90ˢ – 8/13 – Ve věcech cti

Nedokázal jsem to snášet dlouho, ne že by mě snad opustila zlost, ale cítil jsem z něho náhle něco jako zoufalou lítost, ne nepodobnou té mé a znejistilo mě to.

„Nic o něm nevím, jen to, že mě opustil, když jsem ho nejvíc potřeboval.“

Zkoumavě si mě s pochybovačnou nedůvěrou poměřoval.

„Ty skutečně nic nevíš…,“ řekl nakonec víc k sobě než ke mně.

„Ne, skutečně nic nevím,“ zašeptal jsem až trochu zoufale. „Nikdy se nikdo neobtěžoval mi říct, co se vlastně stalo.“

Chtěl jsem, aby to znělo jízlivě nebo alespoň vyčítavě, nicméně výsledek byl spíš rozpačitý, ne-li přímo lítostný.

„Promiň, nechtěl jsem být zlý,“ pronesl omluvně. „Není to tvoje vina. Myslel jsem, že alespoň něco málo se k tobě doneslo. Jestli ne, tak máš plné právo se zlobit.“

Pomyslel jsem si, že zrovna takové právo si může vetknout za klobouk, jestli se člověk zlobí právem nebo neprávem, na faktu samotném mnoho nemění.

„Dokud jsi byl dítě, dávalo to smysl…“

Znělo to víc jako přemítání nahlas než jako skutečná odpověď. Možná ani nemluvil ke mně. Dráždilo mě to. Už od dob, kdy jsem pobral trochu rozumu, mě dráždilo, jak se každý kolem mě zatvářil pokaždé, když se hovor stočil na mé rodiče.

„A řekneš mi to ty? Nebo budeš mlčet jako všichni ostatní, protože jsem pořád dítě?“

Opět jsem se pokusil o jízlivou ironii, tentokrát s nepochybně větším úspěchem, protože na mě minimálně zaostřil.

„A jsi?“ ušklíbl se jízlivě, zároveň však i smutně.

„Ne, nejsem, už ne!“ odsekl jsem naštvaně, nenaladěný na humorné narážky.

„Dobrá tedy.“

Můj sarkasmus ignoroval, mávl na servírku, která právě sklízela z vedlejšího stolu, a objednal další dvě kávy. Teprve když odešla, pokračoval:

„Nejdřív mi ale musíš jednu věc slíbit.“

„Co? Jakou věc?“ vyhrkl jsem netrpělivě, za nepatřičné zdržení jsem považoval už tu servírku.

„Dokud neřeknu jinak, zůstane to mezi námi, děda se od tebe nedozví, že to víš, řeknu mu to sám a udělám to, až uznám, že je k tomu vhodná chvíle.“

Mluvil tiše a naléhavě, způsobem, na který nešlo zareagovat jinak než mlčenlivým leč stvrzujícím kývnutím. Přivřel oči a několikrát se nosem zhluboka nadechl.

„Tvůj táta tě neopustil, protože by tě neměl rád. Naopak, nade všechno tě miloval. Udělal však chybu a draze za ni zaplatil. On i ty. A protože se už nemůže hájit sám, musím to za něho udělat já. Sice neschvaluji, co udělal, ale chápu, proč to udělal. Vedlo ho k tomu zoufalství a bezmoc a v takovém stavu lidé často dělají věci, které nejsou příliš rozumné. Doufám, že to pochopíš. A že mu snad dokážeš jednou i odpustit.“

Neměl jsem slova, kterými bych na to odpověděl, žádná se však podle toho, jak se tvářil, ode mě ani neočekávala. Přisunul si židli blíže ke stolku, obě ruce složil do klína, a než začal, několik dlouhých vteřin si viditelně urovnával myšlenky. Napodobil jsem ho a vyčkával.

„Jak přesně se tvoje máma s babičkou ocitly na dně Hančovské strže, se nikdy pořádně nevyšetřilo, i když svědci na to byli. Viděli však jen bílé auto neznámé značky, které ve vysoké rychlosti nezvládlo zatáčku a odhodilo je přes svodidla. Policajti to za tři měsíce uzavřeli s tím, že se vozidlo ani osobu, která ho řídila, nepodařilo ztotožnit.“

Ve chvíli, kdy servírka přinesla další dvě kávy, utichl a vyčkal, dokud neodejde.

„Pochopitelně to nebyla tak docela pravda. Minimálně tušili, koho by se měli jít zeptat, jen se jim tam moc nechtělo.“ Na okamžik se odmlčel, napil se a pak ke mně zvedl oči. „Okresního tajemníka, soudruha Koutníka si nejspíš budeš pamatovat, že?“

Přikývl jsem, soudruh Koutník mým životem skutečně neprošel bez povšimnutí, dobře jsem si vzpomínal na návštěvy pracovnic ze sociálky, které k nám pravidelně posílal, i dědečkovy reakce na ně.

