90ˢ – 9/13 – Němí svědci

Hluboký cit na pět. Kterej génius může tohle dát do křížovky, pomyslel jsem si s despektem k autorovi onoho křížovkářského trivialismu a s pohrdavým úšklebkem pečlivě vepsal do čtyř volných políček L-A-K-A. To -S- už tam naštěstí bylo, z výrazu V-Y-S-Á-T.

Těžko uvěřit, že by dokázal ty svoje infantilní vtípky posílat i takhle na dálku, přes křížovku v televizním programu, ale i když to byla evidentní blbost, stejně jsem se při té představě úsměvu neubránil.

Navíc mi ta pitomost dokázala i trochu nečekaně zvednout náladu, byl jsem totiž na sebe dost naštvaný. V pondělí večer jsem si hrál na uraženýho a kromě nejnutnější konverzace držel bobříka mlčení, respektive byl nedostupný jak zákaznická linka v sobotu večer. A teď jsem si za to v duchu pěkně nadával.

Taky jsem chtěl z nudy alespoň vysát. Doma mě to většinou uklidňovalo. Jenže ve středu přišla uklízečka a vycídila to tu tak důkladně, že pokoušet se o úklid ve čtvrtek by, pokud šlo o čistotu, vedlo spíš k opačnému efektu.

Rozladilo mě to. Nedokázal jsem být užitečný ani tím, že bych aspoň uklidil, takže jediné, co jsem nakonec vyluxoval, byla tak akorát lednička.

No, vyluxoval… vlastně ani tu moc ne. Prohlížel jsem její obsah s výrazem archeologa, který právě objevil tajemnou hrobku neznámého faraona, a tápal. Minimálně s polovinou věcí, co jsem tam našel, jsem si nevěděl rady. Tedy kromě toho, že jsem usuzoval, že se to asi nějak dá jíst, když už je to v té lednici. Anebo taky nedá. Protože jsem nevěděl jak.

Takže to nakonec skončilo jako vždycky: šunka, sýr, máslo, vajíčka a párky. Jen s tím rozdílem, že jsem k tomu konzumoval ten divnej, obzvlášť zdravej chleba, co vypadal jak spečený otruby a velice podobně i chutnal.

Po třech dnech studené kuchyně jsem usoudil, že bych si měl asi něco uvařit. Jednak jsem počítal, že se tím aspoň trochu zabavím, a navíc mi ten komisárek už fakt lezl krkem. A já jemu možná taky, začínal se mi při konzumaci čím dál tím víc jevit jako pasivně agresivní.

Nechtěl jsem ovšem riskovat, že zneuctím nějaké nóbl suroviny, a jediné, co jsem krom kuřecích řízků, na které jsem neměl chuť, v mrazáku dokázal bezpečně identifikovat, byla hovězí kližka. A tak jsem tři hodiny týral alespoň plotnu, se kterou jsem se, překvapivě, docela dobře skamarádil.

Guláš se mi povedl pěkně hustý a taky ostrý jako břitva. Nebylo to sice původně úplně v plánu, spletl jsem si sladkou a pálivou papriku, ale výsledek mi chutnal. Nadto jsem si nad cibulí i pěkně zaslzel, a co si budem…, občas si v soukromí pěkně poplakat potřebuje každý.

Trochu jsem taky neodhadl množství. Té kližky bylo zjevně víc, než jsem si původně myslel. Doma bychom to s dědou jedli tak tři dny. Což by samozřejmě ničemu nevadilo a občas jsme to tak i zcela záměrně dělali. Jednou s knedlíkem, podruhé s kolínkama a zbytek jen tak s chlebem na vytření hrnce. Ta třetí várka bývala ostatně nejlepší, všechno se pěkně rozleželo, promíchalo a dostalo ten správný, lehce dekadentní šmrnc.

Většinu ženských by to asi pohoršilo, ale nám v našem mužsky jednoduchém světě jíst tři dny za sebou skoro to samé nijak zvlášť nepřekáželo. Děda mě naučil vařit poměrně obstojně. Už tak od dvanácti mě se slovy kdybych skončil v nemocnici, tak ať neumřeš hladem, pravidelně honil ke škrábání brambor a krájení cibule a časem na nárocích nenápadně přidával, až jsem se postupně v kuchyni celkem slušně a hlavně samostatně zabydlel. Nakonec se z toho stal zvyk, každou sobotu děda pral, na automatickou pračku se nechal přemluvit teprve po revoluci, a já měl směnu v kuchyni.

