Spočítaj mi to (6.) – Rovnice randění

Luky

Ďalších päť poschodí zbehnem len na pár nádychov. Poriadne nasajem vzduch do pľúc až na ulici a potom sa zasmejem. A za chvíľu sa zas zamračím.

A znovu tie dve emócie prestriedam.

Vôbec netuším, čo si myslím. Alebo čo cítim. Je mi dobre a zároveň ma niečo trápi.

Veľmi podobne som sa cítil v sobotu, keď som sa vrátil domov. A tiež v nedeľu, pondelok a dnes v škole.

Som rozpoltený, nájdem v mysli to správne slovo.

Na jednej strane viem, že nesmiem na Damiána myslieť inak ako na učiteľa.

Na mentora.

Na niekoho, kto pre mňa tak veľa urobil.

Lenže na druhej strane ho vnímam ako muža.

Muža, s ktorým je mi dobre.

Muža, ktorého sa chcem dotýkať.

Muža, ktorého prítomnosť mi úplne zamotáva hlavu.

Povzdychnem si, prejdem na druhú stranu ulice a bez rozmýšľania zamierim úplne opačným smerom, ako bývam.

Po pár metroch vytiahnem z vrecka mobil a vyberiem jedno z čísiel, na ktoré volávam najčastejšie.

„Sexuálna poradňa, ako vám pomôžem?“ ozve sa okamžite.

„Ty si vôl,“ vyprsknem smiechom.

„Skôr plemenný býk,“ odporuje mi Jakub pobavene.

„Keď myslíš,“ uškrniem sa.

„Ty si pretočil očami!“ obviní ma.

„Nezdá sa mi,“ poviem, ale úplne istý si tým nie som.

„Tak si sa divne zaksichtil!“

„To skôr,“ pripustím. Vedľa mňa niečo buchne. Otočím sa a zistím, že to len niekto agresívne zatvoril dvere na aute.

„Ja som to vedel,“ poteší sa môj najlepší kamarát. „Ale teraz k veci. Voláš mi, aby…“

Vetu nedokončí, a tak ju dokončím ja:

„Môžem sa staviť?“ spýtam sa.

„Jasné, otváram náruč,“ odpovie okamžite.

„Radšej otvor chipsy.“

„Takže náruč nepotrebuješ?“ zaujíma sa. Počujem v jeho hlase zaváhanie.

„Neviem,“ priznám popravde.

„Luky…“

„Za slabú štvrť hodinku som u teba,“ skočím mu do reči. „Poviem ti to osobne.“

Krátko sa rozlúčime a ja pridám do kroku. Potrebujem sa s ním porozprávať. Najhoršie je, že ani poriadne neviem, čo mu chcem povedať. Len viem, že nechcem byť sám. To by ma vlastné myšlienky zožrali. Každá jedna by totiž patrila Damiánovi.

Po desiatich minútach prídem pred Jakubov dom. Nestihnem ani zazvoniť a zbadám na záhrade sedieť jeho mamu.

„Dobrý deň,“ pozdravím.

„Jeee, Luky, ahoj,“ postaví sa a otvorí mi bránku.

„Prišiel som na chvíľu za Kubom,“ vysvetlím, i keď je jej to určite jasné. „Ak to teda nevadí,“ dodám, pretože si uvedomím, že už je dosť hodín.

„Jasné, že to nevadí,“ usmeje sa na mňa. „Si tu kedykoľvek vítaný. Pokojne o polnoci.“ Mávne rukou smerom k vstupným dverám. „Je odomknuté. Trafíš, že?“

„Určite,“ odpoviem, i keď viem, že jej otázka bola skôr zdvorilostná. Bol som u Jakuba doma už toľkokrát, že by som sa dokázal zorientovať aj so zaviazanými očami.

Vstúpim do domu, vyzujem sa a hneď vybehnem na poschodie. Na posledné dvere na konci chodby jemne ťuknem.

„Ďalej,“ ozve sa. Vojdem do izby. Jakub leží na posteli, vedľa seba má položené dve misky s chipsami a plechovky s colou. Mávne na mňa.

Na nič nečakám a hupnem za ním. Rovno si pár chipsov zobnem.

„Mimochodom ahoj,“ zahuhlám s plnými ústami.

Chvíľu ma nechá, aby som si vychutnal úžasné jedlo, a potom to na mňa rovno vybalí:

„Ako to dopadlo s Karasom?“

Povzdychnem si. Prišiel som sem, aby som sa vykecal, ale zrazu neviem, kde mám začať.

Jakub si všimne, že som v rozpakoch, ale nenalieha na mňa. Len si vezme z misky chipsy a začne ich dosť nahlas a otravne chrúmať. Veľmi podobne prebiehal náš rozhovor aj v nedeľu. Iba s tým rozdielom, že sme sedeli v mojej izbe, na jedenie sme si delili čokoládu a on sa ma pýtal, čo zaujímavé som zistil pri pozorovaní hviezd. Ako odpoveď čakal nejaké nezvyčajné matematické pikošky. Miesto toho som mu vyslepičil, že sa Damián dobre bozkáva.

Potom som ho päť minút búchal po chrbte, pretože sa takmer zadrhol.

Nakoniec to ale vstrebal a skutočne mi pomohol, aby som si utriedil vlastné myšlienky. Ja som si s nimi totiž nevedel rady. Samozrejme mi bolo od začiatku jasné, že s Damiánom viac nemôžem byť… nie takým spôsobom, ako sme spolu boli v sobotu. Lenže aj tak jedna moja časť túžila po opakovaní.

„Takže,“ preruší Jakub spomínanie v mojej hlave. „Ako dopadlo doučovanie? Vyjasnili ste si to?“

„Áno aj nie,“ kmitnem k nemu pohľadom. Urobím to práve včas, aby som videl, ako podvihne obočie. „V podstate sme sa zhodli na tom, že ma bude len doučovať a minulá sobota nám ostane iba ako pekná spomienka.“

„Super,“ vyhŕkne Jakub, ale hneď nato vezme do ruky misky s chipsami a odloží ich na svoj nočný stolík, aby medzi nami nezavadzali. „A si s tým v pohode?“ prisunie sa bližšie ku mne a ponúkne mi objatie. Veľmi rád to gesto prijmem.

Jakub mi je ako brat. Je ako bezpečný prístav.

„Som,“ poviem, zas sa od neho odtiahnem a pohodlne sa opriem o čelo jeho postele. Som s tým v pohode. Musím byť. Inak to aj tak nejde.

„Tak prečo si mi predtým odpovedal tak neurčito? Keď som sa pýtal, či ste si to vyjasnili.“

„No…,“ zaváham. „My sme sa síce dohodli, že budeme mať len vzťah učiteľ a žiak, ale potom sme sa pobozkali.“

Jakub sa uchechtne. Za odmenu na neho zazriem.

„Sorry,“ zdvihne ruky v obrannom geste. „Len som si nemohol pomôcť. No a potom?“ zaujíma sa.

„Hm,“ začnem spomínať. „Potom ma doučoval. A zas sme sa pobozkali. No a ešte raz, keď som odchádzal. Vlastne sme sa bozkávali aj predtým, ako sme sa na tom dohodli.“

Jakub sa znovu uchechtne. Tentokrát už na neho ani neotočím tvár. Presne viem, čo by som videl. Nejaké neveriacke pokrútenie hlavou.

„Keď ja ani neviem, ako sa nám to stalo,“ šepnem. „Kurva. Veď ja viem, že spolu nemôžeme byť. Je to môj učiteľ. Ale on je tak… Som z toho úplne zmätený. A ešte som…“

„V prdeli,“ doplní ma Jakub.

„No to si vystihol,“ povzdychnem si. Sedieť sa mi už nechce, a tak si ľahnem a natočím sa na Jakuba. „Nevieš, či existuje nejaká šanca, že by som s ním mohol byť?“

Môj najlepší kamarát si tiež ľahne a pozrie na mňa.

„Túto pravdepodobnosť asi nezvládnem spočítať.“

„Neverím,“ odfrknem si hrane. „Ty predsa spočítaš všetko.“

„Určite toho spočítam menej ako Karas.“

Po jeho vete zavriem oči. Damián si naše šance určite spočítal. Preto to so mnou ukončil. Alebo sa o to minimálne snažil.

S tou myšlienkou na mňa dopadne strašná únava.

„Napíš domov, že tu budeš spať,“ prehodí cezo mňa Jakub deku.

Vytiahnem z vrecka mobil a vyťukám otcovi krátku správu. Pri tej príležitosti ma napadne aj úplne nelogická myšlienka. Nestihnem ju zahnať. Nestihnem sa nad ňou zamyslieť. Len rýchlo napíšem ďalšiu správu:

„Dobrú noc, pán učiteľ.“

Stlačím odoslať.

Damián

Pousměju se, když mi ta zpráva problikne na mobilu. Já mu dám, pán učiteľ, provokatérovi jednomu! Nejradši bych ho…

Jenže to je právě to.

Ať už bych nejradši jemu, nebo spíš s ním udělal nebo dělal cokoliv, nemůžu.

Neměl bych, to je asi přesnější.

