J & I - Lidé z lepší společnosti - 7. část

Ačkoliv to byla další úžasná zkušenost, ani to mé myšlenky neodvedlo od Isaaca. Byl jsem vyčerpaný a vůbec poprvé jsem se vyspal s někým a nebylo to u mě v posteli. „Co se to s tebou děje?“ zeptal se a já se na něj podíval vyděšeně. „Jsi nějaký zasněný, pořád o něčem nebo spíš o někom přemýšlíš. Poslední dny tě ve škole sleduju. To není ten Jackson, kterýmu je všechno u prdele!“ vysvětlil svou předešlou námitku a já se jen podíval do stropu. Opravdu jsem změknul? Opravdu si mě dokáže podmanit láska? Moje hlava byla jako jeden obrovský vír na otázky. Bylo to tak unavující a matoucí.
„Můžu u tebe dneska přespat?“ zeptal jsem se ho, jako bych ani tu jeho poznámku neslyšel. „Ty můžeš všechno!“ řekl a mrknul na mě. Z posledních sil jsem mu věnoval jeden ze svých úsměvů. Otočil jsem se a ani jsem se nenadál a usnul jsem.

***

Ráno, asi tak kolem sedmé už mě budil. Nechápal jsem to, jelikož byl víkend, takže jsme do školy nemuseli. „Vstávej!“ zařval a já vyskočil z postele, jako by padla bomba. „Co se kurva děje?!“ zeptal jsem se vyplašeně a hledal jsem svoje spodky. „Jedou moji rodiče, musíš padat!“ vysvětlil mi hystericky a já se rychle začal oblékat. Netrvalo dlouho a stál jsem před jeho domem. Ani nevím, jak jsem se tam ocitl. Dal jsem se tedy do kroku a unavený jsem vyrazil domů.
Po cestě jsem stále přemýšlel. Bolela mě z toho neskutečně hlava a to mě vyčerpávalo ještě víc, než jsem byl. Najednou do mě někdo vrazil a já se ocitl na zemi. Mírně jsem se uhodil do hlavy, což způsobilo ještě větší bolest. Držel jsem se za hlavu a ani jsem se nepodíval, co za idiota to do mě vůbec vrazilo. „Ty kreténe, příště dávej pozor!“ zařval jsem a pomalu jsem vstával. Dotyčný se ale nevyjadřoval a to mi přišlo podezřelé, proto jsem se podíval a málem mě ranila mrtvice.
„Seš v poho?“ zeptal se Isaac, který také vstával. Moje srdce náhle nabralo prudkou rychlost a začala se mi podlamovat kolena. Z toho vysílení jsem nakonec padl znovu na zem. „Sakra Jacksone! Co se děje?“ sedl si na „bobek“ přede mě a vyděšeně na mě zíral. Neskutečně se mi motala hlava a sotva jsem dokázal soustředit svůj zrak na jeho obličej. „Jsem… Jsem v poho,“ odpověděl jsem a pokoušel se vstát, jenže v tu chvíli on chytil mou ruku. „Nešahej na mě sakra!“ odstrčil jsem ho, jelikož jsem měl příšerný vztek. Ne na něj, ale sám na sebe, že jsem sebou nechal tak cloumat. Isaac si stoupl a po pár vteřinách i já.
Otočil jsem se a dal se do pohybu, jenže on šel beze slov za mnou. Vytáčelo mě to, protože jsem přesně věděl, proč to dělá. „Můžeš toho sakra nechat!“ zastavil jsem se a stál jsem zády k němu. „A co dělám?“ zeptal se jako pako. „Bojíš se, aby se mi něco nestalo!“ řekl jsem a dal se opět do pohybu. „Miluju tě!“ řekl nahlas a já se zasekl. Nevěděl jsem, co mám říct nebo udělat. Stál jsem jako přikovaný k zemi a koukal do blba. Řekl to? Nezdálo se mi to? zeptal jsem se sám sebe. Jdi dál, určitě máš nějaký slyšiny, když máš migrénu! Šel jsem tedy dál a dělal jsem, jako bych to neslyšel.
Najednou jsem ucítil jeho ruku na mém rameni. „Copak jsi neslyšel? Miluju tě!“ řekl znovu důrazněji. Chvíli jsem mlčel, neboť jsem neměl slov. Nakonec jsem se otočil a stál jsem mu tváří v tvář. Koukal jsem do těch jeho nádherných pronikavých očí a přemýšlel jsem, co mu řeknu. „Isaacu,“ chytil jsem jeho ruku na mém rameni, „nech mě už bejt!“ dokončil jsem, strhnul jsem jeho ruku z mého ramene a šel jsem dál svou cestou, aniž bych se za ním ohlédl.

