Spočítaj mi to (5.) – Rovnice královských sester

Luky

Od rána nám niečo v triede divne vonia. Neviem ani úplne povedať, či je to smrad, alebo len nejaká nie úplne vydarená aróma.

Viem len, že si to nenamýšľam. Jakub niekoľkokrát popoťahoval nosom tiež. Adam zas chodil pomedzi lavice a vetril ako pes.

Záhada sa vyrieši až cez prestávku pred matikou. Vierka vytiahne nádobu so sušienkami a dá ju kolovať po triede.

„Piekla som, dajte si,“ povie.

Tá divná vôňa sa v triede ešte znásobí. A ešte viac, keď sa sušienky dostanú až ku mne s Jakubom. Veľa z nich zatiaľ neubudlo. Na pohľad tiež nevyzerajú práve vábne.

„Odolám,“ šepnem Jakubovi.

„Super, vezmem si aj za teba.“ Urobí, ako povedal, a za chvíľu už má sušienky v ústach. Chvíľu prežúva a tvári sa trochu zmätene, ale nakoniec len prehltne a mykne ramenami. „Čo ťa nezabije, to ťa posilní,“ uškrnie sa.

„Nabudúce ti napečiem ja,“ zasmejem sa.

„To by si bol zlato,“ žmurkne na mňa.

Zazvoní na hodinu. Za niekoľko sekúnd vojde do triedy učiteľ.

„Dobrý den,“ pozdraví a zhlboka sa nadýchne. „Pustíme si sem trochu čerstvýho vzduchu,“ prejde rovno k oknu a otvorí ho dokorán. Musí sa pri tom pohybe nakloniť cez parapet, a tak mu látka nohavíc obkreslí krivky zadku. Vôbec netuším prečo, ale spomeniem si na jeho postavu v plavkách. Fakt peknú postavu v plavkách. Radšej sa rýchlo zahľadím na lavicu. Pohľad zas zdvihnem až v momente, ako začujem Vierkin hlas.

„Nedáte si sušienku?“ spýta sa. „Sama som ich piekla.“

Podľa výrazu v Damiánovej tvári mi je jasné, že práve zistil, prečo musel u nás hneď pri príchode vetrať. Napriek tomu sa žiarivo usmeje.

„Děkuju, ochutnám rád!“ vezme si sušienku a položí ju na papierový obrúsok. „Nechám si to po hodině, aspoň se budu mít na co těšit.“

Vierka s nadšením v tvári odkráča nazad na svoje miesto. Zvyšné sušienky uzavrie v nádobe.

„Dúfam, že je to viečko hermetické,“ utrúsi Palo, ktorý sedí hneď za mnou.

Jakub sa na neho otočí a chce mu niečo povedať, ale nestihne to. Ozve sa učiteľov hlas.

„Ještě tu zůstává pořád několik z vás, kterým chybí známka ze zkoušení.“ Otvorí si notes. „Adame, pojď,“ požiada.

Adam si povzdychne tak, že ho počuť až na opačný koniec triedy.

„To si fakt chcete kaziť náladu hneď na začiatku hodiny?“ spýta sa, ale postaví sa a prejde k tabuli.

„Určitě to zvládneme tak, že nebudeme mít pokaženou náladu ani jeden,“ povie učiteľ a rovno položí Adamovi prvú otázku. Po výdatnej nápovede z neho odpoveď vytiahne. Podobne prebieha aj počítanie príkladu. Tímová práca. Adam určite nie je v tom tíme vedúci.

„No vidíš, nakonec to docela ušlo,“ ohodnotí na konci učiteľ Adamov výkon. „Budeš spokojenej s trojkou?“ navrhne mu rovno známku.

„Budem velebiť vaše meno, kadiaľ budem chodiť,“ poďakuje Adam a vráti sa na svoje miesto.

„No bez téhle odměny se snad skoro radši obejdu,“ usmeje sa učiteľ a poobzerá sa po triede. Na sekundu sa jeho pohľad zasekne na mne, kým skloní zrak k notesu. „Jakube, teď ty,“ vyvolá môjho najlepšieho kamaráta.

Jakubova odpoveď trvá štyri minúty. Dve na každý príklad. Úprimne nechápem, ako niekto môže tak rýchlo počítať. Mám pocit, že to úplne nechápe ani náš učiteľ, pretože sa pri Jakubovej odpovedi tvári dosť fascinovane. Na chvíľu ma napadne, že by som raz chcel, aby sa tak pozeral aj na mňa. Aby som ho dokázal tak zaujať. Tak upútať.

Lenže to sa nestane. Nikdy. Pri mojom počítaní sa jeho myšlienky asi uberajú úplne opačným smerom. Určite rozmýšľa, ako môže byť niekto tak spomalený debil.

„Skvělej výkon jako vždycky,“ pochváli Jakuba. Teoretickú otázku mu ani nepoloží. „Za jedna, můžeš si sednout.“

V momente, ako sa Jakub vráti na svoje miesto, mám zovretý žalúdok. Lenže to nie je preto, že sa blíži moja odpoveď. Skôr si pripadám menejcenne. Úplne ten pocit nechápem. Predsa dávno viem, že mi matika nejde. Dávno som sa s tým zmieril.

„Lukáši,“ osloví ma učiteľ, „teď ty.“

Sakra. Fakt by mi bodlo, keby šiel najprv ešte niekto iný.

Postavím sa, prejdem k tabuli a vezmem do ruky fixu. Cítim, že sa chvejem.

Obom mojim spolužiakom, ktorí odpovedali predo mnou, učiteľ príklady premietol na tabuľu cez notebook, ale pri mne sa postaví.

„Hmm, už nemám předpřipravený další příklady,“ utrúsi a prejde ku mne. „Nějaký ti vymyslím,“ povie nahlas. A potom úplne potichu len pre moje uši dodá: „To zvládneš. Neplaš. Umíš to!“

Na tabuľu mi napíše zadanie oboch príkladov, ktoré mi dal ešte pred týždňom na našom doučovaní, a vráti sa na svoje miesto. V tom momente si uvedomím, že vstal len kvôli mne. Preto, aby ma podporil. Preto, že si všimol, aký som nervózny.

Kmitnem k nemu pohľadom. V tvári má napätie. Chce, aby som to zvládol. A práve to zistenie je pre mňa ako zázračný liek.

Začnem počítať. Alebo v mojom prípade skôr recitovať vopred naučenú básničku. Hotový som podobne rýchlo ako Jakub. Na rozdiel od neho ale nie vďaka svojim matematickým vedomostiam.

Znovu pozriem na učiteľa. Usmieva sa. V tvári má niečo hrejivé. Odprisahal by som, že tam vidím aj záujem. Podobný ako prejavil po Jakubovej odpovedi. No zároveň úplne iný.

„Super,“ pochváli ma. „Za jedna.“

Poďakujem a vrátim sa na svoje miesto. Posledná bez známky z odpovede je Lenka, a tak ide k tabuli hneď po mne. Nevenujem jej veľa pozornosti. Trochu mám pocit, že ani učiteľ. Miesto toho sa nám niekoľkokrát spoja pohľady.

Damián

Čtvrteční doučování s Lukášem je v čemsi jiný než ty předchozí. Jako by se nám dnes ani jednomu nechtělo pustit do počítání naplno, a tak vždycky chvilku něco vysvětluju a Lukáš se chvilku soustředí… a pak to proložíme nějakým rozhovorem úplně mimo téma.

Netuším, čím to přesně je, že je ta atmosféra dnes tak uvolněná. On to bude asi takovej mix všeho možnýho. Jednak se asi Lukášovi dost ulevilo, když na úterním zkoušení zjistil, že se nemá čeho bát. Ani nějakýho podrazu z mé strany, a ani toho, že by z nějakýho důvodu selhal a nedokázal před tabulí odprezentovat to, co mu na našich soukromých hodinách úplně v pohodě jde…

Potom druhá věc – po tom našem rozhovoru na bazéně před týdnem mám dojem, jako kdyby mezi náma roztály nějaký ledy. Ani jsem si pořádně neuvědomoval, že mezi náma nějaký kry plavou, ale zjevně jo. Lukáš to vlastně trefil dost přesně, když mi řekl, ať se s Berkym přestanu porovnávat – já to celou tu dobu podvědomě opravdu dělal. Připadalo mi, že když jsem jeho nástupce, tak ty jeho nevhodný a nechutný praktiky na mě vrhají stín… Hlídal jsem si nejenom před Lukášem, ale i před ostatníma studentama a kolegama každý slovo, každou grimasu, aby mě náhodou nemohl někdo nařknout, že jsem po Berkym převzal nejenom jeho studenty, ale i všechny jeho metody. Ale když i Lukáš, kluk, kterej má asi největší důvod Berkyho a matematiku jako takovou nenávidět až do morku kostí, za mnou dokázal přijít s tím, že mu coby jeho novej učitel přijdu v pohodě, tak mi došlo, že jsem si v sobě ty strachy a nejistoty pěstoval úplně zbytečně.

