Spočítaj mi to (4.) – Rovnice doučování

Luky

V utorok po škole som dosť nervózny. Každých pár minút pozerám na hodinky. Na doučovaní mám byť o štvrtej. U matikára doma. Lenže som prišiel v značnom predstihu, a tak už od tretej sedím v najbližšej kaviarni pri jeho paneláku.

Utešujem sa tým, že je to vždy lepšie, akoby som mal meškať. Pokojne by sa potom mohlo stať, že by si toto moje doučovanie rozmyslel. A to si vážne nemôžem dovoliť.

Desať minút pred štvrtou vyjdem z kaviarne, zhlboka sa nadýchnem a prebehnem cez cestu k tomu správnemu vchodu. Na zvončekoch vyhľadám učiteľove priezvisko. Karas. Žiadne tituly. Chvíľu počkám a dve minúty pred štvrtou zazvoním.

„Ano?“ ozve sa z interkomu.

„Dobrý deň, to som ja…, Lukáš Navarský, prišiel som na… no… za vami na to…“

Dlhšie ma koktať nenechá.

„Jasně, pojď. Bydlím v šestým patře,“ preruší ma. Hneď ako dopovie, pípnu vchodové dvere a ja ich pohodlne otvorím.

Bez rozmýšľania zamierim ku schodom. Až na piatom poschodí si uvedomím, že to nebol úplne geniálny nápad. Na šieste poschodie vychádzam mierne zadýchaný. Hneď si všimnem pootvorené dvere a o sekundu sa v nich objaví aj môj učiteľ.

„Ahoj,“ pozdraví. „Schody? Zajímavá volba!“

„Nevedel som, čo ma čaká,“ priznám popravde. „Všetci z môjho okolia bývajú v dome a…“ V tom momente si uvedomím, čo to trepem, a tak radšej rýchlo zmením tému. „Dobrý deň, prišiel som na to doučovanie.“

„To přece vím,“ usmeje sa. „Pojď dál,“ odstúpi od dverí, aby som mohol vojsť. „Našel jsi to tu v pohodě?“ spýta sa, kým sa v predsieni vyzúvam.

„Našiel. Popísal ste mi to v správe úplne prehľadne. Ďakujem vám.“

„Super,“ poteší sa a zavedie ma do kuchyne spojenej s obývačkou. „Dáš si něco na pití? Kávu, džus nebo colu?“

„Nie, ďakujem,“ odmietnem. Z kaviarne som úplne naliaty. Skôr sa bojím, že si u neho budem musieť odskočiť.

„Tak mi dej vědět, kdyby sis to rozmyslel,“ ukáže na miesto pri stole. „Sedni si, kam chceš, a udělej si pohodlí,“ požiada. „Jenom si udělám kafe a hned začneme.“

Vyberiem si náhodne jednu zo stoličiek a posadím sa. Za dve sekundy si nenápadne presadnem tak, aby som mal za chrbtom stenu. Nie som si úplne istý, prečo som to urobil. Asi si na druhej stoličke pripadám bezpečnejšie, keď vidím na celú miestnosť. Rýchlo kmitnem pohľadom k učiteľovi a dúfam, že si robí kávu, ale on sa miesto toho díva na mňa. Prekvapivo sa na mne nesmeje. Vyzerá, ako keby premýšľal.

„Lukáši, chtěl bych, aby ses tu cítil aspoň trochu příjemně. Takže se domluvíme, že kdykoliv bys měl nějakej problém, hned mi to řekneš, ano? Aby tohle naše doučování fungovalo, musíme být navzájem upřímní. Pro mě je to taky poprvý, co se chystám doučovat někoho s tvou poruchou učení, a tak se ti hned přiznám, že včera večer jsem měl dlouhej hovor s tou svou kamarádkou. Víš, s tou, co k ní půjdeš na ty testy.“

Prikývnem, aby vedel, že ho počúvam.

„Poradila mi, co by ti mohlo pomoct, ale je to hodně i tom, co ti sedne. Takže to budeme zkoušet – a budu potřebovat tvou zpětnou vazbu… Mimochodem už sis vybral termín, kdy půjdeš na ty testy? Výsledky z nich nás totiž pak taky můžou dost nasměrovat…“

„V piatok,“ odpoviem. „Bola možnosť ísť aj zajtra, ale vymeškal by som veľa hodín zo školy a nevedel som…,“ zaváham. Nechcem mu vešať na nos, že by som tie vymeškané hodiny musel vysvetľovať otcovi, a nenapadla ma žiadna poriadna výhovorka. Za to v piatok mi dali taký termín, že budem chýbať len na poslednej hodine, a to sa vyhovorím na bolesť hlavy. Niekedy mávam migrény.

„Jasně, chápu,“ nenúti ma pokračovať a konečne zapne kávovar. Pre mňa je to pokyn, aby som poobzeral po jeho byte. Alebo aspoň tej časti, ktorú z neho vidím. Nechcem nijako sliediť, len som zvedavý.

Najprv prebehnem pohľadom stôl. Papiere chápem, na niečo budeme musieť písať. Len mám pocit, že by nám k nim stačili ceruzky, prípadne perá. Miesto toho je na stole veľké množstvo farebných fixiek.

Prestanem sa nad tým zamýšľať. Možno to ani nie sú veci na moje doučovanie. Radšej kmitnem pohľadom do rohu miestnosti. Chvíľu si nie som istý, na čo sa pozerám, ale potom spoznám ďalekohľad. Taký ten veľký. Na stojane. To mu je v meste na čo?

V momente ma napadne, že s ním asi sleduje susedov, ale našťastie tú myšlienku nestihnem rozvinúť, pretože si učiteľ položí na stôl kávu a sadne si na voľnú stoličku vedľa mňa.

Doteraz som si myslel, že mu niečo v byte pekne vonia, ale keď je v mojej blízkosti, tak si uvedomím, že to vonia on. Sviežo a mužne.

Nádhera.

Sakra, na čo to myslím?

„Takže,“ začne a okamžite mi tým vyženie z hlavy divné myšlienky. „Dnes jsme ve škole začali se stereometrií, konkrétně jsme probírali lineární útvary v prostoru. Nechtěl jsem tě přivádět do rozpaků tím, že bych tě chodil kontrolovat, takže mi budeš muset říct teď, jestli jsi z toho něco pochytil…“

Pokrútim hlavou a pozriem na svoje ruky. Tá hodina bola utrpenie. Absolútne som nestíhal vnímať, čo nám tam vysvetľoval. Pritom som mal pocit, že ide o dosť pomalšie ako Berky. Vlastne to určite vysvetľoval aj zrozumiteľnejšie. Spolužiaci si jeho spôsob učenia cez prestávku pochvaľovali.

„Nevadí, tím se netrap. Začneme tedy úplně od začátku,“ prisunie k sebe jeden papier a niekoľko farebných fixiek. „To, co vyzkoušíme úplně nejdřív, je barevný značení. Mělo by ti to pomoct vizualizovat a organizovat informace.“

Vezme do ruky najprv modrú fixku a nakreslí rovnú čiaru.

„Toto je souřadnice x.“ Uchopí ďalšiu fixku, tentoraz červenú. „Toto je souřadnice y.“ Roztiahne od seba palec s ukazovákom na ľavej ruke a prstom druhej ruky prejde po ich líniách. „Palec je souřadnice x, ukazováček y. V duchu jim přiřaď barvy, jaký vidíš na papíru. To ti pomůže zapojit i jinou část mozku, víš, protože centrum barev je jinde než to matematický…“ Pozrie na mňa a ja prikývnem. Vezme do ruky zelenú fixku a vyznačí súradnicu z. „Tahle souřadnice z toho utvoří prostor.“ Medzi svoj palec a ukazovák našikmo priloží pero, aby mi to názornejšie ukázal. „Pořád si drž v hlavě ty barvy.“

Plynule pokračuje ešte niekoľko minút a ja s prekvapením zisťujem, že mi to, čo hovorí, naozaj dáva zmysel.

Dokonca dokážem všetko po ňom zopakovať, keď ma o to požiada.

„Skvěle,“ pochváli ma. „Teď přejdeme k vzájemným polohám přímek.“ Z farieb, ktoré ostali na stole, si vyberie fialovú a oranžovú a usmeje sa na mňa.

Aj ja sa na neho usmejem, pretože síce nerozumiem, ako je to možné, ale tento spôsob vysvetľovania na mňa naozaj zaberá. Sám by som sa tie informácie snažil pochopiť minimálne týždeň.

„O kousek pokročíme,“ povie a o chvíľu na papier pribudnú ďalšie farby a mne do hlavy nové informácie.

Učiteľove vysvetľovanie prerušujú len jeho žiadosti, aby som mu zopakoval, čo som sa naučil. Pokiaľ niečo hneď nepochopím, tak mi to znovu ukáže a ubezpečí sa, že mi je to jasnejšie.

Úplne zabudnem na čas. Na hodinky sa pozriem, až keď mu preskočí hlas. Je tesne po piatej.

