Stopař 3

Richarda probudil ranní zpěv Beriji. Zjistil, že Lukáše stále drží v náručí a stále se mu tiskne k zadečku. Také zjistil, že běžná ranní erekce, které jindy, pokud neměl náladu, nevěnoval pozornost, je tentokrát intenzivní a neodbytná. Styděl se a bál se, aby Lukáše po to všem, co prožil, nevyděsil. Opatrně se tedy vymotal zpod pokrývky a chtěl se tiše přesunout do koupelny, aby vyřešil svůj problém.

V tom se na něj upřely jantarové oči: „Dobré ráno,“ následoval nesmělý úsměv.

„Nazdar,“ odvětil Richard a dal se na chvatný ústup.

V koupelně se opřel o umyvadlo, strhl si trenýrky, uchopil cukající se klacek a snad po deseti pohybech stříkal. Ještě že měl v druhé ruce trenýrky a většinu do nich chytil, jinak by musel uklízet celou koupelnu a snad i malovat stop. Úplně se klepal, byl udýchaný a zrudlý. Takové to nebylo nikdy. Když se umyl a vyčistil si zuby, stále ještě se necítil na to, aby mohl Lukášovi na oči. Rozhodl se tedy shodit vousy, stejně je vždycky jednou za čas sundal, tak proč ne dnes. V podvědomí věděl, proč dnes, ale to by si nepřiznal.

Zatopil, nachystal snídani, dnes už vydatnější, a na tácu ji nesl Lukášovi. Ten si mezitím už bez problémů sám došel do koupelny.

Teď vzhlédl a zůstal na Richarda zírat. „Páni, ty seš hezkej.“ Zrudnul a začal koktat: „Teda nechtěl jsem říct, že by ti předtím neslušelo, ale bez vousů a s rozpuštěnými vlasy vypadáš jako princ z pohádky.“ Zrudnul ještě víc: „Promiň, já… nechci, aby sis myslel, že když jsem gay, že… no víš, jak to myslím. Tedy nemyslím.“ Totálně se do toho zamotal a raději zmlknul. Byl v pokušení přetáhnout si peřinu přes hlavu a dělat, že tam není.

„Klídek, mladej,“ smál se Richard a taky trošku zčervenal, „to slyší každej rád, že mu to sluší,“ položil tác na stolek a zmizel.

Za půl hodiny, teď už se svázanými vlasy, nakoukl Richard k Lukášovi: „Už je ti líp, že jo? Nechceš si jít lehnout do kuchyně a dělat mi tam společnost?“

„Tak jo, rád, princi,“ zavtipkoval Lukáš.

„Ještě než si lehneš, pro tvoji orientaci: ty dveře naproti tobě je Pavlíkova ložnice, ty naproti koupelně moje ložnice. Ty dveře vzadu na konci chodby vedou do další chodby a tam je hned naproti druhá koupelna, taková spíš technická, ale záchod tam je, to jenom kdyby to bylo akutní a tady bylo obsazeno, je tam zima, do žádných větších akcí bych se tam nepouštěl.“ Vedl ho do kuchyně spojené s obývacím koutem: „Tamhle naproti je moje pracovna, tam prosím raději na nic nesahej, mám tam krámy a počítače. Tak a tady je kuchyně.“ Lukáš si prohlížel prostornou místnost, vlevo velká kachlová kamna, teď už příjemně sálající teplo. Za nimi byla velká kuchyňská linka, vedle ní jídelní stůl. Naproti dveřím stála pod oknem velká pohovka ve tvaru L, už od pohledu velice pohodlná, pak už jenom ušák s podnožkou a odkládací stolky. Celá místnost působila velice jednoduše a pohodlně. Nikde žádné ozdůbky a čičuričky.