No a třetí důvod, proč nám to dneska s Lukášem víc kecá, než počítá, bude zřejmě ten, že jsme tak trochu vyšli ze cviku. V úterý se totiž Lukáš z doučka omluvil, protože pro ně jeho táta připravil nějakej jinej program, a ta jedna zmeškaná dvouhodinovka asi holt způsobuje, že teď nejsme schopní naskočit do našeho obvyklýho tempa.

Ale jsem ochotnej nad tím pro jednou mávnout rukou. Ostatně, ne jenom prací je člověk živ, že? A počítáním už tuplem ne, haha.

„No, dneska jsme tomu moc nedali – a veškerou vinu beru na sebe,“ uznám sebekriticky, když se dívám, jak si Lukáš uklízí svý poznámky, a zatímco jindy si strkává do batohu hned několik popsaných a pokreslených listů papíru, tak dnes je to jenom jedna jediná ubohá stránečka.

„Tak ja… môžem ešte zostať, ak chcete,“ zarazí se Lukáš a zvedne ke mně oči.

„To ani náhodou, tak jsem to nemyslel!“ ujistím ho. Okamžitě mi ale dojde, že to vyznělo dost nešikovně, tak to zkusím trochu zjemnit: „Teda jako… samozřejmě bys tu mohl zůstat, kdybys chtěl, neber to, že se tě chci zbavit! Jenom si myslím, že po celým týdnu máš té matiky už dost. A ono když se něco přežene, tak to často bývá spíš kontraproduktivní…“

„Jasné, chápem,“ uculí se.

„Uf, to jsem rád! Tady aspoň vidíš v přímým přenosu, proč mě živí matika: protože se slovíčkama to moc neumím,“ rozesměju se pobaveně.

„Ale veď to vôbec nie je pravda. Keby ste to nevedel so slovami, tak by ste nemohol učiť,“ vysekne mi poklonu.

„Jsi milej,“ odměním ho za to úsměvem. „A rovnou jsi mi dal i parádní argument pro Juraje, teda jako vašeho slovenštináře, až si ze mě bude zase na tohle téma utahovat… Hned při nejbližší příležitosti to na něj použiju! Což bude asi zítra, protože mě už zase tahá kamsi do klubu. Nějakýho nově otevřenýho, ale bohužel jsem zapomněl jméno… Co máš na zítra nebo na víkend v plánu ty?“ zavyzvídám ještě, ale zároveň se zvednu ze židle a pomalu si začnu skládat na hromádku všechny fixy a učebnice, čímž dám Lukášovi najevo, že ho tu nehodlám držet a zpovídat další půlhodinu.

„Zajtra asi dopadnem dosť podobne ako vy. Tiež ideme so spolužiakmi do klubu. Ale cez víkend by som rád vypadol niekam mimo mesto, keď je vonku tak teplo.“

„Vypadá to, že uvažujeme stejně,“ usměju se, zatímco pozoruju, jak se Lukáš taky zvedá od stolu a lehce se protahuje v zádech. „Chystám se v sobotu na Veľkou homoľu, je to kousek od obce Modra, asi čtyřicet minut jízdy za Bratislavou, říká ti to něco…? Akorát že tam chci vyrazit až k večeru a spojit příjemnou procházku s nočním pozorováním oblohy. Vlastně… no kdyby se ti chtělo, můžeš se klidně přidat…“

„Naozaj?“ zatváří se zaskočeně. „No… ja… viete, my asi pôjdeme niekam už doobeda, takže to by… neviem, kedy sa vrátime a…“

„V pohodě, vůbec to neřeš,“ skočím mu do řeči, abych ho z toho zmatenýho vysvětlování vysvobodil, zatímco si v duchu vlepím pohlavek. Co mě to kruci napadlo něco takovýho mu navrhovat? Akorát jsem ho uvedl do rozpaků, protože neví, jak mě má slušně poslat někam! „Jenom jsem to nadhodil, protože jsem si vzpomněl, jak ses mě ptal na ten můj dalekohled. Už se tu na něj docela dlouho práší, tak jsem si řekl, že bych ho měl vyvízt někam do přírody… Nebo spíš vynýst. Naštěstí ale není tak těžkej, jako byl ten, co jsem měl prve…“

A zatímco se s Lukášem dělím o pro něj určitě naprosto nezajímavý informace, doprovodím ho do předsíně, kde počkám, až si nazuje boty a přetáhne si přes hlavu mikinu, načež si navzájem popřejeme hezkej večer.

Ještě asi hodinu poté nad sebou napůl nevěřícně, napůl zmateně kroutím hlavou, kdykoliv si vzpomenu, do jak nepříjemné situace jsem Lukáše dostal. Naštěstí to vzal v pohodě, ale i tak! Na co jsem myslel? No, nebo by se možná hodilo spíš zeptat se, čím jsem myslel! Protože můj mozek měl v tu chvíli zjevně padla… Asi jsem si prostě na chvilku dovolil porochnit se v představě, že bysme s Lukášem strávili pár hodin i mimo školu, mimo doučování. Moct si tak popovídat i o jiných věcech, nemuset se tolik soustředit na počítání, nemuset si hlídat čas… Jenže, Damiáne, Lukáš je především tvůj student, ne nějakej kolega nebo kámoš. A navíc je to student, kterej potřebuje tvou pomoc… Takže o čemkoliv jiným než sezení nad matikou si nech laskavě zdát!

No jo, jenže tyhle mý sebepřesvědčovací metody vezmou za svý, jakmile vyjdu ze sprchy a všimnu si, že mi na mobilu bliká nová zpráva.

Nová zpráva od Lukáše.

„Naozaj by som sa k vám mohol v sobotu pridať? Ak by to platilo, tak by som sa pridal rád.“

Ten úsměv, co se mi rozprostře na tváři, když mu odepisuju, je opravdu nemožně, nevhodně a nepatřičně širokej.

Ale nedokážu si pomoct.

Luky

V piatok ráno sa zobudím dosť zmätený. Chvíľu mi trvá, kým vypnem na mobile budík a uvedomím si, kde to vlastne som.

Sakra, ja chcem nazad do sna, pomyslím si a zamierim dlaňou na svoj rozkrok. Zhryziem si peru a do toho sna sa vrátim aspoň v myšlienkach. Moja ruka v okamihu nie je mojou rukou. Patrí niekomu úplne inému. Patrí Damiánovi. To on ma hladí. To on ma pevne zviera. To on ma núti, aby som vlastné vzdychy tlmil do vankúša.

Ten posledný vzdych už úplne stlmiť nedokážem, a tak hneď ako vo mne doznie posledný záchvev orgazmu, rýchlo sa poutieram, vyskočím z postele a zamknem si dvere na izbe. Len tak pre istotu.

Dám si chvíľu na spamätanie a potom s červenajúcou tvárou zamierim do kúpeľne. V sprche sa neponáhľam. Potrebujem čas. Potrebujem zo seba zmyť aj niečo iné ako len zvyšky vyvrcholenia.

Potrebujem zo seba zmyť hanbu.

Nie je predsa normálne, aby som si honil pri predstave svojho učiteľa. A už vôbec nie je normálne, aby som mal sny, kde robíme aj niečo ešte o level intímnejšie.

Kurva.

Vypnem vodu, vyleziem zo sprchy a zahľadím sa do zrkadla. Na tvár mi z vlasov stekajú kvapôčky vody. V očiach mám poplašený výraz.

Umyjem si zuby, opláchnem tvár a vrátim sa do izby. Zvyčajne mi obliekanie trvá dve minúty. Lenže v poslednej dobe potrebujem niektoré dni vyzerať lepšie ako v iné. A dnes je piatok. Dnes máme fyziku. Takže si vyskúšam tri tričká, kým to jedno z nich vyhrá. Podobným procesom si prejdú aj nohavice. Aspoň že s boxerkami sa tak hrať nemusím. Tie na mne určite neuvidí.

Nikdy.

On je totiž narozdiel odo mňa úplne normálny a vôbec netuší, že hrá hlavnú rolu v mojich súkromných nočných pornofilmoch.

