Můj problém – XI. Ples

Čau, Filip. Filip Hrbáček. Hrby, retrívr…, jak kdo chcete. Dokud je to v dobrym, nemám námitek. Vim, nechal jsem vás tuhle dost dlouho čekat na další díly tý "velký story" o mně a o Matym (a o Sáře a o našich a třeba i o Cumbajšpílovi a ještě taky pár dalších lidech). Ale bylo toho holt nárazově trochu víc na všech frontách. Mrzim se sám na sebe, že jste si kvůli tomu o mě začali dělat starost. Popravdě… nevim, co dělat, abych psal rychlejc, natož líp. Snad jen… psát dál a smířit se s nedokonalostí svýho autorství i s časem, kterej to chce. Ale kdybyste měli nějakej tip, co s tim, tak do toho třeba pudu.

Teda kouřit asi nezačnu, jednak mi to nechutná a hlavně to se mnou ani nic žádoucího nedělá. Jestli má nikotin mírnit stres a báječně zlepšovat propojení nervovejch synapsí, tak jsem možná jiná forma života nebo nevim. Dokonce ani tráva na mě nemá ten účinek, pro kterej třeba Matyáš vyznává heslo Párty bez brka je zmarněná párty. (I když… náš Mr. Výtlem… zrovna ten to ani nepotřebuje.)

Když už, tak radši chlastám. A v mírný špičce, v tý náběhový fázi, jsem pak možná na moment takovej víc tvůrčí, ale zase to jde hodně rychle dolu a určitě to nevystačí třeba na dva tisíce slov. Možná tak na nápad sám – ten tam někdy břinkne, to jo. Ale zpracovat ho musim jindy, s čistou a nebolavou hlavou.

Pokud teda s čistou hlavou prozměnu neusoudim, že to zas tak geniální idea nebyla…

Když si ji ráno vůbec ještě vybavim.

Nebo když rozluštim ten klikyhák na kusu hadru, kam jsem ho načmáral pro případ, že ho zapomenu. Znám se.

Pokud ten cár papíru vůbec ještě najdu.

Heh.

Dřív, asi ve dvanácti letech, jsem si takhle nějak představoval stáří. No co už.

Ale brali jsme teď v češtině, že třeba Hašek takhle málem zazdil prvotní opilej noční nápad na Švejka. Svuj průlom. Světoznámej. Naškrábal prej Blbec u kumpanie – a ráno na to vejral a netušil, "co tím chtěl básník říci". A přece dobrej voják nakonec přišel na svět. A skrze německej překlad se taky do celýho světa dostal. Co se má vyklubat, to se vyklube. Tuhle story nakonec dopíšu. Tomu věřim. Taky tomu, že lidi jsou většinou dobrý. Že život je krásnej. A Bůh, jestli teda je, tak že neni žádnej kruťák. A že snad nakonec spasí i moji duši, jestli nějakou mám.

No… k věci – chci říct jen tolik, že člověk jako já nesesmolí sťatej vůbec nic pořádnýho. Nesmíte si autory zas tak romantizovat. Ani nás, který od začátku řaděj do rubriky romantika, asi že tu nikdo nikoho nesvazuje konopnym lanem ani nepolejvá voskem (takže se u toho tvrdšim povahám nejspíš dost blbě honí).

Jo, jediný, čeho jsem si všimnul, a je to už u tohodle vyprávění něco jako muj rituál: strašně se mi zvedá spotřeba jednoho z nejděsivějších artiklů, co do sebe příležitostně hrnu.

Černejch limonád.

Brr! Áááááá…

Vim, tělo je chrám, ne popelnice, ale stejně:-)

A pak už sluchátka s dalšim dobře komponovanym rytmicko-melancholickym mixem do uší, prsty na klávesnici do startovní polohy – Haut in die Tasten! – a jedem. Když je v jinak prázdný dvoulitrovce už jen pět nespojitejch loužiček v "nožičkách" na dně, mívám hotovo. Ale nazpátek to nefunguje, nestačí se jenom na povel prolejt kokačkou a… bum! Ne. Samo se to nevyčaruje.

