Stopař 9

Richard si vlezl do své postele, kde na něj už čekal Lukáš. Ten se na něj tázavě podíval. Jenom kývnul, natáhl k němu ruku a za ramena si ho přisunul do objetí. Lukáš spokojeně zavrněl a uvolnil se. Richard mu párkrát přejel obličejem po vlasech. Líbily se mu jeho jemné, věčně rozcuchané vlasy. Nasál jeho vůni. Lukáš mu voněl.

Zlehka povzdech a řekl: „Martinovi přišly další výsledky. Ty seš čistej. U mě zjistili chlamydie.“

„Co je to chlamydie? Je to nebezpečný? Jsi v pořádku?“

„To jsou nějaký bakterie, chyt jsem to tutově od Jarmily. Není to nebezpečný, dostal jsem antibiotika. Mám na tři týdny zákaz skotačení. Co ses ještě ptal? Jo, už vím, jsem v pořádku, není to nic hroznýho, ale musí se to přeléčit, protože by z toho mohly bejt různý komplikace.“

„To… to je něco jako kapavka? Myslím teda, jako jestli to je pohlavní nemoc.“

„Jo, prej se to dá chytit i do konečníku nebo do oka. Klídek, ty tam nic nemáš, neplaš.“ Richard reagoval na prudké vrtění se Lukáše.

Richard byl bezradný. Chtěl dát Lukášovi nějak najevo, že mu na něm záleží. Jenomže nevěděl jak. Nikdy nikoho nebalil, holky si ho vždycky sbalily samy. Prostě to jen tak říct nedokázal. Zkusil ho tedy zlehka hladit po rameni, za které ho držel.

Lukáš byl spokojený, jako kočka si jen tak předl. Jenže to, po čem toužil dostávat od Hanse a za co musel platit sexem, mu od Richarda nestačilo. Tady by uvítal i nějaké to harašení a Richard nic. Lukáš nebyl zvyklý někoho vyzývat, měl vždycky opačný problém a teď poprvé v životě to doopravdy chce a nic. Bylo mu jasné, že ho Richard jen tak z fleku nevojede. Koneckonců, sám byl teď v karanténě a u Lukáše bylo riziko, že něco chytil, když byl v zajetí. Zkusil se tedy pootočit a položil Richardovi ruku na hruď. Po chvíli zaznamenal, že Richard rychleji dýchá, pokud to tedy přes vlastní bušení srdce mohl postřehnout. Ještě se kousek posunul a tím si položil hlavu na jeho prsa. Přetočil se na bok a celou délkou těla se přitiskl k Richardovi. Ten mohl cítit jeho erekci na stehně. Po chvíli se o jeho stehno začal lehce třít.

„Luky, víš, co děláš? Pro mě je to vysoká škola sebeovládání.“

„Já vím, teda nevím… Já nějak… prostě musím,” koktal a zajíkal se.

Richard se zhluboka nadechl a zachraptěl: „Udělej se, chci se dívat.“

Lukáš ztuhnul a nehýbal se.

„Dělej. Bože…“ Na Richarda toho bylo moc. Jeho před chvílí luxusně vystříkaný ocas byl opět tvrdý a dožadoval se pozornosti. Odhodil z obou tedy pokrývku, stáhl volné spací boxerky a uchopil svůj žilnatý klacek do ruky.

„Jestli to nechceš vidět, tak běž pryč,“ a začal ho lehce honit.

Lukáš na něj zíral s vyvalenýma očima. Tak luxusní ohon ještě neviděl. Na slabých pyžamových kalhotách se mu objevila vlhká skvrna. Stáhl je a trochu váhavě uchopil svůj slintající ocas. Začal si dělat dobře a upřeně při tom pozoroval Richardův rudofialový žalud, jak chvílemi mizí v ruce a zase se objevuje. Měl chuť ho olíznout. Měl chuť ho cucat jako nanuk, ale uvědomoval si, že vzhledem k okolnostem to není možné. Tak se aspoň díval. A honil. Za chvíli už vydával kňouravé zvuky. Richard si mezitím do druhé ruky uchopil koule a začal je lehce mačkat a třít. Pravá ruka zrychlovala. Lukášovo kňourání se změnilo ve sténání a prvním výstřikem si ušpinil pyžamo na hrudi, další šly na břicho. Richardova pravice už kmitala v zničujícím tempu. Zařval. Jeho výstřik vzhledem k nedávnému velkolepému uspokojení nebyl tak mohutný, přesto mu ale dosáhl vysoko nad pupek. Oba zůstali bezvládně ležet.

