Stopař 2

Richarda probudila dunivá rána. Chviličku zmateně přemýšlel, co mohlo spadnout. Pak mu to zapálilo, kluk. Jedním okem mrknul na budík, za pět minut sedm. Pak už spěchal zjistit, co se děje. Otevřel dveře, v tu chvíli si uvědomil, že je chtěl nechat otevřené a proč je zavřel. Styděl se.

Za dveřmi našel na zemi kluka, který se snažil postavit. Snažil se hezky, ale marně. Měl nohy jako špagety, prostě ho neunesly.

„Hele, co tady podnikáš za manévry, mladej?“

„Já… čůrat.“

„Aha, tak pojď.“ Richard ho uchopil v podpaží a v podstatě donesl do koupelny. Postavil ho před záchod. Chlapec sklonil hlavu a chtěl si stáhnout kalhoty, když si uvědomil svůj nestandardní úbor. Obrovský pyžamový kabátek a nic. To ho, jemně řečeno, silně rozrušilo. Začal sebou cukat ve snaze se vytrhnout z Richardových rukou a málem se mu podařilo spadnout hlavou do záchodové mísy.

„Klid. Co se mrskáš? Chceš se přerazit?“ Trpělivostí náš milosrdný samaritán opravdu neoplýval.

Kluk se opět pokusil vymanit z jeho rukou.

„Mladý muži, uklidněte se. Já nejsem kanibal, nemám chuť na váš brzlík. A pokud se bojíš o svůj dozajista roztomilý zadeček, tak věz,“ přešel Richard opět do tykání, „že o něj zájem nemám. Na to ti vpředu něco přebývá a něco chybí. Posadím tě na záchod a přinesu ti suché pyžamo, jsi zpocený jako myš. Je dobře, že se potíš, sice nevím proč, ale babička říkala, že se vypotí nemoc z těla, nebo co.“

Richard odcházel z koupelny.

„Jo, ne abys zamykal dveře. To bys mě naštval,“ zamračil se Richard, když viděl vyplašené těkající oči kluka. Vypadal, jako by hledal, kam se schovat. „ Vyrazil bych je a pak bych se fakt nasral, jsou to moje dveře, docela jsem k nim přilnul.“ S tím odkráčel pro nový apartní noční obleček. Dám mu i kalhoty, sice bude tahat půl metru nohavic po zemi, ale bude se cítit lépe, říkal si.

Pak ho napadlo, že když je tak propocený, bude asi potřeba převléknout i postel. Vybral tedy povlečení a šel do pokoje pro hosty. Rozsvítil, protože noční světýlko neposkytovalo dostatek světla pro tak náročnou operaci a svítání se ještě nedostavilo, nebo dostavilo, ale přes nízké tmavé mraky dosud nezvítězilo nad tmou.

Uchopil pokrývku a strnul. Krev. Na prostěradle byly šmouhy od krve, některé už zaschlé, ale některé dosud čerstvé. Pak se uklidnil, té krve nebylo mnoho, snad nějaká odřenina, které si včera při koupeli nevšiml. Když si vybavil tu koupel, cítil se nepříjemně při vzpomínce na to, co při tom cítil. A sakra, bylo to tady zase.

Násilím se zklidnil, převlékl postel a vydal se pro kluka do koupelny. Nejprve mu tam podal přes pootevřené dveře pyžamo. Ze záchodu na ně dosáhl.

„Chceš pomoct, nebo to zvládneš sám?“

„Zvládnu.“

Po chvíli šramocení se ozvalo: „Nezvládnu, prosím, pomozte mi.“

Kluk seděl na záchodě, vršek měl oblečený a kalhoty na půl žerdi. Evidentně se nedokázal sám postavit.

„Já tě nadzvednu a ty natáhneš kalhoty,“ domlouval kooperaci Richard. A jak řekl, tak učinil. Potom už bez dalšího dohadování vzal kluka do náruče a odnesl do čisté postele.

„Lež, připravím snídani,“ s tím se odebral do kuchyně.

Nejprve zatopil ve velkých kachlových kamnech a roztopil i kamna v chodbě, ta měla za úkol vyhřívat zbytek domu. K ránu, když vyhasla, přebraly tento úkol přímotopy.