„Měl syna, tedy nejspíš pořád ještě asi má, Františka. Náš ročník. Dost nepovedený výhonek, dokonce i na poměry jejich ne zrovna ukázkové famílie. Chodil s náma do školy a grázlík to byl už od první třídy. Tatík byl tou dobou ředitelem státního statku a Frantíkovi tím pádem vždycky všechno prošlo. Když se pak po osmašedesátém fotřík vyšvihnul až na městského tajemníka a místopředsedu okresního výboru Strany, urval se ze řetězu už úplně. Žádný velký myslitel to nikdy nebyl. Vyučil se automechanikem a dělal v Mototechně, respektive v jejich autoservisu a občas si nějakou tu lepší káru, co tam tu a tam měli, půjčil na výlet, a aby s ní oblboval holky. Ty vaše měly tu smůlu, že ho na jedné takové projížďce cestou z práce potkaly zrovna v zatáčce nad Hančovským statkem. Vyhejbal se autu v protisměru a smetl je přes svodidla. Od tý nehody samozřejmě ujel a auto druhej den nahlásil jako ukradený. Jenže tu rozbitou, údajně ukradenou Simku pak na tajnačku rozebírali u nich ve stodole a někdo je u toho viděl…“

Tady konečně začínal příběh, který jsem už neznal. Ač to bylo s podivem, nikdo mi to nikdy nedonesl, nikdo neměl potřebu mi to přijít říct.

„V jakési hádce ho s tím nakonec vyřval v hospodě a pak už to šlo rychle, za chvíli to věděl kde kdo. Ke tvýmu tátovi se to doneslo pochopitelně taky. Z toho protokolu o odložení věci se navíc pár dní před tím dozvěděl, že máma byla těhotná. Ve druhým měsíci. Nevěděl to. Ještě mu to neřekla. Dvakrát před tím o to přišla, tak ho nejspíš nechtěla rozhodit, kdyby to náhodou zase nedopadlo. No a všechno dohromady se to v něm nějak skříplo, pomlelo a pak bouchlo. Místo aby to zkusil nějak podle pravidel, si na toho hajzla prostě večer počkal a dobil ho tak, že ho našli až ráno. S otokem mozku a pohmožděnou páteří.“

Odmlčel se, na chvíli se zahleděl do kávy a pak pokračoval stejně klidným, téměř bezbarvým hlasem:

„Když ho přivezli do špitálu, byl naštěstí v komatu a navíc skončil pod rukama starýho Horáka, kterej si domyslel, o co jde, a poslal mladýho – byl tam zrovna na praxi – aby tátu okamžitě našel a schoval. Nejdřív sice vyváděl, že už je mu všechno jedno a že tě tu přece nemůže nechat, nakonec ho ale přesvědčili, že zavřenej ti stejně k ničemu nebude, a začal spolupracovat. Jeho šéf ho urgentně poslal do Riesy vystřídat jakéhosi údajně nemocného kolegu. Takže než se ten blb za dva dny probral a byl schopný vypovídat, byl už táta dávno v Hamburku.“

Mluvil pomalu téměř bez intonace a bez emocí. Dával mi možnost vstřebat každé jeho slovo, každé jedno v jeho nejčistší sdělné nahotě. Nechával na mně, jaký vjem, jakou emoci mu ve své hladově naslouchající mysli přiřadím. 

„Navíc sice vypovídat mohl a jeho popis útočníka na tátu pochopitelně seděl, nicméně jinak si toho moc nepamatoval, nebyl schopný ani pořádně říct, kdy přesně se to stalo, a podle doktorů to na tátu časově nevycházelo. V době, kdy k tomu zranění podle nich mělo dojít, už seděl s dvaceti dalšími lidmi v autobuse cestou na nádraží. Mámu v nemocnici všichni znali, a protože tou dobou si o tom, jak to s tou jejich nehodou skutečně bylo, štěbetali i vrabci na střeše, všechny revizní zprávy se s tím původním časovým odhadem až zázračně shodovaly. Ostatně ani policajti se při vyšetřování moc nepřetrhli, a tak to skončilo stejně jako ta nehoda, odloženo, pachatel nezjištěn, i když nikdo moc nepochyboval o tom, kdo ho dobil, přišít to tátovi nemohli. Co mu přišít mohli, tak to bylo nedovolené opuštění republiky, dostal v nepřítomnosti tři roky a zbavili ho občanství. Ten jeho šéf pochopitelně musel říct, že mu žádný pracovní příkaz nevystavil a ty formuláře že táta ukradl a zfalšoval. Takže vrátit se nemohl, i kdyby chtěl.“

Ještě nikdy jsem nikoho neslyšel takto mluvit, pouze slova a věty, jež pocity a skutečným obsahem musím vyplnit já sám. A tehdy se to prvně stalo, nebo jsem si to alespoň prvně uvědomil, ze slov se v mé hlavě začal odvíjet film, viděl jsem je všechny, babičku, mámu, tátu, starého doktora Horáka, mladého Horu.

