, jak je celá tahle situace plná výjimek… To sem teda tím pádem hezky zapadám, haha.

„Dobře, tak v tom případě… Matiku spolu máme v úterý a ve čtvrtek, tak co to doučování uspořádat v tyhle dny odpoledne? Ať máš po zbytek týdne od matiky pokoj. Nemůžeš se pořád zabývat jenom počítáním. Čas nechám na tobě, je mi jedno, jestli chceš přijít hned po škole, nebo se třeba stavit až někdy v podvečer… Co pro tebe bude doma víc průchozí,“ mrknu na něj. „No a i teď přes víkend ti doporučuju hodit matiku za hlavu, jasný? Potřebuješ si odpočinout. Jo a zavolám té své kámošce, abych zjistil, jak je na tom s volnými termíny v tom diagnostickým centru. Myslíš, že bys mi na sebe mohl dát číslo, ať jsme v tomhle operativnější? Když pro mě vyškrábne nějakej volnej prostor, rovnou bych ti to poslal, aby sis něco z toho vybral…“

„Jasné,“ souhlasí, počká, až najdu svůj mobil, a nadiktuje mi svoje číslo. Hned ho prozvoním zpátky a uculím se, když se z jeho kapsy ozve známá pecka od Alana Walkera.

„No tak dobře, tím pádem jsme domluvení… Nebudu tě dýl zdržovat, ať si ještě stihneš dát svačinu. A já ostatně taky,“ zvednu se ze židle a zazubím se na něj. A pak, nevím pořádně, proč, mě napadne napřáhnout k němu ruku. Přijde mi, že bysme tuhle naši dohodu měli nějak gentlemansky stvrdit…

Lukáš se na chvilku zarazí, ale pak do mé pravačky vloží svou dlaň – a já mu ji povzbudivě stisknu.

„To zvládneme, ano? Slib mi, že to teď na pár dnů úplně pustíš z hlavy.“

„Ďakujem, vážim si to,“ řekne… a to stisknutí mi oplatí.

A když se za ním zavřou dveře, konečně po dlouhé, hodně dlouhé době si dovolím úlevný, spokojený vydechnutí.

Luky

Bleskovo sa vrátim do triedy. Dúfam, že ma nikto nevidel. Zapadnem do svojej lavice a na chvíľu v sebe pocítim niečo, čo by som pokojne nazval kľudom alebo stavom vyrovnania. Dlho som nič také nezažil. Vytiahnem si z tašky nedojedenú polovicu bagety, ktorú som si ráno kúpil v bufete, a zahryznem sa do nej. Automaticky pozriem na prázdne miesto vedľa seba.

Sakra, chýbaš mi.

Ako keby moje myšlienky počul, zavibruje mi mobil a na displeji na mňa vyskočí správa od Jakuba:

„Bol som na kontrole, oficiálne som zdravý, otvor náruč, už vystupujem pred školou.“

Chvíľu na tú vetu hľadím a potom mi to konečne dôjde.

Pecka.

Znovu sa zahryznem do bagety a v tom momente sa pri mne zastaví Lenka.

„Ty prídeš, že?“ spýta sa.

Naznačím jej, aby mi dala sekundu, kým dožujem, a až potom jej odpoviem.

„Jasné, o štvrtej som pred štadiónom, príde aj Jakub.“

„Fakt?“ poteší sa.

„Kam prídem?“ ozve sa Jakubov hlas. Najradšej by som vyskočil zo stoličky a objal ho, ale to by bolo v triede toľko blbých rečí, že sa radšej len usmejem. Je to môj najšťastnejší úsmev za posledných pár dní.

„Ideme korčuľovať na štadión,“ ozrejmí mu Lenka.

„Kto normálny príde v piatok do školy na posledné tri hodiny?“ začuduje sa Adam. Zrazu ho tiež máme pri našej lavici.

Jakub sa zvalí na svoje miesto.

„Ten, čo chce byť večer s vami a nechce, aby ho učitelia videli, ako sa fláka po vonku, keď nechodí do školy,“ uchechtne sa.