Všem ženským z okolí, které se s větší či menší vlezlostí nabízely, že s něčím pomůžou, totiž děda zarputile odolával. Sem tam si sice nad nějakou prací povzdechl tak hluboce, až to zarezonovalo v podlaze, ale pokaždé i jedním dechem dodal, že na Miluščiny věci žádnou jinou sahat nenechá. Babičku podle všeho skutečně miloval, i když přede mnou o ní a nakonec i o mámě mluvil vždy jen v nejnutnějších případech a já sám jsem si je téměř nepamatoval. Začal jsem sotva chodit do školy, když se stala ta nehoda, ale z toho, co jsem slýchal od lidí a hlavně od profesorky Galasové, jsem si byl jistý, že to musela být v mnoha ohledech dost výjimečná žena, s dědou by hned tak nějaká nevydržela.

Profesorka o ní vždy mluvila jako o mojí skvělé přítelkyni a stará dáma byla jinak na komplimenty skoupá jak starý bankéř na peníze, ať šlo o živé nebo mrtvé. Lidmi valnou měrou spíš pohrdala. A nijak se tím netajila. Uměla to ovšem podávat natolik sofistikovaně, že většina těch, kterých se to týkalo, to stejně nepochopila. Což jí, myslím, dělalo škodolibou radost.

Hora jí byl v tom hodně podobný, sice je skoro všechny léčil, ale k tělu si pustil málokoho. Když jsem se s ním později sblížil, uvědomil jsem si, že vlastně nemá ve městě žádné přátele, přestože ho jinak bylo všude plno, byl ve skutečnosti spíš osamělý.

Kdysi býval ženatý, manželské štěstí mu však dlouho nevydrželo. Mladá paní Horáková si sotva rok po revoluci sbalila věci, přibalila k tomu i jejich dceru a odstěhovala se za milencem do vedlejšího okresu. Na tehdejší poměry z toho bylo docela pozdvižení. Hora z něj sice vyšel jako klasický paroháč, ale těžko říct, jestli mu to vůbec vadilo. S bývalkou vycházel celkem dobře, na dceru řádně platil, každý sudý víkend a tři týdny o prázdninách ji měl u sebe a nikdy si na nic z toho nestěžoval. Naopak to celé působilo dojmem vzájemně dobře sehrané partie.

Několikaleté manželství a jedno dítě mu však každopádně poskytly víc než slušné alibi a okolnosti, za kterých to celé skončilo, mu navíc umožňovaly vyhýbat se ženám s celkem pochopitelnou výmluvou na špatnou zkušenost, ze které se ještě úplně neoklepal.

Máloco sice mohlo být realitě vzdálenější, ale jako krytí to každopádně fungovalo výborně. Z toho, že by snad mohl být na chlapy, ho skutečně nikdo nepodezíral. K čemuž to ostatně posloužilo oběma, protože milenec jeho bývalé ženy byl ve skutečnosti přítelkyně a manželství od počátku jen krycí manévr, kterým oba pragmaticky uspokojili dílem rodiče a dílem lidskou hloupost.

Odložil jsem tu pitomou křížovku a vzal do ruky Villonovy básně. V Karlově knihovně jsem našel jeden nádherný exemplář. Moderní faksimile původního vydání z doby Ludvíka Bonaparta, doplněnou o jazykový komentář. Vpravdě něco úžasného, a především velice poučného.

V té obrovské knihovně na ochozu horního patra obýváku toho samozřejmě bylo k objevování mnohem víc. Než jsem ji později opravdu důkladně prozkoumal, narostly mi vousy a vystudoval jsem dvě vysoké školy. Ale zpočátku jsem se v ní nechtěl hrabat víc, než jsem považoval za slušné. Navíc ta kniha na mě skoro volala. I když to bylo možná spíš ze zoufalství. Ale i zoufalství může být krásné, zvlášť když má zlatou ořízku a ručně sázený text.

V moderní podobě jsem měl Villonovy verše v malíku, většinu jsem znal téměř nazpaměť, a tak jsem četl vlastně jen doprovodný komentář k novodobému překladu. A ten si naštěstí díky až encyklopedické heslovitosti nevyžadoval žádnou dlouhou soustředěnou pozornost. Oči mi totiž až příliš často jen tupě poletovaly po řádcích a myšlenky mířily úplně jinam, k Horovi, k dědovi, k babičce i k mámě, a nakonec i k tátovi. A ke Karlovi…, taky pochopitelně, protože on to celé tak nějak podivně spojoval dohromady.

Možná kdyby ta knihovna nebyla tak velká. Možná kdyby to tam všechno nebylo tak velké. A možná, kdyby to všechno bez něj nepůsobilo tak prázdné a opuštěné.