Teda, uff, jenom vlastnoruční obsluha, ale stejně, stejně to bylo mnohem lepší než sex s Jarmilou, co s Jarmilou, s jakoukoliv jinou ženskou, říkal si Richard, zatímco se probíral z omámení. Zašátral na nočním stolku a podal krabici s papírovými kapesníky. Na důkladnější očistu teď neměl. Lukáš už se mezitím utřel do pyžamového trička, které si přetáhl přes hlavu. No co, stejně už bylo špinavé.

Richard si nahého Lukáše opět přitáhl do objetí, oba pečlivě přikryl a zavelel: „A spát, zejtra mám moc práce.“

Lukáš se zády pevně přitiskl k Richardově hrudi, a když se chtěl uvelebit zadečkem v jeho klíně, Richard zavrčel, vstal a oblékl si boxerky. Jinak za sebe nemohl ručit. Tohle budou perné tři týdny. Musí Martinovi zavolat a vyptat se, jestli fakt celou dobu nic, nebo třeba s kondomem… Do háje, když mu to říkal, tak byl tak nasranej na Jarmilu (co nasranej, přímo ho jímala hrůza z představy, že by s ní měl dítě, vůbec nevěděl, co by si počal), že Martina moc nevnímal. Už se v duchu chystal, jak si to s ní vyřídí.

Skoro celý čtvrtek strávil Richard v pracovně a doháněl, co meškal. Od Martina se dozvěděl, že dokud nepřijdou další výsledky, zejména ty partyzánsky získané v Lukášově městě, tak by se měl raději držet od Lukáše dál. Jo už mu to bylo jasné, a tudíž na Richardovo neurčité vyptávání na sex při léčbě zareagoval poněkud neomaleně. Richardovi se tím vlastně ulevilo, jednak byl rád, že už před svým kamarádem může mluvit otevřeně, a odklad sexu taky uvítal. Přece jen ještě nebyl úplně srovnaný s představou, že ho strká do chlapa, nebo ještě divnější představou, že někdo strká ocas do jeho zadku. Sice to chtěl, ale zároveň se toho bál. Ne, to nebyl tak úplně strach, spíš něco jako šílená tréma.

Lukáš strávil pár chvil venku a snažil se Jiskru naučit (marně) přivolání. Zatím docílil jenom toho, že když přivolal Rona, Jiskra po chvilce přiběhl taky. To ovšem nebylo žádné vítězství, za Ronem běhal neustále. A Rona to pěkně otravovalo, byl to sice nesmírně tolerantní pes, ale tohle cepování mu po chuti nebylo. Vyřešil to tak, že když Lukáš chvilku obdivoval (z uctivé vzdálenosti) lesk Berijova peří, odběhl do lesa. No co, však musí střežit teritorium, ne?

Po večeři se Richard upřeně zadíval na Lukáše a pronesl: „Zítra chci vyjet hodně brzo, ať stihneme velký nákup ještě před tím, než budou kluci v práci. Nechci ho pak absolvovat s Pavlíkem v tom největším návalu. Takže musíme jít brzo spát. Myslíš, že se dokážeš chovat mravně?“

Lukáš se zamyslel, pak mu zajiskřily oči a zavrtěl hlavou.

„Myslel jsem si to. Pojď do koupelny. Dáme si sprchu. Když budeš zlobit, tak studenou,“ vyhrožoval.

