Můj problém – XII. Kocovina

Vlastně ani nevim, jak jsem se opanoval, když jsem ze sokolovny po tanečku s Matyášem a po tom Klářinym výstupu odcházel středem a pokrytecky se ksichtil, že se nic neděje, že jsem si vůbec ničeho nevšim. Uplně přesně jako by to doporučil pan Etiketa: Když si váš spolustolovník polije džusem kravatu, nedáte vy, gentleman, ani mrknutím oka najevo, že se stalo nějaké faux pas. Přítel se na moment omluví, vy stolujete dál a po jeho návratu z toalety, kde se v rámci možností upravil – v takovém případě má povolenu rozhalenku –, navážete v předchozím hovoru bez nejmenší narážky na to, co se před chvílí přihodilo.

Mířil jsem jakože nevzrušeně ven, za prvnim lokem čerstvýho vzduchu za nevimkolik posledních hodin, na tváři lehký smích a v uchu tinitus, a i tak na mě najednou padnul pochybně motivovanej klid a mír: dyť už mi může bejt všecko jedno! Dyť za pár měsíců, co měsíců, za pár tejdnů to, dá Pámbu, stejně všecko skončí.

Nádhera!

Svoboda!

Proč se vlastně rozčilovat?

Ta myšlenka mě v danym okamžiku dokázala spíš rozchillovat :-) Nikoho ze svejch spolužáků, jejich kámošů, rodičů a sourozenců, nikoho z pečskejch ani přespolních nemusim – půlkou května počínaje – už nikdy potkat, no tak co ještě hrát? A pro koho? Jen nějak přežít poslední kvartál.

Pochopil jsem, proč kdysi kluci na vojně stříhali metr. Teda chápal jsem vždycky, co to znamená, jen jsem to bral jako metaforu: že se to tak řiká, ale nikdo to samozřejmě doslovně nepáchá. Přišlo by mi snad i zbytečný dělat z ústřižků bordel a ničit tim takovou účelnou maličkost, na kterou si člověk nevzpomene, jak je rok dlouhej, ale pak se mu najednou hodí (a samozřejmě ji nemůže najít, protože z toho šuplete se šitim, kde normálně je, se prostě najednou vypařila).

Teď jsem si skoro řek, že si v galanterce jeden měkkej krejčovskej metr koupim, odpočítám podle kalendáře, kolik dní zbejvá, a skutečně ho budu den za dnem nůžkama zkracovat :-)

***

Zato si přesně vybavuju, jak jsem druhej den vstával: copak při vědomí jsem byl už před sedmou, jak je mym dobrym zvykem, ale dobře do desíti do půl jedenáctý jsem ležel na svym Záhořově loži a nedokázal přinutit kosti a svaly k pohybu směr vzhůru.

Fakt "ideální" chvíle bát se všeho a o všecko, včetně těch nejhloupějších otázek danejch těma nejhloubějšíma strachama: mám to proto, jak jsem se včera zprasil (v což doufám!), nebo budou nakonec tátovy zdravotní problémy přece jenom dědičný? Ta možnost je prej mizivá, ale je tu.

Pokaždý, když se mi podaří něco toho typu, že si chci vzít u pokladny účtenku od nákupu, hrábnu po ní, jednou, dvakrát… a teprve až napotřetí se trefim do natažený ruky prodavačky, tak místo abych se tomu zasmál, přepadnou mě ze zálohy tyhle stíny aspoň ve svý light verzi neodbytnejch myšlenek, na který funguje jedině začít hezky rychle "řešit" nějakej jinej planej poplach, ale míň katastrofickej, třeba jestli nebudem psát nějakou přepadovku z matiky…

Heh. Člověk má takový myšlenky ve vlastnim zájmu obracet na lepší. Takže žádný mizivá, ale je tu, teď to řeknu pozitivnějc: Je tu, ale mizivá.

No jo, a stejně to bylo ráno, který bych klidně daroval za odvoz. Měl jsem kocoura jak hrom (uplně fyzicky jsem cejtil, kolik neuronů jsem si včera vyvraždil), bylo mi šoufl, a kdyby mi někdo otevřel útroby, najde určitě místo vnitřností nějakou nevoňavou černou kaši a kolem se rozline mračno alkoholickejch výparů.

Brr.

Představivosti, ty jedna mrcho!

