90ˢ – 5/13 – Touhy a sny

Vstupní dveře, chodba, chvilka čekání na výtah, k mému zděšení byl až úplně nahoře, což nepochybně znamenalo, že on už je dávno zpátky a já nebudu mít ani tu trochu času se alespoň vychcat, opláchnout a nějak připravit na to, co mě čekalo. Trudomyslné šourání potemnělými ulicemi a ještě temnějším parkem mi zjevně zabralo víc času než jemu, nejspíš si vzal taxíka, nebo znal nějakou zkratku. Zalitoval jsem, že v tom parku jsem alespoň neočůral nějaký ten keř, s prázdným močákem by se to nepochybně snášelo líp. Těch pět pater ve výtahu bylo asi nejhorších a do bytu jsem vstupoval s pocity vpravdě smíšenými. Stál opřený o stěnu na konci vstupní chodby a mlčenlivě si mě prohlížel. A já jeho vlastně taky, snažil jsem se pochopit, jak se mohlo stát, že jsem si ho nevšiml, že jsem ho nepoznal.

V duchu jsem se omluvil Lois Laneové, kterou jsem až dosud měl za poloslepou blbku a scénáristy, kteří jí to napsali, za slabomyslné ignoranty. Došlo mi, jak skutečně snadné bylo nepoznat v Clarku Kentovi Supermana, dokud si nesundal ty zatracené brýle, přesně ty zatracené brýle, které nejspíš způsobily, že já jsem před chvílí, aniž bych to tušil, v klidu přeblafnul vlastního strýčka, který to pravda navíc ještě pojistil i rozcuchem jinak pečlivě upravených vlasů. S brýlemi a učesaný se mi líbil o dost víc, ačkoliv momentálně vypadal jako hodně naštvaný býk, kterého ostatně měl včetně mým směrem trčících rohů docela příhodně vyvedeného na nemravně vypasovaném tričku.

„Strýčku, já ti to vysvětlím…“

Zkusil jsem to s výrazem pokorného kajícníka ještě jednou v očekávání, že třeba už trochu vychladl a nepřítomnost nevítaného obecenstva by mohla něco změnit. Zamračil se ještě o krapet víc, než už byl, a hněvivě ke mně nakrčil čelo, pravděpodobně se zaměřoval na ty rohy.

„Chceš mi snad nějak rozumně objasnit, proč se chováš jako nadržená fena?“ vyštěkl chladně. „To by mě teda zajímalo jak!“

Nedokázal jsem na to najít žádnou rozumnější odpověď, pokud to vůbec jako otázku zamýšlel než přiblble špitnuté a s dotazem navíc spíš nesouvislé:

„Promiň, já už to nikdy neudělám…“

Strýc přes veškerou moji všemi možnými prostředky na odiv vystavovanou pokoru stále vypadal jako vulkán před výbuchem a mě už nenapadal žádný rozumný způsob, jak mu pokud možno bezpečně nahromaděný tlak upustit a výbuch odvrátit. S prázdnou hlavou a plným močákem se prostě přemýšlí blbě. Podle všeho očekával nějakou onačejší odpověď, ale já tam jenom stál, zíral na rozezleného býka tyčícího se přede mnou a přemítal, proč každej chlap, kterej se mi líbí, musí bejt zároveň i přepjatej moralista.

„Promiň?“ odfrkl si býk pohrdavě z nozder. „Skutečně věříš, že to spraví nějaký promiň? Chovám se jako nadržená fena, strýčku. Promiň, já už to neudělám…” Vychutnával si mě vysoko posazenou fistulí s až možná trochu přehrávanou teatrálností, ze které jsem ovšem stejně nedokázal odhadnout, jak daleko od potupného nabrání na rohy si momentálně stojím.

