J & I - Lidé z lepší společnosti - 8. část

„Milí studenti, jak jistě víte, tento pátek se koná školní bál a s ním i vaše jednotlivá vystoupení, takže zástupce z každé třídy předvede, co je v něm! Přeji hodně zdaru! Konec hlášení,“ ozvalo se z reproduktorů. S Ericou jsme se na sebe podívali a doufali jsme, snad poprvé v životě, že ani jeden z nás nebude střed pozornosti. Náš třídní Matthews se na nás okamžitě podíval a chtěl říct naše jména. „Tak co kdybychom o tom hlasovali?“ ozvala se Lydia dřív, než se Matthews stačil vyjádřit.
„To je dobrej nápad!“ přidala se Erica a mrkla na mě. „A jak si to hlasování představujete?“ zeptala se Allison a Erica praštila hlavou do stolu. Okamžitě se pohledy upřely na Eričinu hlavu, která stále byla obličejem přitisklá na desku od lavice. Začal jsem se hlasitě smát a to spustilo řetězovou reakci na můj smích. „No tak sorry, že jsem se zeptala!“ upřela svůj zrak Allison na Ericu, která zvedala svou hlavu a upravovala si své zářivě blonďaté kadeře. „Tak je snad jasný, že napíšeme na papírky jméno toho, o kom si myslíme, že nás bude reprezentovat nejlíp!“ vysvětlil jsem s naprostým nezájmem.
„Dobře, tak si vytáhněte papírky,“ vyzval nás učitel. Vytrhl jsem ze svého diáře dva, jeden pro mě a ten druhý pro Ericu, když v tom do Ericy žďuchl Isaac. „Zavolej mi Jacksona!“ znělo to jako příkaz. Dělal jsem jako, že jsem nic neslyšel. „Jacksone, volá tě ta stvůra!“ řekla a bylo jí úplně jedno, že jí Isaac slyší. Také se pěkně zarazil, když svou novou přezdívku slyšel. „No?“ podíval jsem se na něj s nezájmem a plný znechucení. „Máš na půjčení papíry, dva?“ zeptal se takovým tónem, jako by to vypadalo, že se mě bojí. Vytrhl jsem dva papíry a říkal si v duchu, jakej jsem idiot, když mu ještě po tom všem dám papír.
„Dík!“ řekl a usmál se, když jsem mu ty papíry podal. Bože, proč je tak hezkej? pomyslel jsem si a hned jsem si dal facku, když v tom se na mě Erica podívala jako na dementa. „Co děláš?“ zeptala se nechápavě. Vykulil jsem na ni oči a tím jí naznačil, že jsem zase přemýšlel o něm. „Aha, už chápu!“ dořekla a vlepila mi facku, čímž upoutala opět pozornost všech. „Měl tam mouchu,“ ospravedlnila svůj čin ostatním.
„Za co to sakra bylo?“ zeptal jsem se po chvilce. „Za to, že na něj myslíš!“ řekla a chtěla psát, když v tom se zastavila. „Sakra… Já nevím koho napsat!“ řekla vyděšeně. „No, to jsme dva,“ dořekl jsem a třídní už začal papírky sbírat. „Sakra, rychle tam napiš ty dva!“ ukázala na Isaaca s Allison a začala psát jako divá. To samé jsem udělal já.
Po chvíli měl třídní vybrané všechny lístky a začal třídit jednotlivá jména. S Ericou jsme byli úplně nervózní, jelikož ani jeden z nás neměl chuť se před celou školou a navíc na tom nejdůležitějším večeru ztrapnit. „Ták,“ začal učitel Matthews a Erica mi začala mačkat ruku. „Na třetím místě je Erica Golightlyová,“ Erica okamžitě pustila moji ruku a přes celou třídu zapískala, čímž už na sebe poněkolikáté upozornila. „A o jeden hlas se vystupování vyhnul Isaac Murs,“ řekl a všichni se na Isaaca otočili. Bylo mi jasné, že se Isaac dostával do podvědomí všech díky Allison a stával se oblíbeným. Ale já byl pořád nervózní, jestli ten vystupující budu já či ne.
„Takže vystupovat bude Jackson Blackburn!“ Kurva, doprdele! Proč já mám takovou smůlu! To se mi teď vrací karma či co?! Erica se na mě otočila plná zděšení. Ostatní se koukali, jako kdyby zvítězili, a Danny s Lydií byli překvapeni. „Vole, tys to schytal!“ vyhrkl ze sebe Danny a začal se smát. Vrazil jsem mu pěstí do ramene, což utlumilo jeho smích a byl zde prostor pro můj smích.
„Jacksone, po škole se sejdeme a řekneme si co a jak!“ řekl Matthews a já jen přikývnul. Nic jiného se taky udělat nedalo, jelikož jsem na ten bál chtěl, abych věděl, jestli jsem si udržel post krále střední školy. I když popravdě jsem o to tolik nebojoval jako v loni a předloni. Zkrátka jsem asi dospěl.