Uvařil čaj. Pro kluka ten z lipového květu (s podbělem a s medem), to má hajzlík za všechny starosti, ten lipový květ vypije, i kdybych mu měl nalít do chřtánu. Pak se zamyslel, snadno stravitelné a výživné, říkal Martin. Banány a jogurt! Jako prémie je to i bezpracné.

Na noční stolek položil čaj, talíř s banány a jogurt se lžičkou. Kluk se hned natáhl po hrnku.

„Děkuju.“

„Nemáš za co. Jo víš o tom, že ti teče krev?“

Kluk sebou trhnul a vylil čaj na peřinu.

„Do prdele.“ Richard z něj stáhl zmáčenou pokrývku. Kluk se vyděšeně stáhl na druhý okraj postele a stočil se do klubíčka.

Prostěradlo bylo opět od krve, ne moc, ale o to víc byl znečištěný zadek pyžamových kalhot. Richarda to polekalo, co polekalo, byl vyděšený.

„Co se ti stalo?“

„Nic.“

„Jak nic? Krvácíš ze… ze zadku.“

„Ne.“

„Jak ne, vždyť to vidím.“

Kluk seděl v nejvzdálenějším rohu postele, kolena přitažená k bradě, nohy si tiskl na hruď, upíral na něj vykulené oči a mlčel. Vypadal jako sova. Jako malá blonďatá vyděšená sovička. Vlastně moc roztomilá sovička. Néééé. Co mě to napadá? Jsem blázen, totální magor. Richard zafuněl a odkráčel. Za chvíli se vrátil, hodil přes kluka svoji peřinu a šel nalít další čaj. Mokrou pokrývku svlékl a přehodil přes bidlo u kachláků, které se už pomalu rozehřívaly.

„Vypij to, nic už prosím tě nerozlívej, nemám nekonečné množství peřin.“

„Promiňte,“ kuňknul kluk a hrnek nesl k ústům velmi opatrně.

Z něj asi nic nedostanu, pomyslel si Richard a jal se konat.

„Ahoj, Martine. Můžeš se tady, prosím tě, stavit?“

„Je mu hůř? Ještě se neprobral?“

„Ne. Totiž, probral se, asi mu není hůř, ale krvácí. Krvácí ze zadku.“

„Jak moc?“

„Nevím. Trochu. Ráno měl špinavé prostěradlo a teď zase i kalhoty od pyžama.“

„Jedu tam. Ty ho nech na pokoji. S tvým jemnocitem bys ho vyděsil tak, že by vypustil duši. Nech ho v klidu. Buď nějak užitečnej. Něco uvař.“

Martin dorazil právě v tu chvíli, kdy se začínal vařit základ slepičí polévky z kuřete. Richard odtáhl hrnec, aby vývar jenom slabě probublával, a hnal doktora za pacientem.

Když vkročili do pokoje, kluk si přitáhl Richardovu peřinu až k bradě a tiše na ně zíral.

„To je doktor, nevím, jestli jsi ho včera zaregistroval,“ mávl Richard rukou směrem k Martinovi. „Podívá se ti na to… na to krvácení.“

„Ne,“ zašeptal chlapec a peřinu si povytáhl až pod nos.

„Jak ne, prostě se ti na to koukne,“ Richard přikročil k posteli a uchopil peřinu.

„Neeee!“ to už kluk zaječel a zase se odtáhl.

„Hele mladej, krvácíš mi tady do mojí postele, buď se ti na to podívá, nebo si běž krvácet jinam. Třeba k tetě do Vrchlabí.“ Richard zvýšil hlas, ne že by přímo řval, ale skoro.

Chlapcovy oči barvy whisky se zalily slzami.

„Richarde!“ Martin natáhl ruku a pokusil se Richarda odsunout od vyděšeného kluka. Pokusit se odstrčit Richarda bylo asi tak snadné jako stěhovat almaru, almaru plnou dlažebních kostek. Ovšem Martin byl na takové stěhování právě ten pravý. Byl stejně vysoký jako jeho soupeř, jen ještě rozložitější. Nakonec ho dostrkal ke dveřím a vyšoupl ven z pokoje.