Aj na ten výlet ma určite pozval len zo slušnosti. To len ja som si nemohol pomôcť a musel som to jeho pozvanie prijať, aby som s ním mal možnosť stráviť trochu viac času. Dokonca som zrušil plány s Jakubom.

Vezmem do ruky mobil a pozriem, čo mi včera Damián odpísal:

„Tak bezva, těším se! Můžu tě v sobotu kolem páté vyzvednout, kde si řekneš.“

Usmejem sa a až príliš roztúžene si povzdychnem. On na mňa proste pôsobí tak… tak všetko.

Zbehnem na prízemie, pred zrkadlom si prečešem vlasy. Veľmi im to nepomôže, ale to neriešim. V dome je ticho, a tak predpokladám, že otec už dávno odišiel. Domnienku mi potvrdí aj chýbajúce auto na príjazdovej ceste.

Cestou do školy rozmýšľam, čo si zajtra musím zbaliť. Určite čelovku, keď sa budeme vracať za tmy. Malú lekárničku, keby sa jeden z nás zranil. Termofóliu, tú beriem na výlety vždy. Deku, aby sme si mali kam sadnúť. Termosku s teplým čajom, večer sa určite ochladí…

Zajtrajší výlet si na chvíľu vymažem z hlavy, až keď prídem do šatne.

„Ahoj,“ pozdravím Jakuba, ktorý sa práve prezúva pri svojej skrinke. Tá moja je hneď vedľa jeho.

„Ahoj,“ usmeje sa na mňa. „Prečo v sobotu nemôžeš?“ zaujíma sa.

Rýchlo si priložím prst k perám, aby som mu naznačil, že má byť ticho. Podvihne obočie, ale prikývne.

Kým som včera potvrdil Damiánovi výlet, tak som sa Jakuba cez správu spýtal, či sa veľmi nahnevá, ak náš spoločný sobotný program zruším. Nemal s tým problém. Lenže vysvetlenie som mu sľúbil až osobne. Zabudol som ho už však upozorniť, že na to musíme byť osamote.

Spoločne vyjdeme zo šatne a sadneme si na najbližšiu lavičku.

„Tak to vyklop,“ požiada ma. „Horím zvedavosťou.“

„Idem sa pozerať na hviezdy,“ poviem popravde.

„Pozerať sa na hviezdy?“ zopakuje po mne nechápavo. „A kam? Nemám ísť s tebou?“

Nakloním sa k nemu.

„Idem s Karasom,“ šepnem. Schválne použijem matikárove priezvisko a nie krstné meno. Jakub by určite netušil, kto je Damián. Okrem toho by bol dosť prekvapený, že ho tak volám. I keď len v myšlienkach.

„To je nejaká súčasť doučovania?“ spýta sa a hneď si sám ponúkne vysvetlenie. „Niečo s tou podporou tvojej matematickej predstavivosti? Súhvezdia ale netvoria úplne presné matematické obrazce, i keď to nemám úplne naštudované. Niečo s fyzikou?“

Zarazím sa. Čo ak to tak naozaj je, a preto mi to Damián navrhol? Možno ma chce naučiť niečo ďalšie.

„Neviem presne,“ myknem ramenami.

„Tak to mi určite potom musíš porozprávať. Som dosť zvedavý, čo sa tak dá naučiť,“ postaví sa a pozrie na hodinky. „Za minútu zvoní,“ upozorní ma.

Tiež sa postavím a usmejem sa. Je to dosť strojený úsmev. Predtým ma vôbec nenapadlo, že by mohol byť zajtrajší výlet súčasťou doučovania.

Nie že by som bol nevďačný! Ja sa predsa učiť chcem.

Len som dúfal… a to vlastne presne neviem, v čo som dúfal.

Damián

„Teda, koukám, že jsi dokonale nabalenej!“ přejedu obdivně očima Lukášovu výbavu, když ho pár minut po páté hodině vyzvedávám na parkovišti před obchodním centrem rozkládajícím se na téměř opačným konci města, než kde Lukáš bydlí. Lukáš si totiž do kufru mýho auta hází batoh, ke kterýmu je připnutá čelovka, nahoře se skví srolovaná deka a v boční kapse je zastrčená termoska. Vzhledem k velikosti batohu má určitě spoustu dalších potřebných nebo minimálně mohlo-by-se-hodit věcí nabalených i uvnitř. „Asi jsi na turistický výpravy zvyklej, co? I když abych řekl pravdu, tak já tyhle svoje výlety za hvězdama nevnímám úplně jako turistiku. K tomu bych do toho programu potřeboval natěsnat minimálně dvacet uchozených kilásků navíc!“

Cestou k Modre se pak s Lukášem bavíme o našich oblíbených turistických trasách v Karpatech i v Tatrách, překvapí mě, že na to, kolik mu je, už toho má nachozenýho tolik. Já jsem túrám po horách propadl až v pozdějších letech…

Když asi o hodinku později každej se svým napěchovaným batohem na zádech stoupáme pohodovým tempem na Veľkou homoľu, přičemž se Lukáš v jednu chvíli úplně odbourá smíchy, když mě slyší název toho kopce totálne neslovensky vyslovovat, přejdeme plynule od turistiky k našim dalším zálibám, a když pak nahoře na nejvyšším patře rozhledny sestavuju svůj dalekohled, příhodně mu zrovna vyprávím o své lásce k astronomii. Slunce zapadlo asi před půl hodinou, takže obloha ještě zdaleka není tmavá, přesto už na nás kousek nad západním obzorem jiskřivě poblikává Venuše.

„Neboli Večernice,“ namířím dalekohled jejím směrem. „Víš, spousta lidí říká, že chodí pozorovat hvězdy, ale popravdě mně toho na hvězdách zase tolik zajímavýho na koukání nepřijde. Nejradši pozoruju planety. Třeba na Venuši je úžasný, jak se během zhruba půl roku mění z kotoučku na úplně úzkej srpeček… Pojď se podívat,“ pokynu Lukášovi rukou, když na Venuši konečně zaostřím.

„Wau,“ pronese, „vyzerá ako mesiac, keď dorastá. Vôbec som nevedel, že aj u planét sa dá takto pozorovať striedanie fázy.“

„Jojo, dá. Nejlíp je to vidět u vnitřních planet, tedy u Merkuru a Venuše, kdežto třeba u Jupiteru už…“ V tu chvíli mi ale dojde, že jsem se automaticky přepnul do role učitele – a to nechci. Nebral jsem sem Lukáše proto, abych tady pokračoval v našem doučování, ostatně sám mu pořád radím, ať si dá od učení ve volným čase co největší oraz! Tak mu tu teď nebudu kazit sobotu přednáškou z fyziky! „No to je jedno,“ uzavřu to tedy. „Na Jupiter se dnes každopádně můžeme podívat taky, až se trošičku víc setmí, a dokonce i na Saturn, u kterýho teda ale bohužel nebudou vidět jeho úchvatný prstence, protože je k nám zrovna natočenej trošku nešikovně…“ Bože, já si s tím přednášením asi fakt neumím pomoct!

„Nešikovne…?“ chytne mě Lukáš za slovo a zvědavě se ke mně otočí.

„Hmm, no když si představíš Saturnovy prstence jako takovou tenkou gramofonovou desku, která se nejenom pomalu otáčí kolem své osy, ale zároveň se i lehce kývá nahoru a dolů,“ naznačím ten pohyb dlaní, „tak při pohledu z dálky ve chvíli, kdy je její hrana v rovině našich očí, se pro nás vlastně stane neviditelnou. A pořádně si ty prstence budeme moct prohlídnout zase až za dva roky.“

„Až za tak dlho?“ vykulí Lukáš oči. „To som prekvapený. Minulý rok sme na fyzike brali základy astronómie, ale o tomto sa určite nehovorilo.“

„Student gymnázia takový věci znát nemusí,“ uklidním ho. „Tyhle detaily už jsou určený pro nás, co to máme jako zálibu… A to kdybys slyšel, jaký fajnotky mi čas od času vypráví ten můj známej, co pracuje v CERNu! Na toho zase takhle překvapeně valím oči já,“ zasměju se.

Pak se na chvíli odmlčíme, protože se na rozhlednu nahrne partička šesti vysmátých turistů, přičemž odhadem desetiletej synek nebo vnuk zatouží taky se podívat dalekohledem na hvězdy, a tak mu pár zajímavostí na čím dál tmavší obloze ukážu. Teprve když zase osamíme, můžu místo u dalekohledu přenechat Lukášovi, aby z té naší výpravy taky něco měl.