Dost rychle jsme totiž dnes oba zjistili, že nám to dohodnutý neměli bysme v praxi moc nefunguje. Na druhou stranu, bylo to… no, náhlý, ten náš vzájemně odsouhlasenej konec, nestihli jsme se na to připravit. Všechny ty pusy, který následovaly po té naší dohodě, byly prostě… rozlučkový. A příště už nám to naše neměli bysme půjde líp. Musí!

Během večera vezmu několikrát do ruky mobil… a zase ho nevyužitej položím. Ne kvůli Lukášovi, tomu jsem na jeho zprávu odepsal hned. Taky jsem mu popřál dobrou noc. A sny plný čísel, vzorečků a geometrických obrazců, haha. To měl za tu provokaci.

Ten hovor, kterej nakonec ani jednou neuskutečním, se týká Juraje. Potřeboval bych s ním mluvit jako s kámošem – jenže on je bohužel zároveň i učitelem. A navíc přímo na téhle konkrétní škole, takže zná jak Lukáše, tak jeho otce, čili ať chce, nebo nechce, je už dopředu zaujatej. Už tak jsem mu myslím docela dost zavařil makovici, když jsem se mu svěřil se vším, co se týkalo Lukášova doučování a mýho přístupu k jeho zkoušení. Nemůžu na něj nasypat ještě tohle… Budu se tím vším muset tentokrát protlouct sám.

Během středy a čtvrtka se tím teda protloukám. Ve středu se ještě učí, takže mám dost co dělat, po práci si pak zajdu zaplavat, cestou domů se stavím v hypermarketu pro větší nákup a večer se přinutím jít si ještě zaběhat. Do postele tak spíš odpadnu, než ulehnu, ale to je přesně ten stav, kterej se mi teď hodí.

To ve čtvrtek už je náročnější udržet všechny svý myšlenky na uzdě. Myšlenky… a taky touhy… Když si jenom představím, že už za pár hodin bude Lukáš zase tady, u mě, že bude sedět jenom pár cenťáků ode mě, bude mě propalovat tím svým napůl přemýšlivým, napůl potměšilým pohledem, bude se mě ptát, jestli při výpočtu postupuje správně, a vtipně komentovat, když ho opravím… Nutí mě to natěšeně se usmívat od ucha k uchu. Což samozřejmě není stav, v jakým by se měl nacházet učitel, když se za ním chystá jeho student na domluvený doučko. Jenže jak, jak si tohle všechno vyhnat z hlavy? Jak to udělat, aby na mě jeho přítomnost neměla takovej vliv? Jak se přepnout zpátky do stavu: tenhle kluk je mi téměř lhostejnej, záleží mi akorát na tom, aby mu matika a fyzika nedělaly zbytečně těžkou hlavu? Krucinál! To tak leda si třeba zkusit domluvit nějaký online lekce. To by možná zafungovat mohlo. Možná. Kdyby si zároveň on vypnul kameru… i mikrofon. Hm. Efektivitu takovýho doučování by dokázal z fleku spočítat i nematikář: nula nula nic.

Přesto Lukášovi deset vteřin po čtvrté hodině otvírám bzučákem dveře odhodlanej… a plnej pevnýho přesvědčení: sakra, to dáme, nejsme přece lamy! Když se budeme oba snažit, protože je nám oběma jasný, že to jinak nejde, tak to musí být někde poznat! Nechám mu tedy otevřený dveře do předsíně a sám se rovnou přesunu do kuchyně, čímž zablokuju tu šanci, že se budeme chtít pozdravit i jinak než slovně. V prťavým prostoru předsíně se ta pravděpodobnost, že se jeden druhýho budeme chtít dotknout, zbytečně příliš zvyšuje, kdežto když od něj budu vědomě udržovat co největší odstup a nepůjdu všem těm rizikům naproti, usnadním nám to…

Slyším, jak zdroj mých ne zrovna veselých úvah vchází do předsíně a zavírá za sebou dveře, tak se radši rovnou otočím ke kávovaru a začnu si připravovat kafe. Lukášovo ahoj tak zaslechnu, když k němu stojím zády, ale neberu to od sebe coby hostitele jako projev nevychování. Beru to momentálně jako taktiku přežití.

„Ahoj,“ otočím se na něj a usměju se, ze všech sil se snažím usmívat jenom jako učitel. Nevím ale, jak moc mi to jde, protože nikdy dřív jsem nad tím, kolik verzí úsměvů mám v zásobě, vlastně nepřemýšlel… „Nemáš taky chuť na kafe? Zrovna si jedno dělám,“ přejdu rovnou k věci. „Nebo chceš vodu jako obvykle? Případně nepřišel už čas vyzkoušet i něco jinýho?“

Lukáš se uculí tak poťouchle, že bych přísahal, že vím, jaká odpověď se mu prohnala hlavou, a tak svou nabídku rychle doplním:

„Mám tu třeba minerálku s příchutí mateřídoušky…“

Lukášovi se ten šibalskej výraz promítne i do očí – a přesně podle očekávání odpoví:

„A nič iné na vyskúšanie neponúkaš?“

„Lukáši!“ rádoby pohoršeně na něj přimhouřím oči, ale do přísnosti má můj výraz daleko, protože mi u toho cukají koutky.

„Prepáč, už mlčím,“ zasměje se a pozvedne ruce ve smířlivým gestu, „ale uznaj, že takej narážke sa nedalo odolať… Dám si vodu ako vždy, ďakujem.“ A pak si, taky ako vždy, sedne na svoje místo.

Zatímco mu napouštím do sklenice čerstvou vodu, přehodnocuju, kam si mám sednout já. Jasně, že z doučovacího hlediska je lepší sedět vedle něj. Vidím tak všechno to, co on, z jeho úhlu pohledu, nemám jeho poznámky a nákresy vzhůru nohama, a když mu některý věci vysvětluju i pomocí rukou a prstů, vidí to přesně tak, jak chci, aby to viděl, nemusíme si to jeden nebo druhej přetáčet v hlavě. Jenže vzhledem k naší situaci by bylo určitě šikovnější sednout si naproti němu. Neměli bysme to k sobě tak blízko. Žádný náhodný dotyky loktem nebo ramenem, žádná vůně, co by mě tak výrazně dráždivě šimrala při každým nádechu v nose. A o jeho vlasech, co mě lechtají na tváři pokaždý, když se k němu trochu víc nakloním, a já mám pak tendenci se mu tím účesem prohrábnout a pohladit ho, ani nemluvím!

No, bohužel voda naplní sklenici dřív, než se stihnu dohrabat k nějakýmu smysluplnýmu výsledku, a tak mi nakonec na finální rozhodnutí zbyde jenom pár vteřin, než donesu vodu i svoje kafe ke stolu. A sednu si vedle Lukáše, ale nenápadně se i se židlí o kousek odsunu. Možná to teda nebylo zas tak nenápadný…, ale tak on to pochopí. Musí. Vždyť s naší dohodou souhlasil.

„Jak sis užil první prázdninovej den?“ zeptám se jen tak mimochodem, zatímco v učebnici listuju ke kapitole, u které jsme posledně skončili. Jo, vím, že bych neměl být příliš osobní, jenže na druhou stranu nechci působit jako strohej suchar, přece jenom určitej kamarádskej vztah si snad s Lukášem dovolit můžeme… „Spánek až do poledne? Oběd u Netflixu? Nebo jsi stihl i nějakou rychlou projížďku na inlinech, jak jsi posledně plánoval?“

„Kiežby. Ale ten spánok si trafil. Potom sme išli s otcom na veľký nákup. Idú sviatky, tak aby sme doma nepomreli hladom. Nanešťastie sa o svoje brucho báli aj všetci ostatní, tak sme boli v nákupu skoro tri hodiny,“ odpoví Lukáš – a taky si ode mě o kousek odsedne. Vida, super, tak snad už taky pochopil, že s tímhle si musíme pomoct navzájem!

„Uf, ještě že já jsem se donutil zajít do obchodu už včera,“ zareaguju na popis průběhu jeho dopoledního programu pobaveně, počkám, až si z batohu vytáhne všechny pomůcky, a bez dalšího zdržování ukážu na předvybranej příklad. „Tak fajn, pro začátek zkus tohle. Uvidíme, jestli si z posledně něco pamatuješ.“

„Pamätám si toho veľa,“ odvrkne jen tak mimochodem – a znovu si jsem jistej na sto procent, že vím, co přesně si pamatuje. A že o matematický postupy se ta jeho dobrá paměť vůbec neopírá.

Napadne mě spousta odpovědí, přesněji spousta reakcí, protože ne všechny by nutně musely zaznít nahlas, no ale spolknu a zarazím v sobě úplně všechny a zůstanu u:

„Výborně, tak se do toho dej.“

Všimnu si, jak se do svýho sešitu pousměje, zatímco se natahuje po propisce, ale předstírám, že jsem to neviděl.

Pak už si další takový narážky a dvojsmysly naštěstí odpustí a povede se nám tak úspěšně proplout první třičtvrtěhodinou, přičemž tím proplout myslím propočítat se jí.

„Ja… môžem si najprv odskočiť?“ ošije se, když mu oznámím, že mu teď chci ukázat trošku jinej typ příkladů.