„Prý že se jde projít…, a pak ho najdu v bordelu, jak se tam pro ostudu producíruje s holou prdelí a jako že promiň…,” křičel, překvapivě však ne zlobně, křičel vyčítavou bezmocí. „Dyk přece jen dělám po bordelech pračku na čuráky! To ti jako sakra přijde v pořádku?“

Zatmělo se mi před očima, ta pračka na čůráky ve mně iracionálně něco zlomila. Že se mi sem tam mozek odkrvoval ve prospěch úplně jiných orgánů, byla jedna věc, možná jsem se choval jako blbec, ale tohle už bylo moc. Hrdost nakonec zvítězila nad obezřetností, a jestli sopka bouchne nebo ne, mi začalo být tak nějak jedno. Ostatně producíroval se tam s holým zadkem úplně stejně jako já, že by nevěděl, jak to tam chodí, to fakt nevypadalo a překouřit se taky nechal vcelku ochotně.

„Když už tak ždímačku a do sucha jsem tam vzal akorát tebe!“ odsekl jsem mu naštvaně, i když tu část o tom, že tam jistě ani on poprvé nebyl, jsem raději obezřetně spolkl. Vztekle nakročil směrem ke mně a už už to vypadalo, že mi přiletí pěkně mlaskavá facka, ale zastavil se a téměř již napraženou ruku nechal opět klesnout.

„To určitě, bůhví, kolik jsi jich zvládl polknout, než jsem přišel. Že by ten můj byl první tvůj, tak to teda skutečně nevypadalo.“

Jakkoliv to stále neznělo zrovna přívětivě, zdálo se, že natlakovaný sopečný kráter se mi i bez pokořujícího sebemrskačství podařilo až trochu nečekaně utišit. Bylo zřejmé, že začíná minimálně stydnout.

Namísto očekávaného kataklyzmatického finále se rozhostilo jen dusivé, nesnesitelně napjaté ticho, vyplňované náhle pouze hlasitým tikotem hodin nad vchodem a jeho hlubokými nádechy, já pro jistotu naopak raději snad ani nedýchal.

„Běž spát, ráno je moudřejší večera,“ řekl nakonec skoro smířlivě, načež se otočil a zamyšleně odešel.

Nenamlouval jsem si, že bych tuhle partii snad vyhrál, ale přišlo mi, že to mohla být přinejmenším plichta v poločase, a ta za jistých okolností může mít pro outsidera nepochybně i příchuť vítězství. Do postele jsem se přesto odšoural jako zpráskaný pes, a když jsem si ještě před tím v koupelně čistil zuby a z tváře smýval zaschlé zbytky jeho sekretu, voda se mi mísila se slzami a chuť karamelu s jemným štiplavým dojezdem soli hořkla se zubní pastou v ústech…

Běž spát, ráno je moudřejší večera prostě nikdo na dobrou noc slyšet nechce, z toho se sladké sny jen tak snadno nedostaví.

***

„Co si o sobě sakra myslíš?!“ oboří se na mě téměř v téže chvíli, kdy se za námi zavřou dveře jeho pokoje. „Pán je jako vicemistr republiky, a tak si může začít jen tak chlastat?“

Hledím mu kamsi k nohám a mlčím.

„Takhle si to představuješ?“ vyštěkne nakonec dílem vyčítavě a dílem rezignovaně dost nesmyslnou otázku.

„Byly to jenom tři piva,” opáčím omluvně po chvíli trapného přešlapování.

Mlčí.

„Však jsem si je snad za to finále zasloužil,“ dohlesnu s drzostí právě prvně připitého teenagera a vzápětí toho zalituji, jenže už je pozdě. Zprudka se ke mně otočí a jen tak tak ovládne zřetelné nutkání jednu mi ubalit.

„Pokud jsem dobře viděl, tak nejmíň jedno to pivo bylo i s rumem a jediný, co by sis zasloužil, je tak akorát ohnout přes koleno a seřezat jak malej Jarda.“

„Já to neobjednával, to von…“

Pokusím se o chabou výmluvu ve snaze alespoň trochu se obhájit.

„Jo a nejspíš ti taky vyhrožoval, že tě znova zbije, jestli to nevypiješ!”

Vztekle odhodí klíče od pokoje na stolek u dveří a zkušeně si nohama stáhne tepláky. Uvědomím si, že zamknul zevnitř.

„Tak ještě tu vo ptákovi Vohnivákovi a bude z tebe hotovej Andersen. Doufám ovšem, že ti ta kreativita vydrží taky, až to budeme v pondělí vysvětlovat na vedení Jednoty.“

Čumím na jeho svalnaté do bronzova opálené nohy a čekám, kdy mě jednou z nich nakopne. Naštěstí jen chodidlem podebere zplihle na podlaze ležící svršek a obloukem ho pošle na válendu u zdi.