„Tak co, nelituješ toho, že jsi zrušil svůj původní program na dnešek a nahradil ho tímhle?“ zeptám se ho v dobré náladě o necelou hodinu později, když s dalekohledem už bezpečně uloženým v mým batohu opatrně scházíme z rozhledny dolů.

„Určite neľutujem. Naopak. Keby ste sa zase niekam chystal… tak… no… pokojne mi dajte vedieť. Ale asi vás skôr zdržujem.“

„Proč bys mě zdržoval, od čeho…? Klidně ti dám zase vědět. Příště asi pojedu spíš bez dalekohledu – pozorovat pro změnu padající hvězdy. Na ty je nejlepší koukat jenom tak, očima,“ řeknu, načež dole pod rozhlednou se na Lukáše zvědavě zahledím: „Spěcháš domů? Nebo tu ještě chvíli posedíme? Deku máme, jak jsem viděl, oba, takže zima nám nebude…“

„Nikam sa neponáhľam,“ odpoví, a tak zamířím na svůj oblíbenej plácek, kde už sice výhled do daleka zakrývají stromy, ale nahoru nad hlavu je pořád vidět hezky. A obloha tu umí být krásně tmavá, protože ji neničí světelnej smog.

Na chvilku tu tmu teda protnou světla našich baterek, protože Lukáš rozprostře na zem nejdřív termofólii, přes tu pak rozloží svou deku – a já na ni naskládám misku s nakrájeným ovocem a taky dva balíčky brambůrků. „No co?“ zareaguju se smíchem na Lukášovo pobaveně pozvednutý obočí. „Pozorování hvězd je pro mě v podstatě náhrada za Netflix, tak proč bych u toho nemohl křoupat chipsy?“

„Môžete,“ pousměje se Lukáš, načež sklopí oči a natáhne se po své termosce. „Veď to potom vyplávate.“

„No vidíš. A ty taky, tak doufám, že si dáš se mnou a nenecháš mě sníst celý ty dva sáčky samotnýho!“

„To určite nenechám,“ natáhne ruku a rovnou si jeden chips strčí do pusy. „Vy snáď pomôžete mne s týmto,“ vyloví pro změnu z batohu umělohmotnou nádobku plnou pizza šneků a položí ji vedle těch brambůrků.

Pak už se na té Lukášově dece usalašíme, já nám přes nohy přehodím mou deku, zádama se opřeme o rozložitej kmen stromu, vypneme baterky… a necháme naše oči, ať si znovu zvykají na tmu. Na dokonale neproniknutelnou tmu. Díky ní se hvězdy na obloze rozzáří jako diamanty… Ticho, který nás obklopí, je rušený jenom táhlým, hodně vzdáleným hukotem nějakýho letadla… a občasným zašustěním pytlíku s chipsama.

„Ehm,“ ošije se Lukáš po chvilce, což vycítím, protože sedíme tak blízko, že se jeden druhýho dotýkáme ramenem, „vieme určite, že tu v okolí nie sú medvedi?“

„Neboj,“ natáhnu ruku a konejšivě ho poplácám po koleni, než si hmátnu do sáčku pro další chips, načež mi zacukají koutky. „Teda jako úplně jistě to samozřejmě nikdy vědět nemůžeme, ale slibuju, že se jim kdyžtak nabídnu jako předkrm. A ty mezitím stihneš utýct.“

„Vy ste teda vtipálek,“ zadrmolí nespokojeně a díky tomu, jak zavrtí hlavou, mě jeho vlasy pošimrají na tváři. „Ja na behanie zase tak nie som, možno by som im uplával, ale s útekom si nie som úplne istý.“

„To jsme na tom podobně,“ uchichtnu se. „Nemluvě o tom, že celkově je doporučený před medvědama neutíkat, takže to jsem ti dal dost blbou radu…“

„Liezť po stromoch sa tiež nemá,“ trhne Lukáš ramenama, „tak neviem. Vyzerá to, že keby sa tu nejaký medveď zjavil, tak by sme boli dosť v…“

„Klidně to dořekni!“ vybuchnu smíchy. „Nemůžu si pomoct, ale ty vaše měkce pronášený slovenský nadávky mi nepřijdou tak sprostý jako naše český, haha… No, tak jako tak bude lepší, když přestaneme myslet na medvědy a zaměříme svou pozornost radši tam nahoru,“ ukážu prstem k obloze, i když ten můj pohyb rukou není vůbec vidět.

Na chvilku se oba odmlčíme a nevím jak Lukáš, ale já si tady tuhle naši vzájemnou tichou pospolitost v tomhle koutku čisté a momentálně žádnýma jinýma lidma nenarušované přírody neskutečně užívám. A pak najednou…

Pak najednou zjistím, že do téhle svým způsobem vzácné, kouzelné chvíle pasují určitý slova ještě o něco víc než to ticho.

Určitý Lukášem pronesený slova. Nebo teda konkrétněji verše…

„Vy kráľovské sestry na nebeskom poli,
v ktorej z vás bydlo si duša moja zvolí,
keď raz z týchto nízkych zakvitnutých hájov
ona preletí ta do nadzemských krajov?“

Jeho tichej, přesto ale zvláštně procítěnej hlas se donese jenom kousíček nad naše hlavy, nemá sílu ani ambice doletět až k těm královským sestrám, přesto mě ale síla těch veršů, nebo možná spíš síla a tíha okamžiku přišpendlí k zemi.

„Mlčíte? Či význam vášho ligotania
slabosti ľudské snáď pochopiť mi bránia?
V predmetoch tých ľudstvo blaženosť si sníva,
ktoré mu zázračná tajomnosť ukrýva.“

Natáhnu ruku a úplně bez přemýšlení ji obtočím kolem Lukášova pasu. Přijde mi to v tuhle chvíli tak… tak přirozený! Ale teprve když se Lukáš celej napne a odmlčí se, dojde mi, že jsem se tím okamžikem nechal strhnout příliš.

„Ježíši, promiň!“ rychle stáhnu ruku z jeho těla zase pryč, vyděšenej tím, že jsem právě něco nenávratně posral. Celou dobu ho ujišťuju, že nejsem žádnej Berky, a pak… „Promiň, Lukáši, nechal jsem se unýst…“

„To… nevadí,“ vykoktá Lukáš nepřesvědčivě.

„Já myslím, že vadí, bylo cítit a hlavně slyšet, jak jsi celej ztuhnul!“ pohoršeně nad sebou zavrtím hlavou, zatímco se mi v ní už rozbíhá černej scénář toho, co bude nepochybně následovat. Panebože, doufám, že mě Lukáš nechá odvízt ho domů, že se nebude bát sednout si se mnou do auta a nebude trvat na tom, že se zpátky do Bratislavy dostane nějak jinak… Zbláznil bych se strachy, kdyby v takovým rozpoložení a takhle pozdě večer chtěl cestovat po své ose!

„Nie, ja… len som na chvíľku vypadol z rytmu,“ skočí mi Lukášův tichej hlas do těch neveselých úvah. „Ale nevadilo mi to,“ došeptne.

Nedůvěřivě k němu otočím hlavu, i když v té tmě z něj vidím jenom tmavou siluetu… a chvilku si jeho slova přebírám tam a zpátky. Tam a zpátky… Tam… a zpátky… A pak se zádama znovu opřu o náš strom – a znovu si dovolím Lukáše obejmout. Zlehka a opatrně, jako kdyby se mohl rozbít, kdybych trochu přitlačil, přesto ale mnohem sebevědoměji než napoprvé. Protože tentokrát vím, že můžu. Tentokrát vím, že chce.

Lukáš je ještě chviličku napjatej z toho, jak je pro něj celá tahle situace nová a neznámá, ale pak se uvolní… a opře se mi hlavou o rameno.

Usměju se, potěšeně a úplně neslyšně, přesto mám dojem, že ten můj úsměv a asi i ten kámen, co mi spadl ze srdce, rozvibrovaly vzduch v nejmíň desetikilometrovým okruhu… A hned nato stisknu Lukáše v pase o maličko silněji, abych mu dal najevo, že jsem s tímhle naším sousoším v pohodě.

„Jasné ste vy všetky, ako sláva jasné,“ protne po chvilce Lukášův polohlasnej přednes to líně se prodlužující ticho,
„vo vás osláviť sa môžu duše krásne:
oj, čo sa mi aspoň i vo dne nesmeje
blesk váš, svetlá moje, vy moje nádeje!“

Ještě chvíli čekám, jestli to bude mít nějaký pokračování, ale když se dovtípím, že tenhle verš byl poslední, obdivně hlesnu:

„To bylo… pěkný. Moc.“

Lukáš se v mým objetí jenom tak spokojeně zavrtí… a já to nevydržím, skloním se a dám mu něžnou pusu do vlasů.

