90ˢ – 2/13 – Zapomenuté dítě

Dopis s mým jménem, který jednoho červnového dopoledne přinesl pošťák a děda ho neotevřený opřel o hrnek s nedopitým ranním čajem, co jsem po sobě před odchodem jako obvykle neuklidil, jakkoliv byl očekávaný a několik dlouhých týdnů dychtivě vyhlížený, mi roztřásl prsty i celé tělo. Věděl jsem, že jak tu obálku jednou otevřu, nepůjde už to vrátit, tak trochu jako konzerva – po otevření okamžitě spotřebujte. Na rozdíl od známého vtipu „mám doma konzervu, bojím se ji otevřít“ z ní na mě Lenin pochopitelně vykouknout nemohl, jednak už nějakých sedmdesát let ležel nabalzamovaný v mauzoleu moskevského Rudého náměstí a marxismus-leninismus z učebních osnov naštěstí pár let před tím zmizel také, nicméně uvnitř se skrývala moje budoucnost a já jsem tak úplně přesně nevěděl, co v ní vlastně chci najít.

Vážený pane, na základě výsledku přijímacího řízení si Vám dovoluji oznámit, že jste byl přijat ke studiu na filosofické fakultě University Karlovy k oboru francouzština a francouzská literatura v akademickém roce 1993/1994…

Zalila mě vlna pyšné euforie a hned vzápětí i nejistoty a obav, věděl jsem, že můj život se tím od základů změní a jako každý jsem se na to těšil a zároveň se toho i bál. Navíc jít studovat do Prahy si žádalo peníze a těch jsme povážlivě nazbyt neměli za marxismu-leninsmu a ani po něm. Dědova penze odjakživa stačila tak sotva na běžné potřeby, a dokud jsem nezačal ve druháku na gymplu dávat kondice méně nadaným zato však lépe situovaným spolužákům a pak i jejich mladším sourozencům, žili jsme hodně skromně.

Dneska bych se mohl stát třeba influencerem, možná zrovna těch knih, kterých jsem v mládí přečetl celé stohy, ačkoliv jestli jsou tuzemští nakladatelé ochotní za to někomu platit, nemám potuchy. Nicméně dvacetiletý, v upnutém dresu oděný zápasník předčítající na kameru nejnovější překlad Vergilia, by si v nejhorším na Youtube neřkuli na OnlyFans své věrné fanoušky nepochybně našel a něco ke studiu přivydělat dokázal, i kdyby nakladatelé o jeho služby při propagaci nových knih náhodou nestáli.

Časy internetu a sociálních sítí však tou dobou byly i s jejich výdělečnými možnostmi pouhou neznámou, světelné roky vzdálenou budoucností a přede mnou se tak rýsovala jen léta se stipendiem a otravnými kondicemi. Nejspíš i proto děda původně moc nechtěl, abych ty přijímačky zkoušel, i když nakonec to byl on, kdo přihlášku odnesl na poštu, já bych se toho totiž možná vůbec neodvážil. 

„Nějak to uděláme, Martine, vždycky jsme to nějak udělali,“ procedil přes dýmku a víc už o tom nepadlo ani slovo jako ostatně pokaždé, když na nějaké takové téma došlo.

Udělali…, nic jsme neudělali, to on to pokaždé nějak udělal, když máma s babičkou zemřely a táta zmizel, zůstal na to úplně sám a prostě to nějak udělal. 

„Máma by na tebe byla pyšná,“ podával mi potom večer z pošty orazítkovaný podací lístek vypsaný jeho drobným, dokonale nečitelným písmem a já si v té chvíli poprvé uvědomil, jakou sílu, odvahu a vůli musel mít, když v nějakých pětašedesáti pochoval v jeden den ženu i jedinou dceru, po zeťákovi se dva měsíce po pohřbu slehla zem a jemu zbyl na krku vyděšený sedmiletý kluk, kterému krom něho nezůstal už nikdo jiný, kdo by ho mohl vychovat. Zvládl to, dal to, nějak to udělal, i když jsme vždycky žili dost spartánsky, nevzpomínám si, že by mi někdy něco scházelo. To on měl být na co pyšný, byl jsem jeho dítě.

