Stopař 5

Před desátou už parkoval Richard před ordinací.

„Nazdar, hele nechceš jet raději mým autem, to tvoje není právě nenápadný?“

„Nechci, vzal jsem Rona.“

„Proč, prosím tě, s sebou taháš psa?“

„No, nechtěl jsi vzít zbraň, tak jsem usoudil, že na postrašení stačí on. Sám jsi říkal, že se nechceme dopouštět ničeho, co by mohlo být kvalifikováno jako násilí.“

Martin nad tím chvíli dumal a pak usoudil, že to není úplně špatný nápad.

„Dorazily první výsledky, zatím jenom sedimka, CRP a krevní obraz, z toho jen mohu říct, že vzhledem k tomu, jak vypadal v pátek, se neobyčejně dobře uzdravuje a nevypadá to, že by se s ním dělo něco dalšího, ale nechvalme předem. Budeme muset čekat a znova nabírat, však víš. Hele, tobě nevadí, že je gay?“

„Ne, proč by mělo, já proti gayům nic nemám. Však víš, žít a nechat žít.“

„Že nemáš? A co Jiříček, ten pojebanej teplouš, zasranej buzerant, zmrd kropenatej. To jsou všechno tvoje slova.“

„Tys ho neznal! Když jsme ho přijímali, bylo nám jasný, že je teplej jak jižní vítr, a bylo nám to dost jedno, šlo nám o to, co umí. Jenže jak se rozkoukal, čím dál víc se flákal a začínal po kdekom vyjíždět. Víš co, von byl takovej ten vykroucenej hošíček, to jeho afektovaný chování bylo spoustě lidí nepříjemný samo o sobě a ještě když s nima ved ty balicí kecy. Jenže jemu nestačilo říct jednou, že ne, zkoušel to znova. No, a když za mnou přišel Mára, že dává výpověď, že už má toho zmrda plný zuby, prej se na něj na hajzlu sápal, tak jsem toho měl dost a vyrazili jsme ho. Jenže von začal vyřvávat, že ho diskriminujeme, protože je gay, vůbec nepochopil, že je to proto, že je blbec. A navíc byl hnusnej, samej beďar. Je teda pravda, že vod tý doby ty vykroucený buzíčky nemusím. Jinak, když mě nechávaj na pokoji, tak mi nevaděj. Tobě to vadí, že je teplej? Myslel jsem, že ty s tím nemáš problém.“

„Byl jsem v armádě a na třech zahraničních misích.“

„No a? Co mi tím chceš říct?“

„Hele, tohle si nech pro sebe a už nikdy o tom nebudeme mluvit, jasný? Takže, jednak si nesmíš začínat s podřízenými. Vzhledem k tomu, že jsem byl kapitán a později major, tak ženskejch se stejnou hodností tam moc nebylo, spíš žádný. V muslimský zemi civilistky fakt nepřipadaj v úvahu. Sám si ho honit tě po nějakým čase přestane bavit. No a tak ti vypomůže kámoš a ty pak zase vypomůžeš jemu. Když je to fakt dobrej kámoš, tak ti ho nejen vyhoní, ale i vykouří. Je fakt, že chlapi kouřej líp než ženský. Víc nic nebylo, nikoho jsem nešukal a už vůbec nikdo nešukal mě.“

Richard na něj zaraženě zíral a pak ze sebe jen dostal: „Ty vole.“

Dorazili do Města, zaparkovali u nákupní zóny a Richard zašel do sexshopu. Vracel se asi za dvacet minut s poměrně velkou taškou. Jednu věc měl taky v kapse bundy, tu nehodlal nikomu ukazovat. Dál pokračovali po dálnici až do Lukášova Města. Richard vytáhl vytištěné mapy a plány, nad čímž Martin vrtěl hlavou.