„Jasně!“ zvednu se a poodstoupím od stolu, aby se kolem mě mohl protáhnout. Pak využiju té krátké pauzy, natáhnu se pro jeho prázdnou skleničku i svůj hrnek od kávy a přejdu s nimi ke dřezu, kde je opláchnu. Ze skříňky vytáhnu dvě čistý sklenky a do ledničky šáhnu pro tu mateřídouškovou minerálku. Přišlo mi, že chlazená by mohla chutnat líp… Naliju nejdřív sobě – a hned si skleničku zvědavě přizvednu k nosu a lehce nedůvěřivě si k ní přičichnu.

„Je tam cítiť tá levanduľa?“ ozve se kousek ode mě pobaveně.

„Mateřídouška,“ opravím Lukáše mechanicky, trošku minerálky si ucucnu a zvědavě ji poválím na jazyku. „Hmm, není to špatný, nechceš přece jenom ochutnat?“ otočím se k němu a tou lahví na něj mávnu.

„Jasné, prečo nie,“ přikývne Lukáš – ale tu mou nabídku pochopí úplně jinak, než jak jsem ji myslel. Místo aby si zase sedl za stůl a počkal, až mu tam to občerstvení přinesu, tak se pomalu rozejde ke mně, a aniž by spustil oči z těch mých, převezme ode mě tu skleničku – a lokne si přímo z ní.

„Nie je to najhoršie,“ hlesne… a olízne si ret. Nevím, jestli to udělal bezděky nebo naschvál, ale mně to přijde neskutečně smyslný. Nebezpečně smyslný. Do háje…

„Takže… ehm, takže co?“ musím si odkašlat. „Chceš taky nalít?“

„Prosím si,“ řekne potichu. A dál mě propaluje pohledem.

Ve vteřině zapomenu, na co jsem se ho ptal. Přijde mi, že je to jedno. Že stejně odpovídá na něco úplně jinýho.

Že odpovídá na řeč mýho těla, mých očí. Na to, co nahlas neříkám, protože to v sobě potlačuju. On to ale stejně vidí, slyší, čte.

Nebo ne…?

Co když mi už z toho všeho hrabe? Vidím dvojsmysly i tam, kde nejsou, a on zatím opravdu jenom ochutnal tu minerálku a…

Ovšem o tom, že to zase takovej svatoušek není, co se týče nevinnosti jeho myšlenek, mě ujistí hned vzápětí. Odloží tu skleničku na kuchyňskou linku… a zeptá se:

„A nemohol by som poprosiť aj jednu levanduľovú pusu?“

„Mateřídouškovou…,“ hlesnu… a to už pokládám na linku tu lahev, chytám Lukáše kolem pasu… A ještě si ho ani nestihnu přitáhnout blíž k sobě a už cítím jeho hladivý dlaně na zádech.

O té puse, co následuje, se toho moc říct nedá. Nevím, jestli ji iniciuju spíš já – nebo Lukáš. Nevím, jestli je spíš něžná – nebo vášnivá. Nevím, jestli trvá minutu – nebo deset minut. Nevím, jestli chutná víc po mateřídoušce – nebo prostě po Lukym.

Jistá je jenom jedna jediná věc: nechci, aby tenhle polibek někdy skončil.

Jednak proto, že je dokonalej.

No a pak taky proto, že až skončí, tak… se budu muset podívat Lukášovi do očí… a budeme si muset přiznat, že jsme, co se té naší dohody týče, selhali.

Už zase.

Luky

Asi by bolo vhodné, aby som sa zamyslel nad vlastným správaním. Už od svojho príchodu som sa Damiánovi dosť bez ostychu ponúkal. A vôbec netuším, kde sa to vo mne vzalo. Pritom ešte cestou k nemu som sám sebe sľuboval, že sa budem správať… no… maximálne zdržanlivo. Veď je to predsa môj učiteľ.

Lenže v momente, ako som vošiel do jeho bytu, v momente, ako som ho zbadal…, sa všetky moje predsavzatia niekam stratili. Proste vzali roha. Vraj nech si poradím sám. A ja som si poradil. Urobil som to jediné, na čo som myslel. Požiadal som o bozk. A bolo mi dosť jedno, ako to vyznelo…, ako to pôsobilo. Ten bozk som potreboval.

A práve preto som sa rozhodol, že si ho poriadne vychutnám.

„Hm,“ zavrním Damiánovi do pier, keď mi jeho ruky skĺznu z bokov na zadok a mne vlna vzrušenia takmer rozorve vnútornosti.

Som pripravený na ďalšiu métu. Alebo radšej ďalšie dve.

Lenže on asi pripravený nie je, pretože hneď, ako mi utečie vzdychnutie, stiahne dlane z môjho zadku a zaparkuje mi ich na pás. Bozk však nepreruší, a tak si vlastnou domnienkou vôbec nie som istý. Viem len to, že ho chcem. A chcem z neho viac. Vsuniem medzi nás ruku a končekmi prstov sa dotknem gombíku na jeho nohaviciach. Nijako na to nezareaguje, a tak si dovolím aj niečo viac. Jednoducho gombík uvoľním z pútka a moje prsty hneď pokračujú k zipsu. Stihnem z neho stiahnuť len polovicu, keď sa mi okolo zápästia obtočí Damiánova dlaň a zastaví ma. V rovnakom momente preruší aj náš bozk.

„Luky,“ osloví ma. Hlas má zastretý vzrušením, a tak jeho ďalšie slová úplne nedávajú zmysel: „To nemůžeme. Jsi můj student.“

Som tak príšerne nadržaný, že chvíľu vôbec nedokážem reagovať. Damián zatiaľ odo mňa o krok odstúpi. Podľa výrazu v jeho tvári má čo robiť sám so sebou. Obaja trochu hlasnejšie dýchame.

Horím. Zvnútra a pravdepodobne aj zvonku.

„Potreboval by som studenú sprchu,“ skonštatujem. Pôvodne to mala byť len myšlienka, ale niečo ma donútilo, aby som ju vyslovil nahlas. Asi nedostatok krvi v mozgu. Damián so mnou spojí pohľad.

„To já taky,“ venuje mi úsmev.

„Môžeme spolu,“ vypadne zo mňa, kým stihnem nad tou vetou pouvažovať.

Sakra.

Damián na mňa najprv vypúli oči, potom si ma pritiahne do náručia a rozosmeje sa.

„To bysme si fakt pomohli,“ šepne pomedzi smiech. „To už tě můžu rovnou opřít tady o tu linku.“

„No to by si mohol,“ neodpustím si poznamenať, ale tiež sa zasmejem.

Odtiahne sa odo mňa a pozrie mi do očí. Viditeľne prepočítava, či to myslím vážne. Lenže na tú otázku u mňa odpoveď nenájde. Ja to totiž sám neviem. Tak ďaleko som sa vo svojom uvažovaní ešte nedostal. V hlave mám vzduchoprázdno.

Našťastie to pochopí, vtisne mi dve rýchle pusy a zas ma pustí.

„Měli bysme se vrátit k té matice,“ povie. Nečaká na moju reakciu, otočí sa ku kuchynskej linke a začne nalievať minerálku, ktorou celé toto začalo, do dvoch pohárov.

Viem, že má pravdu, a tak ma ani nenapadne protestovať. Vrátim sa k stolu a poslušne si sadnem na svoje miesto. Úplne pohodlne sa mi zrovna nesedí. Mám dosť tesno v nohaviciach.

Damián príde k stolu o chvíľu. Položí predo mňa pohár a so svojim pohárom v ruke si tiež sadne. A hneď potom sa pomrví.

Tiež sa pomrvím a zrak mi skĺzne najprv na môj rozkrok a hneď potom na ten jeho. Máme rovnaký problém.

„No,“ začne Damián, „chtěl jsem ti ukázat jinej typ příkladů.“ Vezme do ruky fixu. Neviem sa zbaviť pocitu, že sa mu trochu chvejú prsty. A to je na tom ešte dobre. Mne sa chveje úplne celé telo.

Napíše na papier zadanie príkladu. Využijem ten čas a priložím si pohár s minerálkou na čelo. Dúfam, že ma dokáže schladiť.

Damián si moje gesto okamžite všimne.

„Dobrej nápad,“ uchechtne sa a spraví so svojim pohárom presne to isté.

Dlho to s vážnou tvárou nevydržím a nahlas sa rozosmejem.

„Máš krásnej smích,“ usmeje sa na mňa a vráti pohár na stôl. „Jenže takhle to nejde. Nic tě nenaučím, když od toho počítání budeme pořád odbíhat.“ Posmutniem a skloním hlavu, i keď viem, že to tak naozaj je. On však pokračuje. „Poslyš, tak co tu naši dohodu zkusit trochu… upravit? Co kdybysme se přes týden věnovali učení, a to fakt striktně, a na tady… tohle… si necháme víkendy?“

„Na tady tohle? To akože…,“ overujem si, či som dobre počul.

„To jako že… No tak třeba zítra chci jít na inliny. Někam za město. Kdybys měl čas, můžeš se přidat…“

„Mám čas,“ vyhŕknem a spojím s ním pohľad. V očiach má iskru nadšenia.

