Můj problém – IX. Noc

(Předem posílám omluvu Ficklipovi: Jako už tradičně mi ta silvestrovská noc ještě trochu nakynula, a tak jsou nakonec z dílu osmého pokračování dvě, totiž díly osm 'Silvestr' a devět 'Noc'. Pročež díl původně plánovaný jako devátý bude až desátý. Posouvá se tak moment, kdy ti pošlu slíbené trenky. Ale ber to tak, že ti mezitim házím do cesty dalších dva a půl tisíce slov příběhu, který máš rád. A kdybys snad přece jemně zuřil, představ si mě, jak si zas jednou musím přečíslovat všechny díly a jejich podsložky na kompu jednu po druhé až někam ke dvacet sedmičce. Grrr!)
---

Matyáš asi naše loučení se Sárou seshora slyšel. Tak si teď během rozestýlání odkašlal a dřív, než mi mohlo stran našeho společnýho nocování z pusy vypadnout ještě něco blbýho, čim bych se ho moh z vlastní nejistoty třeba dotknout, začal on:

"Ehm… Sára se ti líbí?"

"Přijde mi moc sympatická… a veselá… a tak jako… zajímavě tajemná," nezakrejval jsem.

"Hele, Filipe, jak to teda s tebou je?!" vyrazil Matyáš svym oblíbenym stylem, ve kterym nejlepší obranou vlastních pozic je sám zaútočit dřív, než to udělá někdo jinej. Přimáčknul mě přitom svym tělem trošku blíž stěně pod zkosenou střechou. "Napřed tvrdíš, že tě sex nezajímá, pak mi tam před tim Zuzčinym Vietnamčíkem vlastně vyznáváš lásku, ale přitom po sobě celej večer koukáte s touhle holkou od sousedů. Tak já už fakt nevim, co z toho je pravda. Co si mám myslet. Já už z tebe fakt nevim."

Ne že by to, co řikal, nemělo svou logiku (a ne že by v mym chování nebylo pár rozporů). Jenže Matyáš to všechno strašně zobecňoval a zveličoval. Je zajímavý, jak i chytrý lidi zblbnou, když je posedne nějaká velká emoce.

"Ale já jí nutně netoužim mrdat, Matyáši, sakra už," vyjel jsem a parádně tim překvapil hlavně sám sebe. To jsem vážně řek já?! V dalšim jsem se trochu ztišil: "Jo, rád bych jí poznal víc, myslim, že z ní jde něco mimořádnýho, ale… viděli jsme se poprvý, vlastně ani nevim, jestli se někdy někde potkáme znova. A pravda to je všechno dohromady, nevylučuje se to přece." Matyášův nátisk povolil. "Ani to, že o to moc nemám zájem, ani to, že se mi i tak může nějaká líbit, ani to, že seš v mym životě hodně důležitej člověk," koukal jsem Matymu do očí.

"Chápeš vůbec, co mi to děláš? Co se mnou děláš?!"

Vim já? Jako… můžu rozumět tomu, že Maty je, jakej je. Můžu si představovat sebe v jeho roli, abych se vžil do toho, co se v něm asi tak děje. Ale sotva to můžu prožívat za něj. Musel jsem si přiznat, že asi nechápu. Jediný, co už mi začínalo docházet, bylo, že tohle bude ještě dlouhá noc. Předtim už jsme byli všichni grogy, ale najednou byl Matyáš zase naprosto dokonale vzhůru, což drželo v pozornosti i mě. A ještě něco mi bylo jasný:

"Spíš bych řek, že nám tady někdo žárlí."

"Nene. To teda kecáš," durdil se Matyáš. Aha, zásah na komoru.

Bylo zvláštní, že tohle je ten samej kluk, kterej se mi někdy v říjnu, vlastně jen pár tejdnů dozadu, zkroušeně, skoro plačky vyznával z toho, jak ho na mě vzrušuje snad uplně všecko, jak ho bere cokoli, co jenom nějak souvisí se mnou. Když jsem mu na to řek, že mu s tim asi nijak nepomůžu, ale vždycky ho přinejmenšim vyslechnu, netušil jsem, co si tim na sebe šiju.

