Můj problém – IV. Valentino

Zase já, Filip, ahoj. A nebo hallo? Grüße aus Neustadt! Chtěli jste další pokračování, tak tady ho máte. A mě k tomu. I s celou mou paradoxní existencí: dobrej student s nesmírnou úzkostí z maturity a ze zkoušek vůbec (někdy si říkám, jestli to není to jediný, co mi škola dala), oblíbenej přátelskej samotář (to nakonec fakt vadilo jen pančelkám, spolužákům nikdy), objekt sexuální touhy holek i kluků (kterýmu je přitom celý to běsnění kolem páření a rozmnožování táákhle volný), introvert, co s rozhodností sobě cizí dotáh svýho čtyřprocentního spolužáka, kámoše a ctitele do báru pro teplý, protože ten by to sám nedokázal, jak se mu těsně před cílem rozklepaly kolena. To by se spíš vydal opačnym směrem tak daleko, až by došel z Německa zpátky domu pěšky.

Prostě jestli si někdy připadám trochu neschopnej, tak teď jsem sám koukal, čeho jsem schopnej. A vysloveně čučel, že i Matyáš zná něco jako stud. Teď už to byl ale zase on, rozjetej, nadšenej, uplně zářil, uplně svítil a jako radar očima z každýho úhlu skenoval lokál, ve kterym jsme byli něco po třetí hodině zatim sami s mladym barmanem, a vypadalo to, že něco hledá.

"Chybí ti tu něco, Matyáši?"

"Já myslel… jako… já čekal, že tu to…," koktal.

"To…? Co…?" vyčkával jsem, co z něj zase vypadne.

"No jako…"

"Nechceš si to předtim vykloktat do hrníčku?" bavil jsem se.

"Kluci! Jako. Že tu budou. A to. Že se budou třeba líbat. A mazlit. A tak."

"A mrouskat, co?" dodal jsem.

"Taky," kejval Matyáš horlivě hlavou… ale pak se zarazil. "Teda néé. Nebo… třeba."

Tak proto se pán tolik styděl dovnitř! "Ty seš tele, Matyáši," smál jsem se už nahlas. "Tohle je prostě café bar jako každej jinej. Teda jinej je, to jo. Tim, kdo sem chodí. Ale v normálním baru se taky za běžnejch okolností hnedka nesouloží, to přece musíš vědět líp než já. Nebo kdo z nás tu je větší pařmen?"

"Já vim. Ale stejně, Fílo. Sem doufal v mnohem víc," protáhnul zklamaně. "Myslíš, že je gay?"

"Kdo? Ten kluk za barem? Vim já? Možný to je. Asi pravděpodobnější než jinde. Ale třeba tu je proto, že jinej job zrovna nesehnal. Nikdy nevíš. Holt se ho zeptej, no. Určitě nebudeš první."

"Já myslim, že v takovým podniku musí bejt teplej," spekuloval Matyáš a nijak se netlumil. Nemá to koneckonců v povaze a snad to ani nevadilo, však jsme byli v Německu. Cizinci na vejletě. Svobodný a volný jako kdekoli, kde člověka nikdo nezná; nic ho k ničemu nezavazuje a nic nesvazuje. A kde místňáci neznaj ani jeho řeč. Za těchhle okolností jsem se taky uvolnil:

"Já jen doufám, že nebude mít teplý i pivo," řek jsem, když konečně přicházel k našemu stolku.

"Tak co si dáte, kluci?" Mluvil česky. Než mi to seplo, ještě mi z pusy automaticky vyjelo předem připravený "ich hätte gern ein dunkles Bier, bitte".

"Tmavý máme freiberský, nebo Franziskaner dunkel."

"Tak to druhý," řek jsem, protože to poslední je dycky to jediný, co aspoň vteřinu udržim v hlavě.

"Správná volba. Freiberger bych nenalil ani svýmu psovi, doporučuju bratry Františkány. A kamarád?"