***

Jo, víte, co fakt nepochopim? Maturiťák. Jakože ples. Proč se dělá někdy v lednu v únoru, když přece ještě vůbec není jistý, kdo bude maturant a kdo jen aspiroval, ale poletí. Furt je možnost nezvládnout druhý kratší pololetí a opakovat ročník, furt je tu možnost přímo před komisí dostat mentální black out a rupnout…

Krucinál, nechci na to vůbec myslet.

Jako jasně, plesová sezóna je, kdy je, ale zatančit si a ožrat se ve velkym stylu na oslavu něčeho, co jsme zvládli, se dá i v květnu, kdy to dává větší smysl (a stejně se to pak stane, když se zadaří). Tak proč je zvykem to hrát půl roku předem?

Stejně tak je podle mě pitomost vedoucí jen k větší úzkosti muset si do konce února podávat přihlášky na vejšku, kdo chcete studovat v Česku. V hladkym případě máte někdy v dubnu dávno po přijímačkách nebo po Scio testech, a pokud jdete studovat někam relativně daleko, tak už v ruce držíte třeba i egríment na kolej, ale… furt ještě nevíte to nejdůležitější, to, co by tomu všemu mělo logicky předcházet.

Vůbec nemáte jistý maturitní vysvědčení!

Má to jako zvyšovat tlak na úspěšnost studentů ve stylu Uč se, protože neuspět vlastně není možný, když už máš zainvestovaný tři další kroky v pořadí, nebo nás to má ještě víc rozhodit? Nechápu.

Upřímně mě to děsí víc než celej humbuk kolem státní maturity. Vysloveně povinný matice se jako poslední ročník ještě vyhnem (s úlevou jsem si zaškrt jako alternativu další cizí jazyk a udělal bych to stejně, i kdyby byla v nabídce jen thajština, kterou jsem nikdy předtim neviděl).

Jakože… vlastně ani nic proti královně věd, ale asi tam hodně záleží taky na kantorovi, a ten náš nám to vykládá ne jako logickou vědu, ale jako katolickej teolog církevní dogmatiku; hláška "Chápete to? Ne? Inu, nezbývá než uvěřit a pochopit později!" se stala legendární branou k mizernejm průměrům třídy z čtvrtletek už ve druháku. Nikdo nepochybujem, že počítat umí, jen asi neumí učit, a navíc to dělá zjevně nerad. To je celý. Dávno už jsem zapomněl, jak jsem se kdysi v devítce dostal i na oblastní kolo matematický olympiády…

Cumbajšpíl se nás tuhle snažil uklidňovat: prej je v podstatě daný, že gymply tu státní část statisticky vzato zvládnou líp než učňáky, když je něco jako společná laťka nastavená spíš níž než vejš. Jo, jenže statistika o jednotlivejch případech neřiká vůbec nic… a jak asi dopadnem my? (Divim se, jak třeba Matyáš může zustávat pořád tak nad věcí, když dojde na zkoušky řeč. Jo, neřikám, že každej má bejt stejnej vyklepánek jako já, ale mám někdy pocit, že lidi jako Maty jsou v pohodě hlavně proto, že jim to ještě v plný síle nedoteklo.)

Největší problém ale stejně asi bude, kolik chyb ty veleslavný metodici z Cermatu do těch testů nasekaj sami a jak moc přísně nám budou strhávat body za svý vlastní kopance. Pokud to vůbec do května zase celý nebude třikrát jinak.

Já nevim… a k tomu se spousta politiků pořád tváří, že by gymply nejrači zrušili. Že jsme jako potom nějak moc brzy nějak moc chytrý a taky pak kvůli tomu neseženete instalatéra, když ho potřebujete. Nic proti instalatérům, chápu, že jsou úzkej profil a po zásluze dobře placenej, ale každej přece nemusí chtít povinně strávit čtyrycet kariérních let se skelnou vatou, trubkama a těsněnim. Ať to dělá ten, kdo k tomu má blízko, kdo to umí pořádně, ostatní mu rádi zaplatěj.

