Můj problém – II. Vyznání

To jsem zase já, Filip. Mám před maturitou na gymplu v jednom středočeskym městysu. Jsem z kantorský rodiny, takže by byl pěknej průser, kdybych ji nedal. Tyjo, snad ještě nikdy jsem se takhle zkoušek nebál. Někdy si řikám, že to prostě ještě nemůže bejt letos, že na to přece potřebuju mnohem víc času. Ale to neni ten muj problém. Jo, nemám moc rád lidi, ale ani to neni muj problém. Problém je, když se mnou chtěj něco mít. Já to mít nemusim a nějak se k tomu nedokážu nutit. Balila mě Klára, teď se ke mně strašně má Matyáš, najednou chtěl se mnou sedět v lavici, co jsem měl prakticky celý čtyři roky pro sebe. Neřek jsem mu ne, na to jsem moc slušně vychovanej. A muj klid vzal zase jednou za svý…

Jsem člověk, kterej nevěří na náhody, spíš na nějakou inteligentní supervizi nad náma. Chytrou, ale někdy taky parádně potměšilou. Ubírá se cestama, který nikdy nemůžeme dost dobře chápat, já teda rozhodně ne. Ale Matyáš jako by snad čuchal, že přijde to, co přijde. Vlastně kdo přijde. A s čim.

Cumbajšpíl – tak řikáme našemu třídnímu, co nás má na němčinu (strašně rád používá obrat "zum Beispiel", a kdybysme mu to na okraj sešitu čárkovali, udělá za pětačtyřicet minut klidně i třicet napříkladů) – přišel na konci svý hodiny s tim, že máme do zejtřka ve dvojicích zpracovat nějakej rozhovor na pět minut před tabulí. Rozhodil mezi nás do lavic různý Illustrierte, to jako všemožný německý barevný časopisy.

"So, meine liebe Klasse," začal, "in jedem diesen Heft kann man einen Test finden. Zum Beispiel: Bist Du ein Optimist, oder ein Pessimist?" Kdyby mi Cumbajšpíl přímo do ruky nevrazil jeden z těch pitomejch časáků pro třicítky, co se nepřestaly chovat jako patnáctky, aniž by koukal, co komu dává (akorát zvonilo a já to bez prohlížení strčil rovnou do tašky), byl bych skoro ochotnej věřit, že to trdlo Matyáš to tak nachystal. Ale možná si jen nějakou takovou situaci shůry vymodlil. Seděli jsme v jídelně už jako poslední, žvanili o kdovíčem a chystali se dom, když mě napadlo, abych se na ten úkol pořádně podival. "Bist Du ein Kuschel-Typ?" stálo v časáku na poslední straně, před reklamou turistickýho infocentra na krásy města Hamburku na vnitřní straně obálky.

To… to jako mám rozebírat před třídou, jestli se rád mazlim? Ausgerechnet v duu s Matyášem?! Zrudnul jsem nejen ve tváři, ale snad i od kořínků až ke konečkům.

"Cojéé, File?" mlsal mý rozpaky pohledem.

Eště se takhle dívej, řikal jsem si a na tý půlce stolu, co nezabíraly tácy se zbytkama našich obědů, otočil časopis k němu. Matyáš se hned namotivoval:

"Tyve, já snad eště začnu mít tu ňéminu rád," řehtal se jak kůň, až se po nás kuchařky otáčely. Matyáš byl dycky trošku vodbržděnej, rád se předváděl, když na to přišlo, takže mu to nedělalo problém, to jen já jsem toužil na místě vysublimovat a jako pára proletět pootevřenou ventilačkou ven na vzduch, nejlíp někam hodně daleko.

"Víš co? Dem, dořešíme to u nás," řek jsem a šel vrátit ty tácy.

Už cestou bych si nejradši nafackoval. Nedělám teď nějakou zásadní chybu? Matyášovi nejsem lhostejnej, to je vidět už z toho, jak rád si pod lavicí "náhodou" opře koleno o mý, ještěže teď v říjnu zase všichni začali nosit dlouhý kalhoty (on mezi posledníma, zatimco já jdu do kraťasů, jen dyž je vedro k zhebnutí), že je přitom tvrdej, stejně jako když někdy při obědě vyklouzne jednou nohou z pantofle a na tajňačku mě pod stolem hladí chodidlem po nártu, tak o tom ani potom. Kdybych se ho na to zeptal, klidně mi to řekne. No jo, ale dokázal bych takovou otázku vypustit z pusy? Těžko, těžko…

"Ty seš uplně stejně dotykovej jako tablet nebo chytrej telefon," vrčel jsem tuhle, když jsem měl z těláku naražený rameno a fakt nulovou náladu na ty jeho přátelský herdy do zad a ruku kolem krku, což provádí vlastně uplně každýmu, kdykoli a kdekoli. Maximální míra, s jakou jsem ho zatim dokázal s tim jeho ochmatávánim poslat do řiti. A on na to prej:

"No jasně, v příštim životě se narodim jako smartfoun, aby mě lidi věčně dlachnili v rukách a nemohli beze mě žít."

