90ˢ – 1/13 – Okno do světa

Vy, kteří ještě můžete, vzpomeňte na dobu, kdy svět byl stejně mladý a stejně vyjukaný jako vy sami, na dobu, kdy noviny vycházely jednou denně na papíře a spolu s časopisy a cigaretami se prodávaly u omšelých, psy a nočními opilci pravidelně občůrávaných stáncích na rohu ulice. V žádném takovém byste sice tehdy tento příběh zcela jistě otištěný nenašli, nicméně až si ho budete číst, můžete si to alespoň představovat a možná i docenit to, že dnes (stále ještě) vyjít může, byť třeba bez papíru.

No a vy, kteří již jste dětmi nového století, spočiňte prosím zrakem shovívavým nad časy, kdy muži s naondulovaným muletem nosili špatně padnoucí fialová saka a bílé ponožky v prapodivných mokasínech, věřte, že i doba vašeho mladí bude jednou pro někoho historií stejně vzdálenou a pravděpodobně i stejně úsměvnou, jakou dnes jsou léta devadesátá pro vás.

Prohlášení o vyloučení odpovědnosti a záruk: Text kromě několika mírně nedobrovolných či manipulativních erotických scén obsahuje i spoustu moralizujících mouder a zcela nekorektních poznámek, o které většinou nikdo nestojí, a autor, jakkoliv si je této skutečnosti bez ohledu na svůj již pokročilý věk stále ještě plně vědom, si je přesto nedokázal odpustit. Vzhledem k řečenému by to ostatně vůbec nikdo neměl číst, a kdo se toho i přes všechna varování odváží, měl by se připravit na to, že celý ten spektákl vznosně autorem vydávaný za román, je ve skutečnosti pouze trochu přisprostlou variací na červenou knihovnu. K bezpečné konzumaci je doporučeno předem užít nemalou dávku smyslu pro humor, a pokud možno, ještě větší dávku pochopení pro nadsázku. Jedinci se známou přecitlivělostí na jedno či druhé mohou na vlastní nebezpečí jako náhradní ochranný prostředek využít například nápoj získaný úplným nebo částečným alkoholovým kvašením čerstvých rozdrcených nebo nerozdrcených hroznů révy vinné, zjednodušeně označovaný prostě také jako víno. Tematicky vhodné jsou zejména kódy nomenklatury celního sazebníku 2004 21 11,12,13,17, a 2004 21 42,43,44,46,47,48. Autor ovšem v takovém případě pochopitelně nepřebírá žádnou odpovědnost a neručí za jakékoliv následky, které mohou čtenáři z jeho takto konzumovaného díla vzniknout.

Kdo si je pamatuje, ten je prý neprožil, jakkoliv je tedy doba, ve které se příběh odehrává, dobou, v níž autor prožil své mládí, je s ohledem na tuto všeobecně známou skutečnost veškerá případná podobnost s reálnými osobami a událostmi pochopitelně zcela náhodná a autorem nezamýšlená. Jedná se o autobiografii čistě fiktivní a čtenářům vyhledávajícím literaturu faktu se za účelem uspokojení jejich faktografických potřeb doporučuje obrátit pozornost jinam, toto je totiž pouhé oddechové letní čtení.

PROLOG

Obrazovka na tabletu potemněla, až nakonec zhasla úplně, i venku se už dávno setmělo, donesenou večeři jsem nechal vystydnout. Při pohledu na ni by člověka popravdě přešel nejen hlad, ale možná dokonce i chuť žít, pokud by nezbytnou podmínkou k tomu bylo tohle jídlo sníst. Nemocniční stravu skutečně nedávám, přes veškerou snahu jakéhokoliv kuchaře se ve velkokapacitní vývařovně dobré jídlo nejspíš opravdu připravit nedá, a navíc si s ohledem na akutní nedostatek jakéhokoliv pohybu myslím, že žemlovku s jablky ve verzi hospital si můžu bez následků odpustit a zachovat si tak krásnou vzpomínku na pekáč vonící skořicí, máslem a proslazenými jablky, který dědeček po upečení dával vystydnout na sporák a já z něho chodil nenápadně uždibovat k okrajům připečené kousky karamelizovaných jablek. Hmota momentálně se roztékající po zašedlém nemocničním talíři má s dědečkovu verzí společný tak možná název, jinak ze všeho nejvíc připomíná odpad. Jak by řekl strýc Karel, vypadá to, jako by to už jednou někdo jedl a moc mu to nesedlo. Stravovací secondhand opravdu není můj styl, bez ohledu na to, že jsem za život pozřel už ledacos včetně pražených červů a žabomyšího kebabu. Ovšem takový hlad, abych musel zkoušet i tohle, skutečně nemám, navíc bych se měl udržovat ve formě. Ještě žiju, a až mě za dva týdny pustí, budu i bez přeslazené žemlovky vypadat jako vybledlý klepající se sulc.

