Stopař 10

„Neblbni, raději se koukni na toho krasavce,“ uklidňoval Richarda Martin.

„Toho krasavce jsem si prohlíd dostatečně a Lukáš si ho prohlíží do teď a vypadá, jako by si ho chtěl prohlížet do smrti,“ Richard už skoro řval.

„Ehmm,“ Martinovi cukaly koutky úst, „já myslel Dara, to je pes. Richarde, co se to s tebou děje, ty seš snad doopravdy zamilovanej a žárlíš.“

Richard se zhluboka nadechl, zamrkal a lehce se uklidnil, pak se otočil a uviděl nádherného afghánského chrta, jak stojí u nohy svého pána. Ron si ho z zpovzdálí bedlivě hlídá a Jiskra na něj asi z pěti metrů vrčí. Bylo zřejmé, že by jako domácí pán měl zasáhnout.

„Rone,“ zavolal hlasitě, „to je návštěva, jsou hodný.“ Ron rozuměl klíčovým slovům návštěva a hodný, tudíž se uvolnil a pohodlně se posadil. Teď musí jenom dohlédnout, aby ten cizí pes neublížil Jiskrovi.

Ten cizí pes se zatím posadil k noze svého pána a tvářil se, že si dopáleného černého chundeláče nevšímá.

„Páni, ten je dobrej, bere to s velikým klidem,“ pochválil Richard Dara.

Viktor si pochopitelně nemohl nevšimnout nevlídného přijetí ze strany pána domu. Zavolal tedy na Martina: „Hele, my to s Darem vezmeme pěšky domů, je hezky, tak se projdeme. Klíče mám.“

Pak se obrátil k Richardovi: „Je mi líto, že jsem přišel nevhod, omlouvám se.“

Než Richard stihl odpovědět, zasáhl Lukáš. Když se začal Jiskra ježit, tak sáhl do kapsy bundy, kde měl ještě zbytek odměn a zavolal: „Jiskro, ke mně!“ Bohužel na Jiskru to nemělo žádoucí účinek, teď chtěl zastrašovat cizáka víc, než chtěl odměnu. Ovšem Ron si pamatoval, co se učili dopoledne, a protože jeho cizák nijak nedráždil a odměny mu chutnaly, rozhodl se pro odměnu. Vystartoval tedy po Jiskrovi a donesl ho Lukášovi. Ten chytil rozzuřence za obojek a lovil odměnu pro Rona. Moc mu to nešlo, sáček měl z kapsy vytažený a šátral v něm tou samou rukou, kterou držel obojek zmítajícího se zuřivce. Ron se rozhodl, že mu pomůže. Vzal si tedy celý pytlík, poodběhl s ním a na zemi se do něj začal dobývat. Měl už zkušenost s mnoha jinými pytlíky a věděl, že ty moc chutné nejsou. Nakonec se mu podařilo sáček roztrhnout a střívka vysypat, spokojeně se do nich pustil.

Viktor celou scénku se zájmem pozoroval, když ten obrovský pes donesl tomu klukovi malého zuřivce, začal se chechtat. Když si pak vyzvedl odměnu, smíchy už doslova řičel a z očí mu tekly slzy. Celá situace pobavila i Richarda a jeho vztek opadl. Lukáš se nejprve díval trochu zmateně, ale když se Ron dostal k odměnám, smál se už na celé kolo.

Richard tedy přistoupil k návštěvě a pokusil se usmát, aby zahladil předchozí nevlídnost, a zeptal se: „Můžu?“ Natáhl ruku k Darovi, ten si ji očichal.

„Jo můžeš, když jsem tady, tak se nechá. Jinak na sebe nedovolí sáhnout. Nekouše, uteče, i když, kdyby nemohl utéct, asi by se bránil.“

„Hele, nikam nechoď, jen jsem byl trochu vyvedenej z míry, omlouvám se. Je fakt nádhernej,“ uznale zamručel Richard, který krasavce jemně drbal za ušima. Vypadalo to, že se mu to líbí, nebo mu to přinejmenším nevadí.