Adam uznanlivo pokýva hlavou.

„To je múdre.“

Jakub si vyloží na stôl zošiť.

„Ja som proste génius.“

Zazvoní na hodinu fyziky. Učiteľ takmer okamžite vojde do triedy. Lenka s Adamom sa vrátia na svoje miesto a ja sa rýchlo nakloním k Jakubovi.

„Potrebujem toho s tebou strašne veľa prebrať.“

„Už sa neviem dočkať. Mohli by sme…,“ začne, ale viac toho povedať nestihne. Začne rozprávať učiteľ.

„Zdravím vespolek,“ pozdraví a ja mám pocit, že sa jeho pohľad na chvíľu zastaví na mne. „Dnes nás čeká rychlý opáčko důležitých pouček a vzorečků. Už si i něco vypočítáme,“ povie a v tom momente viem, že to nie je len pocit, ale naozaj mu pohľad skĺzava na mňa.

Sklopím zrak k lavici.

„Kurva,“ zakľaje Jakub potichu a položí mi ruku na stehno na znak podpory. Za normálnych okolností by som práve teraz začal panikáriť, ale ja nejako neverím, že ma naozaj vyvolá. Nie po tom, čo mi v kabinete navrhol.

Moja domienka sa mi potvrdzuje celú hodinu. A aj tú druhú. Nie, že by ma vôbec nevyvolal. Dvakrát príde rada na našu lavicu. Zakaždým ja dostanem za úlohu odrecitovať poučku a Jakub ide počítať k tabuli. Možno by mi to prišlo voči nemu aj nefér, ale viem, že on sa v príkladoch vyžíva. Obzvlášť v tých fyzikálnych. Na to, či je to spravodlivé aj voči ostatným z triedy, radšej nemyslím.

Dvojhodinovka skončí a ja by som najradšej po Karasovi pri jeho odchode zakričal jedno veľké ďakujem. Nemôžem to však urobiť, a tak sa na neho aspoň usmejem. Snáď z toho pochopí, že si jeho gesto vážim a že by som bez neho bol úplne v riti.

„Tak to bolo iné šťastie,“ povie Jakub potichu.

Pozriem na neho a úplne cítim, že mi horí tvár. Jakub podvihne obočie. Už tuší, že niečo nie je úplne s kostolným poriadkom. Pozná ma príliš dobre. Pozná všetky moje výrazy v tvári a presne vie, čo znamenajú.

„Po škole ideme k tebe?“ spýta sa.

Prikývnem. Nechcem o tom viac hovoriť, aby nás náhodou niekto nezačul.

Posledná hodina našťastie ubehne rýchlo. V šatni si s Jakubom vyzdvihneme bundy, prezujeme sa a vypadneme zo školy. Mlčať vydržíme len pár metrov.

Nakoniec ticho medzi nami preruší on.

„Ty si ho podplatil?“ spýta sa.

„Kiežby,“ povzdychnem si. „Ja som ho okradol.“

Jakub zastaví v polovicu kroku. Úplne sa zasekne.

„Čo si urobil?“

Chytím ho za plece, aby som mu naznačil, že má ďalej kráčať.

„Všetko ti vysvetlím,“ sľúbim a hneď s tým začnem. Pekne od začiatku. Lezie to zo mňa pomaly. Nehovorí sa mi o tom ľahko. A to ani najlepšiemu kamarátovi. Najťažšie mi je, keď rozprávam o tej krádeži.

Jakub ma neprerušuje. Len strieda výrazy v tvári.

Zmĺknem, až keď sa vyzúvame u mňa doma. Nie som si istý, kde je otec, a nechcem to zisťovať.

Vybehneme na poschodie a zapadneme do mojej izby. Sadnem si na posteľ. Jakub sa zvalí vedľa mňa a vyčkávavo na mňa pozrie. Vie, že ešte niečo môjmu príbehu chýba. Jeho záver.