Už tak si mě dobírají, že od té doby, co jsem v přechodu, se mi zadek přemisťuje na břicho. Další várku vtipných poznámek na konto mé kondice a tělesných proporcí skutečně nemám zapotřebí. Dost na tom, že jsem až takový smolař. Strávit narozeniny na infekčním je prostě pech. Namísto poživačného natírání Foie Gras na křupavé bagetky a popíjení šampaňského, zobu vitamíny a zapíjím je zteplalou minerálkou. Na druhou stranu byla ta oslava na dálku vlastně docela fajn, když si tedy odmyslím, že jsem si připíjel tou odraženou minerálkou a de facto sám se sebou, zatímco ti hulváti na druhé straně obrazovky se zářivě oranžové etikety od Clicquotu pokoušeli skrývat skutečně pouze velice chabě a navíc i s nevalným úspěchem. Abych k nim tedy nebyl úplně nespravedlivý, jakási minimální snaha tvářit se alespoň trochu soucitně a solidárně se jim zcela upřít nedala, byť jim to vydrželo tak sotva půl hodiny nebo dvě sklenky podle toho, co u koho nastalo dříve. Ve skutečnosti se na ně proto samozřejmě nezlobím, nakonec moc opravdových důvodů ke smutku jsme neměli ani oni, ani já. Šampaňské jistě za měsíc na planetě nedojde a nikdo ještě neumřel, mě nevyjímaje.

Zavzpomínali jsme si možná líp a nepochybně zábavněji, než kdyby proběhla původně naplánovaná trachtace pro nejméně pět desítek lidí. Ve skutečnosti to bylo veselé a chvílemi i pěkně peprné, ve výsledku jsem nakonec i škodolibě ocenil, že oni jsou už malinko cinknutí a já je můžu ohavně střízlivý pozorovat a poslouchat. Všechny ty dávné historky samozřejmě důvěrně znám, většině z nich jsem ostatně byl aktérem, ne-li přímo hlavním, tak vždy alespoň účastným, přesto jsem ale tu a tam překvapeně zaslechl i detail či poznámku, o kterých jsem dodnes neměl ani potuchy, nebo jsem je možná už dávno pozapomněl. Kdo ví, lidská paměť je vrtošivá a povážlivě selektivní. Ne že bych měl nějaký důvod zapomínat. Lidé často sice nevzpomínají rádi, protože vzpomínky je bolí a minulost by nejraději zakopali pár sáhů pod zem, nebo ji rovnou vymazali, to ale můj případ není. Většina mých vzpomínek, bez ohledu na to, že jsem v životě samozřejmě nadělal i kupu pěkných hloupostí, mě těší a rozradostňuje. Nepochybně jsem šťastný muž, možná proto, že tu a tam mě to zabolelo skutečně, nebolí mě s potěšením na to po letech vzpomínat.

Každopádně počítám, že z toho výletu do časů minulých byli nakonec tak rozjaření, že touhle dobou si pravděpodobně už v ložnici připomínají staré dobré časy, což jim samozřejmě trochu závidím, protože já tu sedím na zmuchlané nemocniční posteli a jediné, co můžu dělat, je tak maximálně osaměle masturbovat nad pornem jak puberťák. Tedy poctivě vzato lepší než nic, mohlo být i hůř, ten těžko pojmenovatelný parazit, co nemá ani český název, není zdaleka to nejhorší, co jsem si domů mohl přivézt. A za dva týdny bych měl být zase fit. Taky jsem někde mohl šlápnout na zapomenutou minu a přijít o nohu, nebo rovnou hlavu, o jiných neméně důležitých částech těla a potencionálních újmách ani nemluvě. To, že mám všechny údy tam, kde mají být a celkově stále ještě více méně funkční, je vzhledem k tomu, kde všude jsem se v životě ocitl a co všechno jsem tam dělal, vlastně docela pozitivní výsledek.