„Super!“ prikývne. „Tak v tom případě máme zítra rande.“

„Rande,“ zopakujem po ňom. Úplne cítim, ako mi horí tvár. Zamaskujem to aspoň tak, že rýchlo vezmem do ruky fixu a pritiahnem k sebe papier, kde mi zapísal zadanie príkladu.

Takmer okamžite začnem počítať. Dosť rýchlo však pochopím, že vôbec netuším, ako ďalej. Ale aj tak sa na neho nepozriem a nepožiadam o pomoc.

Potrebujem ešte chvíľu, aby som sa spamätal z toho, že zajtra máme rande.

RANDE.

„No tak ukaž,“ nevydrží to. Natočím k nemu papier. Škrtne pár čísiel a vysvetlí mi, kde som spravil chybu.

Za chvíľu nás to oboch pohltí a dokážeme bez prestávky počítať až do konca doučovania.

Asi za to môže fakt, že budeme mať rande.

My zajtra máme rande!

Rovnaká myšlienka sa mi dookola objavuje v hlave aj cestou domov. Aj keď zaspávam. Dokonca sa s ňou aj v piatok ráno zobudím.

Pozriem na hodinky, je ešte podozrivo skoro, ale zabrať už nedokážem. Som ako na tŕni, a tak radšej vstanem, otvorím si okno a pozriem sa von. Je trochu chladno. Ale to len preto, že je ešte málo hodín. Na mobile skontrolujem predpoveď počasia. Celý deň má byť krásne slnečno.

Vydýchnem si. Dosť by ma naštvalo, ak by rande s Damiánom padlo kvôli počasiu.

Zas okno zavriem a zamierim k svojej skrini. Chvíľu do nej hladím, a nakoniec vyhádžem všetko svoje športové oblečenie na posteľ. Je ho naozaj veľa, ale aj tak vôbec neviem, čo si dnes oblečiem. Ja totiž potrebujem vyzerať dobre. A pritom ležérne. Ideálne tak, aby nebolo jasné, ako som si dal na sebe záležať.

Vôbec nechápem, prečo tak vymýšľam. Toto predsa nie je moje prvé rande v živote.

Na to prvé v živote som sa ale nemal šancu nachystať. Prebehlo totiž dosť nečakane. V polovici druháku sme boli na školskom výlete. Spoločne sme niekoľko tried celý deň obchádzali múzeá a kochali sa umeleckými dielami. Mňa miesto nich zaujímal skôr Erik, jeden zo štvrtákov. A ja som zaujímal jeho. Po večeri sa ma spýtal, či sa nepôjdeme prejsť. Išiel som. Vtedy sme sa prvýkrát pobozkali. Len rýchlo. Trochu ustráchane.

Na druhý deň nás školský autobus vysadil pred školou, ale my dvaja sme domov nešli. Radšej sme zamierili do parku a tam sme sa rozprávali. A samozrejme bozkávali. To však len vtedy, keď sme si boli istí, že nás nikto nevidí. Podobne opatrní sme boli ešte niekoľko týždňov. Len raz sme tú opatrnosť stratili a pobozkali sme sa kúsok od školy. Možno to bola smola, možno nakoniec šťastie, ale videl nás telocvikár. Vtedy som bol presvedčený, že hneď na druhý deň pobeží za otcom a všetko mu povie. A tak som to vzal do vlastných rúk a priznal som sa otcovi sám.

Predpokladal som, že vyletí z kože a bude to pre neho úplne nepochopiteľné. Že sa bude báť, čo povedia ľudia. V podstate, že to bude ako vždy a on uprednostní mienku ostatných a svoj post riaditeľa predo mnou a mojimi pocitmi.

Lenže otec ma vtedy prekvapil. Reagoval ako podľa nejakej knihy. Veľmi pozitívnej knihy. Podporil ma a bolo mu úplne jedno, čo si o mojej orientácii na škole pomyslia.

Nepomysleli si nič. Telocvikár to nevykecal. Ani otcovi, ani nikomu inému.

Nakoniec som s tým ale išiel von ja sám. Aspoň pred mojou triedou. Nechcel som sa skrývať. Hlavne, keď som mal vzťah. Veľmi pekný vzťah.

Na prvú lásku sa vraj nezabúda. A tá moja mala v sebe snáď všetky prvenstvá, ktoré k láske patria. Len časom vyprchala. Erik zmaturoval a odišiel na vysokú do iného mesta. Oficiálne sme sa rozišli mesiac potom. Neoficiálne sme to tak cítili už o niečo skôr.

Po našom rozchode som si myslel, že si niekoho ďalšieho nájdem až na výške. Lenže to by mi nemohol prísť do cesty fakt dosť sexy učiteľ.

Pri myšlienke na Damiána vezmem do ruky jedny zo svojich športových nohavíc. Sú kompresné. Ideálne na korčule. Chvíľu váham, ale aj tak si vyberiem iné. O niečo voľnejšie.

Tričko a ľahkú bundu vyberám ešte dlhšie. Nakoniec si ale pripravené oblečenie nachystám na posteľ a zbehnem do kúpeľne.

Dám si poriadne dlhú sprchu, použijem dezodorant, toaletnú vodu a ešte raz to zopakujem. Potom radšej z kúpeľne rýchlo vyleziem. Nedá sa tam dýchať.

Zídem do kuchyne. Otec si práve pri sporáku niečo smaží.

„Dobré ránko,“ pozdravím a nazriem do panvice.

„Dobré, si hore skoro,“ usmeje sa na mňa. „Robím omeletu, dáš si tiež?“

„Jasné,“ prikývnem a vyberiem z chladničky zeleninu. Rovno sa pustím do jej čistenia. Niekoľkokrát mi kvôli tomu musí otec uhnúť, aby som si vybral potrebné veci. Nôž a dosku na krájanie.

„Lukáš,“ osloví ma, keď mám konečne všetko nachystané, a párkrát popotiahne nosom. „To tak smrdíš schválne?“ spýta sa.

„Ehm,“ odkašlem si, i keď mi nič nezabehlo. „Asi mi omylom vyfrkla toaletná voda.“

„No,“ zamyslí sa. „S kým si mi to vravel, že ideš dnes na tie korčule?“

„Idem s Jakubom,“ zaklamem rovnako, ako som mu klamal aj včera večer.

„Aha,“ pozrie na mňa. „Naposledy ti takto vyfrkávali všetky možné voňavky, keď si chodil s Erikom.“

Zaseknem sa v polovici nádychu. Rýchlo vezmem do ruky nôž a začnem krájať paradajku. Viem, že by som mal povedať niečo inteligentné, ale vôbec netuším čo. Takže zo mňa vypadne len previnilé:

„Nezdá sa mi.“ Hneď, ako dopoviem posledné slovo, tak sa porežem. Asi karma. „Kurva,“ zanadávam, zapnem vodu v dreze a strčím pod ňu prst.

„Čo to máš za slovník! Nie si dláždič,“ ohriakne ma otec, vytiahne zo zásuvky rýchloobväz a položí ho na kuchynskú linku. Vzápätí jemne chytí moju ruku. „Našťastie to nemáš hlboké,“ podá mi papierové kuchynské utierky. „Pritlač si to a bež si sadnúť. Ja to dorobím.“

Poslúchnem. Nechám svoj prst, aby sa v pokoji vykrvácal, a potom si ho prelepím. Stihnem to akurát včas, aby mi na stole pristáli raňajky.

Radšej sa do nich rýchlo pustím. Nechcem, aby sa otec vracal k tému, ktorú načal, kým som sa porezal.

Veď to znelo, akoby tušil, že idem na rande! Nemôžem byť predsa až tak priehľadný.

Našťastie otec už rozhovor nezačne. Miesto toho si na tablete vyhľadá spravodajstvo. Sem tam mi z neho niečo prečíta. Vraj aby som vedel, čo sa vo svete deje.

Ja sa k tomu ale vyjadrovať nemusím, a tak sa najem relatívne rýchlo. V podobnom tempe aj umyjem riad, i keď si na to musím vziať rukavice, aby som si nezamočil ošetrený prst.

„Tak ja sa idem ešte chvíľu učiť,“ rozlúčim sa s otcom a zmiznem do svojej izby.

Dve hodiny, ktoré mi ostávajú, kým budem musieť odísť, skutočne venujem učeniu. Látku z dejepisu si narvem do hlavy práve, keď mi zazvoní budík. Až naň som sa mal zobudiť.

Dám si ešte jednu sprchu, aby som zo seba zmyl to prehnané množstvo toaletnej vody, oblečiem sa do nachystaných vecí a dvadsať minút si skúšam niečo spraviť s vlasmi. Ideálne niečo pekné. Nepodarí sa mi to, a tak rezignujem, vezmem si vak s korčuľami, pribalím si do neho minerálku, zakričím na otca „Ahoj!“ a odídem z domu. Privolám si Uber a pohľadom skontrolujem čas na hodinách. Nemusím sa ponáhľať.

S Damiánom mám stretko ďaleko od môjho aj jeho bydliska. Na benzínke tesne pred výjazdom z Bratislavy. Príde mi to tak najbezpečnejšie. Nikto nás spolu nesmie vidieť. To by bol totiž poriadny prúser.