„Dnes cez veľkú prestávku som bol za ním a dohodli sme sa, že sa to otec nedozvie. Budem k nemu chodiť na doučovanie,“ doplním posledný kus skladačky a spojím s Jakubom pohľad. „Ako veľmi znechutený zo mňa si?“ spýtam sa.

„Luky,“ pretočí očami. „Tú otázku myslíš vážne?“

Prikývnem. Pretože ju myslím smrteľne vážne. Viem, že ma Jakub nikdy nesúdil a vždy mi pomáhal, ale netrúfam si ani len odhadnúť, čo si o mne práve myslí.

„Neštvi ma,“ zamračí sa a tresne ma po ramene. Trochu to zabolí. „Odpustil ti matikár, čo ťa sotva pozná, tak prečo by som sa mal hnevať ja?“

„Pretože som podvodník. Pretože máš so mnou len starosti…,“ začnem vymenovávať dôvody.

„Lukáš!“ preruší ma, presunie sa do tureckého sedu a pozrie na jednu zo stien v mojej izbe. „Tam,“ ukáže kdesi do jej stredu. „Si to niekedy nemal dobre vymaľované. Bol tam taký zvláštny obrazec z potečenej farby. Pamätám sa, že som sa naň díval, keď som ti tu plakal, že môj život skončil, pretože sa mi celá škola smiala, že som adoptovaný.“

Stisnem k sebe pery. Na to si veľmi dobre pamätám. V šiestej triede to prepálila dejepisárka. Sprostá krava. Jakub to hrozne zle niesol. Hlavne preto, že o tom vôbec nevedel.

„Kubo,“ natiahnem k nemu ruku. Stisne mi ju, ale pokrúti hlavou, aby som mlčal.

„Teraz je to už dávno jedno, ale vtedy som si pripadal zradený. Ako nejaká vec, ktorú niekto nechcel, a tak si ju vzal niekto iný. Veril som, že je to strašný problém a že keď ma nechceli vlastní rodičia, tak ma nebude chcieť ani nikto iný. S odstupom času sa sám na sebe smejem. Mám tých najlepších adoptívnych rodičov a ty to dobre vieš. Ale vtedy si ma zachránil ty. Vďaka tebe som mal pocit, že nie som sám. A nebolo to prvýkrát ani naposledy, čo si bol ten najlepší kamarát.“ Na sekundu sa odmlčí a ďalšie slová už vysloví úplne iným tónom. Dosť nahnevaným tónom. „Tak ma neštvi a prestaň pri každom probléme očakávať, že sa na teba vyseriem.“

Zdvihnem ruky v obrannom geste.

„To som nikdy netvrdil.“

„Och. A ako presne si mi priznával, že si gay? Chvíľu si sa tváril, že mi chceš doniesť lavór, aby som sa mal kam vyvracať.“

„Boha, ty si debil,“ zasmejem sa. Nie že by nemal pravdu. On bol prvý, komu som to povedal. Strašne som sa vtedy bál jeho reakcie.

„Jasné, že som debil. Vieš ako. Vrana k vrane sadá,“ uškrnie sa a strčí do mňa. Zvalím sa na posteľ. Jakub si ľahne vedľa mňa. „Súrne potrebujem vygoogliť pár info o dyskalkúlii,“ povie.

„Môžem ti to zhrnúť,“ ponúknem mu rýchlejšiu možnosť.

„Super, ideš,“ poteší sa.

„No,“ zhlboka sa nadýchnem. „Dyskalkulik blbo počíta.“ Jakub chvíľu čaká, či ešte niečo poviem, ale už podľa môjho úškrnu vie, že som skončil.

„Raz ma z teba jebne,“ skúsi sa natiahnuť pre svoju tašku, ale nedočiahne. Prevalí sa cezo mňa, aby to skúsil ešte raz. Tentokrát sa mu to podarí. Vytiahne si mobil a začne si na ňom niečo vyťukávať.