Karel odjel hned v úterý odpoledne, sotva hodinu poté, co jsem se vrátil ze školy. Řekl, že musí pracovně do Mnichova, vrátí se prý v sobotu po poledni. Ještě než ho vyzvedl taxík, ukázal mi všechno, co bych snad podle něj mohl potřebovat, pak mi mezi dveřmi dal pusu, hodně podobnou té, jakou jsem dostal den předtím po cvičení, jen o poznání delší, a zmizel ve výtahu.

Nebyl jsem zvyklý být sám. Společnost jsem sice nikdy zvlášť nevyhledával, kamarády jsem v pravém slova smyslu vlastně ani neměl, ale děda byl doma pořád. Občas mi tím lezl na nervy, ale když jsem náhodou zůstal sám, vždycky jsem cítil, jak moc mi chybí. Nemusel jsem ho celý den vidět, stačilo vědět, že tam někde je. Že můžu sejít ze schodů a on tam bude.

Myslel jsem, že s přestěhováním to přejde. Nepřešlo. Byl jsem sám ve městě plném lidí, mohl jsem si dělat, co se mi zachtělo, jenom jsem dost dobře nevěděl, co by to mělo být.

To, co jsem dělal v neděli, se mi stihlo poněkud zhnusit. Ne tak ani tím, co následovalo, ačkoliv potupná návštěva venerologie člověku morální kompas pochopitelně výrazně zpřesní, ale tak nějak samo o sobě. Procházet se bezcílně, nebo i jakkoliv cíleně po ulicích mě samotného nelákalo, nákupním výletům jsem nikdy moc neholdoval a jít sám do kina mi přišlo trapné.

Smutně jsem si musel připustit, že nemám ani nikoho, koho bych mohl svojí samotou obtěžovat. Nebyl tu nikdo, komu bych se mohl vyzpovídat. Jediný člověk, před kterým jsem se kdy cítil úplně sám sebou, byl zatím jen Hora. A tomu jsem v tu chvíli těžko mohl zavolat a žádat ho o radu. Ne že bychom si něco slibovali, když jsem odjížděl do Prahy, prostě jsme se rozloučili, a co by mělo být s naším vztahem, pokud to vůbec vztah byl, zůstalo tak nějak viset ve vzduchoprázdnu.

Přes krabičku prezervativů ovázanou červenou stužkou, kterou mi na rozloučenou vetkl do ruky, to pro mě celé zůstalo neuzavřené. Se vzlykáním si mu do telefonu svěřovat, že jsem se nejspíš neštasně zamiloval, a žádat ho o radu nebo alespoň o chlácholivé slovo, mi k němu nepřišlo zrovna taktní.

To jediné, co se oproti pokojíku v domku nad starým, dávno zavřeným kinem změnilo, tak bylo jen měřítko samotky, kterou jsem dobrovolně obýval.

Přes den to ještě šlo. Horší byly večery. Ten úterní, protože byl první, jsem ještě tolik neprožíval. Propátrával jsem Karlovu knihovnu, a aniž bych byl sotva v polovině zběžného listování občas skutečně starými a podle všeho i vzácnými svazky, překvapeně jsem zjistil, že je téměř půlnoc. Ani jsem se neosprchoval a rovnou šel spát, ráno jsem totiž musel vstávat poměrně časně.

Ve středu jsem naštěstí prožil dlouhý a hektický den ve škole. Zapisoval si přednášky, semináře a praktika, ladil časy, místnosti a rozvrhy, všechno to dohromady vydalo na docela slušný maraton, který se příhodně protáhl až do pozdního odpoledne. Navrch jsem se vcelku ochotně nechal zlákat několika novými spolužáky na pozdní oběd, nebo spíš brzkou večeři, následovanou trochou seznamovacího tlachání u pěnivého moku. Nakonec se to protáhlo víc, než jsem čekal. Domů jsem dorazil skoro v deset a padl do postele jako špalek. A to jsem měl jenom tři piva a jednu malou vodku.

Ve čtvrtek to bylo horší. Ve škole jsem pobyl sotva tři hodiny a krom toho, že jsem zatelefonoval tajemníkovi francouzského velvyslanectví, jehož dvě dcery jsem měl naučit česky, a domluvil si s ním seznamovací schůzku na příští čtvrtek, jsem nenašel nic, čím bych zabil čas a zahnal chmurné myšlenky.

Šel jsem si tedy alespoň zaběhat. Na pás, který jsem v pondělí neměl možnost vyzkoušet, protože byl obsazený dupajícím mastodontem.