„Proč jsi to tisknul, vždyť to máš v telefonu?“

„Připravil jsem se na všechny množnosti, včetně totálního výpadku všech sítí.“

„Seš magor.“

Vojta a Žabák bydleli na druhém konci města, našli to poměrně snadno. Richard uznal, že jeho auto je poněkud nápadné. Jen projeli kolem a zaparkovali u asi kilometr vzdáleného supermarketu. K domu dorazí pěšky. Ron, který celou cestu spokojeně prospal, se teď protáhl a tázavě se díval na Richarda, který si ho připínal na vodítko. Jeho pohled říkal, proč jako, já přece vím, že ve městě musím chodit vedle tebe, pokud bych se rozhodl jít jinam, stejně bys mě nedokázal udržet. Protože to byl dobromyslný pes, rozhodl se Richardovy výstřednosti tolerovat.

Ten dům byl fakt barabizna. Nepředpokládali zde takovou vymoženost, jakou je zvonek u branky, a proto šli rovnou ke dveřím, na které Martin několikrát silně zabouchal. Richard stál s Ronem stranou, aby je nebylo ze dveří vidět. Po delší době se dveře otevřely a v nich se zjevil značně odpudivý chlápek. Byl menší, podsaditý, neměl žádný krk, vypoulené oči a delší mastné vlasy. Vypadal jako hodně velká ropucha s chaluhami na hlavě.

„Ahoj, ty seš určitě Žabák.“

„Ne, já jsem Vojta, proč? Co chceš?“

„Tady s kámošem jsme slyšeli, že tady máte nějakýho zmrda, že ho za prachy půjčujete, tak sme si ho přišli trochu podat.“

„To jdete pozdě, ten hajzlík nám zdrhnul, ale jestli si chcete zapíchat, třeba se nějak domluvíme.“ S tím ustoupil od dveří a gestem je pozval dál. Rona neviděl. Vešli do obýváku, tedy do čehosi, co zřejmě měl být obývák, soudě dle dvou umolousaných pohovek, stolku přeplněného špinavými hrnky a popelníky a velké televize na stěně. Na jedné z těch pohovek se rozvaloval hodně vysoký hubený chlápek, jen trochu méně odpudivého vzhledu než Vojta, zřejmě Žabák. Zatím postupovali podle plánu. Bez incidentu se dostali do domu.

Takže další krok. Vysvětlili jim, že ten zmrdík je jejich kamarád, že jim odeberou krev, a požádali je o informace o všech, kterým Lukáše prodali. Žabák už neležel, ale strnule seděl s nepříliš inteligentním výrazem ve tváři. Vojta, který pořád stál, jen vyjekl cosi jako a kurva, strčil do Richarda a nečekaně hbitě vyběhl na chodbu. Běžel směrem ke vchodovým dveřím, ovšem neběžel dlouho, Ron vstoupil z předsíně do chodby a tím ji zatarasil. Vojta vydal podivný zvuk, něco mezi vyjeknutím a zakuňkáním, otočil se a prchal opačným směrem, prchal do patra. Martin a Richard vzali Žabáka mezi sebe a vedli ho za Vojtou. To byl třetí krok plánu, přesunout se do místnosti, kde drželi Lukáše. Předpokládali, že okenice je stále na místě. Jak po chvíli zjistili, byla. Nejprve museli otevřít dveře, které z druhé strany držel Vojta, a snažil se tak zabránit jim ve vstupu. Debil, vybral si k útěku pokoj, který se dá zamknout z venku na zástrčku, ale zevnitř nijak. Za chvíli tam byli. Richard zavolal Rona a požádal ho, ať se tváří krvelačně. Co bych pro tebe neudělal, pomyslel si pesan a na důkaz své náklonosti k němu vyhrnul pysky a zavrčel. Asi to trochu přehnal, Vojtovi se zepředu na kalhotách začala šířit mokrá skvrna.

„Kde jsou Lukášovy věci?“

„Jaký věci, měl jen tašku a tu si vzal. Zbytek má u Jakuba, myslel si, že si to přestěhuje později,“ ušklíbnul se Žabák.

