Spočítaj mi to (8.) – Rovnice doznání

Damián

Aby všech těch indicií nebylo málo, nechtě získám do sbírky před naším příštím doučováním ještě jednu. A sice ve čtvrtek po matice, když dojdu k Lukášově a Kubově lavici.

„Kluci, máte minutku?“ zadržím je s úsměvem. „Teda hlavně ty, Jakube, potřebuju s tebou doladit detaily ohledně té matematické olympiády…“

Zatímco Kuba mi ten úsměv přívětivě oplatí, Lukáš po mně loupne očima a spíš tabule za mnou než mě se zeptá:

„Takže ma nepotrebujete? Super, protože ja si ešte… potrebujem niečo zariadiť.“ A s tím si nahodí batoh na záda, učebnici, kterou si tam nestihl schovat, popadne do ruky a rychlým tempem vystřelí ze třídy pryč.

Všimnu si, že Kuba ten jeho odchod ze scény sleduje stejně zaraženě jako já, a když se pak setkáme očima, přemýšlivě si skousne ret.

„Kubo,“ odhodlám se a pro jistotu ztiším hlas, „vím, že mi do toho nic není, ale… vy jste se s Lukášem pohádali? Nebo… no, nevíš, kvůli čemu by se mohl, ehm… no, chovat takhle…“

„Takto divne?“ dořekne Kuba a zacukají mu koutky, v očích se mu ale tohle pobavení nepromítne. „Ja som sa vás vlastne chcel spýtať na to isté…“

„Aha,“ pousměju se, „no, tak tím jsi mi vlastně odpověděl.“

„Podobne vy mne…,“ vydechne Kuba nevesele.

Pak už přejdu k věci a během pár minut se domluvíme na všem podstatným, co se týče jeho účasti na soutěži, v hlavě mi to ale nepřestává šrotovat. Hmm, tak možnost, že by byl nemocnej Kuba nebo že to on by měl nějaký problémy, který by trápily i Lukáše, právě odpadla… A pravděpodobně to nebude ani nic vztahovýho, protože s tím, že spolu chodíme, se Luky Kubovi evidentně svěřil – takže by mu asi vyklopil i to, kdyby se mnou už chodit nechtěl, nemohl, nebo kdyby nám do toho vstoupil někdo třetí. Trošku se to celý zužuje, ale fakt jenom trošku. Na druhou stranu, ta skutečnost, že se Lukáš s tím, co se děje, nesvěřil ani svýmu nejlepšímu kámošovi, mě začíná docela děsit…

I navzdory tomu ale nakonec ze třetí bé odcházím jaksi… víc v klidu. A sice proto, že do našeho setkání s Lukym už zbývá jenom necelých pět hodin. Posledních několik hodin mojí nejistoty – a posledních pár hodin jeho trápení. Jsem si totiž jistej, že ať se odpoledne dozvím cokoliv, tak že spolu to nějak zvládneme.

Jediný, co potřebuju, je, aby tomu uvěřil i on.

A taky teda potřebuju, aby na to doučování vůbec přišel. Přiznávám, že čtyři minuty po čtvrté hodině je ve mně všechno sevřený nejistotou: co když se na to vykašle? Co když si vyvodí, že na další setkání tváří v tvář se mnou prostě z nějakýho důvodu nemá?

Ale o pár vteřin později už se bytem rozezní zvuk zvonku – a já si vydechnu.

Zvládneme to.

Nečekám na něj u dveří, všiml jsem si, že ho to posledně trochu rozhodilo. Nepostávám ale ani v kuchyni jako obvykle, nechystám pro nás tradiční pití. Nechci předstírat, že je všechno normální a v pohodě, když oba víme, že není.

Ne. Tentokrát si sednu do křesla…, a když Lukáš konečně vejde do bytu a rozhlídne se, vyčkávavě se na něj zahledím.

„Ahoj,“ usměju se na něj povzbudivě.

„Ahoj,“ šeptne zaraženě… a nejistě zůstane stát.

Užuž ho chci vybídnout, ať si jde na chvilku sednout na gauč, ale předběhne mě dotazem:

„Stalo sa niečo?“

„Nestalo,“ zkusím ho uklidnit dalším úsměvem. „Jenom… pojď sem za mnou, promluvíme si, jo?“

Očekávám, že se začne vyptávat, o čem chci mluvit, nebo že znovu poukáže na to, že bysme se měli věnovat matice, no a úplně největší pravděpodobnost přikládám tomu, že se tak nějak napůl neochotně, napůl odevzdaně přišourá za mnou a se sklopenýma očima bude čekat, s čím se na něj vytasím… Dost mě proto překvapí, jak zareaguje ve skutečnosti: aniž by se hnul z místa nebo si třeba odložil batoh, začne vrtět hlavou, rozechvěje se mu brada a do očí mu vhrknou slzy.

Projede mnou nával paniky. Protože takhle rozsypaně a zároveň vyděšeně se netvářil, ani když jsem ho v únoru konfrontoval s tím, že se mi hrabal v kabinetu a ukradl mi to zadání písemky!

Nedám na sobě ale nic znát, abych ho nerozhodil ještě víc, co nejklidněji vstanu, dojdu k němu…, a aniž bych se mu přestal dívat do očí, pomalu mu vezmu z ruky batoh a odložím ho na zem. Pak si Lukáše opatrně přivinu do náručí…, a když mě od sebe neodstrčí, začnu mu dlaní jemně přejíždět po zádech.

„Luky, jsem tu s tebou, jasný?“ ujišťuju ho sice potichu, ale přesto s důrazem na každým tom slovíčku. „Ať se děje cokoliv, tak tu s tebou a pro tebe jsem a budu, jo? A slibuju ti, že spolu něco vymyslíme. Všechno jde nějak vyřešit, věř mi. Všechno. Jenom se mnou začni mluvit.“

Luky

Podvedome som tušil, že sa to stane. Že Damián pozná, že nie som v poriadku. Preto som najprv zvažoval, že toto doučovanie vynechám. Lenže to by mu už bolo úplne jasné, že sa niečo deje.

A tak som celou cestou k nemu vymýšľal výhovorky, ktoré použijem, keď na to zavedie reč.

Všetky boli v konečnom dôsledku divné, ale aj tak som veril, že jednu z nich použijem.

Že ju dokážem použiť.

Lenže v momente, ako na mňa pozrel, tak som mu klamať nemohol. Jednoducho to nešlo. Nie po jeho slovách. Nie po tej dávke nehy, ktorú som z neho cítil.

A tak som aspoň dúfal, že zvládnem zachovať vážnu tvár. To by predsa nemalo byť tak ťažké. Pre normálnych ľudí možno nie je, ale ja som sa rozplakal.

A potom ma objal a sľúbil mi pomoc. A v tej chvíli sa moje predsavzatia rozpadli na prach.

„Ja som to posral,“ vzlyknem mu do trička. „Nemal som nikdy podvádzať. Nestálo to za to. A keď si mi na to prišiel…, tak som ťa nemal nútiť, aby si ma kryl. To bolo voči tebe… tak hrozne… nefér…“

„Ale no tak,“ preruší ma nežne, keď už mi cez plač takmer nemôže rozumieť. „Nikdy jsi mě přece do ničeho nenutil, sám jsem ti to navrhl, vzpomínáš? Minimálně já si to teda pamatuju moc dobře. Celej tenhle nápad vyšel ode mě.“

„Ale nútil,“ odporujem mu. „Plakal som ti v kabinete presne tak… ako plačem teraz.“

Pevne ma stisne, potom sa odo mňa kúsok odtiahne, aby mi videl do očí.

„To tě tak trápí to, že tě doučuju matiku?“ spýta sa, ale asi hneď spozná, že to tak nie je, a tak pokračuje. „Nebo na to někdo přišel?“ naznačí ďalšiu možnosť.

Nasucho prehltnem a prikývnem.

„A nielen na to,“ šepnem.

„Okej,“ povie a znie až nelogicky pokojne. „Takže někdo přišel i na to, že spolu chodíme?“

„Nie, on… je presvedčený, že… ale to je jedno…, v podstate je to rovnaký problém.“

„A ty myslíš, že bude lepší, když to mezi náma radši ukončíme?“ spýta sa a ja sa v tom momente absolútne vydesím.

„Nie, to nie,“ vyhŕknem. „Ja nechcem byť bez teba. Ty to chceš…“ ukončiť? Posledné slovo už nedopoviem, zlomí sa mi hlas.

Damián mi vtisne rýchlu nežnú pusu.