Ovládalo se to naštěstí stejně jako každý jiný a skutečně to nebylo nijak zvlášť kvalitně odpružené, takže se moje došlapy spolehlivě rozléhaly celým bytem skoro stejně jako ty Karlovy v pondělí. Sousedi pod námi si to určitě pěkně užili. Okna byla naštěstí zavřená a hasiče tak nikdo nevolal, asi by se jinak dost divili, kdyby jim namísto očekávaného bizona přišel otevřít jen polonahý zpocený kluk.

Ve špinavém prádle jsem objevil Karlovy pondělní ragbyové trenky. Uklízečka, jak se zdálo, věci do pračky naštěstí nedávala a já nedokázal odolat pokušení si je na ten výklus neobléknout.

Celou tu půlhodinku, kterou jsem tomu věnoval, jsem se ješitně pozoroval v zrcadle a užíval si jeho vůni, která se z látky pod vlivem mého vlastního tělesného tepla pomalu uvolňovala a mísila s mým čerstvým potem.

Ta věc tam dole krom toho, že jsem na ni byl stále trochu naštvaný a při běhu mi i dost hloupě překážela, mi na druhou stranu dělala skutečně pěknou bouli v rozkroku, vypadalo to dost sexy a ty trenky mi i díky ní fakt sekly.

Náležitě zahřátý, ačkoliv běh se tomu, co jsem předváděl, po pravdě moc říkat nedalo, jsem se následně pokusil osamoceně si zacvičit. Přestože jsem tomu věnoval skoro hodinu a dal jsem si docela do těla, mě to ale nijak zvlášť neuspokojilo, samotného mě to s železem ostatně nebavilo nikdy.

Ještě zpocený a zadýchaný jsem pak alespoň zavolal dědovi. Povídali jsme si dlouho, o všem a o ničem, pár věcí jsem mu samozřejmě neřekl, ale jinak to byla skoro terapie. Zlepšilo mi to náladu a probudilo ve mně i trochu optimismu. Takový ten tichý, co se ozývá jen občas, nemá žádný důvod a o to víc potěší.

Nepohodlí v rozkroku jsem si krom běhu uvědomil nějak nepříjemně jenom párkrát. Překvapivě méně často než bych býval očekával. Tedy pokud jsem nepočítal to, že jsem musel chodit čůrat v sedě a při sprchování to chtělo trochu přemýšlení, jak to provést s hygienou.

Večerní masturbační rituál mi ovšem chyběl, i když tak nějak jinak než jsem myslel. V podstatě jsem jenom nemohl usnout a nebyl jsem si moc jistý, jestli by v té chvíli nějak pomohlo, pokud by normálně proběhl.

Usnout jsem totiž nemohl především proto, že se mi stýskalo. Po dědovi, po Horovi, po malém pokojíku ve starém domě nad dávno zavřeným kinem, po všem, co ten malý pokojík zosobňoval, a taky po něm. Po tom jeho potměšilém úsměvu, po vráskách kolem očí, které se mu dělaly, když se smál svým vlastním vtipům, dělaným sice skoro výhradně na můj účet, ale které i tak byly vlastně roztomilé.

Za všechny ty nehoráznosti, které mi stihl za sotva dva dny provést, bych ho býval měl nesnášet, jenže… Jenže poručte tomu, když to nejde, když se vám jediný polibek na rozloučenou vpije do hlavy víc než vše, co jsem do té doby zažil. Snažil jsem se tomu vzdorovat, ale v tom polibku bylo něco, co jsem už dávno chtěl prožívat s Horou a co mi přes všechno krásné, co mi dával, dát odmítal.

Noc jsem nějak přežil, sice jsem se převaloval v posteli dobře do jedné, pronásledovaly mě nepříjemné myšlenky na tu pitomou venerologii, kam jsem si měl ráno dojít pro výsledky. Dost dlouho trvalo, než se mi podařilo je zahnat. Ve čtyři jsem se pro změnu zpocený probudil leknutím z jiného divokého snu. Zdálo se mi, že jsem si ten malý plastový zámeček ve spánku utrhl, a vyděsilo mě to. V rozespalé panice jsem nahmatal, že to byl jenom sen a všechno je pořád tak, jak mi to v pondělí nainstaloval, ale nijak zvlášť mě to neuklidnilo. Pro jistotu jsem si na zbytek noci natáhl slipy, co kdyby přece. To očko nebylo nijak zvlášť bytelné.