Pustil však příjemně teplou vodu. Lukáš nahého Richarda doslova hltal očima. Však se měl také na co dívat. Vysoká svalnatá postava, široká ramena, mohutný hrudník zarostlý černými chloupky, ty se pod hrudí ztrácely a objevily se pod pupkem ve formě úzkého pruhu, který jako by ukazoval směr. Ovšem to křoví kolem ocasu, to nebylo úplně ono. Úctyhodný penis se nacházel zatím v polo klidovém režimu. Sklouzl pohledem ještě kousek níž na silná stehna a hezky formovaná lýtka. Dokonce i jeho bosé velké nohy mu připadaly sexy.

Stejně tak si Richard prohlížel Lukáše. Už ho sice viděl, ale poprvé se pohledu na jeho tělo snažil vyhýbat, nebo si ho aspoň moc neprohlížet, a když ho zastihl při masturbaci, tak ho zase viděl jen zezadu, což o to pohled to byl zajímavý, ale zepředu a bez tajností si ho prohlížet bylo lepší. Zaznamenal, že je hladce oholen úplně všude. Líbilo se mu to, k Lukášovi se to hodilo. Ne proto, že by měl dětskou postavu, to vůbec ne. Jeho tělo se nacházelo právě na pomezí mezi chlapeckou a už dozrálou mužskou formou. Svaly měl štíhlé, ale dobře viditelné a krásně hladké, zatím bez vystouplých žil. Lukášův ohon už plně stál a předkožku měl staženou, takže se na něj díval svým jediným okem. Zaujal ho Lukášův žalud, na rozdíl od toho jeho krásně růžový. Nohy měl štíhlé a dlouhé, zatím spíš chlapecké, i chodidla měl úzká.

Chvíli oba stáli pod tekoucí vodou a jen tak se na sebe dívali. Za tu chvíli se už Richardův ocas dostal do plné formy bez pomocí jakékoliv ruční stimulace.

„Nechceš s tím pomoct?“ kývl Lukáš směrem k jeho rozkroku, který teď už doslova hypnotizoval.

„Jo,“ Richardův hlas už měl opět chraplavý nádech, „chci, ale víc zatím nesmíme, je ti to jasný.“

Jenom přikývl a uchopil poprvé jeho ocas do ruky. Málem se z toho udělal, jaký to byl úžasný pocit. Začal ho nejprve jemně laskat. Pomalu přetahoval předkožku a obnažoval žalud. Richard zachraptěl: „Jo, pokračuj,“ a sám uchopil Lukášův nedočkavý ohon do své tlapy. Užíval si toho pocitu hebké a hladké pokožky. Ovšem neužíval si ho dlouho, stačilo párkrát přejet po celé délce a ve chvíli, kdy vsunul druhou ruku mezi jeho nohy a uchopil koule, se Lukáš se zasténáním udělal. Poklesl v kolenou a Richard ho musel zachytit, aby si nekecl na podlahu.

„Promiň, ale to bylo tak úžasný, že se to nedalo vydržet. Teď ty, jo?“ a začal Richarda poctivě honit. V tom měl už mnohaletou praxi, a tak je zanedlouho zkropilo i Richardovo sperma. U Hanse si vždy přál, aby už bylo po všem, teď mu to vadilo, hrál by si s ním klidně nekonečně dlouho.

Richard Lukáše objal, přitiskl ke svému tělu, sklonil se a poprvé ho políbil. Byl to opravdový hluboký polibek, hrál si svými rty s jeho, spodní mu lehce zkousl, pak vsunul špičku jazyka do Lukášových úst a ochutnal ho. Lukášův ocas už se opět probouzel.

„Musíme přestat, nebo za chvíli skončíme pod studenou vodou, rychle umýt,“ zavelel Richard. „A spát budeme oblečený, jasný.“

Vstávat v šest hodin se nelíbilo ani jednomu, ale překonali ospalost a v sedm hodin už byli na dálnici.

„Richarde, nebude to divný, když přijedu pro Pavlíka s tebou? Co si bude myslet?“

„Uklidni se, je mu pět, takže ho bude zajímat nejspíš něco takovýho, jako jestli umíš Pexeso, jestli s ním budeš hrát Člověče, nezlob se, nebo když jsi ten dospělý a tudíž autorita, jestli mu pomůžeš mě přemluvit, aby mohl mít k obědu nanuka. Žádný hluboký psychologický rozbory určitě dělat nebude.“

„No dobře, ale co tvoje žena? Tý to nebude vadit?“

„Moje bývalá žena,“ zdůraznil Richard. „Tak ta ať si myslí, co chce. A pokud jí to bude vadit, tak má smůlu. Ona taky není sama a ten její objev se mi pro Pavlíka nezdá být ideálním náhradním rodičem a nekecám jí do toho,“ uzavřel Richard téma.