„Já určitě ne,“ usmeje sa na mňa a zamyslí sa. „Ale asi mi to celý teda budeš muset trochu víc ozřejmit,“ chytí ma za ruku. „Pojď, nebudeme tu u toho stát,“ odvedie ma ku gauču, sadne si a opatrne ma stiahne k sebe. Miesto toho, aby ma nútil rozprávať, tak ma znovu pobozká. Najprv je ten bozk takmer letmý, no rýchlo sa prehĺbi a ja dokážem z hlavy aspoň na chvíľu vypustiť všetky myšlienky.

Ja ťa, Damián, fakt milujem, pomyslím si a to ma prekvapivo donúti, aby som náš bozk prerušil.

„Neboj sa, ja to vyriešim,“ vyhŕknem odhodlane. „Už viem aj ako a zajtra to bude len zlá spomienka. Nedovolím, aby to ohrozilo tvoj post učiteľa. To by som si nikdy neodpustil.“

Natiahne ku mne ruku a pohladí ma po líci.

„Luky, řekni mi to prosím celý, úplně od začátku. Co se přesně stalo?“

Pokrútim hlavou. Nechcem, aby to vedel, nechcem, aby sa cítil tak, ako sa posledný týždeň cítim ja. Lenže moja odhodlanie mlčať sa rozpadá každú sekundu, ako mi pozerá do očí. A ja v tých jeho vidím cit, pochopenie, ale aj naliehavosť jeho otázky.

Nie je fér, aby som mal tajomstvá. Nie takéto.

„Vo štvrtok, keď som išiel od teba, tak ma zastavil Berky,“ povzdychnem si. „Len kúsok od tvojho domu. Povedal mi, že si zistil, aké mám teraz známky, a že vie, že som ich nemohol získať normálnym spôsobom, pretože som hlúpy,“ skloním hlavu, ale zas ju zdvihnem, keď mi Damián upokojujúco stlačí dlaňou stehno. Stretnú sa nám pohľady. Pokrúti hlavou a ja viem presne, s čím z mojich slov nesúhlasí, ale nič nehovorí, aby ma neprerušoval. „Snažil som sa ho presvedčiť, že sa viac učím, ale on vedel o mojej dyskalkúlii. Vedel to od začiatku. Už keď mi predával zadania,“ frustrovane rozhodím rukami.

„To je hajzl!“ uľaví si Damián.

„Ja som sa tak zľakol,“ zase sa mi začnú do očí tlačiť slzy. „A preto som to úplne pokazil a vôbec mi nenapadlo, ako z toho von. Ešte som dokonca o tebe hovoril tak, že bolo jasné, že si tykáme, vôbec nechápem, prečo som taký hlúpy, ja som…“

„Luky, přestaň,“ utrie mi končekmi prstov z tváre slzy. „Rozhodil tě, tak jsi zareagoval spontánně, neměl jsi kdy promýšlet, co a jak mu říct… A co se týče té tvé dyskalkulie, dobře víš, že to taky není o nějaké hlouposti. Je to porucha učení a Berky jako učitel to dobře ví a měl ti okamžitě, jak mu došlo, že je to tvůj případ, nabídnout pomoc! A ne z tebe začít tahat peníze!“ Popotiahnem nosom. „Počkej, mám tu někde kapesníky,“ postaví sa a za pár sekúnd mi donesie papierovú škatuľku s vreckovkami a zas si ku mne sadne. Vysmrkám sa. A potom ešte raz.

„Prepáč,“ ospravedlním sa a zďaleka nie len za to, ako práve určite vyzerám.

„Nemám co,“ usmeje sa. Nie je to veselý úsmev. Ale pôsobí upokojujúco. „Ve čtvrtek už bylo jedno, co bys mu býval řekl. Pokud o tvé poruše učení ví, tak ví všechno. Neexistuje žádná možnost, abys měl bez individuálního studijního plánu dál tak dobrý známky. Tak se tím vůbec nezatěžuj. Radši mi řekni, co chce za to, že bude mlčet. Protože předpokládám, že něco chce.“

Prikývnem.

„Peniaze, alebo…,“ odmlčím sa.

„Nebo…?“ posmelí ma Damián.

„Alebo sex,“ šepnem najtichšie, ako je to možné.

Damián úplne zbledne.

„Já toho zmrda zabiju!“ precedí cez zaťaté zuby.

„Ale ja mu dám tie peniaze,“ vyhŕknem. Včera som sa rozhodol, i keď si myslím, že rozhodnuté som to mal dávno. Nemohol by som s ním spať. Neexistuje šanca, aby som tak zradil seba a… Damiána. „Mám ich. Teda budem ich mať. Chce päť tisíc.“ Postavím sa, zbehnem pre svoj ruksak. Vybalím z neho krabičku, kam som schoval šperky, ktoré som vybral z maminej šperkovnice. Zďaleka som nevzal všetko. Len to, čo malo najmenšiu citovú hodnotu. „Cestou od teba ich odnesiem do záložne.“

Damián chvíľu na šperky hľadí. Úplne vidím, ako mu to šrotuje v hlave. Zľaknem sa, že si snáď myslí, že som ich ukradol, i keď je to čiastočne pravda. Ale kým stihnem niečo povedať, začne hovoriť on.

„Ty jsou po tvé mamce?“ spýta sa. Prikývnem a on pokrúti hlavou. „No to je jedno. I kdyby pro tebe žádnou hodnotu neměly, i kdyby to nebyla taková vzácná památka, stejně bych ti to nedovolil. Ostatně, já ty peníze mám, mohl bych je klidně vybrat z účtu, ale…, Lukáši, my mu žádný peníze nedáme. Protože tím by to neskončilo. Za týden nebo za měsíc nebo možná za půl roku by se ozval zase. A chtěl by víc a víc. Takovíhle zmetci se před ničím nezastaví!“

„Ale…,“ začnem protestovať, ale znovu ma preruší.

„Já vím, že nechceš, aby o tvé dyskalkulii věděl tvůj táta, a já taky nechci, abys měl doma problémy, ale musíme zvážit, jestli vážně není čas, aby se to konečně dověděl.“

„O mňa mi predsa nejde, ja už… ja mám toho dosť. Všetkých tých lží. Toho, ako permanentne klamem.“ Snažím sa tomu zabrániť, ale zas sa rozplačem. „Cítim sa ako ten najhorší podvodník. Ako úplná špina.“

„Luky,“ pritiahne si ma do náručia. „Tak nebylo by lepší, kdyby to konečně skončilo?“

„Lenže ako vysvetlím, že mám teraz dobré známky bez toho, aby som ťa do toho zatiahol?“

„Řekneš mu úplně všechno,“ šepne mi Damián do ucha. Povie to, akoby o nič nešlo. Akoby si neuvedomoval, čo sa potom stane.

„Ale to predsa nemôžem,“ protirečím mu.

„Můžeš – a musíš. Já si za svým rozhodnutím tě doučovat a pak ti dávat písemky individuálně stojím a přijmu si za něj následky.“

„Nezaslúžiš si žiadne následky,“ vzlyknem mu do trička. Má ho už z mojich sĺz dávno úplne mokré.

„Všechny činy mají následky. A je to tak správně. O mě se neboj.“

„Bojím,“ priznám. „Berky mi povedal, že otec zariadil, aby už v Bratislave nezohnal prácu, čo ak…“ Tú vetu radšej nedokončím.

„Že by jako tvůj táta vynaložil stejný úsilí i kvůli mně? Jsem na škole sice jenom pár měsíců, ale ještě nikdy jsem nezažil, že by se tvůj otec zachoval nějak nefér. Takže se tím nezatěžuj. Radši si promysli, jestli to doma zvládneš ty.“

„Zvládnem,“ poviem odhodlane, i keď si neviem ani len predstaviť otcovu reakciu. Lenže z nejakého nepochopiteľného dôvodu sa zrazu cítim lepšie. Akoby aj moje podvedomie vnímalo pravdu ako najlepšie riešenie.

Ako jediné riešenie.

„Dobře,“ usmeje sa na mňa Damián a pobozká ma. Tým mi zodpovie aj moju nevyslovenú otázku.

Čo sa zmení medzi nami?

Ľahneme si na gauč a ja sa nechám zabaliť do jeho náručia. Bez slov. Bez čohokoľvek erotického. Len sme spolu. Blízko pri sebe. Trvá to dlho, ale aj tak je to prikrátko. Najradšej by som tak zostal večne.

Nakoniec sa ale Damián jemne vymaní z môjho objatia a posadí sa.

„Kdy se máš s Berkym sejít?“ spýta sa.

„V sobotu, ale čas mi ešte neupresnil,“ odpoviem popravde.

„A kde?“

Zarazím sa. To totiž tiež neviem. Berky mi síce napísal, ale o mieste stretnutia sa zatiaľ nezmienil. Mal len nechutné narážky.