Zaprvý: Jako bych nevěděl, kolik toho dokáže namlít. To prostě nemělo znamenat, že do mě má nebo snad musí v jednom kuse valit všechny slova, který ho zrovna napadne říct. To mělo fakt bejt, co jsem řek, nic víc, nic míň. Kdybys měl problém, vážnej problém, ve vztazích nebo s čimkoli, jsem tu pro tebe, můžeš se svěřit. Ale Matyáš to teda pochopil jinak. Jsou věci, o kterejch jsem neměl tušení, který nepotřebuju a snad ani nechci znát a… který teď díky Matymu vim.

Kolik má péčka v mobilu a jakýho. Že to při honění střídá s mejma fotkama staženejma z fejsbuku. (Už jsem vám řikal, jak je pro mě jeho bezprostřednost někdy zarážející?) Nebo že si založil blog na tumblr.com, na kterej si v koupelně nebo u sebe v pokojíčku fotí vlastní nahý fotky a přeposílá si je s podobnejma týpkama z celýho světa. Nejvíc se líbí borcům ve Státech, kde to má taky zdaleka nejvíc uživatelů, a pak hned na druhym místě neskutečně boduje u teplejch Indů.

KinkyLittleMatty.

Tuhle naťukal tu adresu do prohlížeče v mym founu (!) a ptal se na muj názor. Heh. Co tak asi říct na blogísek vašeho ulítlýho spolužáka, kde vystavuje svý péro vzatý ze všemožnejch úhlů? Že má fakt trefnej název? Perverzní malej Maty. To první slovo je asi jasný. I když v tý angličtině je to vtipnější, protože kinky původně znamenalo hlavně kudrnatost, a kudrnáč, jak víme, Maty je. A tim malej nemyslí, že by ještě nebyl plnoletej, nebo že by snad měřil metr padesát (vysoký jsme asi tak stejně), trošku menší je tam dole.

I když to je spíš jeho vlastní sebehodnocení, takovej mindráček. Každej medik by mu řek, že naprosto odpovídá průměru u středoevropskejch mužů. Koneckonců jsme to odpoledne viděli lajf. A sexuolog by asi dodal, že nejde o velikost, ale o to, co s nim umí a jestli s nim má – a případně druhýmu dá – víc potěšení než starostí.

A taky jestli si ho třeba z blbosti neurve, že jo.

"Jenže tobě se to kecá s tim tvym, Fílo," má na to vždycky odpověď Matyáš. Co já vim, třeba má pravdu. Nebejt jeho, nikdy by mě nad tim asi nenapadlo nějak víc přemejšlet. Co chci říct… někdy mám pocit, že mi z Matyáše praskne hlava. Jak si mám asi zapamatovat tvary plusquamperfekta u nepravidelnejch sloves, když mi místo v mozku zabíraj věci typu, že Indové jsou na druhym místě mezi fanouškama Matyášový klády? Tohle samozřejmě na rozdíl od těch sloves do rána nezapomenete (to je zákon zapamatování zbytečnejch informací), ale maturitní komisi to asi vykládat nebudete. Natož jednoho krásnýho dne nějakym Němcům při pracovnim pohovoru. Leda by měl bejt rovnou do porna.

No vidíte, jaký kraviny mě vedle Matyho napadaj. Možná že ten přetlak v hlavě je i důvod, proč tohle všechno píšu. Jako… jsou věci, který neprozradim. Ani tak vstřícnýmu publiku, jako je to zdejší. Ale určitej počet slov zase musim někde vyblejt, aby byl muj svět v rovnováze.

Jo a zadruhý, a to hlavně, jsem prostě neudržel pohodlný bariéry svý asociality. Ještě v říjnu za mnou Matyáš přišel skoro omluvně, však jsme si taky do tý doby nebyli kdovíjak blízko; teď jsme si často rozuměli beze slov, no ale Maty zas měl kvůli tomu zjevně pocit, že na mě má i v citový rovině nějakej nárok nebo předkupní právo nebo co. A možná i na tom něco je.

A to jsem nevěděl, s čim Matyáš přijde vzápětí.

Já si tam v podkroví ratenický chalupy medituju jak liška z Malýho prince o tom, do jaký míry je člověk zodpovědnej za věci a za lidi, který k sobě připoutal, a Maty už je kvantovym skokem někde uplně jinde:

"Ukážeš mi ho, Fílo?"