Před nákupním centrem zaparkovali, právě když otvírali. Jelikož byli v celém hypermarketu asi tři zákazníci, nákup, byť opravdu velký proběhl rychle. Lukáš ještě nikoho neviděl tak rychle nakupovat. Richard kontroloval seznam a vkládal zboží do košíku, nikde se nezdržoval, neočumoval, nerozhodoval. Jenom krátkou chvilku se zdrželi u pultu s masem, Richard si prohlédl vystavené falešné svíčkové, na jednu ukázal, bylo toho přes dvě kila, pak požádal o kilo kotlet, kilo mletého hovězího a čtvrt kila špeku. Z pásu u pokladny mu Lukáš pomohl naskládat nákup do přepravek a při vyslovení celkové sumy mu zatrnulo, přece se musí s Richardem nějak finančně srovnat, jenom nevěděl jak, něco sice měl na účtu, ale to by mu dlouho nevydrželo, musí něco vymyslet.

Zaparkovali za domem, který byl na dohled nákupního centra, a Richard si pochvaloval, že je pěkně zima a nemusí nic nosit do lednice. Vystoupili a Lukáš si prohlížel obyčejný starší třípatrový dům.

„Jo, to je naše centrála a pobočky v jednom.“

„To je celý vaše?“

„Jo, teď už jo. Nejdřív jsme tu byli v nájmu v jednom bytě v prvním patře, pak ve dvou a pak se naskytla možnost dům koupit, tak jsme do toho šli. Byla to dobrá investice, původně tu bylo dvanáct bytů a v přízemí dva obchody. Po pár letech jsme to předělali, když jsme se zbavili nájemníků. Neboj, nikoho jsme nevyhodili na ulici. Teď je v přízemí a prvním patře firma a ve druhým a třetím patře do kupy šest bytů. Ve dvou největších bydlí kluci, teda jako spolumajitelé, a zbytek pronajímáme, shodou okolností většinou našim zaměstnancům. Vůbec nejlepší je tohle parkoviště, to je totiž taky naše a věř mi, že parkovat přímo u domu, je v Praze nevídaný luxus.

„Ahoj kluci, tohle je Lukáš, Jindra a Jindra, tomu se říká Kubík,“ představil Richard Lukáše a své společníky. Oba Jindrové byli poměrně malí, rozhodně menší než Lukáš, a zatímco Jindra 1 byl hubeňour s brejličkami lenonkami, tak Jindra 2 řečený Kubík byl téměř kulatý a taky s brýlemi, tentokrát velkými se silnými tmavými obroučkami. Po ahoj z jejich strany a dobrý den ze strany Lukáše se tázavě zadívali na Richarda.

„Vedeš posilu týmu?“ optal se Kubík.

„Ne, to je kámoš, co se mnou bydlí, já ho uložím v klubovně, ať si odpočne, byl hodně nemocný, a pustíme se do práce,“ s tím odvedl Lukáše do místnosti na konci chodby, kde bylo několik pohovek a stolků, také kávovar a pochopitelně stůl s počítačem.

„Luky, na chvilku se natáhni, vstávali jsme brzo a pak, pokud budeš chtít, si zajdi do nákupáku, až otevřou ostatní krámy, asi o půl jedné buď tady, půjdeme všichni na oběd. Jo tady, kdyby sis chtěl něco koupit,“ podal mu platební kartu a řekl PIN.

„Vlastně, pokud tam půjdeš, tak si určitě kup pořádný zimní boty, ať pak pro ně nikam nemusíme. Luky, nešetři na nich, až napadne sníh, budeš je potřebovat. Tak se zatím měj,“ sklonil se a vlepil mu rychlou pusu.