Spíš ucítím, než uvidím, jak ke mně Lukáš překvapeně zvedne hlavu…, a tak tu druhou pusu mu vtisknu na tvář. Na příjemně rozpálenou tvář.

Teď jsem to já, kdo na chviličku napjatě strne – přece jenom to, že mi Lukáš dovolil ho obejmout, neznamená automaticky, že mám dovolený i pusy… Jenže zjevně mám, protože tu další pusu iniciuje on sám. O kousíček nadzvedne hlavu, aby na mě dosáhl…, a svými rty se lehounce dotkne těch mých.

Víc ho tápat nenechám, volnou rukou ho pohladím po tváři… a pak si ho jemně přidržím za bradu, abych z dalšího letmýho dotyku našich rtů mohl vykouzlit o trošku hlubší polibek. Lukáš se mi pousměje do pusy, no, je to spíš něco mezi pousmáním a povzdychnutím… a pak už cítím jeho dlaň, jak mi hladivě klouže po paži… a po tváři. Prostě tak nějak všude, kam zrovna dosáhne.

Na chvilku se ztratíme jeden v druhým, než si uvědomím, že se potřebuju pořádně nadechnout, jinak asi omdlím kvůli nedostatku kyslíku, a tak ho naposledy pohladím bříškem palce po tváři, pak svou dlaní najdu tu jeho hladivou a stisknu ji… a to už naše spojený dlaně pomalu schovávám pod deku.

Usmějeme se na sebe, opět je to teda něco pro naše oči neviditelný, přesto vím, že se to stalo – a pak se jeden o druhýho uvolněně opřeme, zatímco ho dál zlehka přidržuju v pase… a naše prsty si pod dekou hrají na proplítanou.

„Asi bysme měli pomalu jet, hm?“ prolomím dost neochotně to mámivě příjemný ticho o neodhadnutelně dlouhou dobu později.

„Ako chcete,“ špitne Lukáš, „ja sa nikam neponáhľam, ale vy ste šofér.“

„Nechceš mi začít tykat?“ nadhodím s úsměvem.

„Nooo,“ protáhne znejistěle, „neviem, či sa to hodí.“

„Právě jsme si dali pusu,“ řeknu, jako kdyby to vysvětlovalo všechno.

Taky vysvětluje.

„Tak… keď to podáte takto…, teda podáš…,“ zkusí si Lukáš, jak mu to tykání zní – a já mu za to lípnu na rty ještě jednu pusu.

Nemůžu si pomoct. Je prostě sladkej.

Luky

Cítim v sebe zmes nadšenia, vzrušenia a zároveň rozpakov. Je to zvláštna kombinácia pocitov. Ale nie nepríjemná. Skôr naopak. Niekde v mojom vnútri vybuchuje ohňostroj.

Nechcem, aby táto chvíľa skončila. A tak len sedím a čakám. Na ďalšie jeho slová. Alebo na ďalšiu pusu. Trochu sa bojím aj pohnúť, aby si to zle nevysvetlil.

„Lukáši?“ osloví ma po chvíli. Natočím k nemu tvár. Okolo nás je absolútna tma, ale aj tak podvedome viem, kde presne má pery. Neodolám, a kým stihne vysloviť ďalšie slová, tak ho umlčím bozkom. Jeho ruka mi vojde do vlasov a tá moja úplne bezmyšlienkovite zamieri, kam sa jej práve chce. Najprv na jeho pás a potom na bok.

Viem, že presne tam by som sa mal zastaviť, lenže moje logické uvažovanie si na chvíľu vezme voľno a moja dlaň úplne automaticky zamieri na zaujímavejšie miesto. K jeho rozkroku.

Dovolí mi len krátky dotyk, vzdychne mi do pier, chytí ma za zápästie a moju ruku odtiahne. O sekundu preruší aj náš bozk.

„Sakra, sorry,“ vyhŕknem. Úplne cítim, ako mi neistotou horí tvár.

„Není co,“ povie, pohladí ma po líci a vtisne mi do vlasov bozk. „Ale měli bysme jít, než udělám něco, za se budu muset omlouvat já.“

Urob to, pomyslím si.

Napriek svojim myšlienkam sa postavím hneď potom, ako sa postaví on. Nasadíme si čelovky a nádhernú, všetko ukrývajúcu tmu ožiari svetlo. Nie je to vôbec príjemné. Akoby zase existoval reálny svet. Už nie sme len my dvaja skrytý niekde pod stromom.

Zbalíme všetky naše veci a hodíme si na plecia ruksaky.

Celý čas cítim zvláštne zmätenie. Vôbec neviem, čo bude ďalej. Či všetko to krásne už skončilo, alebo…

A to alebo mi Damián ozrejmí v momente, ako ku mne natiahne ruku.

„Tak jdeme?“ spýta sa.

Prikývnem a viac než nadšene jeho dlaň spojím s tou svojou. Pokožka mu hreje. Je to neuveriteľne príjemné.

Prvých sto metrov kráčame mlčky a ja rozmýšľam, čím by som to ticho medzi nami prerušil, ale našťastie to Damián urobí za mňa:

„Od koho byla ta báseň?“

„Od Sládkoviča, volá sa Hviezdy. Je to jedna z mojich obľúbených.“

„Asi bude patřit i mezi moje oblíbený,“ povie potichu a potom hlasnejšie dodá. „Až mě ji naučíš.“

Usmejem sa a hneď začnem:

„Vy kráľovské sestry na nebeskom poli, v ktorej z vás bydlo si duša moja zvolí…“

Viac zarecitovať nestihnem. Damián zastaví, zhlboka sa nadýchne a o sekundu ma už opiera o najbližší strom a bozkáva. Takmer si pri tom o seba rozbijeme čelovky, ale nakoniec nájdeme polohu, pri ktorej nám nevadia.

Je to tak vášnivé, až mi srdce na chvíľu zabudne biť. Jeho telo na mojom. Jedna jeho ruka v mojich vlasoch. Druhá na mojom boku a pomaly z neho mieri na zadok. Lenže tam nedôjde. Miesto toho sa zastaví a Damián sa odo mňa odtiahne.

„Promiň,“ prehrabne si vlasy. „Vůbec nevím, co to do mě vjelo…“

Nemám ešte zďaleka upokojený dych, ale aj tak si nedokážem pomôcť a pokračujem v recitovaní básne presne tam, kde som predtým prestal:

„… keď raz z týchto nízkych zakvitnutých hájov ona preletí ta do nadzemských krajov?“

Damián mi prekryje prstom pery.

„Neprovokuj mě,“ šepne. V hlase má toľko zmyselnosti, až sa mi podlomia kolená.

„Len ťa to chcem naučiť,“ nevinne sa usmejem.

Sakra.

Vôbec netuším, prečo sa tak správam. Ja predsa taký normálne nie som. Lenže on ma tak šialene priťahuje, že pomaly ani neviem, čo robím.

„No, asi se to budu muset učit radši někde… mezi lidma,“ natiahne ku mne ruku a ja sa ho zas chytím.

Znovu nejakú dobu kráčame potichu, ale aj tak viem, že sa nehnevá. Palcom mi kreslí v dlani krúžky. Asi vôbec netuší, ako zmyselne to na mňa pôsobí.

Potrebujem sa priviesť na iné myšlienky, a tak ma napadne jediná téma, ktorá by to mohla spôsobiť.

„Prečo si si vybral za svoj odbor matematiku a fyziku?“ spýtam sa.

„Hmm, to je docela těžká otázka,“ zasmeje sa. „A asi na ni existuje víc odpovědí… Matika a fyzika mě bavily vždycky, protože mi šly… A možná mi naopak šly proto, že mě bavily. Ale nejvíc fascinující mi na nich přijde, že jsou všude. Matematický posloupnosti najdeš v lístku růže, ve šnečí ulitě i ve tvaru galaxií. Fyzika vysvětluje vznik duhy, vznik oceli i vznik hvězd. Vysvětluje všechny zázraky našeho světa…“

Jeho slová preruší až moje vydýchnutie.

Kurva.

On ešte aj tie dva mnou nenávidené predmety dokáže podať tak, že pôsobia… zmyselne.

„Proč zase tebe zaujala literatura?“ vráti mi otázku.