"C… c… cože?!" To byl obrat. Od odpoledne mu teda pěkně otrnulo.

"Tys toho mýho přece taky viděl."

Teď jsem skoro zdřevěněl já a nevěděl, co na to říct. Matyáš, snad že si myslel, že mě nějak navnadí, mi začal vyprávět, jak už od malička honí a honí a honí a jak si nedokáže pomoct.

"Já si ho už ve školce všeljak mačkal, většinou jsem jakože nenápadně prohonil i celej polední klid. A večer doma před spanim, hned jak mě naši pěkně uložili, zhasli, zavřeli dveře… a já jel. Uplně nejradš obouruč, jako bys válel modelínu, a k tomu palcem dokolečka takhle po žaludu, moje nejoblíbenější technika až do puberty," zářily Matymu při vzpomínce oči.

"Jakože jasně, někdy mě naši i vyhmátli, ale nevěděli, co na to říct, tak mě nechali a šli si po svym," šklebil se Maty a pak posmutněl: "Akorát že co mi začal stříkat, tak už to nikdy nebyla taková cesta do nebe jak tenkrát. Taky jsem musel trošku přidat na frekvenci, no, jednou nebo dvakrát denně je málo," zpovídal se mi můj kámoš, hormonální štvanec.

"No a pak jsem se taky naučil projíždět na netu patřičný stránky, že jo. Tak jsem začal slídit po všech možnejch honicích technikách, co kdo psal, zkoušel jsem to taky na různejch místech, jakože i venku třeba, nebo jednou ve vlaku, no… dodneška mám schovanej takovej deníček, kam jsem si udělal několik sloupků, tabulku, a hodnotil jsem dobu trvání, sílu orgáče, dostřik v metrech, opakovatelnost, celkovej stupeň rajcu od jedničky do desítky."

To zas je ta Matyášova inženýrská povaha. "Tak teď už vim, proč ve fyzice nikdy nezapomeneš připočítat tření," přerušil jsem ho nervóznim vtípkem.

"A pak jsem uplně sám od sebe objevil, k čemu jsou dobrý tkaničky od bot," pokračoval Maty a já se skoro lek, co z něj vypadne. Všim si, jak mi vyjelo obočí nahoru.

"Heh?"

"Když mě jako malýho učili zavázat si tkaničky, tak netušili, kde si je budu za pár let vázat… a snad to nevěděj ani teď," tlemil se. "Rozumíš, když si ho hodně pevně utáhneš tkaničkou od bot, to je rajc. Hele, podržíš to palcem, než uděláš uzlík, co se ti pak nemá šanci sám od sebe povolit, no a nejdřív ti naběhne pták, vystoupnou žíly, trošku ti projede takovej mírnej a strašně vzrušivej tlak až do srdce, který jakoby vyleze do krku a začne rychlejc bušit, a ty cejtíš, jak to zezadu stoupá po šíji a přes uši a jak ti začínaj hořet tváře… Jako má to možná svý rizika, ale je to taky úplně jinej požer."

Aha, takže kroužky are the new tkaničky. "Hlavně dávej bacha, aby ti jednou neprdla nějaká cévka a nebylo rovnou dopekelvzetí hříšnýho honiče Matyho," řek jsem.

"Neboj, Fílo, to mám pod kontrolou. Ale byla by to krásná smrt, to bych se nezlobil. Co se někde rozkládat na eldéence jako děda, já se chci umrdat, nebo aspoň uhonit k smrti a skrz poslední orgasmus do totální nirvány. Na to tvý peklo už dneska nikdo nevěří."

Pochopil jsem mezi Matyho řečí, že se nemusim cejtit zase tak moc vinnej za to, že jsem zavdal příčinu k tý odpolední epizodě, že by si jí byl schopnej dřív nebo pozdějc přivodit i bez mýho přispění.

"Filipe?"

"No?"

"Můžu si ho aspoň vyhonit?" snížil najednou Matyáš svý očekávání od týhle noci.

"Jasně," sahal jsem už po klice od dveří, "ty tu seš domácí. Já si zatim skočim dolu vyčistit zuby."

