Stopař 7

„Jsem vrah,“ pronesl Lukáš.

„Blbost.“

„Je moje vina, že je Hans mrtvej.“

Rozhovor Richarda s Lukášem byl dlouhý a hodně zmatený. Na přeskáčku se dozvěděl asi toto:

Když se před více než dvaceti lety brali Mgr. Marie Pánková a Ing. Lukáš Maštalíř, kromě obou protagonistů nebyl nikdo nadšen. Rodiče Marie svůj nesouhlas dali najevo kromě jiného tím, že nepřišli na svatbu. Rodiče Lukáše se na svatbu dostavili, ale jejich úsměvy na fotografiích jsou zjevně nucené. Dokonce i svědek Lukáše se mu snažil sňatek rozmluvit, tedy snažil se mu rozmluvit hlavně Marii, proti sňatkům jako takovým nic neměl, sám se chystal zanedlouho jeden uzavřít. Mariina svědkyně, bývalá spolubydlící z koleje, neříkala nic, ona nikdy nic neříkala, proto se s Marií celkem dobře snášely.

Marie Pánková byla nesmírně půvabná mladá žena, která věděla přesně, co chce. Měla ocelovou vůli. Jejím nedostatkem bylo, že se domnívala, že každé její přání je i vůlí boží. Byla ze silně religiózní rodiny z jižní Moravy. Problém byl, že se domnívala, nebo aspoň všichni okolo ní si mysleli, že se domnívá, že boží přikázání platí pro všechny kromě jí samotné. Lukáš Maštalíř se do ní bezhlavě zamiloval. Šel dokonce tak daleko, že byl ochoten předstírat víru v boha a nechal se kvůli ní pokřtít. Její rodiče ho prokoukli, bylo jim jasné, že pro víru nežije, a proto se svatbou nesouhlasili. Po pravdě, Marie ho také prokoukla, ale jí stačilo, jak to navenek vypadá. Také jí lichotilo, co je ochoten kvůli ní podstoupit.

Novomanželé Maštalířovi koupili velice hezký byt v Lukášově Městě, tudíž byli uchráněni přílišného vlivu rodičů Pánkových, také vzájemné návštěvy nebyly časté. Za dobu jejich sedmiletého manželství byly čtyři.

Problémy začaly asi po roce manželství, čerstvě těhotná Marie používala katolickou víru jako kladivo, kterým Lukáše těsnala do jí vyhovující formy. Lukáš byl muž poměrně trpělivý a tolerantní, takže to snášel. Ne, že by se mu to líbilo, ale Marii stále miloval, tak to snášel. Poprvé se Marii postavil, když chtěla jeho prvorozeného syna pojmenovat Marián. Syn byl téměř měsíc bez jména, až Marie pochopila, že tentokrát Lukáš neustoupí. Jím navrhované jméno Karel odmítla, ale byla ochotna přistoupit na Lukáše. Svatý Lukáš prý namaloval obraz Panny Marie. Opravdu zvláštní důvod pro volbu tohoto jména, otec Lukáš byl spokojen s výsledkem, důvody pominul.

Panovačná povaha a manifestovaná pobožnost Mariina Lukášovi vadily čím dál víc. Jenomže byl v pasti. Bylo mu jasné, že maličkého Lukáše by po rozvodu do své péče nedostal a nemohl ho nechat samotného čelit Marii. Monumentální bitvu s ní svedl, když byly synkovi dva roky. Marie po škole pracovala jako tlumočnice a právě se chystala vrátit do práce. Měla státnice z angličtiny, němčiny a francouzštiny a rozhodla se, syn půjde v jejích šlépějích. V jeho dvou letech mu sjednala soukromé učitele francouzštiny a němčiny. Když Lukáš-otec přišel na její plán, strašlivě se rozčílil a po několika bouřlivých hádkách vybojoval, že syn se začne učit cizí jazyk až za rok, bude to jen jeden jazyk a lstí se mu podařilo prosadit španělštinu. Přesvědčil Marii, že až budou pracovat spolu, budou moci nabídnout další jazyk. Marie měla plán se osamostatnit nejpozději do pěti let a ve své budoucí firmě už syna v duchu zaměstnala. Osamostatnit se jí podařilo za necelé čtyři roky. Od Lukášových devatenácti let ho už nikdy neviděla, natož aby ho zaměstnávala.

Třetím rokem začala malému Lukášovi řehole, třikrát týdně dvě hodiny španělštiny. Vlastně to nebylo tak zlé. Marie španělsky neuměla, jeho otec chtěl hlavně zabránit tomu, aby ho ona nenutila se učit denně, a to nešlo, sám se učit nemohl, byl příliš malý a ona španělsky neuměla. Také ho nemohla citýrovat za malé pokroky. Učitel španělštiny byl mladý a měl rád děti, s Lukášem si hrál a řeč ho učil přirozeným způsobem, tak jak se děti učí mateřštinu.

