90ˢ – 10/13 – Výchova chlap©ů v Čechách

Málem se mi zastavil i krevní oběh. Karel stál bez košile opřený o kuchyňskou linku, v náručí svíral kastrol a cpal se přímo z něho zjevně studeným gulášem.

„Je to skvělý!“

Pozdvihl mým směrem právě olíznutou lžíci.

„Tos mi tu připravil na uvítanou?“

Huhlal s plnou pusou, aniž by se ovšem přestal dál ládovat a bryndat si omáčku do vousů.

„Kurňa, tyhle překvápka mi jako budeš dělat pořád?“ zpražil jsem ho s pohledem odkoukaným při podobných příležitostech od dědy.

Otázku odignoroval a dál se v klidu cpal.

„Doufám, že sis to alespoň ohřál,“ neodpustil jsem si tedy přidat i dědovo oblíbené rýpnutí doprovázející jeho k nebi obrácené oči, když jsem to samé s kastroly ponechanými bez dozoru na plotně dělával doma já. 

Polkl další sousto, prstem po stěnách podle všeho již zcela vyprázdněné nádoby vytřel zbytky a odložil ji i se lžící uvnitř zpět na plotnu.

„Néé, proč taky, bylo to dobrý i studený, mikrovlnka by to jenom pokazila.“

Usmál se a i s prstem v puse ke mně poslal pohled, pod kterým by se roztekly i arktické ledovce, natož poslední trapné pozůstatky mé beztak již dávno vyprchané uraženosti.

„A co pusu na uvítanou? Nedostanu? Nejen žvancem živ je člověk. I když je to žvanec výborný.“

Měl sice pořádně pobryndané vousy od toho guláše, ale stejně jsem mu ji vykročil dát bez váhání.

Z krátkého polibku na uvítanou se stal nejprve dlouhý mokrý s paprikou, majoránkou, notnou dávkou cibule a česneku, pak to postupně přestalo naplňovat věcnou definici prostého polibku a stalo se to divokým soubojem jazyků a chutí. Právě když jsem se snažil rozpoznat, jestli ta majoránka s česnekem dokáže přebít chuť mojí zubní pasty, nebo to bude naopak, ucítil jsem dvě mohutné tlapy, které se mi přisály na zadek a přitiskly mě k němu.

Kolik věcí na světě je lepších než na těle na těsno přitisknuté chlupaté břicho? Na jednu takovou jsem přišel jen za malou chvilku. Ještě lepší je chlap sedící na kuchyňské lince, přitahující si vás k sobě za vaše bradavky, zatímco vy si hrajete s těmi jeho v ústech.

Tělo na tělo, přisátý k němu tak na těsno, co to jenom na kuchyňské lince šlo, jsem si vychutnával, jak si mě nejprve obtáčí nohama a pak tlačí k sobě tam, kde mu kalhoty začínaly být zjevně povážlivě malé. Olizoval jsem mu prsa, cinkal si jeho piercingem o přední zuby, on mi u toho lízal krk a potom ušní lalůčky a pak rovnou celé boltce, a protože to byl prostě Karel, v tom nejlepším mi do poslintaného ucha pošeptal:

„Metrák sice ještě vybenchuju, ale až do ložnice už určitě neodnesu, co s tím uděláme?“

Začínal jsem si na ty jeho divnohlášky už pomalu zvykat, a tak jsem celkem pohotově mezi zuby do jeho chlupů na hrudníku procedil:

„Já to zkusím, ale určitě by to šlo lépe, kdybys byl alespoň o ty kalhoty lehčí.“

Ještě o kousek lepší než chlap bez košile sedící před vámi na kuchyňské lince, je chlap zakloněný na téže lince, kterému netrpělivě stahujete kalhoty i s trenkama a nejde vám to, protože mu stojí tak, že ty zatracený překážející spodky se mu o ten stožár zaseknou. Když se mi konečně povedlo ho odstrojit, nechal jsem ho, aby se mi rukama obtočil kolem krku a podkasal si ho na sebe do náruče.

I pořádně zakloněný a rozkročený jak obr Atlas pod nebeskou klenbou jsem ho na sobě zvládl udržet sotva dva kroky, naštěstí dříve, než bych ho nejspíš upustil, případně by mi rupla záda, sebezáchovně sám vyklouzl, postavil se na nohy a s pokřikem: ‚Záááávod, kdo prohraje, dostane pusu,‘ se rozeběhl k ložnici, dveře téměř vyrazil, z rozběhu se rozplácl na to obrovské letiště a dříve, než jsem komíhavě na vratkých nohách doběhl za ním, se přetočil na záda.