***

Vešel jsem do domu. Všude bylo ticho a klid. Zdálo se, že rodiče ještě spí. Uvědomil jsem si, že jsem se za celou dobu nepodíval na telefon, tudíž jsem netušil, zda mi volali či ne. Vytáhl jsem tedy mobil z kapsy a podíval se: 3 zmeškané hovory – mamka, stálo na mobilním displeji. Zandal jsem mobil zpět a vydal jsem se po schodech směrem do svého pokoje, do kterého jsem vstoupil po pár vteřinách. Všiml jsem si, že mám na posteli klíče od auta. Že by mi je vrátil nebo je tady jen zapomněl? zeptal jsem se sám sebe.
Odhodil jsem bundu na křeslo pod oknem a padl jsem zbitý na postel. Hlavou mi běžela ta dvě slova, která Isaac vyřknul. Jedno slovní spojení ovlivnilo opět celé moje myšlení. Zavřel jsem oči a měl jsem ho před sebou. Oči plné smutku a zároveň naděje, která vyhasla, když jsem mu řekl, aby mě už nechal být. Byl jsem z toho už unavený a vyčerpaný. Celková moje kondička se ubírala ke spánku a mně to poprvé v životě bylo jedno.
Do pokoje zničehonic vstoupila matka a byla velmi ustaraná. „Už jsi konečně doma!“ vyjekla radostí a bylo vidět, že o mě měla opravdu velký strach. Usedla na postel vedle mě a podívala se na mě. „Chlapečku, co se s tebou děje?“ zeptala se a chytla mě za rameno. Já sklopil hlavu dolů. „Je to ten kluk, že jo?“ zeptala se a já zpozorněl. Co to sakra? „Jsem žena a především tvoje matka, poznám, když je mé dítě bezhlavě zamilované, a také si dokážu spočítat, kolik je jedna plus jedna!“ řekla a já se nestačil divit. Byla plna pochopení a laskavosti. Zároveň jsem nemusel v tu danou chvíli říct absolutně nic a ona si vše odvodila sama.
„Jak… Jak to víš?“ nesnažil jsem se to už ani skrývat, neboť jsem neměl sílu to v sobě dusit. „Bylo mi jasné, že tě nechodí doučovat každý den, a tak jsem si odvodila, že spolu něco máte,“ začala a já se začervenal, neboť o ničem takovém jsem s ní nikdy nehovořil. „Ten kluk měl zkrátka něco v sobě a ty jsi se k němu nechoval moc zdvořile, kdežto on pro tebe měl oči. Zároveň sis na něj zvykl a bral ho jako samozřejmost. A když si včera odporoval otci, domyslela jsem si, že s tím vaším „doučováním“ sekl, protože si někoho našel!“ dokončila svou poznámku a já na ni zůstal civět. Nechápal jsem to ženský myšlení, ale udivovalo mě to. Skoro někdy až děsilo.
„Mám pocit beznaděje, nevím… Nevím, co si počít! Nemůžu na něj přestat myslet a to mě zabíjí vevnitř a už se to projevuje i zvenčí!“ řekl jsem a sklopil jsem hlavu dolů. Cítil jsem najednou mírnou úlevu. Sice ne velkou, ale malinko jsem se cítil lépe, když jsem ty pocity ze sebe dostal. „Zlato, já vím, já vím,“ vzala mou hlavu a přitiskla si ji pod bradu. Najednou jsem cítil bezpečí a to, že se nemusím ničeho bát.
Odsunul jsem se po chvilce a prosebně se na ni podíval. „Co mám dělat?“ vyhrkl jsem otázku, aniž bych nad ní přemýšlel. „Teď se musíš soustředit na sebe, nesmíš se tím nechat pohltit. Pokud se necháš pohltit, ztratíš chuť úplně do všeho a to já nechci a myslím si, že ani ty. Proto by ses měl vzchopit a ukázat mu, že s tebou necloumá láska, ale ty cloumáš s ní! Jsi přece Blackburn a Blackburnovi se nikdy nevzdávají!“ řekla a tím, co teď řekla, mi něco došlo – Nikdy před tím jsem se nevzdal a ani teď to neudělám!
Vyskočil jsem z postele a vrazil ji obrovskou pusu na čelo. Ona vstala a podívala se pro změnu naštvaně. „Tak a teď mi pověz, kde jsi byl, mladý muži?!“ dala ruce v bok a koukala na mě podezíravě. „Přespal jsem u Ericy,“ zalhal jsem a její pohled začínal být podezíravý. „U jaké Ericy?“ přimhouřila oči a snažila si nějakou Ericu vybavit. „Erica Golightlyová, copak si nepamatuješ?“ zeptal jsem a ona pořád nevěděla. „Její táta je ředitel úřadu pro správu majetku!“ dodal jsem a ona si vzpoměla. „Ta hezká blondýnka?“ zeptala se a já souhlasně přikývl. „Dobře, tak ses z toho vykroutil, ale pro příště!“ naznačila jako, že mě neustále sleduje a zavřela za sebou dveře.
Přesně jak řekla, já jsem Blackburn a my to nikdy nevzdáme. Moje mysl byla najednou zase plna sebevědomí. Měl jsem chuť mu ještě teď ukázat, že za něj nepřestanu bojovat, protože lásku cítím úplně poprvé a nechci, aby dopadla tak, jak všichni popisují. Chci, aby to vyšlo.