„Z Německa přijel za mnou do Francie a nějakou dobu u mě bydlel, našel jsem mu i práci. Motory mají naštěstí všude a on s nimi uměl zázraky. Jenže byl netrpělivý paličák, nechtělo se mu dlouhé roky čekat, než dostane občanství a bude se o tebe moct přihlásit. Chtěl to urychlit a podepsal kontrakt u cizinecké legie.“

S tou schopností vnitřní vizualizace se prý někteří lidé rodí, stejně jako muzikant údajně slyší hudbu, kterou skládá, alespoň mi to mnohem později tvrdil jeden z mých profesorů. Nevím, zda to tak skutečně je, nebo zda tu schopnost ve mně vybudila síla toho okamžiku, ať už jako zoufalou snahu vrátit čas, nebo jako prostý obranný mechanismus přetížené mysli, nicméně už nikdy mě neopustila, jakkoliv mě tenkrát spíš vyděsila.

Musel jsem vypadat hodně vyjeveně, protože se na okamžik zarazil a poprvé za dobu, co mluvil, se i drobně pousmál.

„I vojáci mají auta a stroje a potřebují řidiče a opraváře, věřil, že se mu nemůže nic stát, myslel, že dokončí kontrakt, dostane občanství a pak že se mu přes Červený kříž třeba podaří dostat tě k sobě. Nechtěl tě tu nechat…“

Znovu se odmlčel, tentokrát byl však jeho výraz chladný, tvář bez mimiky a za brýlemi se mu snad dokonce i trochu zalesklo.

„Padl ve třiaosmdesátém, v Bejrútu. Po výbuchu nastražené bomby…, jako hrdina… Než ztratil vědomí, vytáhl z hořícího auta ještě dva polomrtvé vojáky. Když přijela pomoc, byl už mrtvý, zemřel na vnitřní krvácení.“

„Nic to nemění na tom, že děda mu to nikdy neodpustil. Všechny jeho dopisy, pokud vím, pálil a peníze, které mu přes naší mámu posílal, pokaždé vracel.“

Dopil kávu, položil šálek zpátky na talířek a pak se na mě znovu usmál – tentokrát už živýma, trochu těkavýma očima.

„Nevyčítej mu to, byl to jeho způsob, jakým tě chránit, možná se zlobil, ale když tě poslal k profesorce Galasové na francouzštinu, tak to sotva byla náhoda.“

Dřív než jsem se tím monologem, jehož skutečný význam jsem tehdy, přiznávám, ještě nedokázal plně pochopit, stihl prokousat a rozmyslet, kterou z nesčetných otázek mu položím, si sáhl do náprsní kapsy u košile a podal mi přes stolek vizitku.

„A jinak se nemusíš bát,“ ušklíbl se s náznakem smířlivé ironie. „Do budoucna zadarmo nic nedostaneš. To by mě totiž chodil pro změnu strašit tvůj děda. A odhaduju, že osobně. I s holí. A nejen strašit.“

Pochopil jsem, že na žádné doplňující otázky mi neodpoví, alespoň ne teď. Tenhle rozhovor, co vlastně vůbec rozhovor nebyl, zmínkou o dosud víc než živém dědovi zjevně skončil.

Přijal jsem to. Ostatně i na mě toho bylo pro jeden den až dost. A mělo mi ještě několik dalších let trvat, než jsem to všechno vstřebal. Ten vnitřní film se měl v mé hlavě přehrát ještě mnohokrát, než jsem měl pocit, že o tom vůbec dokážu mluvit. Pro tu chvíli jsem ho tak výhybku nechal přehodit vlastně s úlevou a zaostřil na to, co mi podal.

Na nezvykle tuhém kousku papíru se pod trikolorou modré, bílé a červené skvěl zlatým písmem nápis: Ambassade de France en République Tchèque.

