Stopař 12

„Tak jo, já to vezmu,“ pronesl Lukáš do prodlužujícího se ticha. „Páni, nějak se z toho nemůžu vzpamatovat. Richarde, já budu bohatej.“

Jo, má opravdu naprosto bezelstný úsměv, říkal si Richard, ale co když už plánuje, jak se ode mne odstěhuje. Sakra, sakra, že jsem to všechno vůbec navrhoval. Ne, musím se vzpamatovat, přeci bych nechtěl, aby o tohle všechno přišel, mám ho rád, a když bude chtít odejít, tak ho nechám. Nějak to zvládnu, musím. Obrátil se raději na pana Horáčka.

„Teda vy jste naprosto nepřekonatelnej, my vás vyslali pro kolo a pár tisíc měsíčně a vy přijedete s chalupou, bytem a miliónama,“ Richard se usmíval stále poněkud nuceně, ale doufal, že to na něm není poznat. Nebylo.

Pan Horáček si na čínských placičkách velice pochutnal. Při večeři jim vyprávěl, jak se od notářů dozvěděl o dědictví po prarodičích, a vyzvednutý obsah skříňky ve škole byl výbornou záminkou na osobní setkání s Marií, jinak by se všechno strašlivě táhlo. Takhle ji zastihl naprosto nepřipravenou a na tolik zaskočenou, že se nejprve pokusila lhát, a když jí pohrozil žalobou, tak nakonec vyměkla a podepsala vše, co bylo třeba, dokonce ani moc nesmlouvala o částce, kterou má vyplatit.

Nabídku na přespání starý advokát s radostí přijal, přece jen už v noci hůř viděl. Domluvili se na časném vstávání, aby mohl brzo odjet. Pro Richarda to znamenalo večer bez sexu. S panem Horáčkem, byť za dvojími dveřmi, Lukáše nepřiměl k ničemu, příliš se styděl.

Když ulehli, Lukáš se začal vrtět. Po chvíli z něj vypadlo: „Richarde, potřebuju se tě na něco zeptat.“

A už je to tady, pomyslel si Richard, chce se stěhovat. To však neřekl.

„Tak se ptej, nemusíš páchat žádné řečnické úvody, prostě to na mě vybal, snad to přežiju.“

„Hele, mohl bych bydlet dál u tebe? Já vím, že teď už bych mohl bydlet sám, už nemáš důvod mě litovat, ale já bych chtěl zůstat s tebou. Já budu užitečnej, slibuju, naučím se víc než jenom zavírat slepice.“

Blbečku můj malej. Richard se samou úlevou usmíval jako blázen: „To víš, že tady zůstaneš, kam bys chodil. Ostatně tady máš teď školu. A pokud nutně potřebuješ bejt užitečnej, něco ti vymyslíme, zatím tě pověřím úklidem, ale nepřeháněj to, prosím tě, ať pak nemusím všechno hledat.“

Lukáš se uvelebil v jeho náručí a spokojeně usnul. Richard zůstal ještě vzhůru a nadával si, co ho to napadlo něco si nasugerovat a pak z toho bláznit celej večer, doufal jen, že si nikdo nevšiml, jak vyšiluje.

Druhý den, potom co se rozloučili s panem Horáčkem, zapadli do své pracovně-studijní rutiny. Odpoledne hodil na Lukáše Richard bombu. Byli právě na procházce, když se ho zeptal, zda by se dokázal na tři dny postarat o zvířata, že potřebuje jet do Prahy, že si tam před časem od pátku něco domluvil.

„Hele, pokud nechceš, tak já je dám zase k paní Šafránkové, to není problém, jenomže já nevím, jak dlouho to bude trvat, když to půjde špatně, tak jsem druhý den ráno doma, co, když to půjde hodně špatně, tak jsem doma ještě v pátek v noci. Lukáši, tak co? Nebo bys chtěl jet se mnou, ale já bych na tebe neměl moc času, skoro žádnej. Tak co, jak to uděláme?“

Lukášovi vrtalo hlavou, co asi má Richard domluveného, že se o tom vyjadřuje tak mlhavě, ale vyptávat se nechtěl. Změnil proto téma.