***

Nakonec jsem se ponořil do říše snů a nechal se obklopovat všemi těmi nádhernými představami o Isaacovi. Když jsem vstal, zjistil jsem, že jsem prospal celý den i noc a že je neděle, kterou jsem ze všech dní v týdnu nejvíc nenáviděl.
Vykonal jsem hygienické potřeby a ustrojil se tak, jak to bylo mým zvykem už od mala. Sedl jsem si na pohovku v obývačce a zapnul jsem telku. Měli jsme spoustu televizních stanic, ale na žádné z nich mě nic nebralo. Spíš jsem byl myslí u Isaaca a u všech těch snů, které si mi zdály během soboty. Televizi jsem přepínal bezmyšlenkovitě. „Synku?“ vytrhl mě z mého myšlení otcův hrubý hlas. Obrátil jsem se ke dveřím a naznačil mu, že ho napjatě poslouchám. Otec se beze slov přesunul ke mně na pohovku a v ruce držel starou knihu. „Víš, nechtěl jsem tě do ničeho nutit, já myslel, že máš fotbal rád,“ začal se svou promluvou velmi zdvořile. Otevřel tu knihu na osmé stránce a ukázal na fotku mladého kluka. Byla to ročenka.
„Tohle jsem byl já. Vždycky jsem snil, že budu populárním článkem na střední, ale kdepak. Do fotbalového týmu mě nevzali, jelikož jsem nesplňoval jejich předpoklady. A moje první láska mě opustila, jelikož jsem se ji nedokázal zastat, když si z ní utahovali. Po střední škole, na vejšce, jsem potkal tvou matku a za dalších pár let jsi přišel na svět ty. Upoutal jsem veškerou svou mladickou touhu k tobě, a když jsem viděl, že máš všechnu tu popularitu, kterou já jsem si vždycky přál, a že i fotbal je tvým koníčkem, byl jsem neskutečně hrdý. Do teď jsem to bral jako samozřejmost, a proto jsem tak vyjel… Omlouvám se!“ dořekl svůj dlouhý proslov a já ho nepoznával. Můj otec byl vždy ctižádostivý a nikdy se za své chyby neomlouval a najednou tu sedí přede mnou a omlouvá se.
„Tati… Nezlobím se na tebe a fotbal mě baví… Jen to není to, čemu bych se chtěl věnovat celý život,“ vysvětlil jsem mu a on kývnul hlavou, že mi naprosto rozumí. Stoupl si a beze slov odešel. Koukal jsem jen s vykulenýma očima, jelikož jsem svého otce opravdu takhle nikdy neviděl. Mluvil s mámou a ta mu to řekla? pomyslel jsem na to, co jsem s matkou probíral včera ráno. Nešlo mi to jeho chování do hlavy. Zkrátka jsem tomu nerozuměl.