Bez rozmýšlení jsem skočil na něj. Postel i jeho žebra to naštěstí vydržely. Pusu jsem dostal a ne jednu. Lůžko velikosti přistávací plochy menšího vrtulníku má tu výhodu, že dva metrákoví chlapi na něm můžou propletení válet sudy a olizovat se ve všech možných i nemožných polohách, aniž by z ní nutně museli spadnout.

Dělali jsme to notně dlouho a ochutnal jsem na něm snad úplně všechno. Opravdu pečlivě jsem okusil každý kousek nejméně dvakrát, od krku přes podpaždí na prsa k pupíku, pak po stehnech dolů až kamsi k palcům u nohou a potom stejnou cestou zase zpět, jen s trochu delší zastávkou mezi stehny.

Tentokrát mi už i on oplácel stejným a skoro škodolibě mě bavilo, že se mi přes tu blbost v rozkroku nemůže dostat tam, kde já jsem si s ním naopak mohl užít do sytosti. Jinak mě ovšem prohmatal, zmáčkl a oslintal, kde se dalo. Jeho drsné drátovité vousy mě lechtaly po těle, prsty i jazykem mi zajel snad do každé svírky včetně těch, o nichž jsem ani netušil, že je vůbec mám.

Dokonce i na pár mlaskavých plácnutí přes půlky při tom došlo, nebylo v tom však nic brutálního, bylo to zemité, opravdové a spojující. Přitahoval mě k sobě jako magnet a já se opilý touhou nechal unášet živočišnou rozkoší, jakou jsem dosud nepoznal. Věděl jsem, že ho musím mít, že mi nestačí hrát si s ním v dlaních a laskat ho v ústech, že mu chci dát vše a zároveň si i vše vzít.

Vztyčil jsem se, obkročmo mu dosedl na břicho a rozkošnicky začal dlaněmi třít potem kluzká prsa a následně v prstech mnout ztuhlé hroty bradavek. Začal vrnět blahem jako kotě, prohýbal se proti mně a ani si nevšiml, že už dávno mu nesedím na břiše ale o dost níž. Zadek se mi nenápadně posunul kamsi do jeho slabin a já začal mezi půlkami dráždit jeho ztuhlý penis. Trpělivě jsem vyčkal, zda proti tomu nějak nezaprotestuje, ale ať už byl prostě jen pohlcen vzrušením, nebo se tomu odevzdal vědomě, každopádně mě nechal, abych si s ním hrál.

A tak zatímco on jen stále víc a víc vrněl blahem, já jsem si opatrně a snad už i trochu zbytečně nenápadně špičkou jeho slintajícího kopí otestoval, zda po ranním dovádění ve sprše jsem ještě stále dostatečně povolený a po chvilce napjatého soustředění jsem ho do sebe s hlubokým nádechem prudce zasunul.

Zabolelo mě to, byl jsem však vlhký dílem potem, dílem zbytky jeho slin a dílem i tím, co jsem si mezi půlky z jeho slintajícího, pevně stojícího stožáru ukořistil dlouhým třením. Svíravou křeč z prudkého průniku jsem tak v přívalu elektrizující vášně a asi i díky všem hormonům, které jsem v předehře nepochybně vyrobil, víc vítal, než že by mě odrazovala. Pevně jsem ho sevřel mezi stehny, rukama se mu zapřel do hrudi a v očekávání možného odporu byl připravený nepovolit ani o milimetr.

Skutečně pode mnou hlasitě zavyl, těžko říct zda bolestí nebo překvapením, možná ho to přes ten piercing i opravdu trochu zabolelo, nicméně o žádný odpor se nepokusil. Letmo jsem mu pro jistotu pohlédl do tváře, ale krom rychle se do rytmu mělkých nádechů pohybujících očních víček a slastně pootevřených úst jsem neviděl nic, co by mě přimělo se zastavit. Bez dalšího váhání jsem tak na něho dosedl stejně hluboce jako pár desítek minut před tím na toho stejnojmenného uměláka ve sprše a hladově ho v sobě sevřel.