„První tajemník francouzského velvyslanectví. Má dvě dvanáctileté dcery, dvojčata. Hledá pro ně učitele češtiny. Doporučil jsem tě. Neslibuju, že jsou o moc menší harpye než ty dvě naše, ale věřím, že je zvládneš. Samozřejmě budeš potřebovat alespoň základní prověrku, ale o tu se postarám. V tvém případě to bude formalita. Čeká, až se mu ozveš. A pokud se osvědčíš, jeho žena občas potřebuje neoficiální tlumočení. Manžel nemá moc rád, když ji na nákupních výletech doprovázejí lidé z ambasády. Do budoucna by na tom místě rád viděl někoho diskrétnějšího. Méně… zainteresovaného.“

Ta vizitka mě každopádně příjemně zahřála v ruce a vracela mě zpět do přítomnosti, obrazy minulosti v mé hlavě pobledly, až se vytratily úplně a zůstal opět jen dnešní den. Nedokázal jsem se na něj vážně zlobit, i když trocha trucovité vzdorovitosti z toho všeho ve mně stále přervávala, a tak jsem alespoň s mírnou výčitkou a trochu lítostivě dodal:

„Proč jsi mi to všechno neřekl dřív, než jsi mě tam zatáhl?“

„Po pravdě?“ zaculil se potměšile. „Bez omluvy doznávám, že jsem tě chtěl trochu vytrestat a hlavně zjistit, jak vážně to s tím dospěláctvím skutečně myslíš.“

Rozpačitě jsem se ošil a kopl do sebe zbytek stydnoucího kafe. Spiklenecky na mě mrkl a spokojeně se usmál do vousů.

„Prošel jsi, svojí šanci si zasloužíš.“

Docela vážně jsem uvažoval, jestli se přece jen nemám ještě dodatečně urazit, nicméně Palacký z tisícikoruny, kterou poněkud neomaleně platil za čtyři kafe a dvě sodovky, se na mě stejně jako on poněkud neotcovsky usmíval a já se rozhodl, že mu to jeho tajnůstkářství pro tentokrát odpustím.

Soubor pohybů, kterým se Karel pokoušel v shakeru promíchat práškový protein s vodou, připomínal ze všeho nejvíc starou filmovou grotesku. Komicky komíhal boky, rameny, předloktím a snad i ušima, zatímco obě složky předcvičební výživy se v nádobě jen velmi neochotně spojovaly do jakž takž pitelné formy.

Co jsme se vrátili domů, jsem byl otrávený a patrně to bylo i poznat. A pokud se mě tím klaunským výstupem pokoušel přivést na jiné než čistě pesimistické myšlenky, byl v té snaze proti mé vlastní vůli nakonec docela úspěšný. Pochmurnou náladu mi to sice nijak moc nezvedlo, ale úsměv se přece jen dostavil. Ne že by to byl přímo osvobozují smích, ale zjevně ho to přesvědčilo, že už by se mnou zas mohla být i trochu rozumná řeč. Snad měl i lehce špatné svědomí z toho, co vše mi během dne naložil, protože z jeho strany na můj účet nepadla ani jedna rádoby humorná poznámka nebo vtípek. Naopak se mě nad očekávání racionálně předkládanými argumenty pokoušel vrátit, když ne přímo životní optimismus, tak alespoň vůli do pátku přežít.

„Přestaň blbnout, syfla nebo kapavku bys na sobě určitě poznal a pravděpodobnost, že bys chytil AIDS od prvního chlapa, co jsi ho v Praze překouřil, je stejná, jako že tě přizabije meteorit cestou z kina.“

Skluzem po barové desce mým směrem poslal proteinem naplněný shaker a na pult pečlivě vyskládával lékovky s dalšími suplementy, tentokrát v pilulové podobně.

„A pokud jde o ty maníky předtím, tak Horák ti testy určitě udělal.“

Nevěřil jsem vlastním uším. Co on o tom mohl vědět? No možná dělal, ale jak to on ví?

„Jak to víš, že mi je dělal?“ vypálil jsem naštvaně.

Otázka ho zjevně nijak nevykolejila. Oči ke mně nezvedl, až dokud do prázdné sklenice pozorně neodpočítal nejméně patery různé tablety a dalším elegantním skluzem ji i s obsahem neposlal ke mně.

„Před chvílí jsi sám říkal, že ti je dělal, než ti dal potvrzení na přihlášku, tak přestaň šílet.“

Ani trochu jsem si nebyl jistý, jestli jsem něco takového říkal, namlel jsem toho ovšem v sebemrskačském rozpoložení tolik, že to tak možná skutečně být mohlo.

„Kopni to do sebe a jdeme cvičit. Včera jsem vynechal, dneska už fakt nechci a tobě trocha činkového endorfinu taky neuškodí.“

Neochotně jsem připustil, že má asi pravdu. Minimálně tu pizzu k obědu bylo záhodno vypotit a nepřítomným zíráním do zdi se nic z minulosti stejně změnit nedalo. Zapil jsem hrstičku pilulí zbytkem proteinu a zvedl se od stolu.