"Ne, nechoď. Já myslel… můžu si ho aspoň vyhonit a přitom se na tebe koukat?" Zase tak nízký očekávání neměl.

"Jako že bych tu…? Ne, to je divný."

"Fílo. Prosím. Seš přece kámoš. Nikdo se to nedoví. Prosím. Fílo. Já už to celkem dost potřebuju. Budu jen tichej Onan na druhý půlce postele. Prosím."

"No tak jo…"

Matyáš sundal kalhoty i boxerky a začal si ho probouzet. Ale ještě po nekonečnejch třech minutách nic.

"Tak že bysme to radši ukon…," nadechnul jsem se.

Matyáš na mě házel zase ty svý nešťastný psí oči. Na mě. Pak na toho svýho. Na mě. Na něj. Nic.

"Se stydim, no. Se nedokážu… sakra…"

Ve tvářích, no vlastně od krku nahoru, byl celej rudej, možná víc námahou než studem, rudej a zadejchanej. Už jsem to neuměl zadržet a začal jsem se smát. Ne nijak nahlas, tak polohlasem. Ne ve zlym. Matyáš nechápal.

"Neboj, nesměju se tobě. Jen… celý mi to prostě přijde dokonale absurdní, víš? Ty seš, jakej seš. Tolik to chceš. Nijak sis ho odpoledne neumrtvil, že ne? Problémy s erekcí asi taky ještě nemáš. Třeba s tim borcem v Německu… všecko šlo jak po másle, hm?"

"No to si piš," řek bojovně… teda s tou mírou bojovnosti, kterou mu tahle situace, nahatej před svym idolem, ruku v klíně a nic, dovolovala. "Ale to je to," pokračoval. "S tebou je to všechno úplně jiný. S žádnym jinym v tom neni tolik citu, tolik toho, co ve mně probouzíš. Vášně, nebo jak to říct. Nevim, prostě… a já blbec, takovej svatej okamžik, vrchol mýho sexuálního života… a já to poseru, ty vole, mě zradí vlastní péro…"

Chjo. Zase jednou jsem se rozhodoval, jestli bejt kámoš. Jestli nechat Matyho frustrovanýho a jít prostě spát, nebo… Tady nebyla šance, že by sem přišel nějakej Tim, kterej by se toho ujal za mě.

"Pocem, uvolni se. Keine Angst," pošoupnul jsem se blíž k ležícímu Matymu, vlastně jsem si – proti němu dost oblečenej – vlez trochu pod něj a sám se za jeho zádama v polosedu opřel o pelest. "Jestli chceš, třeba si opři hlavu o mý rameno," řikal jsem automaticky, jako bych to dělal dnes a denně, i když jsem nikdy neplánoval bejt nějakej masážista nebo terapeut. Taky to byl nečekaně intimní okamžik, jako profík bych to asi bral jinak. Jako běžňák.

Matyáš se rozvalil s hlavou na mý klíční kosti.

"Mám se honit? Nebo co chceš dě…?"

No jo, co to chci dělat?! Dlaní stejný ruky, kterou mi nahoře zalehla jeho kudrnatá hlava, mu dole právě hodlám dopřát to, co jemu samotnýmu ze studu a nervozity nejde. Nikdy mě nenapadlo, že bych snad měl mít v ruce cizí penis a teď jsem se už podruhý – jen v průběhu pár hodin – z vlastního svobodnýho rozhodnutí dotýkal mužství svýho teplýho spolužáka. Napřed z důvodů dá se říct záchranářskejch, málem medicínskejch.

A teď?

Kamarádskejch? Charitativních?

Jenom?

Nepromluvilo z hloubi podvědomí ještě něco jinýho? To jsem pak zpytoval ještě spoustu dní. Ale ne, mně z toho přece nestál, ani jsem necejtil nějaký duševní vzrušení, vlastně jsem se spíš musel držet, abych se znovu netlemil a byl aspoň jakž takž seriózní a zas ne smrtelně vážnej. Takže to s největší pravděpodobností bylo z mý strany fakt jen přátelský gesto. V náhlym impulsu podaná pomocná ruka kamaráda, doslova.