Vytiahnem z vrecka mobil a v tom momente si uvedomím, že som Damiánovi ešte niečo nepovedal. Nezatajil som to schválne. Len som to sám vytesnil. Spomienku na to, ako ma Berky pobozkal, som si práve dookola premietať nechcel.

Po krátkom zaváhaní podám mobil Damiánovi. Z Berkyho správy sa o tom dozvie.

Nemýlim sa. Začíta sa a takmer okamžite zbledne.

„No,“ postaví sa a vráti mi mobil. „Nemáš hlad? Něco bych nám mohl uvařit.“

Síce ma jeho reakcia zaskočí, ale aj tak prikývnem. V škole som nebol na obede. Nemal som naň chuť, ale zrazu by som zjedol doslova čokoľvek.

„Super, to mě aspoň na chvíli zaměstná… Jinak bych ho musel jít hledat a rozbít mu hubu hned,“ prejde ku kuchynskej linke. „Dal by sis třeba těstoviny se sýrovou omáčkou?“

„To znie výborne,“ šepnem a rovnako tichým hlasom dodám. „Prepáč, že som ti tú správu ukázal.“

„Co…? Ne, to je naopak dobře, že jsi to udělal!“ usmeje sa a ja viem, že je jeho úsmev úprimný, i keď sa mu nepremietol až do očí. „Doufám, že je ti jasný, že se s ním sejdu já, a ne ty! Určitě bude i tak moc rád, že se osprchoval, hajzl jeden,“ spomenie slová z Berkyho správy. Ono v podstate celá vyznela, akoby ani nepočítal s tým, že mu donesiem peniaze.

Fuj.

„Ale neurobíš niečo hlúpe?“ vydesím sa.

„Neboj,“ vytiahne z chladničky syr. „Jenom mu slušně vysvětlím pár věcí, ve kterých má zjevně mezery…“

Prikývnem, i keď si nie som úplne istý, že to bude vysvetľovať až tak slušne. Na druhej strane Damián je strašne múdry a ja mu dôverujem. A ešte som aj až trápne rád, že Berkyho nemusím vidieť. Netuším, ako by som to zvládol. Už len z tej predstavy sa otrasiem zhnusením.

„Pomôžem ti variť?“ ponúknem.

„Nemusíš,“ povie Damián, ale potom na mňa pozrie. „Ale jestli chceš, tak pojď,“ navrhne, akoby pochopil, že aj ja sa potrebujem odreagovať.

Ďalšiu takmer hodinu spolu varíme. Určite by nám to netrvalo tak dlho, ak by sme sa väčšinu času nebozkávali. Obhajujeme to tým, že potom sa chvíľu nebudeme. Do syrovej omáčky totiž Damián dáva fakt veľa cesnaku.

Aký je to geniálny nápad, zistím hneď, ako sa posadíme za stôl a ja ochutnám.

Zjem všetko, čo mám na tanieri. Ešte si dokonca nechám pridať.

Popravde sa prežeriem tak, že ma ani neprekvapí, čo sa stane, keď si po jedle ľahneme na gauč a pustíme Netflix.

Zaspím.

Damián ma zobudí nežnou pusou. Vlastne mi dovtedy pusinkuje tvár, kým neotvorím oči. Pravda je, že si dávam načas.

„Je čas ísť domov?“ spýtam sa.

„Nebo tu můžeš přespat,“ pohladí ma. Vytiahnem sa do sedu a zívnem.

„Fakt?“

„Samozřejmě! Mám dojem, že se potřebuješ pořádně dospat… a popravdě, ani mně by nevadilo, kdybysme si už šli lehnout, i když je teprve devět. Těch posledních pár dnů bylo náročných a zítra to asi o moc lepší nebude…“

Prikývnem, ale potom ma napadne, že som vlastne úplne nepoužiteľný.

„Prepáč, že ti sem chodím len spať.“

„Můžeš sem přijít kdykoliv a z jakýhokoliv důvodu,“ usmeje sa a pozrie mi do očí. Keby som stál, tak sa mi z nehy v jeho očiach podlomia kolená. „Ale až vyřešíme tohle, tak se zase budeme v úterky a čtvrtky jenom učit,“ zasmeje sa.

Úprimne mu smiech opätujem. Zakážem si myslieť na to, že to už možno bude zbytočné, keď ma vyhodia zo školy.

Damián sa postaví.

„Nachystám nám postel, ale nejdřív ti donesu něco na převlečení,“ odíde do svojej spálne a za minútku mi donesie voľné tričko a tepláky. Zatiaľ stihnem otcovi napísať správu, aby ma na noc nečakal. Klasicky klamem, že spím u Jakuba.

„Môžem sa u teba osprchovať?“ požiadam Damiána.

„Jasně, buď tu jako doma,“ prejde so mnou do kúpeľne a vyberie mi zo skrinky čistý uterák a zabalenú zubnú kefku.

Prebehne mi hlavou myšlienka, že by som mu navrhol, aby si tú sprchu dal so mnou. Viem, že by asi odmietol, ale aj tak to nepoviem, sám sa na to dnes prekvapivo necítim.

Nechám ho teda, aby zatvoril dvere zvonku, a až potom sa vyzlečiem. Osprchujem sa, umyjem si zuby a použijem aj poriadnu dávku ústnej vody, aby som mal istotu, že po chuti cesnaku nezostane ani stopa. Budeme sa predsa pred spaním bozkávať.

Z kúpeľne vyjdem kompletne oblečený. Svoje veci zložím na úhľadnú kôpku.

Damiána nájdem v spálni. Vidím ju prvýkrát, a tak sa dôkladne, ale zároveň nenápadne poobzerám.

Masívna posteľ je ako stvorená pre dvoch, pre neho a pre mňa.

Usmejeme sa na seba.

„Udělej si pohodlí, já si dám taky rychlou sprchu a přijdu za tebou,“ sľúbi.

Poslúchnem. Nedokážem odolať. Jeho periny voňajú avivážou. Prikryjem sa a slastne si povzdychnem. Cítim pokoj a bezpečie. To je pocit, ktorý som už týždeň nezažil.

Damián

Odučit všechny páteční hodiny tak, aby nikdo nepoznal, že moje myšlenky víří několik eonů odsud, mi dá dost práce. Při dvouhodinovce fyziky ve třetí bé teda Lukášova gravitace přitáhne mou rozlítanou mysl zpátky do mýho těla – aspoň na tak dlouhou chvilku, abych mohl Lukyho čas od času přejet pátravým pohledem… Taky vypadá, že moc nevnímá, co za taje fyziky se studentům snažím předat, ale aspoň už není tak roztěkanej a mimo, jako byl přesně před týdnem.

Abych si byl ale jistej na sto procent, že během těch pár hodin, co jsme nebyli spolu, se mu v hlavě neusadili další démoni, pošlu mu o přestávce zprávu:

„Mohl by ses po vyučování na minutku stavit u mě v kabinetu?“

Odpoví mi stručně – přikyvujícím emodži a srdíčkem, bohatě mi to ale stačí.

Když se pár minut před druhou hodinou ozve zaklepání, zrovna si ve stoje balím věci.

„Dále!“ zavolám a už dopředu se usměju, jsem si téměř na sto procent jistej, že vím, kdo za dveřma stojí.

A nepletu se.

„Ehm, ahoj,“ vejde Lukáš a zavře za sebou. „Písal si, že mám prísť.“

Můj úsměv se ještě o něco rozšíří, když mu vykročím v ústrety.

„Ahoj, Luky. Jo, já jenom… jsem chtěl… Jenom chci vědět, jestli jsi v pořádku.“ Položím mu ruce na ramena a zkoumavě se mu zahledím do očí: „Jak ti je? Něco novýho? Berky se ti už znovu neozval?“

„Som v poriadku,“ konečně taky na tváři vyčaruje úsměv a obejme mě. „A nie, neozval…“

„A co táta, viděli jste se už? Nechystá se večer třeba někam… mimo domov, nebo tak něco?“ ptám se do jeho mým šamponem vonících vlasů.

„Pokiaľ viem, mal by byť doma. Takže sa s ním porozprávam. Nerozmyslel som si to, ak sa pýtaš na toto.“

„Ale ne, neptám, nebo teda,“ povzdychnu si a o kousek se od něj odtáhnu, abych se mu mohl znovu podívat do očí, „já vlastně sám nevím, na co se ptám. Asi na nic konkrétního. Jenom chci vědět, jestli jsi v pohodě.“

Místo dalšího slovního ujišťování se ke mně rovnou nakloní a líbne mě na rty.