No, ještě že jsou pak ty týpci z parlamentu v projednávání svejch návrhů celkem neschopný a nebo si to navzájem vyblokujou, protože jinak by asi byli schopný všeho.

Ještě si musim vyrešeršovat, co Němci. Slyšel jsem, že to maj v mnohym ohledu logičtější. Teprve když máš Abiturzeugnis, smíš se zapsat na fakultu podle vlastní svobodný volby. Na spoustě z nich ani nedělaj žádný další přijímačky, teda když se nejedná o obor, kde je vysloveně omezenej počet míst, protože třeba cojávim forenzích patologů nemůžeš naráz vzdělávat tři sta, když nemáš prostory, nástroje ani tolik těl, co lidi darovali vědě. No… a první semestr většinou rozhodne, jestli na to máš, nebo ne. Když ne, nikdo tě tam nedrží, jen aby škola měla dotace na hlavu. Pokud je to škola, co má dobrý jméno. To většinou bejvaj takový ty staroslavný z menších měst, založený kdovíkdy dvanáct set patnáct nebo nějak podobně.

Taky prej maj na zkoušky většinou jen jeden termín a ne tři plus děkanskej plus další čtyry při opáčku za rok, takže to prostě nejde posouvat donekonečna. Což je sice drsný, ale svým způsobem dávám přednost tomu vědět hned, na čem jsem.

Ale dělám tady přednášky o zemi, kterou jsem zatim z náhodnejch vejletů, jako byl ten předvánoční v Drážďanech se třídou, jenom ochutnával, a když si to tak uvědomim, vim o ní prd, tak jako vim, že nic nevim k tý zkoušce dospělosti.

To se prostě pořád vyhejbám psaní o plese, jakej byl.

***

A ještě chvíli budu, ale už se blížim. Ples, ať už jakejkoli, to je u nás samozřejmě sokolovna a předevšim jsou to manželé Muškovi. Jo, ty, co jsme k nim předloni chodili do tanečních. Co k nim před víc než čtvrt stoletim chodil se svou třídou i táta. A ani máma jako přespolní manželům Muškovejm neušla, protože po svatbě naši dobrovolně (!) chodili do opakovacích kurzů pro dospělý.

Manželé Muškovi jako mistři tance a společenského chování jsou kategorie sama pro sebe. Možná, že s čim kdo zachází, s tim taky schází. Prostě na to zákonitě dojede. Když máte za svý životní poslání učit přes třicet let na celym Poděbradsku puberťáky (nebo jejich preventivně přiopilý rodiče) nějaký ty plavný kroky po navoskovanejch parketách a slušný chování navrch, přičemž tak za rok pochopíte, že to je asi marný, stěží se z vás samotnejch stane noblesa a elegance sama.

Oba jsou dost nenoblesně při těle; Muška je takovej rudokožec s frňákem oteklym jak mužik z Mrazíka. Taky by potřeboval větší sako a pani by si určitě neměla dělat ostudu pouzdrovejma šatama s flitrem, ta by měla nosit volně splývavej pytel nějaký tlumený matný barvy.

On většinou odkonferuje začátek, pak už je celá lekce nebo ples vlastně na ní a jeho vidíte hlavně na baru. Neuteče půl hodina a má jí jak z praku. Zase je ale přiměřeně společenskej a k potěšení sálu se rád podělí o výsledky mistráků v hokeji, který mezitim sleduje, ať už na mobilu, nebo na malý obrazovce nad barem. Akorát, když se zvesela vyhoupne na pódium s ohláškou každýho dalšího gólu, trochu tim svý ženě bourá koncept. Kouká na něj, rty stažený do úzký čárky, když si předtim pro špatně tajenej vztek zubama setřela tmavě rudou rtěnku.

Předloni mi v první chvíli nešla tak banální věc jako mazurka. Zrovna jsem to kazil s Klárou v náručí, když se na mě Mušková zaměřila. Přišla k nám, a jak nás předtim učila pro případ výměny partnerů (úsměv, lehká úklona, zdvořilá otázka: "Dovolíš?"), odpinkla Kláru svejma pneumatikama a slůvko Dovolíš? pronesla stylem a málem i přízvukem zdvořilýho moskevskýho nájemnýho vraha, div že nechybělo "a jestli ne, tak se s tebou rád seznámí tady Voloďa".