***

Byl večer a já celou tu dobu seděl u televize. V televizi dávali poslední díl Harryho Pottera, a i když jsem nebyl moc velkým fanouškem fantastických filmů, tak mě to kupodivu hodně bavilo. „Zlato?“ otevřely se dveře a v nich se objevila mámina hlava. „No?“ řekl jsem s docela slušným strachem. „Za deset minut jedeme na večeři do Güsto restaurace, tak se prosím připrav!“ nakázala mi a zavřela za sebou. No skvělý, konečně jídlo! Z pohovky jsem vyletěl jako tryskáč a zamířil do svého pokoje. Vzal jsem si na sebe pohodlné džíny a černé triko. Venku bylo poměrně teplo, jelikož za nedlouho bude léto, na které se ze všeho nejvíc těším.

***

Seděli jsme v restauraci a čekali na obsluhu. „Copak tady nikdo nepracuje?“ zlobil se otec. „Uklidni se, za chvíli jistě někdo dorazí!“ uklidňovala ho matka, která se stále koukala na mě a mrkala. Vypadalo to, jako by jí něco spadlo do oka. Pozoroval jsem svoje rodiče s takovou závistí. Jsou spolu už tolik let a milují se stále stejně! pomyslel jsem si, když v tom přišla obsluha.
„Tak co si dáte?“ zeptal se čišník, který mi vzhledem připomínal Bretta. „Zaplať pánbůh! Já bych si dal restovaný steak s bramborem,“ začal otec a v tom jsem se málem propadnul do země. Tohle se může stát opravdu jen mně! Copak mě nechali sledovat či co? Začal jsem uvnitř panikařit, když jsem viděl Isaaca se svým tátou společně s Allison a jejími rodiči. Blížili se k nám. Civěl jsem na ně a bylo to jako zlý sen. Držel ji přede všemi za ruku a oba se usmívali. Byli tak šťastní, tak hezcí a tak veselí. Měl jsem pocit, jako by se mi hroutila celá pevná půda pod nohama.
„Jacksone!“ zvýšil otec hlas a to mě vyvedlo z mého myšlení. „Co si dáš?“ zeptal se a já dezorientovaný zapomněl, co jsem si to chtěl dát. „Dejte mi to samý, co otci!“ řekl jsem. Horko polévalo celé moje tělo. Motala se mi hlava a začal jsem se nezastavitelnou rychlostí potit. „Jéé, dobrý den, pane Blackburne,“ ozvalo se od vedlejšího stolu, „i vám paní Blacburnová!“ Otočil jsem se. Opravdu seděli vedle nás. Bylo to jako ze špatného filmu.
Isaac se stále usmíval a tentokrát mi nevěnoval ani jeden zatracený pohled. „Ahoj Jacksone,“ pozdravila Allison, která měla stále ruku v Isaacových dlaních. Jen jsem mávnul a podíval se jinam. Všiml jsem si ale, že jí zničehonic klesl úsměv. Rodiče se zatím mezi sebou stačili zakecat a po pár chvílích sešoupli stoly k sobě.
Židli jsem si dal co nejdál od těch dvou a koukal jsem do stolu. Večeři už jsem měl na stole a ani jsem nepostřehl, kdy ji čišník stačil naservírovat. Přešla mě chuť i do toho jídla. Jen jsem se v tom vidličkou přehraboval a nakonec jsem usoudil, že bude nejlepší, když se omluvím a odejdu domů. Povstal jsem tedy. „Budu rád, když mě už omluvíte. Vzpomněl jsem si, že musím ještě něco zařídit, tak se nezlobte!“ Kývnul jsem na všechny, usmál se a šel svou cestou.
Nohy mi s každým krokem těžkly a moje srdce neskutečně bolelo. Hlava se mi nepřestávala motat a vše se zdálo být jen černé. Když jsem se dostal z toho podniku ven, hluboce jsem se nadechl. Celé moje nitro mělo chuť řvát a brečet, ale já měl jen kamenný výraz, jelikož veškerý projev mých citů by zavinil kolaps mé osobnosti. Ani pomalá chůze nepomáhala, ba naopak. S každým krokem jsem měl pocit, že za sebou na nohách vláčím obrovské balvany.
