90ˢ – 4/13 – Muž ve tmě

Rozlehlý park na setmělém náměstí mě popravdě nezajímal ani trochu. Z průzkumu terénu, který jsem si udělal už měsíc před tím, jsem však věděl, že nedaleko je noční klub, o který jsem měl naopak zájem mnohem výraznější. Vyzkoušel jsem ho už tehdy. Dědovi jsem se vymluvil na seznamovací večírek budoucích spolužáků a domů pak jel až hodně nočním, nebo spíše časně ranním vlakem. To, že momentálně od toho místa bydlím vzdálen pouhé jedno náměstí a pár ulic, jsem vnímal jako znamení. Nevyužít toho by byl skoro hřích. Byl jsem sice skutečně plný nových dojmů, ale ze všeho nejvíc jsem byl nadržený jako mladý kozel a potřeboval si ulevit. Vyhnat z hlavy tu tíseň, která mě odpoledně přepadla a kterou jsem ručně nevyřešil, protože mě strýc Karel vyrušil s večeří. Rozloučení s Horou sice proběhlo s plnou parádou, a dokonce i bez jinak většinou povinné teoretické části, zato s pořádnou dávkou vypuštěnou do mých útrob a pak i ještě s jednou menší, kterou jsem si spravil chuť a osvěžil dech. Před zásunem mi nadto zadek bez dlouhého přemlouvání i pěkně štípavě propleskl, smál se přitom, že za trest, protože ho tu nechávám, aby se za mě postaral o dědu.

Ve skutečnosti to samozřejmě bylo přesně naopak, k tomu že se nemusím bát, protože na něho dohlédne, se bez toho, abych ho o to musel žádat, hlásil sám a na přijímačky mě celý rok pedantsky připravoval, těžko by se tak našel někdo, kdo by mi v odchodu bránil méně než on. Až mi vlastně přišlo líto, s jakou lehkostí se se mnou loučil, i když jsem mu sliboval, že nejméně ob týden se hodlám doma ukázat a že návštěvu u něho při té příležitosti nepochybně nevynechám. Jediné, co mi na to se shovívavým úsměvem řekl, bylo, abych na sebe hlavně dával pozor a především abych v té Praze nic nechytil. Krabička prezervativů, které mi k tomu ovázané červenou mašličkou okázale nadělil, říkala celkem jasně, jak to myslí. Propouštěl mě bez závazků a jakkoliv se tomu ve mně v té chvíli všechno vzpíralo, nezbývalo než mu dát za pravdu. Cokoliv jiného, k čemu bych se snad i v nejlepším úmyslu zavázal, bych dříve nebo později nepochybně porušil a on mě jen preventivně ušetřil špatného pocitu z nesplněného slibu.

A tak jsem mohl jít bez toho, abych musel předem utěšovat otravně dotírající svědomí, zjistit, co krom neplánovaného kila za vstup znamená nedělní NAKED party. To povinné svlékání mě pravda trochu zaskočilo, nicméně vzhledem k letité sportovní karieře jsem kolektivní nahotu nepovažoval za nic nepřirozeného, byť chlapecká šatna se s tímhle úplně pochopitelně srovnávat nedala. Neměl jsem se v tom ohledu naštěstí za co stydět, pokud došlo na to, jak mě Pán stvořil, tak se ta milá osoba, ať už to byl kdokoliv, vcelku pochlapila. Figura byla ještě pořád jako z časopisu Československý zápas, na jehož obálce jsem se sotva před rokem i sám sobě celkem zamlouval, ostatně boule, která se mi tehdy uprostřed dresu rýsovala, nebyla k přehlédnutí dokonce ani na té jinak vcelku nepovedené fotce, byť jinak to byl a je pouze lehký nadprůměr. Občas jsem litoval, že se nikdy nedozvím, kolik kluků si nad ní honilo péro. Jako lehce postpubertální nadrženec jsem to sám každopádně nad staršími ročníky dělal vcelku pravidelně. Nepředpokládal jsem tudíž, že klofnout s mojí tehdejší vizáží chlapa podle vlastního výběru by měl být nějaký větší problém, horší to naopak mohlo být s tím výběrem samotným. Vrstevníci mi tou dobou mnoho neříkali a skutečně ne každý chlapík třicet plus vypadá tak, abych se za ním ohlédl i dnes, natož tehdy. Byl jsem, a byť z některých preferencí jsem časem dílem vyrostl a dílem ve prospěch jiných, pro život podstatnějších vlastností slevil, jsem celoživotně na chlapy, v pravdě na chlapáky v tom nejprofláknutějším smyslu slova. Velký, svalnatý, chlupatý a pokud možno i vousatý, jak z toho nesmrděl testosteron i přes ulici, nebylo to nikdy nic pro mě.