„Mám na mysli batoh, kde je?“ Bylo vidět, že jim svitlo, podívali se po sobě a chvilku mlčeli. Když nasupený Richard přistoupil k Vojtovi a podíval se mu shora do očí, tak vyměkl: „Asi dole v obýváku, myslím.“

Za chvíli se vrátil Richard s batohem, otevřel ho. Našel v něm peněženku, v ní doklady a platební kartu. Žádné peníze v ní nebyly, to ani nečekal. Vytáhl platební kartu a zeptal se: „Kolik jste z ní utratili?“

„Nic, vůbec nic. Neznali jsme PIN.“

„To jste s ní neplatili žádný menší platby?“

Podívali se po sobě a podle výrazů, které jim proběhly po jejich ošklivých ksichtech, bylo vidět, že jim teprve teď došlo, že mohli kartu použít i bez PINu. Fakt to byli idioti.

„Kde je notebook a telefon?“

Zase chvíle ticha. Nebylo však třeba většího povzbuzení než půl kroku směrem k nim a už z Vojty lezlo: „No telefon mám já,“ a dokonce ho vytáhl z kapsy. Richard mu ho okamžitě odebral.

„Notebook?“

„Ten jsem prodal.“

„Aha, no to vyřídíme později. Svlíknout.“

Nejprve jen zírali, ale pak se kupodivu opravdu začali svlékat. Teprve mnohem později Richardovi a Martinovi došlo, že se ti idioti domnívali, že je chtějí ojet, a evidentně na to byli zvyklí, proto se nijak necukali. Po chvilce se začali ošívat, asi jim už došlo, že o sex tady nejde. Při náznaku odporu stačilo podívat se na Rona mírumilovně sedícího ve dveřích a odpor ustal. Richard otevřel tašku, kterou si přinesl ze sexshopu, a vytáhl krabici. Martin ho požádal, ať počká, nejprve jim odebere krev a potom si popovídají. Pro jistotu jim ruce stáhli lepicí páskou a Martin zručně asi napotřetí nabodl první žílu. Když viděl, co to s hubeným Žabákem dělá, měl radost, říkal si, že při výslechu asi moc odporu nezažijí, když, tak tomuhle stačí ukázat jehlu a začne mluvit. Někdy se vyplatí být trochu nešikovný.

„Hoši, máte zdravotní pojištění?“

Chvíli tupě zírali a pak kývli.

„Kartička zdravotního pojištění?“ Další tupé výrazy a pokývnutí směrem k odloženým šatům.

Chvíli jim štrachali po kapsách, našli peněženky a doktor si zapsal, co potřeboval.

Poté, co Martin ukojil své upíří choutky i na druhém objektu, ujal se slova Richard. Požádal zajatce o jména a bydliště všech mužů, kteří byli za Lukášem. Nejprve se různě vykrucovali a snažili se tvrdit, že nevědí a podobně. Richard vytáhl krabici, kterou viděli už dříve. Obsahovala ten největší anální kolík, jaký jste kdy viděli. Vůbec nebylo třeba ptát se podruhé. Měli opravdu štěstí, protože všichni zákazníci byli už dříve jejich zákazníky, takže je dobře znali. Kromě onoho postaršího pána, toho jim dohodil Jakub. Vysypali ze sebe jména a popisy bydlišť všech. U Ukrajinců snaživě dodali i jejich zaměstnavatele s tím, že teď budou v práci. Ještě byli požádáni o bližší informace o Jakubovi. Ty vydali bez odporu, možná i s jakýmsi potěšením, že se na něj celý problém přesune.

Richard s Martinem na sebe pohlédli, věděli všechno, co potřebovali.