Ráno jsem se probudil brzy, a navíc s dotěrnou erekcí. Ne že by mi ta věc byla nějak mučivě malá, měla dost velkou rezervu a můj kalibr byl a je celkem standardní konfekce. I v pohotovostním stavu jsem to pouze tak nějak vyplnil, aniž by mě to svíralo nad snesitelnou míru.

Bolestivé to tak bylo víc svojí naléhavostí a tím, že to momentálně nemělo snadné řešení. V opačném případě by to bylo vlastně skoro dráždivě příjemné.

Bohužel to nechtělo přestat. A já nakonec neměl jinou možnost, jak si od toho pomoci, než hodně dlouhou studenou sprchu. Sice to pomohlo, ale představa, že bych se měl takovému nedobrovolnému otužování věnovat ještě skoro celý měsíc, mě žádným velkým nadšením nenaplňovala.

Cestou do školy jsem se u Apolináře zastavil pro ty výsledky. Trochu jsem s tou zajížďkou vnitřně bojoval, a když jsem čekal, než Gertruda v kartotéce najde moji kartu, tak jsem si znovu nejméně stokrát zopakoval, že už mě tam nikdo nikdy nedostane.

Moje noční můry se naštěstí nevyplnily a všechno dopadlo dobře. Gertruda vypadala skoro zklamaně, sjela papír očima a strčila mi ho do ruky s tím, že je to všechno a k doktorovi už nemusím, čímž jsem pro ni více méně přestal existovat. Ještě že tak, vůbec jsem to totiž nedomyslel, kdyby mě snad chtěl doktor vidět, musel bych se vymluvit, že musím do školy. Pomyšlení, že bych měl před někým stáhnout kalhoty a ukazovat tu blbost, mě panicky vyděsila. Dokonce mi ani nedošlo, že bych si to býval mohl bez problémů sundat, ten plastový zámeček bych na záchodě utrhl nejspíš i ve třech prstech.

Výsledek mě ale samozřejmě potěšil. O váhu kamene, který mi spadl ze srdce, jsem se cítil lehčí snad i fyzicky a měl jsem skoro chuť si na ten papír nechat udělat i ozdobný rámeček.

V tramvaji cestou do školy jsem se pak v duchu omluvil i Gertrudě. Nejspíš jsem k ní byl nespravedlivý a ona se tak prostě tváří normálně. Možná to byl jen výraz všeobecné rezignace, který se jí za ty roky vpálil do tváře jako razítko. Nakonec takových jelit, jako jsem byl já, jí tam týdně procházely možná i desítky, jak se asi tak měla pořád tvářit.

Těžko čekat, že by mi k tomu výsledku snad pogratulovala a na cestu dala omalovánky s medvídkem. Navíc k čemu omalovánky s medvídkem, když jsem jednoho grizzlyho měl doma po ruce. Nebo teda momentálně neměl a nemohl jsem si být jistý ani tím, zda mě i přes ten čistý rejstřík bude skutečně ještě někdy chtít, nicméně ta pusa, co jsem dostal, než odjel, mi jistou naději dávala.

Bylo to celé takové zvláštní. Myslel jsem si, že na něj budu mít pořád vztek, že mi to poleze i ušima a že ho v duchu aspoň jednou denně zadusím polštářem. Ale realita byla… no, jiná. Mnohem nejednoznačnější.

Ještě v pondělí, když jsem se po společném cvičení a po tom, co mi tu zákeřnost provedl, sprchoval, jsem měl sto chutí si to okamžitě utrhnout a jít mu to hodit na hlavu. Cítil jsem se ponížený a podvedený. Čekal jsem něco jako zlobivý kluk teď dostane na zadek. Namísto toho jsem dostal zaracha. A pusu navrch. Pak se mi to ale pod sprchou všechno nějak rozleželo. Když jsem vylezl, byl jsem sice pořád naštvaný a uražený, ale taky zabejčený.

Že to teda na just dám.

Protože jestli si ten svatej moralista myslí, že nevydržím měsíc bez sexu, tak to se teda sakra plete. Ale ať si taky neplánuje, že on na mě ten měsíc šáhne. Na to ať zapomene. Mám přece nějakou důstojnost. Dost na tom, co mi prováděl celý den předtím, s tou venerologií, autoškolou a krejčím.

Jenomže potom přišlo úterý. On odjel. A mně zbyla spousta času na přemýšlení. Namísto vzteku mi začalo pomalu docházet, že všechno je nejspíš přesně tak, jak má být. A že jsem dostal jen to, co mi patřilo.