Jako… normální to určitě nebylo, zrovna já nejsem z těch, co jsou zvyklý honit v partě navzájem. Tohle bych asi jinýmu klukovi dělat nedokázal. To bylo jenom pro Matyáše a nebylo by to vůbec myslitelný bez toho, jak jsme se dovedli o všem bavit, jak blízkej a otevřenej vztah jsme spolu měli.

No… možná – a proč to nepřiznat – možná v tom bylo i trochu tý zvědavosti á la "když jsem doved udělat dobře Jítě, zvládnu potěšit i jeho?" Taková moje vlastní verze odvěký mužský otázky "tak co, byl jsem dobrej?" Jakože… když už musim uznat, že mám asi kapánek slabý libido, ještě to neznamená, že nemám aspoň zbytky ega :-) Akorát chtíč – aspoň z mý strany – žádnej. Vlastně jsem mu jen chvíli jezdil sevřenou dlaní po penisu tam a zpátky a zas na tom tolik nebylo.

Když to tak vezmu kolem a kolem, moh bych mu třeba při nějakym komicky nepovedenym podání ruky sevřít a držet palec o něco dýl a bylo by to uplně stejný (a při tom, jak se Matymu někdy potěj ruce, by se to i trochu podobalo svou kluzkostí). Prostě… sex i homosex je obojí plus mínus stejná nuda. A ne, ani jedno neni nakažlivý. Určitě ne v tom smyslu, že by se z vás stal teplouš, jestliže takový nejste, ani zčistajasna nepropadnete šukání, když vám to nikdy moc neřikalo.

Taky jsem v první chvíli malinko bojoval s vlastní nemotorností. Myslel jsem si, že budu moct Matyáše jednou rukou hladit na těle a druhou mu stejně systematicky dopřát potěšení dole, ale nemělo smysl hladit ho stejně rychle jako mu ho honit. Nedokázal jsem vyvinout každou rukou jinou rychlost nebo pomalost odpovídající tý který činnosti – jedině pohyb jedný z nich uplně zastavit a tak moje levačka spočívala celou dobu na Matyho hrudníku. Doteď nevim, jestli jsem jen kapánek nešika a nebo je to prostě jedna z těch věcí, co se zdaj jako prkotina a přitom, když si to zkusíte, zjistíte, že to dokáže málokdo…

"Tak tohle určitě dělej, Fílo."

Čtrnáct válcovitejch centimetrů Matyášovejch nervů, krve a topořivejch tělísek skrytejch až na růžovej žalud v obalu ze světlý pokožky se probudilo se vší spolehlivostí. Někde zvenčí a jakoby z pořádný dálky ještě byly slyšet výbuchy rachejtlí a raket největších silvestrovskejch vytrvalců v okolí. Vizuální efekty vší týhle pyrotechniky proskakující tu a tam i přes zatažený záclony byly zajímavej doprovod k momentu, ve kterym Maty se zavřenejma očima a ve slastný křeči sevřel a propnul prsty u nohou a… stříkal.

Tak tak jsem se zpod něj zase vyvlík – Maty usnul prakticky hned, jak se udělal. Boxerkama si ještě utřel svý nadělení z podbřišku, hodil je na zem, uvelebil se pod duchnou a byl tuhej. Hajal spokojeně jak nemluvně. Já šel do fade outu až pár nehorázně dlouhejch minut po něm, se zmatkem v hlavě, pro kterej jsem zapomněl i na ty nevyčištěný zuby.

Bok po boku jsme v manželský posteli po prarodičích Hradeckejch leželi až do rána.

Už ve vší počestnosti.

(Pokračování příště.)

----
soundtrack III. (pro ty, které zajímá, jakou hudbu Filip poslouchá, aby se izoloval od ruchu světa a naladil se na klapání svého příběhu do kláves):

1. Cutting Crew: (I Just) Died in Your Arms Tonight
2. Grammatik: Mam problem
3. Tim Bendzko: Wenn Worte meine Sprache wären...
4. Marlene Dietrich: Lili Marlene
5. Leonard Cohen: Show Me the Place
6. Paktofonika: Priorytety
7. Philipp Poisel: Mit jedem deiner Fehler
8. Greg Holden: Boys in the Street
9. John Denver: Matthew
10. Die Toten Hosen: Europa
11. Zuzana Navarová: Andělská
12. Ludovico Einaudi: Primavera