Když byl pohodlně uložen na pohovce a přikryt chlupatou dekou a mistrem Čičilem, zeptal se: „Kdo je Pavlík?“

„Můj syn, je mu pět. Jeho je to noční světýlko s dinosaurem, co máš v pokoji.“

„Aha, já jsem si říkal, kdes ho vzal, nezdálo se mi, že bylo tvoje,“ usmál se Lukáš. „Kde je teď?“

„S matkou, jsme rozvedení. Když jsem tě naložil, právě jsem jel od soudu. Tedy soudu o majetek, rozvedení jsme už rok. O tom teď mluvit nechci.“ Odmlčeli se.

„Nechceš mi dopovědět to, cos včera začal?“

„Když já se stydím.“

„Prosím tě, jaký je rozdíl mezi teď a včera?“

„No, včera byla tma a nekoukali jsme se na sebe.“

„Tak já půjdu vařit, mimochodem králíka můžeš? Tentokrát myslím k jídlu, ne na mazlení.“ Když Lukáš kývl, zeptal se: „Na česneku s bramborovým knedlíkem, nebo na smetaně s houskovým?“

„Mně je to jedno, nemusíš kvůli mně tak vyvařovat. Tak dobře jako u tebe jsem se nenajedl už dlouho.“

„Já nevařím kvůli tobě, já rád vařím a ještě raději jím a králíka jsem dostal včera od paní Šafránkové, co mi hlídala zvířectvo, když jsem byl pryč. No pokud je ti to jedno, tak já hlasuju pro česnek.“ Zvedl se a postavil k lince. „Teď jsem k tobě zády a ty se dívej třeba na strop a povídej.“

Během jeho vyprávění byl opravdu rád, že mu Lukáš nevidí do obličeje. Zuřil, v očích měl slzy a občas musel položit nůž, aby se neřízl.

Lukáš byl skoro celou dobu, bylo to devět dní, zavřený v temném, studeném pokoji. Hoši ho začali prodávat. Museli vědět dopředu, že k nim přijde, protože první zákazník se dostavil už ten večer, kdy k nim přijel. Byl to nějaký Arab. Lukáš se bránil, tak ho kluci ztloukli a vyhrožovali mu, že mu uříznou péro, když bude vyvádět. Nakonec to nebylo tak strašné, ne že by to nebolelo, po tom surovém znásilnění odpoledne byl ještě celý rozbolavělý, ale Arab ho měl malého a byl rychle hotov. Taky byl čistý a voněl, to měl ocenit hned na druhý den. Přišli za ním dva zahraniční dělníci z nedaleké ubytovny, byli odněkud z východu, asi Ukrajinci nebo Rusové, odhadoval podle jazyka. Byli suroví, i když se nebránil, střídali se v něm a druhého musel kouřit. Málem se zalkl. Jednak byli slušně vybavení a bezohledně se mu rvali až do krku, ale hlavně se myli naposledy nejspíš vloni. Zvracel hned, jak měl volná ústa. Za to ho zbili. Potom dostal nakládačku ještě od kluků, že tam nasvinil, a musel to uklidit.

K jídlu dostával jen to, co zbylo po Žabákovi a Vojtovi, a toho nebylo moc, navrch to bylo všechno smícháno v jedné misce a bylo to studené. Nejlepší z toho byly okraje od pizzy, tu totiž nevařili oni z pytlíku.