Lukáš stál jako opařený, před chvílí přemýšlel, jak se s Richardem finančně srovná, a on mu strčí svoji kartu, jako by se nechumelilo. A pak ta pusa, to bylo úplně to nejlepší. Lehl si na pohovku, ale neusnul. Po desáté hodině se tedy vypravil pro boty. Bylo mu jasné, že nějaké opravdu potřebuje, a nechtěl, aby s tím měl Richard další starosti. Jenom si je koupí za své.

Na oběd šli do nedaleké pizzerie. Lukáš se z nějakého důvodu necítil v přítomnosti Kubíka dobře. Sice se všichni tři bavili o věcech, kterým vůbec nerozuměl, ale Kubík ho totálně přehlížel. Od chvíle, kdy Richard řekl, že s ním bydlí, z jeho strany cítil nepřátelství. Po obědě, když platili a Lukáš se snažil zaplatit svou útratu, se na něj Richard podíval a se slovy nezlob, nebo uvidíš, zaplatil za oba dohromady. V tu chvíli měl pocit, že mu Kubíkův pohled propálí díru mezi oči. Panebože, on žárlí, konečně mu to docvaklo. Ale proč žárlí, vždyť všichni vědí, že Richard na kluky není. To, co se mezi nimi stalo v posledních dnech, přece nikdo vědět nemůže. A ví Richard, že je do něj Kubík zamilovaný? Ví vůbec, že je to gay? Má se na to Richarda zeptat?

Po obědě se rozloučili, nasedli do auta a vydali se pro Pavlíka.

„Doufám, že to stihnu, Simona vždycky vyvádí kvůli každé minutě zpoždění, jako kdyby nevěděla, že v páteční dopravě si to tak úplně nerozhoduju, kdy přijedu. O moc dřív přijet taky nemůžu, není tam kde zaparkovat.“

Předání Pavlíka proběhlo před domem, ten se hned rozběhl k autu. Richard si se Simonou, kromě pozdravu, vyměnil asi deset slov, ta střelila pohledem po Lukášovi a zašla do domu, ani Pavlíkovi nezamávala. Tomu to ale vůbec nevadilo. Sám se vyštrachal do sedačky a už ve chvíli, kdy ho Richard zapínal, začal drmolit, co všechno za tu dobu, co se neviděli, zažil. Lukáše si snad vůbec nevšiml.

„Pavlíku, to je Lukáš, bude na chalupě s námi.“

„Fajn, ale tati, pan Čičil bude spát se mnou, že jo?“

Z Prahy vyjeli poměrně brzo, a proto cesta nebyla tak špatná. Když projížděli kolem místa, kde před týdnem Richard Lukáše naložil, podívali se na sebe.

Ve Vesnici u paní Marty vyzvedli krabici s perníkem plněným višňovým džemem s citrónovou polevou. Když to Pavlík viděl, rozzářily se mu oči, Simona nepekla a potrpěla si na zdravou stravu, u ní si moc sladkého neužil.

Dorazili k chalupě a Pavlík vyběhl z auta s očima navrch hlavy: „Tatí, tatí, my máme novýho pejska. Ten je hezkej. Jak se jmenuje? Může být můj? Ty máš Rona, že bude můj.“

„Já mu o něm zapomněl říct, aspoň má překvapení,“ zubil se Richard.

Když zatopili a vynosili nákup, požádal Richard Lukáše, ať Pavlíka nějak zabaví, on zatím naloží maso na svíčkovou a pak půjdou ještě na chvíli ven. Když ale uviděl, jak je Lukáš unavený, své žádosti litoval. Měl by si jít lehnout. Jenže Lukáš pochopitelně nechtěl, chtěl být užitečný. Asi za půl hodiny nahlédl Richard do Pavlíkova pokoje. Ten se rozkřičel: „Běž pryč, nedívej se, to mělo bejt překvapení. Ach jo, tys to zkazil, chtěli jsme se ti schovat.“ Byl zklamaný. S Lukášem totiž stavěli na prostředním patře z dek a polštářů bunkr. Zklamání se změnilo v radost, když se k nim Richard přidal, to ovšem museli bunkr pořádně zvětšit.