„Stačí takto?“ šeptne a šibalsky mu zajiskří v očích, a když přikývnu, opře si čelo o to moje. „A čo ty? Stále platí, že sa chceš s Berkym stretnúť už dnes? A stále mi nechceš povedať podrobnosti?“

„Jo, pořád,“ kývnu.

„Damián, ale… neurobíš nejakú hlúposť? Že nie?“ ujišťuje se už dobře potřetí. „Ja… no, Berky za to nestojí, aby… aby ti… proste tam ani nemusíš chodiť. Ja sa predsa priznám otcovi a už na mňa nebude mať žiadnu páku. Nechcem, aby si kvôli mne…“

„Luky, klid,“ zarazím ho tentokrát letmou pusou já. „Neudělám žádnou blbost, jo? Neboj se. A hlavně, nic z toho není kvůli tobě. Dostane to, co si zaslouží, za to, jak se on chová. Nadneseně by se dalo říct, že si vypije do dna svou vlastní medicínu, hajzl jeden.“

„Veľmi ma neupokojuje, keď vidím, ako sa tváriš vytočene,“ povzdychne si Lukáš, ale je to takový… smířlivý povzdychnutí. Dobře ví, že ať už se chystám k čemukoliv, tak nemá šanci mi v tom zabránit.

„Neboj,“ zopakuju jenom, věnuju mu ještě jednu pusu na tvář – a pak už odcouvám zpátky ke stolu, abych si do tašky doskládal všechny věci. „Hele, já už potřebuju utíkat, mám to teď docela nahuštěný. Ale celou dobu budu na telefonu, kdybys potřeboval oporu, jo?“

„Dobre, ale… snáď ju potrebovať nebudem… snáď otec…“

Vyčkávám, jestli bude nějak pokračovat, ale všimnu si, jak se celej napjal a že zase bojuje se slzama, a tak ještě pro chvilku nechám věci věcma a znovu dojdu k němu, abych si ho mohl přivinout do náručí.

„Kdyby to bylo nějak hodně vyhrocený, tak se prostě sbalíš a přijedeš za mnou, jo? Ale já si myslím, že tvůj táta to hrotit nebude. Je to férovej chlap.“

„No práve,“ popotáhne Luky, „to on je… potrpí si na pravidlá a ja som sa zachoval takto…“

„Zachoval ses tak, jak jsi v tu chvíli nejlíp uměl. Po bitvě je každej generál a vidí, co všechno mohl udělat jinak a líp, ale v tu chvíli jsi dělal to nejlepší, na co jsi měl možnosti a energii. A tvůj táta nejenom že není žádnej pitomec, aby mu to nedošlo, ale navíc je to právěže tvůj táta a záleží mu na tobě. Takže v tobě tu nejlepší verzi tvýho já vidí tak nějak automaticky, víš? Luky, ale kdyby ti to pomohlo, tak pořád platí ta moje ranní nabídka, že za ním klidně můžeme jít spolu. Je to na tobě. Jestli si to kdykoliv během večera rozmyslíš, tak mi dej prostě jenom vědět – a já přijdu.“

„Dobre… Toto ale musím zvládnuť sám, ale ďakujem.“

Pak už si věnujeme poslední pusu na rozloučenou, já vykouknu z kabinetu, a když zjistím, že chodby jsou prázdný, s povzbudivým poplácáním po zádech vyšlu Lukáše ven. Sám ho následuju asi dvě minutky poté.

A vezmu to rovnou do Jurajova kabinetu.

„Tak co,“ nahlídnu po krátkým klepnutí dovnitř, „můžeme?“

Juraj ke mně zvedne oči, ale hned je zase sklopí k papírům na stole.

„Dáš mi ešte päť minút? Potrebujem doopravovať písomky, aby som si to nemusel ťahať domov…“

„Jo, jasně, tak já počkám venku, ať tě nerozptyluju,“ přikývnu a zase z jeho kabinetu vysmahnu.

Když sbíhám schody, psychicky se na ten nadcházející rozhovor připravuju. Ne že bych to teda neměl obmyšlený zleva i zprava! Věnoval jsem úvahám na tohle téma skoro celou noc, zatímco Lukáš vedle mě po všech těch bezesných nocích uvolněně chrupkal, a pak každou volnější chvilku během dne. No jenže rozhovor s nejlepším kámošem je něco, na co se dopředu připravit moc nedá – protože těžko odhadovat a předvídat, jaký budou jeho reakce, že jo… Takže tak jako tak budu muset dost vařit z vody. Hlavně ale doufám, že i když mi odmítne pomoct, tak mě nepošle do prdele úplně. Zrovna o něj bych nerad přišel, fakt že ne. Ale nedá se nic dělat. Holt jsme právě dospěli do bodu, kterej naše přátelství prověří.

Cestou k mýmu bytu tlacháme o blbostech. Vidím na Jurajovi, jak je napjatej a zvědavej, ale je mu jasný, že na ulici se mi o tom začínat nechce…

Popravdě to, že jde o něco vážnýho, je mu jasný už od velké přestávky, kdy jsem za ním do kabinetu naklusal poprvý. A tím myslím úplně poprvý od doby, co tady na gymplu učím, protože zatím vždycky zásadně chodil on za mnou… Já měl většinou o přestávkách příliš narvanej program na to, abych za ním mohl jenom tak zbůhdarma zajít na kus řeči. Takže když jsem mu dneska vyklepal na dveře naše starý ťukací heslo, který jsme používali ještě na kolejích, málem mu vypadly oči z důlků.

„Čo sa to deje?“ zvedl se ze židle, sepjal ruce a začal se mi šaškovsky klanět. „Sám veľký Damián zostúpil zo svojich výšin a prišiel navštíviť obyčajný ľud?“

„Ty jsi vážně vůl,“ uchechtl jsem se, vděčnej, že ze mě aspoň na pár vteřin mohlo spadnout to napětí, ale hned jsem zase zvážněl. „Juraji, máš na odpoledne a večer nějakej program?“

A Juraj je možná občas šašek a občas vůl, za tím si stojím, ale taky je to člověk, kterej mě hodně dobře zná. Takže okamžitě zvážněl taky.

„Hádam, že mám – nejaký program s tebou?“

„No… jo. Něco se semlelo… Potřebuju něčí nestrannej názor. A možná i pomocnou ruku,“ přiznal jsem bez okolků.

„A asi mi zatiaľ nepovieš, o čo ide,“ uhodl i další skutečnost.

„Necháme to na odpoledne, jo? Můžeš hned po vyučování?“

„Okej, tak ma tu potom vyzdvihni,“ souhlasil – a to už se natahoval po svým mobilu, asi aby si přeorganizoval plány na zbytek dne. Jenom jsem se na něj vděčně usmál a zase jsem se vypoklonkoval ven.

Podobně vděčnej úsměv mu věnuju i teď, zatímco sedí na mým gauči a já mu nesu z ledničky plechovku chlazenýho piva.

„Nebudem potrebovať aj niečo ostrejšie?“ pousměje se, oči mu ale pořád podbarvuje zvážnělej odstín.

„Možná jo, to si řekni sám. I když asi by bylo lepší, abysme oba měli čistou hlavu…“

„Prekrista,“ usrkne si piva, „tak už to vyklop!“

„No… prostě potřebuju pomoct. Ale asi ti nebudu schopnej říct všechny detaily. Zatím.“ Rozhodl jsem se totiž, že do toho zatím Lukáše a náš vztah jako takovej nechci zatahovat… Myslím, že na Juraje bude těch informací přespříliš i tak. A hlavně… je to taky Lukášův učitel. Nechci, aby se na něj začal dívat nějak jinak. Stačí, že o něm ví to, co už ví. Lukáš ho má rád… a miluje hodiny slovenštiny… Uvidíme ještě, jak se to celý vyvrbí s jeho tátou a jakou tohle všechno bude mít dohru, ale pokud to bude potřeba, tak budu před Jurajem náš vztah tajit až do Lukášovy maturity.

Juraj mě jenom stroze vybídne:

„Hovor.“

„Potřebuju, abys mi prostě věřil, že… že to mám celý promyšlený tak nejlíp, jak to promyslet šlo, i když ti některý důvody nebudu moct vysvětlit,“ kladu si další podmínky.

„Hovor,“ zopakuje naprosto nerozhozeně.

„Potřebuju ještě dnes večer přizabít Berkyho.“

Juraj sebou sice překvapeně škubne, ale pohledem z toho mýho neuhne. Vezme si pár vteřin ticha na rozmyšlenou – a oba víme, že teď je ta chvíle, kdy se může zvednout a říct: sorry, kámo, do tohto byť zatiahnutý nechcem.