***

„Tak Jacksone, co umíš?“ zeptal se mě Matthews, když už bylo po škole. „No, umím hrát fotbal,“ odpověděl jsem a připadal si jako ten největší trotl. Copak chceš na bále hrát fotbal? „Copak chceš na bále hrát fotbal?“ Sakra, on mi čte myšlenky! Začalo mi z toho pořádně harašit. „Dobře, umím zpívat,“ přiznal jsem svůj oblíbený koníček. Víte, v dětství jsem chodil do pěveckého kroužku a na školních besídkách jsem vždy zpíval sólo. Od té doby jsem sice trošku vyrostl a můj hlas se kompletně změnil, ale ty základy na rozezpívání jsem si pamatoval. „To už je lepší! Sejdeme se zítra ve tři společně s tím novým učitelem na biologii, ano?“ zeptal se a já se alespoň trochu potěšil. Konečně tam bude někdo normální, kdo mi aspoň trochu porozumí. Sice jsem nerozuměl, proč bude učitel biologie na zkoušce zpěvu, ale nechal jsem to plavat a běžel jsem pryč.

***

„Tak co?“ zeptala se Erica ve společnosti všech mých přátel. „Budu zpívat…,“ řekl jsem a Danny se začal smát přes celé kolo. Všichni jsme se na něj okamžitě podívali jako na toho největšího idiota v celém širém okolí. „Nějakej problém?“ zeptal jsem se ho tím nejpovrchnějším tónem. Dannymu zklaplo a zůstal stát jako přibitý k zemi. Isaac se zarazil a divil se, proč Dannymu najednou zklaplo.
Víte, já byl v naší partě něco jako vůdce alfa ve vlkodlačí smečce. Abych pravdu řekl, všechny jsem si je převychoval k obrazu svému. Proto jsme byli nejlepší parta v celém širém okolí a proto chtěl být každý jako my. „A co budeš zpívat?“ zeptala se Lydia, kterou to udivovalo. „To ještě nevím. Zejtra mám první schůzku s učitelem na biologii a Matthewsem,“ odpověděl jsem na její dotaz a ona pozvedla jedno obočí. „S tím na biologii? Co ten s tím má společného?“ zeptala se Lydia s nechápavým dotazem.
„Prej vedl na škole v Londýně pěvecký kroužek!“ řekl Isaac a všichni jsme se na něj otočili. Zajímalo by mě, odkud to ví! „Jak to víš?“ zeptala se Erica podezíravě. „Jednou jsme se spolu bavili!“ odpověděl Isaac a já si všiml, že se začal zničehonic potit a utíkal pohledem od Ericy a ode mě. Došlo mi, že mezi nima k něčemu došlo, a najednou jsem dostal takové nutkání zjistit, o co jde. Allison Isaaca chytila za ruku a usmála se na něj. Erica hodila vlasama a otočila se ke mně s očima vsloup. „Mohla bych jít zvracet?“ řekla nahlas a Isaac s Allison se zarazili. Nebyli jediní, i Danny s Lydií na ni nepříčetně koukali.
Zničehonic mi zazvonil telefon. Zvedl jsem ho přede všema a začal mluvit. „Kdo je?“ zeptal jsem se a všichni upřeli svůj zrak na mě. „Jdu právě teď ze školy a napadlo mě, jestli nechceš společnost…,“ řekl Brett do telefonu. Usmál jsem se podíval se do země. „Jsem zrovna na parkovišti za školou, tak jestli chceš svézt, tak sem přijď!“ odpověděl jsem mu a zpoza rohu jsem ho akorát uviděl. „Okay, jdu za váma!“ řekl a zavěsil. Už z dálky jsem viděl jeho zářivě bílý úsměv.