„Neruš lékaře při výkonu povolání,“ s těmi to slovy mu zavřel dveře před nosem.

V kuchyni Richard těžce dosedl na lavici u kamen. Co jsem si to jen navařil, pomyslel si. Proč mi na tom malým smradovi záleží? Nerozjímal dlouho. Nachystám doktorovi aspoň něco na zub, když už jsem ho sem v sobotu tahal. Na plech do trouby dal rozpéct domácí škvarky, na stůl připravil chléb, nakládané okurky a sůl. Právě když zaléval čaj v konvici, neděste se, žádný lipový květ, žádný podběl, poctivý černý čaj, přeci nebude terorizovat kamaráda, vrátil se do kuchyně i Martin.

„Tak co? Co s ním je?“

„Opakované znásilnění. To krvácení jsou jenom drobné lacerace ve sliznici konečníku a představ si, měl tam velkou třísku, právě proto to pořád lehce sáklo, jak se při pohybu viklala. No pak udělal bobek a to se pohnula, proto to ráno teklo víc. Je venku a bude to dobrý.“

Richard na něj zmateně hleděl: „Třísku… měl v prdeli třísku… jak…“

„No co myslíš jak. Násada od koštěte, to mi řekl.“

„Znásilnění… Do prdele kurev sedum. Do čeho jsem se to zamotal? Proč jsem ho jen z té silnice sbíral?“

„Asi proto, že jsi slušný člověk. Když někdo potřebuje pomoci, prostě to uděláš, nepřemýšlíš nad tím.“

„Co teď s ním budu dělat?“

„Co bys dělal? Nic s ním nebudeš dělat. Především ho přestaneš děsit. Budeš krotit svůj temperament, zjistíš, co je zač, a postaráš se o něj. Pořád je parádně nachlazený a vyčerpaný. Necháš ho uzdravit se, nebo ho dopravíš domů. Pokud má nějaké doma.“

„Hmm. Dej si škvarky, jsou teplé.“ Krásně křupavé zlatavé škvarky sesypal z plechu na nahřátý talíř a přistrčil svému hostu. Ten hlasitě začenichal a už se natahoval po chlebu.

„Hele, zatímco se budeš živit, zajedu si pro zvěř. Nechal jsem je před odjezdem u Šafránků, nevěděl jsem, jak dlouho budu pryč. Tak mi na něj dohlídni, ať sebou zas neflákne jako ráno.“ To už si natahoval svetr.

„Vezmi si bundu, furt tam leje, ať nekurýruju ještě tebe.“

„Ano, mami.“ A byl pryč.

Asi za hodinu byl zpět. Otevřel zadní dveře a z auta vyskočilo cosi jako béžový medvěd a hned za ním menší šedý velice chlupatý tygr. To byli Ronald Reagan, potomek matky bernardýna a otce španělského mastina, a Winston Čičil, dvanáctikilový mainský mývalí kocour. Martin vyšel ven, pozdravil se se čtvernožci a pomohl vyndat klece se slepicemi.

„Hele, ty máš kohouta.“ Byl to krásně zbarvený veliký vlašák.

„Co bych neudělal pro štěstí svých slepic. To je Berija.“

„Cha, Berija? Proč?“

„Je to stejná svině, sexuální maniak a taky špatně skončí. Budu mu Chruščovem.“

V tu chvíli kohout Richarda silně klovl do ruky, do té odřené ruky a trefil se dobře.

„Svině! Měl bys vědět, že recept na kohouta na víně už mám.“

„Pojď dovnitř. Ošetřím ti válečná zranění a pojedu. Jo v tom všem jsem zapomněl na to málem nejdůležitější. Kluka jsem ještě jednou poslechl a to, co slyším, se mi moc nelíbí, dostal antibiotika. Dohlédni, aby je bral. Má to po dvanácti hodinách, první dávku už dostal a druhá může být dřív. Doporučuji v osm hodin, to je přijatelný čas jak ráno tak večer. A zatím ho moc nevyslýchej, rozrušilo by ho to a vyletěla by mu teplota.“

Právě když Richard dodělal polévku, pokrájel do ní obrané maso a ochutil hrstí zmražené pažitky, ozvalo se z pokoje nesmělým hláskem: „Pane…, pane!“

Vstoupil mezi zárubně a zastavil se, nechtěl chlapce zase vyděsit.