„Hele, to je dobrý, to jsem ještě neviděl, aby se někomu cizímu tak nastavoval, většinou to nemá rád, jen to strpí.“

„Asi poznal, že mám psy rád. Nech ho proběhnout a vyvenčit a pak ho vezmi dovnitř, není důvod ho zavírat v autě a s tím naším pošukem ho tady samotnýho nenechám. Nakonec by ten tvůj krasavec ztratil trpělivost a ohnal se po něm a fakt nevím, co by pak udělal Ron. Jiskru miluje, sám si ho zachránil jako princeznu z věže. Pak by měl Dar asi šanci jen díky tomu, že to je chrt.

Viktor se usmál a gestem propustil Dara. Ten se neskutečnou rychlostí rozběhl po louce. S ním by při závodu v běhu Ron neměl šanci.

„Tak, teď zmerčí srnu a už ho nikdy neuvidíš,“ prorokoval Martin, který se k nim přidal.

Lukáš stál opodál, držel Jiskru a obdivně hleděl střídavě na Viktora a na jeho psa. Když se chrt rozběhl, k Richardově úlevě už koukal jenom po něm. Nechtělo se mu tady Lukáše nechávat samotného s tím fešákem, ale chtěl vyzvědět od Martina, kdo to je a proč je tady s ním, tak prohodil směrem k Viktorovi: „Až se vyběhá, pokud se vůbec vrátí, tak přijďte za náma dovnitř. Luky, prosím, podrž chvíli Jiskru, ať se neservou a pak vezmi Pavlíka domů, jo.“ Vzal Martina za rameno a odvedl ho do chalupy.

„Tak kdo to je? Co tady dělá?“

„To je moje nová sestra. O tu starou jsem přišel kvůli, ne, měl bych říct díky tobě. Rád jsem se té ježibaby zbavil.“

„Kdes k němu přišel?“

„Znám ho z misí, byl to ten nejlepší instrumentář. Měl úraz, tak šel do civilu. Jenže na sále už být nemůže, nevydrží dlouho stát. Taky hledal bydlení, kvůli psovi, chtěl, aby se mohl pořádně proběhnout, a ve městě není moc kde. Tak jsem mu nabídl oboje, bydlení i práci.“

„Dovoluji si předvídat, že se tady prudce zvedne množství zdravotních komplikací u ženské populace.“

Martin se jenom zasmál a pokrčil rameny.

„Kde je Bára s Jankou, proč nepřijely?“ pokračoval ve výslechu Richard.

„S Bárou je to špatný, teda mezi mnou a Bárou, hele teď ne, někdy později v klidu ti to všechno povím. Každopádně holky jsou teď u Bářiných rodičů.“

Ozvalo se bouchání dveří a Richard se plácl do čela: „Kocour, já zapomněl na pana Čičila a jde sem pes.“

Než to dořekl, Kocour už to zjistil, šel zkontrolovat návštěvu, jestli třeba nemá v kapsách myši. Proti němu stál nepřítel. Zaujal výhružné postavení s prohnutým hřbetem zvednutým zahnutým ocasem a vyceněnými zuby. Srst naježil tak, že vypadal ještě větší. A nepřítel nic. Ani neutekl, ani nezaútočil, prostě si ho nevšímal. Potupa. Zasyčel a zaprskal. To už u něj byl Richard a zvedal ho ze země. Jak byl vytočený, tak se po něm ohnal.

„Auuu.“ Aha to je můj hlavní otrok, z něj padá jídlo a vodí mi nové otroky, toho nepoškozovat. Vydrápal se mu na rameno a z výšky shlížel na nepřítele.

„Teda tomu říkám kocour, v životě jsem tak velkou kočku neviděl,“ obdivoval pana Čičila Viktor. „Neboj, Dar mu nic neudělá.“

„To vysvětluj jemu. Raději ho dám ven. Ne, to se na mě naštve. Dám ho na půdu, stejně už tam měl mít službu.“

„Jakou službu má Kocour na půdě?“ zajímal se Lukáš.

„Úkolem pana Čičila na půdě je se tam vyčůrat, teda spíš to tam označkovat, slouží to jako prevence proti kunám. To jsou svině a dělají tam děsnej bordel, když ho tam cítí, tak se tam neusídlí,“ s tím odnesl kocoura na půdu.