Byl jsem to přece já, kdo dobrovolně, bez donucení, pateticky plácal ty slinty o tom, že si chci zasloužit šanci a co pro to mám udělat. A ke všemu jsem to tehdy myslel i úplně vážně! Jasně, myslel jsem při tom hlavně na jeho poklopec. A ty provrtaný sexy kozy.

Jenže… jenže nikdo kromě anonymního chlapa někde v zadní části gay klubu nebude nikdy jenom poklopec a sexy kozy.

Choval jsem se jako pitomec, kterej neudrží kalhoty zapnutý pomalu ani pár hodin. A i když mě na jednu stranu štvalo, že se mě, stejně jako Hora, pokouší tak nějak tvarovat a vychovávat, docházelo mi zároveň s tím i to, že očekávat cokoliv jiného by ho nejspíš oprávněně urazilo. To že ve mně chtěl vidět něco víc než jen mladé svolné maso, by mi ve skutečnosti mělo spíš lichotit než štvát.

Doba, kdy bych býval potřeboval tátu, aby mě hlídal a chránil před vlastní blbostí, už podle mě sice dávno a celkem marně uplynula, ale co jsem mohl čekat. Když jednou lezete do kalhot o generaci starším chlapům, nejspíš se budete muset vždycky přizpůsobit víc vy jim než oni vám.

Jeho poklopec, jeho pravidla. Ber, nebo nech bejt. A já nechtěl nechat bejt. Myšlenka, že bych mohl k někomu patřit, tak nějak skutečně, opravdově, se mi začínala povážlivě zamlouvat.

A můj táta naštěstí fakt nebyl. Jen strýc z matčiny strany. A ještě přes dvě kolena. Takže pokud jsem se mu cpal do kalhot, tak to aspoň nebylo nic incestního. Když už nic jinýho.

S Horou jsem na tohle nemyslel. Tehdy nebyla žádná možnost, jak být skutečně sám sebou a nemuset se vždy a za všech okolností ohlížet přes rameno, jestli vás někdo nevidí a něco si nedomyslí.

Tady to ale mohlo být jiné. A mě to vábení neznámého lákalo jako zpěv dávných sirén. Jasně, dával mi to všechno pěkně sežrat, a ještě si to určitě i pořádně užíval, ale nic to neměnilo na tom, že mě vlastně k ničemu nenutil. Mohl jsem si to kdykoli sundat. Byla to moje volba, že jsem to tam pořád měl. A začínal jsem na to být dokonce svým způsobem pyšný.

Čekal mě však tím pádem osamělý páteční večer a myšlenky se mi přes všechna předsevzetí sbíhaly někam pod pupík a do slabin. Nedokázal jsem si pomoct, muset jsem si jít ještě trochu zacvičit. Svaly jsem protáhl už odpoledne, ale prostor za zrcadlem mě už při cvičení ukrutně lákal, ještě že to Lewis Carroll nikdy neviděl, jinak by jeho Alenka byla možná ke čtení až pro plnoleté.

Nabízela se samozřejmě i otázka, na co to tam ten svatoušek vlastně všechno má. Stejně jako se nabízela i odpověď, že to, že je někdo svatoušek, ještě neznamená, že zároveň s tím nemůže být tak trochu i prasák. Což mi upřímně nijak zvlášť nevadilo, naopak.

To, co mi v hlavě hlodalo mnohem víc, bylo spíš, kolik se jich tu už asi vystřídalo? A proč si vlastně skutečně šel dělat ty testy? Jakkoliv byly tyhle myšlenky, když ne přímo znepokojivé, tak minimálně znejišťující, hodil jsem to však pro tu chvíli za hlavu.

Otázky totiž momentálně vyvolávaly jen další otázky. A jelikož odpovědi skrývala pouze budoucnost, bylo jakékoliv hlubokomyslné bádání pouhým plýtváním časem a energií.

Časem a energií, pro které jsem plánoval mnohem smysluplnější využití.

Ze země za zrcadlem jsem vytáhl dvě pěkná dilda, pečlivě vybral ta, která nejlépe odpovídala vzoru Karel a Hora a šel si dát sprchu, dlouhou, úlevnou a velmi, velmi příjemnou sprchu. Nakonec nic takového mi nezakázal, on mi vlastně vůbec nic nezakázal.

Bylo to divné, ale když jsem o tom přemýšlel, tak se vlastně nestalo nic, co bych sám udělat nechtěl. Tedy, pokud nepočítám drobný nátlak v autoškole a ten stupínek u krejčího.

Jediné, co mi řekl, když odjížděl, bylo: ‚Chovej se tu jako doma. Jen prosím, co je tu zamčené, to je zamčené z dobrého důvodu a nech to prozatím tak‘. Jinak nic.