„Nikdo nás neviděl,“ špitnu nepřesvědčivě.

Frustrovaně si sedne na okraj postele a vyčítavě si povzdechne.

„Když už jste si nutně potřebovali vylejt zobáky, tak jste si s tím aspoň mohli někam zalízt a ne se vycapit rovnou na bar všem na očích. Zas takový mistři světa ani jeden nejste, a ty obzvlášť ne, v tom finále tě zpráskal jak dorostence, na tom k voslavování opravdu nic není.“

Doširoka roztáhne nohy a s nedbalou samozřejmostí si mezi stehny přerovná přiskřípnuté nádobíčko.

„Chtěl jsem se s ním prostě skamarádit, já jen…“

„Co že jsi chtěl?“ přeruší mě jízlivě. „Strčit mu ruku do kalhot a věřit, že tě příště za to nechá vyhrát?“

Ztuhnu, to přece nemůže vědět, nemůže sakra vědět, co se dělo včera večer v těch sprchách a ani nic dalšího…

„Nebo ses vod něj snad chtěl nechat složit ještě jednou a pak ho za to nejspíš i vyblafnout, případně mu rovnou podržet?“

Poleje mě studenej pot, ví úplně všechno, všechno…, ještě že alkohol roztahuje cévy, jinak už bych se asi dusil v křečích na koberci.

Vyděšeně zírám a hladově lapám po dechu.

„Nedělej ze mě blbce, to si fakt myslíš, že jsem slepej?“

Zaraženě mlčím, v hlavě mi právě vybuchnul tříštivej granát a snaha nějak se v tom nově vzniklým bordelu zorientovat prozatím zoufale selhává.

Naštěstí to jako otázku nejspíš nemyslel.

„Jsem už možná starej,“ odpoví si totiž vzápětí sám, „vidím ale ještě docela obstojně.“

„Ne, to si nemyslím, pane trenére,“ osmělím se se zpožděním oponovat něco alespoň minimálně rozumnýho, obzvlášť když si skutečně nemyslím, že je slepej a už vůbec, že je nějak nepřiměřeně starej, spíš naopak. Pokud jde o mě, zdá se mi starej tak akorát. Teda krom toho, že ačkoliv není slepej, tak asi malinko šilhá. Do oka mi totiž ve skutečnosti nepadl ten cápek, co mě ve finále složil jak podťatou hrušeň, ten byl jen vítaná záminka, jak na tom baru nesedět sám. Zajímal mě ten barman, když už bych teda měl někomu podržet, byl mnohem hezčí a hlavně starší.

„Takže teda doufáš, že jsem blbej?“ zapýří se s neočekávaným sarkasmem a vzápětí si pod gumou trenýrek znova přeskupí zřejmě stále nepohodlně zmuchlanou pánskou výbavu. Sakra, takhle ho neznám.

„Natřásal ses tam před ním jak nadržená fena. Jediný tvoje štěstí je, že mu přes ty rumy nedocvaklo, že ho balíš, jinak by ti tu hubu nejspíš rozbil ještě jednou a tentokrát pořádně.“

„Ne, to bych nikdy…,“ zakoktám překvapeně.

Dokončit mě to však nenechá a netrpělivě mi skočí do řeči:

„Pokud sis potřeboval nechat naložit znova, tak stačilo říct. Zpráskám tě, že si tejden nesedneš klidně sám!“

V tu chvíli mi to dojde, neví nic, to jen já jsem průhlednej jak čerstvě vyleštěná výloha od sámošky. A taky je napitej…, napitej a… Nevěřícně na něj zazírám a pak to s pohledem zabořeným do jeho slabin udělám. Stáhnout si tepláky i s trenkama je ostatně otázka vteřiny.