„Tak se někde usaďte, Lukáši, udělej jim, prosím, čaj, nebo co budou chtít, já jdu dodělat oběd.“

Půvabný pes se posadil k židli svého neméně půvabného pána.

„Viktore, nech ho, ať se tady porozhlídne a najde si, kde se mu bude líbit,“ vyzval Richard, zatímco tvaroval šišky knedlíků.

„Richarde, můžu mluvit před Viktorem? Vím, že nic nevykecá, spolehni se,“ zeptal se Martin.

„Já můžu jít ven nebo někam vedle,“ nabízel se Viktor.

„Seď a ty mluv,“ vyzval je Richard.

„Takže více méně samé dobré zprávy. Všichni ti, co jsme jim odebrali krev, jsou HIV negativní a nemají ani žádné jiné závažné choroby. Tedy kromě jednoho Ukrajince, který má TBC, už jsem volal jeho zaměstnavateli a na ubytovnu, o něj se postarají a u Lukáše to ještě za čas zkontroluju, ale myslím, že to bude dobré. Byl s ním v kontaktu jenom jednou a krátce. Pozdější odběry budou podle plánu. Jo, taky jsem slyšel o tvém výstupu v krámě. Měl mimořádný úspěch. Jarmila teď může chodit kanálama, myslím, že jsi tím dokonale zneutralizoval, co napáchala ta krá- ehm, moje naštěstí už bývalá sestra.“

Lukáš zatím donesl oběma hostům čaj. Stále se znovu a znovu díval na Viktora, byl to opravdu krásný muž. Kolik je mu asi roků? Zaznamenal, že má velice elegantní pohyby. Taky měl nádherné ruce. Bože, já nad ním téměř slintám, co si pomyslí Richard, uvědomil si Lukáš. Rychle se zadíval na Richarda, ten byl naštěstí už delší dobu zády do místnosti. Mohl tedy obdivovat jeho pevný zadek. S nevolí si všiml, že není sám, kdo se Richardovu zadku obdivuje. Viktorův zrak na něm také ulpíval na Lukášův vkus příliš často a příliš dlouho.

„Jak dlouho máš Dara?“ snažil se odpoutat hostovu pozornost od zadních partií svého… Čeho vlastně? Přítele? Snad. Milence? V to doufal.

„Viktore, pověz jim, jak jsi k němu přišel. To je moc zajímavá historka.“

„Toho jsem si přivezl z mise. Totiž, když jsme byli v Afghánistánu, tak jsem šel jednou do nedalekého městečka, abych si tam našel… To je vedlejší. Prostě jdu po, řekněme, ulici a najednou vidím, jak z takového jako balkónu s poškozeným zábradlím napůl visí malé dítě. Bylo to ve druhém patře. Nikdo jiný to zatím nezaregistroval. Zařval jsem tedy, jenže oni mi nerozuměli, tak jsem ukázal nahoru. Začali něco vykřikovat a dohadovat se. No tak jsem po balkónech vyšplhal nahoru, naštěstí měli jako zábradlí tyče, tak jsem se měl čeho chytit, a to dítě, které už mezitím viselo víc než jen napůl, vlastně viselo už jen za košili, nebo co to měl na sobě. Byl to kluk, jak jsem zjistil později. No tak jsem ho čapnul a přitiskl k sobě, jenže to jsem se mohl držet jen jednou rukou a ještě tak nešikovně. No spadl jsem jak hruška. Naštěstí na záda a ten kluk na mě. Nic se mu nestalo. Já si parádně natloukl a rozbil hlavu. Teda krve jak z vola. To už se všichni sbíhali a pokřikovali. Pak jsem omdlel, nebo co, prostě tma.“

Vypadá jako nějakej zasranej Noldor a ještě hrdina, kurva, myslel si Richard.