Původně jsem si myslel, že mluví o mém nádobíčku, a nevěnoval tomu moc pozornosti. Pak jsem ovšem úplně náhodou zjistil, že v chodbě je jedna z řady vestavných skříní skutečně zamčená. Respektive zakódovaná integrovaným číselným zámkem. Měly ho všechny, ale jen u jedné byl kód i opravdu aktivovaný, u všech ostatních byly prostě tři nuly.

Přišel jsem na to naprostou náhodou. Žádné průzkumné mise jsem nepodnikal. Rozsypal jsem v kuchyni kafe, když jsem se pokoušel doplnit zásobník, a hledal vysavač. Viděl jsem, že ho tam uklízečka někam dávala. Jinak by mě ani nenapadlo ty skříně zkoušet. Kdybych chtěl, celkem snadno bych ji býval otevřel. Třímístný kód, pouhých tisíc kombinací. S trochou trpělivosti by to zabralo nanejvýš dvě hodiny. Nezkoušel jsem to. Měl právo na svá tajemství a přes veškerou zvědavost bych to nikdy neudělal. Ani kdyby mě o to předem nežádal. Pokud si myslel, že je k tomu dobrý důvod, věřil jsem mu.

Ostatně, taky jsem mu zatím neřekl všechno. Minimálně Horáka jsem vynechal. A děda mi skříně taky už tak zhruba od puberty neprohlížel. I když ty pornočasopisy jsem si pro jistotu stejně raději zamykal do tajné přihrádky v kufru pod postelí. Děda mohl hledat špinavé prádlo a zbytečně se vyděsit.

Vstup do země za zrcadlem každopádně zakódovaný nebyl a v tu chvíli mě po pravdě zajímal o něco víc.

Sprcha mi udělala opravdu moc dobře a pěkně mi z té jízdy i vyhládlo. Oba utěšitele jsem nechal sušit na umyvadle a šel se nadlábnout. Ten guláš se mi fakt povedl, spráskal jsem ho dvě pěkně plné misky. Naštěstí jsem si nezapomněl koupit i normální chleba, a ačkoliv jsem měl dojem, že z hrnce mnoho neubylo, víc jsem už opravdu nedal. Zbytek jsem nechal stydnout na lince s tím, že Karel bude třeba rád, když si nazítří nebude muset dělat starosti s večeří.

Možná to bylo tím jídlem, možná efekt sprchy vyprchal rychleji, než jsem doufal, ale každopádně jsem potom stejně zase nemohl usnout. Sice mě netrápily mučivé obrazy morových ran pohlavních chorob, nicméně přestože byla už skoro půlnoc, já se jen marně převaloval zpocený v posteli, aniž bych cítil, že spánek je jakkoliv blízko. Nakonec jsem to vzdal, došel zpátky do obýváku, vzal si toho Villona a doufal, že mě stará francouzština v kombinaci se sporým osvětlením snad brzy unaví.

Plán to byl veskrze dobrý až na to sporé osvětlení. Ať jsem dělal, co jsem dělal, najít způsob jak ztlumit světla nad sedačkou se mi nepodařilo. Někde musel být krom vypínače ještě nějaký další ovladač, který jsem ovšem nenašel.

Vzal jsem knížku a otráveně se vracel do své ložnice. Cestou mě v chodbě napadlo, jak asi vypadá ta jeho. Zalitoval jsem, jak hloupě jsem v pondělí dělal uraženého, místo abych mu tam alespoň na okamžik nakoukl. Nesměle jsem otestoval, zda není náhodou taky zamčená. Nebyla.

Pokud bych ovšem čekal něco zvláštního, něco jako další zemi za zrcadlem, potkalo by mě v tom ohledu jen zklamání. Nebyla dokonce ani tak velká jako můj pokoj. Pár polic, většinou obsazených jak jinak dalšími knihami, dva noční stolky, proti posteli komoda a velké zrcadlo, asi zase nějaká nenápadná schovávačka nebo možná bůhví jaká jiná vychytávka. Zkusil jsem se dotknout, ale nic se nestalo, skutečně to asi bylo jen obyčejné zrcadlo.

No a pak už vlastně jenom postel, respektive mohutná několikavrstvá matrace s vysokým polstrovaným čelem, velká tak pro tři dvoumetrové spáče, možná i čtyři hubenější by se pohodlně vešli. Krom impozantního němého sluhy stojícího vedle okna s těžkými tmavými závěsy nic extravagantně okázalého ani tajuplného.