„Beru, trenére.“

Než se zmůže na reakci, jsem už ohnutý přes jeho vytrčené koleno a nad holým zadkem mám položený gumový sandál, který jsem si obratně vyzul, než jsem se osvobodil z tepláků. K mému překvapení se nenechá pobízet a první rána mi na zadek dopadne ještě dřív, než se stihnu rukama pořádně zapřít o podlahu. Nijak zvlášť to nebolí, přesto se proti němu překvapeně napnu a vzrušeně se hlasitě nadechnu. Zastaví se. Ohlédnu se přes rameno. Tázavě můj pohled zachytí a já na něho prosebně kývnu. Napřáhne se a váhavě uhodí znovu. Souhlasně přivřu oči, odvrátím se a obejmu jeho stehno. Levou dlaň mi přitiskne na bedra a o vzhůru dychtivě nastavený zadek se mi mlaskavě opře další rána, tlumeně heknu. Znovu zaváhá, pevně ho stisknu a vypnu se k němu ještě o trochu víc. Pak stavidla konečně povolí a na moje hladce panenské půlky se spustí vodopád rytmicky se střídajících úderů.

Bolí to, štiplavě to hřeje, s každou ránou se však mým tělem zároveň rozběhne i záchvěv nečekaně prudkého vzrušení, přidušeně polykám tlumené výkřiky a zoufale se snažím ovládnout touhu hlasitě křičet rozkoší. Snažím se udržet si kontrolu, jakkoliv část mě touží se tomu poddat bez myšlenek a zábran. Je to však jen levný hotel a hlasité výkřiky by nemusely zůstat pouze mezi námi, ostatně i pleskavý zvuk sandálu dopadajícího na zpocenou kůži nepochybně tenkými zdmi za hranice našeho soukromí proniká, a byť je nepravděpodobné, že touto dobou v sousedních pokojích někdo je, vím, že se musím ovládat.

To, co ovšem ovládat nedokážu, a vlastně ani nechci, je vzrušení. Dopředu trčící krví nalitý úd se mi zvlhlou špičkou klouzavě odspodu tře o jeho hamstring a s každou další štiplavě hřející rozkoší nezvratně směřuje k vyvrcholení. Nesnažím se tomu bránit, alespoň ne víc, než je mi příjemné, a nakonec v prudké křeči ochotně vytrysknu.

V doznívající extázi sekundárních záškubů mě ještě několikrát pleskne, než uvolněně vydechne a svalí se unaveně na postel. Že jsem se mu pod rukama udělal, nemohl nepostřehnout, viditelně ho to však na rozdíl ode mě nijak zvlášť nezaskočilo. Vypadá, jako by to čekal coby cosi zcela samozřejmého, měl bych se asi ptát proč, ale v té chvíli je mi to překvapivě jedno.

Svezu se na koberec a ruce si roztřeseně opřu o jeho do široka rozevřená stehna. Bílé trenky se mu rytmicky vzdouvají a jejich vzrušením naditý obsah se netrpělivě dere ven. Znovu bych se asi měl ptát proč, nicméně důvod je vcelku nasnadě, a navíc mě momentálně zajímá něco úplně jiného než odpovědi na zbytečné otázky. Setřu z jeho stehna zbytky mého vlastního mazlavého potěšení, vzhůru vyhrnutou nohavičkou mu ho z mokrem zprůsvitnělé látky vysvobodím a zvlhlou, na těsno sevřenou dlaní mu po něm přejedu. Zasténá a propne se.

Jakkoliv jsem v tom směru praktickou zkušeností téměř nedotčený, instinkt a k tělu se přimykající obsah jeho šourku mi napovídají, že i on to má na krajíčku. Nesměle ho několikrát olíznu a nasunu si ho do úst. Nezaprotestuje, ochotně se nadzdvihne, dovolí mi definitivně ho vyprostit ze sevření překážející látky a hlavu si zabořit mezi lepkavým potem vonící stehna. Neuhne, ani když po chvíli hladově polykám jeho divoce vypuzenou záplavu a poté i s nenasytnou důkladností sbírám zbytečky ukápnuté do hustého porostu nad jen pomalu ochabujícím, až nečekaně pečlivě oholeným pyjem i právě vyprázdněným šourkem.