Někdy pátý den dopoledne za ním přivedli staršího, dobře oblečeného pána. Když viděl, v jakém je stavu a v jaké špíně žije, řekl klukům, že jde pryč a vrátí se, pokud tam bude čisto a Lukáš umytý. To bylo jedinkrát, co se dostal do koupelny. Dovedli ho tam se zavázanými ústy, aby nekřičel, tam nebyla okenice. Nejspíš by ho stejně nikdo neslyšel, domek byl poslední v řadě a za ním už jenom křoví a pole, ale pro jistotu. Žabák ho posadil na špinavý záchod se slovy, ser, ať seš čistej. Lukášovi to nešlo, zvláště když se na něj přitom dívali. Snažil se jim to naznačit. Vojta mu na to řekl, že když se nevysere hned, natáhne mu ji takovou, že se z toho posere. Nakonec se povedlo. Osprchoval se v neuvěřitelně zasviněné vaně a vypláchli ho. Nastal problém s ručníky, všechny páchly a byly špinavé. Vyřešili to tak, že ho prostě nechali mokrého s tím, že uschne. Místnost si musel Lukáš vydrhnout sám a půjčili mu téměř čistou matraci, vyprané prostěradlo, opravdu jenom půjčili, hned co pán odešel, dotáhli mu tam tu starou plesnivou. Pán se dostavil navečer. Lukáš jenom rezignovaně seděl a čekal. Přisedl si k němu a začal ho hladit. Velice jemně a zkušeně. Kousal ho do bradavek a lízal mu krk. Potom se svlékl, vytáhl lubrikant a něžně, zkušeně a velmi vzrušivě Lukáše připravil. Dokonce ho i honil. Postavil ho na všechny čtyři a opatrně do něj vstoupil, Lukáš zavzdychal a sám přirazil. Pán se udělal velice rychle, ale zůstal v něm a laskal mu penis, dokud také nestříkal. Za to se styděl úplně nejvíc, že se mu to líbilo. Líbilo se mu to víc než ta parodie na heterosexuální styk s Jakubem, to si přiznal. Potom ho zkusil požádat, ať mu pomůže, že tam nevydrží. Pán se na něj nechápavě podíval a řekl mu, že neví, proč by to dělal, oblékl se a odešel.

Následující den slyšel za dveřmi nějaký rozruch, několik hlasů se tam hádalo. Přitiskl ucho ke dveřím a poslouchal. Dva hlasy patřily jeho pasákům, ten třetí byl Jakubův. Už chtěl na něj zavolat, ať mu pomůže, když uslyšel Jakuba, jak klukům vyčítá, že by měl taky něco dostat, když jim ho přihrál. Vůbec nechápal, jak mu to mohl udělat. Vždyť ho měl rád, snažil se mu vyhovět ve všem i v jeho úchylce. Když ho vyhodil, nic mu nevyčítal, ani nevyhrožoval, že Emilce poví, co mezi nimi bylo. Málem na všechno rezignoval. Pak se vzchopil. Žije, prostě musí počkat na vhodnou chvíli a utéct. Ti hajzlové jsou věčně zhulení, něco se naskytne. Věřil, že ho nezabijí, jednak se jim zatím vyplatil a hlavně věděli, co má za sebou, a tudíž měli jistotu, že na policii nepůjde.

Další dny byly stejné až nadešel středeční večer. Kdyby ho to tak nebolelo a nejlépe kdyby se ho to vůbec netýkalo, považoval by ten večer za opravdu komický. Zákazník si ho přál spoutaného a zavěšeného ve stylu shibari. Ti idioti se o to pokoušeli za pomocí obyčejného motouzu.

Richard slyšel za zády zvuk, jako by se snad uchechtnul. Málem se otočil, pak ale pokračoval v loupání uvařených brambor. Vyprávění, které následovalo, ho rozhodně nepobavilo. Když slyšel o znásilnění násadou od koštěte, byť už o tom od Martina věděl, málem se neudržel a začal vztekle řvát. Stál bez hnutí a ruce zaťaté v pěst měl položené na lince. Skřípal zuby a funěl.

Když se Lukáš dostal k tomu, jak utekl, konečně se trochu uvolnil.

„Už se můžu otočit?“

„Jo, to už je skoro všechno. Potom jsem se snažil dostat do Vrchlabí. Neměl jsem žádné peníze ani doklady, nic, jen tu tašku s oblečením. Jídlo jsem si opatřil v hypermarketu. Vypadal jsem ještě celkem normálně, tak jsem tam šel a prostě se tam najedl a zase odešel,“ sklopil hlavu. „Já jsem nikdy nekradl, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Přespal jsem ve sklepě nějakého domu a pak jsem šel na stopa. Kousek jsem se svezl a pak jsem už neměl štěstí, jak pršelo, tak mě nikdo promočeného do auta nechtěl.