A teď jsme u mě v pokoji, já, tenhle můj teplej spolužák a úkol na němčinu… a hádej, hádej, hadači, kdo z nás tu je nejvíc asexuální? E-e, ten skopčáckej cajtšrift to neni. Seděli jsme vedle sebe v tureckym sedu na koberci, Matyáš zase kolínko na mý kolínko, už jsem si na to zvyk, a před náma defilovaly otázky jako: "In der Stadt triffst Du zufällig einen alten Freund. Wie begrüßt Du ihn?" (Ve městě náhodou potkáš starého kamaráda. Jak se s ním přivítáš?) s možnostma 'Pozdravíme se a dáme si pusu napřed na pravou a pak na levou tvář', 'Potřeseme si rukama a krátce se napolo obejmeme' a 'Nijak. Budu koukat do země a dělat, že jsem ho nepoznal/a'. To já bych teda asi nebyl ten třetí, spíš čtvrtej, řek bych ahoj! a šel bych dál.

"Und du, Matthias?" markýroval jsem scénku, co nás zejtra čekala.

"Ich… no prostě bych ho obejmul, to je jasný. Jak se to řekne?" nevěděl Matyáš.

"Ich umarme meinen alten Freund, napiš si to. A do rána se to nauč, prosimtebe, neni to tak těžký," navrhnul jsem mu, když jsem viděl, jak se nesoustředí. Něco tu nehrálo.

"Vadí ti to?" vyrazil najednou.

"Co?"

"Nedělej se, Filipe. Víš, jakej jsem. Všichni to věděj. Došlo ti, že se mi líbíš. Strašně moc. Podivej, co se mnou děláš," ukázal na stan, kterej se mu zvedal pod poklopcem. S nešťastnym, zkroušenym výrazem a zvlhlýma očima se mi tu vyznával: "Ta tvoje čupřina vlasů v barvě počůraný slámy, ty tvoje nádherný velký modrý oči s takovym mrdem v nich, ta tvoje sladká široká pusa k zulíbání! S žádnym bych se nenalíbal jako s tebou! To si fakt neuvědomuješ, jakej máš nehoráznej sex-appeal?! Dyť ty seš uplnej ideál takovýho norskýho nebo švédskýho kluka. Muj ideál! Fílo, jako kdybys mě teď poslal do prdele, tak to nějak zpracuju, časem, ne hned, jenom---"

"Jenom co?"

"Jenom se k tomu nějak postav. Dyť seš jak hrob! Reakce nula. Kladná nebo záporná, hlavně ať je nějaká. S jinym klukem už bych se někde za rohem dávno vykousnul, nebo by mi dal po držce a bylo by vymalováno. To je fér obojí. Ale tohle ne," potáhl nosem a spolknul dušenej vzlyk. "Chci, potřebuju vědět, jak na tom jsme. Klára po tobě jela, to bylo očividný, tys jí nechtěl, to bylo ještě zjevnější. A s žádnou jinou jsem tě neviděl. Tak jsem---"

"Matyáši," skočil jsem mu do řeči, "poslyš, je mi to jasný. To bych fakt musel bejt pitomej. A nejsem ani takovej vůl, abych tě kvůli tomu soudil nebo tě zavrhnul. Jen… nejsem jako ty, víš? Ale nevadí mi to."

"Takže…"

"Ne. Ne to, co myslíš. No… jak to říct. Vlastněs to vystihnul. Jsem jak hrob. Chm. Zustane to, doufám, v tomhle pokoji? Ne abys to někde rozkecával. Prostě… mě to vůbec nebere. S holkou, natož s klukem, je mi to takhle volný."

"Tos jako nikdy nebyl zamilovanej?"

"No… ne," řek jsem popravdě.

"A to jako---"

"Teď mluvim já." Za oknem bylo říjnově nijace a za chvíli se začne stmívat, tak jsem se Matyáše rozhodnul vypakovat, než se vrátí rodiče a máma začne chystat večeři. "Poslouchej, seš kámoš. Jestli mě nutně potřebuješ objímat nebo hladit, tak když to nebudeš nějak přehánět, tak to chápu. V pohodě. Je mi jasný, že máš tyhle potřeby v naprosto extrémní míře, seš prostě takovej, oukej, já to beru. Klidně si řekni, trochu tě nechám. Akorát ti asi nedokážu dát to, co bys rád. Na to si fakt najdi nějakýho kluka jako ty." Zvednul jsem se a jako cenu útěchy dodal: "Ale jestli budeš potřebovat něco probrat, tak jsem tady. I když ti asi neporadim, tak si to minimálně vždycky poslechnu." Matyáš v tureckym sedu ke mně vzhlídnul:

"Počkej, a to jako ani nehoníš, nebo co?" Zase už se křenil jako… no jako on, jako dycky. Pousmál jsem se nad tou otázkou.

"No, vlastně málokdy. Výjimečně. Normálně nemám tu potřebu."

"A jak ho máš velkýho, když stojí?"

"Ty seš buzík, Matyáši!" vyprsknul jsem. "Hele, zvedej se, naši dneska nečekaj hosty na večeři, to bys musel bejt ohlášenej tak den dva dopředu. A víš co? Ráno přijdu na půl osmou a domatláme nějak ten úkol. Já to večer napíšu a ty se to ráno nadrtíš do tý svý obdivuhodný krátkodobý paměti, ju?"

(Pokračování příště.)

----
vysvětlivky pro neněmčináře:

"Cumbajšpíl", zum Beispiel – například
So, meine liebe Klasse… – Tak, moje milá třído…
in jedem diesen Heft kann man einen Test finden… – v každém z těchto sešitů najdete test…
Bist Du ein Optimist, oder ein Pessimist? – Jsi optimista, nebo pesimista?
Bist Du ein Kuschel-Typ? – Mazlíš se rád/a?
cajtšrift, die Zeitschrift – časopis
Und du, Matthias? – A ty, Matyáši?
Ich umarme meinen alten Freund… – Obejmu mého starého kamaráda…