„Převlíknu se a hned přijdu za tebou.“

To, že mě nadirigoval před večeří ke cvičení, byla ostatně už jenom ta příjemnější část hektického dne, který mi před tím přichystal. Uvědomil jsem si, že se na to vlastně těším už od rána, i když to na mě houkl skoro stejně jako Horák. Šup buch, jdeme na to. Jak s kusem nábytku se mnou ovšem šoupal celý den a jen ten rarach, co otevírá okna, když pánbůh zavře dveře, by možná odhadl, kam všude by mě ještě našteloval, pokud by se na úřadech ve čtyři nezavíralo. Takže tohle už mi po tom všem přišlo více méně jako odměna.

„A necourej se, po cvičení musíme ještě něco dořešit, tak nezdržuj,“ zavolal do otevřených dveří, když chodbou procházel kolem otevřených dveří mého pokoje a mě z toho až překvapivě příjemně zašimralo ve slabinách. Skoro jsem v průběhu v pravdě hektického dne zapomněl, že krom tahání činek máme od včera k potencionálnímu vyřízení ještě nějaké ty resty. Od včerejšího večera, kdy jsem s těžkou hlavou šel spát jako zpráskaný pes, respektive fena, uběhlo v mé hlavě mnohem víc času než ve skutečném světě. Byl to takový ten pocit, kdy nevěříte, že se něco stalo teprve dnes ráno a připadá vám, že to muselo být nejméně před půl rokem.

Hledal jsem ve svých skromných zásobách něco opravdu sexy na cvičení, něco, co by se hodilo jak na benchovou lavici, tak i na potencionální urovnávání restů mezi chlapama, když už tam byla ta luxusní domácí posilovna s ještě luxusnějším soukromím, tak ať je to i luxusně rajcovní.

Nakonec jsem si na holé tělo natáhl jeden ze svých pozůstalých zápasnických dresů, tak trochu ješitně se prohlédl v zrcadle, v duchu se pochválil, upravil si v tom lehce se rýsující nádobíčko, zadoufal, že železo nutně nebude to jediné, co se bude zvedat, a vyrazil.

Jít jsem tedy klidně mohl i poslepu, z otevřených dveří se do chodby ozýval zvuk stáda bizonů ženoucích se za parní lokomotivou. Takový, jaký na běžícím pásu dovede dělat pouze rychle se pohybující metrákové monstrum. To, co jsem viděl, ovšem na druhou stranu překonávalo všechny obrázky z mých porno časopisů, přestože byl příslušný vlasatý bizon pochopitelně oblečený. Jenže ono není oblečený jako oblečený, měl na sobě pouze boty a krátké trenky, které nezakrývaly skoro nic, tedy to nejdůležitější ano, ale způsobem, kterým to při jeho běhu činily, toho víc odhalovaly, než zakrývaly. Evidentně pod nimi nic neměl a ukrutně svádivě to tam sebou při každém pohybu házelo. Vypadal skoro stejně jako to monstrum z mého ranního snu, dokonce i funěl skoro stejně.

Ztěžka jsem polkl a rychle naskočil na rotoped. Ne snad proto, že bych se nutně potřeboval před cvičením rozehřát, rozpálený jsem byl až dost, ale poskytovalo to v tu chvíli nezvladatelně se vzdouvajícímu rozkroku alespoň trochu cudného soukromí. Vzít si bílý elastický celotělový dres na holé tělo byl totiž nestoudně blbý nápad. Chtěl jsem vypadat sexy, nicméně bylo evidentní, že jsem to trochu přehnal. Kdybych přišel nahý, vyšlo by to totiž více méně nastejno, ještě že ten rotoped byl trochu bokem.

Po nějakých dvaceti minutách, kdy jsem erekci sice úspěšně vyjezdil, byla už ta bílá elastická věc pochopitelně zase úplně propocená a mně to začalo být jedno, od toho to nakonec byla soukromá domácí posilovna.

Snažit se předstírat, že se musím jít z ničeho nic převléknout, by bylo bezesporu stejně nesmyslné jako předpokládat, že Karel svůj úbor zvolil pouze náhodně. Ten intrikán totiž podle mě náhodně nedělal nikdy nic.

A tak jsem za pár minut už pěkně shora slastně zíral, jak se mu potem leskne hrudník, a tiše u toho slintal. Jištění neřkuli dopomoc byly v jeho případě naštěstí spíš zbytečné, trochu jsem ho přidržel až při poslední sérii a to ještě jen ve směru, odlehčit váhu potřeboval skutečně jen symbolicky.