Ne že bych těch reálných zkušeností tehdy měl nějak moc, než jsem shodou šťastných okolností skončil s hlavou zabořenou mezi sošnými stehny doktora Horáka, tak jsem tělo na tělo vyzkoušel pouze dva přiopilé východňáry ve sprchách jistého trenčínského internátu, dočasně sloužícího coby ubytovna pro účastníky juniorského mistrovství republiky v zápase stylem volným a ti vyzkoušeli spíš mě. Zejména pokud šlo o potlačování dávícího reflexu, zadržování dechu a nenápadného bránění pokusům o nevyžádaný průnik tehdy ještě s mužem neseznámeným svěračem. Když připočítám toho chlápka, kterého jsem pokouřil v onom klubu při průzkumné obhlídce žižkovských zákoutí měsíc před tím, tak výčet končil na čísle čtyři a to ještě s tou výhradou, že ti chachaři by se dali brát jako jeden, protože to bylo dva na jednoho. Mohl jsem je možná i odpočítat, de facto mě vlastně znásilnili, nicméně abych k sobě byl upřímný, než jsem před nimi poslušně skončil na kolenou, vzpouzel jsem se jen opravdu chabě, a navíc jsem je pérem překrveným při pohledu na to, jak se naproti mně společně sprchují, nepochybně i vyprovokoval.

Sice jsem druhý den měl překvapeně zjistit, že jim ve skutečnosti bylo jen o pár měsíců víc než mně, nicméně oba měli hustá tmavá strniště a i po těle byli zarostlí podstatně víc, než je u juniorů jinak běžně zvykem, díky čemuž v tom mizerném osvětlení vypadali starší a já navíc nedokázal odtrhnout oči od tělesných partií, z nichž se věk muže obecně odhaduje poměrně špatně, o romantickém líbání ten zážitek totiž od začátku skutečně nebyl. V odporu jsem se tak reálně omezil výhradně na bránění nezkušeného svěrače, a to navíc pouze proto, že jsem tou dobou ještě neměl potuchy, jak to udělat, aby to nešpinilo. Trochu obsese, ale prostě to tak odjakživa mám. Toho většího jsem naštěstí vcelku snadno přesvědčil, že bude jednodušší spokojit se s jízdou mezi mými natěsno sevřenými stehny, zatímco ten druhý mi bude odpaňovat krk, než aby se marně pokoušel lámat si péro o nedobytnou pevnost. Každopádně znásilnění to fakt asi nebylo, kdybych skutečně chtěl, nejspíš bych je dokázal když ne rovnou přeprat, tak alespoň odehnat a utéct. Už proto že oba byli pod pěkným vlivem a jednotlivě jsem je druhý den dal na žíněnce docela s přehledem. Jednoho v osmifinále a toho většího v semi, což mi kromě následné drtivé porážky ve finále, vyneslo i pověst zápasnického objevu roku a barevnou fotku na křídovém papíře v nákladu 4350 výtisků s celorepublikovou distribucí. Prodávalo se to i ve stánku s cigaretami u nás na náměstí a děda tehdy objel snad všechny trafiky v okolí, aby v každé hrdě i s náležitým komentářem k trafikantovi jeden koupil. Měli jsme jich doma nejméně dva tucty a dodnes se nedokážu ubránit úsměvu, pokud na ten balík časopisů ve skříni narazím.