„Kde budeš v Praze bydlet, někde v hotelu?“

„Ne, nemám rád hotely, budu u Kubíka, má velkej byt, vždycky spím u něj.“

„Vždycky u Kubíka? Proč ne u Jindry?“ vyptával se Lukáš.

„Jindra tam mívá nějakou babu, tak nechci rušit, Kubík je pořád sám. Teda doufám, raději mu zavolám, jestli se něco nezměnilo.“

Teď měl nad čím bádat zase Lukáš. Moc dobře si pamatoval, jak se Kubík díval na Richarda a jak nevraživé pohledy vrhal po něm. Nejraději by jel s Richardem, ale nechtěl vypadat jako stíhačka. Taky konečně může prokázat Richardovi službu a postarat se o zvěř. Jenže, co když se Kubík o něco pokusí. Blbost, když nic neudělal do teď. Nicméně červíček v něm vrtal.

U Kubíka se nezměnilo nic, Lukáš zaslechl z telefonu slova: Ty vždycky Richarde, vždyť to víš. To mu na klidu duše moc nepřidalo.

Večer v posteli, když Richard podával Lukášovi kondom, ten jen zavrtěl hlavou. „Ne? Ty nechceš? Nekecej, moc dobře vidím, že moc chceš.“

„Richarde, máš pravdu, moc chci, ale ne takhle. Podej mi ty druhé, ty tvoje.“

Richard zatím nepochopil Lukášův záměr, domníval se, že Lukáš ho chce nedříve vykouřit a pak teprve ošukat. Tento plán se mu moc nelíbil, bál se, že když se udělá, už se nedokáže dostatečně nadchnout pro to druhé. Ostatně vždycky se k tomu musel trochu přemlouvat, pořád ještě tomu nepřivykl a nebýt to Lukáš, nikomu by nic podobného nedovolil. Nicméně balíček Lukášovi podal a nechal si kondom nasadit. Pak ho ovšem zarazilo, když přes něj Lukáš přehodil nohu, usadil se mu na stehnech a začal ho laskat, mazlit a posléze i honit. Když už byl tvrdý tak, že myslel, že mu ocas praskne, Lukáš přestal, poposedl si a pokusil se na něj nasednout.

„Počkej, co blbneš,“ zachraptěl Richard, byl hodně vzrušený a rozhodně se mu nechtělo teď nic řešit, vůbec se mu nechtělo mluvit, chtělo se mu něco úplně jiného, a hodně se mu chtělo. Proto neřešil a konal. Uchopil Lukáše a položil ho na břicho na postel. Díval se na jeho zadeček a musel zapnout veškeré sebeovládání, aby ho nenadzvedl a nezajel do něj. Tedy nadzvedl ho, ale druhou rukou ho začal hladit a připravovat.

Překvapilo ho, že to, co u žen, s nimiž měl sex, považoval za zdlouhavou nezbytnost, aby je neporanil a také neodradil od případného opakování, u Lukáše mu připadalo vzrušující. Možná to bylo tím, že se ho rád dotýkal. Pořád nebyl schopen úplně pochopit, že milovat se s někým, ke komu má vztah, do koho je zamilovaný, je úplně jiná kategorie sexu, než prostě ošukat ochotného partnera (v jeho případě donedávna partnerku). Lukáš pod jeho dotyky vláčněl a tál. Richard už nedokázal dále čekat a opatrně do Lukáše začal pronikat. Ten se už nemohl dočkat a protipohybem se na Richardův klacek sám narazil. Oba ztuhli, Lukáš zaražen nezvyklou plností a Richard strachem, že si Lukáš prudkým pohybem ublížil, ale především naprostou slastí a pocitem, že takhle to má být, že úplně všechno, co v životě v sexu zažil, bylo jen čekáním na tohle. Začal se v Lukášovi mírně pohybovat. To mírně nevydržel dlouho. Za pár okamžiků už Lukáše šukal jako o život. Ten mu se zvláštně kňučivými zvuky vycházel vstříc. Richard chtěl na chvíli zvolnit, chtěl tuhle chvíli o něco prodloužit, ale nedokázal se k tomu přimět. Naopak zrychlil a přitvrdil. Teď do Lukáše narážel s naprostou bezohledností a hnal se jen za jediným. Lukáš, který se vzpíral na loktech, najednou ztuhnul, jeho kňučivé hekání se změnilo táhlý výkřik. „Joooo!“