Přemýšlel jsem, zda jsem někdy viděl nějakého normálního čtyřicátníka, Horu z toho nevyjímaje, benčovat se stovkou dvě série po dvanácti, když před tím na rozehřátí dal jednu padesátku a pětasedmdesátku. Možná se přede mnou trochu předváděl, ale měl jsem i ve svém věku a kondici co dělat, abych nabouchal to samé a nevypadal u toho jako těsně před infarktem.

Ne že bych na to neměl fyzičku. Ovšem soustředit se na vytlačování činky směrem vzhůru, když vám přímo nad obličejem visí rozkrok chlapa, který si pod krátké ragbyové trenky evidentně nic nevzal, to už byla výzva z úplně jiného ranku. A aby toho nebylo málo, tak vám při každém předklonu z těch míst, kam se zkrátka nedalo nedívat, protože jinam než nahoru koukat prostě nešlo, ukápne na obličej trochu testosteronem smrdícího potu. Jo, tak to pak dá to cvičení fakt šichtu.

Další cviky už takový problém naštěstí nebyly. Tedy pokud mi bylo jedno, že jsem v podstatě nahý, a ono mi to jedno bylo, taky proč bych před ním měl něco schovávat.

Když jsem o tom tak přemýšlel, přes den jsem se před ním svlíknul mnohem víc, přestože jsem u toho byl krom toho krejčovství jinak vcelku normálně oblečený.

Cvičili jsme víc než hodinu, malinko jsme přetáhli, hlavně kvůli tomu, že mi musel předvádět, jak funguje ten vesmírný stroj s odporovými písty, co jsem ho do té doby znal jen z obrázků ve sportovních magazínech. Musím ale uznat, že to byla paráda. Lepší než klasická závaží rozhodně.

Ono to ostatně bylo skvělý celý, nejenom ta mašina. Prostě nám to ladilo. Svoji roli hrála samozřejmě i prostá fyziognomie, byli jsme stejně velcí a dost podobně stavění. Téměř nic nepotřebovalo při střídání znovu a znovu přenastavovat. Hora by byl z našeho tréninkového rytmu nejspíš vysloveně nadšený. Nebylo to ovšem jen tím, ta souhra byla mnohem hlubší. Bylo mi vedle něj tak nějak… dobře. Dokonce i ty jeho úchylný vtipy na moje konto mě rozesmívaly, navíc i docela upřímně.

No a pak voněl, no tedy asi jak komu, vlastně spíš ukrutně smrděl, testosteronem, chlapáctvím a vůbec vším tím, co mě odjakživa rozpalovalo. Takže abych se na celý cvičení prostě nevybodnul, nehodil s činkami o zem a nezačal mu okamžitě lízat to zpocený podpaží, kterým mi každou chvíli mával pod nosem, vyžadovalo veškerou dostupnou sebekázeň. A vyčerpávalo mě to možná víc než závaží a odporové písty. Ještěže mě v tom ohledu Hora docela vycepoval.

„Pro dnešek končíme.“

Místností to zarezonovalo i s ozvěnou a vlna příjemného mrazení mi projela až do prstů na nohou.

„Nastal čas na tvoji šanci,“ pronesl se zcela nevinným úsměvem a otočil se ke mně zády.

Že stěna, kterou jsem do té doby považoval za běžné velkoplošné zrcadlo, se při dotyku na správném místě z poloviny otevřela, mě snad už ani nepřekvapilo, ne tak ovšem to, co mi odhalila. První pojmenování, které mi projelo hlavou, bylo domácí zbrojnice Jamese Bonda, jenom ten arsenál měl k MI6 hodně daleko. Odkazoval spíš ke značně pornografické variantě agenta Jejího veličenstva, kterou by Ian Fleming napsal, pokud by se věnoval erotické literatuře a nikoliv špionážním románům.

Takovou sbírku pomůcek nejen, že jsem nikdy pohromadě neviděl, ani jsem si po pravdě nedovedl představit, že něco takového někde jinde než v sexshopu na jednom místě existuje. Trochu to připomínalo vybavení dílny domácího kutila, jenom místo klíčů, šroubováků a kleští všech možných rozměrů a průměrů tam bylo poněkud zábavnější nářadí.

Krom obligátních uměláků, erekčních kroužků, všelijakých honítek a pár udělátek, jejichž účel jsem si jenom domýšlel, tam pak pro mě trochu překvapivě byla i sbírka nějakých pěti plácaček různých velikostí a materiálů, nejméně čtvery důtky a k tomu i několikerá pouta.