Pak mě madam Mušková čapla, měl jsem jí po hrudník, ale páry měla za tři, takže si se mnou k pobavení zbytku třídy chvíli pohazovala ve vzduchu jak nějakej italskej kuchař omeletou nad pánví. Když jsem znovu ucejtil pod nohama pevnou zem, madam si mě odspoda a přesto svrchu změřila:

"Už to chápeš?"

"J… jo, jasně."

Byl jsem v ten moment rád i za Kláru, že ta mazurka byla postupová.

***

Takže teď už je vám jasný, proč jsem se na maturitní ples těšil asi jako na nástup do vězení se zvýšenou ostrahou. Zaprvý: kdo říká, že maturu dám a že tu jsem právem? Zadruhý: šmarjá, manželé Muškovi. Zatřetí: naši a jejich školení tejden dopředu, kdo všecko tam asi bude, před kym se jak chovat (jak jinak než superslušně, ale taky komu a za co jsme vděčný, takže ke komu bejt až skoro vlezdo…delní), heh. Už jsem to ani nevnímal, jen jsem kejval jak gumová opička.

A samozřejmě začtvrtý, ale možná zanultý, ještě před tim všim: davy. Nemám rád lidi.

Nemluvě o snu, co jsem měl předchozí noc a kterej mi zobrazil hrůzu, co mě v bdělym stavu vůbec nenapadla: místo půlnočního překvapení, na kterym se dohodla celá třída, se nedělo nic, pak se najednou světlo zaměřilo na náš stůl, a zatimco v sále nikdo ani nedutal, vyšňořenej Matyáš pokleknul před našima a na mikrofon je požádal o moji ruku… Vzbudil jsem se celej splavenej. Tohle ho doufám udělat nenapadne.

Jediný světýlko naděje jsem viděl v tom, že táta asi sám sobě nepovolí kdovíjak dlouho ponocovat a máma s nim bude samozřejmě solidární. Pak můžu teoreticky zmizet taky, pokud nepudu rovnou dom jako naši (což by zase vedlo k vyptávání, proč se nebavim, když je to muj den, muj a mý třídy, a tak dále).

Danej sobotní večer jsem ale měl nevim proč náladu lepší, než v mejch očích situace zasluhovala. Vlastně jsem rád usadil tátu s mámou u stolku, ke kterýmu jsme ve výsledku měli o lístek navíc. Původně si tu slávu nechtěla nechat ujít ani teta, ale zrovna jí do toho vletěl nějakej sebezpytnej-ezo-kurz s tajemnym šamanem z kdovíjaký brazilský tramtárie, a ten nešlo přeložit. Určitě jsem jí to neměl za zlý. Spíš jsem jí záviděl tu skutečnou dospělost a nezávislost; to, že nemusí, zatimco já se vlastnímu maturiťáku vyhnu stěží (možná bych taky rači jel našeptávat svý traumátka z dětství nějakym šutrům v indiánský potní chýši). Že naproti tomu dostala černou čárku do klasifikace u mámy, to mějte za jistý.

Nebyl by to samozřejmě Matyáš, aby Hradeckejch neseděli hned vedle; on s rodičema i o sedm let starší ségrou, která jen kvůli týhle příležitosti přijela z Londýna, takže tu jsem viděl vůbec poprvý (i tak bylo hned jasný, že jsou sourozenci, že sice Maty je kluk a Magdaléna holka, ale prostě byli jak dvě kopie, co musely vyjet ze stejný tiskárny).

Matyáš ulízanej "na slušňáka", s motýlkem, byl perlou svý rodinky. Žádnej floutek s kudrnatym rozcuchem, v tričku s infantilnim potiskem a vytahaný mikině; takhle v kvádru by moh i na ples v Hofburgu.