On mě ale nakonec vybídne:

„Pokračuj.“

Rychle se na něj usměju za to, že se rozhodl mě podpořit, a pak se pustím do co nejstručnějšího, zároveň ale co nejdetailnějšího popisu událostí: prostě mu shrnu, že se ke mně doneslo, že Berky se objevil zpátky na scéně – a vydírá některý další studenty, ty, na který zatím nic neprasklo. A vydírá je dokonce i tak, že kromě peněz si jim kliďánko říká i o sex… Juraj mě občas přeruší s doplňujícíma otázkama, na většinu jsem schopnej odpovědět, i když žádný konkrétní jména, jako že odkud to vím nebo koho přesně se to týká, mu dát nechci. I tak si myslím, že Juraj si spoustu věcí vydedukuje, ale nic ze mě netahá, na všechno prostě jenom srozuměně přikyvuje.

„Fajn,“ vypadne z něj nakonec, vyskočí na nohy a začne se procházet po pokoji, jako to dělával, když se na výšce bifloval něco, co mu do hlavy zrovna dvakrát nelezlo. „Fajn. Okej. Dobre, zoženiem ti Berkyho adresu. Ale pod jednou podmienkou: pôjdem tam s tebou.“

„No to teda nepůjdeš!“ zavrtím nekompromisně hlavou. „Nepotřebuju mít svědky. Ještě takový, který Berky zná – čili by to mohl nějak využít proti tobě. Nic takovýho! Zlikviduju ho sám!“

„No práve!“ spojí se se mnou pohledem, v očích mu to žhne. „Do riti, Damián, nedovolím ti urobiť nejakú chybu, ktorá nepôjde vziať späť, jasné? A tiež to nedovolím jemu!“

„Juraji…“

„Bez debaty, Dame,“ rovnou moje námitky odmávne, aniž by si je vyslechl. „Ja som tvoje podmienky splnil – nechcem po tebe žiadne detaily. Toto je zase moja podmienka.“

„No… tak dobře,“ kapituluju. Jako jo, jasně, že se nabízí možnost číslo dvě – Jurajovu pomoc odmítnout a počkat si, až se Berky zítra ozve Lukášovi a nějaký místo setkání navrhne sám. Ale mně se nechce čekat celej další den. Nemluvě o tom, že Lukáš si chce se svým tátou taky promluvit už dnes. A kdo ví, co ředitele Navarskýho napadne. Třeba bude chtít s Berkym taky rovnou mluvit, tím by ho mohl varovat a… Ne. Prostě už žádný další čekání.

„Bezva,“ přikývne Juraj, pak si znovu sedne, vyloví z kapsy mobil a začne rozhadzovať siete, jak to sám nazve.

Nechám ho být, vytáhnu si vlastní mobil a překontroluju, jestli jsem náhodou nepřehlídl nějakou zprávu od Lukyho… Nepřehlídl, na displeji mi žádný upozornění nesvítí, a tak se jenom sám pro sebe usměju a zadoufám, že Lukášův rozhovor s tátou, pokud už se teda odehrává, se odvíjí podobně dobře jako ten můj s Jurajem.

Po zbytek podvečera potom s Jurou ladíme detaily toho, jak bude to setkání s Berkym probíhat. Juraj při té příležitosti zavzpomíná na docenta Kováče, ten měl u nás na vysoké taky dost špatnou pověst, ne nepodobnou té Berkyho. Konkrétně na mě nebo na Juraje jeho chapadla nedosáhly, ale ne všichni spolužáci měli takový štěstí – a dva kluky ten úlisnej pán docent dokonce vyhodil od státnic, přičemž jeden z nich to psychicky neunesl a pokusil se pak o sebevraždu… Tenkrát jsme ještě byli mladý telata, neuměli jsme se bránit, dost možná jsme si ani netroufali, přece jenom jsme všichni chtěli prostě dostudovat, získat titul a jít si po svých. Ale dnes už jsem starší, zkušenější… a hlavně odhodlanější nenechat zlo, aby vyhrávalo. Ne v téhle podobě. Ne na téhle škole.

A už vůbec ne nad Lukášem.

Večer, poté, co se posilníme objednanou pizzou, vyrazíme s Jurajem na adresu, kterou se mu povedlo sehnat. Cestou nemluvíme. Všechno podstatný už je řečený… a naplánovaný. Opět teda platí, že tohle je něco, na co se připravit a co se naplánovat moc nedá, ale… no, on Berky nebude mít moc prostoru, aby mi do toho mýho plánu hodil vidle. O to se postarám.

Do čtyřpatrovýho baráku se dostaneme díky nějaké jeho obyvatelce, která jde zrovna venčit psa. Juraj ji svým zářivým úsměvem odzbrojí natolik, že jí podle mě na myšlenku, že nás dva v tomhle domě ještě nikdy nepotkala, vůbec v hlavě nezbyde místo… Pak už není problém stoupat po schodech tak dlouho, dokud ve třetím patře neobjevíme na zvonku Berkyho jméno.

Ještě před tím, než zazvoním, mi Juraj stiskne rameno a podívá se mi do očí. Shrneme si tím mlčenlivým pohledem všechno, co je potřeba si takhle na poslední chvíli říct.

Pak zvonek dlouze stisknu…, a když se otevřou dveře, usměju se jako kobra na králíčka:

„Dobrý den, pane magistře! Rád vás poznávám. Musíme si promluvit.“

Berky těkne očima mezi mnou a Jurajem, v očích mu zableskne poznání, ale s dalšíma jeho myšlenkovýma pochodama nemám trpělivost. Drapnu ho za paži, strčím ho do jeho vlastní předsíně… a bez přezouvání ho vedu dál do bytu, do místnosti, ve které tuším obývák.

„Čo si to… kto vôbec ste?“ snaží se Berky chabě bránit, ale vzhledem k tomu, že Juraje poznal, tak už si dal stoprocentně jedna a jedna dohromady. Ostatně, je to matikář; udělal by našemu povolání fakt nebetyčnou ostudu, kdyby si tuhle jednoduchou rovnici spočítat nedokázal…

To další, co ještě zavnímám, je, jak za náma Juraj zavírá dveře. Zevnitř.

No… a pak začnu s panem magistrem mluvit. Mý ruce dokážou mluvit dost přesvědčivě, když to potřebuju.

A vzhledem k přítomnosti slovenštináře Juraje používají samý vybraný slovíčka!

Luky

Môj vzťah s otcom nezvládol maminu smrť. Aspoň taký mám s odstupom času pocit. Prvý mesiac po pohrebe u nás bývala babka a ja si ani nespomínam, že by som vtedy otca pravidelne vídal. Viem, že v dome bol. Ale takmer nevychádzal z jeho a maminej spálne.

Potom babka musela odísť, potrebovala sa vrátiť do práce a my dvaja sme osameli. Doteraz si pamätám ten prvý deň. Otec ma ráno zobudil, aby som nezaspal do školy. Počkal, kým sa umyjem, oblečiem a chcel vyraziť. Vypýtal som si raňajky. A desiatu do školy. Zostal úplne zaskočený. Akoby ho to ani nenapadlo. Akoby ani len netušil, ako sa doteraz jedlo u nás doma zjavovalo.

Učil sa za pochodu. A ja som sa učil s ním. Odvykol som si raňajkovať doma. Bufet už na základnej škole ponúkal veľmi pestrý výber a peniazmi na mne otec nikdy nešetril.

Následne sme zistili, že ani čisté oblečenie sa do skríň nedostane samo. Babka prišla na víkend a naučila nás používať práčku. Oboch. Muža s dvomi vysokoškolskými titulmi a osemročného chlapca. Smiala sa vtedy, že som to pochopil rýchlejšie ako on. Nebola to vôbec pravda, ale chcela ma tak povzbudiť, pretože tušila, že sa vo veľa veciach o seba budem musieť postarať sám.

Nie, že by sa o mňa otec nechcel starať. On len jednoducho nevedel, ako na to. Veľakrát to vôbec netušil. A tak ho ani len nenapadlo, že sa so mnou ešte treba učiť do školy. Takže som sa začal učiť sám. Väčšinou to išlo naozaj jednoducho. Čokoľvek som si prečítal, tak som si aj zapamätal. Z veľkej časti. Jediný problém bola matematika. Plietli sa mi čísla, ťažko som ich identifikoval, ale na prvom stupni základnej školy som to ešte ako tak zvládal, i keď som sa pravdepodobne učil násobne viac ako ostatní moji spolužiaci.

