Můj problém – VIII. Keine Angst

"To máš na sobě celou tu hodinu?"

"Jo," vymáčknul ze sebe Matyáš.

Stál tam, jako když opřete lyže o stěnu v kumbálu, a nemoh se pohnout. Stres, úlek, chvilková paralýza – takovýho něco. Jako když na základce kluk rabiját (jo, přesně ten, co mu úči v jednom kuse řikaj, že roste pro kriminál) zpoza rohu vybafne na spolužačku a ta se fakt lekne: chvíli poulí oči, lape po vzduchu a neudělá krok. U Matyáše se teď k tomu možná přidal i stud, v jaký je trapný rejži a že ho u toho vidim. Asi by si rozkrok zakryl rukama, ale ani vší silou vůle mu to nešlo. Vlastní pazoury mu v tý chvíli prostě vypověděly poslušnost. Visely podél těla, ani sebou neškubly. Zato ty jeho nešťastný oči. A ta hrůza v nich.

"Fílo."

"Neboj, Maty, žádnej strach," těkal jsem očima z Matyášový tváře na jeho pořádně naběhlej klenot – dobrý, ještě mu nemodrá! – a přitom rychle vymejšlel, co s tim, aby ho to nebolelo víc, než je nutný, a abych tomu třeba nedal ještě tuplem na frak (často si řikám, že jsem asi nepřišel na svět dokázat kdovíco, ale bylo by dobrý aspoň nedělat věci horší… heh). Baterka v hračce akorát chcípla, aspoň to.

"Keine Angst," chraplavě prošlo hlasivkama mýho spolužáka.

"Co?"

"Keine Angst… je… žádnej strach… německy," doloval z přiškrcenýho hrdla. Kdybych ho tu neviděl na vlastní oči, tak bych možná ani nevěřil, že když jste takhle strachem zkamenělý, když vůbec nepohnete rukama nohama, že přece jenom zvládnete ňákou tu slabiku vydat. No… Matyáš taky víc slabik spíš chtěl říct, než řek, ve skutečnosti to znělo nějak jako "Ka' A' ža…" a víc jsem toho odezíral nebo tušil, než opravdu rozuměl.

"Ano, dobře, keine Angst, Angst je die, máš tam i správnej člen, dobře, Matyáši," žvanil jsem na volnoběh co možná konejšivym hlasem, i když jsem neměl ponětí, proč sem zrovna teď plete to málo, co pochytal z jazyka Goethova, Schillerova (a – jak by v mnohem sebevědomější chvíli sám cynicky dodal – i Hitlerova).

Nepopíšu vám, co přesně mi probíhalo v hlavě. Nejde o to, že bych nechtěl, holt si to nepamatuju. Musel bych si to celý vymyslet. No… asi bylo jasný, že mu nějak musim píchnout a že to neni ta chvíle, kdy máte kdovíkolik času na rozmyšlenou. Chtělo to akci a já se s vědomim zase tak dvacet třicet centimetrů mimo tělo (přesně ten moment, kdy jednáte na autopilota a přitom máte pocit, jak z lehkýho povzdálí sledujete sami sebe jako nějakou cizí osobu) najednou přichytil, jak klečim s hlavou nehorázně blízko Matyášovýho klína a dotýkám se jeho penisu.

Stejně jako já, měl jsem najednou za podstatný to, co přece bylo viditelný už ode dveří, a sice, že se v rozkroku Maty úplně neholí, ale jen zastřihává. No, já to svý blonďatý málo vlastně ani moc opečovávat nemusim – naštěstí, protože holení je docela opruz – ale kudrnatej Matyáš si i tak užije lazebnickejch chvilek sám se sebou asi víc než dost. No a v tom spočíval celej problém, jak jsem najednou pochopil, aniž doteď vim, co mě vlastně osvítilo.

"Možná se ti do toho jenom zacuchaly chloupky," slyšel jsem se řikat.

Vrznutí schodů na chodbičce v patře mě vrátilo do širší reality kolem.

"Kluci?"

Zuzka. Sakra.

"Máťo? Filipe? Kluci? Jste tu někde?"

Ohlídnul jsem se a cejtil, jak se klika ložnice nepatrně pohnula směrem dolů, jen na ni Zuzka položila ruku. Nevim, jak se v tý chvíli tvářil Matyáš, vyberte si kterejkoli z jeho psích pohledů, na který je mistr, a dosaďte si ho tam po libosti, jako jsem to v mysli udělal já. — Bože, prosím, ať neotvírá ty dveře, prosím! — Ale znáte, jak to chodí: pomoz si sám, teprv pak ti Pámbu pomůže. Tak jsem musel něco říct a doufat, že to Zuzku zastaví.

"Jo, v pohodě, hned jsme dole. Maty si jen schrupnul," lhal jsem. Ani nevim, jestli bez uzardění, ale když před člověkem, kterýmu kecáte, ještě vteřinu dvě nemusíte stát tváří v tvář, jde to koneckonců o chlup snáz, žejo. A ztratit už stejně nemáte co.