„Probudil jsem se u nás na ošetřovně, prej otřes mozku a nějaké pohmožděniny. Někteří jedinci, jo slyšel jsem tě, Martine, tvrdili, že nemůžu mít otřes mozku, když žádný nemám. No druhý den tam za mnou přišel chlápek, měl s sebou nějakého bratrance nebo co jako překladatele. Teda ten bratranec uměl trochu, ale fakt jen trochu anglicky. Jak jsem pochopil, ten chlápek byl otec toho malýho kluka. Děkoval mi a tak. Že prej jsem mu zachránil to nejcennější, co má, jediného syna. Chudák měl ještě pět holek. No, a že se mi musí odvděčit, že prej mi dá to druhé nejcennější, co má, že mi dá svou ghazni. Já se strašlivě vyděsil, co že to je, jako jestli mi nechce nacpat některou z těch dcer. Pak mi došlo, že to snad ne, bezvěrci by dceru nedal. Furt jsem ale netušil, co mi to chce dát. Tak jsem to odmítl. Začal v jednom kuse něco děsně nahlas vykřikovat a bratranec nestíhal překládat. Tak jsem nakonec svolil, aby už šel pryč a měl jsem pokoj.

Za pár dní, když už jsem byl z ošetřovny pryč, mě volají k bráně. Byl tam ten chlápek a vedl velice chlupatého a nesmírně tlustého psa. To byla ta ghazni, čekala štěňata. Vyděsil jsem se, co budu dělat s chlupatým velkým čoklem a štěňaty. Ta fena vypadala, že jich bude mít aspoň dvacet. Von mi cpal provaz, na jehož druhém konci byla, do ruky. Děsný. Naštěstí zrovna přijíždělo auto s naším překladatelem. Abych to zkrátil, odmítnout prostě nešlo. Překladatel říkal, že bych ho smrtelně urazil, že by ho to prej ponížilo v očích jejich lidí, když mi slíbil ghazni a já ji nevzal. Taky mi vysvětlil, že je to horský afghánský chrt a že je zde velice cenný. Nakonec jsme to ukecali, že mi tedy vybere jedno štěně, až je čuba vyklopí. Požádal jsem o kluka. Za necelé dva měsíce mi ho přinesl, to byl Dar.“

„Hlavní důvod, proč jsem si Viktora vybral za sestru, je jeho administrativní zručnost. Dostat sem odtamtud psa, to byl prostě zázrak. Mohutná papírová válka nejdřív s armádou a potom s veterinární správou.“ Martin se tomu smál, ale myslel to vážně. Viktor předvedl obdivuhodný výkon. Prakticky dokázal nemožné.

„Když my jsme si na sebe s Ťutínkem tak zvykli, že jsem ho sem dostat prostě musel.“

Zmíněný Ťutínek se zatím spokojeně rozvaloval na pohovce. Po té, co prozkoumal dům, zda se tam někde neukrývá další syčící blázen, kterého je třeba ostentativně ignorovat, našel místo, kde se mu líbí.

Zatímco Viktor mluvil, dodělal Richard oběd. A už se to neslo na stůl. Nádhera, nadýchané knedlíky, smetanová omáčka, zahuštěná pouze zeleninou, plátky masa protkané špekem, dokonce i šlehačku a brusinky Richard servíroval. V následujících minutách se ozývalo pouze cinkání příborů a sem tam spokojené mručení strávníků.

„Uff, teda Richarde,“ blaženě sténal Viktor, „kdybys byl ženská, tak už klečím a žádám tě o ruku, bez ohledu na počet zubů i let, které ti zbývají.“

„Dík kámo, byla to bašta,“ zafuněl Martin.

„Udělám kávu, jinak usneme,“ prohlásil Richard a začal se zvedat.

„Seď, já kafe uvařím,“ Lukáš vyskočil ze židle.

„Tak mi teda pověz, Martine, jak to je s Bárou, předpokládám, že Viktor to ví. Lukáš ji nezná a nikomu to vykládat nebude.“