Na druhom stupni to už bolo horšie. Našťastie som mal Jakuba. Skúšal ma doučovať, a keď to dobre nešlo, tak mi na písomkách radil. Alebo ich rovno napísal za mňa. Nebol to absolútne žiadny problém. Naša matikárka mala snáď osemdesiat a pravdepodobne by si nevšimla, ani keby nám do triedy vošiel slon.

A potom som šiel na strednú.

A prišla možnosť s menom Berky.

A ja hlupák som ju využil.

Posadím sa na stoličku v kuchyni. Potom zas vstanem. A zas sa posadím. Zrovnám na stole pár papierov a započúvam sa do diania v obývačke. Správy práve končia. Otec ich sleduje a absolútne nevníma, čo robím ja.

Našťastie.

Inak by si pravdepodobne všimol, že sa práve rozpadám na kusy. Vnútorne aj navonok.

Zovriem k sebe pery. Je mi do plaču a ja tak strašne nechcem plakať. Chcem prijať zodpovednosť za svoje činy. Dospelo. Bez detinských sĺz. Rýchlo si utriem oči a zhlboka sa nadýchnem.

To dám.

Dám.

To.

Správy skončia. Gauč trochu vrzne, keď sa z neho otec postaví.

A je to tu.

„Lukáš?“ osloví ma, keď príde do kuchyne. „Ideš večerať?“ pozrie na mikrovlnku, aby si overil, či si niečo zohrievam, a potom zas pozrie na mňa. Radšej nechcem vedieť, ako vyzerám, pretože mu jeden pohľad stačí, aby mu zmrzol na tvári úsmev.

„Potrebujem sa s tebou porozprávať,“ poviem odhodlane.

„Dobre,“ podvihne obočie a potom sa na moje prekvapenie zas usmeje. Otočí sa k chladničke a vytiahne si z nej džús. „To som fakt zvedavý, koľko ma bude tento rozhovor stáť,“ zamrmle, ale v hlase má náznak pobavenia. „Budeš tiež?“ naleje si džús do pohára. Je pomarančový. Ten mám rád.

„Áno, dám si,“ poprosím a až potom začnem analyzovať ďalšie z jeho slov. Pochopím rýchlo. Naposledy som ho žiadal o rozhovor, keď som chcel, aby mi kúpil nové korčule. Dosť drahé korčule.

Otec mi podá pohár s džúsom, druhý si položí na stôl a sadne si oproti mne.

„Tak čo to bude?“ spýta sa.

Začiatok nášho rozhovoru som si nacvičoval, dokonca aj predstavoval, ale nikdy nezačínal takto.

Zhlboka sa nadýchnem, aby som si utriedil myšlienky. Viem, že mu to musím povedať, ale zrazu vôbec neviem ako.

Ja tak strašne nechcem, aby sa to dozvedel.

Pozriem na stôl. Mám na ňom položené obe ruky. Trochu sa mi chvejú. Rýchlo si ich premiestnim na stehná, aby na ne otec nevidel.

„Lukáš? Stalo sa niečo?“ spýta sa, akoby už pochopil, že dnešný rozhovor bude o niečom dosť nepríjemnom.

„Niečo som posral,“ šepnem a na chvíľu sa odmlčím. Podvedome čakám, že ma otec ohriakne za môj slovník. V podstate ako vždy. Ale on to neurobí. Miesto toho mlčí. Pomôže mi to, aby som pokračoval. „Berky neklamal, keď ti tvrdil, že som si od neho tiež kupoval zadania. Robil som to. Už od prváku. Chcel som mať dobré známky.“

Otec sa trhane nadýchne.

„Pokračuj,“ povie. „Predpokladám, že mi to po štyroch mesiacoch nehovoríš len tak.“

„Ukradol som magistrovi Karasovi z kabinetu zadanie písomky, vzal som si tvoj čip, aby som sa tam dostal, ale on na to prišiel a…“

„To nemyslíš vážne,“ preruší ma a sprudka sa postaví. Silou vôle sa donútim, aby som na neho pozrel. Tvár má stiahnutú do znechutenej grimasy. Zostane mi na zvracanie. Zo seba. Presne takto som dúfal, že sa na mňa nikdy nebude pozerať.

Ako na odpad.

Otec sa rýchlo spamätá a zas si sadne. Nejakým zázrakom dokáže ovládnuť aj svoj výraz.

„Takže za mnou najneskôr v pondelok ráno príde magister Karas a povie mi, že je môj syn zlodej.“ Pokrútim hlavou, ale on pokračuje: „Pretože si príliš lenivý, aby si sa učil. Radšej budeš podvádzať a kradnúť. Hlavne, že mi každý utorok a štvrtok tvrdíš, že sa chodíš k Jakubovi učiť…“ Ani na sekundu na mňa nezvýši hlas, ale aj tak z neho cítim taký chlad, až ma zamrazí.

Nechcem plakať. Strašne sa chcem ovládnuť, ale nezvládnem to a utečie mi vzlyknutie. To ho zastaví. Črty jeho tváre na okamih zjemnejú. Využijem to, aby som mu povedal všetko, kým som ešte schopný normálne rozprávať.

„Nepríde za tebou,“ šepnem. „To sa stalo už dávno. Hneď druhý týždeň tohto polroka. Odvtedy ma doučuje. Tie utorky a štvrtky chodím k nemu.“

„Prečo by to robil?“ spýta sa otec prekvapene, ale kým stihnem odpovedať, položí ďalšiu otázku: „Podplatil si aj jeho?“

„Nie, to nie,“ vyhŕknem. Nechcem, aby si niečo také o Damiánovi myslel. Ani len na jedinú sekundu. „Nikdy odo mňa nevzal ani cent. Len mi chce pomôcť. Učí ma a necháva ma…“ Zaváham. Viem, že sme sa s Damiánom dohodli, že poviem celú pravdu, ale šialene sa toho bojím.

„Čo ťa necháva?“ zaujíma sa otec.

„On…,“ začnem koktať, „dovolí mi… aby som si napísal… písomku vopred…, aby… no… aby som na to mal viac času. Môžem u neho doma… aj odpovedať. Potom na hodine sa ma… spýta na to isté.“

„Lukáš, tak znova! Prečo by to robil?“

„Pretože,“ posuniem pred otca papiere, ktoré som si vopred nachystal na stôl. Výsledky mojich diagnostických testov. „Zistil, že mám poruchu učenia.“

Otec vezme papiere do ruky a prebehne tých niekoľko strán pohľadom. Potom sa vráti na začiatok a začíta sa. Mení pri tom výrazy tváre takým spôsobom, že ani len netuším, čo si práve myslí.

Využijem ten čas a utriem si slzy. Nechcem, aby mal pocit, že mu hrám na city.

„Lukáš,“ vydýchne po nekonečne dlhej dobe. „To predsa…“ Postaví sa a prejde ku mne. Intenzívne pri tom na mňa hľadí. Nevydržím to a skloním hlavu. Sadne si na stoličku vedľa mojej. „Pozri sa na mňa,“ požiada. Chvíľu mi to trvá, ale nakoniec to urobím. Prekvapí ma, že v jeho očiach vidím starosť. „Ty máš dyskalkúliu? Ale veď…,“ končekmi prstov si pomasíruje spánky. „To predsa nie je možné. V diagnostických testoch písali, že to máš vrodené. To by si mal… Ty to máš celý život?“

Prikývnem a on si znovu pomasíruje spánky. Bojím sa, že ho zo mňa bolí hlava.

„Do riti,“ zanadáva. Totálne ma to prekvapí. Môj otec nikdy nenadáva. „Prečo si mi to nepovedal? Nie, prepáč…“ Vôbec to nečakám, a tak úplne stuhnem, keď ma z ničoho nič objíme. „Prepáč, že som ťa nepočúval,“ šepne.

„Ale to predsa… ja som ti to zatajil,“ protirečím mu.

„Vravel si mi, že sa matematiku nevieš naučiť, veľakrát si mi to vravel. Bol si ešte malý, ale…,“ odtiahne sa a znovu mi pozrie do očí. Pokrútim hlavou. Niečo sa mi marí, ale to bolo tak strašne dávno, že si to takmer vôbec nepamätám. „Mal som ťa počúvať. Mal som…,“ pritiahne si k sebe papiere a zas sa začíta. „Mal si mať individuálny študijný plán. Už na základnej škole. Odborníci by ti ukázali spôsob, ako sa môžeš učiť.“

„Magister Karas mi ho ukázal.“ Dávam si sakramentský pozor, ako sa o Damiánovi vyjadrujem.

„A teraz sa mi s tým priznávaš, pretože za to niečo chce?“ spýta sa otec. Počujem mu na hlase, že sa zas hnevá. Nečakane však nie na mňa.