„Musím si něčeho loknout,“ postaví sa a prejde ku kuchynskej linke. „Dáš si něco?“

Na chvíľu zaváham, ale potom si spomeniem na jeho slová, ktoré mi venoval hneď, ako som prišiel.

„Vodu, ak môžem. Ale najprv by som si potreboval odskočiť, ak by to nevadilo.“

„V předsíni doprava,“ naznačí mi rukou smer. „Vodu máš fakt rád, nebo je ti hloupý si říct o něco jinýho?“ spýta sa.

„Mám vodu naozaj rád.“

Na toalete sa zdržím len pár minút a hneď sa vrátim. Na stole ma už čaká pohár s vodou a druhý drží Karas v ruke.

„Dal jsem si taky, abych ti nezáviděl,“ natiahne ku mne pohár, akoby si chcel štrngnúť, a hneď sa napije.

Uvoľnene sa rozosmejem. Popravde ani nechápem, prečo mi jeho slová prídu také vtipné, ale nedokážem si pomôcť.

„Prepáčte,“ poviem, keď sa konečne upokojím.

„Není co! Jsem rád, že jsem tě pobavil,“ vezme do ruky fixku, „ale teď zkusíme ještě kousek probrat, protože bych chtěl, abychom zvládli i vypočítat nějaký příklady, abys měl ve čtvrtek na další hodině matiky aspoň nějakej základ.“

S mojim chápaním príkladov je to bohužiaľ o niečo zložitejšie. Učiteľ mi všetko farebne značí aj v nich a ja som si istý, že to pomáha, ale aj tak mi to ide pomaly. Sám som na to zvyknutý, ale každú chvíľu očakávam, že trpezlivosť stratí on.

Nestratí ju, ani keď sa začne stmievať. Ani potom, ako sa úplne zotmie.

Vysvetľovať prestane až v momente, ako si nechtiac povzdychnem. Úplne cítim, ako sa už nedokážem sústrediť.

„Máš dost, co?“ pozrie na hodinky. „Není se co divit, už to řešíme skoro tři hodiny.“

„Prepáčte, ja len…“

„Neomlouvej se, že jsi unavenej,“ preruší ma. „Umím si představit, jak je to pro tebe náročný.“

„Pre vás to musí byť oveľa náročnejšie, keď mi to musíte vysvetľovať,“ pozriem na svoje ruky. Síce to doučovanie bolo príjemné a mám pocit, že som sa naozaj veľa naučil, ale zrazu cítim len hanbu. Za to, že sa to neviem naučiť sám. A za to, že ho oberám o čas.

„To vůbec neřeš. Okej, takže pro dnešek končíme – a budeme pokračovat pozítří,“ postaví sa a ja to pochopím, že by som sa mal postaviť tiež.

Musím si trochu pretiahnuť chrbát. Poslednú hodinu som sa asi už neprirodzene hrbil.

„Ďakujem vám, a mohol by som… no… nemohol by som vám za to doučovanie aspoň zaplatiť?“ spýtam sa.

Karas povytiahne obočie.

„Lukáši!“ osloví ma a ja podľa jeho tónu spoznám, že to by som teda určite nemohol. „Takže se tu sejdeme zase ve čtvrtek, platí? Čas ti vyhovuje…?“

„Určite,“ prikývnem, prejdem do predsiene a začnem sa obúvať.

„Okej. Nech si tohle všechno zatím takzvaně trochu uležet – a uvidíme, co to udělá. Kdybys měl dojem, že to zas až tak nápomocný nebylo, tak mi ve čtvrtek řekneš a zkusíme vymyslet něco jinýho.“

„Veľmi mi to pomohlo,“ poviem úprimne. „Naozaj ďakujem a… dovidenia,“ otvorím dvere.

„Ahoj,“ usmeje sa na mňa.

Nechcem, aby kvôli mne čakal, kým príde výťah, a tak si zopakujem cestu po schodoch. Tentokrát zbehnem dole. Je to o dosť jednoduchšie ako ísť hore. A rýchlejšie.

Na ulici sa zhlboka nadýchnem.

Sakra, tie farby mi fakt pomohli.

Damián

Když příští pondělí vycházím spolu s několika dalšími kolegy ze zasedačky, vyčerpaně mrknu na hodinky. Bude sedm, hmm… To se nám to rokování s ředitelem dost protáhlo! Svolal si mě plus kolegu a kolegyni, co mají taky na starost matiku a fyziku, pak ještě zástupkyni, a dokonce i slovenštinářku, která tu zároveň dělá psychologickou poradkyni, aby s náma všema dle svých slov dopreberal tú kauzu Berky. Chtěl znát naše názory na to, jestli se podle nás mezi studentama neskrývá ještě nějakej další podvodník… Všichni jsme se shodli, že z výsledků z přezkoušecích písemek nic takovýho nevyplývá, bylo ale vidět, že ředitelovi to celý leží na srdci víc, než jak by se na první pohled mohlo zdát. Začal pak filozofovat, jestli takových pedagogů nemůže být na škole víc a jak by se to případně dalo odhalit a „utnout v zárodku“… Byla to dost výživná debata, i když podle mě si k ní mohl rovnou přivolat celej učitelskej sbor, protože tohle není problém, kterej by nutně souvisel jenom s matikou a fyzikou. Na druhou stranu, to bysme tam pravděpodobně seděli až do noci.

Měl jsem původně v plánu si jít zaplavat a dát si trochu do těla, ale sám sobě musím přiznat, že už se mi nechce. No ale sauna by možná nemusela být špatná… Podle oběžníku, co mi přistál v mailu minulej týden, jsou jak bazén se saunou, tak i místní fitko v provozu každej den až do osmi, takže to si tam ještě ztuhlý svaly prohřát stihnu.

Šatna zeje prázdnotou a celkově tu panuje až podezřelý ticho. Nedá mi to a na bazén a pak i do fitka aspoň nakouknu… No fakt, nikde nikdo! Místní studenti asi zrovna neholdují sportu, usměju se sám pro sebe. Vezmu si z poličky čistý prostěradlo, a i když bych asi nemusel, protože to vypadá, že budu mít i saunu celou jenom pro sebe, omotám si ho kolem pasu.

No – a nakonec je dobře, že jsem to udělal! Protože i v tom příjemným přítmí, který v kabině finské sauny panuje, si hned všimnu, že na horní lavici v rohu někdo sedí. Někdo nahej – protože hned po mým příchodu si přes klín začne spěšně přehazovat volnej kus prostěradla.

„Pěknej večer,“ pozdravím a zamířím na druhej konec té stejné lavice; bohužel tohle druhý patro je tu jenom jedno.

„Dobrý…,“ ozve se z rohu – a já se k té tmavé postavičce překvapeně otočím.

„Lukáši, to jsi ty? Nepoznal jsem tě…“ Bodejť taky jo, když místo toho svýho typickýho rozcuchu má vlasy buď ještě mokrý z bazénu, nebo zpocený odsud ze sauny, takže jeho silueta vypadá jinak. „Popravdě jsem myslel, že už tu nikdo nebude,“ prohodím, zatímco si prostěradlo rozkládám tak, abych se mohl zády opřít o stěnu a nohy si natáhnout, dnes teda směrem k Lukášovi; je to moje nejoblíbenější saunovací poloha… „Teda úplně původně jsem si myslel, že tu naopak bude víc lidí, a dost mě překvapilo, že jsou bazén i fitko prázdný,“ brebentím, i když Lukášovi jsou mý myšlenkový pochody pravděpodobně úplně putna.

„Chodí sem dosť ľudí, ale skôr hneď po vyučovaní. Takto večer ste už skôr výnimka,“ podělí se o svý zkušenosti.

„Dobrý vědět,“ usměju se, když se konečně pohodlně uvelebím a taky si přehodím nevyužitou část prostěradla přes klín. Pak zakloním hlavu, zavřu oči a spokojeně se nadechnu toho horkýho, dřevem vonícího vzduchu.

„Ehm… nebude vám vadiť, keď tam nalejem ešte trochu vody?“ zeptá se Lukáš, a když na něj zvědavě zamžourám, kývne hlavou k vědru s vodou.

„Jasně že ne,“ ujistím ho, a tak opatrně sleze dolů, uváže si prostěradlo halabala kolem pasu a postupně nalije na rozpálený kameny dvě naběračky, zatímco se místností rozlíhá příjemný syčení. Bezděky zůstanu viset pohledem na jeho nahých, potem lesklých zádech… A taky na jeho pažích, na kterých je vidět, že Lukáš rozhodně není žádnej nadšenec do posilování, přesto je ale pastva pro oči pozorovat jeho napínající se svaly, když v levé ruce drží těžký vědro, ještě pořád víc než zpola naplněný vodou… Silou vůle od něj odvrátím hlavu a radši oči zase zavřu.