„Prosím, mohl byste mi pomoci do koupelny?“

Když vyřídili, co bylo nutné (s Richardem bezpečně za dveřmi), a uložil kluka na postel, natáhl k němu ruku: „Já jsem Richard Berger.“

Jak tu ruku prudce natáhl, chlapec zajel jako blesk pod peřinu.

Polekal jsem ho, do háje. „Když jsem byl malý, představoval jsem se Uichaud Beugu,“ plácal, aby ho uklidnil. Lhal, Richard nikdy s nikým cizím jako dítě zásadně nemluvil, tudíž se ani nikdy nepředstavoval. „Táta byl velký obdivovatel Wagnera, tak mne po něm pojmenoval.“

Chvíli na něj nechápavě koukal a pak: „Vágner? To je ten… divnej s knírem?“ reagoval chlapec.

Teď se pro změnu díval zmateně Richard. Divnej s knírem? Pak mu začalo svítat. „Ty myslíš Karla Vágnera, co vypadá jako německý pornoherec z osmdesátých let.“ Pak se rozchechtal. „No to by tátu kleplo, kdyby to slyšel, nebejt už po smrti. Ne, myslel tím Richarda Wagnera, německého hudebního skladatele z devatenáctého století. Opery a tak…“

„Promiňte,“ roztomile se červenal.

Roztomile? Fakt jako roztomile? Kape mi na karbid, pomyslel si Richard.

Pak se kluk vzpamatoval a natáhl ruku: „Lukáš Mašš…ššš…“

Ššš ššš ššš hů, mašinka nejspíš, smál se v duchu Richard.

„Mašek,“ dokoktal kluk.

Jo to určitě. Vůbec neumí lhát. „Tykej mi,“ na to Richard a konečně si potřásli rukama.

„Donesu ti polévku a čaj.“

„Ten čaj je moc dobrej, děkuju.“

Tak dobrej jo? Člověk se chce pomstít lipovým čajem a on na to dobrej. Musím přitvrdit, asi na něj vytáhnu směs přeslička-puškvorec.

Velká miska polévky se spoustou masa a zeleniny v klukovi jen zahučela, až se Richard bál, aby z něj ještě rychleji neemigrovala. Po jídle se položil se zavřenýma očima a Richard se odebral do pracovny. Měl v plánu vědecký výzkum. Ten spočíval ve zhlédnutí porna. Ovšem ne jen tak ledajakého porna, ale gay porna, aby si ujasnil svoje pocity. Pevně doufal, že to je jen nějaké momentální pomatení smyslů a vše se srovná do starých kolejí.

Pečlivě vybral tři videa, odhodlán je shlédnout od začátku do konce. Své předsevzetí nedodržel, občas přeskočil pár minut. Bylo to příliš nudné. Nicméně mohl spokojeně konstatovat, že se žádné vzrušení nedostavilo. Opravdu nedostavilo? A co když se ten štíhlý blonďáček nechal mrdat od toho nabušeného týpka a tak vzrušeně u toho hekal a vypadal, že si to náramně užívá. V tu chvíli chtěl zalovit v kalhotách. Tak dobrá, mírné vzrušení, ale nic přesvědčivého. Prostě nejsem gay, říkal si Richard. Došel k závěru, že po splnění tak těžkého úkolu má nárok na odměnu. Pustil si tedy porno, normální heterácké porno. A nic. Reagoval na ně ještě méně než před chvílí. To byl vážný problém, ne že by Richard viděl své životní poslání v sexu, ale měl ho rád. Doufal, že je to z únavy nebo z rozrušení nezvyklou situací. Raději na to nemyslet. Myslel na to tudíž neustále, jak chcete na něco takového nemyslet.

Byl čas zkontrolovat pacienta. Lukáš byl vzhůru a štrachal se z postele. Přikročil k němu a podepřel ho. Do koupelny už Lukáš došel jen s mírnou oporou. Bylo mu lépe, ne příliš dobře, ale proti včerejšku to byl velký pokrok.

