Můj problém – I. Matyáš

Čau, jsem Filip, docela hezkej a přátelskej kluk, aspoň to lidi říkají. Mám takovej problém. Když se mi teď před maturou konečně podařilo nějak důstojně odehnat Kláru, která mě balila už od prváku, a to hlavně díky tomu, že se konečně zakoukala někde jinde, tak jsem se ani nenadechl a… přišel Matyáš. Matyáš je fajn, je trošku prdlej, hodně ukecanej, ale jinak se na něj dá spolehnout, nevyžvaní, co nemá, hraje fér a taky je chytrej jak vopice. To, že je teplej, tak nějak všichni čekali, ale snad pro jeho povahu a inteligenci mu nikdo ve třídě nikdy nic nepředhazoval, když to postupně vylejzalo najevo. Prostě ho berem takovýho, jakej je.

No a teď chtěl najednou Matyáš sedět v řadě u dveří, v tý úplně poslední lavici vzadu u nástěnek se mnou. Měl jsem to místo skoro celej gympl pro sebe a musim přiznat, rád jsem si na to zvyknul. Sice na začátku vedle mě seděl Jirka, dvoumetrovej pohodář, ale hodně absentoval, což nebylo ani tak tim, že byl přespolní, spíš tim, že už tenkrát dost chlastal a jednou dvakrát ho načapal zástupce, když přišel do školy naprosto vyřehtanej, protože byl hned po ránu úplně zkouřenej, no prostě nebyl velkej div, že v pololetí už nebyl studentem naší školy. A pak už jsem měl vždycky dost místa na sešity i na svačinu a vůbec na cokoli, nejvíc na svůj klid.

Já totiž, abyste věděli, nijak zvlášť lidi rád nemám, ačkoli by to do mě asi nikdo neřek. Všechnu tu zdvořilost a přátelskost, co mi druhý přičítaj k dobru, asi nemůžu dost dobře popřít. Chovám se tak. Část je možná vrozená, dost bude výchovou: to víte, kantorská rodina, navíc řízlá zálibou ve vážný hudbě, povinný domácí muzicírování nevyjímaje, vyžívající se ve společenskym chování a tak zvanym kulturnim životě (náš městys má čtyři tisíce šest set obyvatel, tak si asi umíte představit, jak je ten kulturní život pestrej). Takhle, vono to neni přímo špatně, a když se porozhlídnu po rodinách spolužáků, tak bych byl vůl, kdybych si stěžoval, ale… pravidla, pravidla, pravidla. Ne že by neměly v životě svůj význam a smysl, dokud… dokud ti sáhodlouhý seznamy příkazů a zákazů, co smíš a nesmíš, často malichernejch detailů, vyloženě nezabraňujou se nadechnout.

Jen by the way, když jsem byl malej, dost jsem trpěl na průdušky, věčně chřipka, dvakrát těžkej zápal plic a pár měsíců ozdravovna. Asi jsem po mámě, ta taky chytne každej bacil. Ale co, s tim se dá žít. A zase bych byl pěknej blbec, kdybych si stěžoval… stačí, když se podívám na tátu: roztroušená skleróza, první ataka ve dvaadvaceti. Přesto se žije, jako by se nechumelilo, hezky podle plánu: státnice, návrat z Prahy, svatba, jedinej syn (to jako já). Díky pravidlům, jinak už bych čuchal ke kytkám zespoda, říká táta. Asi má pravdu. Takže nějaká puberťácká vzpoura, ta moc nepřichází v úvahu. Táty si vážim. Nemoh bych mu to udělat. Bylo by to neslušné. Ani bych na to neměl koule. Někdy si říkám, že už mi z toho taky solidně hrabe.

Jenom teta Jarmila, mámina starší sestra, co se po rozvodu (jak nemístné! v našem rodokmenu se lidé nerozvádějí!) našla jako duchovní žena ve všelijakejch ezoterickejch knížkách a učeních, dokonce má živnostenský list jako věštkyně a kartářka (říká si Madamme Jacquelin), někdy mámu popichuje, ale to nesmí bejt táta doma: "No to je jasný! Tady je to všechno tak svázaný, ta Pepova ereska to říká jasně. Osvoboďte se od pravidel starého světa, který dávno skončil, nebo skončíte spolu s ním! Přijměte změnu, která je principem života! Dyť i Filípek vám to dává všema nemocema odjakživa najevo, jak jste pořád svázaný! Dovolte si někdy žít!"

Teta je vlastně tak trochu černá ovce rodiny, ale jinak je bezva, je to snad jedinej člověk v celym širym příbuzenstvu, kterej nikdy neseděl ve sborovně. Takže co ta může vědět o principech, jimiž se řídí život, táhne u jejího výkladu většinou mámě hlavou. Zdvořile svou sestru vyposlechne, neskáče jí do řeči, přikyvuje. A myslí si svý. Je přece pančelka, takže ví, co je správně a co je špatně, nehledě na to, že je život zas a znova někde jinde. I mámu mám proč mít rád, je to silná ženská, vydržela, co mnohý jiný ne, ale teta asi nebude úplně vedle, když jí věčně (nijak ve zlém) opakuje, že kdyby nechtěla, tak by trpět nemusela.

A já kdybych chtěl, tak bych možná moh bejt na lidi takovej, jakej by si leckdy zasloužili, abych byl. Ale ono je to takhle kupodivu snazší: hádat se s někym by mi bralo spoustu sil a jako jedináček v tom ani nejsem cvičenej. Šít na někoho nějakou boudu na oplátku, to by zas bylo moc stresu, moc nervů. Jsem vlastně zdvořilej a slušnej ze sobeckejch důvodů. A jako bonus díky tomu ani nemám žádnýho nepřítele.

A ne, nemám a neměl jsem ani nějakýho nejlepšího kamaráda. A jestli to fakt potřebujete vědět, tak i když už jsem se s holkou vyspal (a ne, Klára to nebyla), pořád nechápu, co vlastně lidi na všech těch vztazích, lásce a sexu maj, proč se kolem toho točí jejich život, proč jsou všichni nešťastný, když nikoho nemaj, a když pak někoho najdou, tak jsou nešťastný zase z něj. Nevim… prostě to nepotřebuju. Ne, nejsem nějakej asperger, co má problém se někoho dotýkat, klidně se vás budu dotýkat, akorát to se mnou nebude nic dělat. Ani když budete ta nejrajcovnější kost pod sluncem. Poznám samozřejmě, která je hnuska a která vypadá dobře. Jen… nemusim to mít. To neni ten problém. Život koneckonců dokážu naplnit studiem, brigádou v našem muzeu, psanim článků pro radniční listy a nebo si najdu nějakou jinou práci, a když se do ní ponořim tak, že zapomenu na svět, jsem šťastnej. To mě uspokojuje naprosto.

Ten problém vlastně nastává, až když mě lidi tak nějak nedovedou nechat na pokoji a chtěj mi bejt blíž. Hodně blízko. Když se mnou chtěj něco mít. Když mě milujou. Jako Klára. Asi to je hezký a určitě by nebylo správný se jim vysmívat nebo jim nějak ublížit. Ale… osobně nad tim dovedu leda tak pokrčit ramenama. A chovat se přátelsky. Jako ke každýmu. I k Matyášovi. Kejvnul jsem.

"Takže můžu, Fílo? To je super!" křenil se Matyáš.

(Pokračování příště.)