„Tak pánové a teď vás potrestáme a vy o tom nikdy nikomu neřeknete, protože v opačném případě, ač nerad, přiměju Lukáše, aby zašel na policii. To by pro vás znamenalo pár let natvrdo. Nemyslím, že by naše právo hledělo laskavě na únos a obchodování s lidmi. Můžeme se tedy spolehnout, že to, co se tu odehraje, zůstane mezi námi?“

„A co nám chcete udělat?“

„Vlastně nic tak strašného, možná se vám to bude i líbit.“

Nelíbilo. Ani jednomu. Richard usoudil, že není důvod na ně plýtvat lubrikačním gelem, a ty obrovské anální kolíky, ano měl dva, do nich narval nasucho. Dával si teda pozor, aby je nenatrhl, ale ani tak to, soudě dle jejich řevu, nebylo nic příjemného. Potom jim je upevnil speciálním postrojem, aby se jim ani náhodou nepodařilo je vytlačit. Martin, který si po celou dobu nechal natažené chirurgické rukavice, uchopil do ruky Vojtův penis, ten se na něj vyčkávavě podíval.

„Teda Vojtěchu, proč si aspoň jednou týdně neumyješ, takhle mne můj úkol vůbec netěší,“ s těmito slovy sáhl do tašky a vytáhl kroužek na penis, který ihned nasadil na tu žížalku, co držel v ruce. Pak vytáhnul menší krabičku. Pokynul Richardovi, aby mu vybalil její obsah. Byl to dilatátor močové trubice s pravidelně rozmístěnými výstupky, vypadalo to, jako by na něm byly navlečené malé kuličky. Zadíval se na něj a potom na Richarda.

„Teda ty je fakt nehodláš šetřit, větší už tam neměli, že?“

„Neměli, a ty víš, co bych s nimi provedl nebýt tebe.“

Martin pokývl a sáhl si do své tašky pro něco, co poslouží jako desinfekce a lubrikant v jednom, tohle by dovnitř jen tak nedostal a byl to lékař, nechtěl je poranit. I tak ho to stálo hodně úsilí a musel vynaložit veškerý svůj um, aby do splihlých penisů cukajících se zajatců vsunul dilatátory. Nesnažili se bránit, protože Martin je upozornil, že pokud ano, vymyslí nějaké uplatnění pro ty jehly, že jich má s sebou dost, prostě sebou reflexivně cukali, protože tohle bylo fakt hodně nepříjemné. Pak jim postroje zajistili malými, ale pevnými zámky. Richard jim sundal z rukou lepicí pásky. Když viděl, jak se šklebí, když jim vytrhává přilepené chloupky, inspirovalo ho to. Celým zbytkem pásky jim oblepil různá chlupatá citlivá místa těla. Vypadali poněkud futuristicky. Předtím jim ještě připoutal ruce ke stranám pasového popruhu postrojů. To proto, že by si mohli vytáhnout dilatátory, kdyby jim nechal ruce spoutané vpředu. Pak je ještě za pasy připoutal k sobě navzájem. Úplně nakonec jim nahonili ptáky do plné erekce, u tohoto se šklebili úplně všichni, zajatci kvůli dilatátorům a věznitelé kvůli zápachu. Je fakt, že celkový efekt tohoto živého sousoší byl velice výrazný. Tohle zaregistruje každý. Natočili si je na mobil. Lukášovi se to bude určitě líbit.

„Tak pánové, děkujeme za spolupráci a nezbývá než doufat, že jste nám nelhali, v opačném případě přijdeme znovu a ještě něco zábavného s vámi vymyslíme.“

„A co teď máme dělat?“ fňukal Žabák, občanským jménem Jaromír Žabka.

„Až vás ty erotické hračky přestanou bavit, tak vyjděte na ulici a zavolejte si nějaké kolemjdoucí na pomoc. Váš telefon najdete někde na vaší zahradě, to jen aby se vám to osvobození náhodou nějak nepodařilo zařídit diskrétně.“ S tím opustili místnost. Na chodbě přibrali Rona, který se tam uložil ke spánku, když ho přestalo bavit tvářit se výhružně.

Vyšli z domu a Richard dal gestem Ronovi volno, ať se vyvenčí. Ten místo aby začal očichávat nejbližší strom, odběhl za dům.