Richard si ještě opláchl ruce a posadil se na druhou část pohovky. Králík v troubě už začínal vonět, bylo tam teplo a celý ten domácký obraz o to víc kontrastoval se vším, co právě vyslechl. Hleděl na Lukáše a nevěděl, jak mu dát najevo, že už je to pryč, že už se nemusí bát.

„No, já bych ti taky nezastavil, kdybys neupadl, ale ne proto, že jsi byl mokrý, ale měl jsem mizernou náladu a nechtěl jsem poslouchat nějaké kecy. Spousta stopařů má pocit, že musí řidiče bavit.“

Lukáš zavřel oči a Richard se na něj díval. Kdyby už nebyl rozhodnutý včera, že mu pomůže, tak po tom, co vyslechl, by se tak rozhodl určitě. Ten kluk mu byl sympatický, byl zdvořilý a jednoznačně žádný primitiv. Co si ale neuvědomoval, bylo, že to není jenom jeho pečovatelský syndrom, ale že se do Lukáše zamiloval. Nemohl to poznat, ještě nikdy zamilovaný nebyl. Miloval, to ano, miloval otce, babičku, dědu, dokonce miloval i matku, i když ji nemohl vystát, tu raději miloval na dálku. Naprosto bezvýhradně a bezpodmínečně miloval Pavlíka.

Richard byl odjakživa odtažitý, dalo by se říct chladný a lidi si moc nepřipouštěl k tělu. To překvapivě vůbec nebránilo tomu, aby byl u kamarádů oblíbený, vlastně naopak, o jeho přízeň se aktivně ucházeli. Taky nechodil s žádnou dívkou, ne že by žil v celibátu, tak jako kamarádi se už od dětství o jeho přízeň ucházely i holky. To ocenil až na střední škole. Využíval toho, neměl problém obstarat si sex a nemusel se otravovat s žádným ťuťáním kolem jeho poskytovatelek. Ovšem když si nakonec někoho oblíbil, přijal ho dokonale a cele. Dokonce se cítil nějak zodpovědný za jeho štěstí. Nakonec nejtěžší bylo dovolit lidem, které bral pod svou ochranu, aby byli šťastní podle svého a ne podle Richardových představ o jejich štěstí. Nejtěžší to měl s babičkou, kterou nechtěl nechat jít do domova důchodců. Chtěl se o ni postarat sám. Když mu nechala chalupu a rozhodl se sem nastěhovat, neviděl v tom problém. Nakonec mu vysvětlila, že má ten dům a všechno kolem na tolik spojené s dědečkem, že by ji to tady netěšilo. Taky mu řekla, a to ho překvapilo, že byla původně městská holka a na samotu šla jen kvůli dědečkovi. Do třetice ho přesvědčil fakt, že se už velice špatně pohybovala, a tudíž by z krásné okolní přírody mnoho neužila. Bydlí tedy ve městě v domě s pečovatelskou službou a Richard si ji sem vozí na návštěvy. Předělal to tu natolik, že už jí to dědu tak bolestně nepřipomíná.

Když bylo Richardovi dvacet a právě nastupoval do druháku na VŠ, zemřel mu otec na rakovinu slinivky břišní. Od jejího diagnostikování do jeho smrti neuplynulo ani půl roku. Byl jeho nejbližším člověkem vůbec. Od té doby se citově izoloval ještě víc a nikoho dalšího už mít rád nechtěl. Se Simonou to byl od začátku jenom sex, když poznala, že je šikovný, a tím nemyslíme jenom v posteli, to poznala rychle, ale šikovný tak, že se s ním bude mít dobře, začala ho uhánět. Dělala to tak obratně, že si ničeho nevšiml. Tak nějak si zvykl, že ji má kolem sebe, že když otěhotněla (jak příhodné pro ni, že jí selhala antikoncepce), bez přemýšlení si ji vzal. Nějak netušil, že mezi lidmi může být víc než jen dobrý sex, sympatie a kamarádství. Když se narodil Pavlík, okamžitě ho miloval, to začalo nabourávat zeď, kterou kolem sebe po smrti otce postavil. Díky tomu se také mohl tak rychle spřátelit s Martinem. Prostě už nebyl tak chladným člověkem jako dříve.

