Stopař 6

Zatímco se Richard s Martinem věnovali v Lukášově Městě vyšetřovací, zdravotnické a osvětové činnosti, poobědval Lukáš guláš s knedlíkem. Richard mu dal na výběr, jakou přílohu chce, vybral si knedlík. Netušil ovšem, že Richard bude knedlík vařit sám, myslel, že má v mrazáku koupený. To, že ho dělal sám, Lukáše naplnilo obdivem. Domácí knedlík jedl naposledy u babičky. U té babičky, která se s tátou a dědou zabila v autě. Po obědě se natáhl na pohovku a četl si, Richard mu půjčil i čtečku knih, je to tak pohodlnější než na tabletu. Také mu doporučil Jiřího Kulhánka a vybral mu sérii Cesta krve.

Kolem čtvrté hodiny se čtečka zasekla, zjistil, že je vybitá. Nedalo mu to a nahlédl do pracovny, jestli tam někde navrchu neuvidí nabíječku. Nikde nic neviděl a pamatoval si, že mu Richard říkal, že tam nemá na nic sahat. Když už byl v tom hledání, podíval se také do Richardovy ložnice, nebo už je to i jeho ložnice? Zvědavost mu nedala, zvizitýroval i skříně. Bylo mu jasné, že ve skříni na oblečení je výskyt nabíječky nižší než půl promile, ale byl prostě zvědavý. Překvapilo ho, že má Richard dva velice hezké a kvalitní obleky a ještě spoustu společenských kalhot. Znal ho jenom ve sportovním oblečení nebo v džínách. Ve druhé skříni narazil kromě jiného na štůsek pyžam, podobných jako první dva dny nosil, vypadala všechna úplně nová.

Z ložnice vedly dveře do dalšího pokoje, to byl Pavlíkův pokojíček, vzpomněl si na nedávnou krátkou exkurzi. Když už byl v tom šmejdění, nahlédl i tam. Tedy měl v plánu jen nahlédnout. Když otevřel dveře, zůstal zírat. To nebyl dětský pokojíček, ale dětský ráj. V pokoji byla tři různě velká mezipatra, na nich několik skrytých schovávaček. Od stropu visela lana a všude byla spousta různých barevných kvádrů vyplněných molitanem, z nichž se daly stavět hradby a stěny, něco jako veliké kostičky na hraní. Na nich trůnilo několik plyšáků a v rohu stála velká bedna s hračkami. Žádný klasický nábytek kromě stolku se židličkou v pokoji nebyl. Nebyl už sice dítě, ale klidně by se tam nastěhoval. Pochopitelně nikde žádná nabíječka neležela.

Usoudil, že je čas zavřít slepice. Chtěl jen tak vyběhnout ven, ale pamatoval si dobře, že mu Richard kladl na srdce, že se má teple obléci, když půjde ven a vzít si čepici. Trochu ho štvalo, že ho citýruje jako malé dítě, ale taky se mu moc líbilo, že má o něj starost. Splnil tedy jeho instrukce a vyšel za dům. Richard měl pravdu, stačilo rozhodit zrní a první slepice už přibíhaly, aniž by použil ono zaklínadlo, které mu prozradil Richard. Rozhodil tedy ještě jednu hrst, vydal ony kouzelné zvuky a za chvíli se dopočítal všech devíti slepic. Berija byl také uvnitř. Zavřel dveře voliéry a chvíli je pozoroval, jak zobou zrní. Když už nemohly najít ani zrníčko, vyskákaly postupně do kurníku. Už nebylo co pozorovat, tak se vracel dovnitř. Když vyšel před dům, zjistil, že tam stojí nějaké cizí auto, ale nikde nikdo nebyl. Vešel do domu a zjistil, že se tam nachází vetřelec, přesněji řečeno vetřelkyně.

V chodbě stála Jarmila, zády k Lukášovi.

„Tady jsi, Richarde,“ otočila se a seznala svůj omyl.

„Dobrý den, paní Jarmilo.“

„Neříkej mi Jarmilo.“

Teď upřímně litoval, že tady nemá Rona, rád by ho na ni poštval. Ne, že by věděl, jak se pes na někoho štve. Třeba by se na ni mohl poštvat sám, Richard říkal, že ji nemá rád. Tady ho kocour nespasí, jednak by asi nestačil a hlavně od kočky se těžko dočká pomoci.