„Ještě by to chtělo kapku aromatickýho oleje,“ zamumlám, aby řeč nestála. „Třeba eukalyptovýho…“ Ačkoliv jsem to ale původně myslel tak, že by to jako provonělo místnost, tak moje hlava mi místo toho automaticky nabídne představu, jak si nějakej voňavej olej rozpatlávám v dlaních… a ty pak pokládám na Lukášova ramena… a začínám mu je jemně masírovat… Sám nad sebou si povzdychnu: kruci, Damiáne, kroť se trochu!

„Predtým tu nejaké oleje boli,“ přeruší Lukášův hlas mý podezřele hříšný myšlenky. „Neviem, či práve eukalyptus… Ale potom, ako niekoľkokrát zmizli, tak otec povedal, že ďalšie sa kupovať nebudú.“

Představa ředitelova nevěřícnýho pohledu, když mu školník už potřetí oznamuje, že tie voňavé blbosti sú zase preč, mě rozesměje.

„Zmizely?“ zopakuju po Lukášovi a pobaveně po něm loupnu očima, zrovna když se zase štrachá na svý už vysezený místo. „To jako že je někdo ukradl? Vidíš, to bych zrovna na soukromým gymplu nečekal!“

„No… predpokladám, že to, že vám niekto ukradne testy priamo z vášho kabinetu, ste tiež nečakali,“ nadhodí potichu, opře se loktama o kolena a zahledí se někam k zemi.

Užuž chci to téma nějakou stručnou poznámkou, že tak jsem to nemyslel, smést ze stolu, když mi dojde, že ho to asi pořád dost trápí.

„Nečekal,“ uznám tedy. „Tak jako bych nečekal, že dostanu místo po učiteli, kterýho vyhodili za to, že bral od studentů peníze za testy. A to ještě v tom lepším případě jenom peníze. A taky bych nečekal, že ve třeťáku potkám studenta, kterýmu doteď nikdo neřekl, že má poruchu učení… Lukáši, pusť to z hlavy, jo? Byla to celý nešťastná souhra okolností. Stalo se to. Omluvil ses. Vyřešili jsme to. Nemá smysl, aby ses tím pořád užíral. Všichni děláme chyby.“

„To robíme… Ale takéto?“

„I větší,“ ujistím ho s úsměvem.

Povzdychne si, na chvilku se odmlčí… a pak řekne jenom:

„Ďakujem.“

„Za málo,“ odpovím, a jelikož tím považuju konverzaci za ukončenou, zase se opřu hlavou o stěnu a zavřu oči.

Na chviličku zřejmě i zaklimbám, protože mě probere až vrzání dřevěných prken, jak se Lukáš sbírá k odchodu.

„Ja… už asi pôjdem, tak dobrú noc,“ otočí se ke mně.

„No, dobrou noc mi radši nepřej, nebo tu fakt usnu a do rána se tu upeču,“ rozesměju se. „Měj se.“

„Nebojte sa, po ôsmej príde školník na kontrolu, prinajhoršom vás zobudí. Tak sa majte, pekný večer.“

„Nashle zítra,“ dodám, než za sebou zavře prosklený dveře. Pak se ke mně donese ještě zvuk puštěný sprchy…

A to další, co slyším, je až školníkův hlas, haha.

Druhej den jdu každopádně do práce jako vyměněnej, ten odpočinek v sauně doplněnej pak doma dlouhým spánkem mě nabil spoustou energie – a neztratím ji ani v průběhu vyučování, a ani pak odpoledne, zatímco doma provádím cosi jako rychloúklid, než dorazí Lukáš na další doučko.

Zvonek zezdola se ozve přesně ve čtyři, až dostanu podezření, že Lukáš už hodnou chvíli stepuje dole a čeká na ten správnej okamžik, aby nepřišel ani brzo, ani pozdě… S usměvavým vrtěním hlavou mu bzučákem otevřu hlavní vchod a rovnou pootevřu i dveře do bytu.

„Ahoj, pojď dál,“ nakouknu pak z obýváku do předsíně, když se i přesto ozve zaklepání, zatímco v ruce držím kupičku knih, kterou chci ještě honem přemístit z obýváku do ložnice.

„Dobrý deň,“ prohodí a začne si rovnou sundávat bundu.

Do kuchyně pak vejde ve stejnou dobu, jako já za sebou zavírám dveře ložnice. Usměju se na něj, pokynu rukou ke stolu a užuž se chci zeptat, co mu mám nachystat k pití, když vytáhne z batohu malou krabičku a podá mi ji se slovy.

„Pán učiteľ, ja… no… niečo som vám doniesol.“

„Co to je?“ převezmu ji od něj – a překvapeně se zahledím na dárkový balení aromatických olejíčků. Eukalyptus, levandule a cedr… „Co blbneš?“ zvednu k němu oči.

„Tak, keď ste včera vraveli…,“ zadrmolí a malinko znachoví ve tvářích, pohledem ale neuhne. „A keď nechcete žiadne peniaze za to doučovanie…“

„No to nechci,“ zopakuju. „A asi jsem měl specifikovat, že nechci ani peníze, ani žádnej jinej úplatek…“

„Ale to nie je úplatok!“ zatváří se polekaně.

Automaticky k němu vztáhnu ruku a poplácám ho po rameni.

„Klid, dělám si srandu… Je to milý, opravdu, a děkuju, ale prosím tě, nedělej si škodu, jo? Myslím, že svý kapesný zvládneš utratit mnohem líp! Za to doučování mi nic nedlužíš. To spíš náš vzdělávací systém dluží hodně tobě.“

„Ale konkrétne vy mi nedlhujete nič,“ hlesne a sklopí oči.

„Lukáši, no tak, přestaň se tím pořád tak trápit. Jediný, nad čím máš momentálně dovolený přemýšlet, je stereometrie. Takže vezmi místo… A ještě předtím mi řekni, co si dáš k pití. Zase vodu?“

„Keby ste si náhodou robili zas kávu… tak by som si ju určite rád dal tiež,“ odpoví, zatímco si sedá na svou už oblíbenou židli zády ke zdi.

„Udělal bych ti ho, i kdybych sám chuť neměl,“ ujistím ho, „ale jo, dám si taky. Sladíš? Mlíko? Tahle mašina se nezdá, ale umí i lattéčko!“

„Tak asi to latté… Ale bez cukru, prosím.“

Zatímco nám připravuju nápoje, zapřemýšlím, jestli bych mu neměl navrhnout tykání. Možná by se tady necítil tak nesvůj, kdyby mezi náma nevězela ta bariéra student versus učitel, ale bral by mě spíš jako staršího kámoše, kterej mu chce něco vysvětlit… Na druhou stranu by mu to pak mohlo dělat guláš v hlavě při hodinách, a tak se nakonec rozhodnu, že ho radši nebudu mást. Zatím.

Pak už si sednu vedle něj, chvilku teda ještě probíráme, jak probíhaly ty páteční testy v diagnostickým centru a co z nich moje bývalá spolužačka vyvodila, a pak se pustím do vysvětlování toho, kde jsme ve čtvrtek skončili. Uděláme si akorát dvě krátký přestávky, jednu na doplnění tekutin a druhou na jejich odčerpání, když to tak řeknu, jinak nám to dost odsýpá, akorát že si nemůžu nevšimnout, že Lukáš tentokrát nějak podezřele ztrácí energii. Přitom ještě ve čtvrtek byl naopak nadšenej, sám od sebe mi začal povídat, jak mu tady tenhle novej přístup dost pomáhá a jak je mu všechno jasnější, bylo vidět, že z toho má sám dost radost…

„Jsem na tebe dneska moc rychlej? Přijde ti tahle látka těžší?“ zatápu, když se Lukáš po mým dotazu, jak by řešil další úlohu, nezvykle dlouho odmlčí.

„Nie, to nie,“ podrbe se fixou ve vlasech. „Iba, no… Tak asi… asi by som najprv vypočítal… ehm.“

„Jestli už jsi unavenej, necháme to na příště,“ nabídnu mu.

Nenápadně mrkne na hodinky.

„Nie, to je dobré, toto ešte dopočítam,“ zahuhňá, pak si otře čelo… a já si všimnu, jak má hřbet dlaně vlhkej od potu.

„Lukáši…?“ oslovím ho a počkám si, až ke mně dost neochotně zvedne pohled. Skelnej pohled. „Něco na tebe leze?“ zapátrám. „Nemáš horečku?“

„Nie,“ zavrtí hlavou, „to je… to je… iba mi asi začína migréna…“

„Iba?!“ vyjevím se. Pak natáhnu ruku a jemně vykroutím fixu z jeho držení, abych mu dal najevo, že dnešní doučování je u konce. „Poslyš, takhle to nepůjde.“

V očích se mu objeví náznak paniky:

„Čo nepôjde? Ale veď ste vraveli, že…“

„Klid!“ užuž k němu natahuju ruku, abych ho mohl konejšivě pohladit po paži, ale na poslední chvíli mi dojde, že to asi není zrovna žádoucí, ostatně už tak sedíme hodně blízko u sebe a nemuselo by mu to být příjemný, a tak ruku zase stáhnu a zároveň si od něj o kousek odsednu. „Chci tím říct, že nejsem žádnej vlkodlak, aby ses musel bát mi říct, že potřebuješ to doučování někdy zrušit, jasný? Neber tohle celý jako nějakej trest, kterej si musíš odpykat za každou cenu. Takhle to přece myšlený není.“

„Ja viem, ja len… nechcel som, aby ste… No tak dobre. Tak ja teda dnes už pôjdem, ak vám to naozaj nevadí,“ začne si skládat všechny popsaný papíry do batohu.