„Nečekej žádný drama. Prostě, když jsem se vrátil z poslední mise a řekl, že už nikam nepojedu a půjdu do civilu, nebyla z toho nadšená. A nešlo jenom o prachy, jak se ukázalo později. Prostě si zvykla být svou paní a dělat si, co chce, a vynořil jsem se já a najednou se musela přizpůsobovat a měla víc práce s vařením a se vším. Když jsem se rozhodl pro praxi tady, vůbec se jí to nelíbilo. Chtěla zůstat ve městě, že tam má práci a kamarády a Janka školu a tak. Jenže tam žádná volná praxe nebyla a do špitálu jsem fakt nechtěl. Taky jsem chtěl být blíž našim, zatím jsou sice v pohodě, ale nebude to tak napořád. No a navrch jsem si já vůl myslel, že bysme mohli mít další dítě, že by nám máma pomohla s hlídáním. Šli jsme tedy sem. Protože Bára nechtěla bydlet u našich, a ty víš, že by tam byl v podkroví pěkný byt, mohli jsme mít i vlastní vchod, tak jsem nechal postavit barák v přiměřené vzdálenosti od domu rodičů. Práci v městečku našla okamžitě. Jance se v nové škole líbí. Jenže to, co nebylo úplně dobrý, když jsem se vrátil, to se postupně zhoršovalo. No a po čtyřech letech odešla. Víš, že poslední dobou pořád za někým jezdila návštěvu. Vždycky do Liberce. Tak v Liberci má chlapa. Janka je odjakživa zvyklá na mámu, však jsme se moc neužili, to až teď, co jsem v civilu, tak šla s ní. Slíbila mi ale, že sem bude často jezdit. Viktor se tudíž mohl nastěhovat ke mně, místa je tam víc než dost. Tak teď to všechno víš. Jsem vůl, já si ničeho nebyl dlouho vědom, až tenhle týden se to všechno vyvalilo. Báře jsem říkal, že by Viktor mohl bydlet prozatím u našich. Prostě mi řekla, ať se nastěhuje klidně sem, že ona s Jankou jdou pryč. Prej s tím chtěla počkat až po Vánocích, ale ať se Viktor nemusí stěhovat dvakrát. Tak ohleduplná byla.“ To už říkal se silnou hořkostí v hlase.

„Je mi to líto, Martine,“ Richard nevěděl, co by mohl kamarádovi víc říct.

Z ponurého ticha je vytrhlo zvonění Richardova mobilu. Volala paní Šafránková, jestli už tam může syna vyslat a jestli má vzít s sebou malého Honzu, že by si s Pavlíkem mohli hrát, než to vyřídí.

„Hele, ty budeš mít návštěvu, tak my pojedem,“ zvedal se Martin.

„Klidně zůstaňte, to je jen mladej Šafránek, je ředitelem gymplu a my se chcem domluvit, jestli by tam Lukáš mohl přestoupit. Pokud máte pocit, že byste se nudili, tak si zatím můžete jít do pracovny na počítač.“

„Tak jestli ti to nevadí, tak ještě zůstaneme, mám se stavit u našich, ale až ve čtyři. Chci jim představit Viktora.“

„Já bych se šel s Darem proběhnout, pokud by to nevadilo. Doufám, že tomu malýmu ďáblíkovi nebudeme vadit.“

Pan Šafránek se s Martinem znal, však mu nedávno diagnostikoval zvýšenou hladinu cukru. Zjišťoval tedy, co od něj Richard potřebuje. Vysvětlili mu situaci. Do podrobností pochopitelně nezabíhali. Jenom zjistili, jaké jsou podmínky přestupu. Když zjistili, že se musí ještě domluvit s ředitelem gymnázia v Lukášově Městě, měl Richard jasno, pošle tam stejného právníka jako za Lukášovou matkou. Pan Šafránek jim sdělil, že by měl Lukáš napsat rozdílové testy, že mu pošle informace, kam ve kterém předmětu došli, a ať se staví pro učebnice. Nakonec se dohodli, že těch čtrnáct dní do Vánoc Lukáš využije, aby se doučil, co zameškal, a testy napíše hned po Novém roce. Veškeré díky odmítl s tím, že Richardovi nemůže dost poděkovat za to, jak mu dal do kupy notebook. Syna Honzu při odchodu nemohl od Pavlíka dostat. Velice se mu v jeho speciálním pokoji s novým kamarádem líbilo. Nakonec tátu přemluvil, aby ho tam nechal do zítřka. Richard řekl, že stejně po obědě pojedou přes Městečko do Prahy, tak Honzíka domů dovezou.