„Promiňte. Jak vás mám tedy oslovovat?“

Jarmila několikrát klapla ústy na prázdno. Jmenovala se Hrbatá. To jméno nenáviděla. Po rozvodu uvažovala, že se vrátí ke svému dívčímu jménu, ale Hrbáčková nebylo o mnoho lepší. Kombinace Jarmila Hrbáčková a René Hrbatý byla úplně směšná a její bývalý by nedovolil, aby přejmenovala i syna. Jelikož ji nenapadlo, jak na Lukášův zdvořilý dotaz odpovědět, přešla ho.

„Potřebuju mluvit s Richardem.“

„Není tady.“ Lukášovi se ta žena vůbec nelíbila. Ne že by byla ošklivá, ale byla mu nesympatická. A už vůbec se mu nelíbilo, jak se posledně vinula kolem Richarda. Uvědomoval si, že Richard je heterosexuál, že o něj, o Lukáše nestojí. Respektive, že o něm vůbec neuvažuje, ale to mu nebránilo po Richardovi toužit. A posledních v dvou dnech měl možná chvílemi pocit, že… Ale ne, něco si nalhává, protože to tak moc chce.

„Kde je?“

„Odjel si něco zařídit.“ Byl odhodlaný nepodávat té ženské žádné informace navíc.

„Kdy se vrátí?“

„Nevím?“

„Tak tady na něj počkám.“

„To nemůžete, nemám povoleno sem zvát cizí lidi.“ Neměl nejmenší chuť pobývat v její společnosti a vůbec nechtěl, aby se setkala s Richardem, potom by třeba dokončili to, co jim přerušil, a to by nesnesl. Nesnesl by poslouchat, nebo jenom vědět, že spolu právě mají sex.

„Nebuď drzý. Kdo vůbec jsi?“ To už skoro zakřičela.

Z křesla u kamen v chodbě vyskočil pan Čičil, zjevně ho nečekaný hluk polekal. Nahrbený a naježený na Jarmilu syčel. Lukáš se pro něj sehnul a přitiskl si ho na prsa. Teda ten váží snad metrák (zdaleka nevážil metrák, bylo to pouhých 0,12353 q, no před chvílí se nažral, takže možná o 0,00151 q více). Vlastně se jím proti ní zaštítil.

„Lukáš,“ víc neřekl, nechtěl znovu lhát a určitě nechtěl téhle ženské říkat své pravé příjmení. Tady je to od jeho bydliště, od místa, kde se to stalo, sice dost daleko, ale dneska se lidi všechno dozvědí z internetu a nemůže vědět, koho Jarmila zná.

„Co tady děláš?“

„Bydlím,“ nebýt toho, že mu ta ženská byla tak protivná a toho, že se její otázky pohybovaly kolem pro něj tak citlivého tématu, možná by se i bavil její marnou snahou zjistit, co se to tam děje.

„Jak bydlíš, tady bydlí Richard.“

Lukáš jenom pokrčil rameny, nemínil jí vysvětlovat očividné, že tam bydlí s Richardem.

„Asi byste už měla jít, potřebuji zamknout. Richard říkal, že mám zamykat,“ opřel se o nepřítomnou autoritu.

Jarmile se odejít nechtělo, ale nevěděla, jak zařídit, aby mohla zůstat. „Vyřiď Richardovi, že si s ním potřebuji promluvit o těch Vánocích.“

„Vyřídím, na shledanou, paní.“ Odechl si, když za ní zamykal dveře. Cítil se najednou unavený. Lehl si na pohovku, přitiskl k sobě kocoura a po chvíli usnul.

Richard byl rád, že už je doma. Cestou se museli ještě stavit v laboratořích se vzorky. Naštěstí to měl Martin předem domluvené, takže nedošlo k žádným zádrhelům. Byl příjemně překvapen, že je teprve po sedmé hodině. Těšil se na Lukáše. Byl to příjemný pocit, že na něj doma někdo čeká. Nevěděl, kde se vzal, necítil se tady dříve osamělý. Naopak, nepřítomnost lidí mu vyhovovala, ale přesto ho těšilo, že na něj Lukáš čeká.

Zajel do garáže, vypustil psy, dal jim žrádlo a usoudil, že Ronald se o svého kamaráda do rána postará. Všechny věci nechal v autě, vzal jenom Lukášův batoh a spěchal do domu. V chodbě se rozhlédl a cítil se podvedený, že ho Lukáš nevítá. Lukáš se těžce probouzel, seděl na pohovce a mžoural kolem.

„Richarde! Jsi doma.“ Krásně se usmál.