„No zase tak nespěchej, zařiď si nejdřív nějakej odvoz,“ mírním ho.

„Nepotrebujem odvoz, tá prechádzka mi spraví dobre,“ vyhrkne, zvedne se ze židle – a navzdory svým slovům zavrávorá a dlaní se přichytí stolu.

„Jasně,“ vyskočím na nohy, jemně ho chytnu pod ramenem a vmanévruju ho zpátky na židli, „to udělá – ale ne dneska. Nebuď tvrdohlavej a objednej si Ubera.“

S povzdychnutím si sáhne do kapsy pro mobil, já zatím odejdu k ledničce, odkud vytáhnu krabici s citronovo-zázvorovým džusem a skleničku mu naliju. Zároveň zhasnu světlo a nechám svítit jenom malou zářivku nad kuchyňskou linkou.

„Bude tu za dvanásť minút,“ oznámí mi Lukáš, když před něj skleničku pokládám.

„Fajn,“ vezmu to na vědomí. „Tak to do sebe zatím vyklop – je to takovej nakopávač, mně to na bolest hlavy pomáhá… No minimálně by to nemělo uškodit,“ usměju se na něj. Pak ještě přejdu k oknu a otevřu ho dokořán, ať se sem dostane čerstvej vzduch.

Pomalu si začnu sklízet věci ze stolu, když se Lukáš z ničeho nic ozve:

„To vážne odtiaľto tým ďalekohľadom vidíte nejaké hviezdy?“

Mrknu po něm a zjistím, že on upírá pohled k oknu, u kterýho trůní můj Celestron.

„Odtud ne, na pozorování vyrážím za město… Ale je milý, že tě rovnou napadly ty hvězdy a nepředpokládáš, že to tu mám přichystaný pro šmírování sousedů. Juraj, teda jako kolega Lacko si ze mě na tohle téma utahuje doteď… Zajímá tě astronomie?“ zavyzvídám.

„Len tak okrajovo,“ pokrčí rameny a ucucne si další doušek džusu. „A tí susedia ma tiež napadli,“ přizná. „Pardon.“

„Aha!“ rozesměju se. „Tak to je dobrý vědět – že když si sem příště zase pozvu někoho, koho zajímá víc literatura než fyzika, tak ať ten dalekohled radši rovnou schovám.“

Lukáš se pousměje, pak ještě chvilku mlčky kouká z okna, než se podívá na mobil – a začne se sbírat na nohy.

„Tak ja už vyrazím…“

„Jasně, jdeme,“ pokynu mu rukou k předsíni a zařadím se za něj. Lukáš se po mně jenom zmateně otočí, neřekne nic…

Ale když si pak v předsíni taky začnu nazouvat boty a natáhnu se na věšák pro bundu, už mlčet nevydrží:

„Ale… veď nemusíte chodiť so mnou. Ja tam v pohode dôjdem.“

„Vím, že nemusím,“ usměju se na něj, víc to nerozvádím. Hmátnu si pro klíče a pak otevřu dveře na chodbu.

Lukášovi to však v hlavě přesto vězí, protože zatímco čekáme na výtah, hlesne:

„Bojíte sa, že som si v skutočnosti žiadny odvoz neobjednal?“

Přemýšlivě se na něj zahledím.

„Tak tahle varianta mě vůbec nenapadla… Lukáši, já tě neberu jako nějakýho lháře a podvodníka jenom proto, že jsi mi jednou vlezl do kabinetu. Myslel jsem to vážně, že tuhle kapitolu považuju za uzavřenou, jasný? Za mě je mezi náma teď čistej stůl. A pokud ke mně budeš upřímnej a nebudeš na mě nic hrát nebo mě nezkusíš nějak podrazit, tak to tak i zůstane, okej?“

Lukáš jenom přikývne, pak sklopí oči… a zavtipkuje:

„Tak to aby som teraz dúfal, že tam ten Uber fakt bude stáť a že zase niekde nezablúdil…“

Rozesměju se, zatímco mu otvírám dveře právě dorazivšího výtahu:

„Budu to brát, žes to nemyslel tak, že bych bydlel v takovým zapadákově, kam ani řidiči s nejaktuálnější verzí map netrefí…“

„To nie je o tom, kde bývate, ale skôr o tom, ako majú nastavenú navigáciu,“ přidá se k mýmu smíchu, ale hned nato přimhouří oči a nenápadně usykne. Soucitně se na něj usměju, vím, jak bolest hlavy umí potrápit – a po zbytek cesty k autu už ho dalšíma řečma nerozptyluju.

„Tak ať je ti brzo líp,“ popřeju mu, když mu otvírám dveře pro spolujezdce. „A dobrou noc…“

„No,“ pousměje se, „dobrú noc mi radšej neprajte. Inak sa zobudím až ráno a budem musieť zaplatiť za stokilometrovú vyhliadkovú jazdu po meste.“

„Jedna nula, Lukáši,“ zazubím se na něj. „Tak teda pěknej večer.“

„Dovidenia,“ rozloučí se a pak už si vleze do auta a já za ním dveře zase zavřu.

Luky

Cestou v aute mám privreté oči. V učiteľovej prítomnosti som sa ešte dokázal ovládať, ale zrazu na to nemám silu. Potrebujem si ľahnúť, nadopovať sa liekmi a ideálne tú bolesť prespať.

Vystúpim pred domom, prejdem k vchodovým dverám a začnem hľadať kľúče. Dosť sa u toho navzdychám. Nakoniec sú presne tam, kde vždy. Čiže som buď zmätený, alebo priblblý. Jedno lepšie ako druhé.

Odomknem, v predsieni skopnem topánky, vyzlečiem si bundu a rovno zamierim k schodisku.

„Lukáš?“ ozve sa otcov hlas. Za pár sekúnd sa objaví v mojom zornom uhle.

„Ahoj,“ pozdravím.

„Mohol by si…,“ začne a potom na mňa poriadne pozrie. „Je ti zle?“ spýta sa.

„Bolí ma hlava,“ prikývnem. Je milé, že si všimol. Naposledy, keď som mal migrénu, tak ma zaskočil otázkou, či som opitý. Na druhej strane je to pochopiteľné. Asi aj teraz vyzerám ako po zlom fláme.

„Tak si choď ľahnúť, donesiem ti niečo na pitie. Lieky máš u seba?“

„Asi v nočnom stolíku,“ odpoviem a už na nič nečakám a vyjdem po schodoch. Pridŕžam sa u toho zábradlia. Točí sa mi totiž hlava. Síce to ešte nie je také zlé, aké zlé to určite bude, ale aj tak je to hrozne nepríjemný pocit.

Vo svojej izbe chvíľu zaváham. Najradšej by som si len ľahol, ale nakoniec sa prekonám, vyzlečiem sa a natiahnem si domáce tepláky a tričko. Až potom sa zvalím do postele.

Som fakt rád, že mi otec urobí pitie. Inak by som ešte musel absolvovať cestu do kúpeľne, aby som si mal čím zapiť tabletky. Takto si ich len vytiahnem zo zásuvky a čakám.

Za chvíľu za mnou príde. Neklope. Má obe ruky plné.

„Spravil som ti šumivé magnézium a zázvorový čaj,“ povie.

„Ďakujem,“ vytiahnem sa do sedu a vezmem si pohár s rozpusteným magnéziom. Zapijem si dve tabletky a zas si ľahnem. Otec zatiaľ otvorí okno dokorán, do difuzéra nakvapká pár kvapiek levanduľového oleja a zapne ho. Za chvíľu v izbe cítim príjemnú vôňu a poriadny chlad. Prikryjem sa perinou.

„Kde máš mobil?“ zaujíma sa otec.

Za normálnych okolností by to bola jednoduchá otázka. Lenže moja hlava má momentálne nejaký čudný večierok, a tak vôbec netuším, kde mám veci.

„Asi…,“ zaváham. To už otec našťastie chápe, že si musí poradiť sám, a zohne sa po rifle, ktoré som si nechal pri vyzliekaní na zemi. Mobil vytiahne z nich. Zaujímavé, čakal by som, že ho budem mať v bunde.

„Dám ti ho na nočný stolík, keby si niečo potreboval, tak mi zavolaj alebo len prezvoň, prídem,“ usmeje sa na mňa. Položí mi mobil, kam povedal, pozbiera aj moje zvyšné veci zo zeme a poukladá ich na stoličku, potom zavrie okno a sadne si ku mne na posteľ. „Mrzí ma, že ti je zle,“ šepne. Už tieto moje stavy pozná a vie, že keby rozprával nahlas, tak by mi rozdrapilo hlavu.