Akorát mi to nahrává do karet! pomyslel jsem si a zandal jsem si telefon do kapsy. „Kdo to byl?“ zeptala se Erica napjatě a všichni ostatní čekali na odpověď. „Jeden kámoš potřebuje svézt, tak jsem se nabídl!“ odpověděl jsem a Erica se šibalsky pousmála, neboť věděla, že to není jen kámoš. „Jakej kámoš?“ zeptala se Lydia zvědavě. Než jsem jí stačil odpovědět, byl Brett u nás.
„Čau,“ pozdravil mě s úsměvem od ucha k uchu. Lydia se na něj podívala a přišlo mi, že se jí Brett hodně zamlouvá. I Brett na ní mohl oči nechat. Podíval jsem se na Isaaca, na kterém bylo vidět, že žárlí, jelikož zrudnul. „Čus… Brette, tohle je Erica,“ ukázal jsem na Ericu, která už mu podávala ruku na uvítanou. „Tohle je Danny a Lydia,“ ukázal jsem na ně a Lydia se nahrnula před Dannyho a okamžitě mu podala ruku. „Já jsem Lydia Branwellová,“ představila se mu ještě jednou. Najednou se Brett nahnul a políbil hřbet její ruky. Vykulil jsem oči a se mnou i všichni ostatní.
„Tak a tohle je náš zamilovaný páreček,“ předběhla mě Lydia v představování. „Allison a Isaac,“ dodal jsem a tím jsem Isaaca odrovnal úplně. Když si podávali ruce, byla znát rivalita mezi nimi už od začátku. „Tak lidi, tohle je Brett, je z druháku,“ představil jsem ho a všichni jako cvičené opice ho pozdravili. „Měli bysme jet,“ navrhl Brett a já souhlasil.
„Určitě se k nám ještě přidej, až budeš mít čas!“ navrhla Lydia, když jsme odcházeli, a viděl jsem na její tváři, že touží po tom, aby řekl, že se přidá. Proto jsem do něj patrně strčil a on hned pochopil. „Mile rád,“ odpověděl a Lydia zazářila doslova a do písmene. Vytvořilo to na mém obličeji úsměv, kterého si při cestě do auta Brett všiml. „Co je?“ zeptal se zmateně. „Ale nic… Jen že Lydii jen tak někdo neokouzlí a tys to zvládl!“ řekl jsem a na jeho obličeji jsem zahlédl vítězný pohled. „Víš, jak dlouho jsem se snažil, aby si mě všimla?“ obešel auto a já se zarazil. „Počkat, ty jsi pokukoval po Lydii už delší dobu?“ zeptal jsem se rýpavě a on se začervenal. „No, nikdy si mě nevšimla!“ řekl a nastoupili jsme do auta. „A proč ses jí jednoduše nezeptal?“ Nastartoval jsem auto a projeli jsme kolem mých přátel. Koukl jsem se na Lydii, která Bretta v autě hledala. Ten se přese mě natáhl a zamával jí a to vykouzlilo ještě větší úsměv na její tváři.
„To by Jackson udělal?“ zeptal se a já se na něj otočil. Vlastně, když jsem nad tím uvažoval, tak jsem první krok vždy dělal já až na jeden případ – Isaaca. „Přesně to bych udělal,“ odpověděl jsem a v hlavě jsem si vybavil ten první okamžik s Isaacem.