Když pan Šafránek odjel, šel si Lukáš na chvíli pohrát s kluky. Viktor byl ještě venku, a tak Richard zaútočil na Martina: „Je Viktor gay?“

„Co je to za otázku? Ty se ptáš lidí, jestli jsou homosexuálové? Já teda ne.“

„Nekecej, znáš ho dlouho, tak je to s ním je?“

„Tedy pokud jsou mé informace správné, Viktor je jako smrt. Bere vše.“

„Aha, tak jestli k tomu vše přibere i Lukáše, tak si budeš hledat novou sestru. Roztrhnu ho jak hada. A toho krásnýho psa si nechám,“ to už dodal s úsměvem. „Hele, není to náhodou on, s kým jsi, no víš, jak jsme se bavili v autě?“ Teď už se Richard doslova šklebil.

„Co tě to napadlo za kravinu?“ ohradil se Martin.

Jenže Richard už měl jasno. Viděl to začervenání a slyšel ten tón, jakým se Martin bránil. Podle toho se zatvářil. Martinovi bylo jasné, že ví. Rozhodl se mírně pomstít.

„Možná by tě zajímalo, že zatímco jsi vařil, na zadek ti nezíral jenom Lukáš. Viktorovi se taky líbil. Myslím, že by si dal říct.“

„Blbost. Ehmm, když už jsme u toho, fakt nesmím mít sex celou dobu, než doberu ty blbý antibiotika?“

„Za prvé, předepsal jsem ti správná antibiotika, nikolivěk blbá. Za druhé, já jsem ti nezakázal sex, to sis špatně vysvětlil. Nesmíš s nikým být bez kondomu a to i při orálním sexu.“ Martin se vítězoslavně usmíval při představě, jak se Richard zbytečně trápil.

Večer, když malí kluci konečně usnuli, se šel Lukáš ochotně a rád vysprchoval s Richardem. Po vstupu do koupelny Richard otočil klíčem a Lukáše doslova přibil svým tělem na dveře. Vrhnul se na něj tak, že by náhodný divák mohl nabýt dojmu, že ho chce sníst, místo políbit. Snažil se z něj servat oblečení, když se Lukáš začal bránit, ihned se zarazil. Bál se, že ho vyplašil, že mu tím připomněl, co se mu stalo. Nebylo tomu tak, jenom se chtěl zbavit oblečení a Richard si nepočínal právě šikovně. Když se vymanil z jeho objetí, všeho, co na sobě měl, se zbavil během okamžiku. Když Richard viděl, že ho nevyděsil, že se jen svléká, hbitě ho napodobil.

Opět ho opřel o dveře. Teď už si užívali dotek nahých těl. Richard se sklonil a líbal Lukáše na krk, pak mu to místečko mezi ramenem a krkem olízl. V lízání pokračoval, zatímco šel do podřepu a užíval si Lukášův hrudník. Zjistil, že má bradavky stejně citlivé jako on sám, nebyl si jist, jestli mají všichni muži citlivé bradavky. Toto zjištění ho potěšilo a začal si užívat toho, jak Lukáše uvádí do vytržení jejich okusováním a sáním. Lukáš se začal sesouvat k zemi, blíž k Richardovi, blíž k tomu zdroji tak nádherně příjemných pocitů. Richard ještě natáhl ruku a strhl na zem dvě velké osušky. Chvíli se převalovali na po huňaté koupelnové předložce, svlečeném oblečení a osuškách. Lukáš skončil na zádech a Richard na něm. Pomalu si sedl a prohlížel si toho napůl muže a napůl ještě chlapce. Lukáš se chtěl také posadit a přitisknout se k němu.

„Počkej, nech mě, ať se dívám. Nech mě a chvíli se nehýbej,“ jeho hlas opět nabyl chraplavý nádech. Lukáš se tedy uvolněně položil na záda na změť textilií. Cosi si zmuchlal pod hlavu a čekal. Richard si ho prohlížel a jemně mu přejížděl rukou po těle. Hladil ho na hrudi a pomalu se přesouval na břicho. Zaznamenal jeho pevnost a směřoval stále níž. Dostal se k pevně jako stožár stojícímu penisu. Lehce po něm přejel dlaní a vzpomněl si, jak ho v této koupelně držel více než před týdnem poprvé. Tehdy byl ale Lukáš téměř v bezvědomí, teď byl plně vzhůru a dával se mu. Uvolněně ležel a nechal ho dělat, co chce, věřil mu, věřil, že mu neublíží, věřil, že mu přivodí rozkoš, a sám byl ochoten mu ji poskytnout. Stále ho jen hladil a díval se na něj. Sbíral v sobě odhodlání. Chtěl to, chtěl Lukášovi poskytnout co nejpříjemnější pocity. Překvapilo ho ale, že to taky chtěl kvůli sobě. Sklonil se a olízl Lukášovi žalud. Nebylo to vůbec odporné, jak se bál. Cítil vůni a chuť mladého těla.