Richard ještě přitvrdil své nárazy a už stříkal. Vzápětí se svalil na bok a pevně k sobě přitiskl Lukáše. Zjistil, že se chvěje. Ačkoliv se mu nechtělo mluvit, nechtělo se mu vůbec nic, chtělo se mu jenom ležet a vychutnávat si pocit naprostého uvolnění, obava ho přiměla se zeptat: „Luky, stalo se něco, ublížil jsem ti?“

Na odpověď si musel chvíli počkat. Lukáš prostě nebyl schopen promluvit. Až po chvíli z něj vyšlo: „Co? Ne.“ Po ještě delší chvíli: „Mokro.“

Richard napnul zbývající síly a posunul se i Lukášem stranou. Ještě že mám dost velkou postel, prolétlo mu hlavou. Pak už jenom nahmatal pokrývku a přes oba ji přehodil.

V pátek po obědě, poté co vydal celou řadu pokynů, Richard odjel do Prahy. Po cestě se mu honilo hlavou, proč vlastně odjíždí, vždyť se mu ani nechce, vždyť to, na co se chystá, má být především zábava a jemu se tam nechce. Přesto však pokračoval v cestě, prostě to tak bylo v plánu.

Lukáš zatím chvíli ztraceně přecházel z pokoje do pokoje. Pak si vynadal a rozhodl se ten čas, co bude Richard pryč, užitečně vyplnit. Sedl si tedy k učení s předsevzetím zvládnout za ty tři dny nejméně dva předměty. Skutečně se až do sedmi hodin poctivě učil. Pak už ho pálily oči a lehce pobolívala hlava a také měl hlad. Richard mu před odjezdem vyjmenoval všechno, co má sníst. Musel se tomu v duchu smát, dělal, jako by byl malé dítě, a navrch, všechno to, co mu vyjmenoval, by dohromady vystačilo pro menší školní jídelnu. Chvíli šmejdil a pak se usadil s velkou miskou fazolové polévky. Byla vynikající, jenže když ji dojedl, vůbec netušil, co bude dělat po zbytek večera. Zvláštní, když bydlel s matkou, vůbec mu nevadilo být doma sám, vždycky měl co dělat, jak se zabavit. Tady si bez Richarda připadal opuštěný. Nejraději by to zaspal, ale bylo mu jasné, že tak brzo neusne. Rozhodl se, že si poleží ve vaně a pak se uvidí, asi si pustí nějaký film.

Když po půl hodině vylézal z vany, připadal si ještě opuštěnější, představoval si, jak hezké by bylo vykoupat se s Richardem, zatím spolu byli jenom ve sprše. Nakonec už mu Richard chyběl tolik, že se rozhodl obléknout si na noc nějaké jeho tričko, něco, co by vonělo po něm. Vnořil se tedy do koše s prádlem. Co by tomu asi Richard řekl, že spí v jeho špinavém tričku. Jak se tam tak přehraboval, narazil na krabičku. Nalezl to, co si tam Richard ukryl. Ale ale, copak to tady máme. Vrtěl nad vibrátorem hlavou. Vždyť mu Richard přece říkal, že nikdy na sex s chlapem nepomyslel, nebo že by to používali i heteráci? Pak mu to došlo, on si ho koupil kvůli němu. Vybavil si, jak se mu poprvé nabídl. Když si v duchu představoval jeho krásný pevný zadek, nepociťoval ani tolik vzrušení, jako lásku a vděčnost. Jak mohl mít takové štěstí po tom všem narazit na tak skvělého chlapa, který o něj stojí. Jenže, stojí o něj ještě? Proč jel do Prahy? A spí tam u Kubíka. Snažil se uklidnit logickou úvahou, že je normální, že měl Richard něco naplánovaného, že je logické, že spí u kamaráda. Nepomáhalo to. V posteli k sobě kocoura tiskl tak silně, až se začal bránit. V noci toho moc nenaspal, když se mu konečně podařilo usnout, trápily ho noční můry. Probudil se před pátou hodinou a věděl, že už neusne.