„Vyspím sa z toho,“ povzdychnem si. Nakloní sa ku mne a krátko ma objíme. Je to neuveriteľne príjemné. Už roky je to medzi nami málokedy takto… blízke. A to skutočne nemyslím len na fyzickú vzdialenosť.

„Ak by ti to neprechádzalo, vezmem ťa k doktorovi,“ potľapká ma po ramene a postaví sa.

Prikývnem, i keď si myslím, že to nebude treba. Raz za pár mesiacov ma chytí migréna. Mám lieky na predpis a tie mi vždy pomôžu.

Otec odíde z mojej izby a ja sa prepadnem do spánku.

Zobudím sa do úplnej tmy a príjemnej vône levandule. Skontrolujem čas na mobile a zistím, že sú štyri ráno. Rýchlo mobil zas vypnem. Svetlo z neho mi takmer vypálilo dieru do mozgu. Chcem zase spať, ale nejako okrajovo si uvedomím, že ma na mobile čakala správa. A že jej odosielateľ bol môj učiteľ. Uložil som si ho ako matikár. Vtedy som ešte nevedel, že by si asi zaslúžil niečo milšie.

Po chvíli sa prekonám a rozkliknem správu:

„Doufám, že ses dostal v pořádku domů a že ti brzo bude líp.“

Niečo na tej správe ma prinúti k úsmevu. On ma dosť často núti k úsmevu. V takom tom prekvapivo dobrom zmysle.

Zaváham, či mu mám odpísať. Na nič sa ma nepýtal. A ešte je aj hlboká noc. Lenže mi príde strašne neúctivé vôbec sa neozvať. Hlavne, keď sa ku mne pri mojom odchode správal tak starostlivo. Nakoniec sám seba presvedčím, že má určite vypnuté zvonenie a nezobudím ho. Správu si určite nájde až ráno, a tak napíšem:

„Ďakujem vám. Prišiel som v poriadku domov. Ten odvoz bol skvelý nápad. Už mi je trochu lepšie, ale do školy asi neprídem.“

Až keď správu odošlem, tak si uvedomím, že som sa mal asi krotiť. Vôbec neviem, prečo som sa tak rozpísal. Jeho to predsa nezaujíma.

Z omylu ma vyvedie jeho ďalšia správa. Mobil ma na ňu upozorní o pár minút.

„Tak to jsem rád, že je ti aspoň trochu líp. Určitě se doma radši vylež, škola ti neuteče.“

Prekvapene na tie slová hľadím. Najprv mi je ľúto, že som ho zobudil, ale potom sa aj tak usmejem, vezmem si ďalšiu tabletku a v okamihu zas spím.

Prespím takmer celú stredu.

Do školy idem až vo štvrtok. Aj to nad tým ráno váham. Necítim sa ešte úplne fit, ale nechcem poobede vynechať doučovanie, a tak sa musím unúvať aj do školy. Inak by sa otec dosť čudoval, kam potom poobede idem. Bežne sa totiž vyhováram, že som u Jakuba a učíme sa spolu.

V našej triede to vyzerá už z rána ako v cirkuse. Adam má zas svoju humornú náladu, a tak sa hneď pri príchode dozviem pár nových vtipov. Sú skvelé. Len sa na nich všetci smejú príliš nahlas.

„Prečo si ešte nezostal doma?“ spýta sa ma Jakub, keď vidí, ako sa pri každom výbuchu smiechu zatvárim.

„Za chvíľu sa začne skúšať,“ pošepkám mu. „Nesmiem o tie doučovania prísť.“

„To som rád. Len…,“ zasekne sa.

„Áno?“ posmelím ho.

„Známky si vďaka nim nezvládneš udržať,“ povie naklonený až k môjmu uchu.

Viem, na čo naráža. Sám som už nad tým rozmýšľal a skutočne nielen raz. Doučovania mi síce pomáhajú, ale nie sú zázračným liekom. Zatiaľ mi to pripadá tak, že by som vďaka nim mohol písomky zvládať na trojku. Ak budem mať veľké šťastie, tak na dvojku. Aspoň za predpokladu, že budem môcť nenápadne používať farebné fixky. Nenašiel som zatiaľ žiadny dôvod, prečo nie. V školskom poriadku nie je určené, čím môžeme písať, a vedľa mňa sedí Jakub, ktorému to nepríde divné. Ak by si to všimol ešte niekto iný, tak by som sa vyhovoril na nejakú blbosť. Pokojne by som ho odbil tým, že som teplý, a preto milujem dúhové farby.

Lenže ústne skúšanie nedám. Nebudem si môcť pred triedou dovoliť, aby videli, aký veľký mám s matikou problém, a už vôbec si nebudem môcť veci farebne značiť. Bolo by to príliš nápadné. A tak sa budem môcť len modliť, aby chcel učiteľ počuť aj nejaké poučky a nedal mi teda z ústnej odpovede rovno guľu. Príklad totiž určite nevypočítam. Ani to nebudem skúšať. Spolužiakom sa potom vyhovorím, že mi nebolo dobre. Podobne som to spravil, keď ma skúšal nečakane Berky a dal mi štvorku.

„Známky si určite neudržím,“ potvrdím Kubovi jeho slová. Potľapká ma po stehne. Je to také jeho upokojujúce gesto. Usmejem sa na neho, i keď mi do smiechu úplne nie je. Mne by trojka na vysvedčení vôbec nevadila. Nepotrebujem byť premiant. Lenže ako to, sakra, vysvetlím doma?

Rovnakú otázku si položím aj na hodine matematiky. Učiteľ podľa predpokladu začne skúšať. I keď zatiaľ len dobrovoľníkov. Prekvapivo sa medzi mojimi spolužiakmi nájdu. Je to od neho milé. Ako také upozornenie, že už to začína a máme sa učiť.

A ja sa učím. Nielen na doučovaniach, ktoré absolvujem poctivo každý utorok a štvrtok. Snažím sa aj doma, ale aj tak na každej hodine tŕpnem a čakám, kedy na mňa príde rad.

V tomto podivnom strese a napätí ubehnú tri týždne. Učiteľ zatiaľ vyskúša dve tretiny triedy. Ale mňa nie.

Mňa si asi necháva nakoniec. Ako takú čerešničku na torte.

Dosť zhnitú čerešničku. Dokonca z nej lezie červík.

Pozriem na hodinky. Sú takmer štyri, a tak zazvoním na zvonček s matikárovým menom. Pustí ma do vchodu. Na šieste poschodie sa vyveziem výťahom a rovno vojdem do jeho bytu. Nechal mi zase pootvorené dvere. Je to už taký náš zvyk.

„Ahoj,“ pozdraví ma. „Že ty jsi zase čekal, až budou přesně čtyři?“ spýta sa.

„Dobrý,“ vyzujem sa. Vyzliekať sa nemusím. Nemám bundu. Vonku sa s koncom marca nenormálne oteplilo, a tak som prišiel len v mikine. „No… možno,“ pripustím, že to tak naozaj bolo.

„Lukáši,“ ohriakne ma tónom hlasu. „Vždyť už jsem ti říkal, že nemusíš. Přijď, jak ti to vyhovuje.“

„Nabudúce sa pokúsim na to myslieť,“ sľúbim, ale trochu sa u toho uškrniem. Viem už vopred, že si nebudem môcť pomôcť a zase počkám na presný čas.

Učiteľ podvihne obočie, ale za sekundu ma už obdarí úsmevom.

„Jo ty se možná bojíš, že se na člověka měním přesně ve čtyři…“

„Z vlkodlaka?“ zažartujem.

„Nebo z upíra,“ pridá sa ku mne.

„Ten je z vás až v noci,“ vyletí zo mňa, ale potom na neho pozriem, či som už neprestrelil. V poslednej dobe sa bavíme stále viac uvoľnene, ale aj tak ma niekedy zarazí, čo všetko zo mňa pri rozhovore s ním vypadne. Dokonca aj moja myseľ ho už nazýva často krstným menom. Damián.

„To je fakt. Tak to radši rychle začneme, než se setmí. Máš štěstí, že už se změnil čas, máme hodinu k dobru,“ zasmeje sa. „Co si dáš na pití?“

„Vodu, prosím,“ sadnem si na svoju obľúbenú stoličku. Na stole na mňa zas čaká sada fixiek. Stále pokračujeme rovnakou metódou. Aj testy u učiteľovej kamarátky potvrdili, že to je pre mňa najvhodnejšie. Vyšlo mi totiž, že mám skvelú vizuálnu pamäť.

Damián mi podá pohár s vodou a sadne si vedľa mňa. Zase krásne vonia. Je to rovnaká kolínska, akú z neho cítim vždy. Úplne mám niekedy chuť nakloniť sa k nemu a poriadne sa tej vône nadýchnuť.

