Můj problém – VI. Dárek

Filip, ahoj. Čet jsem si zpětně, co všechno už jsem tu na sebe a Matyáše vykecal, a předem trnu z toho, jaký kompro tu ještě vyplodim, jestli má moje psaní zustat co možná upřímný a jestli mám bez větších vynechávek vyprávět o všem podstatným. Což chci, protože jinak nemá cenu se s tim mořit. Nebezpečně se začínám Matyášovi v tý jeho užvaněnosti podobat. Což nechci, ukecanost nemá cenu nikdy. A taky vidim, jak jsme se mezitim trošku změnili. Jsou věci, co už bych asi nenapsal, ale nechávám to, jak to vzniklo: jako třeba v prvním dílu, že jsem vlastně nikdy neměl nějakýho nejlepšího kamaráda a nějak zvlášť mě to netrápilo.

Matyáš se prostě na tuhle pozici do mýho života vlámal, ani nevim jak, a já už si na něj zvyk, jako by v tý bublině kolem mě byl odjakživa. Jestli by mi chyběl, kdyby tam nebyl? Nevim. Zatim nebylo kdy to pořádně vyzkoušet :) Furt mám rád ticho a svuj klid, ale čas od času vlastně neni zlý, když vás někdo vtahuje do víru toho světa kolem a krok za krokem tak trochu posouvá hranice vaší komfortní zóny. Jestli já mám nějakej vliv na něj, to nevim, ale tuhle mi vykládal, že co se do mě bouchnul a trávíme spolu čas, tak si prej i další lidi všimli, že bejvá takovej zamyšlenější, někdy je uplně mimo a jenom tak kouká do blba… Asi jako ty, Fílo, tvrdí Matyáš. No… to teda pěkně děkuju!

Zkoušel jsem si představit, jaký by to bylo, kdybych si jako marod se zavedenym nárokem na mírný úlevy ke štědrovečerní večeři s rodičema jenom uvázal kravatu a oblík sako rovnou na pyžamovou košili… Táta, u toho by byla šance tak tři z pěti, že by ho to pobavilo a pak by mě vzhledem ke slavnostní povaze celý věci přece jen poslal převlíct se pořádně, ale u mámy nikdy nevíte, jestli by se utrápila tim, jak mi je slabě, jestli by mě dokonce nechtěla krmit jako batole, nebo by jí po tom všem shánění a smažení a pečení a starání se – však bysme já i táta i v tý kuchyni s leččims pomohli, snýst máma představu, že to všechno nechystala sama – jednoduše povolily nervy a ještě i v devatenácti by mě přehnula přes koleno a já bych si pak tejden nesed. A jak dlouho bych to od ní ještě měl na talíři.

Rozumíte, ne to, že bych, co já vim, někde s nějakou pochybnou partou vykrad trafiku a pak si to odfrčel v kradenym autě do Banátu, hledanej mezitim Interpolem ve čtyřech zemích, za to bych doma snad ani nedostal viks, i kdyby to naše nestálo infarkt; to by prostě bylo těžce mimo jejich představivost (a je fakt, že i mě to napadne leda napsat, neměl bych koule to zkoušet), na soudě "už by si se mnou poradili" a doma by pak o tom až do konce věků nesmělo padnout ani slovo. No ale třeba nedojíst knedlíky, pokud teda zrovna nejsem viditelně zelenej, tak to už je něco jako naprosto neomluvitelnej projev totální vzpoury, vážně nevděk za všechnu tu rodičovskou lásku.

Takže jsem myšlenku na neortodoxní outfit zavrhnul. Nakonec už mi bylo o dost líp než celej tejden předtim, tak co ze sebe dělat většího Lazara, než je nutný. Vypravil jsem se z postele zase do života a v koupelně se celej exhumoval. Bylo to příjemný a byl to i nečekaně příjemnej rodinnej večer.

"Tak ať se tu za rok zase všichni sejdeme," ukončil táta přípitek a dali jsme se do toho.

Jen na půlnoční jsem pak s našima nemusel (máma sama opatrně sondovala, jestli se na to cejtim). Na Štěpána se potom u oběda ukázala teta Jarmila. Vykládala zase to svý, naši si jako už tradičně mysleli svoje a pak se Madamme Jacquelin obrátila na mě:

"Filípku, a ty se u mě zastav, víš, že máš ve svym ročnim horoskopu obrovský změny, tak si u mě sednem a já ti hodim kartičky. Určitě budeš chtít vědět spoustu věcí."