Pravda o nové zářivé kometě československého zápasu totiž byla taková, že ti dva, krom toho že museli mít pořád ještě pěkný bolehlav, ze mě byli v šoku už při nástupu na žíněnku a kluk, co proti mně nastoupil ve čtvrtfinále, si v šedesáté sedmé vteřině klání, které se pro mě do té doby nevyvíjelo nijak zázračně zle, zvrtnul kotník a skrečoval mi to. Ta filda byla ve všech ohledech prostě mnohem lepší volba, navíc představa, že zasvětím život pokládání jiných lidí na lopatky pro všeobecné obveselení bojechtivého obecenstva, mi přišla tak nějak z podstaty pitomá. Na druhou stranu zápasnická figura je jednou zápasnická figura a tenhle kapitál jsem měl v úmyslu si i při poctivém studiu francouzské literatury náležitě užívat a začít s tím jsem hodlal ideálně hned. Heslem večera mělo být – dost všeho platonického slintání, začíná se žít.

S tím jsem se holými zády opíral o cihlovou zeď v černé díře, což nebylo ve skutečnosti nic jiného než bývalý sklad brambor, kde se v intimním šeru, tedy ve skutečnosti více méně potmě, dalo bez závazků a zbytečných okolků zakleknout k nějakému po tom bažícímu masu, pokud jste na to měli právě nezvladatelnou chuť a to já tehdy zrovna měl. Zatím tam však bohužel postávali pouze dva oplácaní, tak sotva třicátníci s figurou, jakou by neohromili ani nadrženou jeptišku a jedno mládě nepochybně vyhlížející stejně jako já někoho onačejšího. Přítmí, respektive téměř úplná absence světla navíc nepochybně téměř všechny moje konkurenční výhody eliminovala, a tak jsem otráveně vyrazil dát si na bar kolu a zkusit někoho omrknout a následně klofnout nejprve pěkně na světle. Měl jsem nakonec větší žízeň, než jsem tušil, a tu ubohou dvoudecku jsem vyklopil na ex, za ty prachy bych u nás na diskotéce měl toho hnědého sajrajtu tak litr. Nicméně opírat se s ležérní vyzývavostí o pult nasucho zavánělo maskovanou prostitucí, což by barman nutně nemusel akceptovat, a proto jsem si pro jistotu objednal další, kterou už jsem si k tomu okounění ovšem hodlal šetřit.

Za dobu, co jsem marně postával vzadu, se přední prostor až překvapivě zaplnil, nicméně z chlápků, co se nahatí pomotávali kolem, mě zatím nikdo moc nezaujal, buď moc mladý, nebo moc tlustý a malý nejen vzrůstem. Ono když máte metr devadesát, tak si musíte dobře rozmyslet, před koho si chcete kleknout, pokud už vás má bolet za krkem, tak ať to sakra alespoň stojí za to. Až když jsem trochu zklamaně odcházel zpět v naději, že tam třeba mezitím došel někdo, koho jsem si nevšiml, zaregistroval jsem před sebou cosi, co by asi mohlo za ta otlačená kolena a vyvrácený krk stát. Šel přede mnou, do tváře jsem mu tím pádem neviděl, jen holý svalnatý zadek, mohutná ramena, paže, které jsem mu i já mohl závidět, pěkně vyrýsovaná, do ukázkového véčka tvarovaná záda a až k nim přes vpravdě býčí šíji padající hříva rozcuchaných tmavých vlasů. Na okamžik se mým směrem nepatrně ohlédl, výhled mi však zakryl právě procházející barman sklízející v chodbičce odložené sklenice, a proto jsem dřív, než mi zmizel ve tmě, z jeho obličeje nezahlédl víc než jen hustý i zezadu patrný plnovous. V každém případě to ovšem už nebyl žádný koloušek, i z toho mála bylo jasné, že Kristova léta má již jistě pár roků za sebou, takže můj oblíbený, správně vyzrálý ročník.