Najednou mi začal zvonit mobil. Vytáhl jsem ho a zastavil se nad tím. Volal Isaac a já nevěděl, zda mám hovor přijmout či ne. Než jsem se ale rozhodl, mobil zvonit přestal. Copak jsi naivní? Nebude na tebe plýtvat svůj čas, když ho může trávit s ní! Tok mých myšlenek byl během vteřin zničen opětovným vyzváněním se stejným jménem na displeji.
„Co chceš?“ zeptal jsem se hlasem, který mi vysílením přeskakoval. „Nemohl jsem si pomoct, musel jsem tě slyšet, jak mluvíš ke mně!“ řekl. „Proč mi to jenom děláš?“ pokračoval, když jsem mu na to nic neodpověděl. „Co ti dělám?“ zeptal jsem se ho a začal jsem být celkem dotčený. „Proč jsi tak smutnej? Proč se tak trápíš?“ Slyším snad špatně? On se fakt ještě ptá? Rozčílením jsem telefon zavěsil a vypnul ho. Dal jsem se do kroku, abych byl co nejdříve doma. Avšak celá cesta se mi vláčela tak stejně jako moje nohy, které mě po ní nesly.
Došel jsem domů a zavřel se ve svém pokoji. Dostal jsem příšerný vztek na sebe. Copak jsi takovej srab, že vždycky zdrhneš? Proč jsi najednou taková měkkota? Začal jsem kolem sebe házet všemi možnými věcmi. Najednou mi zazvonil telefon. „Kdo je?“ zeptal jsem se neskutečně vytočeně. „Jacksone?“ ozvalo se po chvilce z telefonu. Poznal jsem, že volá Erica. „Co se děje?“ zeptal jsem se uklidněně. „Volala mi ta pipka Allison, že prej je s tebou něco v nepořádku, tak se chci zeptat, jestli jsi v pohodě?“ vyzněla velmi starostlivě. „Upřímně? Ne nejsem v pořádku! Už mě sere, jaká je ze mě měkkota!“ V telefonu panovalo ticho a Erica jen naslouchala. Sesypal jsem se u toho hovoru tak, jak ještě nikdy. „Jacksone! Pokud vidí, že se trápíš, a ještě se tě naschvál ptá, tak mu dělá tvůj stav dobře, takže se vzchop a začni zas žít tak, jako jsem to udělala já před…,“ zasekla se a odmlčela. „Před? Před čím?“ zeptal jsem se zvědavě a zmateně. „No to neřeš, vzchop se a zítra mu ukaž, že ti na něm nezáleží!“ odpověděla, a než jsem stačil reagovat, típla mi to. Sakra co se to děje? zamyslel jsem se.
Padl jsem na postel a opět přemýšlel, co jiného jsem taky mohl dělat. Po chvilce jsem vytáhl laptop zpod postele a zapnul ho. Moje první cesta byla na facebook. Zprávy jsem skoro pořád ignoroval, sice jsem byl populární, ale na facebook jsem moc nechodil. Zkrátka mě to tam nebavilo. Projížděl jsem zeď s příspěvky. Obluda… Obluda… Ujde… Obluda, zvedal jsem si alespoň trochu sebevědomí. Pak jsem ale narazil na Allisonin příspěvek. Už nikdy bez něj nechci být, miluju ho nejvíc na světě! – bylo u příspěvku napsáno a pod popiskem fotka z dnešní večeře, kde jí dává pusu na tvář.
Dorazil mě komentář pod příspěvkem, který patřil Isaacovi – Nikdy nikoho nebudu milovat víc než tebe, jsi jenom ty a nikdo jiný! Opět se mě zmocnil vztek a zlost. Velkou silou jsem laptop zavřel a hodil s ním na zem. Tak ty nikdy nikoho nebudeš milovat víc než jí? Na to se podíváme! Vstal jsem a šel jsem prohledat skříň s věcmi. Do oka mi padly černé džíny, bílé triko s nápisem „You Want Love and I Want Fuck – Let’s do compromise!“ To se skvěle hodí k mojí situaci! pomyslel jsem si. K oblečení jsem přidal svou koženou bundu a černé brýle. Já ti ukážu!