„Nie, to nie, on by mi nikdy neublížil.“

Otec privrie viečka. Úplne vidím, ako mu to šrotuje v hlave.

„Kto ti ublížil?“

Pôvodne som to nemal v pláne. V žiadnom scenári, v ktorom som si dookola nacvičoval rozhovor s otcom, môj mobil nefiguroval, ale aj tak ho vytiahnem z vrecka a nalistujem správy od Berkyho. Chvíľu zaváham, ale potom si uvedomím, že mu to inak povedať nedokážem. Nie celé.

„Nikto mi neublížil, ale Berky ma vydiera… nás vydiera,“ podám otcovi mobil.

Pozrie na displej a ja podľa výrazov v jeho tvári presne viem, ktorú správu práve číta.

„Lukáš, dúfam, že si si ten bozk užil tak ako ja. V sobotu sa na teba teším. Čoskoro ti dám vedieť, kde sa stretneme. Netráp sa, ak si nezohnal peniaze. Vieš, že môžeš platiť aj inak. Pre istotu sa osprchujem.“

„Zabijem ho,“ vyprskne otec a postaví sa. Úplne sa toho pohybu zľaknem. Môj otec nie je násilný. Nie je ani výbušný. Lenže zrazu vyzerá, akoby sa chystal niekoho roztrhať na kusy. Na veľa malých kusov.

„Nie, prosím ťa,“ chytím ho za plece. Pozrie na mňa. Zúri, ale je aj zúfalý. Vidím mu to na očiach.

„Povedz mi, čo ti urobil!“ požiada.

„Nič,“ pokrútim hlavou, ale potom si uvedomím, že si prečítal niečo iné. „Pobozkal ma. Na sekundu. Dával mi sprosté návrhy, ale k ničomu nedošlo. Prisahám.“

„Dobre,“ vydýchne otec, ale aj tak sa z nepochopiteľného dôvodu vyberie rýchlym krokom do predsiene.

„Kam ideš?“ dobehnem za ním.

„Idem mu vysvetliť, že sa ťa nikto nebude dotýkať, keď to nechceš!“ odpovie.

Vôbec netuším, čo mám robiť. Toto som nechcel. A tak zo mňa vypadne to jediné, čo ma v tom momente napadne.

„Už mu to vysvetľuje Damián.“

Otec sa zarazí a podvihne obočie.

„A Damián je kto?“

Sám nad sebou pokrútim hlavou. Zase rovnaká chyba. Lenže aj príležitosť, aby som konečne otcovi povedal celú pravdu.

„Môj priateľ,“ šepnem a viem, že si z toho domyslí, že nehovorím len tak o nejakom kamarátovi. „Magister Karas,“ dodám úplne potichu a na chvíľu zadúfam, že ma ani nepočul.

„Lukáš, to…,“ začne otec, ale vetu nedopovie. Vráti sa do kuchyne, vyberie zo skrinky fľašu s vínom. Nič tvrdšie doma nemáme. Vytiahne zátku a uhne si rovno z fľaše. Potom nájde v skrinke dva poháre a naleje do nich. Celý čas ho sledujem a mlčím. Vôbec netuším, či mám ísť za ním. „Poď si sadnúť,“ ukáže na stoličku.

Počúvnem, sadnem si a po krátkom zaváhaní na neho aj pozriem.

„Je to všetko?“ spýta sa. „Alebo máš v zálohe ešte nejakú jóbovku?“

„To je všetko,“ skloním hlavu a pozriem na svoje ruky. Zas sa mi chvejú.

„Takže jeden môj učiteľ od teba bral peniaze a druhý… radšej ani nechcem vedieť čo.“

„Tak to nie je!“ vykríknem a otec podvihne obočie. Okamžite stlmím hlas. „Damián… teda magister Karas,“ opravím sa, i keď už je úplne jedno, ako ho pred otcom volám, „odo mňa nikdy nič nechcel. Ani so mnou nechcel byť inak ako so svojim študentom. Fakt sa snažil.“

„Tak to sa snažil málo,“ odvrkne otec a ja absolútne netuším, ako ho presvedčiť o opaku. Mám len posledný argument. I keď už len predstava, že ho vyslovím, mi spôsobuje mdloby.

„Nedovolí mi… proste… nechce… a ja by som chcel…, ale on mi dovolí len pusu a objatie. Ani sme… proste nič. A to som u neho včera spal a on proste… nechcel. Vždy to… stopne, keď som príliš…“

„Dobre, dobre, chápem,“ preruší ma otec a teká pri tom pohľadom po celej kuchyni. „Ale on ťa nemá ani bozkávať, ani objímať. Je to tvoj učiteľ a je minimálne o desať rokov od teba starší!“

„Zamiloval som sa do neho,“ priznám prvýkrát niekomu inému ako sám sebe. Dúfam, že to všetko vysvetľuje. Damián by musel byť svätec, aby sa dokázal brániť zamilovanému pubertiakovi. A on to aj tak stále nejakým spôsobom zvláda.

„Lukáš,“ vydýchne otec a zahľadí sa mi do očí. Opätujem mu pohľad. Neuhýbam. Svoje slová som myslel vážne. A on musí pochopiť, že Damián za nič nemôže. „Dobre, to vyriešime neskôr,“ povie, štrngne svojim pohárom o môj a napije sa. „Daj si.“

Prikývnem a odchlipnem si z vína. Veľmi mi nechutí. Ako žiadny alkohol.

Otec ma chvíľu sleduje, viditeľne u toho premýšľa. Nakoniec sa zhlboka nadýchne. Akoby práve na niečo prišiel.

„Jeden problém za druhým,“ povie. „O Berkyho sa postarám, už si v učiteľskej profesii nenájde miesto. Nikde na Slovensku. I keď sa mi to zdá stále malo. Takže ešte zavolám ujovi Tomášovi, aby ho trochu zabavil.“

Ujo Tomáš nie je môj skutočný strýko. Je to otcov najlepší kamarát a zároveň krajský policajný riaditeľ.

„Ale čo s tebou?“ spýta sa.

„Čokoľvek chceš,“ poviem úprimne. Viem, že som to posral, a viem, že mi to neprejde. Ani by som nechcel, aby mi to prešlo. Tak dlho som klamal, tak dlho som podvádzal, že predstava trestu na mňa pôsobí skoro ako vykúpenie.

„Lukáš, ako tvoj otec ťa milujem najviac na svete a viem, že si sa z veľkej časti do tejto situácie dostal mojou chybou. Takže ako rodič sa na teba ani nemôžem hnevať. Maximálne sa tak môžem hnevať na seba. Neobhajujem tým, ako si sa rozhodol, ale chápem to. Na takéto problémy si nemal byť sám. Nie… v tvojom veku.“

Natiahne ku mne ruku a pohladí ma po ramene.

„Som dospelý,“ šepnem. Necítim sa príjemne, keď ma sám pred sebou obhajuje.

„Pri nástupe na strednú si nebol. Mal si pätnásť a riešil si niečo, čo sa malo vyriešiť už na základnej škole. Tvoj učiteľ ti mal pomôcť a nie sa nechať podplácať. Takže ani ako riaditeľ školy to nemôžem vnímať ako u ostatných. Oni sa neučili, pretože sa im nechcelo. Okrem toho je celá kauza Berky uzavretá a ja ju nebudem otvárať.“

„Ale…,“ chcem mu protirečiť, pretože to nechápem, no umlčí ma pohľadom.

„To, že si ukradol zadania písomiek magistrovi Karasovi, nezostane bez následkov. Podmienečne ťa vylúčim, všetky známky z jeho predmetov ti anulujem a pôjdeš na komisionálne preskúšanie. Na jedno teraz a na druhé na konci školského roka. Buď to odôvodním podvodom, alebo vašim vzťahom. Toto rozhodnutie nechám na ňom. Pokiaľ sa rozhodne pre prvú možnosť, tak môže na škole zostať učiť, ale čokoľvek mimo nej medzi vami okamžite skončí! Budem to brať tak, že ti na základe diagnostických testov umožnil študovať tak, ako na to máš právo. Dokonca to máme aj v školskom poriadku. Prehliadnem ten fakt, že si to zabudol nechať schváliť u riaditeľa. Ak sa rozhodne pre druhú alternatívu, čo si nemyslím, že sa stane, tak už nebude učiť tvoju triedu a na konci školského roka ho prepustím. Nemôže mať vzťah so študentom.“

„Otec, to…,“ začnem, ale gestom ruky mi naznačí, že ešte neskončil.