Ten němý sluha na druhou stranu skutečně nepřehlédnutelný byl. V jakémsi pseudohistorizujícím kostýmu navlečená mužská postava z poloprůhledného akrylátu s detailně provedenou býčí hlavou v životní velikosti. V první chvíli mě trochu vyděsil, v matném nočním osvětlení vypadal jeho stín celkem strašidelně. Při bližším ohledání to však byl jen ubohý odlitek z dávných dob pozůstalé mýtické příšery zformovaný do plastu a odsouzený sloužit nyní jako pouhý věšák.

Snad kdyby nebyl tak umělý, mohl by mi býval přednést i příslušnou antickou báji, nebo alespoň na dobrou noc něco vzrušujícího povyprávět, jistě toho nemálo viděl. Takto mi však mohl nabídnout jen vypracovaný hrudník a smutně trčící rohy využitelné v nejlepším případě možná tak jako háček na trenky.

Přes ramena měl přehozený župan a přes nespornou nepřehlédnutelnost antického monstra si mnohem víc mé pozornosti získal právě on. Nedokázal jsem odolat a musel si k němu přivonět. Ať už to byla sugesce nebo ho v poslední době Karel skutečně nepral, byl z něho cítit. Neubránil jsem se pokušení, stáhl ho z toho němého věšáku a oblékl na sebe. Akrylátový Mínótaurus byl naštěstí němý, nemohl mě prásknout ani si stěžovat, že je mu chladno.

Převaloval jsem se v té obrovské posteli a nedokázal se jí nabažit. Večer jsem tam musel u Villona usnout ne víc než za deset minut. V jeho posteli a v jeho županu. Kolem šesté jsem se sice na chvíli probudil, ale když jsem letmým pohledem na budík zjistil, jak málo je ještě hodin, odložil jsem pouze stranou tu krásnou knihu tlačící mě trochu do boku, zamáčkl mžourající lampičku, kterou jsem před usnutím nestihl ani zhasnout, převalil se na druhý bok a opět slastně usnul.

Znovu jsem se probudil, až když hodiny na nočním stolku ukazovaly skoro půl deváté, kdyby se mi nechtělo tak moc čůrat, ještě bych býval zůstal ležet a dál nasával jeho vůni. Močák se však připomínal se stále větším důrazem a hrozil ostudou, které by ani klícka na ventilku zabránit nedokázala, a hlavně by se to dost špatně vysvětlovalo.

To, že jsem se měl chovat jako doma by, pokud jsem mohl odhadovat, nemuselo nutně zahrnovat už i používání jeho ložnice a jeho postele a jeho županu. Promočenou matraci by to však neospravedlnilo s úplnou jistotou. Stáhl jsem si smutně župan, pověsil ho zpátky na ramena němého svědka mého spánku a vydal se do koupelny.

Obstaral jsem všechny ranní nezbytnosti, s kartáčkem v ruce si vlezl do sprchy a stejně jako jsem byl zvyklý doma, naplno roztočil kohoutky. Proud vlažné vody mi udělal dobře na těle i na duchu. Nejdřív jsem pečlivě propláchl tu věcičku mezi nohama a pak si nechal ještě pěkně dlouhou chvíli smáčet tělo, zatímco jsem si čistil zuby.

Některé ranní potřeby by ovšem nespláchl ani vodopád. Sáhl jsem si na umyvadlo pro jednoho z těch pěkně tvarovaných utěšitelů, myslím, že to byl ten, co jsem si ho interně pojmenoval Karel, a jal se ověřit si, zda večer úspěšně použitá technika může fungovat i po probuzení. Nebylo to však tentokrát úplně ono.

Než mi intenzivní masáž prostaty zevnitř nahradila to, co jsem po ránu jinak pravidelně řešil ručně stručně zevně, vyžádalo si to nejméně půlhodinu intenzivní práce a ani tak jsem ze sebe nevyloudit víc než menší ukápnutí. Večer to bylo o dost lepší, to se mi podařilo se tím způsobem vcelku uspokojivě udělat i s nezanedbatelným odstříknutím a víc než příjemnými záškuby. Nějaké endorfiny se však asi i přesto do krve uvolnily a v separaci zamčený voják si dal minimálně pro tu chvíli pohov.

U sebe v pokoji jsem si na ještě vlhké tělo natáhl čisté trenky a vydal se vcelku příjemně osvěžený s pohvizdováním do kuchyně uvařit si kafe a něco polknout.

Veselé hvízdání mi ovšem ztuhlo na rtech, jen co jsem tam vešel.