Stopař 4

Richard se chtěl vymanit z toho zvláštního pocitu, který měl, když se díval na rozzářený Lukášův obličej, a tak zabručel: „Hmm a kolik kohoutů jsi viděl na mrtvo?“

Lukáš otevřel ústa, aby začal vysvětlovat. Pak mu došlo, že si Richard dělá legraci a velice hbitě kontroval: „Kohout na mrtvo je vyhlášený recept Morticie Addamsové.“

„Cha chá, ten tě dostal,“ smál se Martin, ale také si všiml těch zvláštních záblesků v očích, které u Richarda viděl pouze jednou, když se s Pavlíkem dohadovali, zda může nanuk před obědem, a Pavlík mu vysvětlil, že nechce nanuk před obědem, ale k obědu.

Richard nandával jídlo. „Můžeš špenát? Myslím k jídlu,“ obrátil se na Lukáše. Podívali se na sebe a spiklenecky se usmáli. Lukáš přikývl. Martin to sledoval a obočí mu vystřelilo nahoru. Spolkl poznámku, Richarda takhle neznal a nechtěl ho vyplašit. Tady se děje něco moc zajímavého.

Po obědě byl Lukáš zahnán do postele s nekompromisním příkazem spát aspoň dvě hodiny. V kuchyni se kuly pikle. Když měli pánové rámcově jasno, co s Vojtou a Žabákem provedou, a nebyla to lehká debata, neboť Richard nebyl dalek toho zašlapat je definitivně do země, odebral se Martin domů vyhlížet svou již ne příliš drahou polovičku s ratolestí. Richard si odfrkl úlevou, že má chvilku klid, a chystal usednout k počítači. Ne, tentokrát žádné experimenty s gay pornem ani jiné zábavné kratochvíle, chtěl pracovat, už několik dní na práci ani nesáhl.

Ještě si ani pořádně nezkontroloval poslední uloženou práci, když uslyšel buuff a vzápětí zvuk týraného motoru auta. Bouchnutí dvířek a buf buf buf. Bylo to jasné, Jarmila. Ron ji neměl rád, tak ji hlásil jako mírné ohrožení a nehnul se od ní ani na krok, co kdyby chtěla páchat něco nedovoleného, třeba krást slepice.

Jarmila o sobě ráda mluvila jako o Richardově přítelkyni. Pro Richarda to byla matka Reníčka, se kterým si Pavlík občas hrál, když byl u něj. Také pro něj byla zdrojem chutných bábovek, koláčů a jiných sladkostí a v neposlední řadě také zdrojem celkem bezpracného pohlavního ukojení. Nijak její společnost nevyhledával, byť to byla celkem pohledná žena, leč inteligence lehce mdlé. Bydlela se svým synem u rodičů, kam se po rozvodu přestěhovala z Liberce, neboť byt byl jejího manžela. Její představa byla, že se s ní Richard ožení a odstěhují se do Prahy, čímž jednak vytře zrak svému bývalému a hlavně se zase přestěhuje do města.

Richard si povzdechl, ale když viděl, že v levé ruce nese talíř, který by podle tvaru rýsujícího se pod utěrkou mohl obsahovat bábovku, tak se s návštěvou smířil a vykročil ke dveřím, aby ji uvítal. Proč se Jarmila přezouvá z celkem rozumných sportovních bot do střevíců na jehlovém podpatku, nechápal, ale dělala to tak u něj vždycky, tak to nekomentoval. Jenom ho trošku rozčilovalo jejich klapání na kuchyňské dlažbě.

Seděl u stolu a Jarmila připravovala kávu. Kdy vlastně u něj začala kafe vařit ona? Měl pocit, že se mu něco lehce vymyká z rukou, ale bábovka byla vynikající. Když pořádal čtvrtý kus, usoudil, že by měl něco nechat Lukášovi. Její švitoření mu zatím plynulo kolem uší. V tom zaregistroval jasně tázací tón.

„Prosím? Nepostřehl jsem, na co ses ptala.“

„Proboha, Ričí.“

To ho hodně rozčilovalo, byl Richard, od osob hodně blízkých snášel i oslovení Ríšo, ale Ričí se mu příčilo stejně jako oslovovat Jarmilu Mila, jak požadovala. Nechápal, na co si hraje.