"Já… teda já… to tak nemyslel," koktal Matyáš. "Já jen, že… teda jestli jste mě slyšel, já jen…"

"Slyšel. Ale z toho si nic nedělej. Možná si dávej víc bacha na pusu, tady ve městě je hodně Čechů, i spousta Poláků, který si taky domyslej, o čem se bavíte. Před Rusama, a těch tu jsou taky mraky, před těma už seš možná víc v bezpečí, ale hlasitý komentáře na lidi, na to bacha. Kdekoli na světě, nikdy nevíš, kdo ti může rozumět."

"A jste?" vzpamatoval se Matyáš.

"Čech? No jasně. Co chceš k pití?" vyhnul se nejdřív barman jeho otázce.

"Pro mě světlý."

Matyáš valil bulvy na tu hru svalů pod krátkýma rukávama jeho trička, když před nás stavěl dvě orosený sklenice. "A jestli myslíš, jestli jsem na kluky," obrátil se na mýho spolužáka, "tak tě zklamu. Jsem tu jen na tenhle semestr, já jinak studuju v Liberci na technice, nanovlákna a tak, ale ten erasmáckej příspěvek neni tak velkej, abych si nehledal brigádu. No a spolubydlící zná majitele tadytoho podniku. Tak mě doporučil a on mě vzal. Jinak mám v Liberci přítelkyni a je to s ní na dobrý cestě, taky proto jsem nechtěl nijak daleko, když do mě náš profesor hučel, že ve mně něco je a že bezpodmínečně musim někam ven na stáž," smál se barman. "Ale musim uznat, že bylo dobře, když mě k tomu dokopal. Dost jsem jel v zajetejch kolejích a málem už mě to přestalo bavit, tyhle měsíce mě celkem zrestartovaly a nakoply k dalšímu studiu, možná to pak u nás zkusím i na doktorát."

A potom už na nás neměl tolik času, bar se začal pomalu plnit. Škoda, zrovna bych se ho vyptal na všechno možný. Už dávno ve mně klíčila myšlenka, že bych vypadnul studovat ven. Jako ne jen na semestr, na celejch pět let. Prostě vystoupit z českejch souvislostí, takovej muj soukromej czexit naruby. A co jinýho vzít při výběru do úvahy než jazyk, kterej mi jde po češtině nejlíp…

Zato si k nám přisednul takovej drobnej zrzavej klučina. "I'm Tim, nice to meet you, guys," představil se. Byl z Texasu, prej už mu bylo dvacet, ale vypadal jak u nás sedmnáctiletý. Věděl, že to je v tomhle baru jeho výhoda. Němčina mu ještě moc nešla, a tak se k Matyášově radosti rozvykládal anglicky. Chtěl studovat v Evropě a Sasko si prej vybral z dost specifickýho důvodu. Řikal to nějak takhle: "Můj pradědeček bombardoval Drážďany ze vzduchu, já jedu bomby v teplym podzemí." Co věta, to předem vypointovaná hláška. Asi už se takhle představoval spoustukrát. Jenom doteď nevim, jestli to měl bejt vtip, nebo to myslel vážně. Pravda je někdy taková, že zní jako vtip… A co se zdá jako humorná nadsázka, z toho se může vyklubat holej fakt. Každopádně jsme se dost nasmáli.

Když mi Matyáš tuhle vykládal, že existuje gaydar, tak jsem mu na to řek, že ho má určitě rozbitej, když se bouchnul do mě. Ale tady byl ten radar viditelně ve službě. Tima ani na moment nenapadlo dělat oči na mě, adresátem jeho vtipů a dobrý nálady měl bejt hlavně Maty. Když se zvedal, že potřebuje na malou, zaplul za ním na záchodky Tim ve vteřině. Byli tam určitě dýl, než potřebujete k vyprázdnění močáku, jestli mi rozumíte.