Ozvalo se jen další slastné zavrnění, a tak jsem ho bez skurpulí metrákem živé váhy přikoval k matraci a dal mu nad vší pochybnost najevo, že jakýkoliv odpor je marný. Možného vzdoru jsem se však zjevně obával zbytečně, propnul se proti mně, zapřel se rukama o čelo postele a ochotně do mě přirazil. Poučen zkušeností s Horou jsem ho nechal. Sice si to nezasloužil, ale jednak se mi to, co dělal, pochopitelně líbilo a dát mu pocit, že to má pod kontrolou, bylo nad to i v souladu s tím, co jsem si pro něho plánoval já.

Možná jsem měl ptáčka pod zámkem, ale to ještě neznamenalo, že ho jen tak nechám, aby si se mnou hrál na alfa samce. Za to péro, co jsem si o jeho břicho musel kvůli němu třít v plastové kleci, jsem ho měl v úmyslu alespoň trochu vytrestat. Ve chvíli, kdy jsem usoudil, že jsem už skutečně dokonale povolený, jsem tak znovu nenápadně přebral iniciativu.

Přimáčkl jsem ho do matrace a rozjížděl na právě osedlaném hřebci postupně stále divočejší a divočejší jízdu. Na nějakou dlouho projížďku jsme byli oba už příliš vydráždění, a tak netrvalo ani moc dlouho, než vzdechy zpoceného zvířete, které jsem v tu chvíli už opět bezpečně svíral pod sebou, začaly jasně říkat, že už je to mimo jeho kontrolu, byl těsně před výbuchem.

Nastal čas mé pomsty.

Zastavil jsem, pevně ho v sobě stiskl hýžděmi a nepovolil, dokud nápor těsně předorgastických pulsů zcela neustal. Teprve potom jsem se s novou vervou znovu rozjel a nepřestal, až dokud to znovu neměl na krajíčku. Zběsile zasténal, prsty, kterými objímal moje boky, mi zaryl hluboko do masa a snažil se mě silou paží rozpohybovat, neúspěšně, neměl na to už dost energie a brzy to vysíleně vzdal.

Po té, co jsem to ještě dvakrát celé zopakoval a stejným způsobem si s ním v sobě krutě pohrál, se ve snaze to ukončit pokusil do mě pro změnu začít odspodu sám znovu bušit, ale jednak byl fyzicky už napůl mimo a technicky je ten, kdo je nahoře, prostě vždycky ve výhodě. Obzvlášť když to není žádný střízlík. Platilo to na žíněnce stejně jako na posteli.

Jakkoliv byla ta matrace na rozdíl od žíněnky celkem pružná, musel by být nejméně o jednu ne-li dvě váhové kategorie nade mnou, pokud by mi chtěl skutečně důstojně vzdorovat, a to ani zdaleka nebyl.

Mohl to samozřejmě ukončit nedůstojně a pokusit se mě svalit, ale to by mu, jak jsem odhadoval, ješitnost jen tak nedovolila. Měl jsem ho na lopatkách a bylo jen na mně, jak dlouho si s ním budu hrát.

Pohled do jeho tváře mi jasně říkal, že pochopil, co dělám, a očima zároveň i žadonil o slitování. Původně jsem sice chtěl počkat, až poprosí nahlas, ale nechtěl jsem riskovat, že to nevydrží a nakonec mě i za cenu ztráty důstojnosti přece jenom shodí dolů. Potrápil jsem ho už tak jenom jednou a v dalším kole jsem mu milosrdně dovolil se do mě poslušně vypustit. Ostatně nejcennější trofejí vítěze je shovívavost k poraženým, navíc jsem už i já začínal být na pokraji sil a to nejen těch fyzických.

Vězeň jen stěží se těsnající v divoce poletující klícce se dusil neuspokojenou žádostivostí a docela mě tlačil a bolel. Takže když to, co mě v prudkých záškubech zevnitř zaplavovalo horkostí nakonec i v mém vlastním podbřišku vyvolalo náhlou orgastickou křeč, v kterou jsem už ani nedoufal a díky které jsem se mu i přes tu plastovou hloupost mohl vítězně vypouštět na břicho. Napadlo mě, zda to snad není nějaká astrální odměna za moji velkorysost, a akrylátového Mínótaura jsem obdařil spikleneckým úsměvem.

Byla to samozřejmě hloupost, ve skutečnosti se mi to prostě tak dlouho třelo o vnitřek té zákeřnosti, až jsem se v kombinaci s pohyby vlastního svěrače a zevnitř drážděné prostaty, dokázal stejně jako večer dopracovat k uvolnění i bez dopomoci. Ať už pozemské nebo nadpozemské.