***

„Ahoj, můžu se na něco zeptat?“ zeptal se a já se otočil, abych se podíval, co za pacholka se odvažuje mě otravovat. Staré ošuntělé hadry, vlasy kudrnatě a rozcuchané jako vrabčí hnízdo. Jediné, co ho zachraňovalo, byl jeho nadějný ksichtík. „Ale dělej!“ řekl jsem autoritativně, až jsem ho vyděsil. „Potřeboval bych okopírovat zápisky z dějáku a z matiky a nikdo ze třídy se mnou nemluví, tak jsi moje poslední naděje,“ vyslovil a já nemohl uvěřit, s jakou koninou mě to otravuje.
„To snad nemyslíš vážně mě s takovou hovadinou otravovat!“ spustil jsem na něj a on vykulil oči. „Tak promiň,“ otočil se a chtěl odejít. Bylo vidět, že jsem ho pořádně namíchnul. „Hej, počkej!“ zakřičel jsem na něj a on se otočil. „Pojđ ke mně domů, tam ti to nakopčím a potom už na mě mluvit nebudeš, rozumíš!“ nakázal jsem přísně a on jak štěně poslechl.
Nasedli jsme do auta a jeli ke mně domů. V autě panovalo neskutečné ticho, které ho znervózňovalo. Pustil jsem tedy rádio, aby se alespoň trochu uklidnil a já konec konců taky. Po autě voněla zvláštní vůně, která dělala dobře mému nosu. „Co používáš za parfém?“ zeptal jsem se zvědavě. „Armani,“ odpověděl a já se zarazil. „Kdes na to vzal?“ zeptal jsem se troufale, až jsem ho opět vytočil. „Šetřil jsem,“ odsekl mi. Jsem si mohl myslet, pomyslel jsem si.
Stáli jsme už před bránou a já ho pobídl, aby vystoupil a počkal až zaparkuju auto. Opět mě poslechl. Když jsme vstoupili zadními dveřmi, nestačil jsem se divit. Moje matka stála v kuchyni a připravovala společně s hospodyní jídlo. „Čau zlato,“ otočila se a hned se zarazila, když viděla našeho hosta. „Neočekávala jsem hosty, dáte si něco?“ zeptala se hned. „Ne, je tu jen na skok a já se půjdu potom najíst,“ odpověděl jsem a šel jsem ke schodům. „Ale to je neslušné Jacksone, přinesu vám aspoň pití, jak se jmenuješ?“ zeptala se ho, čímž porušila jedno z mých pravidel. Nechtěl jsem vědět jména těch, kteří pro mě nic neznamenají. „Isaac,“ odpověděl a já se na něj otočil s přísným pohledem, aby pochopil, že se nemá vybavovat s mojí mámou a má jít za mnou.
Vstoupili jsme do mého pokoje a on se podíval, jako kdyby viděl palác. Sáhl jsem pro sešity do tašky a přistoupil ke kopírce. V pokoji panovalo stejné ticho jako v autě s tím rozdílem, že teď jsem byl ve svém útočišti a nezajímalo mě, jak se ostatní cítí.
„Tady jsem vám přinesla to pití,“ vstoupila má matka do pokoje. Položila jej na stolek vedle počítače a beze slova odešla. Bylo vidět, že má Isaac žízeň, jelikož se hned napil. „Tak tady máš ty papíry!“ vyndal jsem z kopírky ty zápisy a podával mu je. On se na mě vděčně podíval a papíry si převzal. Nechápal jsem, proč furt stál a už neodešel. „Máš všechno, co jsi chtěl?“ zeptal se ho a tím se mu naznačil, aby se sebral a odešel. „Vlastně, ani ne,“ řekl a já se na něj překvapeně podíval. To je drzost! V tom se ke mně přiblížil a chytil mě za ruku. Vykulil jsem oči a podíval jsem se na něj. „Co děláš?!“ mírně jsem zvýšil hlas. „Chci tebe!“ řekl a já nechápal tu jeho změnu a hlavně tu jeho odvahu.
Přesto v něm bylo něco, co mě šíleně v tu chvíli začalo přitahovat. Chtěl mě políbit, ale já ho odstrčil a on padl přímo na postel. Sundal jsem ze sebe triko a přiměl ho, aby i on sundal to svoje. Obdařovali jsme svá těla horkými polibky, jen jediná část zůstala nedotčená – naše ústa. Jak jsem již na začátku uvedl, nelíbal jsem se s nikým cizím. A zbytek už si dokážete domyslet.

***

„Jacksone!“ zakřičel na mě Brett a já se probral z astrálního cestování v čase. Rychle jsem auto srovnal a jeli jsme dál. „Jsi sakra v pohodě?!“ zeptal se vyplašeně. „Jo, jen jsem se nad něčím zamyslel!“ odpověděl jsem. Zmocnila se mě nostalgie a z toho vzpomínání na staré časy se mi udělalo celkem smutno. „Nechceš to dneska nechat a hodit mě domů?“ zeptal se a mně spadl ze srdce kámen. Taky jsem po tom vzpomínání neměl náladu s nikým nic mít. Stejně by se moje mysl od Isaaca vůbec nepřesunula.