Kdybyste se zeptali malého Lukáška, koho má rád, první by vyhrkl tatínka, pak babičku, dědečka, Josého a teprve potom maminku. Maminky se vždycky trochu bál, později už více než jenom trochu. Od batolecího věku trávili s tatínkem hodně volných dní u babičky a dědečka na chalupě. To miloval, tam se vždycky uvolnil a rozdováděl. Doma s maminkou byl tiché dítě, už v tak raném dětství se naučil na sebe neupozorňovat, často se někde schovával.

Teď si možná říkáte, jak mohl tohle vyprávět Richardovi. To si přece nemohl pamatovat. Nepamatoval, ale dělal to, co dělají malé děti, poslouchal za dveřmi. Vlastně to začalo náhodou, bylo mu asi pět, hrál si pod otevřeným oknem na chalupě a slyšel babičku, jak říká Lukášku. Protože tatínkovi říkala Lukáši a oslovení Lukášku měla vyhrazené pro něj, už už chtěl vyskočit a ohlásit se. Jenomže babička pokračovala v řeči a říkala divné věci. Připlížil se k oknu a uviděl babičku, jak objímá tatínka a říká mu, aby od maminky odešel, že Lukáška určitě dostane, že Marie o něj nebude nijak zvlášť bojovat. Nejprve ho to vyděsilo, potom si ale představil, že by to bylo jako teď, že je s tatínkem u babičky a dědečka, a usoudil, že by to nebylo vůbec špatné. Tady na něj nikdo nekřičí. Z dalších rozhovorů prarodičů s tatínkem i mezi sebou se dozvěděl další věci. Potom už začal poslouchat za dveřmi i doma. Rodiče se hádali často, tatínek potichu, maminka nahlas. Hádali se o návštěvy kostela, o výchovu Lukáška, o tatínkovu neschopnost. Lukášek nechápal, čím by se měla tatínkova neschopnost projevovat, tatínek přeci uměl tolik báječných věcí. Určitě uměl všechno na světě.

Tatínek Lukáš plánoval počkat do Lukáškových osmi let, aby od Marie odešel. Věřil, že v osmi letech už dokáže dát dítě jasně najevo, s kým chce být. Ne, už Marii nemiloval. Začali se navzájem vzdalovat od narození syna. Ona nebyla ochotna přijmout, že už pro něj není první a jediná na světě, on nechápal, že dítě pro ni není vším, že se není ochotna vzdát se pro něj ničeho. Už od tříměsíčního syna čím dál častěji odcházela do práce, lichotilo jí, že se bez ní neobejdou, chyběla jí společnost jako taková a společnost významných a/nebo bohatých lidí, s nimiž se při práci setkávala. Když byl Lukáškovi rok, už pracovala na plný úvazek, Lukášek byl v jeslích, s paní na hlídání, nebo s tatínkem.

Když bylo Lukášovi šest let a těšil se do školy, zabil se milovaný tatínek i s babičkou a dědečkem v autě. Lukáš vezl své rodiče do lázní, aby nemuseli vlakem. Později se Lukáš od Marie dozvěděl, že měl jet s nimi. Ale byl nachlazený a tatínek si prosadil, že Marie zůstane pro jednou s ním doma. Ještě mnohem později se od ní dozvěděl, že je škoda, že s nimi v tom autě nebyl, ale to už předbíháme

Lukášovi nastaly těžké časy. S nástupem do školy ještě těžší. Marie vyžadovala perfektní výsledky, ty pro ni byly standardem, takže za ně nechválila. Za jakoukoliv sebemenší chybu ovšem trestala. Lukáš už tak plachý se stáhnul ještě víc do sebe. Ve škole neměl žádné opravdové kamarády. Časem se vynořili takoví ti účeloví kamarádi, kamarádi, když potřebovali něco opsat. Jinak byl pro ně šprt a ještě divnej, musel totiž chodit každou neděli s maminkou do kostela na mši. Marie se ráda nastrojila, nastrojila i Lukáše, tedy přikázala mu se nastrojit a potom se chlubila svým úžasným chlapečkem a stěžovala si, jak je těžké být na všechno sama. Užívala si obdiv, jak je statečná, jak to všechno zvládá.

To, že se z Lukáše nestal ani pokrytecký pánbíčkář, ani hluboce věřící člověk, byla její jediná ovšem nechtěná zásluha. Nedokázal věřit slovům, když činy s nimi nekorespondovaly. Už jsme zmínili, že Marie žádná přikázání nedodržovala, tedy žádná, nejsme si vědomi toho, že by někoho zabila. Což ovšem nebylo kvůli strachu z božího trestu, spíš ze strachu z trestu světského. Chuť někoho zabít ji popadala často.