Na druhou stranu ovšem i se vší skepsí k zásahům vyšší moci do životů prostých smrtelníků musím připustit, že nikdy před tím a vlastně ani nikdy potom už jsem slastnější vyvrcholení nezažil.

Uvolnil jsem ho ze sevření, unavený ochabující úd jsem ze sebe nechal vyklouznout a úlevně se na něho svalil. Cítil jsem, jak mu buší srdce, a poslouchal, jak se ztěžka vydýchává. Až jsem se trochu začínal bát, jestli jsem to přece jen malinko nepřehnal, ale ve chvíli, když jsem se již téměř chystal nazdvihnout, mě objal, pevně k sobě přitiskl a zakousl se mi do ucha.

„Budeš potřebovat další fotky.“

Procedil mi přímo do mozku přes zuby, drsně mě pravačkou plácl přes zadek, převalil na záda a vztyčil se nade mnou.

„Na tu prdel ti totiž budeme muset nechat vystavit zbroják.“

Divoce zavrčel, dopadl na mě, div že mi nevyrazil dech, a horkými rty se mi zvířecky přisál na krk. Za několik okamžiků už jsem mohl cítit, jak se mi jeho vousatá hlava rochní nejprve na hrudi, pak na břiše a nakonec i v lepkavě mokrém rozkroku.

Byl jsem v té chvíli vlastně docela rád, že se jeho drápající a lechtající vousy nemohou ke znavenému vězni přes plastový tubus dostat, a nechal se uvolněně dráždit ve slabinách i na podbřišku. I tam to pochopitelně trochu lechtalo, ale na vlně škodolibé euforie se to dalo celkem snadno snést. To vítězné sebeuspokojení mi však nemělo vydržet dlouho.

Sotva za pár minut jsem vyděšeně ucítil, jak mi unavený kašpárek nejprve vyklouzává z bezpečí ochranného pouzdra a vzápětí jak se náhle bez ochrany vydaný na pospas divokým pudům stává kořistí jeho rtů a pomstychtivě neposedného jazyka.

Nějak to tam nejspíš zvířecky kousal a mordoval, až dokud se mu nepodařilo to rozebrat. Jeho vousy mě náhle ukrutně lechtaly a rty svírající mi mučivě žalud, mě okamžitě donutily sevřít mu hlavu mezi stehny a potupně se mu s ponižujícím jekotem vykroutit. Nad ním se prostě nedalo vyhrát, už zase to byla v nejlepším případě plichta.

Naštěstí se s tím spokojil, jen vítězně mlaskl, vysoukal se zpět nahoru a znovu mě ztěžka zalehl. Nenechal mě ani pořádně nadechnout, chaoticky mě líbal, funěl mi u toho do pusy i do nosu a všechnu tu mazlavou hmotu uvízlou mu na vousech mi při tom patlal po obličeji.

Notnou chvíli mi trvalo, než jsem se z jeho nekonečných polibků dokázal osvobodit alespoň na jeden mělký nádech.

„Ty jsi mi to urval,“ škytl jsem lítostivě do jeho vousů a on se zvonivě rozesmál.

Kombinace do krevního řečiště uvolněného koktejlu hormonů, notně zhmožděných mandlí a váhy tlačící mi na hrudník způsobila, že to v tu chvíli směšně znělo i mě samotnému, a začal jsem se řehtat s ním.

V záplavě osvobozujícího smíchu se skulil vedle mě, ruku mi prostrčil pod hlavou a nečekaně něžně se na mě podíval.

„Ti dva v koupelně a můj župan se za tebe přimluvily, i když nevím, jestli neexistuje nějaké pravidlo, které upravuje půjčování mého…,“ poťouchle se zazubil a prsty volné ruky mi zajel do hloubky stále ještě spermatem notně zvlhlých půlek, „…mého dilda bez dovolení. To si budu muset ještě promyslet.“

Chtěl jsem mu něco drze vtipného odpovědět. Třeba jak jsem si ty dva v koupelně interně pojmenoval a že by mi tu prdel před tím focením mohl třeba alespoň trochu nalíčit. Pár dobře obtisknutých srdíček by jí na tom zbrojáku jistě slušelo, ale nedovolil mi to. Jazykem mi vnikl zpátky do úst a upatlanými vousy ucpal všechny škvírky, kterými bych snad mohl procedit víc než jen tichý povzdech.

Původně jsem na fildu vlastně jít nechtěl. Mým snem bylo stát se slavným filmovým režisérem a chtěl jsem si dát přihlášku na FAMU. Horák mi to ale rozmluvil s tím, že bych se prý hodil tak možná na scénáristu a na to že je filda taky dobrá až dost.