V úlevném vydechnutí se má hlava náhle rozvibruje ohlušujícím hukotem, zvednu pohled vzhůru a v té samé chvíli ucítím na bocích čísi ruce. Levný hotelový pokoj i postel jsou pryč, jsem uprostřed arény dunící křikem tisíců hlasů. Světla reflektorů mě oslepují, cítím energii davu, v uších mi pulsuje krev, dech mám zrychlený a svaly napjaté očekáváním. Je to známý pocit, důvěrně známý, jsem uprostřed souboje. Letmo vzhlédnu, na obrazovce nade mnou září olympijské kruhy.

Pokusím se ohlédnout, vzadu někde za mnou je můj soupeř. Chci vědět, kdo to je. Čí jsou mohutné svalnaté nohy klečící za mnou, komu patří pevné silné paže svírající mě právě v pase. Šlachy z nich vystupují jako napnutá lana a já se marně snažím zahlédnout tvář, která k nim patří.

Rozhodčí hvízdne a soupeř okamžitě zareaguje, chytá mě za kotník a snaží se provést převal. Svaly se mi pod vahou neznámého napínají úsilím a já namísto zápasu ze všech sil bojuji o vlastní stabilitu. Je příliš silný a příliš těžký, převrací mě na záda, v poslední chvíli se mi podaří přetočit se zpátky na břicho. Na chvíli se držíme v patovém úchopu. Využívám momentu, ve kterém jeho sevření na okamžik povolí, a snažím se ho ze spodní pozice přetočit, nebo alespoň shodit. Mé svaly však úpěnlivě protestují, jeho váha je obrovská, přesto ho na okamžik zvednu a málem skutečně otočím. Publikum šílí.

Je však připravený, ihned odpoví silným protichvatem a znovu mě zatlačí dolů. Zmobilizuji poslední zbytky energie, abych se osvobodil a víc zásluhou potu než vlastní obratnosti se mi v poslední chvíli z jeho sevření skutečně podaří vyklouznout.

Oba vstáváme a znovu zaujímáme postoj. Konečně ho vidím.

Měří určitě přes dva metry a každá jeho část působí, jako by byla vytesána z kamene. Trup má široký, s hlubokým hrudníkem a mohutnými prsními svaly napínajícími se s každým nádechem, jako by byly samy živé. Jeho kůže je tmavě opálená, pod ostrými světly arény se bronzově leskne potem a svaly pod ní se vlní napětím. Ramena má kulatá, obrovská, s vystupujícími deltovými svaly ústícími v šíji, která by nepochybně unesla i celou váhu světa. Paže má dlouhé a silné bicepsy se mu napínají jako šlachovitě stočené provazy ovládané z předloktí plného žil, pulzujících s každým úderem srdce. Dlaně má veliké, zhrublé, jako by jimi ještě před chvílí drtil skály. Prsty se zřetelně vyčnívajícími klouby hrozícími rozdrtit cokoli, co uchopí, jsou napjatě zatnuté v pěst.

Boky úzké, břicho vysekané, s jasně se pod kůží rýsujícími varhánky svalů. Napočítám osm polí tvrdého jádra, které se s každým nádechem napíná dychtivostí. Stehna jsou široká a silná, dva sloupy pod klenbou nebes. Dokonalé tělo bez jediného přebytku, tělo tvarované k boji.

A pak hlava, mohutná býčí lebka pokrytá tmavou srstí. Nozdry se mu hrozivě rozšiřují s každým výdechem a pára z nich stoupá jako z kotle. Oči má černé a hluboké, bez bělma, nečitelné, přesto však ostražitě pozorné. Rohy se mu stáčí vzhůru, dlouhé a ostré symboly síly lesknoucí se v záři reflektorů jako koruna dávných králů. Mínótaurus, oživlá antická báje, zvířecí síla v pololidské podobě. Stojí proti mně, pevně, jako by byl zakořeněn do země, avšak zároveň i kdykoliv připraven vybuchnout k pohybu.

Přesto v postoji jeho těla není ani náznak čehokoliv surového, je to elegance zápasníka, který ví jak kontrolovat svou moc, jak ji použít, kdy udeřit i jak. Vyzařuje z něho sebevědomí, překvapivě však nikoliv hrůza, jakkoliv z něho mám respekt, necítím zároveň s ním také strach.