Moje snaha najít si k tomu osamělému onanování něco dráždivě inspirativního, bohužel politováníhodně naráží na limity podstaty spotřební erotiky a porna, nic mě nedokáže doopravdy zaujmout, natož skutečně vzrušit. Ty vyumělkované obrázky a dokonale nakašírované scény, jakkoliv jsou smyslné a sofistikované, mě prostě nebaví. Nejspíš proto, že už dávno jsem ve věku, kdy sex je mnohem více potřeba emocionální nežli čistě fyzická, a asi je to tak dobře. Jsem v tom ohledu vlastně požehnaný muž, seznam toho, co jsem v oboru postelové gymnastiky nevyzkoušel, zahrnuje více méně pouze položky, které jsem nikdy ani zkoušet nechtěl. Takže stačí jen zavřít oči, vybavit si pár dráždivě lechtivých vzpomínek a veškeré porno i se svojí dokonalou parádou se může jít vycpat. Erekce taky ještě docela dobře funguje i bez pilulky a chvilka snění se v mokrý produkt stékající mi po břiše proměnila dřív, než jsem si to stačil pořádně vychutnat. Papírovým kapesníkem setřu chladnoucí hmotu, zavřu okno nyní již skutečně zcela zbytečného prohlížeče a místo další osamělé ruční práce, otevřu novou čistou stranu textového editoru.

Je mi dnes padesát a byl bych k osudu více než nespravedlivý, řekl-li bych, že to není spokojených a veselých padesát. Ne že bych se nějak bezbřeze radoval z ustupující linie vlasů, ochabujících svalů a brýlí na čtení, padesátka je ve skutečnosti pěkná mrcha. Všichni vám sice říkají, jak vypadáte dobře, co všechno ještě dokážete a kolik toho máte stále před sebou, a ačkoliv tomu tu a tam sami trochu zoufale uvěříte, jsou to z větší části už jen slova, jakkoliv dobře a upřímně míněná. Bez ohledu na to, co se vám pokoušejí namluvit redaktoři lifestylových magazínů, věk není jen číslo. Tvrdí to ostatně pouze proto, že ty časopisy navzdory jejich neutuchající snaze žádná opravdová omladina nečte. A platící čtenáře čtyřicet plus si jen těžko udržíte tím, že je budete pravidelně informovat o zdravotních rizicích plynoucích z neléčeného vysokého tlaku či nadlimitních hodnot cholesterolu a kyseliny močové.

Farmaceutické firmy sice za reklamu vcelku slušně zaplatí, ale kdo to ve skutečnosti chce dlouhodobě asi tak číst, soudím, že nikdo. Takže v jejich business modelu si naopak máte s Karlem Gottem každé ráno s nadějí v hlase optimisticky zazpívat  být stále mlád, to bych si přál, být stále mlád…, a namísto přemítání o nebezpečí skrývajícím se ve snaze poměřovat se s těly o jednu až dvě generace mladšími v posilovně neřkuli na lyžařském svahu, si objednat nejnovější právě propagovaný krém s kolagenem páté generace, případně přípravek na povzbuzení libida a posílení erekce i s diskrétním doručením, nebo se rovnou jít objednat na plastiku. Cholesterol a kyselinu močovou totiž nikdo každé ráno v zrcadle nevidí, o krevním tlaku ani nemluvě, zato s pokleslými očními víčky, prohlubující se rýhou u kořene nosu a povadající muskulaturou jste povážlivě konfrontováni každý den. 