Nicméně díky dědovým přednáškám a snad i nějakému tomu genu po pradědečkovi celý život občasnými záchvaty filmařiny prostě trpím. Tu a tam se můj pohled na svět stává něčím jako pohledem skrze průzor kamery a některé vzpomínky se mi pak před očima přehrávají doslova jako na plátně. Dokonce i takové, jejichž jsem sám byl aktérem. Jako bych byl tak nějak zároveň pozorovatelem a zároveň i součástí obrazu.

Ostatně herci se často stávají režiséry. Myslím dokonce, že i o něco častěji než scénáristé a obraz toho sobotního rána po prvním „po“ byl navíc skutečně hodně filmový. Něco, co by třeba takový Jean Cocteau určitě dokázal náležitě ocenit a zpracovat.

Mě by v tom případě navíc mohl docela dobře hrát mladičký Jean Marais a Karla…, no nejspíš asi Karel, s jeho komediálním talentem by bylo škoda ho přeobsazovat. Časově to sice trochu nesedí, ale představovat si člověk přece může ledacos.

Stojíme proti sobě, dva nazí muži, kteří se právě poprvé skutečně pomilovali. Muž a mladík, starý vlk a sotva ochmýřený téměř ještě chlapec. Každý je se svým hrnkem ranní kávy opřený o kuchyňskou linku a oba po svém přemítají o tom, co se právě stalo. Navzájem se po očku pozorují, nesmělé ostýchavé pohledy těkají po těle jejich protějšku, a i když oba mlčenlivě předstírají, že je zajímá především obsah jejich ranních hrnků, hledají v tom druhém obraz sebe samého.

Všechny barikády, které si navzájem postavili, jsou rozmetány, cesta k sobě je volná. Stačí odklidit trosky, odmést smetí kamsi do příkopu minulosti a vydat se po ní. Oba se po ní vydat chtějí, přesto jeden i druhý vyčkává, kdo udělá ten první krok.

Kamera zabírá nejdříve detail tmavých vousů staršího z obou mužů, soustředí se na stopy neurčitého mazlavého sekretu, pak se odtáhne a předvede celkový obraz, následně přejde k polodetailu obou nahých, sexem ulepených těl.

Na každé straně záběru jedno. Na jednom konci dospělý muž v nejlepších letech, na druhém mladík sotva se ocitnuvší na hranici dospělosti. Přes všechno co je odlišuje, přes veškerý kontrast let si však divák nemůže nevšimnout, že jsou vlastně stejní, stejná výška, stejné proporce a stejný ostýchavě ostražitý postoj.

Pak kamera pomalu rozostří a přechází k mladíkovi, na jeho tvář lesknoucí se stejným mazlavý sekretem, kterým záběr na mužových vousech začínal.

Mladík si nejistě olízne rty a osmělí se jako první.

„Neříkal jsi, že přijedeš v sobotu odpoledne?“

Muž se předstíraně zamyslí a v lehkém záklonu si opře dlaně o desku kuchyňské linky. 

„Jsi si jistý, že jsem neříkal dopoledne?“

Jeho sebevědomá póza přiměje mladíka bezděčně ho napodobit, i on se zakloní, avšak paže si vzdorovitě založí před tělem.

„Jsem si téměř jistý, že to bylo odpoledne.“

Muž si ležérně zajede rukou do vlasů a nechá ji s vyzývaně obnaženým podpaždím tam. 

„Kdybych přijel až odpoledne, nemohl bych tu teď být.“

Odloží svoji kávu a přistoupí k mladíkovi. Vezme mu jeho hrnek, položí ho na pult vedle svého a proplete si ruce kolem jeho pasu. 

„A neviděl bych, jak spíš, a to by byla škoda.“

Mladík spustí ruce dosud bránící muži se k němu přitisknout a nechá je volně spadnout podél těla.

„Ty jsi viděl, jak spím?“ 

Viditelně znejistí a sklopí zrak.

„V kolik jsi vlastně přijel?“

Muž se mírně prohne v pase, až dokud se těla ve slabinách zlehka nedotýkají kůží na kůži.

„Dost brzy na to, abych si všiml, že je tvoje postel prázdná a v koupeně že jsi od večera nebyl.“

Mladík vzdorovitě našpulí pusu. 