„Lukáši,“ osloví ma. „Tady jsem ti vybral jeden příklad,“ prisunie ku mne papier. „Chci, ať ho vypočítáš – a komentuješ každej krok.“

Prekvapene na neho pozriem. Takú požiadavku som od neho ešte nedostal. Zvyčajne hovorím nahlas len to, čo uznám sám za vhodné. Prípadne odpovedám na jeho otázky.

„Dobre,“ súhlasím. Nedovolil by som si nesúhlasiť. Vážim si, že mi venuje svoj čas, a predpokladám, že má dôvod, prečo to po mne takto chce. Vezmem do ruky farebné fixky a začnem. Celý postup komentujem presne tak, ako mi kázal. K výsledku sa dopátram až po desiatich minútach, ale po jeho prikývnutí viem, že je správny.

„Ještě jeden, stejnej postup,“ podá mi ďalší papier. Tiež už je na ňom napísané znenie príkladu. Počúvnem, i keď ma na jazyku tlačí otázka, prečo volí dnes tak odlišný postup. Zvyčajne pri riešení príkladu spolu komunikujeme a radí mi vždy, keď sa niekde zaseknem. Tentokrát mi neporadí ani raz. Dokonca ani vtedy, keď spravím chybu a chvíľu mi trvá, kým ju po sebe opravím. S výsledkom som ale nakoniec spokojný a vôbec mi nevadí, že celý môj postup farebnosťou pripomína omaľovánku.

Učiteľ je viditeľne spokojný tiež.

„Super,“ pochváli ma. „Věděl jsem, že to zvládneš. Takhle nějak by vypadalo tvoje zkoušení, kdybys měl individuální studijní plán. Měl bys na to tolik času, kolik potřebuješ, a navíc bys nemusel odpovídat před celou třídou, abys nebyl pod takovým tlakem. Byl bys u toho jenom ty a tvůj učitel. Což jsem v našem případě já.“ Vezme oba papiere s mojimi výpočtami, zloží ich na polovicu a podá mi ich. „Kdyby tohle bylo tvoje zkoušení, dostal bys z něj za jedna. Nevidím důvod, proč bys nemohl dostat jedničku i ve skutečnosti. Takže z těchto dvou příkladů tě za týden vyvolám. Budu se ptát i na nějaký poučky, který k tomu patří, ale předpokládám, že ty dopředu vědět nepotřebuješ.“

„Nepotrebujem,“ poviem, prevezmem od neho oba papiere a až potom mi úplne dôjdu jeho slová. Je to pre mňa nečakaný šok. Vedel som, že mi pomôže s doučovaním. Ale toto? Nikdy ani len nenaznačil, že by bol ochotný pomôcť mi ešte viac… takto extrémne viac. „Ja… to… myslíte vážne?“ nechápem.

„Myslím,“ usmeje sa.

„Ale… to je… ja vás nechcem ťahať do takého… podvádzania,“ vykokcem.

„Poslyš, nebudu ti lhát. Věděl jsem od začátku, že jenom doučování nebude stačit, aby sis udržel jedničky. A nějakou dobu jsem si nebyl jistej, jestli ti mám pomoct i nějak… víc. Jenže po tvých diagnostických testech a po těch společných hodinách vidím, že děláš všechno pro to, aby sis ty dobrý známky zasloužil. Jedinej problém je v tom, že nemáš ten individuální studijní plán. Na ten je ale už z různých důvodů pozdě.“

Dôvody našťastie nešpecifikuje, i keď obaja vieme, že hovorí o mojom kupovaní písomiek od Berkyho.

„Proto jsem se rozhodl takhle,“ pokračuje. „A nepovažuju to za žádný podvádění. Podobným způsobem tě nechám psát i písemky. Vůbec ti s nimi nebudu pomáhat, jenom ti na ně dám víc času. Přesněji ti na ně dám dvojnásobek času. Tolik doporučili po diagnostických testech a přesně tolik by bylo uvedeno i v tom individuálním studijním plánu, kdybychom ho mohli nechat schválit.“

Odmlčí sa a ja viem, že by som mal niečo povedať. Len vôbec nenachádzam správne slová. Čo povedať človeku, ktorý ma svojim rozhodnutím zachránil? Vďaka nemu nebudem musieť doma nič vysvetľovať. Nebudem musieť obhajovať zlé známky. Ale hlavne v otcovi nevzbudím žiadne podozrenie. Žiadny dôvod, aby zas začal vyšetrovať Berkyho kauzu.

Ako sa za také niečo dá vôbec poďakovať? A tak nad tým vôbec nerozmýšľam. A proste urobím to jediné, čo v tej chvíli urobiť naozaj chcem. Nakloním sa k nemu a objímem ho. Rýchlo a krátko, ale aj tak úplne stuhne a ja si v tom momente uvedomím, že sa to vôbec nehodilo. Že to nie je môj kamarát.

„Sakra, prepáčte, ja…“

„Není co,“ preruší ma. „Mám radost, že tě to potěšilo.“ Pošúcha sa po predlaktí, oblečené má len tričko a ja si všimnem, že má zimomriavky.

Najhoršie je, že ja ich mám tiež. Len ich pod mikinou nie je vidieť.

„Uvařím si kávu, nechceš taky?“ postaví sa, znie trochu neisto. Príde mi to, akoby sa v jeho hlase odrážalo presne to, čo aj ja cítim.

Zvláštne rozpaky.

„Prepáčte,“ ospravedlním sa znovu. „Trochu ma to rozhodilo a… nevedel som…“

„Lukáši,“ preruší ma. „Nemáš se za co omlouvat, vážně. Náhodou to bylo milý! Takový mile bezprostřední, víš? A co to kafe?“

„Nie, ďakujem, stačí mi voda,“ kmitnem pohľadom k stále takmer plnému poháru. Rovno sa z neho napijem, aby som viac nemusel rozprávať.

Učiteľ si spraví svoju kávu a vráti sa ku mne.

„Tak se do toho pustíme. Dnes bych se chtěl trochu víc věnovat příkladům z fyziky, jestli nemáš nic proti. Zkoušet sice budu jenom z teorie a ta ti problémy nedělá, ale do písemky chci dát i nějaký příklady.“

„Budem rád, ak si to so mnou prejdete,“ prikývnem. Poučky a vzorce v podstate viem, ale príklady sme zatiaľ preberali len na jednom doučovaní a určite si ich rád zopakujem.

Najbližšie dve hodiny spolu počítame. Je až neuveriteľné, ako s ním ten čas beží. Skončíme až v náš obvyklý čas. Tesne pred siedmou.

Domov idem pešo. Jednu ruku mám vo vrecku a dotýkam sa dvoch papierov s príkladmi. Papierov, ktoré úplne všetko menia.

Damián

Pátek, dvě hodiny. Nejlepší část týdne, jak by mi jistě dala za pravdu většina našinců, kdybych se jich šel vyptávat s dotazníkem v ruce. K čemuž se ale nechystám, naopak – na páteční odpoledne mám úplně jiný plány! Plány, který pokud možno nezahrnují žádný jiný lidi. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem až takovej samotář, ale po týdnu stráveným mezi stovkama štěbetajících studentů to moje učitelský já po samotě vždycky přímo křičí. Jo, to neučitelský já by naopak bralo někoho, ke komu by se mohlo na chvilku přitulit, ale to už je zase jinej příběh.

Když scházím po schodech do suterénu, doběhne mě Juraj.

„Naozaj si si to nerozmyslel? To fakt ideš ešte plávať?“ zeptá se a tváří se u toho skoro tak zhrozeně, jako kdyby sloveso plávať nahradil větným spojením prekladať vlastnými rukami tonu uhlia.

Zacukají mi koutky.

„Vážně sis to nerozmyslel? Vážně si se mnou nejdeš zaplavat?“ zapitvořím se.

„Nejdem – a myslím to dobre, dobre pre teba! Ešte by som sa tam utopil a mal by si ma na svedomí. V piatok poobede som schopný všetkého možného, len nie akéhokoľvek športového výkonu.“

„A co ta sauna?“ lákám ho.

„Tú by som niekedy mohol skúsiť, ale nie dnes,“ poplácá mě po zádech. „Takže sa uvidíme zajtra?“ ujišťuje se.

„Jasně, počítám s tím,“ přikývnu. Juraj totiž zítra slaví narozky, takže zamluvil v jednom klubu salonek a hodlá to roztočit v trošku větším stylu.

„Super, teším sa! Tak sa maj – a pozdravuj kolegu Jarábka!“ zamrká na mě ještě.

„Radši už fič,“ poradím mu s úsměvem a to poplácání po zádech mu oplatím.