Ve skutečnosti si vlastně moc nepamatuji, co jsem cítil, když jsem jako malý kluk přišel o mámu, o babičku a záhy potom i o tátu, zvykl jsem si. Dítě si nakonec zvykne skoro na všechno, obzvlášť když je mu sedm. Měl jsem prostě jenom dědu a časem jsem to začal brát jako fakt. To, co mi z toho všeho jako malému v paměti utkvělo vlastně nejvíc, byly neustálé a v pravdě otravné projevy lítosti. To, jak se ke mně zhusta chovali jako k nějaké nedomrlé chudince, na kterou je třeba neustále útěšné žvatlat a hladit ji při tom po vlasech, což jsem bytostně nesnášel a nesnáším dodnes. Naštěstí jak ta nedomrlá chudinka postupně rostla, až ve čtrnácti dorostla do výšky dospělého muže, tak toho úměrně s tím nechali. Ženské proto, že pro valnou část z nich bylo čím dál tím obtížnější mi na tu hlavu dosáhnout a chlapi pochopitelně proto, že hladit na veřejnosti po vlasech jiného muže se tak nějak nehodí. Ne že bych jim to zpětně vzato měl za zlé, mysleli to nepochybně dobře a krom toho žvatlání a nevyžádaného hlazení si jinak nemám nač stěžovat. Jakási tichá sounáležitost, do které se s ubíhajícími roky a mojí přibývající výškou obojí postupně proměnilo, mě ostatně provázela téměř celým dětstvím.

Ačkoliv to mnohdy probíhalo tak trochu poloilegálně, v podobě dvou pomerančů, které mi zelinářka potajmu vložila do tašky pod brambory, když mě pro ně děda poslal a které oficiálně vůbec neměla, nebo úplně odlišného masa rychle zabaleného do neprůhledného papíru jinak věčně podmračenou paní za pultem řeznictví. Stávalo se, že namísto předního na polévku jsem často přinesl domů špičky od svíčkové případně extra libovou krkovičku namísto vepřového bůčku, takže pokud chtěl děda skutečně uvařit guláš, musel si pro tu kližku dojít většinou sám, protože já bych nevědomky pravděpodobně donesl kus něčeho zcela nevhodného. Paní v čistírně se pak zase pravidelně stávalo, že se v počtu k vyčištění předávaných kusů šatstva přepočítala a v mé dětské dlani neplánovaně skočilo pár drobných mincí, se kterými mě s potutelným úsměvem pokaždé poslala do cukrárny, kde jsem za ně téměř vždy dostal o nějaký ten bonbon nebo o kopeček zmrzliny víc, než na kolik jich právě stačilo.

Jako o kapánek větší jsem pak samozřejmě daleko víc ocenil jinak beznadějně podpultové Ábíčko, co trafikant každý druhý týden s nenápadně významným mrknutím vkládal do dědečkovy páteční Lidové Demokracie, vedle její běžné víkendové přílohy, kterou jsem i s paklíkem tabáku pro něho pravidelně před víkendem vyzvedával. Sbírka pečlivě slepených vystřihovánek, kterou jsem tak do puberty, kdy mě to přestalo bavit, vytvořil, neměla mezi spolužáky co do rozsahu konkurenci. Tehdy jsem si myslel, že nás lidé prostě jen litují, až po letech jsem měl pochopit, že ona na první pohled prostá lidská solidarita byla pro mnohé i jakýmsi tichým vzdorem a nevztahovala se výhradně k obecné sounáležitosti s politováníhodným sirotkem, ale minimálně z části přímo ke mně jako k synovi svého otce. Otce, na kterého si téměř nepamatuji, protože z mého života zmizel dříve, než jsem si do vzpomínek dokázal vrýt více než pouhý nejasný obraz ostře řezané mužské tváře se šviháckým knírkem. Krom toho, že býval strojmistrem u plavby a že jeho matka, moje druhá babička ho měla za svobodna a zemřela mladá dávno před tím, než jsem se narodil, jsem o otci totiž tou dobou mnoho dalšího nevěděl. Neměl jsem ani tušení, jak to s tím zmizením skutečně bylo a že pro mnohé byl i přesto, že mě tu tak nějak zapomněl, svým způsobem hrdinou.