„Asi jablko nepadlo ďaleko od stromu,“ myknem ramenami. A hneď to dovysvetlím, pretože Damián určite vie, že môj otec učí chémiu a biológiu. Našťastie nie mňa. „Mama učila slovenčinu a dejepis. Myslím, že mi recitovala básne ešte skôr, ako som sa narodil.“

„Musí ti chybět,“ stisne mi ruku.

„Často,“ priznám. „Ale niečo z nej je v každej básni. Pre mňa sú básne cestou k hĺbke duše, k hĺbke myšlienok. Je v nich niečo nadpozemsky krásne.“

Damián zastaví a ja automaticky zastavím s ním. Kým sa na mňa otočí, stlmí si svetlo na čelovke. Ja tú svoju rovno vypnem.

„Můžu tě obejmout?“ nakloní sa ku mne.

Prikývnem a on okolo mňa obtočí paže. V tom geste nie je nič erotické. Je to čistý prejav náklonnosti. Prejav porozumenia.

Prečo si tak dokonalý? pomyslím si.

Odtiahneme sa od seba, až keď v diaľke zahrmí.

„Kruci, vždyť nemělo pršet,“ povie a vytiahne si z vrecka mobil. Rýchlo na ňom niečo prelistuje a pozrie na mňa. „Ale bude.“

„Mám so sebou pršiplášť,“ poklepem si na batoh, ale aj tak urobím krok smerom dole a on ma hneď nasleduje. Obaja zas zapneme čelovky.

„Jo, já taky,“ chytí ma za ruku.

„Ja mám možno aj dva,“ začervenám sa. Jeden som pribalil aj pre neho, ak by náhodou bolo treba.

„Já mám určitě dva,“ zasmeje sa. „Deky mám taky dvě. Nenapadlo mě, že jednu vezmeš i ty. Příště se budeme muset dohodnout, ať netaháme tolik věcí zbytečně.“

Pri jeho zmienke o nejakom příště ma zaleje teplo.

„Neveril si, že viem, čo doniesť na turistiku?“ doberám si ho.

„No popravdě jsem si nebyl jistej, jestli nejsi typickej městskej kluk… Měl jsem i připravenou alternativu, pokud bys mi při tom dvouhodinovým výstupu odpadl.“

Pri jeho poslednom slove sa rozosmejem tak, že musím na chvíľu zastaviť.

„Ty si hrozný,“ strčím do neho.

„Pff, hrozný bych byl v případě, kdybych plánoval tě tu nechat. Ale já bych tě byl snesl dolů do města!“

Pobavene pokrútim hlavou a zas sa pohnem.

„Ty musíš mať o mne fakt skvelú mienku.“

„Mám o tobě jenom to nejlepší mínění,“ povie. Pri tých slovách v jeho hlase chýba akýkoľvek náznak humoru. Myslí ich úplne vážne.

Srdce mi v hrudi spraví nadšený kotrmelec.

„Aj ja o tebe,“ šepnem potichu, ale aj tak viem, že ma počul. Zreteľne som cítil, ako sa mu zachvela dlaň.

Ďalších pár stoviek metrov absolvujeme potichu. Držíme si dosť svižné tempo. Ani jeden z nás úplne nechce zmoknúť. Zastavíme sa, až keď pred nami les otvorí svoje brány a my zreteľne vidíme prvý náznak civilizácie. Prvú pouličnú lampu. Už len kúsok a budeme na parkovisku.

Pozrieme na seba. Naraz vypneme čelovky. Je to, akoby sme sa na tom dohodli. A potom sa pobozkáme. Najprv je náš bozk jemný. Nežný. Romantický. Lenže o chvíľu to jeden z nás nevydrží, a ja fakt neviem kto, a zrazu sa bozkávame tak vášnivo, akoby od toho záležal náš život.

Prestaneme s tým až v momente, keď Damiánove ruky skĺznu na môj zadok a ja mu vzdychnem do pier tak nahlas, že okamžite pochopí, ako vzrušene sa práve cítim.

Je na tom podobne.

Viem to.

Vnímal som to, keď sme sa na seba tisli.

Teraz to vidím vo výraze jeho tváre.

„Já… no…,“ začne. Osvetlí nás blesk a o sekundu sa ozve zahrmenie. „Musíme si pohnout,“ dopovie.

Prikývnem. Za ruku ma už nechytí. Chápem to. Nikto by nás nemal vidieť spolu. A hlavne by nás nikto nemal vidieť, ako sa držíme.

O chvíľu vyjdeme do svetla prvej lampy. Za pár minút stojíme na parkovisku pri jeho aute. Batohy si dáme do kufra a obaja nastúpime. Na okno padne prvá kvapka.

Damián naštartuje a vyrazíme smer Bratislava.

Damián

Když se mi v pondělí ráno rozezvoní budík, neprobudí mě. Vůbec totiž nespím. Zabral jsem něco po půlnoci asi tak na tři, tři a půl hodinky… a pak mě probral nepříjemnej pocit v oblasti žaludku. Něco, co jsem naposledy zažil někdy na výšce.

Nervozita.

A v pořádně silné verzi.

Na vysoké jsem totiž byl zodpovědnej jenom sám za sebe. Učil ses, Damiáne? Pak to nějak dopadne. Neučil ses? No tak jsi ohrozil svoje výsledky, svoje studium. Sebe.

Kdežto teď?

Svým neuváženým jednáním jsem ohrozil hlavně Lukáše. Do prdele!

A k tomu, že to jednání bylo neuvážený… No chtěl bych vidět kohokoliv – kohokoliv! – jak uvažuje logicky, když se o něj ve tmě opírá sympatickej, přitažlivej kluk a recituje mu básničku o hvězdách! Ten okamžik byl tak jedinečnej, tak neskutečně… neskutečnej… Takže jakýpak v tu chvíli uvažování?! Udělal jsem to, co jsem musel. Co jsem potřeboval. Co jsme oba potřebovali. A chtěli. A to, že jsem jeho učitel a on můj student, bylo to poslední, co by se mi v tu chvíli prohánělo v hlavě.

Pak, abych to vylepšil, tak se mi to sice na chvilku do hlavy dostalo… ale já to odmávl jako dotěrnou mouchu. Bylo mi to jedno. Protože mi s Lukášem bylo moc hezky. A jemu bylo příjemně se mnou. Panebože, moct tak ovládat tu fyziku ještě o něco víc, než už mi to jde – a dokázat zpomalit nebo rovnou zastavit čas! Nikdy bysme z toho lesa nevyšli na světlo. Zpátky do civilizace. Zpátky do reality.

Do reality, ve které… nemůžeme být spolu.

Musím… se mu omluvit. A vysvětlit mu… Ne, nevím, jestli to vůbec půjde vysvětlit. Ale musím to zkusit. A opravdu doufám, že to pochopí. A že tu omluvu přijme. Protože… mě potřebuje. Jako svýho matikáře a fyzikáře. Možná jako svýho kámoše. Ale nic víc si nemůžeme dovolit. Už tak jsem kvůli němu porušil některý pravidla a zásady. V podstatě jsem mu naordinoval individuální studijní plán, aniž by to schválilo vedení školy. Aniž by to vedení školy vůbec vědělo. Kryju Lukáše v tom, že a proč mu matika a počty jako takový nejdou. Kryju ho ohledně toho, že podváděl, ačkoliv dalších pět studentů bylo za stejný jednání podmínečně vyloučeno.

No. A teď ještě tohle k tomu… Že já vůl nezůstal ještě aspoň rok v té Británii!

Během pondělka se nakonec malinko uklidním. Ono to tak bývá, že noční můry jsou nejstrašnější za tmy – a s denním světlem se jejich ostny trochu obrušují… Teda ne že by Lukáš byl moje noční můra! Já jsem si jí pro sebe sám s tím, co vyvádím. Každopádně Lukáše za celej den potkám jenom jedinkrát na chodbě, a to mi ještě zrovna vykecává díru do hlavy kolegyně fyzikářka, takže víc než úsměv a pokývnutí si s ním nestihnu vyměnit. Páteří mi teda sice projede takový hřejivý mravenčení, ale i tak si sám pro sebe jaksi zvláštně oddychnu: to půjde. To dáme. Prostě… rozumně si promluvíme. A vrátíme se zpátky před sobotu. Učitel a student, věkově ne moc od sebe, jeden druhýmu sympatičtí, paráda – ale to je všechno.

Jo, to půjde.