Rýchlo pokrútim hlavou. Nechcem myslieť na možné následky vlastného správania. Ešte nie. Predsa-len je to naše prvé rande. Nemusí ani dopadnúť dobre. Možno obaja zistíme, že… a za to že tak úplne neviem, čo mám doplniť.

Že sa nebudeme priťahovať? To je predsa blbosť. Nikto ma nikdy nepriťahoval viac. V jeho prítomnosti mi úplne prepína. Mením sa na klbko pobúrených hormónov. A on zrovna nevyzerá, že by na tom bol oveľa lepšie.

Že sa nebudeme mať o čom rozprávať? Sakra, veď ja hltám každé jeho slovo. Dokáže zaujímavo podať ešte aj tú sprostú matiku a fyziku.

Že sa k sebe nehodíme? To predsa už obaja vieme. Študent a jeho učiteľ k sebe už tak nejako logicky nepatria. Minimálne na gymnáziu určite nie.

Na ulici zaparkuje môj odvoz. Nastúpim a pohodlne sa opriem. Teším sa. A zároveň sa trochu bojím. A práve ten strach sa stupňuje s každým prejdeným kilometrom. Strašne chcem, aby to dopadlo dobre. Aby si Damián neuvedomil, že mu to za to nestojí. Že mu ja za tie problémy nestojím.

Na dohodnutom mieste vystúpim o pol hodinu skôr. S Damiánom mám stretko na terase reštaurácie, ale nemám chuť ani na kávu, ani na nič iné, a tak sa poobzerám po okolí.

Benzínka je naozaj rozsiahla. Okrem hlavnej budovy s reštauráciou k nej patrí aj fakt dlhé parkovisko pre kamióny, ktoré na dve časti rozdeľuje zelená plocha s piknikovými stolmi a lavičkami. Na jej konci sú ešte nejaké budovy.

Bez rozmýšľania sa k nim vyberiem. Som zvedavý, čo sa tam nachádza. Okrem toho mi príde lepšie, ak sa s Damiánom stretneme ďalej od ľudí. Netuším, prečo trval na tej reštaurácii. Pravdepodobne ho nenapadlo, že by nás tam mohol niekto spolu vidieť.

Po päťdesiatich metroch lepšie vidím a uvedomím si, že sú to len nejaké polorozpadnuté objekty. Zo zotrvačnosti sa k nim ešte kúsok priblížim a sadnem si na lavičku.

Vyhovuje mi, že som sám. Z batoha si vyberiem minerálku a napijem sa. Vonku je teplo. Bude sa nám skvele korčuľovať.

Nasadím si slnečné okuliare, vytiahnem z vrecka mobil a nalistujem pár info o našom plánovanom výlete. Niečo som si pozrel už včera. Vlastne som sa celú trasu naučil naspamäť, aby som mohol pred Damiánom hrať múdreho a rozprávať, čo všetko v diaľke vidíme.

Nestihnem si ani všetko zopakovať a zastane pri mne auto. Nie je to Damiánove auto, tak mu najprv nevenujem pozornosť. Názor zmením, až keď podozrivo dlho iba stojí a nič sa nedeje. Ošijem sa. Ani neviem prečo. Len mám taký nepríjemný pocit. Postavím sa, vezmem si veci a chcem odísť, ale to už vidím parkovať druhé auto.

Tentokrát to, na ktoré čakám. Alebo som mal čakať neďaleko reštaurácie, ale aj Damián viditeľne prišiel skôr a musel si ma všimnúť.

Nestihnem urobiť ani dva kroky správnym smerom a zarazím sa. Damián totiž až podozrivo rýchlo vystúpi, prejde ku mne a chytí ma za ruku. Hneď nato si ma nečakane majetnícky pritiahne do náručia a až potom ma odvedie k svojmu autu.

To všetko zvládne behom pár sekúnd.

Bez pozdravu.

„Ahoj,“ poviem trochu zaskočene, keď otvorí kufor, aby som si mohol uložiť tašku.

Zarazí sa, ale hneď sa spamätá a pozrie na mňa.

„Ahoj,“ usmeje sa a poobzerá okolo seba. Pohľad mu zastaví na mieste, kde som sedel. Auto tam už nestojí. Parkuje o kúsok ďalej.

V tom momente mi dôjde, že sa Damián pravdepodobne bojí, aby nás spolu niekto nevidel. Hm, ale to tým objímaním veľmi nevylepšil.

„To nebol nikto, koho poznám,“ snažím sa ho upokojiť.

Podvihne obočie.

„Ty si myslíš, že…,“ pokrúti hlavou. „Ne, Luky, o tom to není. Pojď, nastup si, vysvětlím ti to radši cestou.“

„Dobre,“ súhlasím, nastúpim na miesto spolujazdca a zapnem si pás. Damián naštartuje, zaradí rýchlosť a tesne predtým, ako sa auto pohne, ma pohladí po ruke.

Z toho dôverného gesta sa mi zježia chĺpky na zátylku. Tomu hovorím ideálny začiatok rande.

Pre mňa je ideálne aj pokračovanie. Nechcem Damiána rušiť, kým sa musí sústrediť na šoférovanie, a tak využijem čas a nenápadne si ho obzriem.

Je zas kurevsky sexy. Tričko mu obkresľuje každý sval.

Vyjdeme na diaľnicu a Damiánova dlaň znovu na chvíľu opustí riadiacu páku a dotkne sa mojej ruky. Hneď nato začne rozprávať:

„Na té benzínce není dobrý sedat si takhle daleko od hlavní budovy. Není to tam bezpečný.“

„Prečo?“ spýtam sa prekvapene.

„Protože,“ povzdychne si, „tam, kde jsi seděl, sedávají, no…“ Kmitne ku mne pohľadom, ale hneď sa zas otočí na cestu. „Sedávají tam… No proto jsem se s tebou domluvil, že se sejdeme na terase restaurace, když ses chtěl sejít na téhle benzínce. Protože tam, kde jsi čekal, se nabízejí… prostě sexuální služby.“

„Čože?“ vyhŕknem, ale v rovnakom momente mi jeho slová aj začnú dávať zmysel. Príliš dokonalý zmysel. „Boha, ja som debil.“ A to som dnes pred ním chcel vyzerať múdro.

To mi fakt vyšlo.

„Jasně že nejsi,“ protirečí mi. „Nevěděl jsi to. A navíc je den, světlo. Nic by se ti nestalo. Jenom jsem se lekl, když jsem u tebe viděl to auto. Tak promiň, že jsem tak vyletěl.“

„Nevyletel si,“ nesúhlasím s ním tentokrát ja. „Náhodou,“ začervenám sa, „to bolo milé privítanie.“

„Měl jsem v plánu trošku jiný,“ usmeje sa. Z profilu je jeho úsmev rovnako nádherný ako spredu.

„Áno?“ vydýchnem.

„Já ti to pak ukážu,“ sľúbi. „Ale teď nemůžu, to bysme asi nabourali.“

„Ja si počkám,“ tentokrát pohladím jeho ruku ja a rovno aj zmením tému. „Od minulej jesene som na inlinoch nestál, tak dúfam, že ťa nebudem brzdiť.“

„Já jsem nebruslil ještě dýl, vlastně celou tu dobu, co jsem byl v Británii… Tak doufám, že to bude podobný jako s bruslením na ledě a že jsem to nezapomněl.“

Zvyšok cesty prekeciame o jeho štúdiu v Anglicku. Fascinuje ma, koľko toho už stihol, zažil, videl. Na okamih ma aj napadne, že by som sa ho spýtal, koľko má vlastne rokov, ale nakoniec sa rozhodnem, že tú tému radšej medzi nami nebudem začínať. Postačí mi môj vlastný odhad. Dvadsať osem.

Nestihnem sa ho ani dopýtať na všetko, čo ma zaujíma, a už parkujeme v Rakúsku pri nábrežnej promenáde Hainburgu.

Vystúpime z auta a takmer naraz sa obzrieme po okolí. Je tu prekvapivo prázdno.

„Ahoj, Luky,“ povie Damián a ja sa usmejem. Tuším, že mi ide ukázať, aké privítanie mal pre mňa pôvodne v pláne.

„Ahoj,“ šepnem. Zniem trochu zasnene.

Chvíľu si hľadíme do očí a potom sa pobozkáme. Najprv len letmo, akoby sme sa ochutnávali. No za chvíľu bozk prehĺbime a ja úplne zabudnem, ako sa dýcha.

Odtrhneme sa od seba, až keď pri nás zaparkuje nejaké auto.

Obaja si obujeme korčule, skusmo vyskúšame, ako nám funguje balans, a sme pripravení vyraziť. Batohy s normálnymi topánkami a pár nevyhnutnosťami si prehodíme cez plecia. Na hrade Hainburg sa budeme potrebovať prezuť, ak si z neho chceme vychutnať výhľad na Bratislavu a aj kus Viedne. Dúfam, že tam zužitkujem svoje naštudované vedomosti a Damiána aspoň trochu ohúrim, keď som už dnešné stretnutie začal takým faux pas.