„Dobře,“ odpověděl jsem mu a bylo vidět, že i on nad něčím přemýšlí. „Myslíš, že by Lydia šla se mnou na ten bál?“ zeptal se a vážným pohledem do mé hlavy vrtal hlubokou díru. Usmál jsem se, jelikož jsem věděl, že Lydia řekne stoprocentně ano, když je z něho celá nesvá. „Chceš na ni číslo?“ zeptal jsem se ho a zastavil jsem před jeho domem. „Ty bys mi ho dal?“ zeptal se překvapeně a zároveň šťastně. „Piš si,“ začal jsem mu ho diktovat a on jako dravé zvíře zapisoval a poslouchal každé z těch číslic.

***

Přijel jsem domů a padl jsem na postel. Předstírat svoje staré já bylo velmi vyčerpávající a velmi těžké. Avšak povedlo se mi obalamutit toho nejdůležitějšího člověka v mém životě. Uvědomoval jsem si, že chci Isaacovi ublížit tak strašně moc a zároveň bych nedokázal koukat na to, jak se ničí. Jeho existence se stala mou existencí. Nejhorší bylo nevědět, jestli on mé city opětuje nebo se mě snaží jen balamutit a změnit k obrazu svému, aby se stal on tím „alfou“ naší party.
„Jsi tu?“ ozvalo se zpoza dveří, které se pomalu otevíraly. Rychle jsem si sedl a byl jsem zvědavý, kdo mě přišel navštívit. Když se otevřely dveře, vešel do nich on a moje srdce začalo cloumat mým tělem. Byl jsem beze slov, jen jsem pozoroval, za jakým účelem se za mnou přišel podívat. Koukal na mě, ale nic neříkal. Chtěl jsem tak moc po něm skočit a dát mu pusu, ale nechtěl jsem mu ukázat, že mě má omotaného kolem prstu. Proto jsem nasadil kamenný výraz a snažil se utlumit ten hlasitý tlukot mého srdce.
„Co chceš?“ zeptal jsem se s nezájmem v hlase a se srdcem v krku. „Chtěl jsem tě jen vidět,“ odpověděl smutně. To by vysvětlovalo, proč na mě zíral a nic neříkal. „Ale já tebe vidět nechci, takže se seber a odejdi!“ vstal jsem a šel jsem ke dveřím, které jsem rozevřel dokořán. „Proč jsi takovej?“ otočil se a podíval se jako tenkrát, když řekl, že si přišel pro mě. „Jakej?“ naklonil jsem hlavu na stranu a dělal jsem, jakože mu nerozumím. Přitom jsem přesně věděl, co myslí.
„Jsi přesně takovej, jako dřív… Ten pohled bezcitnej a prázdnej, chováš se zase jako blbec…,“ odpověděl a já se začal hlasitě smát, přitom mi do smíchu vůbec nebylo. „Já se ale nikdy nezměnil. Tohle jsem já! A už nikdy nebudu jinej!“ odpověděl jsem a naznačil jsem, že mi je jeho přítomnost nepříjemná. „Ale já myslel, že mě…,“ zasekl se a prohlédl si mě od hlavy až k patě. „Že tě miluju?“ dopověděl jsem za něj a úsměv z mých rtů nemizel. „Bezcitný lidi můžou těžko milovat!“ zašeptal jsem a stále jsem se usmíval. Beze slov se dal do kroku a odešel. Zavřel jsem dveře a padl jsem na zem.
Zmocnil se mě velký smutek, ale slzy jsem nepropustil. Jackson Blackburn se nenechá dohnat ke slzám! opakoval jsem si stále v duchu. Uchopil jsem svůj mobil a z mobilu sebral sluchátka. Hodil jsem na sebe bundu a šel jsem pryč.

***

Procházel jsem se pomalu dvě hodiny. Venku byla tma a já prošel celé město. Celé Black Hills bylo prázdné, jelikož všichni byli doma a užívali si pohody své duše. Jen ta moje se zdála být jako popel. Stačil slabý vítr a z mé duše by zbyl jen popel, který není nikomu užitečný. Byl jsem beznadějně zamilovaný do někoho, kdo si se mnou stále jen hrál. Láska prý bolí, ale já už si na tu bolest začínal zvykat. Věděl jsem, že po tomhle všem nebude ten stejný Jackson, který byl bezstarostný.
Najednou mi v sluchátkách začala hrát písnička Mercy od Shawna Mendese. Bylo to úplně poprvé, co jsem pozorně poslouchal slova. Písnička seděla přesně na mou situaci. Měl jsem jasno, kterou písničku zazpívám na bále, a kterou snad přesvědčím Isaaca, aby ukázal své pravé city.
Pospíchal jsem domů a stále jsem poslouchal tu písničku dokola. Byla návyková a slova nebyla tak těžká na naučení. Vlastně nebyla vůbec těžká.