V úterý dopoledne jsem si tím už jistej o něco míň. A sice na hodině matiky ve třetí bé. Když přijdu do třídy a se všema se pozdravím, věnuju Lukášovi o dvě vteřiny delší pohled, než je obvyklý… No, a po zbytek hodiny se snažím ty dvě vteřiny navíc umazat tím, že se na něj pro změnu nedívám téměř vůbec. Protože ty jeho pronikavý, zkoumavý a zároveň usměvavý oči… Vždycky mě pohled do nich vrátí zpátky do toho lesa. Na tu deku. Pod hvězdy. K těm veršům. Přitom jsme tam na sebe ani neviděli, ale to vůbec nehraje roli. Jeho oči na mě teď působí jako tunel do minulosti, do té jedinečné chvíle, kdy jsme nehráli žádný společenský role, ale kdy jsme tam prostě byli jeden s druhým… a jeden pro druhýho. Dva lidi, co jim je spolu dobře, co jim na sobě záleží. Dva lidi, co chtějí být spolu… a můžou být spolu… tak spolu jsou.

Hmmm.

Jenže teď jsme zase zpátky, ve škole, ve společnosti – a chtě nechtě se do těch rolí musíme zase vrátit. Vžít. A tím pádem si nemůžu dovolit pořád znovu a znovu cestovat tím tunelem a připomínat si, že… že kdyby byly ty karty rozdaný jenom trochu, trochu jinak… Achjo!

Pár minut před čtvrtou hodinou jsem tím pádem jako na trní. Protože tohle bude asi náročnější, než se mi to ještě včera jevilo. A nejenom pro mě. Je docela možný, že ani Lukáš to celý neponese dobře… Dost možná budu v jeho očích jenom další učitel matiky, co ho zradil. Využil. Zklamal.

„Ahoj, Lukáši,“ pozdravím ho a s lehce znejistělým úsměvem ho celýho přejedu očima, když chvilku po čtvrté vejde do předsíně.

Lukáš na chvilku zkoumavě zakotví očima v mé tváři, než z něj vypadne:

„Ah… dobrý deň.“ Lehounce nad tím pozvednu obočí, ale nekomentuju to, zatím ne.

Pak, zatímco se zouvá a sundává si mikinu, se snažím marně přijít na to, o čem jsme se spolu bavili před doučováním posledně… a předposledně… O něčem jsme vtipkovali, protože už jsme na sebe byli dobře naladění a věděli jsme, že si to můžeme dovolit. Tak proč mi teď nejde na jazyk absolutně žádná poznámka, ani vtipná, ani zlehčující, ani jakákoliv jiná?

Prohrábnu si dlaní vlasy a zamířím do kuchyně, zatímco Lukáš mě následuje, ale před kuchyňským stolem se k němu otočím.

„Nesedneme si na chvilku sem?“ pokynu rukou ke gauči do obýváku. „Měli bysme si promluvit.“

„Jasné, chápem,“ s ledabylým pokrčením ramen si sundá z ramene batoh a pohodí ho na židli. „Vedel som, že niečo také budete chcieť.“

Tentokrát už to bez komentáře nechat nemůžu. Počkám, až si zabere místo na gauči, a pak si sednu do křesla naproti němu.

„Chápu to dobře, že mi zase vykáš? Bylo ti… bylo ti v sobotu nepříjemný, když jsem ti navrhl tykání?“

„Čože?“ vykulí na mě oči. „Nie, nebolo. Ale dnes… Videl som, ako sa mi vyhýbate pohľadom. Akoby ste ľutoval, že ste ma v sobotu vôbec niekam pozval…“

Nejsem si sice jistej, jestli už domluvil, nebo chce ještě pokračovat, ale razantně zavrtím hlavou a skočím mu do toho, protože nechci, aby si cokoliv z toho vykládal špatně.

„Ne, Lukáši, tak to není. Nebylo. A není. Nelituju ničeho, co se v sobotu stalo, jasný? Pokud toho teda nelituješ ty. Jenom…“ A potom výmluvně rozhodím rukama. „Jenom prostě nevím, co s tím dál. Teda jako vím, co s tím dál.“ A potichu pak dodám: „Ale radši bych to nevěděl.“

Lukáš mě chvilku mlčky probodává pohledem – tentokrát už se jeho oči neusmívají, přesto ke mně ale vysílají hřejivý paprsky a jsou plný… emocí. A taky teda zmatku.

„Och… no… keď si vtedy vravel, že to nevieš so slovíčkami…, tak to si síce nemyslím, ale toto by som potreboval dovysvetliť,“ hlesne.

Usměju se – nejenom díky té jeho připomínce ohledně mýho vyjadřovacího neumětelství, ale i nad tím, že mi zase tyká. Tak zvláštně mě to těší, je to totiž o dost… důvěrnější.

Nejsem si moc jistej, že je to dobrej nápad, no spíš jsem si dost jistej, že není, ale přesto se zvednu z křesla a přesednu si na gauč k Lukášovi. Přičemž ta předložka „k“ v sobě může ukrývat rozpětí něco mezi dvěma centimetrama a zhruba dvěma metrama, tak velkej ten gauč myslím mám – no a já si vyberu ty centimetry. Začnu tak někde u desíti.

Ovšem hned vzápětí to srazím na nulu, to když pomalu vztáhnu ruku a dlaní Lukáše jemně pohladím po tváři.

„Promiň,“ řeknu jednoduše.

Zvedne ruku a chytí mě za tu mou, až se skoro leknu, že jsem to přehnal a že mi chce dát najevo, ať se ho nedotýkám, ale on si místo toho přidrží mou dlaň u své tváře, jako kdyby naopak nechtěl, ať s tím něžným hlazením někdy přestanu.

„A čo ti mám prepáčiť?“

„No… všechno?“ nadhodím a pousměju se, i když to není zrovna veselej úsměv. „Že tě vytáhnu na výlet, kde ti úplně zamotám hlavu, pak tě ve škole úplně přehlížím a pak si tě sem pozvu s tím, že si musíme promluvit, a přitom vlastně ani nevím, kde a jak začít…“

Lukášovi tak trošku potměšile zajiskří v očích.

„Dobre, tak ja ti to všetko prepáčim… keď ty mi zas prepáčiš toto,“ řekne potichu, nakloní se ke mně – a lípne mi na rty jemnou pusu. Takovou ochutnávací. Jako kdyby si nebyl jistej, jestli se ta sobota teda odehrála, nebo ne – a jestli tím pádem máme na co navazovat…

Nenechám ho tápat dlouho. Přestanu ho hladit po tváři, místo toho mu vklouznu dlaní do vlasů, a to už si moje druhá ruka hledá cestu k jeho pasu, abych si ho mohl přidržet… A políbit ho pořádně.

A když říkám pořádně, tak myslím pořádně – je to tady mnohem pohodlnější, než když jsme byli zabalení v bundách a dekách a neměli jsme moc manévrovacího prostoru… Přitáhnu si tedy Lukáše do náručí, aby mi byl ještě blíž. Aby jeho tělo mohlo hřát to moje.

Vůbec netuším, jak dlouho se líbáme, propletení jeden v druhým. Je skvělý, že nemusíme hlídat čas – v tu sobotu jsem pořád myslel na to, že musíme vyrazit na cestu, dokud jsme ještě schopní ji ujít, dokud se nám ještě příliš nemotají nohy nebo neodpadáváme únavou… Teď a tady nás nic nehoní.

Akorát moje černý svědomí.

Uteče mi povzdychnutí, i když, pravda, nejde asi poznat, jestli je vzrušený, nebo polozoufalý, a pak se donutím odtrhnout rty od těch Lukášových. A jenom ho něžně obejmu a přivinu si ho na hrudník. Cítím, jak mu splašeně buší srdce… a jeho dlaň mě bezděky hladí po zádech… Znovu si zapřeju mít tu moc – a zastavit čas.

„Lukáši, tohle… nemůžeme,“ řeknu místo toho.

„Hmmm,“ protáhne vrnivě.

„Slíbil jsem ti, že tě dovedu až k maturitě, co se matiky a fyziky týče. Nemůžu být tvůj učitel… a zároveň s tebou chodit,“ rozvinu to.

„Ja viem,“ řekne, ale dál sedíme ve vzájemným objetí a ani jeden neuděláme nic, co by potvrzovalo, že to opravdu víme. Je to jako mluvit o něčem vzdáleným a neosobním, co se nás vůbec netýká. Viděl jsi už zprávy? Jo, viděl, je to strašný, co se děje… No, jenže tohle nejsou žádný neosobní zprávy. Tohle se nás týká sakra hodně.