"Uhm… tak jo," brouknul jsem, abych už kvůli tátovi zrovna tuhle konverzaci moc neprodlužoval. A bylo to takový čínský ano, ne ano jako že jo, všema deseti, hned zejtra jsem u tebe, bylo to naše rodinný zdvořilostní a svým způsobem hezký, ale – když se to tak vezme – taky pěkně pokrytecký 'my-tě-máme-rádi-i-střelenou-tak-si-chvíl-žvaň-co-chceš'-jo (and now something completely different). Ale… no, taky mě to trochu zajímalo, co vám budu povídat. Asi bych sám za kartářkou nešel, ale když nám Pámbu jednu věnoval do rodiny…

Ve volnejch chvílích (myslim tim nejen dny volna, ale i to, že se zrovna nevěnujete druhejm, že si můžete nepozorovaně zalízt do svýho kouta a nebejt rušený) jsem čet Eckermanna. Jako mám některý výlety, nebo přímo konkrétní místa, kde jsem se třeba náhodou octnul, navždycky spojený s muzikou, co jsem měl zrovna v uších, tak tahle knížka už pro mě bude do smrti spojená s tim vjemem, jak mě bodaly mladý vousky na Matyášově zmrzlý tváři a s tim, jak mu svítily oči, když jsem 'vypad z role netykavky' – takhle to pojmenoval. Mně to zase zpětně přijde jako jedna z těch dokonale absurdních situací, kterejch je muj život plnej, až je z něj placama slepenec navzájem si protiřečících různorodostí… Přece v nějakym rozumnym světě, natož pak v tom nejlepšim možnym, kluk jako já nepusinkuje svýho homosexuálního kamaráda, kterej po něm otevřeně jede. V takovym světě má Matyáš svýho přítele a jsou spolu šťastný, já mám svůj klid na čtení, nad tátou nevisí Damoklův meč toho, kdy mu tělo vypoví poslušnost, máma neni nervák, matura je v pohodě za náma, všechno do sebe zapadá a… ale no jo, my žijeme v reálným světě.

Zas a zas jsem se nachytal u toho, jak nevnímám slova, řádky a odstavce v tý bichli, ale jak dumám nad dárkem pro Matyáše. A nad tim, jak mu ho, i když pár dní po termínu, tak pořád ještě o svátcích (který jsou přísně vzato až do Tří králů), ale nejlíp ještě ve starym roce doručit. Goethe šel i se svym sekretářem zpátky do horní police a já skrolítkem projížděl Matyho fejsbuk a koukal, co v poslední době lajkoval. Ne že by něco nemohlo napadnout i mě samotnýho, ale sichr je sichr. A že to byly stránky, který, i kdybych pravidelně navštěvoval, tak by mi nějaká záklopka ve mně nedovolila to postnout dál. Snad ani tolik ne z obav o vlastní pověst, jako proto, abych třeba nezraňoval něčí jemnocit.

No, nakonec ještě že Matyáš postrádá tenhle stud. Zase už jsme si ale na Neustadtu ověřili, že sice něco chce, nebo o tom mluví, ale na některý věci mu v kritický chvíli samotnýmu schází kuráž. Takže jasná volba: vibrační erekční kroužky. Popis produktu, dva obrázky v galerii a pod tim všim mezi ostatníma erotomanama Matyho vyřehtaná hlava a vedle ní:

"Vrrr… Suprový! Už teď mi stojí. Milý Ježíšku, přines mi tyhle kroužky, nebo si klidně zůstaň v Betlémě na seně!"

Některym lidem je jednoduchý udělat radost. Dokonce to zní tak, že si je nejspíš sám ještě nepořídil. A kdyby náhodou jo, vsadim se, že si na něj klidně narve obě takový sady, ledaže by se tam zároveň nevešly. Jenom… bůhvíkdy by to zrovna v tuhle roční dobu dorazilo poštou, takže Poděbrady a tam nějakej nejbližší erotic shop. Skvělý, Filipe, bezva, půjdeš se zas "sociálně otužovat", posunout hranice svý komfortní zóny. A přidat trochu absurdity do svýho života. Máš jí zjevně málo.