„Ty jsi mě kontroloval!?“ řekne se zlobně nakrčeným obočím, aniž by se ovšem současně pokusil od muže odtáhnout.

„Třeba jsem ti jenom chtěl dát ranní polibek na čelo.“

Na dotvrzení slov se muž vyhoupne na špičky a opře rty do mladíkových vlasů.

„Ne, ty jsi kontroloval, jestli tu jsem!“ zahuhlá mladík vyčítavě kamsi do mužových vousů.

Muž pokrčí rameny, v gestu, které má znamenat něco jako když myslíš, zároveň se však v vzápětí hloubavě zahledí mladíkovi do očí.

„A když jsem nikoho, krom dvou výmluvných svědků na umyvadle nenašel, chtěl jsem si jít ještě na chvilku lehnout. Jenomže v mé postýlce, pod mým županem kdosi, kdo po sobě neumí uklidit v koupelně, objímal mojí zmuchlanou deku a slastně spal.“

Mladík muže vášnivě a až trochu hladově políbí na krk a ruce si pevně opře o jeho boky.

„Mohl sis lehnout ke mně,“ nakrčí mladík vzdorovitě čelo.

„Mohl,“ odvětí muž rozněžněle, „ale to bych tě vzbudil a ta postel by mi to neodpustila. Nikdy v ní ještě nespal někdo tak mladý a krásný.“

Ještě více se zakloní a přitlačí jejich intimní partie k sobě.

„Sedačka tady je pro unaveného starce pohodlná až dost. Spalo se mi tu víc než dobře. Obzvláště když jsi na ní nechal válet ty papíry od Apolináře.“

Spiklenecky vytáhne obočí, na znamení, že zcela jistě věří, že to byla pouhá zapomnětlivost. 

„Vzbudil mě až hluk z koupelny. Chtěl jsem tě tam jít pozdravit, ale měl jsi právě moc práce s ranní hygienou.“

Chlapec cudně a trochu zahanbeně sklopí oči.

„Ty ses díval?“

Muž ukazováčkem a palcem naznačí, jak nepatrně se díval.

„Jenom jsem nakoukl, nechtěl jsem vyrušovat.“

Muž se na stále zahanbeně se tvářícího mladíka široce usměje.

„No a jak jsem se tu nudil při čekání, našel jsem cosi na plotně a… pochop nesnídal jsem, jel jsem bez zastávky téměř celou noc, měl jsem hlad, nešlo odolat.“

S komediantským úšklebkem nasadí přehrávaný výraz provinilého štěněte.

„Moc se omlouvám, nic tam nezůstalo, budeme muset jít na nákup. Pokud tedy nechceš být živ z ranní rosy.“

Mladík se radostně k muži přitiskne a rukou zašátrá mezi jejich přitisknutými těly ve snaze najít preferovaný zdroj zmíněné potravy.

„To zní jako dobrý nápad, máš tam jistě po tom guláši nějakou novou navařenou.“

Muž se přehrávaně zamyslí a pak nesouhlasně zakroutí hlavou.

„Nemám, není mi dvacet a ty to budeš muset chvilku vydržet na lačno, musím doplnit zásoby. Na čepu je momentálně v nabídce pouze žlutá limonáda a tu ti nedám, i kdybys chtěl.“

Chlapec se na muže zahledí s nepředstíraným zklamáním.

„Pokud máš chuť na protein,“ uchvátí chlapce do divokého sevření, „ve skříni pod dřezem je ho celá piksla.“

„Můj si budeš muset nejdřív odpracovat.“

S tím se ze vzájemného objetí vyprostí, s mrknutím cvrnkne prsty do mladíkova již znovu lačně cukajícího přirození a odchází.

„Jdu se osprchovat, a ty bys měl taky. Pokladní v sámošce nemusí hned poznat, že jsi v říji.“

Mladík zůstane osaměle stát opřený o kuchyňský pult, pak se podívá směrem ke svému rozkroku a rozpačitě pokrčí rameny.

Střih, konec záběru, Cocteau končí.

Nutno dodat, že ani zdaleka nebyl tak vyčerpaný, jak se snažil mi namluvit. Drze jsem se vcelku bez ptaní vetřel k němu pod sprchu, když už mě pod ni tak starostlivě poslal a poté, co jsme si vzájemně vydrbali záda a pohříchu nejen je, něco ranní rosy jsem z něho ještě vymáčkl. A bylo jí víc než jen pár kapek.