Strýček se zjevně nezdál, na tohle jsem ho skutečně nešacoval. Později jsem svůj údiv musel s přihlédnutím k mé tehdejší nezkušenosti přiměřeně zrelativizovat. Reálně tam toho zase až tolik nebylo a většinu skříně zabíralo oblečení. Přesněji oblečení neoblečení ve stylu chytré Horákyně, nebo tedy Horáka. Všechny ty kožené harnesy, kraťasy a joksy byly pochopitelně pánské a i ta pouta tam byla ve skutečnosti pouze troje a z toho jedna ještě ke všemu plyšová. Zbytek obstarala všelijaká kožená rádoby potítka, pásky přes bicáky a další cetky do posilovny pro odvážnější cvičence.

Sexshop by se tím každopádně zařídit nedal a případné S/M studio by taky nebylo nic moc. Tehdy jsem z toho ovšem měl oči navrch hlavy a tu hlavu plnou nápadů, co všechno by se s tím či oním dalo vyzkoušet.

Drze jsem se postavil za něj a zvědavě mu nakukoval přes rameno. Fantazie se mi okamžitě rozjela na plné obrátky, a to všemi myslitelnými směry. Ne že bych nikdy nic z toho neviděl. Dokonce i u nás v zapadákově už otevřeli sexshop, nikdy jsem se však neodvážil do něj víc než jen letmo nakouknout výlohou. Riskovat, že by se to nějak doneslo k dědovi, jsem opravdu nemínil.

Malou terénní výpravu za poznáním jsem podnikl až měsíc předtím, v Praze, když jsem si kupoval dva pečlivě vybrané pornočasopisy. A i tak jsem se celou dobu nervózně ohlížel přes rameno, jestli mě náhodou někdo nevidí.

Vrcholem mých dosavadních zkušeností s erotickými pomůckami tak zůstávalo Horákovo narozeninové překvapení. Elegantně tvarované dildo, kterým mi zpravidla dělal předbojový průzkum, než nasadil svůj hlavní úderný kalibr. A taky malá kožená plácačka, kterou si na mě pořídil prý z čistě výchovných důvodů, a taky, jak tvrdil, aby si o mě nemusel neustále šoupat podrážku na žabkách.

Všiml jsem si, že se na mě celou dobu ve zbylém zrcadle nenápadně dívá, i když se snažil předstírat, že očima cosi hledá ve svém erotickém skladišti a mě si nevšímá. Evidentně ho zajímalo, jak se na to budu tvářit.

Každý druhý by na mém místě nejspíš vzal nohy na ramena a hledal, kde jsou dveře, ale to nebyl můj případ. Ani jsem nedoufal, že na něco takového by snad mohla přijít ten den řada a ještě navíc s takovou nepřebernou škálou možností.

Po očku jsem se ujistil, že mě prostřednictvím zrcadla stále nenápadně sleduje a několika zkušenými pohyby jsem si stáhl propocený dres. Beztak byl na zakrytí čehokoliv zbytečný a přišlo mi, že prostě se svléknout je v dané situaci mnohem příhodnější než se pokoušet hledat správná slova. Doufal jsem, že erekce bude mluvit za mě.

„Ale, ale ty jsi nějaký nedočkavý, no když už jsi to stáhl…“

Udělal rychlou otočku a stejně jako včera večer vzal celou moji mužskou výbavu pevně do dlaně a druhou rukou mi k tomu navíc pěkně silně zmáčkl holý zadek. Potem zvlhlá těla o sebe mokře mlaskla a já se s ním v té chvíli znovu ocitl tváří v tvář. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem se nebál, že mi vztekem vybuchne do obličeje.

Poživačně mlaskl, malinko se odtáhl a já si nemohl nevšimnout potměšilé jiskry v jeho očích. Bylo jasné, že ho ta situace baví a chystá na mě nějakou čertovinu, na kterou se zvrhle těší.

„Na tyhle hračky je ještě čas, taková zábava je jen pro hodné zlobivé kluky, a většinou jsou na to potřeba nejméně dva.“

Zatahal mě rukou za nádobíčko, zjevně v úmyslu dát mi najevo, že si mám kleknout. Ochotně jsem mu to přání splnil, v očekávání něčeho velmi příjemného se svezl na kolena, mírně pootevřel rty a podíval se žádostivě nahoru.

Zatvářil se spokojeně, trenky však měl stále v původní výšce, i když uprostřed vykazovaly známky jistého nepřehlédnutelného vyboulení.

Prsty mi přejel po rtech, avšak dříve, než jsem je stihl snaživě olíznout, mi je namísto do úst přesunul pod bradu a mírně si mě k sobě nadzvedl.