„Máš chuť něco sníst? Martin říkal, že tě mám opatrně vykrmit.“

„Mohl bych dostat ještě trochu polévky? Byla výborná.“

„Nechceš něco vydatnějšího?“

„Ne, děkuji, bojím se, že bych to nezvládl.“

Když Richard odnášel prázdnou misku od polévky, zeptal se: „Můžeš kočky?“

„Jako jíst?“ vytřeštil oči Lukáš.

Opět ho rozesmál. „Ne, myslel jsem tím, jestli je máš rád a jestli na ně nemáš alergii.“

„Aha. Mám rád kočky, mám rád všechna zvířata. Tedy až na komáry a tak.“

„Čičil! Kocoure, kde seš?“ zavolal Richard. Vzápětí nato důstojným krokem přikráčel Kocour. „To je Winston Čičil alias Kocour, původně se jmenoval Churchill, ale neujalo se to,“ představil ho.

„Jů, ten je krásnej a velkej,“ zíral na něj Lukáš. Po pravdě adjektivum velký bylo pro popis Kocoura naprosto nedostačující. Obrovitánský by odpovídalo lépe. „Může do postele?“ zeptal se.

Richard s úsměvem pokývl.

„Čiči, pojď ke mně,“ poplácal Lukáš rukou na postel.

Kocour na něj chvíli zkoumavě hleděl a pak se jedním velikým ladným skokem přenesl na peřinu. Chvíli po něm přecházel a pak se začal hlavou otírat o jeho ruce a krk. Potom spokojeně ulehl na Lukášův klín a nechal se hladit.

„Tak jo, až ho budeš mít dost, tak ho vyhoď, on to chápe a někdy se i nechá. Já jdu připravit něco k večeři.“

Když přišlo na mytí před spaním, Lukáš se již v koupelně obsloužil sám a sám i došel do postele. Richard se cítil podivně oloupený. Těšil se, že bude mít legitimní důvod dotýkat se toho hladkého těla. Neměl.

Odebral se s knihou do postele, moc se na čtení nesoustředil, přemýšlel o svém hostu. Moc se chtěl dozvědět, kdo mu ublížil. A moc chtěl tomu někomu ublížit ještě víc. Usnul.

K půlnoci ho probudil úzkostný výkřik. Vyskočil z postele a běžel k Lukášovi. Ten ve světle noční lampičky vyděšeně mžoural a rozhlížel se po místnosti.

„Co tě polekalo? Špatnej sen?“ a usedl na okraj jeho postele.

„Já… já nevím, asi,“ a rozplakal se.

Richard nevěděl, co má dělat, jak ho utišit, ten pláč mu velice vadil, ne vadil, jakože ho štval, ale dotýkal se ho, bolel ho. Přesedl si vedle něj a opatrně ho objal kolem ramen. Chvíli ho kolébal a poplácával a nevěděl jak dál. Lukáš popotáhnul. S tím může něco dělat. Došel pro kapesníky a zůstal rozpačitě stát u postele. Už se chtěl odebrat do své ložnice, když k němu Lukáš vzhlédl: „Můžeš tady ještě chvíli zůstat? Prosím.“

Posadil se tedy vedle něj a znovu ho vzal kolem ramen a lehce přitiskl k sobě.

„Když mě takhle držíš, tak se nebojím.“

„Čeho by ses bál, prosím tě. Tady ti nikdo neublíží.“

„Já vím, tady ne, ale tam…“

„Chceš mi říct, co se ti stalo? Kdo ti ublížil?“

„Já nevím. Pak se mě budeš štítit,“ špitnul tiše Lukáš.

„Myslím, že nebudu, zkus to,“ zamumlal mu do vlasů.