Damián

Když o spoustu odbruslených kilásků, jeden výbornej oběd a jeden příjemně lehkej výstup ke zřícenině hradu později schováváme brusle do kufru auta, Lukáš se několikrát protáhne a zabrumlá:

„Wau, ty si ma zničil! To bolo skvelé.“

Pobaveně se rozesměju:

„To nemůžeš říkat takhle! Takhle dvojsmyslně! Potom to vypadá, že jsem s tebou prováděl bůhvíco!“

Malinko znachoví ve tvářích a rozpačitě se ohradí:

„Tak som to práve…“ Pak se zatváří tak jaksi… no, pořádně nedokážu rozklíčovat, jak vlastně, a dodá: „Obaja vieme, že práve to bůhvíco si so mnou nerobil…“

Až když to dořekne, dojde mi, co že se to v jeho tváři zračilo: lítost… a zklamání… Když jsme si totiž po první odježděné hodince našli bokem od hlavní cyklotrasy sympatickou lavičku, která nebyla tolik na očích, chvilku jsme se jenom tak líbali a objímali… a Lukáš si pak sedl obkročmo na můj klín, což takhle když jsme měli oba na nohou brusle, bylo zezačátku trošičku nemotorný… No ale velice rychle nám to začalo být jedno. Všechno. Rukama jsme klouzali po těle toho druhýho a hladili jsme se… ehm… no prostě všude, kam jsme dosáhli… A i když jenom přes oblečení, tak to bylo opravdu žhavý. A než to začalo být žhavý až příliš, tak jsem mu zopakoval, že tohle radši dělat nebudeme, protože… od takovýho žhavýho mazlení je už jenom kousek k něčemu víc, a on je pořád můj student, i když jsou zrovna prázdniny a jsme daleko od školy… Luky se na vteřinku zatvářil děsně zklamaně, ale okamžitě nasadil poker face a tvrdil, že to samozřejmě chápe a že to nevadí, protože je se mnou rád i tak. No ale je mi jasný, že úplně jedno mu to není. Mně ostatně taky ne, že…

Zruším tu asi metrovou mezeru mezi náma, položím mu ruce na ramena a počkám si, až ke mně zvedne oči.

„Jo, víme. Ale doufám, že víš i to, že to není proto, že nechci,“ začnu ho bříškem palce hladit po tváři.

„Ja viem,“ špitne… a pak se mi zavrtá do náručí. „Prepáč, asi to odo mňa vyznelo, akoby… ja predsa… mne nejde len o to.“

„Ne, to se neomlouvej, není za co,“ ujistím ho, zatímco mu dlaní konejšivě přejíždím po zádech. „Jenom nechci, aby sis myslel, že nemám zájem… nebo tak něco. Protože dál od pravdy bys fakt být nemohl,“ uchichtnu se mu do vlasů. Pak se radši rozhodnu změnit téma: „No a k tomu, že jsem tě dnes úplně zničil – tak máš nějaký plány na příští sobotu?“

„Ehm,“ přestane mi schovávat obličej do trička a s napůl zvědavým, napůl potěšeným úsměvem se na mě zahledí, „že by si ma chcel vziať na ďalšie rande?“

„To si piš!“ líbnu ho na rty. „Právě mě napadlo, kam tě vezmu… Tam ti všechny ty dnešní bruslařský bolístky vynahradím,“ slíbím mu.

„A kam ma vezmeš?“ vyzvídá.

„Máš rád překvapení?“ odpovím mu otázkou.

„Nooo…,“ zamyslí se – a já mu do toho se smíchem skočím.

„Ono je v podstatě jedno, co řekneš, protože tak jako tak ti to neprozradím!“

„Ty si ale!“ šťouchne do mě, ale chňapnu ho za zápěstí a radši to jeho brblání umlčím další pusou.

Lukáš ze mě pak tahá celej další týden, co mám v plánu. Dělá na mě psí oči dokonce i na hodinách matiky, lump jeden! A o našich doučovacích odpoledních ani nemluvím. V úterý se ještě jakžtakž drží a tu otázku položí jenom čyřikrát, ale ve čtvrtek se skoro začínám bát, že je naše setkání kontraproduktivní, protože s ním zvědavost, nebo možná spíš prostě obyčejná dychtivost to uhodnout tak mlátí, že se skoro nedokáže soustředit na počítání.

„Tiež by si bol zvedavý,“ vyčte mi, když si z něj na to téma utahuju.

„Jsem zvědavej, jenom když jde o vážný věci,“ prozradím.

„To mi chceš povedať, že ísť so mnou na rande nie je vážna vec? To snáď nemyslíš vážne!“ chytne mě hned za slovíčko, v očích mu ovšem šibalsky jiskří.

„Hele, kdyby ti šlo počítání stejně dobře jako slovíčkaření, tak už jsi měl ten příklad dávno hotovej,“ několikrát zaťukám prstem do jeho nedokončených výpočtů. „A nemysli si, že když spolu teď randíme,“ zdůrazním schválně to slůvko, jelikož si všímám, že on ho moc rád používá, „tak že na tebe budu míň přísnej, co se matiky týče!“

„Ale prosím ťa,“ zatváří se přehnaně blahosklonně, „veď ty nevieš byť vôbec prísny.“

Nasucho polknu. Šíleně rád bych mu teď ukázal, že to umím – a zdaleka ne jenom co se týče té matiky, jenže… Nenavrhl jsem mu náhodou přesně před týdnem, že si tady tohle necháme na víkendy a že přes týden se budeme věnovat striktně jenom počtům? Tak to přece nemůžu zase hned porušit!

A tak na něj jenom přimhouřím oči, znovu poklepu prstem do jeho papírů a co možná nejvíc nesmlouvavě pronesu:

„Dokud to nebude hotový, tak odsud dnes neodejdeš!“

Zacukají mu koutky:

„S tým nemám vôbec problém. Ja tu pokojne prespím!“

To už se neudržím a vybuchnu smíchy, protože v tomhle provokování je fakt dobrej, to se mu musí nechat – a pak se k němu natočím a s výhrůžným:

„Tak jak chceš!“ mu levou ruku pevně obtočím kolem těla, zatímco pravačkou ho začnu lechtavě dloubat do žeber.

Lukáš se začne se smíchem svíjet a zkouší se mi vykroutit z náručí, což má ale docela marný, protože ono smát se tak, až sotva popadáte dech, nejde moc dohromady s nějakými pokusy o obranu, natož o boj, haha, a teprve když z něj vymámím přiznání, že už bude vzornej žáček, přestanu ho lechtat a jenom ho o sebe opřu zády.

„Mám pocit…, že… som si práve spomenul,“ vydechuje s námahou, „že vlastne v sobotu nemám vôbec čas! A na to rande si pozvi niekoho iného.“

„Ale já tam s nikým jiným jet nechci,“ zavrním mu smířlivě kousek od ucha. „A neboj, tam budeš v bezpečí, protože tam bude plno lidí, bohužel, takže tě tam nebudu moct takhle zlechtat. Jo a ještě si s sebou vezmi plavky. Jako teda když je zapomeneš, tak o nic nejde, ale když je mít budeš, tím líp,“ rozhodnu se mu aspoň něco málo prozradit, i když zároveň samozřejmě vím, že tím naopak jeho zvědavost ještě o trošku podnítím.

„Zaujímavé… Tak bazén to asi nebude, keď tam nepotrebujem plavky… Tak nejaké kúpele? Wellness…?“ tipuje Lukáš, ale víc už ze mě nevymámí, lípnu mu poslední pusu kamsi za ucho a pak už ho natočím čelem ke stolu a do prstů mu vložím propisku.

„Sobotu už pusť z hlavy a zkus se trochu soustředit. Chtěl jsem s tebou ještě aspoň letem světem projet fyziku, protože zítra nás tam čeká nový téma, tak ať se trochu chytáš…“

Lukáš mi taky ještě věnuje jednu rychlou pusu na tvář, beru to jako takovou tečku za tímhle naším škádlivým intermezzem, a následující skoro dvě hodiny se snažíme všechno dohnat, abysme si mohli – nebo abych si minimálně já mohl – užít sobotní rande s pocitem, že jsme nic nezanedbali.

V sobotu vyzvednu Lukyho na našem místě už o půl osmé ráno. Tentokrát na mě po zkušenosti z minula opravdu čeká přímo u hlavní budovy benzínky, respektive v ní, protože lije jako z konve… Nám to ale dnes vadit nemusí.

„Co táta, nevyptával se nějak moc, kam se chystáš, když je takhle hnusně?“ sonduju, zatímco stojíme menší frontu na jedno rychlý kafe.

„Nie, povedal som mu, že idem plávať s Kubom,“ řekne.

„A Kuba? Ten je s tím taky v pohodě, že tě pořád takhle kryje? Nebojí se, že třeba tvýho tátu někde potká?“

„No, to si aj ja dokážem spočítať, aká je to nízka pravdepodobnosť,“ rozesměje se Lukáš.

„Nízká pořád není nulová,“ uculím se na něj… a pak se už po x-tý za poslední dva týdny zamyslím nad tím, jestli… prostě jestli jsem se rozhodl dobře. Ohledně tohohle všeho. Měl bych být ten rozumnej, ten zodpovědnej… A místo toho jsem Lukáše dovlekl do situace, kdy lže svýmu tátovi nejenom ohledně toho, jak to má s matikou, ale teď už i ohledně toho, jak a s kým tráví čas. A aby toho nebylo málo, tak do toho musel zatáhnout i svýho nejlepšího kámoše… A to všechno jenom proto, že mně zjevně muselo přeskočit, jinak to svý jednání během posledních pár týdnů fakticky vysvětlit nedokážu!