Puristicky vzato, běhání nikdy mojí nejoblíbenější pohybovou aktivitou nebylo, ať už ve významu doslovném, tak i v tom přeneseném jsem se k němu uchyloval pouze ve stavu nejvyšší nouze.

V tom doslovném, rozpohybovat bezmála dva metry dlouhý metrák živé váhy bez toho, aby se v seismologickém ústavu rozblikaly všechny kontrolky, si pokaždé vyžádalo koordinaci a soustředění, které mi dobrý pocit ze zdravého pohybu dokázalo když ne přímo znechutit, tak pokaždé alespoň pokazit.

Pokud už to z tréningových důvodů skutečně muselo být, dával jsem vždy přednost odpruženému pásu, ideálně v kvalitně postavené a také dobře zvukově izolované místnosti. A pokud by měla být řeč o významu přeneseném, bylo to dost podobné, spěch jsem prostě nikdy neměl rád.

Takže o tom, že bych byl jen tak ochoten propůjčit se k běhání po obchodech, nemohla být řeč. Dokonce i ve stavu počínající zamilovanosti byla mým maximem tak nanejvýš rychlá chůze.

Karel se ovšem s nezvyklou dávkou sebemrskačství přiznával, že opatřit nezbytné zásoby cestou ještě v Německu se mu prostě nechtělo. Prý spěchal domů. A když to říkal, hodil na mě při tom tak vyzývavý pohled, že jsem se jen skromně začervenal a poslušně se hlásil do služby coby vzorný závozník.

O nedělním nákupu odklikaném na internetu s dovážkou do domu, ostatně stejně jako o tom internetu samotném, tehdy skutečně nikdo ještě ani neslyšel a první hypermarkety a obří nákupní centra začaly vznikat až o pěkných pár let později.

Nakonec to tedy skončilo kompromisem spočívajícím v oběhnutí místních obchodů autem. Ne snad proto, že bychom byli až tak znavení ranní gymnastikou, ale prostě proto, že všechno bylo tak nějak dál než na maloměstě, kde mi obden stačilo obejít náměstí se síťovkou.

Navíc byla sobota, téměř poledne, a jakkoliv to dnes asi může znít neuvěřitelně, většina běžných obchodů tehdy stále ještě zavírala nejpozději ve čtyři.

Pokud jsme tedy do pondělka nechtěli krom ranní rosy snídat výhradně zákusky z cukrárny, museli jsme sebou buď pohnout, nebo se smířit s jízdou do celkem vzdáleného supermarketu. Který by dnes navíc prošel sotva tak jako trochu větší diskontní sámoška. Případně se po dlažebních kostkách dokodrcat do jednoho ze dvou otevřených obchodáků v centru. V nichž však prodejny potravin a drogerie tehdy ještě zdaleka prim tak jako dnes nehrály.

Nejdříve přišla na řadu drogerie, potom řezník a následně velká sámoška na zbytek, takový byl nakonec výsledný plán našeho prvního sobotního orientačního běhu po obchodech.

Později se z toho stala rutina, ale tehdy jsem to bral skoro jako rande. Rande, na kterém jsem do té doby povážlivě vlastně nikdy nebyl, trochu divné, ale přesto asi rande.

V drogerii jsem naštěstí jen nesl košík a snažil se sledovat, co do něj přibývá. Většinu věcí jsem už kdysi zahlédl v drogerce u nás na náměstí a z reklamních masírek v televizi jsem matně tušil, co je aviváž a k čemu se používá. Moje parketa to ale rozhodně nebyla. A to, že se Karel nedožadoval žádné hlubší spolupráce než: nakládej to do kufru tak, ať se tam pak ještě něco vejde, mi tak naprosto vyhovovalo.

V řeznictví to ovšem bylo už o dost kooperativnější.

Karel z guláše nejspíš usoudil, že masu do té míry rozumím, aby mě bez ptaní popostrčil dopředu a nechal mě s jen lehkou nápovědou nakupovat. Prý že vaření je příští týden stejně na mně, protože jeho čeká hodně práce.

Sice mě několikrát šeptem doplnil a prodavačce souhlasně pokýval i na to, co bych sám s ohledem na cenu niky nekoupil. Na druhou stranu jsem si díky tomu ale začal připadat tak dospěle jako ještě nikdy.

Sámoška pak už byla jen třešničkou na dortu, která mi o nových poměrech naznačila víc, než jakkoliv donekonečna opakovaná vyznání lásky nebo čehokoliv podobného.