„Kdybych dělal něco špatně, tak mě zastav,“ s těmito slovy uchopil Lukášův ohon do úst. Zvláštní, považoval se za v sexu zkušeného a teď dělá něco poprvé. Chvěje se u toho jako puberťák, který poprvé líbá spolužačku. Nedostatek zkušeností vynahrazoval něhou. Bál se, aby neudělal něco špatně. Pak si ale uvědomil, co se líbí jemu, a usoudil, že Lukášovi se to bude líbit taky. Začal tedy poprvé v životě kouřit mužský ocas. Překvapilo ho, jak ho to vzrušuje. Jak moc ho vzrušuje Lukášovo tiché kňučení prokládané vzdechy. Jak moc se mu líbí mělké přírazy do jeho úst. Ještě stihl uchopit jeho hladké koule a už se ozvalo: „Už budu. Už.“

Nepřemýšlel nad tím, co bude dělat, až začne Lukáš stříkat. Věděl, že se mu tohle líbí a jemu samému se to také líbilo, tak pokračoval. Za okamžik už měl možnost poprvé v životě ochutnat mužské sperma. Polkl. Lukáš teď ležel úplně uvolněně a těžce oddechoval. Vůbec netušil, že může být něco tak krásné. Ano, Hans ho také kouřil, ale to bylo úplně jiné. Tehdy sice zažíval fyzicky příjemné pocity, ale emocionálně prožíval zmatek, pocity viny, strachu a studu. Teď ne, teď to bylo prostě jenom krásné.

Richard si k němu přilehl a jemně ho hladil, cítil na stehně jeho tvrdý klacek a chtěl mu to oplatit, hned jak se vzpamatuje, tak mu to oplatí. Ten ale na žádné oplácení nemyslel, byl překvapen, jak vzrušující a zároveň uspokojující je poskytnout někomu rozkoš. Jistěže při sexu ženám poskytoval rozkoš, ale to bral jako obchod, jako platbu, nebo kalkul, aby se k sexu dostal i později. Proto se vždy snažil po tom, nebo před tím, než dosáhl vlastního uspokojení, poskytnout partnerce orgazmus. Teď ale ne, ač se jeho ocas hlásil o svá práva, připadalo mu důležité to, co prožil Lukáš, to samo, ho vnitřně uspokojilo.

Lukáš se vydýchal a chystal se k akci. Když Richardovi došlo, co má v úmyslu, chytil ho do objetí.

„Co máš v plánu? Víš, že to nesmíš! Ne, že bych to nechtěl, bože můj,“ jenom představa, že by se jeho ocas dostal do teplého vlhka Lukášovy pusy, ho našponovala. Uchopil si ho tedy.

„Ne, ne já sám.“

O jeho klacek rázem pečovaly dvě ruce. Ruce s mnohem jemnější a hladší pokožkou, než byla ta jeho. Odevzdal se tedy do jejich péče. Zavřel oči a užíval si. Jedna ruka postupovala od kořene až téměř k žaludu. Druhá se věnovala výhradně těm nejcitlivějším místům, ukazováčkem chvíli dráždil uzdičku, potom se zase věnoval štěrbině vypouštějící další a další kapičky touhy.

Pohyby ruky na těle penisu se zrychlily a druhá ruka mu začala jemně tisknout a mnout koule, to už nevydrží. Začal do té ruky přirážet a vzápětí stříkal. Jako v mlhách ještě zachytil Lukášovu ruku. Ten se právě chystal část té husté nadílky olíznout.

„Ne, neblbni,“ stáhnul ho na sebe. To, že budou muset za chvíli vstát a přesunout se do sprchy, mu v tuhle chvíli připadalo jako nesplnitelný úkol.