Mělo to tedy i výjimky, například tajemníka městského národního výboru soudruha Koutníka, který k nám vytrvale každého půl roku posílal nešťastnou paní ze sociálky, aby posoudila naše rodinné poměry a zejména dědovu schopnost se o mě postarat. Dodnes je pro mě záhadou, jak to děda dokázal celých těch sedm let vydržet a nedat to téměř znát. Jediné, co si z toho pořádně pamatuji, jsou jeho peprné nadávky, cezené přes vousy pokaždé, když ta nešťastnice odešla s tím, že to tedy nějak napíše. Ať se ten starý zkurvený komunista stará o svého ožralého kripla a nám dá pokoj, což bylo z toho ještě to slušnější, mi zní v uších dodnes, protože to k dědovi nepatřilo, tak jsem ho jinak neznal. Příslušného tajemníka naštěstí už od devadesátého roku ve městě nikdo neviděl, odstěhoval se prý i se svým invalidním synem kamsi do Liberce a návštěvy utrápeně se tvářící paní ze sociálky tím definitivně ustaly.

Podobně neskrývanou nenávist jsem pak zažil už jenom u naší gymnazijní ruštinářky, kterou mi však ze stupínku před školní tabulí k velké úlevě odklidila společně s povinnou ruštinou sametová revoluce dříve, než mě zvládla nechat ještě v prváku propadnout, přestože moje písemky nebyly o nic méně naškrábané než ty na základce, kde stačily na pohodovou dvojku. Bylo zřejmé, že kombinaci mě a gymplu považovala za selhání stranického systému práce s lidskými zdroji, které nehodlala nechat jen tak. Ostatně kádrově na mně skutečně bylo špatně skoro úplně všechno, můj třídní původ nebyl ani zdaleka bezchybný. Kus rodiny v emigraci, táta roky nezvěstný pravděpodobně tamtéž a dědův vztah k pobytu spřátelených vojsk na území ČSSR a z něho plynoucího normalizačního zřízení, na němž ve skutečnosti nebylo normálního téměř nic, nebylo potřeba ani zjišťovat. Bylo vcelku jasné, že na gympl, byť v okresním městě, bych se býval bez protekce určitě nedostal. Dodnes přesně nevím, kdo s tím vypomohl, kdo se přimluvil a kdo kde za jakou nitku zatahal, každopádně jsem si však jistý, že s tím ten někdo musel mít notnou fušku. Takže prakticky vzato, měla ze svého třídního pohledu dokonce i pravdu a nebýt toho, že se její svět zhroutil ještě před prvním pololetním hodnocením, skončil bych možná někde na učňáku už na konci prváku a ten neznámý dobrodinec by se namáhal zbytečně.

Agilní komunistka se pak po převratu proměnila nejdříve ve stejně agilní a vpravdě nesoudnou agitátorku obnovované sociální demokracie a poté, co jí několik lidí v předvolebním stánku na náměstí zle vyřvalo, tak v předčasně zestárlou shrbenou figurku, posedávající na lavičce u pošty s krmením pro holuby. O pár let později jsem zjistil, že její důvody mě nesnášet pramenily z pohnutek mnohem víc osobních než ideově třídních a příběh že to byl dílem nešťastný a dílem téměř bizarní.

Ještě než přijeli v srpnu šedesátého osmého rozjezdit Pražské jaro ruské tanky, děda v kině za naším domem, kde dělal vedoucího, uvaděčku i promítače v jedné osobě, v nově uvolněné atmosféře nadšeně, a většinou i s vlastním komentářem před představením, uváděl všechny ty filmy, co se o nich potom dvacet let za Husáka smělo zase jenom šeptat. Jedním z nich bylo v únoru šedesátého osmého i Formanovo Hoří má panenko. Velitel místních dobrovolných hasičů se ze vzteku a žalu po promítání naneštěstí opil tak moc, že si namísto doma v posteli cestou z hospody ve dvě v noci ustlal v příkopu u cesty, kde ho ráno našli v bezvědomí sice ještě živého, ale podchlazeného natolik, že za dva dny v nemocnici zemřel, aniž by se probral. Onen velitel byl její manžel a ona to dědovi nikdy neodpustila. Ten za to pochopitelně nemohl, ve skutečnosti se ani nedozvěděl, že jeho nadevše milované kino v sedmdesátém roce bez náhrady zavřeli nejen proto, že on měl jít do důchodu, ale mimo jiné i právě kvůli tomu, že ona se o to iniciativně posnažila.

