Můj problém – III. Drážďany

Tak jsem tady zas. Filip, těší mě. Však už mě znáte: v kolektivu oblíbený samotář. (Lidi maj v dnešní složitý době vážně divnej vkus, co? Ale díky Bohu za to.) Maturant, slušňák, asexuál. S nehoráznym sex-appealem, vyznal mi tuhle Matyáš, muj teplej spolužák. Matyáš, kterej začal systematicky narušovat moji letitou splendid isolation, do který se pořádně nedokázal vlámat nikdo předtim. Matyáš, fajn kámoš a hlavička, což se při přepadovejch písemkách cení.

No… o čem psát dneska? Mám vám snad vyprávět o tý trapárně, jak jsme spolu prezentovali náš úkol? A to jsem si řikal, že jsem to napsal dost jednoduchý a zároveň blbuvzdorný. Jenže Matyáš se navrčel tak půlku a ve zbytku se rozhod improvizovat, aby to nějak zachránil. Němčina je snad jediný, co mu pořádně nejde, protože na to kašle a takový fajnový detaily, jako je rozdíl mezi "ein Freund" a "mein Freund", to je holt pod jeho rozlišovací schopnosti. A tak mě přede všema bezelstně prohlásil ne za svýho kamaráda, ale za svýho přítele, a pak to zabil uplně, když chtěl říct, že se se mnou rád baví, a vypustil z pusy trochu kostrbatý a každopádně dost dvojznačný "ich habe gern Spaß mit Philipp". No museli byste nás vidět. I Cumbajšpíl měl co dělat, aby udržel poker face. Myslim, že když se odvrátil od tabule k oknu, ani se tak nechtěl praštit do čela stylem Bože, za co mě trestáš! jako si spíš potřeboval setřít z očí slzy smíchu. (Ale to bych musel sedět ve svý lavici, abych si moh bejt jistej.)

Si asi umíte představit, že pár dalších dní celá třída žila narážkama na to, jestli jako jsme pár a kdo je mamka a kdo taťka. Chjo. Fakt by se mi někdy hodilo umět změnit skupenství a stát se párou… a nebo umět tak splynout se stěnou! Umim tak leda zrudnout ve tvářích. Zato Matyáš, ten si ty plky neskutečně užíval a ještě přitápěl pod kotlem. A dycky hned kámoši, nic ve zlym, do smrti dobrý v jeho oblíbenym tělesnym podání – kolínko na kolínko, ruka na mejch zádech a… taky jeho rty nehorázně blízko mýho ucha a horkej dech, kterym šeptal:

"Promiň, Fílo. Promiň. To je přece sranda, Fílo, dyť víš. Že to víš? Řekni, že jo."

Ale tak… kdyby nešlo taky o mě, tak klidně řeknu, že byl vtipnej. Jenže… bylo to i o mně! No hlavně, že mě před nikym neprohodil. Ovšem mokrý ucho kvůli tomu mít nemusim, ne?

A taky štěstí, že záhy zase všechno utichlo s tim, jak se blížily listopadový čtvrtletky ze všeho možnýho. Ve fyzice se mi vážně hodilo, že ji ve srovnání se mnou chápe na úrovni inženýra NASA a neni skoupej mi nenápadně pošoupnout papír s řešenim. Takže jsem to s extrémní hrůzou z odhalení vobšleh jednim dlouhym, ale bleskovym tahem Parkera, co jsem loni dostal od Kláry. Od Kláry, ke který jsem nedokázal nic cejtit. K narozkám, který neslavim. Heh, někdy si tak uvědomim tu hromadu paradoxů, který ovládaj muj život, a skoro si připadám, jako bych si celou svoji osobnost vymyslel.