***

Doma jsem se ta slova učil asi dvacet minut a nakonec jsem se pokoušel vychytat tu tóninu. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, jeho hlas měl daleko větší rozsah než ten můj. Já to nechtěl vzdát, a tak jsem si tu písničku posunul o tóninu níže. Zpod postele jsem vytáhl kytaru a na netu jsem si našel notovou osnovu téhle písničky. Hluboce jsem se nadechnul. Byla to celkem fuška, jelikož jsem na kytaru hrál naposledy v osmé třídě na základce, takže jsem leccos pozapomněl, ale stačila mi noc na to, abych se naučil zpět úplně všechno.
Hlavu do polštáře jsem zabořil krátce po třetí hodině ráno. I když jsem byl unavený, nemohl jsem zaspat. Moje mysl byla stále s tou písničkou u Isaaca. Nevěděl jsem, co si o něm po tomhle všem mám myslet. Nechtěl se vzdát Allison, ale stále se tvářil, že i já v jeho srdci zabírám spoustu místa. Myšlenky tančily jedna přes druhou v mé hlavě a všechny měly jeden střed. Jak by to dopadlo, kdyby Allison opustil? A jak by to vypadalo, kdyby se dal se mnou dohromady? Co když ale Allison nemá v plánu opustit? A co když mu jde nakonec jen o to, aby mě připravil o kamarády?
Ať jsem se otočil na jakoukoliv stranu, nemohl jsem zabrat. Koukal jsem do okna, kudy pronikalo měsíční světlo do mého pokoje a svítilo mi přímo do tváře. Kdyby bylo snadné takhle zářit i ve tmě! pomyslel jsem si a zavřel jsem oči a naposledy jsem se pokusil usnout. A opravdu ten poslední pokus vyšel.

***

Den ve škole utíkal jako voda a já se těšil na zkoušku. Každou hodinu jsem si přeříkával slova té písničky a v hlavě si přehrával tu melodii. Erica dnes nebyla ve škole, takže jsem měl celou lavici pro sebe. Neunikal jsem ani před Isaacovými tázavými pohledy. Po tom včerejším rozhovoru musel být pořádně zmatený. Ještě aby nebyl, musel si říkat to samé, co já. Myslel si určitě, že i já ho tahám za nos. A nebo byl zklamaný z toho, že se starý Jackson vrátil zpátky a jemu jeho taktika nevyšla.
Po škole jsem si šel odložit věci do skříně a chystal jsem se do hudebny, kde by měl čekat Matthews s Mattem, když v tom ke mně přiběhnul Brett. „Jacksone, nevíš, co se stalo?!“ vychrlil na mě a vydýchával. Isaac stál opodál a žárlivě na Bretta koukal. „Ne, co se stalo?“ zeptal jsem se starostlivě. „Zeptal jsem se Lydie, jestli půjde se mnou na ten bál!“ stále vydýchával. „A jak to dopadlo?“ zeptal jsem se s úsměvem, neboť jsem znal odpověď dopředu. „Řekla, že jo!“ vyhrkl na mě radostně a zničehonic mě objal. Otočil jsem se na Isaaca, který prásknul s dveřmi od své skříně a šel směrem k hlavním dveřím. Žárlil, to je dobré znamení ne? zeptal jsem se sám sebe. Bretta jsem objal a pousmál se. „Díky kámo!“ pustil mě a ta jiskřička v jeho očích mě úplně odrovnávala. „Za co?“ zeptal jsem se ho zmateně. „Za všechno,“ mrknul na mě a tím jsem pochopil, že mé společné chvíle s Brettem v posteli se odchýlily do věčných lovišť. „Nemáš za co! Uvidíme se potom a všechno mi řekneš,“ podíval jsem se na hodinky a pospíchal jsem do hudebny, jelikož jsem tam měl už dvě minuty být.