„Ahoj ospalče.“ Ano byl to báječný pocit být doma, být doma s Lukášem. „Hele co pro tebe mám,“ natáhl ruku s batohem směrem k Lukášovi.

Ten na něj hleděl nejprve zmateně, potom mu v očích problesklo poznání. Co Richarda překvapilo, bylo, že místo radosti nad nálezem svých věcí uviděl spíš jakousi obavu.

„Co, kde, jak ses k němu dostal?“

„To je na dlouhé vyprávění, nejprve bych něco snědl. Už jsi večeřel?“

„Ne, já jsem usnul. Jo a hledala tě tady ta ženská, Jarmila. Prý s tebou potřebuje mluvit o těch Vánocích. Byla protivná a pan Čičil na ni syčel.“

„Na Jarmilu se můžeme vykašlat, ta si pořád potřebuje o něčem promluvit. Doufám, že zbyl guláš. Dáš si taky, nebo chceš něco jiného?“

„Dám a vůbec, Richarde, běž se umýt a převléknout, já to zatím přichystám. Kolik si dáš knedlíků?“

„Sedm, mám hlad, celý den jsme nic pořádného neměli.“ Usmíval se, líbilo se mu, že se o něj chce Lukáš postarat.

Ten zatím přistavil kastrol s gulášem na kamna, ještě přiložil. Oddechl si, že nevyhaslo, poté, co se zbavil Jarmily, zapomněl přiložit a usnul. Knedlíky dal na pařák, Richard měl pravdu, takhle ohřívané jsou lepší než z mikrovlnky. Pak se vrhl na batoh. Když v něm našel mobil, byl velice překvapený. Naopak ho nepřekvapilo, že tam není notebook a že v peněžence nejsou žádné peníze. Byly tam však doklady a platební karta. Jestli pak si je Richard prohlédl? Jestlipak už ví? Ne, asi nic neví, to by nebyl tak milý a usměvavý, usoudil. Rozhodl se, že to Richardovi všechno vyklopí, nejpozději zítra. Modlil se, aby neztratil odvahu. Pokud by na to Richard přišel sám nebo mu to řekl někdo jiný, dopadlo by to určitě špatně. Když mu to řekne sám, má možná aspoň maličkou naději, že ho hned nevyhodí.

Richard se zatím převlékl, když si uvědomil, že svůj tajný nákup ze sexshopu, má stále v kapse bundy. Došel si tedy pro to. Když sáhl do kapsy, vybavil si, že do té druhé strčil lubrikant. Ten by se mohl také hodit. Tajně přenášel obě krabičky do koupelny. Bylo to legrační. Lukáš si ho nevšímal a nandával večeři na talíře, ale přesto měl pocit, že se na něj dívá a že určitě ví, CO nese. Když došel do koupelny, rychle to zahrabal dozadu do skříňky pod umyvadlem. Na odchodu se otočil a ten kontraband pro jistotu přemístil do koše se špinavým prádlem. Samozřejmě to schoval pod prádlo.

Právě si spokojeně sedal k prostřenému stolu, když si všiml, že Lukáš si na talíř dal jeden knedlík a maličké množství guláše.

„Proč tak málo? Tobě to nechutná? Udělal jsem ho na tebe moc pálivý? Nechceš něco jiného?“ staral se a chystal se vstát a jít se podívat, co by mu mohl nabídnout.

„Seď, Richarde, chutná mi moc, jenom jsem pozdě obědval a moc jsem se nacpal, tak mám teď jenom malý hlad.“ Přece mu nemůže říct, že má žaludek stažený strachy, co bude, až mu všechno poví. Nicméně ho hřálo, jakou má o něj starost.

Po večeři Richard usoudil, že si zaslouží malou odměnu, a otevřel láhev červeného vína. Pak pro jistotu ještě zavolal Martinovi, jestli Lukáš může na ta antibiotika pít. Dozvěděl se, že trošku může. Pohodlně se usadili na pohovce, před sebou sklenky a nějaké slané tyčinky. Ty tam dal Richard hlavně kvůli Lukášovi, měl pocit, že by měl víc jíst. Richard velice podrobně vylíčil jejich dnešní hrdinské skutky. Lukáš byl nejprve napjatý, stále čekal, kdy vyjde najevo, že už Richard všechno ví. Postupně se uklidnil, protože ten přímo sálal dobrou náladou a uspokojením. Když ukázal Lukášovi fotografii nahého sousoší, tak ten nejprve valil oči a potom se rozesmál. Byl rád, když se dozvěděl, že Jakuba naprášili Emilce. Sám měl pocit, že by ji měl varovat, co je Jakub zač.