Jenže pak přišel prosinec… a Cumbajšpílovo "Also, meine liebe Klasse," kterym se nám chystal něco oznámit. "Každou maturitní třídu s němčinou je na naší škole zvykem brát do Vídně nebo do Drážďan na Vánoční trhy. Bude to jednodenní výlet, ráno tam, navečer zpátky. Se mnou a s vámi pojede kolegyně Winterhöferová." Třídou zahučelo, Wintrhofku jsme neměli rádi. "Ale protože jsme oba už ve Vídni i v Drážďanech několikrát se studenty byli, tak jsme se zatím nedohodli, kam jet letos. A kolegyně Winterhöferová souhlasila, že když jste navíc přímo moje třída, tak to rozhodnutí necháme na vás."

"Jakej je v tom rozdíl?" zeptal se někdo.

"Že za ten výlet a jeho přípravu přebíráte spoluzodpovědnost," ani nemrknul Cumbajšpíl.

"Já myslel, jakej je rozdíl mezi Drážďanama a Vídní." Aha, to se ptal fotbalista Jakub.

"Geograficky vzato je to od nás, de facto z předměstí Poděbrad, obojí zhruba stejně daleko, Drážďany možná o kousek blíž, cenově by to do Vídně a zpátky bylo nanejvýš o takových sedmdesát osmdesát korun dráž na osobu za autobus, čili tak o tři eura," rozvykládal se Cumbajšpíl a celou hodinu kanil ty svý rozumy, tentokrát česky, protože to vzal jako třídnickou hodinu.

Já měl jasno. Vídeň, samozřejmě. Romantika starýho mocnářství, město, který bylo i naše hlavní, poctivě stavěný starý baráky, všechny ty kavárny plný novinářů a literátů před sto a více lety, když ještě tištěný slovo něco znamenalo… Zasnil jsem se. Co jsou proti tomu vybombardovaný Drážďany.

"Drážďany mě vzrušujou už tim, jak se jmenujou," vytrhnul mě z denního snění proud horkýho vzduchu, kterym mi Matyáš už zase šeptal do ucha. "Pozor, Fílo, už hlasujem."

Tak jsem zved ruku. Pro Drážďany. Rozhodující hlas. Kurva fix. To se snad může stát jen poslancům ve sněmovně. A pak mně, samozřejmě. "Já už se bál, že budeš chtít do Vídně, jak tě znám," zářil Matyáš radostí… a jako pes, když vítá pána, mi ze samý lásky to ucho olíznul! Jakože… přede všema! Asi si toho nikdo ani nevšim, jakej byl ve třídě zrovna bugr. Ale stejně.

"To přeháníš, ne?!" zasyčel jsem. Tohle už mi totiž vůbec nebylo příjemný.

No, nakonec jsem se s tim nějak srovnal. Teda ne s Matyášovym chovánim, to mě asi dycky bude zarážet, ale trápit se tim nemá cenu, každej jsme ňákej. Myslim tim, že jsem se smířil s těma Drážďanama. Dal jsem si jeden večer a noc trošku webový lázně a progůgloval jsem, co šlo. Takže jsem měl jasno. Až tu bude den Dé, hodina Há a my dostanem odpoledne (po všech těch povinnejch Zwingrech a jinejch Sehenswürdigkeiten) dvě a půl hodiny rozchod po městě a všichni budou nakupovat dárečky a blemcat sem a tam po jediný nákupní třídě v centru, já ujedu žlutou tramvají po mostě přes Labe na Neustadt. Do čtvrti plný bohémů, kumštýřů, přistěhovalců, který mě nijak extra neserou, a všech možnejch jejich etnickejch šnelimbisů i regulérních restaurací, ale i mladejch Němců, co jsou těsně po škole a zakládaj svý rodiny, a taky bary a kavárny a drobný krámky, třeba s trekingovym vybavenim, ale hlavně s knížkama a muzikou a tak. Začal jsem se na ten vejlet těšit a to ráno nemoh dospat, i když jsme měli vyrážet od školy už někde po půl sedmý.