"Tak si pospěšte, otevřeli jsme to řecký víno od našich. Aby na vás kapka zbyla," zatrylkovala Zuzka a zase už bylo slyšet, jak skřípnul horní schod, když se vracela dolů.

"Ufffff," vyšlo ze mě, když jsem se otočil zpátky k Matyho problému. Teprv teď jsem ucejtil, jak mi mezitim po zádech stek čůrek studenýho potu a zmáčel košili, a teprv teď jsem si taky uvědomil, že jsem celou dobu nedal ruku z kamarádova péra.

Batoh jsem prve nechal ležet vedle postele, tak mi teď přišel vhod: "Počkej, mám s sebou i nůžtičky z manikúry," vytáhnul jsem je zpod jinejch osohygi-krámů, který jsem si zvyknul na různý výpravy a dovolený tahat místo v neseséru v takovym malym, úzkym penálku, co je vlastně jen na pár pastelek bez nějakýho třídění na patra a zakládání do poutek a ze kterýho jsem akorát vyhodil ten molitan.

"Jenom teď sebou nezačni nějak šít," zacvakal jsem – trochu zbytečně, protože Matyáš dál stál jak prkno – nůžtičkama v ruce, "nerad bych ti ublížil."

Sestříhal jsem mu trošku víc ten porost kolem chlouby a světe, div se, najednou šlo vrchní kroužek celkem v pohodě posunout od kořene. Koule si Maty kupodivu udržuje hladký, takže ty nebyl problém provlíknout varle po varleti zpátky ven. Už šlo jen o to, abych mu ho definitivnim staženim neodřel nahoře. A i to se nakonec povedlo.

To celý – mym příchodem do dveří počínaje, přes infarktový intermezzo se Zuzkou až k definitivní "operaci" – nemohlo trvat víc než pět maximálně sedm minut. Ale nevim, jestli kdy bylo jinejch pět minut, který by nás takhle spojily. Jako spolužáky a kámoše, jak dva komplice, co šli spolu krást koně, jak dva týpky z jedný a tý samý řiti světa, který jsou přes vzájemný odlišnosti vlastně dost podobný magoři a jeden jako druhej je schopnej za svýho kolegu tahat horký kaštany z pece. Nejen by byl – je. A že o tom, co se v ložnici stalo, nebudu nikde mluvit, bylo předem jasný.

Toho těžkýho červenýho s řeckym slunkem v dochuti už pro nás dva zbylo jen na dně, ale Maty se po něm nesápal, celý mi ho přenechal. Nemusel, ale rád jsem si dal a udělalo se mi tak jako hezky teplo a dobře. Zato Matyáš byl ještě pořád schlíplej. Sice se hejbal a na půl huby něco řikal, ale tvářil se jak oukropeček. Jako hošík, kterýmu právě spadly všecky angličáky do kanálu.

Pak do toho přišlo to, co asi dřív nebo pozdějc přijít muselo:

"A vy jako… víš, co myslim… ehm… vy dva kluci jako spolu spíte?" vypadlo z Tondy a nebylo moc jasný, co za tou otázkou je.

Zuzka po něm loupla zlym pohledem v předtuše zbytečnýho konfliktu. To Sářiny oči se naopak soustředily na mě a bylo v tom dost vyčkávání i trochu obav, co odpovim. Možná že ta předchozí řecká voltáž mi dočasně pučila trochu toho šarmu a ostrovtipu a zároveň se to povedlo nějak vybalancovat s loajalitou k mýmu kamarádovi, kterej po tý Tondově otázce zustal s pusou dokořán.

"No, kdybych byl na kluky, tak asi s Matyášem začnu chodit."

Bylo v tom všechno. Jo, mám ho rád. A ne, buzík nejsem, jestli ti jde o tohle. Jen v diplomatičtější verzi, s trochou neurážlivý a útěšný, ba nadějný pravdy pro každýho. Maty si mě přitáh k sobě a najednou zase zářil jak měsíček na hnoji. Viděl jsem ho vůbec někdy takhle šťastnýho?

Zuzka se rozesmála na celý kolo, zatimco Tondovi preventivně zacpala pusu dalšim řezem marlenky: "Teda bratránku, ty máš víc štěstí než rozumu, fakt! Ty bys vážně sbalil nejhezčího kluka v Pečkách!"

Což teda byla věta, která mě zase jednou uvedla do rozpaků a Tondu přiměla k dost žárlivýmu pohledu na svou milou, ale taky ho pro tu chvíli a předtim nadnesený téma dost uzemnila.

"No… dobře, dobře tak," zamumlal. Jestli jsem správně vytušil, co je podle něj dobře, tak snad to, že jednoho teplýho u stolu snese, zato dvě buzny z pětihlavý party už by asi na jeho vkus byly moc.