„Tak a to je všechno. Vlastně počkej, není. V autě máš věci, co jsi nechal u Jakuba, doufám, že je to všechno, pokud bude něco důležitého chybět, tak si pro to dojedeme. I když nevím, kde ho budeme hledat, nějak si nemyslím, že by si ho Emilka nechala. Podle toho, jak dupala do schodů, jsme usoudili, že s ním pěkně zatočí. Jo a ještě něco, těm hajzlům, co tě věznili, jsem ukradl psa.“ Spokojeně se usmíval.

„Psa? Oni měli psa? Vlastně jsem ho asi slyšel kňučet přes okno.“

„Jo, měli ho na zahradě zavřeného v takové ohrádce. Ronald ho našel a osvobodil. Jsou z nich nejlepší kamarádi.“

„A kde je? Venku? Není mu tam zima?“

Richard se smál: „Ty by sis nejraději nastěhoval všechna zvířata do postele, že jo? Upozorňuji tě, že se slepicemi spát nehodlám.“ Lukáš zčervenal, protože se mu líbilo, že Richard samozřejmě považuje svou postel za jeho.

„Určitě mu není zima, až budeš úplně zdravej, ukážu ti, jakou má Ron boudu.“ Richard spojeně schroustal poslední tyčinku. Na spodním rtu mu zůstal přilepený drobeček.

„Počkej, máš tady…,“ Lukáš se natáhl a dotkl se ukazováčkem Richardova spodního rtu. Ten pohnul rty a vtáhnul si první článek do úst, zlehka ťuknul špičkou jazyka o bříško prstu, potom silněli, nakonec ho olízl. Jeho světlé magické oči byly upřeny přímo na Lukáše, ten měl pocit, že se dívá přímo do něj. Vztáhl ruku k jeho blonďatým rozcuchaným vlasům, jako by si ho chtěl přitáhnou blíž, když si plně uvědomil, co dělá. Rychle mu prst pustil a odtáhl se.

„Promiň, Luky, promiň, nechtěl jsem… vůbec jsem si neuvědomil… promiň.“

Lukáš byl úplně ztuhlý, srdce mu bušilo, kdyby stál, tak by se mu určitě podlomily nohy. Bylo to to nejerotičtější, co kdy v životě zažil. Teď už si to přiznal naplno. Chce Richarda, chce ho strašně moc. Ještě že mám na sobě silné tepláky, jinak by nemohl nevidět, že mi stojí jako kůl, říkal si. Měl chuť se mu vrhnout kolem krku, ale pořád jen seděl a těžce polykal. Richard si to ovšem vysvětlil právě opačně. Dobrá nálada ho opustila. Zvedl se z pohovky a odešel z kuchyně. Měl pocit, že by neměl být Lukášovi nablízku, určitě ho vyděsil. Teď se ho bude bát. Jenom doufal, že neuteče pryč od něj. Rychle se osprchoval, ani nevzdechl na to, co měl ukryté ve špinavém prádle a co chtěl dneska vyzkoušet, a vlezl si do postele. Spát se mu nechtělo, neměl na nic náladu, nechal si rozsvícenou lampičku, seděl na posteli opřený o polštáře a nadával si. Slyšel Lukáše, jak přechází po kuchyni, přikládá do kamen, pak do druhých na chodbě. Doprdele, ani o tohle jsem se nepostaral. Dům postupně potemněl, nakonec uslyšel klapnutí dveří. Tak, vyděsil jsem ho tak, že se zavírá v pokoji. Pak si uvědomil, že v tom naštvání na sebe sama si nevyčistil zuby, pár vteřin přemýšlel, že se na to už vykašle. Představa zvuku zubařské vrtačky ho donutila vstát.

Nepřemýšlel nad tím, že jsou dveře do koupelny zavřené, i když je vždycky nechával kvůli vlhkosti otevřené, a otevřel. V koupelně se svítilo a tekla sprcha. Pod sprchou, zády ke dveřím stál Lukáš. Richard měl dlouhý sprchový kout bez dveří, takže měl na Lukáše dobrý výhled. Ten výhled ho přikoval na místě. Jistě, už ho nahého viděl, ale to bylo jiné. Teď stál zády k němu, stékaly po něm proudy vody a bylo vidět, jak pěkně široká má ramena, a přesto že je štíhlý, na zádech se mu vlní svaly. Nevšiml si mě, měl bych vycouvat, říkal si Richard, jenže pořád stál a zíral. Lukáš vysunul boky dopředu a to, jak se mu stáhly svaly na zadku, Richarda málem přimělo k zaúpění, a znova, proboha, on si to dělá, nehoní si ho, on si šuká ruku. Postupně zrychluje, přírazy se zkracují a jsou tvrdší, jednou rukou se opírá o stěnu a sklání hlavu. Podle ztuhnutí a následného uvolnění svalů na zadku, ano Richard pozoroval především Lukášův zadek, bylo zřejmé, že vyvrcholil. Richard potichu vycouval z koupelny. Uff, tak tohle fakt nečekal. Počkat, ale to by mohlo znamenat, že ho předtím v kuchyni tak úplně nevyděsil, možná naopak.