Učitel Jarábek je totiž tělocvikář a je to jedinej z mých kolegů, s kým se na bazéně občas potkáme. Odhadem mu může být tak o deset let víc než mně a své profesi teda dělá fakt čest, protože pozorovat jeho namakanou postavu, to je pastva pro oči! Je ale zároveň taky ženatej, a jak mi nedávno říkal, do bazénu si po vyučování chodí nabrat síly, než se vrátí domů k asi tříletým dvojčatům… Juraj ale nikdy nezapomene spolu s významným pomrkáváním nadhodit, že nabírat síly se dá i jinak než plaváním a že i ženatej chlap si to občas rád rozdá so zajačikom. Čímž ten kašpar myslí mě. Vážně nevím, kam na ty svý připitomělý nápady chodí…

Potkat kolegu Jarábka by mi popravdě nijak nevadilo, on si opravdu chodí na bazén zaplavat, a tak spolu vždycky prohodíme jenom pár vět. Trochu víc se bojím toho, aby se tam nepřišla ráchat zase ta skupinka třeťaček – ty se snad musely vsadit, že mě aspoň jedna z nich sbalí, jinak si to jejich chování z posledně vysvětlit nedokážu! Vlastně jsem se mohl zeptat Juraje, jestli se k němu nedoneslo, že po škole koluje nějaká taková výzva. Když už jsem shrábnul svých devět bodů z deseti za smysl pro humor, tak možná teď sbírám nejaký další body, nebo naopak mínusový černý puntíky – a pořádně ani nevím za co, haha…

Díky tomuhle přemýšlení o blbostech a nedůležitých věcech se mi začne pomalu provětrávat hlava, cítím, jak ze mě odcházejí běžný starosti i o trochu větší stresy všedních dní a začínám se uvolňovat. V šatně si u převlíkání dokonce pohvizduju nejnovější hit od Alana Walkera, kterej měl kdosi ze studentů nastavenej jako vyzvánění a mě se ta melodie od té chvíle drží, pak zvědavě nakouknu do chlorem provoněný místnosti – a paráda, vodní hladinu tu rozráží jenom jeden jedinej plavec, tak to si tu svou hodinku relaxu fakticky užiju! Není to dokonce ani Jarábek, jeho nasvalenou postavu bych už poznal…

Inu, Jarábek to sice není, ale přece jenom je to někdo, koho znám – uvědomím si, když se blížím k bazénu. Automaticky mi na tváři vykvete širokej úsměv, a když Lukáš doplave ke kraji, odkud se hodlá odrazit a vyrazit zase na druhou stranu, a všimne si mě, jenom na něj mávnu, abych ho nevyhodil z tempa. Oplatí mi čímsi mezi kývnutím a mávnutím… a pak už radši zmizí na chvilku pod hladinou.

Radši, hmmm… To samozřejmě nevím jistě, jenom si to domýšlím. Ale přijde mi, že od toho momentu, kdy mi v úterý tak trochu, inu, vděčně skočil do náručí, líp se to popsat asi nedá, tak že je přede mnou nějakej nesvůj… Nebo možná jsem nejistej já – a tak u něj bezděky hledám náznaky, jestli to má podobně…? Nevím, nedokážu to rozklíčovat. A hlavně bych se o to ani neměl snažit, měl bych to hodit za hlavu. Jenže to je docela těžký, jelikož sympatickej kluk se mi holt nevrhá kolem krku každej den! A já si nejsem jistej, jestli jsem se ho svou reakcí trochu nedotkl. Přece jenom mě to jeho gesto dost zaskočilo, čili jsem neměl nijak promyšlený, co si s tím počít – a hned jak mi v hlavě zazvonil poplašnej zvonek, že právě držím v náručí svýho studenta, kterýmu navíc jeho předchozí matikář dělal bůhvíjaký nevhodný návrhy, tak jsem celej ztuhl a dost možná jsem od sebe Lukáše odstrčil… Těžko se pak můžu divit, že i když po zbytek úterního doučování se nám povedlo to pustit z hlavy, tak že včera mi Lukáš přišel tak trochu roztěkanej a chvíli nám trvalo, než se nám podařilo se naladit na takovou tu uvolněnou vlnu, na jaké jsme se během doučování vezli v předchozích týdnech.

Pro teď se ale těchhle i dalších úvah rád zbavím, vyberu si volnou dráhu, do bazénu i přes upozornění podobný jednání zakazující skočím šipku… a v následujících minutách už neexistuje nic a nikdo. Jsem tu jenom já, moje pravidelný záběry rukama a nohama, stejně tak pravidelný nádechy a výdechy… a hladivá, osvěžující a mysl pročišťující voda.

Může za to asi hlavně náhoda, nebo možná nějakej šestej nebo devátej smysl, těžko říct, že na chvilku pootevřu oči zrovna ve chvíli, kdy Lukáš najednou zprostředka bazénu zamíří k nejbližšímu břehu. Zaujme mě to proto, že je to docela neobvyklý, tak se na něj zadívám pozorněji a všimnu si, jak se mu tvář stáhne do bolestivé grimasy. Přestanu kraulovat, a zatímco šlapu vodu na místě, zavolám na něj:

„Lukáši, je všechno v pohodě?“

Otočí se ke mně, pravačkou se přidržuje břehu – a levou rukou si začne promačkávat lýtko:

„Áno, jasné, to nič, iba kŕč, to za chvíľku prejde.“

Sám pro sebe si zavrtím hlavou – migréna nebo křeč v noze, Lukáš to všechno okomentuje tím svým iba nebo len: o nic nejde, je to jenom tohle nebo tamto, bude to dobrý! Zajímalo by mě, co by se muselo dít, aby přiznal, že to zase tak v pohodě není… Přes tvář mi přeletí stín, když si bezděky vzpomenu na Berkyho – ohledně něj Lukáš sám sebe taky zjevně přesvědčil, že jsou ty jeho nemístný návrhy v pohodě!

Na další přemýšlení ale nemám kdy. Rozplavu se rovnou k Lukášovi, těsně vedle něj se vyhoupnu z bazénu na protiskluzovou dlažbu – a z podřepu k němu napřáhnu ruku:

„Polez…“

Nějakej případnej další zlehčující komentář už si naštěstí odpustí, pevně mi stiskne dlaň a nechá mě, ať mu pomůžu z vody ven.

Nechci, aby si sedal na zem, zvlášť když pár metrů od nás je k dispozici okachlíkovaná vyhřívaná lavice, tak se rovnou postavím a jeho na nohy vytáhnu taky. Protože si zároveň nejsem jistej, jestli na té rozbolavělé levé noze dokáže stát, pustím jeho dlaň a přidržím ho za boky… A teprve když ke mně zvedne oči a znejistěle zapátrá v těch mých, dojde mi, že tohle už jsem možná přehnal.

„Promiň,“ vypadne ze mě a o krok od něj odstoupím, dál ho ale přidržuju, protože pořád nevím, jak na tom je.

„Nie, to… nemáte sa za čo ospravedlňovať,“ vydechne.

„Dojdeme k té lavičce, jo?“ pokývnu k ní hlavou, natočím se tím směrem a chytnu Lukáše v pase, zatímco on se dlaní opře o mý rameno, a teprve když vykročíme a všimnu si, že sice trochu usykává, když na levou nohu došlápne, ale dojít ten kousek zvládne, vrátím se k tomu, co jsem načal: „No, mám se za co omlouvat, nechci totiž, aby sis myslel, že jsem druhej Berky, nebo prostě někdo, kdo jenom proto, že je na kluky, využije každé příležitosti, jak se k nějakýmu dostat co nejblíž…“

„Vy ste gay?“ vyhrkne zaskočeně. „Teda… ja to nemyslím zle… ja som tiež… a…“ Pak ke mně zvědavě zvedne oči, jako kdyby pátral, co já na to, a protože se zjevně nezatvářím vůbec překvapeně, odevzdaně dopoví: „Ale to už asi viete.“

„Jo, vím,“ přiznám.

„Zaujímalo by ma, komu to stálo za vykecanie,“ zasonduje, zatímco si sedá na lavičku.

„Nikomu konkrétnímu,“ mlžím. „Vlastně… doneslo se to ke mně úplně náhodou…“ No, tolik k tomu, že k sobě máme být upřímní! Jenže Juraje se mi fakt propálit nechce. Studenti k němu mají důvěru a chtěl bych, aby to tak zůstalo.

Lukáš si povzdychne:

„Chápem, a… nebojte, to o vás je u mňa ako v hrobe.“

„Nebojím se,“ ujistím ho. „Ostatně, u mě je taky všechno, co mi řekneš, jako v hrobě, hmm? Takže kdybys třeba někdy potřeboval… nebo chtěl… si o něčem promluvit…“ Všimnu si ale, že Lukáše směr tohohle rozhovoru uvádí do rozpaků, a tak to radši úplně zamluvím nabídkou: „Nechceš doprovodit do sauny? Teplo na ty křeče dost pomáhá.“

„Nie, ďakujem, ja tu ešte chvíľu posedím a potom si tam zájdem sám. Určite ste ešte neodplával, čo ste chceli,“ podotkne usměvavě.