U mý postele stál kýbl z koupelny. Těžko říct, jestli mi ho tam v noci dala máma, nebo jsem si ho preventivně připravil sám s takovou tou elegancí, jak si člověk přijde, že strašně jede, že má energie na osmičku nebo možná desítku u stroje (nehledě na to, že pak do dvou minut vytuhne, ať už v posteli nebo pod stolem, jedno kde) a že je přitom tiše jak myška… a ve skutečnosti tou umělou hmotou cestou k posteli dunivě obouchá stěny a rohy v celym bytě (diváci v kině se u takovejch scén smíchy dusívaj popkornem).

Každopádně byl ten kýbl prázdnej. Což byla asi i ta horší možnost, než kdybych to ze sebe v noci dostal… všecky chlebíčky, nevyprchaný promile i ty pohledy, slova a… a všecko to, na co jsem se začal pomalu rozpomínat. Kristepane!

Kocovina je hrozná, ale stud, to je děvka.

Chytil jsem do ruky mobil, pět novejch zpráv. Od Matyho ani jedna. (Zvláštní.)

Všecky od Kláry. (Kruci!)

Všecky stejnýho znění, přišlý mezi druhou a třetí hodinou ranní: "Promiň, promiň, promiň, já jsem taková kráva."

***

S nalogovánim na fejs jsem si dával pěkně na čas. Nechtěl jsem hned vidět mambo-fotky s Matym a dumal jsem, jestli je chci vidět vůbec.

Dost možná už jsou na blogu a na všech profilech lidí ze třídy šérnutý víckrát, než v kolika kopiích mezi náma občas koluje správný řešení některejch důležitejch, leč z roku na rok se opakujících písemek (dávno víme, kdo z kantorů se nenamáhá nic novýho vymejšlet a "recykluje", takže jediná zrada může spočívat v tom, že v záhlaví testů z předloňska vymění označení skupin "A" a "B").

Některý celebrity tvrděj, že v zájmu zachování duševní rovnováhy nečtou, co o nich bulvár píše. A jiný zase: no já to sleduju, ale pochopitelně jen proto, abych zjistil rozsah škod a bla bla bla. I já měl aspoň tyhle dvě možnosti na výběr. A jasně, že ta první je rozumnější. A samozřejmě, že jsem si nakonec vybral tu druhou.

V duchu jsem se omlouval všem pečskejm, který jsem kdy moh nevědomky poškodit, když jsem o nich něco psal do radničních listů a třeba něco správně nepochopil. Jo, neni na škodu poznat novinařinu i "novinařinu" z obou stran – jako ten, kdo o někom píše, i jako ten, o kterym je psáno. Taky to asi dělat nebudu. Stejně jsem to vždycky bral jen jako brigádu, ne budoucí povolání, natož svý poslání. Ale co teda vlastně chci po tý matuře dělat?! Teď už bych v tom měl mít sakra jasno!

No ale zaplašil jsem úzkost plynoucí z týhle myšlenky a soustředil se na něco pozitivního, na to, jakou jsem aspoň pro tu chvíli měl kliku. Janča asi taky ještě někde ležela vylitá, na blogu nic. A kde jsem byl v atlasu hub otagovanej v novejch galeriích ze včerejšího večera, tam ne že se nedalo nic poznat, ale bylo to naštěstí většinou takový zatmavený, mázlý, nebo si tam šikulové strčili před objektiv vlastní prstíky. Takže jediný velký, pořádně zaostřený fotky zatim byly z nástupu na začátku večera. Uff…

Až pak jsem si všim, že na mě z rohu u ikonky Friends září rudý kolečko a v něm jednička. Že bych si včera našel nový kamarády? O tom teda nic nevim…

Magdalena Hradecka – UCL London

A jo!

Accept.

Matyho ségra se v nejčerstvějšim postu anglicky omlouvala hlavně svym kamarádům v Británii, že se jí v nejbližších dnech nedovolaj, protože přišla o mobil.

Jen kousek níž selfíčko Magdalény s Matyášem – oni nejenže vypadaj jak z jedný kopírky, oni dovedou i navlas stejný grimasy do objektivu! – a popisek "Drop by a short visit to my beautiful home country. Let's celebrate my baby bro's high school prom!" a spousta srdíček a smajlíků. Poslední fotka, kterou si tim telefonem ještě stihla udělat a nasdílet na zdi.