Tu dobu jsem já už ke své lítosti nezažil, když jsme zůstali sami, děda byl už dávno v penzi a prázdné, pomalu chátrající kino mě lákalo maximálně k tajným průnikům postranním vchodem ve sklepě našeho domu. Pokud jsem si pamatoval, on už do něho před revolucí nikdy nevkročil. Středobodem jeho světa jsem se stal já, se všemi pozitivy i negativy, které z toho plynuly. Nicméně přes to všechno, co bylo na mém dětství jiné, na tu dobu vzpomínám s láskou a ten dopis z Karlovky tehdy jasně říkal, že skončila. 

Nechal jsem ho otevřený ležet na stole a nevěděl co s ním. Zůstal tam až do večeře a pak i po ní, teprve když jsme dojedli a já sklízel ze stolu, tak děda z ničeho nic vstal, objal mě a dodnes slyším, jak přitom jednoduše a prostě znovu říká, nějak to uděláme, Martine, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. V první chvíli jsem mu chtěl odpovědět, že tam nenastoupím, že jsem vlastně chtěl jenom vědět, jestli bych na to vůbec měl, že ho tam nenechám samotného, že vím, jak je nemocný, i když se to snaží tajit, že vím, jak na to vlastně nemáme, ale nedal mi příležitost. Jako skoro vždy už měl dávno vymyšlené, jak si s tím poradit.

„Prodal jsem ta pole za Újezdem, stejně jsou nám k ničemu, tak za ně půjdeš na studia.“

Věděl jsem, že nemá smysl se s ním přít, i když jsem taky dobře věděl, že původně chtěl za ty peníze opravit dům a možná i kino, které mu pár měsíců před tím jako restituci po pradědovi i s těmi polnostmi vrátili, ale jak se jednou rozhodl, tak bylo hotovo, no a…, no a byl jsem i trochu mladicky sobecký, proč to popírat. Peněz i tak ve výsledku zase až tolik nebylo, a to i přesto, že kupec prý nesmlouval a zaplatil cenu, o kterou si děda řekl. Alespoň schodiště a koupelna se opravit musely, schody už léta hrozily propadnutím a koupelna každou chvíli potopou.

Že to, co by na pajdáku v Ústí pohodlně vystačilo až do promoce, metropole schlamstne nanejvýš v polovině studia a že se budu muset tím pádem těch pět let v Praze hodně uskromnit, bylo předem jasné. Naštěstí jakkoliv jsem s tím, že by mě snad skutečně přijali, raději předem nepočítal a nebyl jsem na to úplně nepřipravený. Do Sokola na zápas jsem poslední rok gymplu chodil pod záminkou, že bych si chtěl pro sichr časem udělat trenérskou licenci, více méně už pouze asistovat Horákovi a udržovat formu, ačkoliv ve skutečnosti jsem si tam, za jeho tichého skřípění zubů, především naháněl malé klienty pro svůj dobře se rozvíjející doučovací business a společně s tou formou si udržoval hlavně dobrou pověst u rodičovstva a autoritu u puberťáků. Biflovat sedmáky mě sice moc nebavilo, ale dokázal jsem si tím na druhou stranu až překvapivě slušně přivydělat. Často skutečně zoufalí rodiče si za moje služby kupodivu ochotně nechali účtovat částky, o jakých bych si na brigádě někde u pumpy mohl nechat tak akorát zdát, a ještě mi byli vděční. Výsledky mé práce totiž vzhledem k tomu, že moji frekventanti ke mně coby k úspěšnému sportovci bez výjimky obdivně vzhlíželi, dalece překračovaly jakoukoliv konkurenci, kterou jsem ve městě v oboru individuálního doučování malých zabedněnců snad mohl mít.

To, že vás jako čerstvého adolescenta k přijímačkám na střední připravuje vicemistr republiky v zápase, se totiž snáší nepochybně o dost lépe, než když vám rodiče za tím účelem domluví kondice u učitelky na penzi ze sousedství. Jakkoliv je to sice stále jen ponižující doučování, alespoň se vám spolužáci neodváží nahlas posmívat, když se místo na hřiště odpoledne šouráte s učebnicí přes náměstí. Do té doby otravná pověst největšího místního šprta se mi alespoň v tom ohledu začala konečně trochu vyplácet. Za poslední rok na gymnáziu jsem tak na studenta našetřil docela slušné jmění, které si nakonec nezadalo s výnosem za nejméně jedno další prodané pole.