V téhle situaci mu vpadl do života Lukáš, který potřeboval jeho ochranu a pomoc. Byl ochranářský typ a pečovat uměl. Zaskočilo ho však, že ho přitahuje i sexuálně. Nikdy nad svou sexualitou a její orientací nepřemýšlel, a jak už jsme řekli, nikdy nebyl zamilovaný.

Jakékoliv myšlenky na Lukáše jako sexuální objekt si zakázal. Po tom, co má kluk za sebou, by jakýkoliv pokus o tělesné sblížení vnímal jako znásilnění, myslel si Richard. Ne, kupodivu neměl žádný zásadní problém s tím, že ho přitahuje kluk, jenom ho to překvapilo. Žádný jiný ho ještě nepřitahoval, nebo ne natolik, aby to zaregistroval jinak, než že s ním chce kamarádit. Na odreagování se kolem něj motalo vždycky dost žen.

Lukáš ležel se zavřenýma očima a říkal si, proč Richarda nemohl potkat jinak a hlavně dřív, než se to všechno stalo. Jenže k čemu by to bylo, má dítě, měl ženu a včera ráno mu jasně řekl, že muži ho nepřitahují. Vybavil si tu situaci, jak nad ním včera ráno stál a zřejmě si vůbec neuvědomoval svou nahotu, nebo si z ní nic nedělal. Jistěže se ho bál, proto se taky cukal, když ho držel, ale zároveň ho přitahoval. Večer mu bylo v jeho objetí tak dobře. A zůstal s ním v posteli celou noc, co když… Ale ne, jenom si něco namlouvá. A stejně v jeho situaci, dokonce mu lhal, jak se jmenuje. A i kdyby byl gay, po tom, co mu o sobě řekl, se ho určitě štítí, maximálně ho lituje. A to ještě neví to nejhorší.

Richard si všiml smutného výrazu Lukáše. Posadil se k němu blíž, přitáhl ho k sobě a začal s ním pohupovat, jako když uspával Pavlíka. „Luky, všechno bude lepší, uvidíš. Ty doklady a peníze ti vzali oni?“

„Měl jsem ještě batoh a v něm všechno, co bylo důležité, peníze, doklady, telefon, notebook a nějaké knížky z domova. Já mám ještě nějaké peníze na účtu, ale karta byla v peněžence. Novou si neopatřím, nemám doklady.“ Zase zavřel oči. Vypadal ztracený. Richard si k němu přisedl blíže a tak jako včera ho vzal kolem ramen, sklonil k němu hlavu a tak nějak bezděky mu přiložil rty na čelo. Prudce ucukl zpět. Nejenom proto, že tohle nechtěl, to si zakázal, ale hlavě proto, že Lukášovo čelo bylo horké.

„Kurva práce, já jsem vůl. Luky, proč jsi mi neřekl, že ti není dobře, že jsi unavený, vždyť se úplně klepeš.“

„Já jsem nebyl, to na mě teď nějak sedlo. Taky jsem to chtěl mít za sebou.“

„A do postele, do oběda si schrupneš,“ s těmito slovy ho Richard bez námahy zvedl a nesl do pokoje.

„Neblbni, já půjdu sám,“ bránil se Lukáš, ale líbilo se mu to, moc se mu to líbilo.

„Nekecej, podlaha je studená a ty jsi bos.“

V posteli ho přikryl až pod bradu. „Ještě ti přinesu čaj,“ podezíravě se na něj podíval. „Tobě ten čaj fakt chutná?“ Lukáš kývl. Nad tím nedůvěřivě kroutil hlavou.