Fakta jsou ovšem navzdory jakkoliv hlasitému prozpěvování neúprosná, vzepřít se jednou provždy kalendáři prostě nelze, prakticky vzato už toho totiž máte mnohem víc za sebou než před sebou, s vlastní tělesnou schránkou udržujete v lepším případě ostražité příměří a s hrůzou očekáváte okamžik, kdy vás nějaký dvacetiletý slušně vychovaný mladík, jakým jste před třiceti lety byli i vy, pustí v metru sednout. Boj s postupujícím věkem je pochopitelně marný a předem prohraný. Přesto však má smysl to nepřestávat zkoušet, soupeř se při tom potýkání totiž sem tam unaví přece jen o žbibec víc než vy, což vám krom dobrého pocitu získá i trochu času nad plán. A i když o ten ve skutečnosti vlastně vůbec nejde, jde vždy hlavně o to, jak ho prožijete. Faktem na druhou stranu nesporně zůstává, že pokud se to prožívání odehrává v alespoň trochu obstojně zachovalé tělesné schránce, vychutnáte si to pravděpodobně o něco lépe. Ta potvora zubatá vás pochopitelně nakonec stejně doběhne, ale není nutné dát se jí lacino, jen ať se u toho holka trochu zadýchá. Takže ty léky na vysoký tlak, cholesterol a kyselinu močovou bych na rozdíl od těch plastik samozřejmě nikterak nezavrhoval.

S přibývajícími životními zkušenostmi a při troše cviku naštěstí přijdete i na to, že uvadající síly tělesné lze krom produktů farmaceutického průmyslu alespoň trochu nahradit i hlavou, takže přestože jsem právě zavřený v izolačním akváriu, ve kterém jde moje fyzická kondice bezesporu do háje, není to důvod nechat stejným způsobem zahálet i malé šedé buňky, jak nám ústy Hercule Poirota nepochybně moudře naznačovala už Agatha Christie. To, že mi věkem měkne zadek a pohříchu nejen on, neznamená, že nutně musí tentýž proces postihnout současně také mozek. Mám-li tu další dva týdny strávit zavřený za sklem jako šimpanz v zoo, tak si to porno prostě napíšu. Zážitky mého mládí, ostatně nad vlastním mládím onanovat je podle mě určitě lepší, než za ním smutně lkát a nějak se krom toho navíc zabavit tak či onak musím. Film podle toho samozřejmě na rozdíl od jiných mých počinů téměř jistě nikdo nenatočí, na některé scény by totiž mravokárcům k označení nestačily ani všechny hvězdičky, co jich jen na nebi je, ale papír snese všechno, obzvláště když už to dnes nutně nemusí být ani papír.

Naštěstí to v mém případě nebude zase až tak těžké. Když se nad tím zamyslím, to nejpodstatnější v mém životě se na mě sesypalo v průběhu okamžiku, jak to tak ostatně zhusta bývá. Léta žijete den za dnem a váš svět se mění jen málo nebo vůbec a pak najednou zjistíte, stejně jako jsem to zjistil já, že veškerý ten zdánlivě monotónně ubíhající čas byl jen přípravou na pár dní, ve kterých se pak všechno ráz na ráz změní s překotností zrychleně přetáčeného filmu. Skoro bych se odvážil říct, že to v mém případě byl pouhý jediný týden. Jednu neděli jsem byl sotva odrostlé dítě a tu následující dospělý mladý muž. No a o tom jednom týdnu před třiceti roky chci teď vyprávět. Až mě za dalších dvacet třicet let skolí ztráta paměti, mohlo by se to ostatně docela hodit, přinejmenším jako to porno.

Tak tedy nejdříve jak? Disciplína vyprávění, osoba první, je to nakonec hodně o mně, číslo jednotné, alespoň ze začátku, čas minulý, dost dávno minulý, léta devadesátá, události z dob, kdy vše bylo nové stejně jako tehdy já, ani ne dvacetiletý kluk prvně nesměle nahlížející do skutečného světa. Do světa, který mi za tři desítky let samozřejmě v mnohém zevšedněl, a dnes se mi stejná místa jeví jako o poznání menší a všechny jejich barvy jako trochu pobledlejší, přesto si dodnes pamatuji na ony dny, kdy jsem do něho poprvé skutečně vstoupil. K obveselení budoucího čtenáře se tak stalo pochopitelně způsobem, který nebyl ani zdaleka hladký a bezbolestný. Na nové neznámé cestě totiž často zakopnete ještě dřív, než se stihnete pořádně rozkoukat, a to kým jste a kým budete, určuje nakonec jen to, jak rychle opět dokážete vstát a jít dál. Což jsem se za ten týden naučil skutečně dobře a skutečně dobře mi to v budoucnu i posloužilo, a proto i kdyby pro nic jiného, to za zaznamenání nepochybně stojí.