Já mezitím přece jen ještě prohodil pár vět s tím barmanem. Klidně prej mu můžu kdykoli napsat nebo zavolat a poví mi, jak se studuje v Německu. Když Matyáš s Timem vycházeli vysmátý z oný místnůstky, naskytla se jim docela zajímavá podívaná. Jak ve filmu, když se dva potkaj, náhle a nečekaně se do sebe zamilujou, ale hned se musej rozloučit a bůhví, zda se ještě někdy uvidí, mi borec psal na rub účtenky, kterou jsem právě za mě a kamaráda zatáhnul, svý český číslo a fejsbuk Radek Pospíšil.

"Takže Radek. Já jsem Filip," podali jsme si přes bar ruku. Já pak načáral kontakt do ubrousku a koukal, jak buničina vpíjí inkoust z mýho Parkera.

Ale byl už čas vrátit se k našemu autobusu. "Jedem," drknul jsem do Matyáše, kterýmu se vážně těžko odtrhávalo od Tima. Už v tramvaji mi to všechno vyslepičil.

"Víš, jaká je nejerotičtější anglická fráze?" ptal se, když jsme přejížděli most zpátky na Starý město. Tam někde pod náma teklo pod slupkou ledu Labe. Ještě jsem netušil, kam až po něm už zanedlouho dopluju…

"To nevim."

"Hope you don't mind if I ask you a question: Would you like to jerk me off? I'll do the same for you," objasnil mi Matyáš. Sasíci znalí angličtiny se po nás ve voze otáčeli. Chjo, proč musim bejt v takovejch okamžicích s Matyášem dycky středem pozornosti? Ale hlavně že můj kámoš vypadal spokojeně a vystříkaně. A nebo přece jen byl na jeho tváři i stín zklamání? "Byl to rajc. A ještě mi to spadlo do klína jako takovej nečekanej dar. Ale víš co?"

"Do klína, hm… doslova, co? Ne, to netušim, Matyáši."

"Jako bylo jasný, že to je jenom rychlovka, vybití energie, nic jinýho. I když jsme po sobě skočili jak dva testosteroni zrovna vypuštěný z vězení, to zas jo. Ale chybělo tomu to něco. Prostě dvojnásob bych si to užil s klukem, kterýho miluju," podíval se na mě.

"Na to nemysli, Matyáši." Ani nevim, jestli mám mít z takovýho komplimentu radost.

"Hele a co to bylo s tim barmanem?" začal z jinýho soudku. Snad se mu v hlase objevil i náznak žárlivosti. To bylo něco novýho mezi náma dvěma.

"S Radkem, myslíš?" To jsem tomu dal. Jen jsem se tak konverzačně ujistil. Jasněže s ním, s kým jiným. Přitom to znělo jako… jako že mu něco tajim, dělám si z něj celou dobu legraci a koukám taky po klucích, jenže po jinejch. Takovýho něco už se mu určitě s tou jeho bujnou čtyřprocentní fantazií rozbíhalo v hlavě.

"Jen jsme si to… vyměnili čísla. Já bych totiž po matuře chtěl ven. A on ví, jak na to, a rád poradí," vyklopil jsem to.

"Vidiš, to mě mohlo napadnout." Ale bylo vidět, jak to Matyáše bodlo někde v hloubi srdce. Vtělil to do skoro stejnejch slov, jaký šly před chvílí hlavou mně: "Ani nevim, jestli z toho mám mít radost."

V kapse mi zavibroval telefon. Esemeska od Kláry. Ani jsem ji nemusel otevírat, stačilo kouknout na čas a už jsem věděl, že je zle. "Filipe, kde seš? A je tam s tebou Matyáš? Wintrhofka už řádí jak pominutá, Cumbajšpíl ji zatím ještě krotí. Pospěš si." Máme skluz, před deseti minutama už jsme měli bejt všichni na parkovišti. Za to nám sice ještě neujedou, ale těch blbejch keců, co uslyšíme. "Neboj, Klári, už jsme za rohem," datloval jsem zpátky. Na parkoviště u hlavního nádraží jsme doběhli s jazykem na vestě.