„Co myslíš, jak dlouho jim bude trvat, než se odhodlají vyjít na ulici?“

Martin se zamyslel: „Nepředpokládám, že by vydrželi do tmy, přes ty dilatátory se jim nepodaří vymočit, navrch by jim díky těm kroužkům mohla vydržet erekce, takže tak čtyři pět hodin nejpozději, pokud splihnou, jinak dřív.“

Richard se spokojeně usmíval, když tu mu úsměv ztuhl na rtech. Zpoza rohu se ozvalo praštění dřeva a rány. Ron tam něco prováděl. Oba zaběhli za dům. Ron tam úspěšně demoloval jakousi provizorní ohrádku. Ještě než ho Richard stihl okřiknout, z ohrádky se vymotal černý pes o něco větší než kokršpaněl, dle vzhledu výsledek mnohageneračního křížení kdečeho, v čem byl zřejmě i pudl, soudě podle silně vlnité srsti.

Nechápali, proč mu Ron rozboural ten minikotec, pochopili za chvíli. Oba psi kolem sebe začali křepčit, různě se očichávali a nakonec i olizovali.

„Hele, Ron se ti zamiloval a osvobodil si princeznu. Hmm, jak tak koukám, spíš prince. Myslíš, že je gay?“

„Houby gay, stýská se mu po Žolíčkovi. Vždyť jsem ti říkal, jak ho všude hledal a tesknil, když umřel. Je to ještě skoro štěně a potřebuje si hrát. Chtěl jsem s ním zajet do útulku, aby si vybral kámoše, ale furt nebyl čas. Co bys řekl na to, kdybych těm ksindlům ukradl psa, Ronovi se evidentně líbí.“

„Hele, zkus to s nimi raději domluvit, co když ho některý z nich miluje. Uvědom si, jak bys vyváděl ty, kdyby ti někdo vzal psa. Pak by mohl jít i strach z policajtů stranou a mohli by do toho zatáhnout Lukáše, o nás nemluvě.“

„Chtěl bych vidět toho, kdo by, jak říkáš, VZAL Rona. Ale jo dám s nima řeč.“ Vrátil se do domu.

Za pár minut byl zpět.

„Je můj, prej Vojtovi zbyl po babičce, co mu odkázala ten dům. Říkal, že ho nechtěl, ale jeho máma mu řekla, že se o něj musí postarat, když dostal barák. Jmenuje se Jiskra a jsou mu asi čtyři. V tý ohradě byl, protože ty dementy nenapadlo opravit plot a on jim utíkal. Žabák je prý na psy alergický, tak musel být venku. Řekl bych, že se ho rádi zbavili. Když jsem jim řekl, že jim za to odpustím ten notebook, byli přímo nadšeni, chtěli mi k němu přidat i ty dilatátory. Nechal jsem jim je. No co, stejně bysme z nich žádný prachy nikdy nevyrazili.“

Vrátili se do auta, Jiskra šel úplně samozřejmě s nimi, Ronova náklonost byla silně opětována. Chvíli se dohadovali, koho navštíví teď. Usnesli se na Ukrajincích, ti budou v práci, později by je sháněli, bůh ví kde. Na stavbě je našli snadno. Kupodivu se nijak nebránili, když se na ně vrhl Martin s jehlami. Zřejmě si uvědomovali, že za to, co provedli, by je mohlo postihnout něco mnohem horšího. Ani na nich doktor neshledal při prohlídce žádné viditelné příznaky nějaké choroby. Mnoho to sice neznamenalo, ale pořád lepší, než kdyby byli viditelně nakažení kapavkou nebo TBC, nedej bože by na nich našel léze Kaposiho sarkomu.

Jako druhý přišel na řadu Arab. Bydlel v krásné vilce v nejlepší čtvrti Lukášova Města. Po zazvonění vyšel ven. Nebyl to už žádný mladík, spíš k padesátce, ale u cizinců se to hůř odhaduje. Když mu řekli, co po něm chtějí, protestoval v několika jazycích. Museli mu trošku vyhrožovat. Kupodivu se více než policajtů bál, že to řeknou jeho manželce. Ta by to totiž mohla říct jeho rodičům. Nakonec je pozval dovnitř a sice neochotně, ale bez vyvádění si nechal odebrat krev a prohlédnout se. Tvrdil pochopitelně, že je to zbytečné, že je zdravý a že měl kondom. Dokonce mu to i věřili, ukázalo se, že je to zubař, který zde má praxi.