„Přece celou dobu mluvím o Vánocích, že budeš s Pavlíkem u nás. Ptala jsem se, jestli po svátcích nenecháme kluky s našima a nevyrazíme si na pár dní do Rakouska.“

„Proč do Rakouska, vždyť nelyžuješ,“ divil se.

„Přeci abychom byli chvilku sami a užili si něco.“ Přivlnila se k němu a usedla mu na klín.

Nebyl by proti dát si jedno rychlé číslo, ale Lukáš už spí dost dlouho, mohl by se vzbudit. Proč by mu to mělo vadit, nevěděl, ale vadilo mu, že by je mohl z ložnice slyšet. Jarmila mu zatím ohlodávala ucho a mlela něco o tom, jak je hodný, že se kvůli ní oholil.

„Hele, já budu o Vánocích tady a bude tu se mnou babička, víš, že si ji na svátky vždycky beru sem.“

„Do háje, Ričí!“

„Neječ, vzbudíš Lukyho.“

Lukáše nevzbudila, stál ve dveřích kuchyně a zaraženě pozoroval, jak se nějaká ženská ovíjí kolem jeho zachránce. Když uviděl, že si ho Richard všiml, začervenal se a zmizel ve svém pokoji.

Richard zaklel, nekompromisně odložil roztouženou Jarmilu na sousední židli a vydal se za Lukášem.

„Promiň, já jsem nevěděl, že tady někoho máš, nechtěl jsem vás špehovat, nebo tak, chtěl jsem se jen napít.“

„Nic se neděje, to je jenom Jarmila, pojď, naliju ti čaj.“

Jarmila si prohlédla Lukáše vyhastrošeného v Richardově pyžamu od hlavy k patě: „Kdo to je?“

„To je Lukáš,“ Richard se necítil povinen jí cokoliv vysvětlovat. „Možná bys už měla jít, mám ještě dost práce. A děkujeme za bábovku.“ Poměrně neelegantně ji vyšoupl.

„Ještě se stavím a domluvíme se na těch Vánocích,“ nevzdávala to.

„Hmm.“

Lukáš seděl u stolu se skloněnou hlavou.

„Dej si bábovku, je moc dobrá, ořechová.“

„Děkuju, nemám chuť. Richarde, odvezeš mě, prosím, zítra, až půjdeš do práce, někam na hlavní silnici. Tady by mě asi nikdo nesvezl.“

„Co blbneš, kam bych tě vozil a kam bys jako asi šel?“

„No já jsem cizí a přece tady nemůžu bejt sám, až půjdeš do práce. Je mi jasný, že tady překážím jako před chvílí.“

„Co, jaký překážím?“ Richard hlasitě funěl, jak se uklidňoval, aby na něj nezačal řvát, i když u stolu se nemá čím přikrýt, ale mohl by zdrhnout, takže klid. „Luky, tak za prvé, do žádný práce zejtra ani jindy nejdu. Dělám z domova. Za druhý, nepřekážíš, tebe jsem pozval, no přesněji řečeno jsem si tě sem přinesl a bylo to moje rozhodnutí, Jarmila přišla bez pozvání a kromě toho je dost vlezlá. Za třetí až za stodvacátýdevátý, neser mě, prostě tady teď bydlíš a hotovo.“ Na uklidnění si vzal další kus bábovky. „Co, co je zas? Proč brečíš, co sem zas, do prdele, řek?“ poprskal stůl i Lukáše drobečky.

„Když ty seš na mě tak hodnej a já se už od rána bál, kam zítra půjdu.“

„Uff, hele já teď fakt už musím makat. Aspoň pár hodin. Dám ti noťas, ať se zabavíš. Taky tě třeba někdo shání a tak. Je tady wifina.“ Z pracovny přinesl notebook, položil ho na stůl a se slovy: „Dej si bábovku, vem si čaj a zalez do postele,“ zmizel v pracovně.

Po večeři se usadili v kuchyni na pohovce a Richard se zeptal: „Hele, kolik ti je vlastně roků?“

„Devatenáct.“

Oddechl si, že je aspoň zletilý, a tudíž o sobě může rozhodovat. Pustil se do toho těžšího.

„Luky, zítra pojedeme k doktorovi, je potřeba, aby ti odebral krev na nějaké testy.“

„Ale já už se cítím dobře, vždyť už jsem skoro zdravej, odpoledne jsem měl jen třicet sedm dva, jako teplotu.”