1. OKNO DO SVĚTA

Sakra, on tady má i tělocvičnu… Moje první vzpomínka, která mi z toho nedělního odpoledne utkvěla v paměti, je právě tato. Aby bylo jasno, soukromá domácí tělocvična byla v roce devadesát tři pro Husákovo dítě prostě něco jako sci-fi bez ohledu na to, že byla ve skutečnosti na dnešní poměry docela skromná. Jeden podivně vypadající supermoderní multifunkční stroj, jaký jsem do té doby ještě neviděl, dva stejně supermoderní činkové sety, jaké jsem zahlédl pár měsíců před tím na závodech v tehdy ještě západním Německu, k tomu benchová lavice nastavitelná ve více směrech, než v kolika jsem dokázal uvažovat, sada pogumovaných a podle váhy barevně rozlišených kotoučů i na první zběžný pohled nepochybně olympijské kvality a pak už jen rotoped a běžecký pás, oboje s displejem a elektronicky nastavitelné. V dnešních standardech nic moc neuvěřitelného, ale vypadalo to jenom o malinko menší než posilovna v Sokolské tělocvičně našeho severočeského zapadákova a mně to tehdy každopádně vyrazilo dech.

Pro juniorského zápasníka okresního formátu to totiž v době, kdy většina lidí znala jen koženkové žíněnky, dřevěné žebřiny a železné činky z tělovýchovné jednoty, bylo něco jako film z budoucnosti bez ohledu na fakt, že profesionální sportovní kariéru pověsil na hřebík už dobře rok před tím a více méně ještě dřív, než skutečně začala.

Docela přesně si pamatuji, jak úporně jsem se tehdy snažil nevypadat ohromeně, i když ohromený jsem ve skutečnosti samozřejmě byl a pořádně. Prostě vyjukaný kluk z malého města, ze světa jsem toho viděl do té doby spíš méně než více a hlavně celý ten svět tak nějak ještě tehdy nebyl úplně můj. Tedy spíš nebyl tak docela ještě nikoho z nás, co jsme prožili ať už celý nebo větší část života v šedohnědé surrealitě vyčerpaného socialismu. Když to pak víceméně ze dne na den skončilo, jezdili jsme v těch prvních letech na západ všichni tak trochu jako do galerie, prohlíželi si pootevřeným oknem pro nás tehdy neznámý svět, učili se přijímat ho za vlastní a ti odvážnější pak hledali dveře, kterými by do něho mohlo jít i skutečně vstoupit. Šlo to pomalu a ztěžka a některým se to popravdě nepodařilo dodnes, ne každý ty dveře našel a ne každý našel odvahu jimi také projít, pokud se před ním třeba i jen náhodně otevřely.

O tom ale psát nechci, to, že svět domovních důvěrníků, uličních výborů, stranických aktivů a všeobjímající péče všudypřítomného státu nebyl ve skutečnosti ničím jiným než oplocenou oborou pro zdánlivým pohodlím otupělé stádo, se toho napsalo už dost. Stejně jako o tom, že mnoha lidem se to dostalo pod kůži tak moc, že se v okamžiku, kdy plot zmizel a krmelce náhle zůstaly prázdné, cítili a často dodnes cítí ztracení a opuštění. Jakkoliv to rozumem vlastně chápu, emocionálně jsem to ani za všechny ty roky zcela přijmout nedokázal a je mi z toho smutno. Mě totiž svět za plotem neděsil, zvládl mě často překvapit, ale nikdy jsem se ho nebál. Možná i proto, že o rodiče jsem přišel už dávno před tím, tak na seznamu toho, čeho bych se jako polozapomenutý sirotek ještě mohl děsit, položek hodných skutečných obav nezůstávalo zase až tak moc. Dnes samozřejmě vím, že osud mi rozdal dobré karty, byť se jejich hodnota z plonkového nic v trumfy proměnila možná o trochu později, než by mi bylo tehdy milé, a stalo se to tak rychle, že mi dalších pár let trvalo, než jsem si toho všiml. Že jsem ve skutečnosti dítě štěstěny, jsem začal chápat až téměř na samém prahu dospělosti a pravděpodobně mě to uchránilo od nejednoho hloupého rozhodnutí. Ono i s rukou plnou trumfů se totiž dá život prohrát docela snadno, většinou postačí, že se na ně při hře příliš spoléháte, užíváte je až příliš marnotratně, a dřív než se stihnete rozkoukat, vám pak v ruce náhle nezbude víc než pár bezcenných papírků.