***

A bylo to tu, seděl jsem v autě před školou a zhluboka jsem dýchal. No tak, dříve jsi hajzl byl, teď stačí, když si vzpomeneš na starý časy, povzbuzoval jsem se. Podíval jsem se do zrcátka, které jsem našel na zadním zrcadle. Muselo být Ericy, jelikož ona jediná s sebou nosila zrcátko všude. „Není divu, že chtěj bejt jako ty!“ řekl jsem a sebevědomě jsem na sebe hleděl.
Nakonec jsem vystoupil a vydal jsem se krokem ke školnímu vchodu. Nadechl jsem se, a i když jsem měl v sobě tolik smutku a nenávisti, sebevědomě jsem se usmál a dveře jsem rozrazil. Hlavu jsem vztyčil nahoru. Pořád jsem se usmíval. Všichni kolem se koukali a já pocítil toho starýho Jacksona, kterýho hřály pohledy všech oblud na škole. Sundal jsem si sluneční brýle a koukal se do stran. Zbystřil jsem Bretta, který se na mě usmíval. Za chůze jsem na něj mrknul a svůj pohled zaměřil zpět před sebe.
A pak to přišlo, u Isaacovy skříně stáli všichni moji kámoši, včetně Ericy, jejíž výraz vypovídal za vše, když mě viděla. Šibalsky jsem se na ni usmál a zastavil jsem se u mé skříňky. „Sakra konečně!“ přiběhla ke mně rozzářená. „Co konečně?“ zeptal jsem se. „Konečně je zpátky ten starej, bezohlednej badass Jackson!“ řekla a já se na ni zatvářil, jako kdyby spadla z višně. „On snad někdy odešel?“ zeptal jsem se znovu a mrknul jsem. Začala se smát. „Tenhle přístup je správnej!“ řekla, a než jsem stačil něco říct, nahrnul se k nám zbytek party.
„Kurva kámo, konečně tě zas poznávám!“ řekl Danny a dal mi pěst do ramene. Tu jsem mu oplatil a řekl jsem: „Už bylo na čase zase ukázat důvod, proč je Jackson Blackburn králem Black Hillský střední!“ pronesl jsem velmi sebevědomě a zavřel jsem skříň. Co jsem si stačil všimnout, tak Allison s Isaacem na mě koukali jako opaření horkou vodou. Co dokáže pitomý oblečení! pomyslel jsem si. Chytil jsem Ericu kolem ruky a pobídl všechny, ať jdou. Erica se usmála a velmi ráda se se mnou nesla školními chodbami.