Celou sobotu strávil učením, které co chvíli přerušoval a vyhlížel, jestli se už Richard nevrací. Vyhlížet ho bylo zbytečné, Ron by auto slyšel mnohem dřív, než by ho bylo možno zahlédnout, ale nemohl si pomoci. Nevěděl sice, co Richard v Praze dělá, ale sobecky si přál, aby to šlo špatně, aby se už vrátil. Odpoledne mu zazvonil telefon. Richard se ptal, jak se mu vede, jak to zvládá a jestli ještě vydrží. Všechno odsouhlasil, nedokázal se přiznat, jak moc se mu stýská, jak se bojí. Nedokázal se ani zeptat, co vlastně v té Praze dělá, ani kdy se vrátí.

Takže další noc stráví sám. Tentokrát se mu podařilo usnout jen na pár okamžiků. Ráno ho příšerně bolela hlava a jeho pocuchané nervy mu vykreslovaly obrazy Richarda zabitého při bouračce. Chtěl mu už zavolat, ale vybavil si, že ho před odjezdem upozorňoval, že se mu nedovolá, že bude mít vypnuté zvonění. Nakonec to nevydržel a zkusil to, nikdo mu telefon nezvedl. V naprostém zoufalství se rozhodl zavolat Martinovi, nevěděl sice, co po něm bude chtít, ale potřeboval s někým mluvit, možná se ho pokusí nalákat na jídlo, aby ho navštívil. Martin zvedl telefon hned, bylo slyšet, že jede autem. Po krátkém rozhovoru bylo zřejmé, že na návštěvu nepřijede, jel s dcerou Jankou na výlet do Prahy.

Martinovi ten telefonát vrtal hlavou, Lukáš se nevymáčkl, co po něm vlastně chce, ale bylo zřejmé, že se necítí dobře. Koneckonců po tom všem, co má za sebou, není divu, vždyť je tam už druhý den sám. Zavolal tedy Viktorovi a vysvětlil mu situaci. Ten rychle pochopil a řekl, ať se Martin nebojí, že se u Lukáše staví. Drobným problémem bylo, že měl právě auto v servisu, to Martinovi nedošlo. Nu což je to asi osm kilometrů, sice do kopce, ale co se dá dělat. Nazul zimní turistické boty a vyrazil. Darovi se dlouhá procházka velice líbila, jenom mu vadilo, že se páníček tak courá. Když se spustil déšť, páníček rázně přidal do kroku.

Lukáš seděl v pracovně a snažil se učit, moc se mu nedařilo, byl nevyspalý a nešťastný, pořád mu myšlenky od druhé světové války zabíhaly k Richardovi. Najednou se z venku ozvalo Ronovo Buff. Jen jednou, to by mohl být někdo známý, ale kdo? Doufám, že ne Jarmila. Té prostě neotevřu, právě se rozhodoval Lukáš, když se ozval hysterický štěkot Jiskry prokládaný vrčením. Vyšel tedy před dům zkontrolovat, co se děje. Po cestě se blížil Dar těsně následovaný Viktorem. Tak se zaradoval ze společnosti, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že musí zpacifikovat Jiskru. Naštěstí Ron už si zřejmě příchozí po minulé návštěvě zařadil do kategorie přátel a neprojevoval žádné nepřátelství, jen mírný zájem. Přiběhl k Darovi a vzájemně se očichali, shledali se nezajímavými, Ron pokračoval k Viktorovi, kde se mu dostalo hlazení, drbání a poplácávání. Jiskra už šílel, naštěstí šílel z bezpečné vzdálenosti.

„Ahoj Viktore, pojďte rychle dovnitř, než se ten tajtrlík pomine,“ přivítal je rozzářený Lukáš.

„Jste celí mokrý, donesu ručníky,“ s tím zmizel v koupelně.

Návštěvu mezitím zaregistroval i pan Čičil, výhružně se ježil a syčel, ale z bezpečné vzdálenosti, neměl po ruce žádného otroka, který by se se zubatým vetřelcem vypořádal v případě, že by ho svým útokem nezahnal na útěk. Lukáš hodil ručníky Viktorovi a pana Čičila vzal do náruče.