Stojíme proti sobě, oči zaklesnuté jeden v druhém a čekáme na hvizd. Rozpačitě se zahledím na rozhodčího, poznávám ho, je to Hora. Přátelsky se na mě usměje a dokonce i spiklenecky mrkne, zdá se, že přítomnost kreatury z dávných mýtů na zápasnické žíněnce olympijské arény ho ani v nejnemenším nepřekvapuje. Na okamžik na mě ulpí tázavým pohledem, pak odvrátí zrak, hvízdne do píšťalky a v mžiku ustoupí.

Kreatura proti mně se ladně zhoupne v bocích a vyčkává. Přiblížím se, zkusím jeho stabilitu narušit rychlým podmetem. Zasáhnu dobře, donutím ho však jen mírně zakolísat. Vzápětí mě uchopí a snaží se o přehoz přes rameno. Čekám to, vyvážím se a podaří se mi výpad ustát. Nepochybně nepoužil všechnu svoji sílu, z nějakého důvodu mi nechce ublížit. Hbitě se otočím a pokusím se o boční strh. Málem se mi podaří dostat ho na kolena, obratně se však s lehkostí odrazí, zvedne se zpět na nohy a vrátí mi stejnou mincí přehoz přes hlavu. Opět padám tvrdě na žíněnku. Pokusí se na mě skočit, dopadne však do prázdna, stihnu se překulit stranou a v kotoulu s odrazem se postavit zpět na nohy. Toho, že se na okamžik ocitl téměř bezbranný na zemi, ovšem využít nedokážu, sotva popadám dech a srdce mi divoce buší v hrudi.

Zápas pokračuje. Několik dlouhých vteřin kolem sebe jen ostražitě tančíme, pak nečekaně zaútočí. Ubráním se a on okamžitě změní taktiku, rychlá výměna chvatů, protichvatů, přehozů, strhů, zvedů. Diváci freneticky bouří, zřetelně je slyším volat své jméno. Každý můj pokus o dominanci však s lehkostí obratně odvrací a mně rychle ubývají síly. Dosáhl přesně toho, o co tím usiloval, uhonil mě, usmýkal v nekonečném proudu komářích bodnutí, která mě přiměl s námahou odrážet. Na rozdíl od něho těžce dýchám, pot ze mě stéká v mokře se valících peřejích a oči se zalévají rozplizlou mlhou. Tělo se mi třese únavou, krev v žilách je těsně před varem. Odhodlání však ještě stále z posledních sil vítězí nad bolestí. Vím, že už pro něho nejsem soupeř, přesto se nechci vzdát, alespoň ne bez boje a ne snadno.

Dorážím na něho s opatrnou obezřetností, výpad, stažení, výpad, stažení, nic co by ho mohlo skutečně ohrozit, jen oddalování nevyhnutelného. Pouze jednou se mi podaří bolestivě ho zasáhnout pod koleno, zakolísá, avšak nepadne a za několik vteřin již na něm opět není nic znát. David skolí Goliáše jen v pohádkách, téměř jistě by mě porazil i s jednou nohou za hlavou. Nakonec, když už skutečně téměř nemohu popadnout dech, využije mé slabosti, znovu mě zvedá a tentokrát již definitivně složí k zemi. Padám na lopatky, cítím, jak se mi žíněnka tiskne do zad a on si na mě obkročmo sedá, sevření jeho stehen je ocelové a nemilosrdné.

Ležím na zemi, pohled upřený vzhůru ke světlu reflektorů. Zalehne mě, těžce a neúprosně, cítím jeho dech, povědomá vůně drahého parfému smíseného s potem. Z nozder se mu dere cosi jako uhrančivý smích, ne posměch arogantního vítěze, ale osvobozující radostný smích, který vzápětí přejde ve vzrušený vzdech.

Pak to ucítím, nasedá na mě. Jakkoliv je to nepochopitelné, pronikám do něho. Nebo ne, ne já do něho, to on do sebe uchvacuje mě. Jeho horké tělo pohlcuje můj náhle ztuhlý úd, sebejistě ho v sobě sevře a dychtivě se v bocích rozkmitá. Hala propuká v bouřlivý potlesk. Zachvátí mě pocit tíživého studu, pokusím se zpod něho osvobodit, marně, jeho váha mě tlačí dolů a já pouze k obveselení davů pitvorně házím nohama. Nohama, které se záhy stanou kořistí dalšího páru neznámých rukou a vzhůru za kotníky vysoko zdvižené do se široka rozevřou pro nového neznámého dobyvatele.