„Nevadí ti, že na mne ležíš?“ spýtam sa. „Dosť ma tvoje kostnaté boky tlačia na stehnách.“

„Čo ty vieš, čo ťa to tlačí,“ zasmeje sa a kmitne ku mne pohľadom.

Strčím si teatrálne dva prsty do úst, aby som mu naznačil, čo si o predstave jeho stojaceho vtáka myslím. V skutočnosti si ale nemyslím nič. Veľmi dobre viem, že mu nestojí, a veľmi dobre viem, že ma len podpichuje. A som za to vďačný. Aj tým mi vždy dáva najavo, že mu moja orientácia absolútne neprekáža.

Lenže ja nie som matrac, aby na mne ležal.

„Ale už si fakt ťažký, zlez zo mňa!“ pomykám sa.

„Ty tiež nič nevydržíš,“ uchechtne sa.

Bavíme sa dosť nahlas, a tak mi unikne zaklepanie. Že niekto naozaj klepal, si uvedomím až v momente, ako sa dvere na mojej izbe pootvoria.

„Neruším?“ spýta sa otec.

Jakub zo mňa konečne zlezie.

„Dobrý,“ pozdraví.

Vytiahnem sa do sedu.

„Potrebuješ niečo?“ pozriem na otca. Tvár má vážnu.

„Len som sa prišiel pozrieť, či sa učíte.“ Potlačím pretočenie očami, a tak mi otec nemôže vytknúť, že som zas drzý, ale plynule pokračuje. „Jakub, ty si bol teraz chorý, tak asi budeš písomku z matematiky písať dodatočne. Mohli by ste sa s Lukášom učiť spolu. Veľmi dobre ju nezvládol, dostal dvojku, tak mu nezaškodí, keď si to preopakuje.“

„Jasné, nie je problém, pán riaditeľ,“ zareaguje Jakub. Mňa uštipne do ruky, aby som mlčal. Sadista.

„Super, to som rád,“ poteší sa otec a vypadne z mojej izby. Dvere za sebou nezavrie.

Jakub sa nakloní k môjmu uchu.

„A presne pre toto chápem, že si tú písomku ukradol,“ pošepká mi. „Takže nabudúce mi to pokojne povedz hneď. Aj do telefónu. Predo mnou nemusíš nič zatajovať.“ Zoskočí z mojej postele. „Musím sa doma staviť po korčule. Stretneme sa pred štadiónom?“

„Jasné,“ súhlasím.

Damián

„Seš osel, abys věděl! Tohle máš u mě!“ neudržím se ve zprávě pro Juraje.

„Ja viem, ako v úschovni?“ obratem mi na displeji blikne odpověď.

Na to už jenom zavrtím hlavou a schovám mobil do kapsy. To je celej Juraj! Tak mně se v pátek večer nikam nechce, on mě ukecá na kompromisu, že prej když se mi nechce do baru, tak si můžeme jít na zimák zabruslit, já mu to jako ten největší tutan odkývám – a on mi pak, když už přešlapuju před vstupní bránou, kliďánko napíše, že ať se nezlobím, ale že se potkali s Karlou a pozval ji na večeři! Nebo možná s Kristýnou, začínám mít v těch jeho známostech už trochu zmatek.

S povzdychnutím se natočím čelem ke vchodu a chvilku přesvědčuju sám sebe: mám, nemám, mám, nemám… No nechce se mi, ale když už jsem tu, a dokonce jsem doma ve sklepě vyhrabal i brusle, tak to aspoň prubnu. Znovu už se sem totiž Jurajem vytáhnout nenechám, to je mi jasný! Aspoň se podívám, jak se to tady změnilo od doby, co jsem tu byl někdy ve třeťáku naposledy…

A sotva vylezu ze šaten a doštrachám se na ledovou plochu, hned si vzpomenu, proč jsme sem se spolužákama zásadně nechodili v pátky a v soboty: protože to se to tu změní na cosi jako discoshow. Hlasitá hudba, spousta lidí, barevný světla… Při sportu mám radši hudbu podle svýho vlastního výběru, ale dnes mám asi smůlu – tenhle hluk mi moje AirPody těžko přeřvou! Takže se ani nenamáhám s tím, abych si je vytahoval z kapsy.