Slyšel na chodbě kroky, ve dveřích ložnice stál Lukáš.

„Můžu zase k tobě?“

„A ty bys chtěl? Já… fakt promiň to předtím. Pojď,“ poplácal rukou vedle sebe.

Lukáš vklouzl do postele vedle něj. Chvíli bylo rozpačité ticho. Pořád bylo poměrně brzo na spaní, ale na film neměl ani jeden náladu.

„Ehmm, zítra chci zajet s tím novým psem k veterinářovi, myslíš, že ti je už natolik dobře, že bys jel se mnou?“

„Rád, cítím se už úplně zdravý.“ To trošku lhal, pořád se velice unavil, ale chtěl být s Richardem co nejvíce.

„Tak jo, zajedeme k veterinářovi do vesnice a něco nakoupíme. Co rád jíš? Nebo takhle, je něco, co nejíš?“

„Hm, jím asi všechno, nemusím syrový samotný rajčata, v salátu jo, když tam je i jiná zelenina. Jo a fakt nesnáším nakládaný houby, takový ty slizký s těma jako smrkama z nosu.“

„Jo fuj, ty taky nesnáším. Tady žádný nenajdeš. No a co máš rád? Máš rád svíčkovou, říkal jsem si, že bych v sobotu pozval Martina s holkama na oběd. A Pavlík ji má taky rád. Na víkend tady bude.“

„Richarde, potřeboval bych se stavit někde k bankomatu, musím ti dát nějaké peníze. Nemůžeš mě přece živit.“

„Hele, to neřeš, kvůli tomu, co ty sníš, já fakt nezchudnu. Spíš mě tak napadlo, co máš v plánu, až budeš úplně fit. Počkej, nevysvětluj si to tak, že bych tě tady nechtěl. Klidně tady můžeš být napořád. Ne, jinak, budu rád, když tu se mnou budeš napořád. Jen jsem si říkal, že zavírání slepic do kurníku tě asi na dlouho neuspokojí, člověk potřebuje něco dělat. Teda já potřebuju něco dělat, třeba to máš jinak.“

„Dík, rád u tebe nějaký čas zůstanu. Asi si budu hledat nějakou práci.“

„Co bys chtěl dělat? Co vlastně umíš, máš nějakou školu?“

„Vlastně skoro nic neumím. Měl jsem letos maturovat, ale nedokázal jsem se do školy vrátit. Jednou jsem tam šel, ale ty kecy a otázky, to nešlo, utekl jsem před začátkem první hodiny.“

„Cos dělal za školu?“

„Gympl.“

„Hmm, a šlo ti to?“

„Celkem jo.“

„Co je to celkem jo?“

„Počkej,“ Lukáš vyskočil z postele a došel si pro batoh. Chvíli v něm štrachal a pak podal Richardovi desky. Byla v nich všechna vysvědčení, to nejčerstvější navrchu. Dvojka z dějepisu a francouzštiny, jinak jedničky. „Tohle je moje nejhorší vysvědčení, máma z toho měla hysterický záchvat.“

„Ty vole, tak to je celkem jo? Nechtěl by sis ten gympl dodělat? V městečku je myslím tento ústav. Asi to nebude žádná prestižní škola, ale o to nejde.“

„To by asi nešlo. Já už ve škole dva měsíce nebyl a nemám to omluvené. Vlastně jsem se ani neodhlásil, nic. Takže by to asi nešlo.“

„To zjistíme, zítra se poptáme. Stavíme se u Šafránků, mám dojem, že syn paní Šafránkové tam učí, nebo snad přímo řediteluje.“

Tak teď už mu to musím říct, prostě musím, sbíral odvahu Lukáš.

„Richarde, já ti musím nejdřív něco říct. Provedl jsem něco strašného. Myslím, že pak už nebudeš chuť se mnou něco plánovat.“