I Klára (ob pět stolů) byla ten večer nepředvídatelně krásná. Zářila. Ty tam byly tak jako úzkostně stažený vlasy, její poznávací znamení ve všední dny. Vim, vlasy samy nemůžou bejt úzkostný, to jen lidi, ale určitej typ dívčího účesu na mě prostě takhle působí, kor když tim vytáhne jistý smutnější rysy ve tváři.

Místo toho měla copy omotaný kolem hlavy skoro jako královskou korunu, takovou tu hrozně charismatickou frizúru, co nosívala bejvalá ukrajinská premiérka (a vyhrála s tim nějakou evropskou Ženu roku nebo co) a nebo bavorský selky tak před osmdesáti sto lety. Ty druhý by tomu asi řekly Gretchenzopf nebo Bauernkrone. Hledal jsem na to nějaký český slovo, ale asi jsem hledal blbě (koneckonců nejsem žádnej holič-kadeřník, tak to názvosloví moc neznám a jen doufám, že už jste doma). K tomu sladěný šaty a všecky ty šminky a šmuky…, nebyl jsem jedinej, kdo se otočil. Jedno je jistý: Kláře to prostě na plese seklo!

A ne; ani fakt, že eleganci poznám a ocenim (i když to asi nedokážu popsat přesnejma slovama módních katalogů), samozřejmě nemoh v okamžiku změnit nic na mejch limitně nulovejch citech k ní.

***

Zato jsem se zakřenil od ucha k uchu, když jsem v sále po návratu z pisoárů zahlídnul Sáru.

"Retrívre!"

"Kotě! Máš tu někoho?"

"Tebe a Matyáše přece," usmála se. Moje nálada rázem stoupala jako bublinky ve skleničce sodovky, kterou držela v ruce. Sára si šikovně obstarala lístek, aniž by o něj řekla mně. A je fakt, že já jsem takový kopyto, že mě ani nenapadlo, že bych jí moh na ten festival maloměstský trapnosti a pokrytectví pozvat. To tak bejvá, když někoho chcete mít na ty příjemný a hezký chvíle, povídání a tak, no a to ostatní jste odhodlaný nějak přežít sami.

Ale to už jsme se měli podle pokynů mesijé Mušky my maturující houfovat pod pódiem k nějakýmu společnýmu průvodu.

"Promiň, ale potom. Rád si s tebou zatancuju."

"Ouki," mňoukla Sára.

Nevim, kdo zavlek do naší kotliny zvyk házet u takovejchhle slavnostních příležitostí po lidech drobnejma. Jako je fajn, že bude mít třída za co pít, nad tim bych nechtěl vůbec ofrňovat, ale ta poškrábaná zahnědlá dvacka, co přilítla odněkud shora z galerie, docela bolela. Štrejchla mi obočí, když jsem vzápětí po Matym (Hradecký – Hrbáček, tak nás řadí třídní výkaz) za zvuku nabubřele dramatický hudby vybraný bůhvíkym – nezachránili jsme přece planetu před invazí mimozemšťanů, jenom maturujem – došel k Cumbajšpílovi, aby mě ošerpoval. Doufal jsem ke svym šrámům v životě přijít kdyžtak přece jen o něco mužnějšim způsobem :-)

Ani nevim, kam se poděly ty další hodiny, s kym jsem je prožvanil a proflákal, co jsem si s kym navykládal nebo co mi kdo valil do hlavy; párkrát jsem tancoval, ale stěží jsem registroval, když někdy po desátý odcházeli máma s tátou, a v dalšim sledu odchodů se bohužel vytratila i Sára, jak jsem zjišťoval až nazejtří a dost mě to mrzelo. S Popelkou, co před půlnocí vždycky mizí, si asi budu muset zatancovat jindy. Ale třeba to bude o to příjemnější, oč víc to bude spontánní a hlavně v soukromí.

Půlnoční překvapení naštěstí nebylo jak ze sna/noční můry, jen jsme se prostě zase shlukli pod pódiem a dali něco jako floss dance, představte si opilý figurky na šachovnici, jak do sebe vrážej a maj z toho děsnou prču, tim větší, čim víc promile.