Chvilku se jenom opírám o mantinel a pozoruju ten mumraj okolo, než se odhodlám a ležérním tempíčkem se mezi všechny ty bruslaře i nebruslaře vmíchám. A jo, uznám po třetím kolečku, ono to není zase tak nejhorší… Překvapivě i v tom halasu se mi povede vypnout, naladit se na tu hudbu i na ty nenamáhavý pohyby nohou a relaxovat.

Koutkem mysli ale stejně pořád zůstávám ve střehu, abych stíhal včas vyhodnocovat a hlavně reagovat na všechny případný kolize s někým ze skupiny nebruslařů – a tak se mi do zornýho pole dostane i povědomá postava.

S povědomým rozcuchaným vrabčím hnízdem.

Zrovna mě předjíždí – a všimne si mě taky… Na chviličku se zatváří zmateně, ale pak se pousměje. A přibrzdí… a počká, až ho dojedu.

„Dobrý deň,“ pozdraví mě, dnes už dobře potřetí.

„Ahoj, Lukáši,“ věnuju mu širokej úsměv, pak se rychle rozhlídnu kolem dokola. „Je vás tu víc?“

„Bolo,“ řekne. „Už odišli.“

Přejedu ho zkoumavým pohledem.

„A je všechno v pohodě? Když jsi s nima nešel pokračovat… kam vlastně? Moc nevěřím tomu, že by se v pátek před sedmou večer rozprchli domů…“

„To naozaj nie,“ uculí se. „Alebo teda Jakub áno, ale ostatní išli ešte do mesta. Mne sa nechcelo, potreboval som si zašportovať.“

„Tak to jsme na tom podobně,“ přiznám.

Pak vedle sebe chviličku bruslíme mlčky, a zrovna když se k němu otáčím s cílem rozloučit se s ním, protože je mi jasný, že nehodlá strávit zbytek večera v mé blízkosti, ale asi netuší, jak mi to dát nějak decentně najevo, tak ke mně taky zvedne oči, nesměle si skousne ret – a řekne:

„Pán učiteľ… ja vám chcem poďakovať za tú fyziku dnes.“

„Za co…?“ nakrčím čelo, než mi to dojde. „Jo ty myslíš za to, že na tebe nikdy nevyšlo počítání?“ mrknu na něj. „Tak přece když jsem ti nabídl pomoc v matice, tak tě zároveň nepotopím ve fyzice, to by nedávalo smysl.“

„Ja len… nebol som si istý.“

„Chápu… Mluvili jsme spolu sice jenom o matice, ale ta fyzika k tomu patří taky. A to platí i v tom, jak jsem ti říkal, ať to teď pustíš na pár dnů z hlavy, jasný? Vykašli se na matiku i na fyziku, prostě na školu jako takovou… a užij si víkend.“

„No,“ odfrkne si nevesele, „myslím, že otec by nebol veľmi nadšený, keby som mu povedal, že sa cez víkend nebudem učiť.“

Trochu se k němu nakloním – a rozverně mu poradím:

„Tak mu to neříkej!“

A Lukáš se zvonivě rozesměje, což je mimochodem příjemný vidět, že něco takovýho vůbec umí – a zadrmolí něco o tom, že jsem prvý učiteľ, ktorému príde ako dobrý nápad vynechať učenie.

Pak už se spolu opravdu rozloučíme, popřejeme si navzájem hezkej zbytek večera, Lukáš zase zrychlí na svý asi obvyklý tempo a za chvilku se mi ztratí z očí.

Luky

Dám si ešte tri kolá okolo vonkajšieho okraja ľadovej plochy a zabalím to. Nohy ma bolia tak, že chvíľu uvažujem, či som to neprehnal a zájdem vôbec domov.