„Takže čtyři rizikové sexuální kontakty? Hmm…, tak já to vidím jako čtyři týdny zostřeného domácího vězení.“

Udělal významnou pomlku, nejspíš, aby mi dal čas informaci zpracovat, a pak to doplnil jednoduchou otázkou:

„Přijímáš?“

Zmátlo mě to, zaracha jsem si v dětství samozřejmě párkrát od dědy vykoledoval, ale to má být jako trest pro dospělého?

„No…, přijímám,“ vykoktal jsem nechápavě a mlsně si odspodu prohlížel jeho cvičením napumpovaná prsa a lákavě do prostoru trčící perforované bradavky. Pokud bych se od nich měsíc neměl hnout, vcelku by mi to vyhovovalo, když by na to došlo, klidně bych se s ním chodil společně třeba i sprchovat.

„Tak na lavici,“ houkl ke mně a s potměšilým úsměškem se obrátil zpátky ke skříni.

Po všem tom zmatení jsem úlevně usoudil, že tomu domácímu vězení evidentně bude předcházet i něco onačejšího, uložil se pěkně na břicho na tu benchovku a téměř radostně očekával, co přijde. Zalitoval jsem jen, že mi nedal vybrat, jedna z těch plácaček měla na konci vyseknuté moc pěkné srdíčko a hodně se mi líbila.

„Ale né…,“ ozval se s očima obrácenýma v sloup, jako bych mu přinejmenším osolil kafe.

„Sednout a nohy od sebe,“ zavelel, jako by poháněl nedovtipného adjutanta.

Jinak to ale samozřejmě znělo taky nadějně, pouze to bylo o něco víc, než v co jsem si dovolil i jen doufat. Zvedl jsem opěradlo, posadil se a poslušně do široka rozevřel stehna. Vzhledem k tomu jak poťouchle se usmíval, jsem ovšem začal mít podezření, že si dělám jenom marné naděje.

Obkročmo se nade mě postavil, a zatímco jsem z blízka lačně nasával vůni jeho kůže, zavázal mi oči černým šátkem.

„A teď ruce za hlavu a chvíli se nehýbat.“

Vycítil jsem, jak si klekl a skutečně mi začal dělat něco v rozkroku. Byly to sice jen prsty, ale jeho doteky byly i tak příjemné. Slastně jsem vydechl a uvolnil se. Takže než mi došlo, co znamená v jeho pojetí domácí vězení a s čím že jsem to tak bezstarostně souhlasil, bylo po všem.

„Ještěže jsme se tak pěkně zapotili, vklouzlo to na tebe i bez lubrikantu a je ti to jako ulité.“

Postavil se, stáhl mi šátek a nechal mě vyjeveně se podívat dolů. Stále ještě zpola překrvený penis jsem měl obklopený kovově se tvářícím plastem a Karel vypadal s výsledkem nadmíru spokojeně.

„Ty ruce už můžeš klidně spustit.“

Potěžkal mi ho v ruce, dvěma prsty přerovnal plastový zámeček, přehnaně nápadně porovnal jeho číslo s tím na obalu, který mu zůstal v ruce, zakýval hlavou a tak, abych ho dobře viděl, si ho strčil do kapsy u těch neskutečně sexy trenýrek.

„A nemusíš se tvářit tak nešťastně, je to jenom kus plastu…, pokud si to budeš chtít sundat, tak stačí i kleštičky na nehty.“

Rozšafně mi prsty cvrkl do nosu a nakročil k odchodu, pak se však znenadání otočil a vrátil ke mně.

„Není to trest…, je to jen ta šance, kterou jsi chtěl, a pokud to přestaneš chtít, tak se vůbec nic nestane…, vůbec nic.“

Nahnul se a vlepil mi pusu, mlaskavou, mokrou, letmým kratičkým proniknutím jazyka mi pohladil zuby a potměšile mrkl.

„Večeře bude tak za hodinku, musím se ještě osprchovat.“

Podle stylu chůze a nezmenšující se boule na těch sexy trenkách jsem dost pochyboval, že pouze osprchovat.

Seděl jsem nahý, tedy skoro nahý na benchové lavici, prohmatával si nádobíčko, respektive to, co se na něm ocitlo, a vzpamatovával se z prvotního šoku. Čekal jsem všechno možné i nemožné, ale tohle bylo ještě víc než všechno to nemožné, co bych býval očekával. To jako že ho budu mít měsíc pod zámkem? Měsíc?!

Vstal jsem, pot na mně nezasychal, ale chladl, začala mi být zima a byl jsem zklamaný a neuspokojený. A krom toho jsem se cítil i podvedený a zneuctěný. Naštvaně jsem zamířil do svojí koupelny. Společné sprchování, no to určitě, to by mi tak ještě scházelo.