Protože se blížila druhá hodina, zajeli k bráně podniku, kde dělal Jakub. Díky tomu, že získali Lukášův telefon, měli i několik jeho fotek, tak ho celkem snadno identifikovali, když vyšel ven. Šel za ním Richard, oslovil ho s tím, že ho posílá Vojta, že pro něj má nějaký kšeft. Nabídl mu odvoz, který přijal. Vše bylo třeba vyřídit v poklidu, byli na veřejnosti. Nabídli mu možnost plné spolupráce s nimi, nebo policii. Bránil se pochopitelně, že o ničem neví, že vůbec netuší, proč jdou za ním. To ještě nevěděl, že ho Lukáš u kluků slyšel. Pak zkrotnul. Chtěl vše vyřešit rychle, hlavně než se vrátí Emilka z práce.

Vzal je k ní, kde bydlel. Emilka měla moc hezký byteček s nádherným výhledem na lesopark a hrad, přitom téměř v centru města. I podle zařízení bytu bylo zřejmé, že má buď velice dobře placenou práci, nebo bohaté rodiče. Jelikož už o Jakubovi něco věděli od Lukáše, podezření, že s Emilkou není čistě pro její osobní kvality, bylo na místě. Lukášovy věci vracel neochotně. Přivlastnil si je a nosil, dokonce měl na sobě jeho kalhoty. Když s ním vyřešili zdravotní záležitosti, zeptali se ho na onoho postaršího pána. Kroutil se jak žížala. Pak pochopil, že oni neustoupí a zvyšuje se riziko, že se Emilka vrátí z práce. Vyklopil, kdo to je – zástupce primátora Lukášova Města. Nakonec dodal: „Nevím, co se o něj tak staráte, vždyť je to zasranej vrah.“ Podívali se po sobě, zavrtěli hlavami a došli k závěru, že Jakub plácá ze vzteku hovadiny.

V přízemí domu se ve dveřích srazili s velice hezkou dívkou, která si je podezřívavě prohlížela. Byli obtíženi mnoha igelitkami a pytlem s oblekem. Lukáš u Jakuba totiž nechal prakticky veškeré oblečení, kromě zimního. Na dotaz, zda je Emilka, přikývla. Richard došel k závěru, že Jakubovi žádnou diskrétnost nedluží a ona vypadala jako sympatická holka. Tak jí tam na té chodbě v rychlosti seznámil s historií vztahu Jakuba a Lukáše. Nejprve se tvářila nedůvěřivě. Když jí pověděl o Jakubově zálibě v ženském oblečení, svitlo jí, že asi nekecá, tohle si někdo jen tak nevymyslí a ona věděla, že mluví pravdu. Už v té chvíli se tvářila patřičně naštvaně. Poté, co jí vylíčil, co Lukášovi její přítel provedl, byla už nažhavená doběla. Energicky vykročila do schodů a pánové si mohli jenom představovat, jak s hajzlem Jakubem zatočí. Nemysleli si, že si to od něj nechá vysvětlit. Kdyby byli za pět minut na druhé straně domu, viděli by z okna létat kusy oblečení.

K vyřízení zbývali dva, řekněme, obyčejní zákazníci, pak zástupce primátora a ten experimentátor s násadou od koštěte.