Zkontroloval králíka, spokojeně se pekl, na knedlíky ještě bylo brzo. Potřebuje něco dělat, po tom co vyslechl, nedokázal jen tak sedět, na práci na počítači ani na čtení neměl náladu. Konečně ustal déšť, a tak šel štípat dříví. Ručně, měl sice štípačku, ale potřeboval se vybít. Hluboké buuf ho vytrhlo z oparu vzteku. Ron hlásí vetřelce, jedno štěknutí ale znamená, že je to někdo známý. Ten pes poznal, kdo přijíždí, podle zvuku auta dávno předtím, než by kdokoliv motor jenom zaslechl. Za chvíli už k němu přiváděl Martina.

„Zdravím, kde máš vous, lesní muži?“

„Zdarec. Co ty tady, nemáš oprašovat rodinný krb?“

„Krb je studený, Bára včera, když jsem byl tady, odjela s Jankou do Liberce a večer volala, že přespí u kámošky, tak jsem osiřel. Usoudil jsem, že zkontroluji pacienta a ty se mi odvděčíš pozváním na oběd,“ lišácky se usmíval Martin.

„Tak jo, jdem dovnitř. Potichu, Luky spí.“

„Luky?“ Martinovi vylétlo obočí do půlky čela.

„Jo, tak se ten kluk jmenuje, co je na tom divného?“

„Ale nic, jen, že včera to byl ještě smrad, co ti komplikuje život.“

„Nekecej a sedej, dáme řeč.“

Martin zatím zkoumavě čenichal, cože to dobrého bude k obědu. Chuť na jídlo ho brzo přešla. Richard mu převyprávěl, co se dozvěděl od Lukáše.

„To je pěknej průser,“ oznámil Martin, „víš, co všechno mohl chytnout?“

Richard zbledl, z tohoto hlediska se na to nedíval, vůbec ho to nenapadlo. Rychle se domluvili, Martin od kolegů z nemocnice z infekčního, z urologie a z kožního zjistí, co všechno je potřeba vyšetřit, a ráno mu v ordinaci nabere krev. Zatím ho tím nebudou děsit.

Jestli byl Richard předtím naštvaný, tak teď už zuřil: „Martine, máš zbraň?“

„Ty ses posral, ne? Myslíš, že ti půjčím zbraň a pak si s tebou půjdu sednout?“

„Neblázni, já nechci nikoho střílet, jenom si je chci podat a nejdřív je potřebuju zpacifikovat. Myslel jsem na postrašení, ať je nemusím uspat pěstí a pak pracně křísit.“

„Blbost.“ Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Pojedu s tebou, ve dvou je zklidníme v pohodě.“

„Dík, ozvu se ti, kdy to provedem. Jdu dodělat jídlo.“

„Richarde, uvědomuješ si, že pokud by to bylo HIV, že se to po tak krátké době neprokáže.“

„Jo.“

Byl čas oběda. Nahlédli k Lukášovi do pokoje. Nespal. Když k němu Martin vykročil, podíval se tázavě na Richarda. „Jenom tě zkontroluje, pak se přijďte najíst. Luky, nemáš v té tašce něco na nohy? Ať tady nechodíš bos.“

„Tam je jenom špinavé prádlo a mokré.“

„Pročs nic neřek. Víš, jak to bude smrdět, už to mohlo bejt vypraný.“

„Nechtěl jsem otravovat.“

Richard jenom protočil oči, popadl tašku a šel to vyřídit. Ještě do pokoje hodil dvoje tlusté ponožky.

Za čtvrt hodinky už vcházeli do kuchyně. „Je dobrej,“ zahlásil Martin. Zčervenalý Lukáš se podíval z okna ven, kde právě vysvitl nesmělý paprsek, vykulil oči a přistoupil k němu. „Tam je kohout. Ještě nikdy jsem neviděl naživo kohouta. Ten je krásnej, podívej, takovej zlatej a červenej a ten nádhernej ocas, zelenej a měňavej.“ Legrační drobná postavička v obrovském pyžamu, na nohou neforemné ponožky, rozcuchané vlasy, v obličeji užaslý, nadšený výraz, usmíval se a vypadal jako dítě.

Richard spolkl poznámku o tom, jakej je Berija hajzl. S Martinem se na sebe podívali. „Ozvi se brzo, už se na ty hajzly těším,“ zachraptěl Martin.