Podkrovní byt v nenápadném vinohradském činžáku, který sice byl viditelně celý právě čerstvě opravený, ale jinak působil docela tuctově a nenápadně, pro mě skrýval dosud nepoznaný luxus, o kterém jsem nepředpokládal, že mimo filmová plátna vůbec existuje, tím méně, že by tu snad dokonce měl být pro mě. Byt nad starým dávno zavřeným kinem, ve kterém jsem vyrůstal a který jsem až do té doby považoval za nepřekonatelně skvělý, byl proti podkrovní rezidenci, v níž jsem se neplánovaně ocitl, tak sotva čtvrtinový, o vybavení jak z amerického filmu ani nemluvě. Tehdy mi ještě nešlo do hlavy, na co někdo potřebuje tři koupelny, každou navíc větší než byl doma můj pokoj, k čemu je dobré mít dvoupatrový obývák s výškou minimálně starého kinosálu, do kterého jsem si jako dítě chodíval tajně hrát a plochou, kterou jsem dokázal v duchu porovnat tak možná se školní třídou, odhadoval jsem, že by se tam vešly minimálně dvě.

Na první pohled to samozřejmě mohlo vypadat, jako že mi bylo co závidět, ale ono když se v devatenácti ocitnete vcelku bez přípravy ve filmu z budoucnosti, tak si ve skutečnosti připadáte ze všeho nejvíc spíš jako nahý v trní než jako dítě štěstěny. Strýc Karel mi rozšafně ukazoval, kam si mám dát věci, a já se rozhlížel jako pitomec. Nechápal jsem téměř nic, jenom na pracovním stole by se dalo klidně i spát, k tomu sedačka, knihovna přes dvě stěny a tři skříně, do kterých jsem téměř neměl co dát. Dvě sportovní tašky s oblečením a maturitní oblek v plastovém pytli se položené na podlaze u dveří v tom prostoru až trapně ztrácely.

Čekal jsem nějaký pokojík s postelí, studentským stolkem a malou lampičkou, místo toho mi strýc nonšalantně předváděl apartmán v mých očích tehdy hodný filmové hvězdy. Na první zkoumavý pohled ovšem apartmán bez postele, tedy nikde jsem alespoň žádnou neviděl. Sice už tehdy jsem věděl, že spát v jedné s ním by mi v žádném ohledu nevadilo, nicméně přišlo mi to v tu chvíli jako dost nepravděpodobná realizace mých vlhkých snů a uvažoval jsem, že nejspíš špatně vyhodnocuji ten stůl. Strýc si toho mého zmateného přemítání musel nepochybně všimnout, nebo mi už tehdy četl myšlenky, protože s šibalským mrknutím pohladil spínač u dveří a prostřední z těch tří skříni se s tichým vrčením začala pomalu vyklápět odhalujíc při tom působivé, nejméně metr a půl široké lůžko.

„Ložnice je tady.“

Změřil si mě víc než pobaveným pohledem, otevřenou dlaní těsně přejel od své hlavy k mé, až mi tím pohybem prohrábl vlasy a prostořece se uchechtl.

„Sto devadesát tři, přesně. Můj děd a tvůj praděd museli mít skutečně dobré geny.“

Zjevně spokojen se vlastnímu vtípku nahlas zvonivě zasmál a přátelsky mi ubalil šťouchanec. Za tu krátkou dobu, co jsem ho znal, nebyl zdaleka první, přesto jsem se překvapeně zakymácel. Od potupného opření o stěnu mě zachránila jen jeho paže a rameno, přitáhl si mě k sobě a spiklenecky zašeptal.