Je jasný, kdo si ke mně v autobuse přisednul, kdo mě hned nakazil svym smíchem a kdo si – na rozdíl ode mě – cestou na hranice ještě zdřímnul a nežinýroval se použít mý rameno místo polštáře. Trochu nepohodlný, ale když mu to udělá radost… já zas ocenil, že je aspoň chvíli zticha. Čet jsem na mobilu jednu knížku a doufal, že mi Matyáš ve spánku neposlintá svetr.

Nevim, jestli mě víc zničilo těch pár hodin v autobuse, nebo pevně naplánovaný šourání se krok sun krok od jednoho plátna ke druhýmu v tý obrazárně. (V testech osobnosti bych asi zaškrt, že jsem kulturně založenej, ale víte co, samotnýho by mě nenapadlo courat zrovna po galeriích, no… jako nic proti, ale daleko spíš pracovně kvůli nějakýmu článku než vysloveně z vlastního zájmu; každopádně když zkouknete za dopoledne dvě stě obrazů, definitivně se vám před očima rozmažou a slijou v jednu velkou patlanici. A celkovej dojem, kterej to ve vás zanechá, je nejspíš uff, nie wieder!) Takže když jsme pak konečně dostali čas sami pro sebe, měl jsem pocit, že se nedoplouhám už nikam. Venku mě ale trošku nabudilo Kaffee zum Mitnehmen za euro pade a osvěžil pověstnej drážďanskej holomráz, tak jsem si utáhnul šálu na smyčku kolem krku, dopnul kabát až nahoru a jal se porozhlídnout po existenci nějakýho toho tramvajovýho ostrůvku.

Až na Neustadtu jsem si uvědomil, že je něco jinak než poslední dobou. Pak mi to došlo: neměl jsem Matyáše za prdelí. Nevěděl jsem ani, kam se poděl nebo kde jsem mu já zmizel (Zwingrem mě ještě celou dobu věrně pronásledoval), ale… bylo to skoro opojný! A zároveň jsem se cejtil trochu provinile za to, že mi dělá takhle dobře bejt zase jednou chvíli sám. Jsem vůbec schopnej aspoň kamarádství? mrzel jsem se. A nebo takhle, Filipe, domlouval jsem v duchu sám sobě, zkus si užívat, že máš radost, a je jedno z čeho, když tim nikomu neškodíš. Je ti devatenáct, proboha. Nenech se ještě dneska ovládat vychovatelkama z družiny a jejich kecama o tom, že kdo se straní kolektivu, tak je nějakej divnej a zaslouží si černej puntík.

Vlastně jsem se právě nikoho a ničeho nestranil, když jsem coural novýma ulicema, koukal na nový lidi, sledoval přes výkladní skříně provoz v natřískanejch kebabárnách, za rohem zas čuchal z větráku od indický restaurace poctivý karí (který je u nás málokde k mání) a hned vedle se na chvíli zaposlouchal do populárních rytmů z kubánskýho baru. A nebo když jsem na Martin-Luther-Platzu na chvíli zašel do evangelickýho kostela a otevřenýma dveřma do sakristie koukal na skupinku mladejch Afričanů, co zrovna zpívala, tančila a hrála nějakou tu "bohoslužbu po svým" (docela divočina proti tý naší nudě).

Ale chtěl jsem ještě prošmejdit nějaký ty antikvariáty a pak si možná někde sednout na jedno plus něco na zub. Tak jsem přestal zírat, otočil se na patě a na schodech před kostelem vrazil… do Matyáše.

"Co ty tady?"

"No… myslel jsem, že se pomodlim," povidá Matyáš.

"Nevěděl jsem, že seš věřící."

"Nejsem."

"A… aha. To… dává smysl," hledal jsem v jeho tváři nějakou známku toho, jestli si dělá srandu nebo o co mu vlastně jde. Ale nebyla tam žádná potměšilost, spíš až vážnost. To mě zarazilo.