„To je dobře, že se cítíš zdravě. Víš, nejde jenom o to nastuzení.“ Doprdele to je těžký „Jde o to, co máš za sebou a s kým. Musí tě otestovat na kapavku, na žloutenku, vzhledem k těm cizincům taky na TBC, na nějaký další věci no a taky na HIV.“

Lukáš se schoulil do klubíčka a vytřeštěně na něho zíral. Oči se mu zase zalily slzami. Nejvíc Richarda dostalo, když viděl, jak mu jedna stéká po tváři a on je úplně zticha, ani jedno popotáhnutí, nevydal sebemenší zvuk.

„Hele, nejspíš to bude všechno dobrý, to je jenom pro jistotu.“

„Já u tebe nemůžu zůstat, vždyť bych tě mohl něčím nakazit.“

„O to si budeme dělat starosti až, ne, pokud to bude aktuální. Věřím, že nebude.“

Lukáš tam seděl jako hromádka neštěstí a Richard zase nevěděl, co má dělat. Tak ho poplácal po ruce, vydal nějaké, jak se domníval, útěšlivé zvuky a dal se na strategický ústup do koupelny. Spáchá večerní hygienu, a protože už se rozhodl, čím se večer pokusí rozptýlit Lukáše, což zahrnovalo i ležení v jedné posteli, tak i preventivní opatření.

Preventivní opatření spočívalo v tom, že si vyhoní klacek, aby se později nechoval nevhodně, už si o něm, potažmo o sobě nedělal iluze. Vlezl do sprchy a už proces mydlení celého těla si užíval, postupoval neuspěchaně a na strategických místech prodléval. Zjišťoval, že přejíždění mýdlem kluzké ruky po hrudi, po prsních svalech, zvláště pak po bradavkách, je velice příjemné. Rukou pomalu postupoval k jihu, vyhnul se péru a věnoval se vnitřní straně stehen, i to bylo velice příjemné. Promnul si koule a ruku přesunul na už částečně ztopořený klacek. Párkrát po něm zlehka přejel a dostal nápad. No vlastně to nebyl tak úplně nový nápad. Tohle se mu honilo hlavou už druhý den. Levou, pečlivě namydlenou, kluzkou rukou si přejížděl po zadku a prstem se pomalu propracovával k análu. Záhy objevil, že když si tak jemně krouží kolem, vzbuzuje to v něm dosud nepoznaný druh vzrušení. Prostředníčkem jemně zatlačil a kousek vnikl dovnitř, jen první článek prstu. Svěrače se mu stáhly, to nebylo úplně ono. Pravou rukou se proto začal intenzivněji věnovat péru. Přetáhl předkožku. Jemně kroužil po žaludu, chvilku se zastavil na štěrbině a prostředníček přesunul na uzdičku, kterou rytmicky hladil. Svěrače povolily. Levý prostředníček tedy kousíček povytáhl a vrátil zpět. Bylo příjemné, moc příjemné. Při vší té činnosti nechal mysl svobodně pracovat. Už ho nepřekvapilo, že místo svých rukou si představuje Lukášovy ruce a možná ne jenom ruce. Ten levý prostředníček by se dal nahradit něčím jiným, velice hladkým a hebkým. To už v ruce měl. Začínalo toho být příliš, už si nehrál. Pravé zápěstí začalo rychleji pracovat. Kousl se do rtu, aby nezařval. Vyvrcholení bylo tak intenzivní, že se musel opřít o stěnu a po chvíli se sesul na podlahu sprchy.

V županu vešel do kuchyně, aby si vysušil vlasy. Měl empiricky ověřeno, že fénování u kamen je mnohem efektivnější než v koupelně plné páry. Lukáš už nebrečel, oči měl sice ještě začervenalé, ale se zájmem na něj hleděl.