I Sáře se viditelně ulevilo. A v ten moment mi došlo, že mám zas ten svuj problém, akorát v opačnym gardu. Sára mě zajímala jako osobnost, neměl jsem žádný postranní úmysly. Ale v tu chvíli jsem znejistěl, jestli by si třeba nepřála, abych měl. Já nevim… přijde mi, že objev sexuality, teda to, jak jsme dorostli do věku, kdy sex začne pro většinu lidí hrát zásadní roli, tak to vlastně spoustu věcí zbytečně zkomplikovalo. Najednou se v jakymkoli zájmu o druhou nebo o druhýho tenhle podtext vlastně očekává a já si to někdy nedovedu včas uvědomit a některý náznaky správně přečíst. A jindy mi ani nemusí dojít, že jsem se právě dopustil něčeho, co si takhle může druhá strana vykládat.

Zato když před osmou odjeli Tonda i se Zuzkou (která s náma bez svýho milýho zustat nechtěla, i když do jeho vietnamský rodiny zvaná nebyla) a my tam vlastně zbyli se Sárou a Matyášem jen ve třech, došlo naplno Matymu, že mezi mnou a Sárou beze slova probíhá výměna nějaký energie, který nerozuměl. Překvapilo ho to a dost rozladilo. Takhle jsem ho viděl zatvářit se v Drážďanech, když jsme si vyměňovali kontakt s Radkem z Valentina.

Začal strašně důležitě mluvit o věcech, který jsme si asi uměli představit, aniž by ale pro nás byly nějak podstatný, natož abysme je mohli nějak rozřešit nebo i jen mírně ovlivnit; řikal to jen proto, abysme oba věnovali pozornost beze zbytku jemu.

Vykládal, že v tomhle domku přišel na svět jeho a Zuzčinej děda, co by se odsud za živýho Boha nehnul, a i když to prej byl nějakej drážní expert a kolikrát mu nabízeli flek na uzlu v Kolíně a jednou i na ředitelství v Praze, tak radši denně na kole dojížděl na stanici k nám. Jak prej řikal – a jak se pak i stalo, když už mu bylo přes sedmdesát a když ho i jeho vlastní žena o rok předešla – "odsud já jedině v dřevěnym penálu". Maty mlel dokonce i o tom, jak si sem děda za Gottwalda přived z Jihlavy babičku, jak ta si nemohla na vsi zvyknout a roky jí to trvalo, než se s tim aspoň trochu smířila; jak tu pak vyrůstali dva bráchové, totiž Matyášův táta a Zuzky otec, no a že ty dva se už pár let, co utekly od pohřbů obou prarodičů, nedokážou pořádně dohodnout na tom, jestli stavení prodat, nebo opravit a užívat na léto a na víkendy – nebo jestli třeba jeden druhýho vyplatí a barák bude mít jasnýho majitele: ani jeden se toho nechce vysloveně vzdát, ale ani jeden si to nechce vzít na triko jako svuj další úkol.

Žít trvale se tu už nedá, ne podle toho, na co jsme dneska zvyklý, to by chtělo dost velkou investici. Ne že by si kvůli tomu vjeli do vlasů a rodina kvůli tomu spolu nemluvila, spíš na to napůl nemaj čas a napůl si ho nechtěj najít, takže než to rozseknou, možná dřív chalupa spadne.

"Ale než se to stane, dá se tu občas takhle bejt," dodal Matyáš.

Jo, když jste vcházeli zvenčí, tak jste do nosu nasáli nejen zplodiny z kamínek, ale i slabej závan takový tý marně větraný plísně, kterej vás napřed zarazí, ale za chvíli už ho nevnímáte.

Vydržel to vykládat, dokud skoro neodbíjela dvanáctá. Countdown do silvestrovský půlnoci jsme odpočítali a do novýho roku vstoupili přípitkem takhle ve třech. Spolu jsme taky poslouchali všechny ty dělbuchy, rachejtle a rakety venku. Před jednou hodinou se ale Sára omluvila. Měla neodbytnej pocit, že musí zkontrolovat babičku, a taky chtěla spát ve svý posteli. Proti tomu jde stěží co namítnout.

I Matyáš začínal koncem svýho výkladu trochu zívat, přece jen byl dnešek celkem dlouhej a dost náročnej. K jeho zjevný nelibosti jsem nenechal Sáru odejít jen tak, chtěl jsem jí aspoň v chodbě říct mezi čtyřma očima ahoj. A Sára mě dostala. Svym úsměvem. A takovym jako nečekaně něžnym šibalstvim:

"Tak ahoj, retrívre."

"Retrívre? Už mi lidi řikali lecjak, ale tohle jsem ještě neslyšel," řek jsem pobaveně.

"Víš, babička mívala takovýho velkýho zlatýho retrívra. A já ho jako malá holka mazlila a hladila málem až do vyhlazení. To byl strašně trpělivej pes, strašně hodnej, on věděl, jak na mě naši trpěj. Ty zvířata to cejtěj, že musej ty dětský hry vydržet, že nesměj kousnout a tak…"

"A to jsem já?"

"No, jak tě tu Matyáš odpoledne vítal a objímal a tys prostě stál a držel a čekal, až se vyžije, tak jsem si na to vzpomněla."

"Aha. No… tak jo," culil jsem se jak pako. "Zlatej retrívr ti přeje dobrou noc."

Sára mi vtiskla pusu na tvář a byla pryč.

(Pokračování příště.)