Později po večeři, když Pavlík usnul, se Richard zeptal: „Půjdeš se se mnou osprchovat?“

Lukáš zčervenal a zamumlal: „Když to je blbý. Já se stydím?“

„Proč se najednou stydíš?“ Richard na něj vytřeštil oči. Tohle nechápal.

„No přece Pavlík je tady, co kdyby se vzbudil. Je mi to blbý:“

„Tak nic, tak jdem spát, ale ne že budeš v posteli zlobit, Pavlík spí hned vedle a spojovací dveře jsou otevřené.“

Po té, co se osprchovali každý zvlášť a sešli se v ložnici, se začal Richard zajímat, jaké boty si Lukáš koupil. Ten je přinesl a vybalil. Richard je ohodnotil slovy nic moc.

„V neděli stejně jedem do Prahy, tak se tam, až vyložíme Pavlíka, stavíme a vyměníme je za něco lepšího. Doufám, že máš účtenku.“

„Nemám,“ Lukáš nechtěl lepší, a tudíž i dražší boty, na účtu mu už moc peněz nezbývalo.

„Neva, vytisknu si výpis z účtu, tam uviděj, že jsou od nich.“

„No, totiž… Já jsem je platil svojí kartou. Ten účet mám,“ poslední slova skoro zašeptal.

„Proboha proč, vždyť jsem to jasně řekl. Tys zapomněl PIN? Pročs nezavolal?“

Lukáš se červenal, začal se vrtět a nakonec se svěřil, že přece nemůže pořád něco od Richarda brát a že si najde brigádu po škole nebo že se do školy nevrátí a půjde rovnou dělat. Richard se zamyslel a nakonec z něj vypadlo: „Hele, o nějakým placení za bydlení a jídlo nechci nic slyšet, ale chápu, že by ses cítil líp, kdybys měl nějaké svoje peníze. Myslím, že vím, jak toho docílit, aniž bys musel někde brigádničit, tady v okolí bys stejně nejspíš nic nesehnal.“

Pak Lukášovi vysvětlil, že pokud se vrátí do školy, má nárok na výživné od matky. Jeho námitky, že to nedokáže, že už s ní nechce vůbec mluvit, odbyl s tím, že s ní mluvit nemusí, od toho jsou právníci. Po dlouhém dohadování Lukáš souhlasil.

Probuzení bylo tvrdé. Jo, ocasy měli taky tvrdé, ale o to nejde. V šest hodin se mezi ně nacpal Pavlík, a jak se tak chrul, tu něco přišlápl (Lukášův ocas), tu něco nabral kolenem (Richardovy koule) a rázem měli vyřešeno, co si s ranní erekcí počnou. Jelikož rozhodně nebyli masochisté, tak jim po zásazích rázem opadla.

„Nu což, tak budem vstávat. Dáme si pořádnou snídani a já se pustím do vaření. Máme na oběd pozvané hosty, tak ať se vytáhnu.“

Po snídani, ke které byla hromada krásně do krémova udělaných míchaných vajec a rozpečené housky a dalamánky, se Richard pustil do přípravy zeleniny. Lukáš se kolem něj motal a snažil se mu pomáhat, čímž mu velice účelně překážel. Navrch vždy, když se k němu přiblížil na dotek, se v něm vzedmuly hormony a chtěl všechno pustit z rukou a Lukáše objímat a nejlépe svléknout, hodit na kuchyňskou linku a… Do háje, jak tohle má tři týdny vydržet, musí Martina vyzpovídat.

„Luky, co kdybyste se oblíkli a šli na chvíli ven, můžete třeba cvičit toho černýho pošuka,“ uchechtl se.