"Navrhnu vám třídní důtku, možná i ředitelskou!" vítala nás Winterhöferová svym odpornym ječákem.

"S tim, Lucko, když dovolíš, nesouhlasím," krotil vášně Cumbajšpíl. "Řeklo se sice v pět čtyřicet pět budete všichni zpátky a jedině vy dva, pánové, jste to porušili. Ale to se může stát každému, zvlášť ve městě, kde se nevyzná," bránil nás před ní. "Nicméně za trest každý napíšete třístránkový esej na téma Co jsem dělal v Drážďanech tak zajímavého, že jsem nedokázal přijít včas k odjezdu."

Zdálo se, že i Wintrhofce to nakonec bude stačit. "Ale známkovat je budu já, ty bys byl moc měkkej." V busu to zahučelo. Tak už si tykaj. Wintrhofka s našim třídnim už si tykaj. A on jí řiká Lucko. Panejo. To se jim ten svařáček nějak dostal do hlavy.

Kouknul jsem vyčítavě na Matyáše. Já tak nerad lžu. Tak nerad si něco vymejšlim. A teď budeme muset synchronizovat naší výpověď a to znamená, že hlavně já budu datlit dva obsahem stejný, ale stylem odlišný eseje, který si budu muset komplet vycucat z prstu. Jak nás uchvátila ta a ta památka nebo bůhvíco. Pravdu přece napsat nemůžu. Byli jsme chlastat v knajpě pro buzny a já čekal, až si to Matyáš na hajzlíku udělá s jednim zrzavym Amíkem? To asi ne. Určitě ne. Ne tuhle pravdu. Ne, když to má číst on. A hlavně ona.

A Matyáš? Jen se blbě culil. V autobuse jsem usnul vyčerpánim. Když nás po několika hodinách vítala náruč našeho rodnýho maloměstysu (hodiny na osvícený věži kostela odbíjely devátou večerní) a já se probral, viděl jsem, že ne Matyáš mně svetr, ale já jemu poslintal ve spánku mikinu.

"Tu už nikdy nebudu prát," zubil se můj kamarád a já věděl, že mi je předem odpuštěno.

(Pokračování příště.)

----
vysvětlivky pro ty čtenáře, kteří cizím jazykům moc nedají:

hallo (něm.) – ahoj
Grüße aus Neustadt! (něm.) – Pozdravy z Neustadtu!
ich hätte gern ein dunkles Bier, bitte (něm.) – rád bych jedno černé pivo, prosím

I'm Tim, nice to meet you, guys. (angl.) – Jsem Tim, těší mě, že vás poznávám, kluci.
Hope you don't mind if I ask you a question: Would you like to jerk me off? I'll do the same for you. (angl.) – Doufám, že se neurazíš, když se tě na něco zeptám. Nechtěl bys mi ho vyhonit? Oplatim ti to.

----
soundtrack (pro ty, které zajímá, jakou hudbu Filip poslouchá, aby se izoloval od ruchu světa a naladil se na klapání svého příběhu do kláves):

1. Mike Posner: Buried in Detroit
2. J. S. Bach: Jesus bleibet meine Freude (Kantate 'Herz und Mund und Tat und Leben', BVW 147)
3. Tomte: Was den Himmel erhellt
4. Marta Kubišová: Zdivočelá země
5. Söhne Mannheims: Das hat die Welt noch nicht gesehen
6. Katarzyna Groniec: Tamta kobieta
7. Leonard Cohen: Going Home
8. Hildegard Knef: Ich bin zu müde, um schlafen zu geh'n
9. Záviš: Pocákaná chmura
10. Philipp Poisel: Halt mich
11. Radůza: Lodivod
12. Tomte: Geigen bei Wonderful World