Pak by teda ještě připadala v úvahu krize středního věku, i když teda i mně je jasný, že v osmadvaceti je na to asi přece jenom ještě příliš brzo.

No a pak je tu ta nejjednodušší odpověď ze všech: prostě jsem se zamiloval.

A láska si nevybírá. Lásce je jedno, jestli ten druhej je o deset let mladší, a už vůbec je jí jedno, že je to můj student a že zrovna do něj bych se zamilovat neměl. Měl, neměl, mělo by se – takový slova nemá Láska vůbec ve svým slovníku. Kdepak. Tam se to hemží slovíčkama jako úžasnej, sympatickej, skvělej, chytrej, sexy, upovídanej, vtipnej, s nádherným smíchem, s nádhernýma očima…

Přejedu Lukáše postávajícího vedle mě a rozhlížejícího se po vystavených čokoládových tyčinkách pohledem a sám pro sebe se usměju. A on jako kdyby to vycítil, zvedne ke mně oči, ten můj úsměv zachytí – a rozzářeně, hřejivě mi ho vrátí. No. Copak jde se do někoho takovýho nezamilovat? Bez přemýšlení ho chytnu za ruku, propletu si s ním prsty… a ty svý úvahy ohledně naší ne zrovna jednoduché situace zase silou vůle upozadím. No co? Stejně teď a tady nic novýho nevymyslím, tak proč si tím dnešek kazit?

Když pak, pořád ruku v ruce, kráčíme k mýmu autu, Luky nadhodí:

„Ešte stále mi neprezradíš, prečo som dnes musel vstávať tak skoro?“

„Abysme už před devátou byli na místě,“ odpovím. „Ono je tam pak fakt hodně lidí, takže stojí za to tam přijít hned, jak otevřou…“

„Hmm,“ mrkne na hodinky a zamyslí se, „to tam pôjdeme hodinu a pol? To budú nejaké Maďarské kúpele?“

„Maďarský ne a kúpele taky ne,“ zlobím ho, protože mě baví sledovat, jak přemýšlivě krčí čelo. „Ale v zahraničí to je, teplá voda tam bude a taky hodně saun. Když jsem ti posledně dal s tím bruslením tak do těla,“ zopakuju mu jeho vlastní slova, „tak potřebuješ trošku zregenerovat a rozmasírovat… a tak všelijak podobně…“

„Takže som mal pravdu, že je to nejaké wellness centrum, že áno? V Rakúsku? Alebo u vás?“

„U nás,“ přikývnu, dopiju poslední hlt kafe, zahodím kelímek do koše, kolem kterýho zrovna procházíme, a pak už vylovím z kapsy klíče od auta. „V Brně. Ten wellness resort je můj nejoblíbenější, bude se ti tam líbit, uvidíš!“

„S tebou sa mi bude páčiť všade,“ vysekne mi poklonu… a já mu potěšeně, zamilovaně stisknu dlaň.

Luky

Cítim sa poctene, že ma Damián vzal niekam, kde to má naozaj rád. Zdá sa mi to romantické. Je to, akoby ma púšťal hlbšie do svojho sveta, bližšie k sebe.

Wellness rezort je už na prvý pohľad nádherný. A obrovský. Pôsobí až rozprávkovo.

Hneď, ako si prečítam ponukový list, začne sa Damián zaujímať, čo by som rád vyskúšal, ale je pre mňa takmer nemožné, aby som si vybral. A tak sa ním nechám viesť.

Najprv si zájdeme do bazéna. Obaja si doprajeme niekoľko dĺžok a potom sa presunieme do vírivky, aby sme si pre zmenu dopriali niekoľko bozkov. Bohužiaľ ich naozaj nie je veľa. Priskoro sa pri nás objavia ľudia a my sa obmedzíme už len na dotyk rúk. Pekne nenápadne. Pod vodou.

„Jakou saunu chceš otestovat jako první?“ spýta sa ma Damián.

„Citrusovú,“ odpoviem okamžite. Už keď som si pri vstupe čítal, aké sú tu sauny, tak som vedel, že ak budem mať tú možnosť, tak ju úplne súrne potrebujem vyskúšať.

„Vidíš, tam jsem ještě nebyl, přes ty svý nejoblíbenější se do ní nikdy nedostanu,“ usmeje sa na mňa a stisne moju dlaň. „A jinak… zatím se ti tu líbí?“ zaujíma sa.

„Hm,“ hrane sa zamyslím, ale dlho to nevydržím a oplatím mu úsmev. „Je to tu nádherné. Ďakujem, že si to vymyslel.“ Poobzerám sa okolo seba. Nie sme síce sami, ale nezdá sa, že by nám niekto venoval pozornosť. Využijem príležitosť a vtisnem mu rýchlu pusu na líce. „Ale aj tá minulá sobota mala niečo do seba. Hlavne tá opustená lavička.“

Na zadku pocítim pohladenie a za sekundu uštipnutie.

„Au,“ zakňučím a kúsok sa odsuniem.

V okamihu je pri mne.

„Tohle téma vůbec nenadnášej. Chceme odsud přece jednou vyjít ven!“

Pohľad mi skĺzne poniže Damiánov pás. Cez všade prítomné bublinky toho veľa nevidím, a tak neodolám a moja dlaň vyhľadá jeho rozkrok. Dovolím si len letmý dotyk.

„Mne sa zdáš v pohode,“ poviem ležérne. Snažím sa znieť, že som úplne nad vecou, ale aj tak moje skutočné pocity pravdepodobne prezrádza moja červenajúca sa tvár.

„Lukáši!“ osloví ma prekvapene.

„Áno?“ zhryziem si peru.

„Ty jsi fakt děsnej provokatér,“ povzdychne si, ale podľa iskry v jeho očiach viem, že sa vôbec nehnevá.

„To len s tebou,“ šepnem a postavím sa. „Ideme do tej sauny? Pri troche šťastia tam budeme sami.“

„To abych se skoro začal bát,“ žmurkne na mňa, ale hneď sa postaví, vezme do ruky uterák a obmotá si ho okolo pása. Urobí to rýchlo, ale ja si stihnem všimnúť, že môj dotyk s ním niečo urobil. Nič extrémne viditeľné, ale aj tak mám z toho až nelogickú radosť.

V šatni zhodíme mokré plavky a vymeníme uteráky za plachty. Ani raz pri tom na Damiána nepozriem. I keď fakt chcem. Mám pocit, že on mi doprial podobné súkromie.

Po príchode do sauny zistíme, že sami určite nebudeme, ale aj tak si užijem každú minútu. Som zo sauny úplne nadšený. Ideálna teplota, ideálna vôňa.

A ideálny človek vedľa mňa.

Vychutnáme si dvadsať minút dokonalého relaxu a ja si celý čas myslím, že už nič lepšie dnes nepríde, ale z omylu ma vyvedie po skončení saunenia a krátkej sprche náš príchod k ochladzovaciemu jazierku. Damián bez ostychu zhodí plachtu a ja mám dve sekundy výhľad na jeho nahý zadok. Ukážkový zadok.

Potom sa otočí a moje srdce urobí dva nečakané kotrmelce.

Kurva.

Zostanem stáť na mieste a len na neho hľadím. Alebo skôr čumím. A do tváre sa mu teda rozhodne nedívam. Ale ja si fakt nemôžem pomôcť. Prvýkrát ho vidím úplne nahého. A to, čo vidím, sa mi neskutočne páči.

„Jdeš taky?“ spýta sa ma pobavene.

„Ehm, no…,“ pozriem niekam do boku. „Jasné… ja len…“

„Len…?“ podpichne ma, prejde tesne ku mne a pohladí ma po líci. „Červenáš se,“ povie nežne a aj v ďalších jeho slovách už úplne chýba akýkoľvek náznak pobavenia. „Chceš si zajít pro plavky?“

Pokrútim hlavou.

„Luky, ale to přece můžeš. Vůbec nevadí, jestli se tu nechceš svlíkat do naha.“

Pozriem mu do očí.

„Prečo si na mňa taký dobrý?“ spýtam sa. Skôr by sa mi mal smiať. Veď nereagujem normálne. Keď sa bozkávame, tak sa po ňom bez ostychu váľam. A zrazu stuhnem, keď sa mám pred ním vyzliecť? Pritom ma už nahého videl. Bolo to dosť dávno. V šatni vedľa školského bazéna.

Lenže vtedy mi tak nezáležalo na tom, čo si pomyslí.

Teraz je to iné.

„Na tebe se nedá nebýt hodnej,“ usmeje sa na mňa.

Zvláštne teplo ma zahreje pri srdci. Musím sa tiež usmiať.

„Poďme si zaplávať,“ odhodlane uchopím lem uteráka a pomaly sa z neho vybalím. Damián neskloní zrak, aby si ma obzrel. Len ma chytí za ruku a odvedie do príjemne chladnej vody.

V jazierku sa cítim ako niekde na exotickej dovolenke. Viem si predstaviť v ňom stráviť snáď aj celý deň. Nakoniec nás z neho vyženie až hlad.