Navíc jsem ani nijak moc neutrácel, ono také ani nebylo kdy a kde a především s kým. Mezi vrstevníky jsem totiž nezapadal nikdy, většinu svých spolužáků jsem považoval za pitomce už na základce, oni mě recipročně už tehdy za toho šprta a s postupujícím časem se to spíš zhoršovalo, než zlepšovalo. S většinou z nich jsem si totiž ve skutečnosti neměl co říct, dívčí přednosti mi nic neříkaly, kolektivní sporty mě nebavily a autům jsem nerozuměl, francouzské literatuře a klasickému filmu naopak zase nerozuměli oni. Společných témat se tak povážlivě nedostávalo a alkoholové či nedejbože kuřácké dýchánky se navíc v nejmenším neslučovaly se sportovní životosprávou a Horák by mi je nepochybně zle spočítal, což by mi možná zas až tolik nevadilo. Naše vzájemné intimní interakce měly k něžnému cukrování povětšinou povážlivě daleko, nicméně mnohem raději jsem se divokým hrátkám s ním oddával ve vzájemném konsensu než riskovat, že namísto škádlivého proplesknutí k zásunu dychtivě nastavených půlek se rozhodne vytrestat mě jejich odepřením. Od té doby, co jsem to prvně okusil, jsem totiž sexuální abstinenci dost špatně snášel, a pokud jsem měl volit mezi prohibicí alkoholovou a tělesnou, vítěz byl pro mě vždy jen jeden a alkohol to nebyl. Alternativa v podobě vrstevníků téhož pohlaví se mi navíc krom toho, že mě vlastně nijak moc nepřitahovali, zdála i zbytečně riskantní, a pokud šlo o pohlaví opačné, byl jsem zjevně předem ztracený případ. Pár spolužaček mělo sice tendenci mě balit, nicméně jediný pokus, který jsem ještě před šťastným incidentem s Horákem v tom směru podnikl, skončil ponižující indispozicí, která se sice dala svést na mladickou nezkušenost a vliv alkoholu, přesto jsem i tak byl rád, že si to dotyčná nechala pro sebe a dalších experimentů v tom směru jsem se napříště vyvaroval.

Zábavám, diskotékám a všem potencionálním místům, kde hrozilo, že by po mně mohla nějaká holka ještě někdy něco podobného chtít, jsem se tak od té doby pro jistotu s různými výmluvami, na rozdíl od pravidelných návštěv u doktora Horáka, pečlivě vyhýbal. Zajistilo mi to sice kromě pověsti šprta i nálepku beznadějně nudného suchara, ale na druhou stranu to vyjma nezanedbatelných finančních úspor mělo i víc než pozitivní vliv na ochotu nešťastných rodičů svěřovat mi do péče své ratolesti. Šprt, suchar a vzorná sportovní celebrita krajského formátu v jednom, to už byla nějaká kvalifikace, neřkuli dobrý příklad pro dorůstající mládež. Věděl jsem sice, že než najdu v Praze dost natvrdlých školáků, tak to bude asi nějaký ten měsíc trvat, ne jako doma, kde jsem jich měl za pár týdnů patnáct a další už jsem k přijímačkám připravovat nestíhal, moje pověst se za hranice okresního města skutečně nedostala, v Praze mě znali maximálně zápasničtí odborníci, ale byl to v každém případě plán, plán se kterým jsem hodlal dostudovat stůj co stůj.

Příležitost zjistit, jestli bych se uživil na studiích jako Palacký, který to od kondic dotáhl až na otce národa, jsem sice nakonec nedostal, ale dodnes si sebejistě myslím, že bych to býval zvládl, i kdyby se moje vyhlídky na kvalitu budoucího studentského života v mezičase výrazně nevylepšily i bez mého vlastního přispění. Národ tím možná zůstal ochuzen o dalšího otce, ale to už je prostě osud. Plán jsem nakonec do praxe dovedl pouze částečně, protože téměř přesně v polovině prázdnin se u nás zjevil strýc Karel a vše se změnilo.