Matyáš se na rozdíl od kotěte nikam neztratil a ani já jemu už v prořídlym sále neunik. Maty se dávno řídí heslem, že když jde o pařbu, je důležitý přijít mezi prvníma a odcházet až mezi posledníma. Sice se dobře čtrnáct dní předem ofrňoval nad touhle "moc formální" a "pitomě heteronormativní zábavou", ale to byly jen řeči; už mi mohlo bejt jasný, že má něco za lubem, že si to stejně užije.

Když se ozvaly první takty profláklýho šlágru Lou Begy, muj spolužák ožil a čapnul mě bez ptaní za ploutev:

"Dem si trsnout, Fílo."

"Maty, to je mambo. Nechceš se mnou tančit latinu, že ne?!" Jen ze srandy jsem najel na jeho způsob komunikace, protože bylo jasný, že nic takovýho se konat nemůže.

"Přesně to chci," culil se Matyáš s plnym odhodlánim.

Možná díky vypitýmu alkoholu jsem ho obejmul, jako že to chápu, že vtip to je dobrej, že on, Maty, je dobrej kluk a že ho mám svym způsobem hodně rád, ale že si bude přece jen muset nechat zajít chuť.

"Jak bys to uďál, ty trdlo, dyť jsme oba kluci."

Ani tahle věcná ho nemohla odradit. Muj šílenej a šíleně zabouchlej spolužák mi pošeptal tajemství:

"Nedělej nic než jindy, ženský kroky jsem doma trénoval tejden."

Představil jsem si, jak se Matyáš točí a pitvoří doma před zrcadlem, a skoro si řikal, že by se taková snaha měla cenit. V danej moment třeba tim, abych mu fakt kejvnul. Ale i tak bylo fér přihodit ještě pár technickejch výhrad, i kdyby měly nakonec sloužit jen jako americkej disclaimer typu hot content a.k.a. "Já ti řikal, že to horký kafe je fakt horký":

"Dlouhý kroky, Maty, dlouhý a v rychlym tempu. Mám v sobě sice jen tři piva, ale co šli naši dom, tak taky tři dvojitý panáky navrch. V lepšim případě tě jenom podupu, ale šance, že náma švihnu na ten navoskovanej parket, je vysoká."

"Já měl čtyry," slyšel jsem skrz Matyášův reverzní smích. "A už poď, ať stihnem aspoň půlku."

Pěkně to, syčák, vyhmát. Na to, že někde v sále seděj rodiče, se už vymluvit nemůžu, a alkohol je plus i mínus. Mínus pro motoriku, plus pro něj a pro to, že střízlivej bych ho se vší přátelskou láskou přece jen poslal do příslušnejch míst daleko striktnějc.

Teda musim uznat, že měl to mambo nacvičený dost dobře, ani nebyl čas soustředit se na cokoli jinýho. Na blesky mobilních foťáků, na to, jak se sálem ozval ožralej jásot, když lidem došlo, že tamten pár vepředu jsou dva kluci, na to, jak nám ostatní uhejbali v případě potřeby z cesty, ani na to, jak jsem byl zase jednou kvůli Matymu a s Matym proti svý vůli středem pozornosti.

To až potom, až když byly tyhle zhruba dvě minuty pryč, začal pravej povyk. Po zádech mě poplácávaly ruce i těch spolužáků a známejch, se kterejma prohodim za rok nejmíň slov, krom ahoj.

"Bezva zábava, Fílo," řehtal se fotbalista Jakub.

"Hihihi, bomba," pištěla Janča, která to určitě i s fotkou hodí na takovej sdílenej kolektivní blog, co u nás na gymplu máme místo školního časopisu.

Dost nespravedlivý teda. Tancoval jsem ten večer nejdřív samozřejmě s mámou, pak se ségrou jedný spolužačky, která mě vyhmátla, když jsem šel otočit na bar prázdný sklo, jednu písničku jsem měl dokonce s naší zeměpisářkou, už starší pani, ale milá, pochopitelně jsem vyhověl Kláře (tentokrát ne mazurka, ale bezpečnej valčík), na něco volnějšího jsem mezi tim trsal i s Majdou, která mi v tom randálu asi chtěla o bráškovi něco řikat nebo se snad i vyptávat, ale já jí nerozuměl.