Jasně, taky jsem dokázal dohledat, že nějakou levnější jednorázovou verzi bych moh koupit v drogerce na náměstí, nebo možná i v potravinách u kasy, jestli to tam maj, ale chtěl jsem pro Matyáše něco, co se svym razantnim přístupem hnedka nezlikviduje. A sex shop u nás neni. Ne že by se tu žádnej neuživil; dokonce co tak slyšim, mám pocit, že čim menší obec (natož místo, kde se – řečeno samozřejmě s trochou nadsázky, mám to tady rád! – dá po šestý večer jít leda tak na internet), tim spíš se lidi vrhnou právě na to. Takováhle živnost by u nás jen kvetla. Vietnamec z večerky na rohu taky nezkoumá, jestli tu basu piva kupujete pro celou kumpanii, nebo ji flašku za flaškou vyzunknete večer u bedny sami, důležitý je, že má kšeft.

Jenže lekce číslo jedna z neúprosný maloměstský logiky učí, že málokdo zdejší by si tyhle věci koupil tam, kde nejspíš prodává sousedka z ulice nebo při troše vtipnýho štěstí třeba bejvalá spolužačka (a přespolních sem tolik nejezdí). Zato zkoušet pak všechny tyhle baby jednu po druhý dostat do postele, to málem patří k bontonu. Některý věci asi nikdy nepochopim. Ale tak co, stejně se pro cokoli kromě housek a mlíka čím dál víc jezdí do Poděbrad a nebo do Kolína.

Ideální chvíli na předání nakonec zařídil sám Matyáš. Já bych dumal, jestli ho rušit, jestli za nim jít, jestli třeba nebude s rodinou někde pryč nebo tak, možná bych se prováhal až po Novym roce do školy; to Maty mi ale třicátýho volal, jak mi je, jestli už jsem fit a že je na chatě s pár kámošema a jestli se nechci stavit a oslavit Silvestra s nima, že by mě samozřejmě strašně rád viděl. Vida, aspoň něco málo se zařídí samo…

"Tak dobře," řek jsem, možná až moc rychle.

"Sem myslel, že tě budu muset lámat víc," smál se Matyáš, "že uslyšim to tvý klasický 'a kdo tam bude'? 'a neni to už nějak moc lidí?' 'a znám tam někoho jinýho než tebe?'"

"Uhm. A… znám?"

"Prosim tebe, dyť tu zná stejně každej každýho. A kdo ne, ten se seznámí," odmávnul moji otázku Maty. "Jsme za rohem v Ratenicích, třetí barák od cedule. Tak tě tu zejtra odpoledne čekáme, čus," řek a zavěsil, aby se mi ještě neroznechtělo.

"Pocem ještě, Fildo," zarazil mě táta druhej den po poledni v předsíni. Myslim, že měl i radost, když jsem přišel s tim, jestli by nevadilo, kdybych tentokrát oslavil s rodičema Silvestra až na Novej rok, že už mám totiž něco domluvenýho. Sáhnul mi rukou do kapsy kabátu, kde už jsem preventivně zahříval svý prsty a do dlaně mi vsunul balíček kondomů. "Ať tu nejsou další malý Hrbáčci moc brzo," počastoval mě svym oblíbenym fórkem. "Ale zas ne že našim chlapům uděláš ostudu!"

"Jo. Jasný." Kdybys věděl, taťko. Kdybys věděl…

(Pokračování příště.)

----
soundtrack II. (pro ty, které zajímá, jakou hudbu Filip poslouchá, aby se izoloval od ruchu světa a naladil se na klapání svého příběhu do kláves):

1. Johnny Cash: If You Could Read My Mind
2. J. S. Bach: Schafe können sicher weiden (Kantate 'Was mir behagt, ist nur die muntre Jagd', BWV 208)
3. O5 & Radeček: Prázdný láhve
4. Ludwig Hirsch: Schutzengerl
5. Susan Boyle & Johnny Mathis: When a Child Is Born
6. Greg Holden: A Wonderful World
7. Annett Louisan: Die Formel
8. Michal Prokop: Popěvek
9. Magda Umer: Miasteczko Bełz
10. MoTrip: So wie Du bist
11. Stephen Lynch: Voices in My Head
12. Vladimír Čech: Tak se dívat a jít...