„Lukáši, nech ho na zemi, Dar mu nic neudělá, pokud po něm neskočí, a měli by se seznámit.“

Ukázalo se, že měl pravdu. Kocour se ještě chvíli ježil a později už po psovi vrhal jen nepřátelské pohledy. Dar ulehl na rozprostřenou osušku na gauč a nevěnoval mu nejmenší pozornost.

Lukáš začal vařit čaj a snášet na stůl pohoštění. Když ho Viktor viděl, jak se raduje z návštěvy, a když si všiml kruhů pod jeho očima, byl rád, že se sem vypravil. Ten kluk se jednoznačně cítil osamělý.

„Vypadáš nevyspale, co jsi v noci dělal?“

„Nemohl jsem usnout, pak jsem se pořád budil,“ po chvilce dodal: „Chyběl mi Richard,” a zčervenal.

„To je dobrý, klid. Kdy se vrátí?“

„Já nevím. Říkal, že podle toho, jak to půjde, jenže já ani nevím, co má jít.“

„Ty nevíš, kde je?“

„V Praze, prej, ale nevím, co tam dělá.“

„Blbec,“ tiše ucedil Viktor.

„Co? Proč? Ty víš, co dělá?“ Lukáš na něm doslova visel očima.

„Jo, od Martina.“

„Co dělá, proč tam je?“

„Teď nejspíš spí,“ ošíval se Viktor, nebyla to jeho záležitost, nechápal sice, proč to Richard Lukášovi nevysvětlil, ale nechtěl se do toho plést. Když ale uviděl v Lukášových očích slzy, které se evidentně snažil potlačit, řekl: „Hraje poker.“

Když viděl Lukášův nechápavý výraz, začal vysvětlovat: „Martin mi říkal, že se občas účastní pokerových turnajů, prej mu to docela jde. No a na jednom menším vyhrál vstup na Check Master Championship. To je velkej několikadenní turnaj, asi mu to jde dobře, když se ještě nevrátil.“

Po řadě dalších Lukášových dotazů se usadili u počítače a zjistili, že finálový turnaj je dnes, že začínají už brzy odpoledne. Lukášovi se snadno podařilo přesvědčit Viktora, aby zůstal do večera, než se vrátí Martin, aby ho vyzvedl. Jednak mu bylo kluka líto a taky se mu nechtělo znovu do sychravého počasí, zkratkou přes les by si už znovu netroufl kvůli kluzkému blátu a na silnici by se zase nelíbilo Darovi.

Když po sedmé hodině dorazil Martin, měl v plánu jenom naložit Viktora a jet domů, byl po celém dni chození po Praze s Jankou unavený. Lukáš se ho snažil dostat dovnitř téměř násilím. Po chvíli se do toho vložil Viktor.

„Počkej chvilku, Luky, jenom si promluvím s Martinem.“

Mezi dveřmi mu téměř šeptem začal vysvětlovat, jak je na tom Lukáš špatně, že je tak rozrušený z Richardovy nepřítomnosti, že se o něj skoro bojí.

Richardovi se dařilo, nečekal to, vlastně si to tentokrát ani tolik nepřál, stačila by mu výhra z prvního večera, ale postupoval dál. Nakonec vypadl až v neděli večer, skončil třetí a to obnášelo výhru 400 000 Kč. Nečekal ani na to, kdo turnaj vyhraje, zavolal si taxi a gratuloval si, že si nedal ani pivo, vyzvedne si u Kubíka věci, nasedne do auta a hurá domů za Lukášem.

Nebylo to tak jednoduché, Kubík ho nechtěl pustit, když zjistil, jak byl úspěšný, mermomocí chtěl slavit. Vlastně mu připadal až dotěrný. Lukáš už mu cosi naznačoval, ale nevěřil mu, že by se o něj Kubík zajímal takhle? Nechtěl to řešit, chtěl prostě jet domů.

„Hele neblbni, já jedu, Lukášovi se už po mně určitě stýská.“

Kubíkův výraz při vyslovení Lukášova jména ho přesvědčil, že se asi něco děje. Později, tím se budu zabývat později. Poděkoval za nocleh a spěchal domů.