Nakoniec myšlienky na taxík zažehnám a tú prechádzku si doprajem. Dokonca si ju aj vychutnám. Vonku nie je ani zima, ani ešte teplo. Je to niečo medzi. Pár stupňov nad nulou. Mesiac je práve v splne, a tak sa zdá, akoby bolo všade viac svetla. Nie je to len tma potláčaná pouličnými lampami. Je to iné. Niečím hrejivejšie.

Možno je za tým mojim novým, pozitívnym vnímaním sveta aj niečo viac. Môj učiteľ a zvláštna nádej, ktorú vo mne dokázal vzbudiť.

Nádej, že nie som na tú matiku úplne hlúpy. Som len… a to len nedokážem úplne definovať. Pokazený? Chorý?

Nech je správna akákoľvek z možností, tak to pre mňa niečo znamená. Znamená to dokonca veľa a ja si to uvedomujem s každým dňom viac a viac.

Vidím svetlo na konci tunelu. Výnimočne to nie je blížiaci sa vlak. Ani podivná halucinácia.

Je to nádej.

Pred našim domom stojí otcove auto. V oknách sa svieti. Odomknem vchodové dvere a vstúpim.

„Ahoj,“ poviem nahlas. Nikto neodpovie. Vyzujem sa a skontrolujem kuchyňu. Hneď potom obývačku. Telka je pustená, na gauči leží otec. „Ahoj,“ poviem znova, a keď na to nezareaguje, tak mi zovrie žalúdok. Za sekundu sa už nad ním nakláňam. Ako na povel zachrápe a ja si uvedomím, že len spí. Rovnako intenzívne si však uvedomím, ako som sa ešte pred chvíľou bál. Racionálne by som ten strach nedokázal vysvetliť. Nestalo sa mi to ani prvý a pravdepodobne ani poslednýkrát.

Možno je to nejaké prekliatie tých, ktorý už majú len jedného rodiča. Možno som len magor.

Otec sa pomrví. Ruky si pritiahne k hrudi. Zdá sa, že je mu zima. Vezmem z kresla deku a opatrne ho zakryjem.

Dobrú, pomyslím si.

Potichu prejdem do kuchyne. V chladničke mám na tanieri večeru, tak si ju rovno hodím prihriať do mikrovlnky. Na kuchynskom stole ma čaká zoznam, čo naša školská jedáleň ponúka na budúci týždeň. Vezmem do ruky pero a označím si obedy a aj to, čo mi má otec doniesť každý deň na večeru.

Mikrovlnka cinkne, vyberiem z nej zohriate jedlo a sadnem si za stôl. Stihnem zjesť len pár súst, keď sa v kuchyni objaví rozospatý otec.

„Už si doma?“ spýta sa.

Prikývnem.

„Dnes už nikam nepôjdem.“

Sadne si oproti mne.

„Lukáš,“ osloví ma, chvíľu mu trvá, kým pokračuje. „Ty a Jakub… ste spolu?“

Zarazím sa nad tou otázkou.

„Ako ťa to napadlo?“ spýtam sa.

Otec si podoprie bradu dlaňou. Viditeľne je ešte ospalý.

„Dnes v tvojej izbe to vyzeralo, že ste si dosť… blízki.“

„Sme, je to predsa môj najlepší kamarát,“ usmejem sa.

„Dobre,“ prikývne a postaví sa. Vyzerá to, že náš rozhovor skončil, no on spraví pár krokov a zas sa na mňa otočí. „Vieš, že by si mi mohol povedať, aj keby bol niečo viac?“

„Viem,“ prikývnem.

Rovnakú odpoveď si aj pomyslím. Pretože toto naozaj viem.

Pred rokom som to ešte nevedel. Vtedy som sa musel otcovi so svojou orientáciou priznať. Bol som presvedčený, že to neunesie. Že sa bude za mňa hanbiť. Očakával som kritiku. Ďalšiu… jednu z mnohých.

Miesto toho ma len objal a povedal, že je to v poriadku.