Všechny měly víc kuráže než ratenický kotě, který mi mou pochybnou popularitu přálo a důstojně, klidně čekalo, až mě lidi nechaj, a tak než jsem je odbavil, sama Sára se mě ve finále nedočkala, když holt musela jít, kdy musela. To ne, umínil jsem si, příště přednostně Sára, i kdyby si mě zadala třeba kancléřka.

Každopádně nikdo ani muk, nikde jediný pozvednutý obočí, ať jsem byl v kole s kteroukoli.

A jen asi minutu a tři čtvrti jsem po parketu kroužil s Matym, kterej je na kluky, a už budu odhalení večera a pro část těch pitomců aspoň napůl teplej taky.

No slušný.

"Za to se nestyď, Filoušku," špulil na mě rty s hranou nasládlostí Dominik, trojkař-čtyrkař z přesvědčení. "Úum… cmuk!"

"Di do prdele, vole."

"O-ou, náš slušňáček se umí rozčílit," bavil se Dominik s kdovíkolikátou lahví kozla v ruce.

Fajn.

Měl jsem jasno.

Buď bych mu jednu vrazil, ale spíš bych dostal naklepáno já.

Nebo… byl čas jít si pro kabát.

K šatně jsem musel znovu kolem baru. Stála u něj, nebo se o něj spíš opírala Klára. Bauernkrone povolenou, možná strženou nebo co, a její jindy melancholický šedomodrý oči měly větší jiskru než obvykle, ale přesnější by možná bylo říct, že to byly víc promile než opravdová jiskra.

"Měj se, já padám," brouknul jsem na půl pusy.

"Sem myslela, že pro tebe nejsem dost dobrá," vyplivla na mě Klára bez varování. "Že se ti třeba líbí jiná, prostě že je chyba ve mně," drobně zaškytnula. "Ale tebe možná víc bere teplej proud, co?"

Ještě tohleto mi chybělo.

"Ne, to… heh… já přece… já s Matyášem neto…," zkoušel jsem rychle něco vykoktat, ale stejně to nemělo smysl. Jednak jsem dokázal leda zazmatkovat, což se už samo o sobě bere jako doznání, a pak, čim víc nějakej výmysl popíráte, tim víc si ten, kdo s nim přišel nebo kdo tomu věří, povede svou. I za střízliva se v něm leda utvrdí, natož ožralej…

Klára se naklonila ke mně, jako že mi chce něco pošeptat, ale zařvala mi do ucha tak, aby to bylo slyšet na celý atrium:

"Hodně štěstí, vy dvě buzny!"

(Pokračování příště.)

----
vysvětlivky pro neněmčináře:

Haut in die Tasten! – něco jako Tvrdě do kláves! z něm. hauen (uhodit, sekat) ve smyslu Začínáme! Tak hraj! nebo Tak piš! případně i seznamkového Nestyď se mi napsat!
das Abiturzeugnis – maturitní vysvědčení
der Gretchenzopf – Grétčin cop; typ zapletení dívčího copu
die Bauernkrone – selská koruna; dva po stranách zapletené Grétčiny copy, jež jsou následně spojené a omotané kolem hlavy

----
soundtrack IV. (pro ty, které zajímá, jakou hudbu Filip poslouchá, aby se izoloval od ruchu světa a naladil se na klapání svého příběhu do kláves):

1. Hana Navarová, Divadlo Sklep: Svítá
2. Paul Anka: You and Me Today
3. Trillium: Slow It Down
4. Mardi Gras bb. feat. Daniel Brühl & August Diehl: Was nützt die Liebe in Gedanken
5. Pokoj z widokiem na wojne: Moja pierwsza dziewczyna
6. Kraftklub: Schüße in die Luft
7. Dawid Kwiatkowski: Dodaj mi sił
8. Der Wolf: Ich fühl' mich Scheiße
9. Kuba Knap: Mhm
10. Trillium: Love Is An Illusion
11. Zuzana Navarová: Pokojný a jasný
12. W. A. Mozart: Ave verum corpus (K 618)