Natěšeně jsem zaplul do tmy, hned za vchodem se opřel o zeď a snažil se rozkoukat. Trvalo mi možná minutu možná i dvě, než se oči tmě alespoň trochu přizpůsobily a já ho uviděl, nebo tedy spíš vytušil. Stál až v nejzazším rohu, přesně tam, kde bylo už tak téměř nepřítomného světla úplně nejméně, rozeznával jsem pouhý obrys postavy, přesto jsem si byl jistý, že je to on. Ačkoliv jediné, co bylo krom siluety vidět, bylo silné předloktí a mohutná dlaň, nenuceně si pohrávající s tuhnoucím stínem v jeho rozkroku, rozjitřoval moji fantazii možná víc, než kdybychom stáli pod přímým sluncem. Od okamžiku kdy jsem ho zaregistroval, už jsem se nedokázal dívat jinam a věděl jsem, že ho musím mít. Gestem – jakkoliv více tušeným než viděným, jeho tvář jsem schopen rozeznat opravdu nebyl a ani jsem se o to vlastně moc nesnažil, zajímalo mě v tu chvíli jen to, s čím si chlapík pohrával v ruce – mě jednoznačně vybízel k interakci. Jednoho z oplácaných měkkoušů navíc s prvním náznakem nevyžádaného doteku poměrně necitlivě odstrčil a odmítavý pohyb doprovodil i nepříjemným zasyčením. Nebylo pochyb, že se nabízí směrem ke mně, velmi podobně i když o poznání mírněji totiž zareagoval i na vcelku pohledného štíhlého mladíka, který mě předtím snaživě předběhl ve vchodu.

Raději rychle, dřív než by mě snad mohl začít mít za netykavku, nebo dokonce usoudit, že nemám zájem, jsem udělal těch několik krátkých kroků k němu. Nenamáhal jsem se ani o žádný náznak předehry, mozek se mi soustředil výhradně na nyní již úplně stojící a výrazně vyzývavě nahoru trčící úd. V podstatě přímo z chůze jsem poklekl na koleno a nasměroval pootevřená ústa rovnou k cíli. Ve vlasech jsem vzápětí ucítil jeho ruku, zadržela mě, nikoli však odmítavě, pouze mě zpomalila tak, abych si špičku penisu, kterým jsem si chtěl původně překotně naplnit ústa, musel o pootevřené rty opřít. Pochopil jsem ho, chtěl si hrát a já nebyl proti, začal jsem dráždit jazykem obnažený masitý žalud a ucítil překvapivou chuť kovu. Došlo mi, že v něm má piercing, ve tmě jsem si ho všimnout nemohl, projela mnou až extatická vlna vzrušení z nečekaného a dosud neznámého požitku, něco takového jsem nikdy předtím na živo ani neviděl, natož ochutnal. Pohrával jsem si nevěřícně jazykem a rty s kovovým kroužkem, pátral, odkud a jak mu vede, stále dokola zkoumal jeho chuť i tvar. Líbilo se mi to, vlastní penis se mi i bez jakékoliv stimulace samovolně překrvoval, až jsem se ho téměř bál dotknout, protože hrozil téměř okamžitým výbuchem. Opřel jsem si obě ruce o svalnatá, hustými chlupy drsná stehna a udržoval hlavu na ten správný distanc, právě takový, abych mohl jazykem a rty laskat a objevovat všechna citlivá zákoutí pod uzdičkou až k hraně stažené předkožky, a měl v tu chvíli pocit, že bych to mohl dělat snad do rána.