„Richarde, když si pořádně umeju ruce a nebudu na tebe plivat bacily, můžu ti vysušit vlasy?“

„Tobě se chce?“

„Jo, moc se mi líbí tvoje vlasy.“

Při sušení mu vlasy jemně rozčesával, postupoval od konečků, takže to ani netahalo. Vlastně to bylo moc příjemné. „Co takhle před spaním kouknout na nějaký film?“

„Rád, ale nemáš tu televizi.“

„Ale mám.“ Vedl ho do své ložnice, na stěně vedle dveří byla. „Já ji používám hlavně jako monitor, televizní vysílání vlastně vůbec nesleduju, co chci vidět, to si stáhnu. Takže na co máš chuť se kouknout? Ne nic dlouhýho, jdeme brzo spát, ráno musíme být před osmou u doktora.“ Málem si jednu vrazil, nechtěl mu tohle připomínat. Podíval se na něj, ale Lukáš byl v klidu a se zájmem si pročítal nabídku filmů. Fascinovalo ho, kolik života v tom klukovi je, co všechno musel snést a vždycky se rychle otřepal, díval se dopředu a užíval si přítomnou chvíli.

Nakonec vybrali britský film Zavři mi oči s úžasným Clivem Owenem a ještě úžasnějším Alanem Rickmanem. Lukáš měl trochu problém, že si má vlézt do Richardovy postele, ne kvůli Richardovi, ale kvůli možné infekci. Richard mu vysvětlil, že při rozměrech jeho postele od sebe mohou být dost daleko a vůbec, žádná infekce se nekoná, protože Lukáš je zdravý a hotovo a stejně už s ním včera spal. S tou postelí měl pravdu, nechal si udělat lůžko dva metry dvacet dlouhé a dva metry široké, místa tam bylo dost pro čtyři.

Když film skončil, Lukáš se chystal přesunout do svého pokoje. Překvapilo ho, že už na Richardův pokoj pro hosty myslí jako na svůj pokoj.

„Hele, zůstaň tady, místa je dost, když tě v noci zase bude něco strašit, aspoň nebudu muset vstávat.“

„Fakt? Můžu? To seš hodnej. Děkuju. Ještě si odskočím.“ Rychle se vrátil z koupelny a se spokojeným povzdechem se uložil vedle Richarda. Ne moc blízko vedle Richarda. Chvíli se oba převalovali, oba mysleli na to, že ten druhý je tak blízko, což jim bránilo se uvolnit. Nakonec to Richard vyřešil, stejně jako včera si Lukáše přitáhl do objetí, přetáhl přes něj svoji peřinu a řekl:

„Už sebou nemel a spi.“ Volnou paži přehodil přes jeho bok a ruka mu spočinula v Lukášově klíně. Ucítil jeho erekci. Co teď, stáhnout ruku, ale kam pak s ní? Rozhodl se, že bude dělat, že si ničeho nevšiml. Preventivní opatření se ukázalo nedostatečné. Richardovi zase stál. Oba si silně uvědomovali blízkost toho druhého, snažili se potlačit hlasité dýchání a vůbec, tvářit se, že se nic neděje. Trvalo dlouho, než usnuli.

Druhý den je probudil odporný zvuk budíku. Ať má budík jakýkoliv zvuk, vždycky je odporný. Přichystali se na cestu do městečka za Martinem. Vyšli z domu a Ron přišel přivítat Richarda a zkontrolovat návštěvníka.

Když ho očichával, Richard vzal Lukáše kolem ramen a řekl psovi důrazně: „To je kamarád.“ Podíval se na Lukáše: „Teď už tě vždycky pozná, neboj, lidi nejí, i když vypadá, že sežere tři sedmileté děti ke svačině. Jmenuje se Ronald Reagan, slyší na Rona.“

Lukáš jenom zavzdychal: „Ten je úžasnej.“ Celý zářící se mazlil se psem. Tomu se to velice líbilo a na důkaz své přízně mu poslintal kalhoty a bundu, když se chystal poslintat Lukášův skloněný obličej, musel je Richard rozehnat s tím, že na sebe budou mít dost času později. Doktor čeká.

V garáži Lukáš vydechl obdivem k autu, vůbec si ho nepamatoval. „Proč máš takovýhle auto? Teda je nádherný, ale musí děsně žrát a parkování asi taky nic moc.“

„Protože v zimě, nebo když dlouho prší, bych se sem s jiným nedostal. Už nekecej, sedej a jedem.“

Martin na ně byl připravený, jen vyšel pacient, už je sestra pozvala dál, sice se škaredila, že jdou mimo pořadí, ale věděla, že Richard je doktorův kamarád, tak si nechala poznámky pro sebe. Vešli do ordinace a Martin hned hnal Richarda ven, tomu se to nelíbilo.