„Když mě máma vyhodila…, ne, neptej se, prosím, proč mne vyhodila, tak jsem šel za Jakubem. Tehdy jsem do něj byl zamilovaný, trochu jsme spolu chodili, předtím než… Šel jsem k němu a Jakub mne u sebe nechal, než si něco najdu. Po tom všem jsem se nemohl vrátit do školy, to prostě nešlo, tak jsem začal hledat nějakou práci. Bez vzdělání moc možností nebylo, skončil jsem jako pokladní v supermarketu. Nic moc, ale šlo to. S Jakubem to bylo divný. Začali jsme spolu spát, jako sex myslím. Jsem gay. Nevadí ti to?“

„Nevadí. Pokračuj.“

„No… tohle je trapný. Takže, Jakub se převlékal do holčičích šatů a chtěl, abych se k němu choval jako k holce. Nelíbilo se mi to. To jsem o něm před tím nevěděl. My jsme se předtím tak maximálně líbali v parku. Taky byl starší, než jsem si myslel, dvacet osm.“

„Jo, to je prakticky stařec,“ zabručel Richard.

„Né, tak to nemyslím. Chci říct, že byl zkušenější než já a taky takovej, no asi cyničtější, by se dalo říct. Prostě to moc neklapalo, měl jsem ho pořád rád, ale nesouhlasil jsem se spoustou věcí, co dělal. A taky mi vadili jeho kamarádi, co za ním chodili. To byli takoví týpci jen kousek od bezdomovce. Jakub přestal chodit do práce, já dostal první výplatu, mimochodem směšnou, bylo to jen za tři týdny a Jakub po mně chtěl peníze za bydlení. Měl jsem ještě něco na účtu z předtím, o tom ale nevěděl. Tak jsem mu dal skoro celou výplatu. Trochu jsme se pohádali, nelíbilo se mi, kolik po mně chce, nezbylo by mi na jídlo, on nic nekupoval. Teda ze začátku jo, ale pak už jsme dojídali, co zbylo. Pak se to nějak urovnalo. Asi za týden mi řekl, ať se odstěhuju, že on jde bydlet k Emilce, že ho vzala zpátky. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. On předtím chodil s holkou, jí se nelíbilo jeho převlékání, tak ho vyhodila, to bydlel u ní, tahle garsonka je jeho bráchy. No a prej ji ukecal, aby ho vzala zpátky. Prej toho nechá. To bych chtěl vidět, jak toho nechá, musel bys vidět, jak ho to bralo. V garsonce mě nechtěl nechat, prý ji brácha pronajme. No nic, že prej jestli nemám kam jít, tak u Žabáka a Vojty je místo, bydlí v domku. Ani jeden z těch kluků se mi nelíbil, ale neměl jsem kam jít, tak jsem jim zavolal. Dokonce pro mne přijeli. Byli hrozně kamarádští, mělo mi to být podezřelý. Teda, když jsem uviděl tu barabiznu, málem jsem šel raději pod most. Měl jsem to udělat. Ach jo. No, prakticky hned, co jsem vešel, po mně Žabák vyjel. Když jsem se ptal, co blázní, tak řekl, že si vybere nájemné v naturáliích. Bránil jsem se. Byli dva, přemohli mě a… No, oba mě znásilnili. Mimochodem to bylo moje poprvé. S Jakubem jsem… já… chápeš. Pak mě zavřeli do pokoje v patře. Byla tam tma a zima. Byl jsem nahý a tašku s věcmi jsem nechal někde dole. Na okně byla okenice a škvírami mezi prkny trochu prosvítalo světlo.“

Richard viděl, že se celý klepe. Taky silně chraptěl. „Hele, dopovíš mi to zítra, už bychom měli spát.“

„Tak jo.“

Richard se začal zvedat a Lukáš ho chytil za ruku a podíval se na něj tak, že si zase sedl.

„Promiň, nemůžu po tobě chtít, abys tu zůstal.“

Richard byl na rozpacích, chtěl zůstat a zároveň chtěl utéct a nejlépe se zamknout na půdě. Zůstal. Samozřejmě. Sesunul se spíše do lehu, opět vzal Lukáše kolem ramen a zabručel: „Dobrou.“

Lukáš musel být z toho mluvení moc unavený, protože usnul prakticky okamžitě. Richard dlouho zíral do tmy. Pak si udělal pohodlí a lehl si na bok. Za chvíli se Lukáš zavrtěl a drobný pevný zadeček se přitiskl Richardovi do klína.

Richardovi stál.