„S okamžitou platnosťou ti schválim individuálny študijný plán na základe diagnostických testov. Podľa neho absolvuješ aj komisionálne preskúšanie. To je všetko. Teraz môžeš hovoriť ty.“

„Ja neviem… čo…“ Zaváham. Mám v hlave toľko myšlienok a nedokážem ich poriadne spracovať. Akoby sa na mňa navalilo príliš veľa informácií.

Otec dopije svoj pohár s vínom. Netuším prečo, ale urobím to isté, aj keď asi nie je najvhodnejší čas, aby som si skresľoval úsudok alkoholom.

„Máš čas,“ doleje sebe aj mne.

Pár minút len sedíme. A potom mi v mozgu vybuchne nálož plná otázok. Položím len tú najdôležitejšiu.

„Nemohol by Damián ostať učiť na škole a zároveň… no vieš…“

„Byť s tebou?“ doplní za mňa otec.

Prikývnem.

„Lukáš,“ povzdychne si. „Učiteľ nemôže chodiť so študentom. To predsa snáď chápeš.“

„My by sme sa skrývali…, nikto by to nezistil…“

„Tak ako to nezistil Berky?“

Skloním hlavu.

„A okrem toho,“ pokračuje, „máš osemnásť. Toto sú tvoje najkrajšie roky. Nezaslúžiš si vzťah, ktorý musíš tajiť.“

„Lenže Damián si zas nezaslúži, aby si ho vyhodil!“ vyprsknem, ale hneď si uvedomím, ako šialene som prestrelil. „Prepáč, ja…“

„V poriadku,“ povie otec. „Chápem, že tebou lomcujú emócie, ale ja som predsa nepovedal, že ho vyhodím. Ja mu dám na výber a ver mi, on sa rozhodne na škole ostať. Je to z jeho strany jediné logické rozhodnutie.“

Pokrútim hlavou a postavím sa. Chcem utiecť. Pred pravdou. Pretože podvedome viem, že ju otec má. Damián roky študoval, aby mohol učiť. A náš vzťah je nový…, veď so mnou ani nespal.

„Pôjdem do svojej izby, ak ti to nevadí,“ šepnem.

Otec sa tiež postaví a objíme ma.

„To bude v poriadku. Dobre? V pondelok sa to vyrieši.“ Odtiahne sa a pozrie mi do očí. „Som tu. Kedykoľvek.“

„Ďakujem,“ zamierim k schodisku, ale ešte sa otočím. „Ja… chcel som zajtra byť s Damiánom,“ priznám a je to prvýkrát po veľmi dlhej dobe, čo si pýtam od otca povolenie na to, s kým chcem stráviť čas.

„Počkaj do pondelka,“ požiada.

„Počkám,“ súhlasím. Tak malý ústupok si odo mňa otec určite zaslúži.

Vybehnem do svojej izby a ľahnem si na posteľ. Takmer okamžite zvieram v ruke mobil. Vytočiť Damiánove číslo mi už trvá o niečo dlhšie.

Zodvihne skôr, ako začujem zazvonenie.

„Ahoj, Luky,“ pozdraví. V hlase má náznak napätia a zároveň nehy.

„Ahoj,“ usmejem sa už len preto, že ho počujem. Nedokážem si pomôcť. „Si v poriadku? Ako to dopadlo s Berkym? Nestalo sa ti nič?“

„Hele, ty zvědavče, na tohle všechno se chci ptát já, to jsi mě s těma otázkama předběhl,“ zasmeje sa. „Každopádně Berky se ukázal jako docela chápavej, celkem rychle mu pointa mýho sdělení došla. Tobě, a řekl bych, že případně i dalším tvým spolužákům, na který si ještě mohl dělat zálusk, už dá pokoj.“

Viac nepovie a ja zaváham, či mám naliehať, aby to rozvinul, ale usúdim, že mu teraz nejaké odpovede dlhujem ja, i keď som mu ešte ani nedal šancu, aby sa spýtal.

„Otcovi som všetko povedal, síce to nechápem, ale bol na mňa fakt dobrý. Podmienečne ma vylúči, anuluje mi známky z tvojich predmetov a pôjdem na komisionálne preskúšanie, ale schváli mi individuálny študijný plán, tak to určite zvládnem.“

„No tak bezva!“ poteší sa Damián. „S učením na to přezkoušení ti samozřejmě pomůžu, neboj.“

Čaká ma to najťažšie.

„No ale…,“ zaváham. „V pondelok… by ťa chcel… vidieť,“ vysúkam zo seba.

„S tím samozřejmě počítám. Bylo by dost divný, kdyby nechtěl.“

„A vieš…“ Zhryziem si peru. Vôbec netuším, ako mu to povedať. A ani, čo všetko mu povedať. Nechcem ho ovplyvňovať. Nechcem, aby mal pocit, že mi jeho rozhodnutie ublíži. I keď mi samozrejme ublíži. Som do neho zamilovaný a odtrpím si každú sekundu bez neho.

„Luky, no tak, vyklop to.“

„Ja… zajtra nemôžem prísť na naše rande,“ vypadne zo mňa niečo úplne iné. „Otec nechce, aby… proste by bol rád, keby sa s tebou najprv porozprával.“

„To chápu,“ zareaguje okamžite. „Přijde mi logický, že po tom všem, co se od tebe dověděl, si spolu nejdřív musíme promluvit my dva.“

„Ďakujem,“ šepnem a do očí sa mi natlačia slzy. Damián je dokonalý. Nezaslúži si akékoľvek problémy.

„Luky, ty brečíš?“

Pokrútim hlavou, ale hneď si uvedomím, že ma nemôže vidieť.

„Nie, len… možno trochu. Ja… len…“

„Ale no tak, nebuď smutnej… Tak se uvidíme o pár dnů později, o nic nejde. Nebo ty se bojíš, co mi tvůj táta v pondělí řekne? Asi o mně nemá nejlepší mínění, co?“

„Nevyhodí ťa,“ vyhŕknem. Musí vedieť, že o prácu nepríde. „Len… spolu už nebudeme môcť chodiť,“ dodám a rýchlo si tvár prikryjem vankúšom, aby nepočul môj vzlyk.

Na chvíľku sa odmlčí a potom sa opýta.

„Říkal, že si to nepřeje…?“

„Nie priamo takto…, ale vravel, že pokiaľ chceš ďalej zostať na našej škole, tak spolu nemôžeme chodiť.“

„To jsme přece věděli dopředu, proto jsme to taky tajili… No, tak si prostě najdu práci jinde. Teď už můžu, když vím, že ti po mým odchodu nebude hrozit propadnutí z matiky.“

To by si kvôli mne urobil? pomyslím si.

„Ale prečo by si… toto je dobrá škola a…“

„Achjo, teď bych tě strašně moc chtěl obejmout,“ preruší ma. „Luky, ty si myslíš, že s tebou chodím jenom proto, abych měl čím zabít volnej čas…? Tak to přece není. Mně na tobě záleží, mnohem víc než na jednom konkrétním pracovním místě… Ale tohle si povíme až osobně, jo? Takhle přes telefon to… Prostě některý věci se líp říkají z očí do očí…“

Rozbúcha sa mi srdce. Láskou.

„Poriadne si to premysli,“ šepnem.

„Tohle zrovna není něco, o čem by pomohlo přemýšlet,“ zasmeje sa. „Tak už se usměj…“

Poslúchnem ho, musím. Zrazu vôbec nedokážem byť smutný. Miesto úsmevu však moje pery vypustia divný zvuk.

Štikútnem.

Sakra.

Damián sa znovu rozosmeje.

„Asi na tebe momentálně myslím až moc intenzivně.“

„Alebo je to z toho vína, čo som mal,“ skonštatujem. „Dal som si s otcom jeden pohár,“ dodám, aby som mu to vysvetlil.

„Já měl zase s Jurajem pivo,“ povie.

„Iba jedno?“ zaujímam sa zo srandy. „Pán učiteľ Lacko zvládne určite aj viac.“

„Víš, co je zvláštní?“ uchechtne sa Damián. „Že mýmu nejlepšímu kámošovi vykáš.“

„No to preto, že je hrooozne starý,“ neodpustím si podrýpnutie.

„Značím si… Tuhle tvou poznámku si spolu ještě vyřídíme, s tím počítej!“

V podobne dobrej nálade náš rozhovor pokračuje ďalšiu pol hodinu. Rozlúčime sa, až keď Damiánovi utečie zívnutie. Poprajeme si dobrú noc a ja sa zadívam sa na strop. Cítim úľavu. Akoby zo mňa všetko spadlo.

Konečne.

Pár minút sa tým pocitom opájam a potom si na mobile vyhľadám ďalšie číslo. Také, na ktoré volávam už od detstva. Ešte jeden človek v mojom živote si zaslúži pravdu. Jakub.