Chlapík se však laskání na špičce už zjevně nabažil a pánovitě mi ho vtlačil do úst. Nebyl hrubý nebo neurvalý, nebyla to dominance, spíš projev nepochybného sebevědomí. Bral si jen, co se mu nabídlo, přesně tak, jak chtěl. Nevadilo mi to, podřídil jsem se, ochotně a bez odporu. Celou jeho délku jsem si nakonec pomalu a obezřetně vsunul až do krku sám, to poslední, co jsem totiž v té chvíli chtěl, bylo zakuckat se, můj protějšek neměl moji nezkušenost byť i jen vytušit. Hora nebyl žádný prcek, kovový kroužek v něm však bohužel neměl a tenhle nástroj byl navíc o poznání mohutnější i bez toho přídavku, ne snad na délku, ale v průměru za uzdičkou nepochybně ano. Snažil jsem se dýchat nosem, i když to při té velikosti vyžadovalo skutečně přesné načasování, okno k nádechu se totiž otevíralo vždy pouze na drobný okamžik. K tomu jsem navíc s úzkostlivou opatrností kontroloval i pozici svých zubů, abych snad třeba i jen omylem a nechtěně bolestivě nezavadil ať již o piercing nebo o uzdičku. Vyzkoušel jsem všechny triky, které jsem se od Hory naučil a které se mi líbily, když následně dělal stejným způsobem dobře on mně. Dával jsem si skutečně záležet na jemné práci jazykem, střídal jsem tempo, v záplavě slin, které se mi překotně tvořily, jsem po něm klouzavě přejížděl rty, abych je vzápětí sevřel a na okamžik v ústech vytvořil jemný podtlak. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem našel správné tempo i techniku, začal jsem si to tak i přes všechno soustředění báječně užívat.

V prstech jsem si pohrával s dohladka oholeným šourkem a odhadoval, zda množství obsahu vytvořeného v masitých plných varlatech bude v souladu s mým nemalým očekáváním, až se stane nevyhnutelné. Nesnažil jsem se nic urychlit, naopak, chtěl jsem, aby to trvalo co nejdéle, než k tomu dojde, ačkoliv jsem se na to zároveň i těšil. Záhy to působilo jako tichý koncert sehraného dvoumužného orchestru, i když jsem zároveň nepřetržitě vnímal, že jsem zvláštním způsobem jemně podmaňován. Mohutné dlaně, usměrňující mi hlavu, mě nedržely, pouze mi tu a tam drobným pohybem v prstech udaly tempo, občas si mě na několik vteřin přidržel se rty přitisknutými k masivnímu kovovému okruží, jež mu svíralo varlata i penis, zjevně ne však proto, aby mě donutil se zakuckat, ale pouze aby mi dal najevo, že vším, co dělám, jen plním jeho přání, že jsou to sice moje pohyby, ale ne moje vůle. Opanovával mě s něžností, přesto jsem však jasně cítil, že jsem kontrolován a v každé vteřině ovládán. Netušil jsem, jak dlouho ta symfonie trvala, ale vyvrcholení přišlo nečekaně a bez náznaku blížícího se konce. Po celou dobu neřekl ani slovo, jediné, co jsem vnímal, byl jeho zrychlený dech a občasný, vzápětí však vždy potlačený vzrušený sten, snadno zaměnitelný s hlubokým výdechem. Pak však ruce, které mě až dosud pouze jemně usměrňovaly, náhle ztuhly a nesmlouvavě se mě prudce pokusily odtáhnout právě v tom okamžiku, kdy jsem ucítil nezaměnitelné záškuby bezprostředně předcházející každému mužskému vyvrcholení.

Vzepřel jsem se, instinktivně jsem se tomu postavil na odpor a bezhlavě se na celou jeho délku nasunul, až dokud jsem na vnitřní straně zubů neucítil tvrdý dotek masivního kovového kroužku obepínajícího mu kořen překrveného penisu a k tělu se přimykajícího obsahu šourku. Rukama jsem s předními zuby pevně zaklíněnými za cockringem chytil jeho právě v předorganismické křeči zatnutý zadek a zadržel dech. Do posledního okamžiku se mi sice pokoušel moji kořist vzít, intezitou nečekaného vzdoru byl ale zjevně zaskočený a nestihl to. V tom posledním jsem si prosadil svou já, moje ústa se plnila záplavou horkého spermatu a já ho hltavě polykal. Téměř jsem to nestíhal, na to, aby mi z úst neunikla ani jediná kapka, jsem byl nucen vynaložil veškerou zbylou energii. Naštěstí se tomu vzápětí po první erupci podvolil a vyklouznout se už nepokoušel. Opřený o zeď vyčerpaně ztěžka vydýchával svoje vyvrcholení a podle všeho nechával již na mně, kdy mu jeho, jen hodně zvolna ochabující mužství uvolním. Nechtěl jsem však, aby ve mně zůstal dojem něčeho měkkého a beztvarého, chtěl jsem si ho zapamatovat v jeho nejlepší formě a v okamžiku, kdy začal doopravdy rychle měknout, jsem ho propustil. Převaloval jsem v ústech řídnoucí zbytky ulpělé hmoty a iracionálně se snažil dát jí nějaké jméno, jméno, které mi ji připomene, až se budu se vzpomínkou na něj zítra před spaním osaměle vypouštět. Horák mi většinou chutnal po mandlích, tenhle byl spíš jemně nasládlý se štípavě jemným dojezdem, trochu jako karamelový krém s malinkou stopou soli.