"To mě mrzí. A nedá se ještě zavolat správci, jestli ho tam někdo nenašel?" začal jsem konverzaci. V okně se objevily tancující tečky, neklamný znamení, že je druhej onlajn a píše zpátky.

"To jsme zkoušeli, nic se nenašlo. Ale nedělej si z toho hlavu, Filipe," psala Majda. "Já zapomněla, že jsem doma, tak mě to stálo čtyři sta liber. C'est la vie. V Londýně chodíme s partou do klubů, a když jdu tančit, klidně si telefon nebo peněženku na tu chvíli nechám v kapsičce saka přes židli. No co, za tu návštěvu to stálo."

"To bereš stoicky teda."

"Jo, já už to takhle mám:-) Nemám problém letět sama třeba do Indie, samozřejmě neprovokuju, nemám holý nohy, prostě se tam chovám, jak si myslím, že asi čekaj. A – dobrý, no problem. Nebo hned po maturitě jsme s kamarádkou stopovaly přes Rakousko až do Itálie, všude nás řidiči brali, všichni usměvavý, nápomocný, žádný obtěžování, nic. Akorát na zpáteční cestě, to už jsme z Budějic chtěly vlakem, protože jsme byly unavený… a v noci nás na nádraží nějakej feťák ohrožoval nožem, nepříjemnej zážitek. Tyhle problémy u mě nastávaly vždycky při návratu do Čech. Takže už jsem zvyklá platit daň z návratu."

"Wow, Indie! Máš teda odvahu! –– Ale stejnak se za naše lidi stydim…"

"To nech bejt. Ty se nestyď, všaks nic neproved. Spíš mi pověz, co brácha. Je dobrej? :-)"

Šmarjá, jak to teď Majda myslí? Je to jen vyptávání starší ségry, aby řeč nestála? Chce slyšet, že brácha už je dospělej a rozumnější? Nebo hodlá vyzvědět, jestli třeba netají nějaký průšvihy? Ne že by nějaký měl, teda žádný, o kterejch bych věděl, ale stejně bych si je asi nechal pro sebe, kdyby nešlo o život; od práskání tu nejsem.

A nebo… heh, nechce snad vědět, jestli jsem s nim spokojenej v posteli?! Jako… jsou přece lidi a neni jich málo, který se i na tohleto zeptaj uplně klidně, ve stylu co chceš k obědu? nebo kam pojedeš na prázdniny?

O tom, že je muj spolužák na kluky, asi u něj doma věděj. Jak moc si to připouštěj rodiče, to netušim, nikdy jsem se na to nevyptával, ale ségra to, zdá se, bere prakticky. Jenom nevim, jak moc se Matyáš Majdě svěřuje s podrobnostma, když ta žije až za kanálem La Manche, tisíc kilometrů od rodiny.

A taky… jak vlastně bere mě? Jsem pro ní Matyho… co?

"Jak to myslíš?"

"Neboj, já vím, že jste jen kamarádi, i když by chtěl bráška víc. Spíš se ptám, jestli je všecko v pohodě."

Uff…

"Jo, je." Nevěděl jsem, co by bejt nemělo. Vůbec mi nedošlo, co mi taky dojít mohlo… "Blázen, živel… Chytrej je jak vopice, řehtá se jak kobyla. Jeden kluk – a celej cirkus. No znáš ho. Prostě Maty :-)"

"Tak to je fajn :-)"

Pak se odhlásila a nechala mě tak mýmu dumání o včerejšku i zejtřku, o ničem a o tom všem. Co s Klárou? Vyhybat se jí nemůžu, to bych musel přestat chodit do školy. Jo, i gympl se dá vzdát pár měsíců před koncem, ale to by byla dost škoda.

Hm… možná, možná bych jí měl v tom, co si teď myslí o mym vztahu s Matym, vyjít jakoby vstříc. Sejít se s ní a nad zmrzlinovym pohárem jí jako děsně důvěrně svěřit, že to tak je. Že jsem taky gay a že jsme spolu, ale "psst! nesmíš to nikomu říct". Vyčistilo by to mezi náma prostor? Matyáše do toho zapojit by určitě nebyl problém. Rozloučil bych se s Klárou a Maty by už čekal na dohled a měl by za úkol mě co nejradostnějc obejmout a dát mi francouzáka jak z filmovýho plátna. To by klidně uďál z vlastní iniciativy, aniž by se ho kdo prosil. Určitě by si to užil a předved by výkon hodnej Oscara.