„Byl to kus chlapa, já ho znal.“

Mně ta narážka na našeho nejbližšího společného předka v té chvíli ovšem přišla trochu laciná až neuctivá, ačkoliv měl pochopitelně pravdu. Pokud jsem si vzpomínal na těch několik pradědečkových fotografií, vypadal na nich skutečně tak nějak jako jeho klon, a podívám-li se dnes do zrcadla já, stačilo by pár dobových propriet, trochu vosku na vousy a sépiový filtr, abych mohl nechat pár jeho fotek přidělat, aniž by o jejich pravosti kdokoliv pochyboval. Rodinná legenda o pradědečkovi však byla jednou ze svátostí mého dětství, byť po něm zbylo právě jenom těch několik dobových fotografií a jeden filmový kotouč zachycující ho, jak sám filmuje ruch na náměstí před právě nově otevřeným kinem, jeho kinem, jedním z prvních v Čechách. Byl jsem jako dítě neskutečně pyšný, když jsem v městské knihovně objevil publikaci o počátcích kinematografie u nás a na straně 127 tam o něm našel celý odstavec i s fotografií.

Hřmotný vousatý muž pózující i s rodinou na chodníku pod hrdým nápisem Americký biograf Illusion pro moje dětské oči tehdy zosobňoval něco, čím jsem se odlišoval od zbytku světa. Fotografie domu, ve kterém jsem bydlel, otištěná na straně 127, mi dávala pocit výlučnosti a muž na ní, který byl nezpochybnitelně mým předkem, mě naplňoval hrdostí. Byť jsem tento dětský pocit tou dobou již dávno racionálně přehodnotil, strýcova lascivní narážka mě stejně trochu rozladila, přestože vlastně nelhal. Na rozdíl ode mě ho totiž opravdu znal, jeho děd a můj praděd zemřel v úctyhodném věku čtyřiadevadesáti let v době, kdy jemu bylo už téměř patnáct. Ty moje tehdejší rozpaky na mně určitě poznal, od začátku ve mně myslím četl jako v otevřené knize. Smířlivě se doširoka usmál, až se mu sexy vrásky kolem očí stáhly do nádherných veselých vějířků, oči mu zahrály šibalskými čertíky tak, že skrýt je nedokázala ani skla šviháckých brýlí, a moje uražená pýcha pod tím pohledem roztála jako levný zmrzlinový sníh zanechaný v parném odpoledni na přímém slunci.

„Je to jen druhý pokoj pro hosty, snad ti to nebude moc překážet. Ten větší nechávám, když dvakrát za rok přijede segra s harpyemi, sem by se nevešly.“

Zatímco jsem přemýšlel, zda těmi harpyjemi skutečně myslí své dvě neteře a zároveň tím pádem moje sestřenice, omluvně pokrčil rameny a společně i se mnou je pootočil ke dveřím mého nového studentského apartmánu.

„Tvoje koupelna je přes chodbu, rozvody nešly jinak udělat a není tu ani televize, ale pokud jí budeš chtít, tak sem nějakou dáme.“

Televize mě opravdu nezajímala, ještě tak možná kdyby dávala přenos z jeho ložnice, to bych ji nejspíš ani nevypínal. Když rok nazpátek slavil čtyřicátiny, přespal pochopitelně u nás, a jak tam tak tehdy podomácku coural v trenkách a tričku, nevěděl jsem, když šel proti mně ze schodů, kam s očima. Respektive věděl, odvahu zabodnout pátravý pohled vzhůru a nakouknout volnou nohavičkou pod látku v místě, které mě přitahovalo, jsem ale ke své škodě nenašel. O pár týdnů později by se mi podrobnější znalost anatomie onoho místa nepochybně hodila, ale ta chvíle byla tehdy ještě světelné roky daleko a něco mi říká, že to tak nejspíš mělo být. Ostatně většinou je všechno přesně tak, jak má být. Každopádně televize, na rozdíl od regálů knih lemujících z obou stran místnost, mi tehdy byla skutečně šumák, ostatně stejně jako dnes, televizí mého dětství totiž byly knihy a odhadoval jsem, že na těch svazky napěchovaných policích by nějaké poklady být určitě mohly.