Vzali si tedy odměny pro psy, to byl pytlík se sušenými prasečími střívky nakrájenými na malé kousky, a šli. Výcvik vypadal podobně jako včera. Nabízená odměna se nesetkala u Jiskry s ohlasem. Ovšem Ron záhy pochopil, co se po Jiskrovi chce, a taky chtěl odměnu. Po příštím zavolání Jiskro ke mně, které oslovený ignoroval, ho tedy uchopil do zubů a přinesl ho. Pak se posadil a čekal na odměnu. Pavlík se smál tak, až se musel posadit. Když to zopakovali, Jiskru přinesl. Tomu se to moc nelíbilo, být potupně přenášen jako štěně. Na třetí pokus se tedy raději sám vydal k Lukášovi. Ronovi se zdál jeho přístup – neběžel, jen lehce klusal – poněkud laxní, a tak ho opět uchopil do zubů a přinesl. To, že se Jiskra mrskal a snažil osvobodit, ho v nejmenším nerozházelo. Ta hra s voňavými odměnami se mu líbila. Měl ale smůlu, Jiskra konečně pochopil, co se po něm chce, v Ronových zubech se mu nelíbilo, naopak střívka mu chutnala, a tak se na každé zavolání přihnal dlouhými skoky a s vyplazeným jazykem čekal na odměnu.

Kluci se prošli po louce, pečlivě se vyhnuli Berijovi, Jiskra s ním už asi také měl zkušenost, takže se k němu ani nepřiblížil, a usoudili, že půjdou zkontrolovat postup práce v kuchyni. Tam už vonělo pečící se maso z trouby. Richard právě zavíral poslední okno po velkém větrání, když uslyšel Buff a po chvíli i motor auta. Sakra, ti si přispíšili, vždyť knedlíky ještě nevykynuly, není ani půl jedenácté. Hodil přes sebe bundu a vyšel před verandu vítat hosty, Lukáš a zvědavý Pavlík se hrnuli za ním. První vystoupil Martin. Richard na něj mávl a čekal, až vystoupí Bára s Jankou, aby se s nimi řádně přivítal, vždyť už je neviděl strašně dlouho. Z auta vystoupil muž a s úsměvem se k nim otočil. Richard se zarazil a Lukáš úplně ztuhl a zíral jak očarovaný. Byla to ta nejkrásnější lidská bytost, jakou kdy viděl. Jenom Pavlíkovi nic nepřipadalo divné, s širokým úsměvem se v bačkorách hrnul k Martinovi a hlasitě ho zdravil, měl ho rád, s tím velikým strejdou byla legrace.

Lukáš nespustil z neznámého oči. Byl vysoký, ne tak vysoký jako Richard nebo Martin, ale do sto devadesáti centimetrů mu určitě moc nechybělo. Že je velmi štíhlý a se širokými rameny, bylo dobře poznat i přesto, že byl oblečen do dlouhého kabátu. Oči měl velmi tmavé, na první pohled vypadaly jako černé, při bližším zkoumání vyšlo najevo, že jsou tmavě modré olemované dlouhými uhlově černými řasami. Struktura tváře byla jemná, skoro ženská, že jde o muže, bylo zřejmé při pohledu na větší úzký nos. Naopak plná ústa se hodila spíš pro ženu. Dojem zženštilosti zachraňovala pevná brada s dolíčkem uprostřed. Vlasy měl muž téměř černé spadající téměř na ramena a silně zvlněné.

„Dobrý den, Martin tvrdil, že nevadí, když přijedu místo Báry.“ Měl úžasně podmanivý baryton.

„Richarde, to je Viktor, Viktor Vilkas, Richard Berger a tohle je Lukáš. Tenhle mrňavej šprček, kterýho jsem málem omylem zašlápnul, je Pavlík.“

„Doobrý den, těší mě,“ vykoktal červenající se Lukáš, „pojďte prosím dál.“

„Děkuju, ještě moment,“ s úsměvem se Viktor obrátil na Richarda, „nevadilo by, kdyby se Dar trochu proběhnul, pak jí zase dám do auta, je zvyklá.

„Nevím, kdo je Dar, ale ať se klidně i proletí, pokud bude chtít,“ Richard téměř vrčel.

Martin se na něj udiveně podíval, nechápal, co mu přelétlo přes nos, a tak ho, zatímco z auta vyskočil nádherný černý afgánský chrt, odvedl za verandu a tiše se zeptal: „Co se děje?“

„Kde je Bára? Pročs ho sem přivedl? Proč se před Lukášem promenuje zhmotnění snu všech žen a gayů?“