Vrátil jsem se tehdy jako každý den před večeří domů, děda na tom večerním rituálu, kterým naše společné večeře nepochybně byly, stále trval, ačkoliv jsem měl dávno po maturitě a můj právě čerstvě vyměněný občanský průkaz novopečeného státu mě ubezpečoval, že jsem již pěkných pár měsíců dospělý. Nevadilo mi to, dědovo jemné citové vydírání jsem chápal, měl o mě stále strach, jako když mi bylo deset, a nikdy se na tom moc nezměnilo, měl o mě ostatně stejný i s posledním svým dechem. Trapně jsem se cítil vlastně jenom z toho, jak mě chválil, že nelítám za holkama a hledím si učení. Nedokázal jsem mu lhát, a tak jsem prostě mlčel a předstíral toho cílevědomého šprta, v čemž sice také kus pravdy byl, ale nebyla to pravda ani zdaleka úplná.

Vysvětlovat starému pánovi něco o nových časech a jiné sexuální orientaci bych nikdy nedokázal. Děda znal homosexuály tak maximálně z filmů, které si pamatoval někdy ze šedesátých let, a i když jsem od něho nikdy nic ošklivého na tohle téma vlastně neslyšel, počítal jsem, že je to hlavně proto, že žádného trapně zkarikovaného teplouše na našem maloměstě nikdy nikdo neviděl. Byla to samozřejmě pitomost, to, že se tu fistulí pokřikující postavičky z levných sedmdesátkových komedií nevyskytovaly, neznamenalo, že tu lidi jako já nebyli, a když jsem sám na sobě začal někde v sedmé třídě pozorovat, že nejsem tak docela jako ostatní kluci, protože jsem masturboval na úplně jiné straně učebnice přírodopisu pro sedmé třídy základních škol než ostatní, našel jsem si k tomu v knihovně nějaké knížky a bedlivějším pozorováním jsem si později sem tam i něčeho všiml, nebo vydedukoval.

Bylo až s podivem, že ty informace jsem našel vlastně docela snadno. Jako největší zádrhel se tak při mojí samoedukaci nakonec ukázala stará Brychtová. Namluvit zvědavé knihovnici, že si hledám jenom něco do biologie, dalo ze začátku celkem fušku. Pořád mi nadbíhala, že mi s tím hledáním musí pomoct a že i ráda pomůže, jen ať řeknu, co mě konkrétně zajímá. Z regálů vytahovala jednu blbost za druhou a já musel, aby nepojala nějaké podezření, předstírat vážný zájem o samosprašné rostliny a spousty jiných nepodstatných blbostí. Nakonec jsem zkusil celkem naivní historku, že jsem našel doma po tátovi nějaké knížky z biologie a že mě to začalo zajímat. To teprve zabralo, nejdřív se trochu lekla, když jsem použil slovo táta, a když pak zase chytla normální barvu, zatvářila se chápavě, řekla, že nebude rušit, a od té doby jsem od ní měl pokoj. Doma sice byly po otci tak maximálně nějaké sešity o lodních motorech, takže ta výmluva byla neskutečně blbá, kdybych se trochu víc zamyslel, bylo by věrohodnější použít coby vystudovanou farmaceutickou laborantku mámu, ale to jí naštěstí nedošlo a já měl tři regály s biologií jenom pro sebe, aniž by za mnou lezla a číhala mi přes rameno, o co jde.

Našel jsem tam toho celkem dost. Sexuologii totiž někdo skutečně logicky schoval hned vedle těch samosprašných rostlin. Blizna, pestík, penis, vaječník, děloha, semeno i semeník všechno jedno, rozmnožování jako rozmnožování. Že mě pomocí systému po knihovně nenápadně rozmístěných zrcadel Brychtová ostražitě sleduje, jsem věděl, ale bylo mi to vcelku fuk. V čem listuji, nemohla s jejími dioptriemi vidět a biologie beztak nemohla být nic až tak podezřelého, aby to šla dědovi hlásit. Po revoluci se jen tak mimochodem ukázalo, že byla už od konce sedmdesátých let spolupracovnicí StB a hlásila poměrně snaživě kde co na kde koho. K pochybné cti jí v mém případě sloužilo jen to, že na mě a na dědu nenahlásila nic víc než sáhodlouhý seznam za deset let vypůjčených knih. Ta sexuologie mezi nimi navíc ani nebyla, protože jsem se styděl si ji půjčit.