„Kdybych podal výpověď, tak… Sice bych tě pořád mohl doučovat, jenže to by vzhledem k situaci nic neřešilo. Novej matikář nebo matikářka by těžko přistoupili na to, že tě v hodinách budou…“

„O tom vôbec neuvažuj, že by si dal výpoveď,“ přestane se mi Lukáš tulit k hrudi a naléhavě se mi zadívá do očí. „A naozaj to nehovorím len kvôli mne, ale kvôli tebe! Nechcem, aby si musel hľadať novú prácu… a tiež dávať výpoveď môjmu otcovi, on… by chcel zistiť, prečo odchádzaš, a musel by si mu klamať a bol by z toho sklamaný a…“

„Klid, Luky,“ přeruším ho, „já nic takovýho neplánuju, jo? Jenom… jsem to zmínil. Abys věděl, že uvažuju opravdu o úplně všech možnostech.“

„To ja predsa viem,“ ujistí mě… a zase si schová tvář do mýho trika. „A tiež viem, že spolu nemôžeme chodiť. A že sa to nedá vymyslieť. Pretože keby sa to dalo vymyslieť, tak by si na to prišiel,“ zalichotí mi.

Načež mi dojde, že to není jenom nějaká prázdná lichotka. On mně a mýmu úsudku opravdu věří.

A já ho nemůžu zklamat.

„Takže,“ nadechnu se, „takže souhlasíš? Že… se dál budeme scházet v úterky a čtvrtky kvůli doučování? Jenom kvůli doučování? A tohle, no, hmmm… Tohle si necháme jako takovou pěknou vzpomínku na jeden jarní výlet za hvězdama?“

Uslyším, jak se Lukáš uchichtne, a když ke mně zvedne tvář, tak si ověřím, že se opravdu usmívá. Díky čemuž se mi šíleně uleví.

„Dobre, to znie rozumne.“

„Bezva, tak to jsem rád, že jsme se na tom shodli,“ kývnu spokojeně a usměju se na něj taky – a naposledy si dovolím do toho úsměvu promítnout i trochu něhy. Hned vzápětí už se ale zkusím zatvářit spíš učitelsky: „Takže v tom případě se zvedej, máme ještě asi tak hodinu – a pokud si dobře pamatuju, jako že pamatuju, tak už ve čtvrtek jsme s tím moc nepohnuli. Takže si teď musíme trochu máknout.“

„Fakt?“ protočí na mě provokativně oči. „No… možno si to s tou výpoveďou ešte rozmysli – stavím sa, že nikto, kto by nastúpil po tebe, by nebol do počítania tak hrrr. A ešte v utorok pred Veľkou nocou. Vy tam u vás v Česku nemáte veľkonočné prázdniny?“

Pobaveně mu oponuju a ještě chvilku vtipkujeme, přesto už ale nezahálíme a pět minut nato už se Lukáš soustředěně mračí nad příkladem, kterej jsem mu zadal pro zopakování a naladění se na stereometrickou notu, zatímco já se sám pro sebe široce usmívám.

Jo, to půjde.

Luky

Damián sa správa ako učiteľ. Aspoň to tak väčšinu času vyzerá. Len niekedy… na sekundu, dve… na mňa pozrie. Tak inak. Neučiteľsky.

A ja mu ten pohľad do očí vždy opätujem.

Pretože musím.

Pretože chcem.

Pretože si nemôžem pomôcť.

Potom je to zas chvíľu v poriadku. Len počítame. A ja sa sústredím. Na čísla, na písmena, na jeho rukopis… a zrazu ani neviem ako a sústredím sa na jeho prsty, ruky, svaly.

Kiežby sa ma dotkol, pomyslím si a nechtiac nahlas vydýchnem.

„Lukáši,“ osloví ma, „zvládneš to ještě dopočítat, nebo toho máš dnes už dost?“

„Zvládnem, čokoľvek povieš,“ podložím si bradu dlaňou a spojím s ním pohľad. Rýchlo zoberie do ruky pohár a napije sa. Úplne vidím, ako vypadol z role. Až v tom momente si uvedomím, že s ním flirtujem.

Okamžite s tým prestanem. Zas si normálne sadnem a vezmem do ruky fixu. Potrebujem, aby ma učil. A vážim si, že to robí.

„Čiže tu,“ ukážem na papieri na písmeno vo vzorci. „Dosadím číslo, ktoré mi vyšlo v predchádzajúcom výpočte, a dostanem výsledok.“

„Přesně tak,“ súhlasí.

Vypočítam príklad a výsledok podtrhnem. Dvakrát. Vôbec neviem, prečo to tak vždy robím. Asi sa teším, že sa mi niečo podarilo.

„Super,“ usmeje sa na mňa. „Tohle začneme ve škole probírat až po Velikonocích, takže to budeš v hodině líp stíhat.“

Nadšene prikývnem. Tento systém mi extrémne pomáha. Predtým som bol na vyučovaní vždy stratený. Hlavne, ak išlo o nové učivo. Keď si to preberieme vopred, tak aspoň čiastočne stíham.

„Ďakujem ti, veľmi si mi pomohol,“ poviem úprimne a začnem sa baliť. Je takmer sedem a to je čas, kedy zvyčajne končíme.

„To jsem rád,“ usmeje sa na mňa a podá mi pár poskladaných papierov. „Ale jde ti to hlavně proto, že ty se snažíš.“

„Ide mi to len preto, že si mi dal šancu,“ oplatím mu úsmev a postavím sa. Damián sa v rovnakom momente rozhodne pre rovnaký pohyb, a tak sa o sekundu ocitneme blízko pri sebe. Tvárou v tvár. Medzi nami len pár centimetrov voľného miesta. Zas nádherne vonia. „Tak ja pôjdem,“ šepnem. Ani netuším, prečo som tak stíšil hlas.

„To bys asi radši měl,“ vydýchne.

„Mal,“ súhlasím, ale vôbec sa nemám k tomu, aby som sa skutočne pohol.

Nakloní sa ku mne, ja sa nakloním k nemu a zrazu vôbec neviem ako, ale obtočí mi pažu okolo pása a ja mu dlaňou zájdem do vlasov. Za okamih sa spoja aj naše pery. Bozkávame sa vášnivo. Divoko. Bez zábran. Akoby sme si kompenzovali tú hodinu, čo sme sa vzájomne ani nedotkli.

Chcem ho. Strašne ho chcem. A ešte viac sa moje pocity znásobia, keď sa na sebe natisneme a ja aj cez látku nohavíc cítim, že je vzrušený. Som na tom rovnako. Pravdepodobne ešte horšie.

Nejako podivne automaticky mu zájdem dlaňou pod tričko. Zachveje sa. A hneď potom sa odo mňa odtiahne.

„Ehm,“ odkašle si. „Neměli bysme…“

„Nemali,“ potvrdím jeho slová, ale aj tak ho znovu pobozkám. Len jemne, nežne, letmo. Až potom sa konečne spamätám, vezmem si zo zeme batoh a prejdem do predsiene.

„Ve čtvrtek jsou prázdniny,“ skonštatuje. „Měl by sis od školy odpočinout, ale nechám na tobě, jestli i přesto chceš přijít na další doučování.“

Chcem.

Pretože chcem byť s tebou.

„Ak by ti to nevadilo a nemáš iné plány, tak by som rád prišiel,“ obujem sa.

„Ne, žádný jiný plány nemám, takže klidně přijď. Aspoň nebudeme mít mezi doučkama dlouhou pauzu.“

„Super, budem sa tešiť,“ otvorím vchodové dvere. „Ahoj,“ poviem, ale aj tak z dverí hneď nevyjdem. Miesto toho sa na neho otočím.

„Ahoj,“ rozlúči sa a usmeje sa na mňa.

Na sekundu s ním spojím pohľad, opätujem mu úsmev a potom zrak sklopím k zemi. Uvedomím si totiž, že naša rozlúčka prebehne len takto. Slovne.

Škoda.

Skontrolujem si, či mám vo vrecku mobil, a trochu roztržito sa konečne poberiem na odchod.

„Sakra,“ zakľaje Damián, chytí ma za rameno a pritiahne k sebe. V jednom okamihu spojí naše pery a v druhom sa odtiahne. Akoby ho zmiatlo, čo práve urobil.

Nedám mu čas o tom premýšľať. Vtisnem mu ešte jednu rýchlu pusu a konečne odídem z jeho bytu. Dole to vezmem po schodoch.

Som už o poschodie nižšie, keď počujem, že za mnou zatvoril dvere.