„To máš pravdu, to ještě ne,“ oplatím mu ten úsměv. „Ale už to stejně nevidím na dlouho, tak možná se v té sauně ještě potkáme… Mám s sebou dokonce i ty vonný olejíčky od tebe,“ vzpomenu si.

„Tak to som rád, že sa vám zídu,“ dodá.

Na to už zareaguju jenom dalším usměvavým přikývnutím, protože i když bych na to měl co říct, nechci mu vpadat do jeho osobní zóny víc, než už se stalo. Určitě si potřebuje promasírovat to lýtko a celkově si trochu dáchnout a nestojí o to, abych tu nad ním stál jak svatej z orloje.

Do vody to vezmu zase šipkou… a pak už se zkouším soustředit na další pravidelný tempa… a nádechy… a výdechy.

A na zavřený víčka se mi proti mý vůli promítají Lukášovy oči z blízkosti pár centimetrů… a to, jak mě jima propaloval, zatímco se jeho tělo tisklo k tomu mýmu.

Luky

Niekoľkokrát sa zhlboka nadýchnem. Fakt to potrebujem. Posledné minúty boli… náročné. Hlavne fyzicky. A určite nie preto, že ma sakramentsky bolela noha. Vlastne som bol za tú bolesť vďačný. Inak by som sa roztiekol ako čokoláda už v momente, keď mi Damián položil ruku na bok. Urobil to jemne, no zároveň tak dokonale pevne. Mal som čo robiť, aby som potlačil zachvenie.

Ja viem, že mi chcel len pomôcť. Viem, že v tom dotyku nebolo nič viac. No moje telo sa klasicky vykašľalo na logiku, spravilo si svoj vlastný názor a vyslalo mi do slabín záchvev vzrušenia.

Našťastie sme sa potom pohli a dostúpenie na boľavú nohu ma dokázalo prebrať lepšie, ako by to zvládla studená sprcha.

Postavím sa z lavičky. Už ma nebolí vôbec nič. Všetko je zas v poriadku. Až na to, že sa mi premietne náš rozhovor a ja si uvedomím, čo presne mi povedal. A ako som na to reagoval. Miesto toho, aby som ho ubezpečil, že určite nie je ako Berky…, že Berky mu nesiaha ani po členky…, tak som sa chytil z jeho slov niečoho úplne iného. Zaujalo ma len to, že mi priznal svoju orientáciu.

Vôbec netuším, prečo ma to tak prekvapilo. Asi ma to len nikdy predtým úplne nenapadlo.

Prejdem k okraju bazéna, sadnem si a nohy ponorím do vody. Učiteľ práve vtedy dopláva na opačnú stranu bazéna, spraví efektnú otočku a dvihne hlavu nad hladinu. Čakám, že sa len nadýchne a bude pokračovať vo svojom tempe, ale on miesto toho spomalí a natočí sa mojim smerom. O chvíľu dopláva rovno ku mne.

„Všechno v pohodě?“ spýta sa. „Nepotřebuješ něco?“

„Nechcem vás rušiť, len…“ Odvrátim od neho pohľad. Nemôžem sa mu pozerať do očí. Má príliš intenzívny pohľad. Spaľujúci. Momentálne v pozitívnom a zároveň negatívnom zmysle toho slova.

„Len?“ posmelí ma. „Lukáši, cokoliv mi chceš říct, tak můžeš.“

Zaváham už len na sekundu a potom to vyklopím.

„Neporovnávajte sa už s Berkym. Nikdy. Nie ste ako on a mňa mrzí, ak som vo vás niekedy vzbudil pocit, že sa mu čo i len trochu podobáte.“

Učiteľ vyskočí z bazéna a sadne si na jeho okraj. Nechá medzi nami takmer meter voľného miesta a natočí sa smerom ku mne.

„Jenže ve spoustě věcech se mu vážně z takovýho nějakýho zevrubnýho pohledu podobám a…“ Zhlboka sa nadýchne. „Štve mě, že sis musel zažít něco takovýho. A trochu se bojím, jestli to všechno někde uvnitř sebe nezlehčuješ.“

Prekvapene na neho pozriem.

„Povedal som vám, že sa nič nestalo.“

„A já netvrdím, že jsi mi lhal!“ povie rýchlo, ale aj tak má v tvári taký zvláštny výraz. Akoby pochyboval. Akoby mi neveril. A ja z úplne neznámeho dôvodu chcem, aby mi veril.

„Nič sa nestalo,“ zopakujem, čo som mu už niekoľkokrát povedal, ale tentokrát to rozviniem. „Viete, ako som na tom s matikou a fyzikou. V prváku som pokazil hneď prvú písomku. Mne Berky priamo nič neponúkol, ale dozvedel som sa od pár chalanov z iných tried, že sa u neho dajú…“ Na sekundu sa odmlčím. Nie je to pre mňa stále úplne príjemná téma. „Že sa u neho dajú kúpiť lepšie výsledky. Šiel som za ním, ale najprv sa so mnou vôbec nechcel baviť. Predsa-len som riaditeľov syn. Potom ma vyvolal odpovedať a neviem, čo si z toho presne vydedukoval, ale začal mi predávať písomky a aj si so mnou dohadovať, z čoho budem odpovedať. Vždy bola taxa jednotná. Päťdesiat euro. Za písomku aj za odpoveď.“

Damián nakrčí čelo, ale vôbec ma neprerušuje, a tak pokračujem:

„V tretiaku, alebo skôr tesne po mojej osemnástke zvýšil cenu na stovku. A rovno mi aj navrhol, že by sa určite nebránil tomu, keby som chcel zaplatiť nejako inak. Najprv som vôbec nepochopil, ako to myslí, a tak mi to názorne ukázal. Chytil ma za zadok. Skoro som mu jednu vrazil,“ zasmejem sa, ale nie je to veselý smiech. „Odišiel som. Na druhý deň som sa musel vrátiť, pretože sme mali písať písomku a ja… proste som to zadanie potreboval.“

S poslednou vetou na mňa doľahne pocit nepríjemnej hanby. Viem, že môj učiteľ o tom, čo som robil, vie, ale aj tak je pre mňa ponižujúce priznať, že som sa napriek Berkyho návrhom vrátil.

„Lukáši…,“ osloví ma. V hlase má toľko nehy, až ma to zaskočí, ale hlavne ma to nabije energiou, aby som pokračoval.

„Normálne mi tú písomku predal za peniaze. V podobnom duchu to prebehlo ešte dvakrát. On mi dal návrh, ja som ho odmietol, a tak mi, čo som potreboval, predal za prachy. Potom si asi zmyslel, že by mal pritvrdiť, a tak ma pritlačil ku stene a…“

Zrazu moju ruku prikryje Damiánova dlaň. Spojím s ním pohľad. V očiach má starosť, a tak tú vetu rýchlo dokončím, i keď sa mi to hovorí ťažko.

„Chytil ma za rozkrok. Odstrčil som ho a poslal do riti. Vtedy som sa už nevrátil, a tak ma na najbližšej hodine vyvolal odpovedať a dal mi štvorku. Asi aby mi ukázal, kto má navrch. A navrch mal on. Ale odvtedy mi síce zase dával sprosté návrhy a skúšal sa ma dotýkať, ale už nikdy nie tak… agresívne.“ Myknem ramenami. „Tak to je všetko, celý príbeh. Ako som povedal, nič sa nestalo.“

Učiteľ pustí moju ruku a tú svoju zovrie v päsť. Vidím, že sa hnevá, a zároveň nejako podvedome viem, že sa nehnevá na mňa.

„Jenže to je právě ono! Tohle není nič! Sakra, já bych ho nejradši…,“ nedopovie, len k sebe pevne stisne pery.

Postavím sa.

„Nechcel som vás rozčúliť. Iba som chcel, aby ste vedel, že on vám naozaj nesiaha ani po členky,“ poviem popravde.

„Ty jsi mě nerozčílil,“ vyskočí na nohy. „A jsem rád, že jsi mi to řekl.“

Pozriem mu do očí. Pripadajú mi strašne blízko. Rovnako ako jeho tvár. Nad perou má malú pehu. Všimol som si ju už dávno, ale zrazu od nej neviem odtrhnúť pohľad. Zachvejem sa. Nedokážem to ovládnuť.

„Už je ti tady zima, co?“ spýta sa.

„Trochu,“ prikývnem. „Radšej by som mal ísť,“ šepnem. Ani neviem, prečo hovorím tak potichu. A už vôbec neviem, prečo sa nehýbem, ale miesto toho na neho stále hľadím.

„Já mám v plánu ještě tu saunu, kdyby se ti taky chtělo.“

Chcelo.

„Už je veľa hodín a ešte idem do mesta,“ natočím sa k odchodu. „Tak dovidenia.“

„Ahoj,“ usmeje sa. „A pěknej víkend.“

Konečne spravím od neho krok a hneď za ním ďalší. Nakoniec do šatne takmer bežím. Čo som to tam, kurva, predvádzal? Čo som na neho tak čumel?