Uzme si mě nesmlouvavě v jediném táhlém útoku, přesto ho mé tělo přijme ochotně, lačně, jako někoho dávno známého, kterým také skutečně je. Tím, kdo mě definitivně sevře mezi Skylou a Charybdou, je Hora. Jakkoliv ho nevidím a jakkoliv je tím jediným, koho jsem takto ve spojení kdy poznal, jsem si jistý, že je to on. Rytmicky do mě buší a já zalehnutý býkem funícím mi do obličeje páru ze smějících se nozder se tomu konečně podvolím, obejmu pažemi monstrum, přitisknu ho dychtivě na sebe a v tempu udávaném mi Horovým pulsujícím mužstvím se s nimi v souladu poddajně rozkmitám.

***

Probudil jsem se prudkým chraplavým nádechem, zalapal po vzduchu a nepřítomně se rozkoukával. Za oknem bylo ještě šero, jediným zvukem rušícím klid byl hvízdavý skřípot v dálce se do kopce lopotící časně ranní tramvaje. Sáhl jsem si na břicho, bylo teplé mazlavým horkem. Divokým snem rozjitřené mladické tělo, kterému je zcela lhostejný stav mysli, potřebuje-li si ulevit, v noci zjevně dohánělo, co večer zanedbal.

Ostatně erotikou protkané sny přesně k tomu nejspíš také slouží a není na nich nic špatného. Ne že by se ta scéna s Horou ve skutečnosti odehrála do puntíku přesně tak, jak se mi to zdálo. Mozek je potvora tvořivá a pár rozpačitých okamžiků v zájmu plynulosti cudně přeskočil. V reálném světě se tak snadno nedal a jeho dlouhodobé svedení si vyžádalo úsilí o poznání větší. Když jsem se tehdy vyhoupl za ním na postel a slastně se k němu přitulil, poplašeně se pokusil odtáhnout a trvalo mi několik dlouhých minut, než se mi ho za použití lehounce nekorektní argumentace a mírného nátlaku podařilo přesvědčit, že jeho rozpačité omluvy jsou to poslední, o co stojím, a že to, co se právě stalo, si naopak chci co nejdřív zopakovat.

Nicméně to byl pochopitelně pouhý bezvýznamný detail. Co už ovšem za bezvýznamný detail označit nešlo, tak to byl ten pokořujícím způsobem prohraný zápas, který následoval. Ten býk tam neměl co pohledávat, v tom pokoji tehdy nikdo další nebyl a Hora si dal s mým odpaněním navíc i celkem na čas. Trvalo dobře měsíc, než k tomu došlo, a když se konečně odhodlal, stalo se tak víc z mojí nežli z jeho iniciativy, a jakkoliv uměl být jinak v mnoha ohledech divoce vášnivý a nijak si neodpíral potěšení, která jsem mu coby zdravý, statný a k uspokojování všelijakých potřeb tělesných vždy svolný jinoch v dokonalé kondici mohl poskytnout, byl při tom tehdy po pravdě ohleduplný víc, než bylo nutné. Kdybych se na něho po pár minutách sám netrpělivě nenasunul, možná by připravenost mého panenského svěrače k prvnímu průniku opatrně testoval ještě dnes.

Nebylo ovšem na druhou stranu zase až tak těžké uhádnout, co se mi tím pokračováním mé právě hanbou a ponížením rozjitřené podvědomí pokouší v hluboké noci naznačit. Nicméně zdráhal jsem si to připustit, a ačkoliv to sdělení bylo ve skutečnosti docela jasné, nebyl jsem si jistý, zda jen sám sebe nešálím a poslechnu-li ho, neudělám nakonec jen ještě větší hloupost.