„Hele, fakt se chceš dívat, jak mu dělám výtěr ze zadku?“ To pochopitelně nechtěl, tak se vrátil k sestře. Nešlo ovšem jenom o výtěr ze zadku. Nejdříve vysákl Martin z Lukáše asi čtvrtlitr krve do spousty malých ampulek, udělal výtěr z krku, již zmíněný výtěr z konečníku a pak řekl: „Potřebuju ještě preejakulát, kvůli chlamydiím, sice to není moc pravděpodobné, ale pro jistotu.“ Vysvětlil mu, co a jak, a odešel za Richardem. Ten se okamžitě začal zajímat, proč tam je Lukáš sám.

„Dělá tam to, co budeš dělat ty za chvíli.“

„Proč já? Mě nikdo neznásilnil.“

„Hele, udělám ti úplně všechny odběry jako jemu. Nejsi žádný svatoušek, a kdyby se něco u tebe objevilo, oba byste si mysleli, že je to od něj. Nemluvě o tom, že bys mohl taky nakazit ty jeho.“

Richardovi se to vůbec nelíbilo, takže chvilku brblal, ale věděl, že má doktor pravdu. Byl tedy na řadě. Když s ním Martin skončil, řekl mu: „Zítra jsem si od desíti zjednal záskok. Vyřídíme to s těma ksindlama.“

Po opuštění ordinace zašli na Obchodní třídu. To byla ulice v městečku, na níž se nacházelo asi jedenáct krámků, celé dvě třetiny všech obchodů v městečku. Nejprve zašli do obuvi koupit Lukášovi boty na doma, sice se cukal a nechtěl nic přijmout, byl umlčen prostým nemel, jinak bys mi proděravěl všechny fusekle. Zašli ještě pro pár drobností. Nakonec se Richard zeptal: „Potřebuješ ještě něco?“

„Jestli bys mohl, tak holení.“

Zkoumavě si ho prohlédl a pravil: „No dobře, na těch tvých sedmnáct vousků je to sice zbytečné, ale proč ne.“

„To není na vousy,“ špitl Lukáš. Teď se červenal Richard.

Dorazili domů a Lukáš si venku chvíli hrál s Ronem. Jak vešel dovnitř, začal se vyptávat, proč je pes venku, proč je tam sám, zda mu není zima a jestli může dovnitř.

Richard mu vysvětlil, že dovnitř může a že je to čistě Ronova volba, že se usadil venku, že tam má práci, hlídá a odhání vetřelce, třeba divoká prasata a turisty, že tam dřív nebyl sám, měl tam babiččina Žolíčka, ale ten před měsícem umřel. Pak mu pověděl, že jen co bude mít čas, vezme Rona do útulku, aby si tam vybral nového kamaráda.

Odpoledne, potom, co se Lukáš prospal, přece jen ještě nebyl zdaleka v pořádku, z něj vytáhl všechny informace o Žabákovi a Vojtovi. Richard připravil na druhý den guláš a vysvětlil mu, jak si ho ohřeje, a zeptal se, zda si k němu dá rýži, chleba nebo knedlík. Vysvětlil mu, že má nějaké zařizování, že neví, kdy se vrátí, ať neplaší, že to může být hodně pozdě. Pak ho ještě požádal, pokud se nevrátí do pěti odpoledne, aby zavřel slepice.

„To je mám pochytat?“

Richarda ta představa velice pobavila, vysvětlil mu, že stačí hodit pár hrstí zrní do voliéry a zavolat ná puťa puťa, ná puťa puťa a ony se tam samy seběhnou.

„Luky, vím, že hoříš obdivem k Berijovi, ale drž se od něj dál, je úplně blbej, a pokud se kolem něj vyskytuje kdokoliv s chromozomem Y, myslí si, že mu chce ošukat slepice a útočí. Jo a Rona beru s sebou.“

To Lukáše zklamalo, představoval si, jak Rona naláká dovnitř a bude si ho mazlit, takhle mu musí vystačit pan Kocour. Večer byl Lukáš celý napjatý, nevěděl, kde bude spát, chtěl spát u Richarda, přesněji řečeno s Richardem kdekoliv. Cítil se v jeho blízkosti tak dobře, bezpečně a hezky. K jeho radosti to Richard vyřešil stejně jako předešlý večer. Proč to Richard dělal, sám úplně přesně nevěděl, věděl jen, že to tak chce.