Podíval se mi do očí a dlaň pravý ruky v černý prstový rukavici mi přes kabát přiložil někam nad srdce. Nevěděl jsem, co to má znamenat. Další projev jeho lásky? Nejspíš ne, bylo to jiný než jeho standardní ochmatávání. Snad gesto otevřenosti, upřímnosti a důvěry? Čertví, já určitě ne.

"Tobě to řeknu, Fílo."

"Ehm… nějaký tajemství? Nemusíš, jestli nechceš."

Ukázalo se, že i Matyáš gůglil. Na Neustadtu jsou krom toho všeho, o čem už jsem dopředu věděl, asi tři podniky pro gaye, lesby a ještě specializovanější labužníky. Dva z nich otvíraj až večer a jedou do rána. Třetí je kavárna v Jordanstraße, která přijímá hosty už odpoledne. Má takový trapně stylový a stylově trapný jméno Valentino. Přesně tam bych asi nešel už kvůli názvu, i kdybych byl na chlapy jako on. Matyáš se tam vypravil.

"Tak pročs tam nedošel a jdeš se místo toho modlit? Nějaký osvícení cestou, nebo co?" dobíral jsem si kluka, kterej mě podle všeho opravdu miloval, zatímco já zjevně víc miloval chvíle, když jsem mu zmizel z dohledu.

"Néé," rozřehtal se Matyáš, "já myslel, když jsem viděl ten kostel, že se jako pomodlim za kuráž a pak to třeba zvládnu."

"Co?"

"No… já jako razil do toho Valentina, ale jak jsem byl u dveří, tak jsem… no… prostě jsem jako nenápadně šel dál. Jsem se to… styděl," sklopil Matyáš oči.

"Cože?! Matyáši, neser! Ty, jo? Ty že se stydíš? Ty, kterej mi klidně olízneš ucho ve třídě plný lidí? Unglaublich! Hele, v tomhle ti nepomůže modlení, aspoň myslim." Nešťastně se na mě podival.

Rozhod jsem se bejt kamarád, i když se mi pomalu rozplýval sen o voňavejch starejch knížkách a klidnym pivku nebo gintoniku někde poblíž. Ale nejsem já zvyklej právě na tohle? Že se moje sny rozplývaj? A neni právě tohle život? "No, když už tu jsme a kdyžs mi tohle řek, tak se nebudu dívat na to, jak tu do večera trotlíš kolem bloku a pak letíš zpátky na parkoviště a nic. Poď!"

Čapnul jsem svýho teplýho spolužáka za paži a do tý duhový kavárny ho doslova dotáh. Dovnitř jsme vešli ruku v ruce…

(Pokračování příště.)

----
vysvětlivky pro neněmčináře:

ein Freund – (jakýkoli) kamarád
mein Freund – můj přítel (v intimním smyslu)
ein Freund von mir – můj kamarád, přítel (bezpečná formulace, chcete-li zdůraznit, že je někdo váš dobrý osobní přítel, nikoli však intimní partner)
ich habe gern Spaß mit Philipp – mám rád (společnou) zábavu s Filipem (lépe: ich unterhalte mich gern mit Philipp) / rád si s Filipem "zašpásuju" (nepokrytá sexuální narážka)
ich rede gern mit Philipp – (zcela neutrální formulace, pokud chcete říci) rád si povídám/bavím se s Filipem
Also, meine liebe Klasse… – Takže, moje milá třído…
Zwinger – Zwinger, proslulá drážďanská obrazárna
die Sehenswürdigkeit, die -en – pamětihodnost, -i
šnelimbis, der Schnellimbiss – rychlé občerstvení
nie wieder! – nikdy víc!
Kaffee zum Mitnehmen – káva s sebou, coffee to go
Martin-Luther-Platz – náměstí Martina Luthera (s evangelickým kostelem)
Jordanstraße – ulice v drážďanské čtvrti Neustadt (Nové Město)
Unglaublich! – (To je) neuvěřitelný!