Dáme si neskorý obed. Je perfektný rovnako ako celé dnešné rande. Chvíľu ešte zvažujeme, že by sme si zašli na masáž, ale obaja sme sa na to príliš prežrali, a tak sa rozhodneme vrátiť domov.

„Damián?“ oslovím ho pár kilometrov pred Bratislavou. Mám na jazyku otázku, či sa fakt zas uvidíme až v utorok, ale nakoniec ju nepoložím. Pripadal by som si doterne. Miesto toho poviem niečo úplne iné. „Dnes mi bolo s tebou skvele.“

„Mně s tebou taky,“ kmitne ku mne pohľadom. „Doufám, že příští sobotu budeš mít zase volnou…“

Pery mi roztiahne do širokého úsmevu.

„Určite budem.“

Mal by som čas aj zajtra, pomyslím si.

Pokojne pozajtra alebo aj každý deň.

Lenže žiadne zajtra sa nekoná. Polovicu nedele strávim s Jakubom a druhú doma pri knihách. Našťastie si s Damiánom vymeníme aspoň pár správ.

Pondelok na seba tiež nemáme šťastie. Nestretneme sa ani na chodbe školy.

Preto som v utorok pred hodinou matematiky úplne rozochvelý. Teším sa, až ho uvidím. Chýba mi pohľad na jeho tvár… na jeho úsmev. Dúfam, že budem mať šťastie a aj sa rozosmeje.

„Luky, mohol by si si trochu pohnúť,“ poštuchne ma Adam.

„Jasné, sorry,“ prikývnem, vymažem si z tváre priblblo zasnený výraz a zas sa pustím do podčiarkovania viet v Adamovom slohu. Vždy, keď niečo označím, rovno mu tam navrhnem, ako by to mohlo znieť lepšie.

Jakub mi cez rameno nahliadne do doškrtaného papiera.

„To už by si to mal rýchlejšie, keby si mu to napísal celé od začiatku,“ uchechtne sa.

„Ale netáraj,“ rozhodí Adam rukami. „Zas také zlé to snáď nemám.“

Radšej sa nevyjadrujem, opravím mu poslednú desivo znejúcu vetu a podám papier.

„Ďakujem,“ objíme ma Adam nadšene v rovnakom momente, ako zazvoní. „Za odmenu ti pošlem svoje nahé fotky,“ zasmeje sa.

„Môžeš mi aj vyfajčiť,“ pretočím očami.

„Kedy a kde?“ spýta sa a provokačne podvihne obočie.

Jakub ma drgne ramenom do boku, ale ja na to nereagujem. Miesto toho sa postavím.

„Vieš čo, hneď tu,“ siahnem si na opasok. A presne v tom momente by som naše vzájomné dosť bežné podpichovania ukončil, ak by ho neukončil niekto iný odkašlaním.

Pozriem sa smerom, odkiaľ vyšiel ten zvuk. Pred tabuľou stojí Damián a hľadí na mňa a Adama.

Okamžite si sadnem na miesto, Adam sa odprace zas na to svoje.

„Dobrý den,“ pozdraví Damián a usmeje sa. Presne tým úsmevom, na ktorý som sa tešil už dva dni, ale zrazu z neho vôbec nemám radosť. Absolútne totiž netuším, čo si o mne práve myslí.

A bohužiaľ sa to nedozviem ani do konca hodiny. Damián ju totiž odučí ako každú inú. Len tesne pred zvonením nám oznámi, že si presne o týždeň napíšeme písomku.

Zvyšok vyučovania som divne nervózny. Neprejde ma to ani cestou domov. A cestou na doučovanie sa môj zlý pocit ešte znásobí.

Sakra, to som v tej triede nemohol držať hubu?

Veď musím pred Damiánom vyzerať, že som úplne posadnutý sexom. A to nie len preto, že sa váľam po ňom. Teraz si určite myslí, že to tak robím aj so všetkými ostatnými.

Pokrútim nad sebou hlavou a presne o štvrtej zazvoním u Damiána. Ako vždy na ten čas počkám. On mi zas ako vždy nechá otvorené dvere na byte.

Vojdem a zavriem ich za sebou.

„Ahoj,“ poviem. V hlase mám náznak previnilosti.

„Ahoj, Luky,“ odpovie z kuchyne. „Dělám si kafe, dáš si taky?“

„Nie, ďakujem,“ vyzujem sa a prejdem za ním.

„Tak zase jenom vodu?“ otočí sa na mňa a vtisne mi bozk na privítanie. Je to len letmý dotyk pier. Ale nič viac by som ani nečakal. Jasne sme sa dohodli, že sa počas doučovania budeme venovať hlavne škole. Pre niečo viac máme vyhradený víkend. „Nebo mám pomerančovej džus, kdybys chtěl,“ ponúkne ďalšiu alternatívu.

„Hneváš sa?“ spýtam sa miesto odpovede.

„Co…? Proč?“ podvihne obočie. Tvári sa naozaj prekvapene.

„Pre to, čo si počul na začiatku matiky,“ vysvetlím. Nie som si istý, či ma iba skúša, alebo sa naozaj nehnevá.

Damián na okamih zaváha a zamyslí sa. Dokonca pri tom mierne zvrašti tvár.

„Ty myslíš… kvůli tomu, jak jste se bavili s Adamem?“

„Ja som to tak nemyslel,“ vyhŕknem. „Len sme sa podpichovali. My si niekedy také veci zo srandy hovoríme, ale nikdy by…“

Prestanem rozprávať v momente, ako si ma Damián pritiahne do náručia.

„Luky,“ šepne mi do ucha. „Nemusíš se obhajovat. Já jsem to pustil z hlavy hned… Je mi přece jasný, že s kámošema všelijak blbnete!“

„No ale ja nechcem, aby si si myslel, že som fakt nejaký… posadnutý sexom,“ zamumlem mu do trička.

„To si přece nemyslím,“ prehrabne mi vlasy.

„No ale ani panic nie som,“ priznám a vôbec netuším prečo.

„To já taky ne,“ zasmeje sa.

Kúsok sa od neho odtiahnem, aby som mu videl do tváre.

„Sakra, a ja som tak dúfal,“ povzdychnem si hrane.

Damián sa znovu zasmeje a vtisne mi ďalší letmý bozk.

„V pohodě?“ spýta sa a ja viem, že ho tou otázkou zaujíma hlavne to, či je to už medzi nami vyriešené.

Je to vyriešené.

Ale zároveň nie je. Mám strašnú chuť mu o sebe povedať viac. Tak trochu vyzliecť svoju dušu.

„Mal som jeden vzťah,“ začnem. „Boli sme spolu trištvrte roka. S ním som spal, ale s nikým iným.“

Damián sa usmeje a prikývne a ja si v tom momente uvedomím, že som na neho tú informáciu fakt nemusel tak vybaliť. Možno ho to ani nezaujíma.

„Ehm,“ zhryziem si peru. „Prepáč, že sa ti tu zverujem, akoby sme spolu normálne chodili.“

Natiahne ku mne ruku a končekmi prstov ma pohladí po líci. Je to nežné gesto, že sa mi z neho takmer podlomia kolená. Alebo možno za to môže skôr pohľad, ktorý mi venuje. Díva sa na mňa takmer zamilovane.

„Taky jsem měl jeden vztah. Takovej vysokoškolskej. Začali jsme si spolu totiž v den, kdy jsme oslavovali naši první úspěšnou zkoušku z matiky, no a rozešli jsme se asi týden po magisterských státnicích… Pak teda ještě něco malýho proběhlo v Anglii s jedním Irem, ale to jako vztah nepočítám, jenom jsme se spolu párkrát vyspali.“ Odmlčí sa, ale vzápätí pokračuje. „A mimochodem, my dva spolu chodíme.“ Žiarivo sa na neho usmejem. „Ale zrovna dnes jsem tvůj učitel a máme doučování. Takže, co si dáš na to pití, aby se ti líp počítalo?“

„Čokoľvek,“ vydýchnem zasnene. Neviem sa spamätať z toho, čo mi povedal.

Chodíme spolu.

Samozrejme by ma to nemalo prekvapovať. Veď sme mali dve rande a dali sme si minimálne sto bozkov, ale aj tak ma teší, že to tak vníma. Že je to môj priateľ.

„Ocet?“ žmurkne na mňa.

Pretočím očami.

„Dnes sa mám chuť odviazať, môžem poprosiť ten džús?“

„Jasně,“ prikývne.

„A zriedil by si mi ho napoly s vodou?“

„Není problém,“ vytiahne z chladničky džús a začne ho liať do pohára.

„Stačí,“ zastavím ho.

„To není půlka,“ podpichne ma a pustí vodu do drezu, aby ju nechal odtiecť.

„To vieš, len skúšam, či ťa môžem komandovať, keď už spolu chodíme.“

Položí pohár na kuchynskú linku a v sekunde je pri mne. Pevne ma chytí a začne ma štekliť. Okamžite začnem pišťať.

„Nie… hej… to je mučenie!“

Po chvíli ma pustí.

„To víš, jenom zkouším, co všechno si můžu dovolit, když spolu teda chodíme.“