K tomu jsme ve škole měli jednou místo občanské výchovy přednášku o deviantech a pedofilech a jak si jako máme dávat pozor, kdyby nás někdo začal obtěžovat třeba před školou a tak. Celkem překvapivě vážně to ten lektor říkal nejen holkám, ale všem, a že prý jsou i takoví, co jsou jako na malé kluky. Ne že bych si ve čtrnácti připadal jako malý kluk, ale nasměrovalo mě to k té správné literatuře. Na gymplu už to bylo o dost uvolněnější, po revoluci se tom začalo mluvit a psát i v normálních časopisech, a tak jsem si přestal připadat úplně divně, i když nikdy jsem to stejně nikomu neřekl, tak dobré kamarády jsem na škole ani v Tělovýchovné jednotě, co pak už zase byla Sokolem, opravdu neměl. Což byl nakonec i jeden z důvodů, proč jsem si podal přihlášku na Karlovku do Prahy. Na jednu stranu se mi do anonymního velkoměsta moc nechtělo, ale věřil jsem, že se tam nebudu muset tolik přetvařovat a hlídat, pořád jsem se bál, nebo jsem si byl vlastně jistý, že jednou by to s Horou určitě prasklo a ublížilo by to jemu i dědovi. Nechtěl jsem se ho vzdát, ale bylo mi na druhou stranu jasné, že pokud to neudělám, nedopadne to nakonec dobře ani pro jednoho z nás a to jsem nemínil riskovat.

Ten den, kdy se všechno moje plánování obrátilo vzhůru nohama, jsem celé dopoledne připravoval jednoho propadlíka na reparát z češtiny a pak jsem si dojel na koupák za městem, chtěl jsem si to ještě užít, než se vypakuju do Prahy. Trochu jsem si četl a po očku šmíroval chlapy na vedlejší předloni otevřené nuďárně, pár pěkných kousků na kouknutí tam bylo. Sám jsem se na ni neodvážil, na to jsem byl příliš snadno vzrušivý, stál mi tehdy většinou dřív, než jsem si stihl uvědomit, že se to děje. Stačil pohled na pěknýho chlapa a ten dole byl v pozoru k akci připraven. Nechtěl jsem riskovat, že by se dědovi donesly nějaké řeči, ostatně i z boční stráně bylo vidět docela obstojně a ještě si nikdo nemohl všimnout, že ho šmíruju.

Trochu se mi z toho ostření do dálky zvedl tlak a měl jsem akutní potřebu si od toho ulevit. Horák měl celý měsíc doma svoji adolescentní dceru, a tak jiná možnost než vlastní ruka a porno časopis nebyla. Naštěstí se mi v Praze cestou z přijímaček podařilo v jednom sex-shopu koupit hned dva s obsahem, který mě nadmíru uspokojoval. Vyžádalo si to sice trochu odvahy a musel jsem se kvůli tomu vláčet až někam na Žižkov, ale stálo to za to. Dvakrát šedesát čtyři stránek s chlapákama podle mého vkusu se momentálně hodilo a šetřil jsem si je. V polovině prázdnin jsem se ještě nad každým nestihl ani dvakrát udělat.

Jenže už když jsem ukládal kolo pod schody, slyšel jsem, že si děda v kuchyni s někým povídá, a ze slušnosti jsem proto nakoukl do dveří. Předpokládal jsem, že je to někdo ze sousedů, chodívali k nám často. Ženské s bábovkou, koláčem nebo ovocnými knedlíky, chlapi se vzorkem z nějaké zabijačky nebo meruňkovice, anebo třeba i jenom tak na kafe, poklábosit si o starých časech a o politice nebo čemkoliv jiném, co se právě dělo. Chtěl jsem jen rychle pozdravit a jít před večeří ještě do sprchy vyřešit pod proudem vody své mladické potřeby, jenže než jsem se stihl rozkoukat a pořádně na návštěvníka zaostřit, děda na mě vesele, popravdě až nezvykle vesele, zahalekal:

„No to je dost, že jsi tady! Pojď k nám, tohle se tě týká.“