Bylo už po půlnoci, a tak byla dálnice téměř prázdná, dorazil v rekordním čase. Rychle se přivítal se psy a spěchal do tepla za Lukášem, těšil se, jak za ním vklouzne do postele. Zatímco se zouval, představoval si, co s Lukym provede. Rozsvítil v chodbě a chvatně ze sebe začal stahovat oblečení, když byl vyrušen z vilných představ. Tedy vyrušen, to, co viděl, se tam náramně hodilo. A nebyl to Lukáš. Před ním stál nahý Viktor. Vlastně nebyl úplně nahý, měl černé upnuté boxerky. Ty toho však příliš mnoho nezakrývaly.

Páni, ten je nádhernej, bylo první, co mu blesklo hlavou. Ale co dělá skoro nahej u mě v chalupě. Už, už se chystal na Viktora vrhnout, když ten přitiskl prst na rty a zašeptal: „Pšššt. Tiše, ať neprobudíš Lukáše. Usnul sotva před hodinou.“ Kývl na Richarda, ať jde za ním. Nahlédli do ložnice a uviděli Lukáše schouleného do klubíčka. V náručí držel Kocoura a záda mu zahříval na posteli natažený Dar.

„Co se tady do háje děje?“ začal se rozčilovat Richard.

Viktor jen mávl, zašel do pokoje pro hosty a vzápětí se vrátil oblečený v Richardově starém vytahaném tričku, měl ho jako minišaty. Přešel do kuchyně. Zkušeně prohrábl uhlíky v kamnech, přihodil pár polínek, usedl na lavici a dlouhé elegantní nohy zasunul pod sebe. Richard jenom zíral na klid a suverenitu toho vetřelce. Nakonec si přisunul židli a usedl se zafuněním proti němu.

„Tak uráčíš se už vysvětlit mi svou přítomnost tady? Svou téměř nahou přítomnost, dodávám.“

„Ty spíš v kabátě? Já tedy ne. A kaťata jsem si nechal,“ velmi rozčilujícím způsobem odpověděl Viktor na tu nejméně podstatnou otázku. Stejně se ale Richard musel usmát nad výrazem kaťata.

„Přestaň blbnout a řekni mi, proč jsi tady.“

„Mohl bych ti odpovědět, že jsem tady proto, protože tady nejsi ty. Ty idiote, tos nemohl tomu klukovi vysvětlit, kam jedeš? Ráno volal Martinovi, jestli by se za ním nestavil. Nemohl, jel s Jankou na Vánoční trhy do Prahy, a tak mi brnknul, ať zjistím, co se děje. A to jsem teda zjistil. Lukáš byl úplně na šlupky. Co tě to napadlo, po tom všem, co prožil, ho tady nechat samotného. A ani ses neobtěžoval mu vysvětlit, proč musíš pryč. Byl úplně vynervovanej, nevyspalej a ubrečenej. Tak jsem tady zůstal. Když pro mě Martin večer přijel, nemohl jsem ho tady nechat přes noc samotného. S námi jet nechtěl, že hlídá zvěř. Martin musel ještě večer k rodičům, potřebovali s něčím pomoct, a tak jsem tady zůstal spát. Seděl jsem u Lukáše, dokud neusnul. Klepal se a uklidnil se teprve, až když si k němu lehl Dar. Buď rád, že jsem si k němu nevlezl já,“ skončil vysvětlování Viktor.

„Tak teda dík no. Stejně ses tady nemusel promenovat nahatej. Teda v kaťatech,“ neodpustil si rýpnutí Richard.

„Hele, já jdu spát, ráno máme ordinaci od sedmi. Doufám, že mě tam hodíš.“

„Co mi zbývá. Zavolej si tu svoji chlupatou nádheru. Leží na mojem místě,“ ještě zabručel. Pak už se vydal do koupelny vykonat nezbytnou hygienu.

Konečně se mohl přitulit k Lukášovým zádům. Pevně ho k sobě přitiskl a zabořil nos do jeho vlasů.

„Richarde, Richarde, ty ses ke mně vrátil,“ zašeptal Lukáš a znovu upadl tentokrát už do hlubokého a klidného spánku. Neměl to srdce ho z něj vytrhovat. Sex počká, všechno počká. Hlavně že už jsou spolu.