Ten pocit, že s vámi někdo počítá a že k němu patříte, se dá jistě vyjádřit tisícem různých způsobů a při nesčetných příležitostech. Mně se to dělo zdánlivě banálně u regálu s pečivem a pytlíky rýže. Ale snad právě pro tu banalitu a prostou všednost mi to v té chvíli přišlo jako ten nejlepší způsob na světě.

Došlo mi samozřejmě, že to minimálně dílem dělá vědomě, ale i tak, anebo snad právě proto, jsem se toho pocitu téměř nedokázal nabažit.

Možná to bylo rychlé. A některé romantické části vznikajícího spolu jsme asi přeskočili. Ono se za týden prostě všechno stihnout nedá. Nicméně tak to bylo. A když už se to stalo, jedinou další úrovní onoho spolu byl právě ten zdánlivě obyčejný, prostý nákup. Společný nákup.

Dodnes mě občas napadne, jestli jsem tou překotností o něco nepřišel. Jenomže, kdo vlastně určil, jaké má být pořadí toho kterého kroku či části vztahu? A nakonec, i kdyby to tak bylo, byla to nejspíš moje volba. Moje cesta.

Možná jsem si ji ani nevybral. Možná mi byla předurčená už coby malému. Tak jako tak jsem v mnoha ohledech vždy musel být z podstaty okolností o dost dospělejší než moji vrstevníci. Pravidla dětských her mi – stejně jako středoškolské lásky – nejspíš jednou provždy unikla. A snaha dohánět příležitosti, které už mezi prsty marně protekly, mi nikdy moc velký smysl nedávala.

Jak říkával děda: Jednou vyschlou studnu slzami ani za celý život nenaplníš. A kdyby, na nějaké přehnané plakání mě nikdy moc neužilo. Vždycky jsem spíš koukal, čím natropenou spoušť rychle uklidit. Což slzy většinou jen zbytečně komplikují. Minimálně je přes ně pokaždé dost špatný výhled.

A tak když jsem Karlovi u regálu s marmeládou sliboval lívance na nedělní snídani, dělalo mi to tou obyčejnou všedností prostě radost.

Ačkoliv… na tom nepochybně mohla mít svůj podíl i přítomnost jeho genetického materiálu, rozpouštějícího se mi právě v těle.

Ať už ale bylo důvodem cokoliv, hodil jsem tehdy všechny konvence, poučky a dobře míněné rady z Mladého světa za hlavu. Po očku jsem se ujistil, že se mi ten býčí fešák, vedle kterého právě tlačím nákupní vozík, opravdu nezdá. A když jsem zjistil, že se mi nejenom nezdá, ale že si mě i nenápadně hlídá, pyšně jsem se vedle něj vyprsil.

Natahat tašky z auta do výtahu a potom všechno vyskládat v kuchyni mě až neuvěřitelně těšilo. Už proto, že mi Karel při tom nenápadně, ale přitom dost průhledně ukazoval, co kde je, kam se to dává a tu a tam i jak se to používá.

Bylo to tak zjevné, a přitom tak ohleduplně nenucené, až mi to chvílemi bylo skoro trapné. Nicméně to samozřejmě fungovalo. Konečně jsem se tam začínal cítit doma.

Byl jsem s někým, s kým mi bylo dobře. A k tomu jsem už i věděl, kde je cukr, kde mám v případě potřeby hledat brambory a škrabku.

Měl jsem chuť rovnou i něco uvařit, ale Karel mě přemluvil, že ve všední dny na to bude příležitostí dost a nadirigoval nás k pozdnímu obědu do italské restaurace dole přes ulici.

I s tiramisu a kávou jsme tam příjemně strávili skoro dvě hodiny. A místo návratu domů mě pak vzal ještě na procházku. Pravda, pouze na nedaleký hřbitov. Ale zjistil jsem, že se vedle něj cítím fajn i tam.

Že mě v jistém, zcela morbidním smyslu, šel nejspíš mimo jiné představit matce, jsem se ale raději nedomýšlel. I když to tak asi bylo. V tichém rozjímání postál u jejího hrobu pěkných pár minut, než mě mlčky vzal za ruku a obrátil se k východu.

Vtipný komentář v jeho stylu, který mi v té souvislosti přišel na mysl, tedy zda to na tetičku Ludmilu, po sotva týdenní známosti, přece jen není trochu brzy, jsem si ale raději odpustil.

Byť prý byla za života poměrně svérázná a svobodomyslná, přišlo mi, že by se to tentokrát asi moc nehodilo…