No jo, ale mám žít ve lži, i když jen kvartál? Mám se líbat s klukem, jen aby holka dala pokoj? Mám uplně zbytečně fejkovat, že je pro mě Klára nejlepší kamarádka a důvěrnice? A jaký by ta lež mohla mít nečekaný konsekvence, kdyby…?

A taky co ty její omluvy? To je jako za to celý, za celej večer, čili pochopila svuj omyl? Nebo se v těch zprávách kaje jen za konkrétní volbu slov?

Chjo, ty ženský! Někdy jsou dny, kdy nemám rád lidi – prostě tak. A jindy nemám rád lidi a moc dobře vim proč.

***

Na dveře mi zaťukala máma. Heh. Třeba jen potřebuje pro klidný svědomí zjistit, jak moc jsem po včerejšku zelenej. A možná rovnou začne – oči v sloup a hlavu celou ukroucenou – výchovnou přednášku na téma "Jestli v devatenácti nevíš, kdy máš dost, tak prostě preventivně nepij vůbec".

"Jak se cítíte, mladý muži?"

Aha, má dobrou náladu. Tak to se rozhodně nesmí promeškat! (Že by začala platit třetí možnost, totiž: matura se blíží, ergo je tu doba hájení, kdy si člověk může přijít zvlášť privilegovanej?)

"Dobře," zamumlal jsem ne moc důvěryhodně. Konečně jsem vstal a vyklopýtal přes obejvák do kuchyně. Ne že bych měl kdovíjakej hlad, spíš jsem chtěl otestovat, jestli už žaludek něco snese, a samozřejmě nezavdat přílišnou příčinu k zvlášť štiplavejm pedagogickejm komentářům: "Co je k obědu?"

"Budou kuřecí řízky. Neslyšíš, jak celý dopoledne naklepávám?"

"A polívku děláš jakou?"

"Něco z pytlíku. Je tam hrachovka, nebo francouzská."

"Mohla by bejt česnečka?" zasmečoval jsem.

"Jestli jo, dám si taky," přimluvil se za mě táta se spikleneckym mrknutim zpoza novin. Jo, u nás se, i když už jenom o víkendu, ještě čtou papírový noviny, nehledě na to, že v nich stejně nestojí o moc víc, než co bylo včera na netu. Zvyk je zvyk. I když táta každej tejden, jen co je dočte, zahartusí, že to odhlásí všecko, bude mít klid a ještě ušetří.

"Tak bude česnečka, co mám s váma dělat."

To je super. Mámina výborná česnečka vždycky dovede člověku zklidnit šťávy (a tátu dokonce i trochu smířit se stavem světa).

Předobědová mezizastávka na oný místnůstce, kam i císařpán chodíval pěšky, víc než kdy jindy naplnila význam okřídlenýho úsloví "nebylo mi (skoro) nic a je mi líp". A řízek s bramborem, i když podstatně menší porci, než bych si dal jindy, jsem po talíři polívky v žaludku taky udržel, aniž by to chtělo kdovíjaký heroický vzepětí. Přesto jsem se po jídle rozhod, že škrtám celej den. Vzal jsem si notebook do postele, přes úesbéčko do něj připojil floppinu a pouštěl si z dývek připitomělý animáky. To byla tak ta úroveň, na kterou jsem zrovna měl.

Nechtěl jsem řešit ani Kláru, ani učení, ani nic.

***

A pak čas začal nehorázně letět. Po poslednim pololetnim vysvědčení (aspoň tuhle minimální podmínku pro připuštění k maturitě už jsme si mohli odškrtnout), zatimco jsem centimetr po centimetru nenávratně odstříhával první únorovou dekádu a právě na zbytku tý krejčovský míry tohle děsivý tempo viděl nejlíp, mě Maty – tomu neuvěříte – začal zase jednou ukecávat.

Ukecávat na valentýnský rande…

(Pokračování příště.)

----
vysvětlivky pro ty čtenáře, kteří cizím jazykům moc nedají:

Drop by a short visit to my beautiful home country. Let's celebrate my baby bro's high school prom! (angl.) – Na skok v mý nádherný domovině. Pojďme oslavit maturiťák mýho malýho brášky!