Byl pryč dřív, než jsem se stihl probrat z extáze. Najednou tam nebyl. Vypařil se, ani nepoděkoval, natož aby se pokusil mi to alespoň trochu oplatit, stačila by mi třeba i jen malá asistence při rychlém vypuštění. Nicméně zbyla mi pouze doznívající slano-karamelová chuť na patře a zjištění, že jsem se u toho už stejně napůl udělal. Sáhl jsem si na pulsující penis a zjistil, že je mazlavě mokrý, hodně mazlavě mokrý, to nebyl preejakulát, minimálně zpola jsem se vystříkal, aniž bych k tomu jakoukoliv dopomoc včetně mé vlastní potřeboval. S Horou se mi to sem tam stávalo, když do mě zezadu bušil, vkleče při kouření to bylo ovšem poprvé. Opřel jsem se o zeď a několika tahy dlaní to trochu zklamaně dokončil. Ještě dobře minutu, možná dvě, možná pět, nedokázal jsem to odhadnout, jsem pak klečel v rohu tmavé místnosti a vracel se zpátky ze svého snu, možná se mi to totiž jenom zdálo, nestalo se to, protože jestli ano, pak to byl pěkně sobeckej parchant.

Nejistě jsem se postavil, klepaly se mi nohy a točila hlava, až jsem se musel znovu opřít o zeď. Ten sebestřednej atlet mě snad sakra mohl alespoň zvednout, říct děkuju a nechat mě, abych se o něj opřený vydýchal. Než jsem se byl schopen vypotácet do chodby, musel jsem nejprve rozhýbat náhle důkladnou bolestí se připomínající otlačená kolena a následně i celé tělo ztuhlé dlouhým monotonním pohybem. Krom otlačených kolen, taky by sakra mohli na tu podlahu dávat něco měkčího, mě navíc bolelo i za krkem a vlastně i v krku zjevně nepřipraveném k opakovanému dráždění kovovými doplňky. Tahle novinka byla sice fajn, ale měla i své odvrácené stránky. I oči mi zpátky světlu přivykaly jen hodně neochotně, na rozdíl od nohou, ve kterých se krevní oběh obnovoval naopak s překotností přecházející v nepříjemné mravenčení. Několik minut jsem prostál opřený v šerem prostoupené chodbičce, i když mě prudce se hlásící žízeň jinak spěšně poháněla k baru. Potřeboval jsem se akutně napít, ačkoliv mi bylo líto, že tím spláchnu tu chuť, kterou jsem stále ještě intenzivně cítil a stále pro ni hledal i nějaké její vlastní jméno.

Stál tam, nemohl to být nikdo jiný, figura jako z časopisu, masitý holý zadek, při lepším zaostření na něm ještě stále byly zřetelně patrné i stopy po mých v extatické křeči hluboko do masa vnořených prstech. Ani jsem netušil, jak velkou v nich dokážu mít sílu, když na to přijde. Jak moc společenská konvence právě tady dovolovala navázat konverzaci po anonymní akci v temné místnosti, jsem pochopitelně neměl tušení, každopádně jsem si vedle něj musel prostě alespoň stoupnout, podívat se mu do obličeje a možná se i drze zeptat, co bylo špatně, že se tak rychle zdejchnul. Muž však jako by na mě čekal, se ke mně náhle prudce otočil sám.