„Tak kam teď?“

„Je po třetí hodině. Navrhuju pana politika, mohl by bejt ještě v práci, nebo je taky na služební cestě, kde domlouvá spolupráci s nějakým malajským nebo brazilským městem, ale s tím nic nenaděláme. Je hnusně, normální lidi budou buď doma, nebo v hospodě. U takovejchhle lidí nevíš, kam všude po práci choděj.“

Pana politika odchytili, když byl na odchodu. Měli štěstí, že jeho sekretářka už odešla. Průběh návštěvy byl velice podobný té u Araba. Jenom měl rovnou měrou stejně strach z policie i z manželky. Největší strach měl však o svou kariéru. Richard se ho zeptal, proč Lukášovi nepomohl. Chvíli všelijak mlžil a pak z něj vypadlo, že ho chtěl navštěvovat pravidelně, prý předtím chodil za Jakubem, ale Lukáš se mu líbil víc. Navrch mu Jakub řekl, že nějakou dobu bude mimo provoz, než vymyslí jak to provádět, aby se to Emilka nedozvěděla.

Oba zbývající takzvaně obyčejní zákazníci byli doma a moc se necukali. Ne tak Velký Experimentátor. Doma byla jeho manželka, on byl v hospodě. Naštěstí jim ženuška prozradila ve které. Richard požádal Martina, ať do té hospody na chvíli sedne a hlídá ho, než si něco obstará v Baumaxu. Když se vrátil k hospodě, Velký Experimentátor již vrávoral domů, asi chtěl stihnout Večerníček. Vyvstal problém, kde provést odběry a prohlídku, pochybovali, že by k nim byla jeho manželka tak vstřícná jako při první návštěvě. Nakonec se shodli, že mírná dávka násilí bude nezbytná, a provedli únos. Vzhledem k tomu, že byla již tma, zajeli s ním nakonec za město a celou akci provedli v přírodě. Nijak ho nelitovali, že je mu zima. Jako opatření proti útěku nebo křiku se opět osvědčil Ron. Jiskru museli nechat v autě, Ronalda rozptyloval a ten se nedokázal v jeho přítomnosti tvářit patřičně výhružně. Úplně na závěr, těsně před tím, než se ten ožrala začal oblékat, Richard požádal Martina, ať mu dá jedny chirurgické rukavice a Experimentátora podrží. Martin souhlasil, ale varoval Richarda, ať nic nepřehání. Ten pokrčil rameny, z kapsy vytáhl třiceticentimetrový dřevěný kolík a ukázal mu ho.

„Jestlipak víš, co to je?“ zeptal se rychle střízlivějícího opilce.

Ten jen něco blekotal. Objasnil mu, že si nechal uříznout kus násady na hrábě a teď mu ukáže, jak příjemná je v prdeli. Martin musel napnout svaly a Ron výhružně zavrčet, tak moc se cukal. Richard mu roztáhl tlusté půlky zadku a opatrně mu zasunul kolík do zadku, opatrně proto, že ho nechtěl poranit tak, aby musel vyhledat lékařské ošetření. Když překonal svěrač, už tak něžný nebyl a pořádně mu kolíkem protáhl díru. Tohle chtěl udělat celý den každému, s kým měli co do činění (Emilce ne), věděl však, že by Martin hrubě nesouhlasil, a jeho spolupráci potřeboval. Dovolil mu to až nyní. Velký Experimentátor sténal a velký rozhodně nebyl.

Nechali proběhnout psy, dali jim napít a vydali se na cestu domů. Oba byli unavení a hladoví, těch pár hamburgerů, které za celý den snědli, je na dlouho nezasytil.

„Richarde, proč nechtěl jít Lukáš na policii? Všechno by bylo jednodušší a výsledky vyšetření těch, kteří ho znásilnili, bysme získali snáz.“

„Nevím. Určitě v tom hraje roli stud. Taky by se mi nechtělo vyprávět policiajtům o něčem takovém, ale myslím, že je za tím i něco jiného. Ptal jsem se ho, jestli něco provedl, jestli ho policajti nehledají. Přísahal, že trestně stíhaný není. Jo takhle to formuloval. Vrtá mi to hlavou, ale nechci na něj tlačit.“

Ani ne za týden se na internetu objevilo virální video. Byli na něm dva nazí muži, svázaní k sobě, kteří se potáceli po ulici a něco vykřikovali.