Od kouzelné bedýnky kradoucí čas a ohlupující fantazii mě děda naopak odjakživa držel na distanc, měli jsme doma jenom jednu takovou obstarožní černobílou dole v obýváku a dívat se na to, co v ní dávali, mě beztak nikdy moc nelákalo, ačkoliv těch posledních pár let po revoluci se to trochu zlepšilo a občas jsem se k nějakému filmu s dědou rád posadil. Popravdě ne že by mě nějak moc bavilo mžourat do blikající obrazovky, mnohem raději jsem chodil do kina, ale děda o filmech uměl krásně vyprávět, a to se v kině z pochopitelných důvodů realizovat nedalo. Vždy se u toho mladistvě rozzářil a bylo na první pohled vidět, jak moc ho těší do těch filmů mluvit, vyprávět mi o režisérech a hercích, upozorňovat na zajímavé momenty, komentovat kameru, světlo, střih i hudbu, z těch filmů jsem ve skutečnosti mnoho neměl, ale bavilo mě ho poslouchat, užíval jsem si jeho radostné nadšení a až encyklopedickou zásobu postřehů i historek.

„To není potřeba, strýčku, moc jsme se na to doma nedívali a do postele mi stačí knížka,“ odpověděl jsem proto s očima zabořenýma do jeho rozhalenky a pomyslel si, že ještě lepší než dobrá kniha by byl samozřejmě nějaký chlap, ideálně nějaký jako on. To byla totiž jedna ze dvou stinných stránek mého odchodu na univerzitu. Kromě toho, že jsem doma s těžkým srdcem a hryzajícím svědomím zanechával dědu, zvykl jsem si za poslední rok a půl i na vcelku pravidelný, relativně snadno dostupný a víc než uspokojivý sex. Ne že bych byl přímo erotoman, ale o tom, že mi bude společnost doktora Horáka chybět, jsem nepochyboval. Krom toho, že byl léta mým trenérem a poslední měsíce mě i intenzivně připravoval na přijímačky, byl pro mě už dobře půldruhého roku taky společníkem, kterému jsem svěřoval nejen téměř všechna svá tajemství, ale pohříchu i vlastní tělo. Tedy především jeho touhy, chutě a choutky, přízemní potřeby tělesné, jak tomu on se smíchem na oko opovržlivě říkal, ačkoliv se těch přízemních potřeb samozřejmě zároveň nikterak neodříkal. Že se strýc Karel s nepochybným dědovým požehnáním – ne-li dokonce přímo žádostí – zjevně hodlal ujmout otcovské úlohy, kterou v mém životě dosud zastával on, mi začínalo být čím dál tím zřejmější stejně, jako mě začínalo být čím dál tím zřejmější, že mě to pěkně štve. Touha po otci mě totiž opustila zhruba v té době, kdy mě polapily ony přízemní potřeby tělesné, a byl bych mnohem raději, pokud by se strýček ujal spíš jejich uspokojování, než té v mých očích tehdy již dávno zbytné potřeby otcovské. Zdálo se to v té chvíli být jako přání sice až příliš troufalé, ale přesto jsem se neubránil alespoň si to představovat.

„Časem, předpokládám, si budeš muset někam brát studenty, pokud je tedy nebudeš chtít doučovat jen u nich doma. V přízemí mám kanceláře, všechny se nepoužívají, a až bude potřeba, jedna se pro tebe určitě najde. Zítra ti to tam ukážu.“

Napadlo mě, kdo že to na mě asi tak propálil, ale podezřelí byli jen dva, a zda to byl děda nebo Horák, bylo vlastně lhostejné. Navíc jsem měl co dělat to všechno vstřebat, neřkuli k tomu ještě zvládat nenápadně vyzvídat, který z nich to byl. Těch informací na mě totiž bylo skutečně až moc a dost práce dalo i jen nevypadat jako vyjukaný maloměstský balík ve velkém světě. Ne že bych nikdy nevytáhl paty za hranice okresu, to zase ne, nebyl jsem žádný pecivál, v letech po revoluci jsem toho najezdil celkem dost. Nejméně jednou za měsíc byly nějaké závody, nebo alespoň soustředění, nicméně k noclehu sloužily povětšinou internáty a levné ubytovny, hotelový pokoj jen skutečně zřídka, a pokud jsem si pamatoval, tak žádný parametry právě mnou přebíraného apartmánu nedisponoval ani přibližně, o něčem jako domácí posilovna a extra učebna pro soukromé kondice ani nemluvě. Tohle všechno totiž bylo mnohem víc, než bych si pár týdnů před tím, když jsem doma v roztřesených prstech nervózně protáčel obálku s hlavičkou Karlovy University a bál se ji otevřít, dovedl byť i jen představit.