Myšlenky se mi v té chvíli rozprskly v obrovském výbuchu, krev v žilách ve vteřině ztuhla na hustou kaši a naprázdno jsem zalapal po dechu. Měl jsem pocit, že to přece nemůže být pravda, že je to jen a jen nějaký hloupý sen. Jenomže sakra nebyl.

„Strýčku…,“ zablekotal jsem a ztěžka se opřel o bar. „Co tady děláš?“

„Mohl bych se tě zeptat na to samé,“ zasyčel ke mně mrazivě, „ale vzhledem k tomu, co ti ještě teče po bradě, ani nemusím.“

Celý se ke mně otočil, a dřív než jsem si stihl cokoliv uvědomit, měl jsem svoje stále ještě ulepené a nyní notně scvrklé nádobíčko pevně obepnuté drsnou tlapou a jeho obličej vzdálený tak na decimetr od svého. V očích jsem mu viděl všechno možné, jenom ne to, co bych chtěl. Byla to směsice údivu, znechucení a tázavé naléhavosti, všechno se to nakonec slilo do něčeho, co však spolehlivě vypadalo jako pořádný vztek. 

„Můžu si totiž snadno odpovědět sám, ty se tady prostě kurvíš.“ Stisk hrubé dlaně na mém scvrklém šourku zesílil až k nepříjemné bolesti. „A já jsem v tomhle hampejzu, protože mě sakra zajímalo, kam se jde někdo, kdo je tady půl dne i s cestou, v deset večer asi tak projít.“

Nekřičel, i tak však náš výstup nevítané pozornosti pochopitelně uniknout nemohl. Všiml jsem si, jak se ruch kolem zastavil a několika nejblíže stojícím chlápkům jsem zahléhl i cukající koutky. Zjevně to zaznamenal také a malinko se odtáhl, jakkoliv ovšem stále byl ve vzdálenosti, ze které kdyby chtěl, mohl by pohodlně spočítat i vlastní spermie nepochybně dosud uvízlé mezi mými zuby.

„Strýčku, já ti to vysvětlím…,“ vykoktal jsem mu do obličeje, zatímco jsem se zároveň snažil opatrně vykroutit z ponižujícího sevření. Ruka nesmlouvavě si mě přidržující za to nejcitlivější možné místo však v tlaku nijak nepolevovala, spíš naopak. Úchop zesílil tak, až se mi z toho podhoupla kolena. Rázem jsem byl nejméně o hlavu menší než on a notně z blízka si prohlížel stříbřité činky v jeho bradavkách i drobné kapičky potu vyrážející mezi porostem na jeho hrudníku. Za jiných okolností by se mi to nejspíš náramně líbilo, zrovna v té chvíli jsem ovšem toužil být minimálně na opačném konci vesmíru než on. Ke směsici luxusního parfému a ještě luxusnějšího testosteronem nasáklého odéru mužského pižma, která mi v jeho případě jinak skutečně voněla, se přimísil ze všech pórů kůže mi momentálně tryskající adrenalin a udělalo se mi mdlo.

„Mluvit budeš, až se tě na něco zeptám,“ procedil vztekle mezi zuby, do dlaně mi vsunul účet, který jsem, jako všichni ostatní pro zřejmý nedostatek kapes, předtím musel nechat na baru, a s nesmlouvavou rozkazovačností téměř nepohybujícími se rty zašeptal:

„A teď si vyzvedneš hadry, zaplatíš a okamžitě pomažeš nejkratší cestou domů, je to jasný?!“

Zmohl jsem se pouze na pokorné přikývnutí, které k mé úlevě vyhodnotil jako souhlas a pokořující úchop konečně uvolnil. Právě tak včas, jelikož z dvojice možností běžně uváděných jako savcům instinktivně naprogramované řešení krizových, život ohrožujících situací, tedy útěk – útok, nepadala, dokud mě držel, v úvahu ani jedna. V útěku mi bránil a na útok jsem vzhledem k tomu, jak vypadal, neměl ani pomyšlení, akutně proto hrozilo, že moje vystresovaná amigdala zvolí alternativní řešení a já mu pomočím ruku.