Hlava mi třeštila myšlenkami a ta včerejší, nebo tedy spíš noční plichta se mi už tak vítězná, jako když jsem šel spát, ani zdaleka nezdála. Připadal jsem si jako blbec. Možná kdybych hloupě nelhal, možná kdybych se po večeři prostě a jednoduše zeptal, tak bych si třeba užil i bez všeho toho tyátru a potencionálních následků, a i kdyby ne, alespoň bych si teď nemusel říkat, že lež má krátké nohy a děda ti to, Martínku, vždycky říkal. Třeba stačilo jen pár dní počkat, trochu ho poznat a všechno by se nakonec vyřešilo samo.

Courat se hned první noc po bordelech bez kalhot a chtivě se vrhnout na první tvrdý ocas, který se mi nabídne, prostě nebyl úplně nejlepší nápad. Jenže kdyby chyby a plakat nad rozlitým chlapeckým mlíčím už smysl nemělo. První dojem se podruhé udělat nedá a nezbývalo nic jiného než ten, co jsem udělal, zkusit prostě nějak napravit.

Na jednu stranu mě to štvalo, měl jsem vtíravý pocit, že jsem mu naletěl, na druhou jsem ale dobře věděl, že do toho klubu jsem zamířil sám, skutečně mě tam nikdo neposlal a to, co jsem tam dělal, bylo přesně to, co jsem tam dělat přišel a co jsem tam dělat taky chtěl. Ta pračka na čůráky byla od něho možná už trochu moc, ale máslo na hlavě jsem každopádně měl. Nezbývalo než si to vyžrat a posnažit se minimalizovat škody.

Pravděpodobnost, že by ten incident chtěl hlásit dědovi, se mi naštěstí moc velká nezdála. Musel by jednak vymyslet nějakou uvěřitelnou legendu o tom, jak jakože náhodou zjistil, co přesně jsem vyváděl, a navíc zamlčet minimálně tu část odehrávající se v černé díře. A i když jsem ho vlastně zase tak moc neznal, sedělo mi na něho ledacos, nálepka zákeřného lháře nicméně ne. To už bych spíš uvěřil, že po nocích coby kreatura z dávných bájí skutečně vstupuje do snů nevinně spících jinochů a názorně jim ukazuje, zač je toho dráždit býka bosou nohou, nebo teda spíš holým zadkem, respektive předkem.

Že tatáž logika ovšem nutně nemusí platit i pro potencionální podrobné informování doktora Horáka, byla jiná věc. Jenže Hora o tom, že nejsem zrovna vzor ctnostné zdrženlivosti, věděl dávno své. Dalo se sice čekat, že by mi udělal sáhodlouhou veskrze nepříjemnou přednášku o bezpečném sexu a prohlásil mě za nezodpovědného debila, jinak by od něho však hrozilo nanejvýš to, že by strýčkovi propálil něco z toho, co o mně věděl jen on, což by ovšem svým způsobem vlastně vůbec nemuselo vadit. Pokud by se u něho strýček inspiroval a rozhodl se vyřešit moje přešlapy stejně, jako se s nimi kdysi vypořádal Hora, asi by to trochu bolelo, ale počítám, že by to skončilo více méně podobně uvolněně jako tehdy.

Zadek bych možná cítil o něco dýl než jedno odpoledne jako s Horákem, protože to propíchnutý péro a perforovaný bradavky stejně jako celej jeho exteriér naznačovaly, že tenhle otcovský model by mohl mít poněkud posunutý práh bolesti. Podle mě to totiž všechno muselo příšerně bolet. A odhadovat, zda si byl vědom faktu, že ostatní to tak nutně mít nemusí, šlo momentálně jen těžko. Tak jako tak ovšem byla nemalá šance, že bych si to nakonec užil a výsledek že by za nějakou tu bolestivější ránu mu předcházející stát mohl.

Děda mě sice od mala učil, že násilí nic neřeší a taky mě vyjma nějakého toho symbolického záhlavce opravdu jaktěživo neuhodil, zároveň mi však také vštěpoval, že každej skutečnej chlap musí unést následky svejch průserů. A tak jsem se sám se sebou usnesl, že pokud k tomu bude příležitost, tak si o to prostě řeknu, nebo možná ještě líp pěkně poprosím, jestli bychom to nemohli nějak vyřešit. Nejlépe tedy tak jako po chlapsku a…, a postavilo se mi z toho péro.