Tak rychle, jak to jenom šlo, aby to hned na první pohled nevypadalo jako úplně potupný útěk, jsem se vydal po schodech k šatně. Strašně, opravdu strašně jsem se styděl, byl jsem si jistý, že ještě nikdy v životě jsem se necítil víc pokořený. Červený plastový pásek, stažený z třesoucí se ruky, jsem se sklopenou hlavou v šatně vyměnil za splasklý černý pytel s oblečením a na šatnářovu poznámku o nezvykle brzkém odchodu, přece to ještě ani nezačalo, fešáku, jsem jen téměř nesrozumitelně zamumlal, že já už mám tedy určitě dost, a spěšně se začal oblékat. Měl jsem naštěstí jen volné šortky, tričko a mikinu, i tak jsem se ale musel hodně soustředit, abych se při tom oblékání ještě navíc potupně neporoučel k podlaze. Tak trochu iracionálně jsem si oddechl při představě, že by třeba nebylo takové teplo a já se musel složitě strojit, neřkuli obouvat, mít namísto sandálů boty na tkaničky nejspíš bych odešel bos, nebo je tam možná roztřeseně zavazuju dodnes. Rozrušením se mi klepaly nohy a prsty mě při placení také příliš ochotně neposlouchaly. Dýško jsem tam nechal jako Rothschild, byl jsem rád, že jsem do kapsy zvládl zmuchlat většinu vrácených papíráků, o kováky jsem se ani nepokoušel.

Ulevilo se mi, až když za mnou zaklapla kovová mříž u východu a já konečně unikl všem těm pobaveným zvědavým očím, které jsem cítil všude kolem sebe. Ten zvuk mi v té chvíli přišel, jako by mě právě skutečně propustili z basy. Nohy tím však naštěstí získaly zpět alespoň část původní pružnosti, a ačkoliv jsem měl pocit, že do zad se mi pořád směje snad i ta kovová mříž, jsem další várku schodů vyběhl po dvou, stejně jako jsem bez rozhlížení s pohledem upřeným k zemi rychle prošel starým, močí čpícím průjezdem toho prokletého žižkovského činžáku. Na chodníku jsem se zarazil, ze všeho nejvíc se mi chtělo utéct, jenomže kam? V neděli v noci, v šortkách a tenké mikině, s pětistovkou v kapse, ve městě které jsem tehdy ještě skoro ani pořádně neznal.

I s orazítkovanou účtenkou nesmyslně žmoulanou v ruce jsem se opřel o zeď před omlácená počmáraná vrata a zoufale přemýšlel, jak se zpod hromady sraček, které se mi právě vysypaly na hlavu, asi tak budu hrabat ven. Jedna z možností zrovna s rachotem a skřípěním projela kolem, ale při mém štěstí a vrozené nešikovnosti by ta zatracená tramvaj pravděpodobně stihla zastavit a já bych skončil tak maximálně na pozorování v blázinci. Neskutečně mě sice štvalo, jak si byl jistý, že se poslušně odeberu domů, ale zkoušet se ztratit schůdnou alternativu reálně nepřestavovalo. Nejspíš by po mně vyhlásili pátrání a bylo by to stejné jen ještě s ostudou navrch, a tak jsem se nakonec krok sun krok pokorně odšoural na Vinohrady, domů, kam mě jak naštvanej táta malýho zlobivýho kluka přede všemi těmi nahými chlapy poslal. Na druhou stranu to krom ostudy a veřejného ponížení vlastně nebylo tak zlý, mohl mě taky poslat úplně jinam. Takhle bylo jasné, že se mnou tak či onak pořád ještě počítá, a jakkoliv bylo jisté, že v žádném z do úvahy připadajících scénářů se nevyhnu minimálně pokořujícímu kázání, a nepoteče-li rovnou krev, potečou přinejmenším nervy, tak že mám pořád ještě kde složit hlavu a pravděpodobně neskončím na ulici, ale v extra pohodlné posteli.