Lukášovi zbyl jenom José. Do Josého se zamilovával postupně, v třinácti letech už ho miloval víc jako muže než jako přítele nebo náhradu rodiče. To si už začal uvědomovat svou orientaci naplno. V patnácti před prázdninami sebral veškerou odvahu a Josému řekl, že ho miluje. José byl laskavý mladý muž, takže se mu ani nevysmál, ani se štítivě neodtáhl, ale vysvětlil mu, že on to tak nemá, a i kdyby měl, tak by pro něj byl Lukáš příliš mladý. Od té chvíle už pro Lukáše nebyla ani španělština radostí. Vlastně už nebyla žádná španělština, Marie došla k závěru, že už se ji dál učit nepotřebuje, což byla celkem pravda, protože španělsky mluvil jako rodilý mluvčí a znalosti potřebné ke státnici ho José naučit nemohl.

Když bylo Lukášovi čtrnáct let, nastěhoval se k nim Hans. Hans byl potomek českých emigrantů. Po smrti Lukášova otce se už Marie neprovdala. Ne snad proto, že by ctila jeho památku, nebo že by jí vyhovovalo být se synem sama. Bylo to proto, že žádný muž ji nemiloval natolik, aby toleroval její povahová specifika. Tudíž mívala občas přítele a občas bývala sama. Před dvěma lety se seznámila s Hansem, který byl o šest let starší než ona, bydlel v Mnichově a do Lukášova města pravidelně jezdil služebně. Vždy pobyl tak týden až čtrnáct dní a opět odjel domů. Teď ho však přeložili z mateřské firmy do této pobočky a Marie se rozhodla k finálnímu tahu, nabídla mu bydlení u sebe.

Hans mluvil česky jen s nepatrným přízvukem, který připadal Lukášovi legrační. I jinak byl docela fajn, Lukáše si skoro nevšímal, a když už, tak s ním jednal vlídně. Celkově to byl velice klidný člověk, jinak by s Marií nevydržel. Když začala zvyšovat hlas, tak jí bez ohledu na to, co právě řešila, řekl klid miláčku. Nejpodivnější bylo, že ona se pak opravdu většinou trochu zklidnila. Taky si asi uvědomovala, že pokud by odešel i Hans, už by zřejmě příliš pro ni přijatelných nápadníků neměla. Byla sice stále velice pohledná, štíhlá a udržovaná, ale také jí už bylo dost přes čtyřicet.

Po nástupu na střední se Lukáš snažil co nejvíce zapadnout mezi ostatní, naštěstí s ním do třídy nechodil nikdo ze základky. Nebylo to jednoduché vzhledem k tomu, že Marie vyžadovala a očekávala stále perfektní výsledky, bál se, aby nebyl zase za šprta, ale celkem se to podařilo. Utajil povinné každonedělní návštěvy kostela. Začal hrát florbal ve školním mužstvu, a dokonce si i občas se spolužáky někam vyrazil. Hans mu občas, aby Marie neviděla, podstrčil nějaké peníze, aby měl na kino nebo na hamburger.

Do osmnácti let hodně vyrostl a zesílil. Sestra spolužačky byla kadeřnice a vytvořila mu velice slušivý a jednoduchý střih. Z Lukáše vyrostl opravdu moc hezký kluk. Hans si ho začal více všímat. Občas ho přizval ke společnému sledování sportovního zápasu. Povídal si s ním, zajímal se, co dělá. Vyptával se ho na holky i na kamarády. To bylo pro Lukáše něco úžasného, kromě těch otázek na holky. Od smrti tatínka neměl nikoho dospělého, kdo by mu byl blízký, kterému by se mohl svěřit. Když ho Hans vzal kolem ramen, rád se k němu přitiskl. Strašně mu chyběl jakýkoliv fyzický kontakt s jiným člověkem. Vzhledem k Mariinu katolictví nepřipadalo v úvahu, aby se pokusil sblížit s nějakým klukem.

Hansovy dotyky byly čím dál častější a důvěrnější. Lukášovi se to líbilo až do chvíle, kdy mu položil ruku mezi nohy. Ztuhnul, tohle nechtěl, bral Hanse spíš jako otce, rozhodně se o něj nezajímal jako o přítele. Navrch Hans přece žije s jeho matkou. Hans ruku stáhl a zasmál se. Když se Lukáš trochu uvolnil, začal mluvit o tom, že když jsou chlapi v napětí, tak si občas vzájemně vypomůžou, a že Marie věčně není doma. Na Lukáše tlačil velice jemně, den po dni. Po nějaké době se mu podařilo ho přimět k vzájemnému honění. Po několika měsících, kdy si, jak říkal Hans, vzájemně vypomáhali, nabídl Lukášovi, že ho vykouří. Lukáš nechtěl, styděl se, bál se a hlavně Hans nebyl ten pravý. Hans netlačil, zůstalo u dotyků. Jednou, když byl Lukáš už těsně před výstřikem, přestal, a když se chtěl Lukáš udělat sám, chytil ho za ruce. Svou nabídku zopakoval. Lukáš nevěděl, zda na ni přistoupil, ale najednou měl ptáka v teple a vlhku Hansových úst. To bylo úžasné. Vlastně ho Hans ani nevykouřil, stačilo párkrát olíznout žalud a přejet mu po klacku rty a Lukáš stříkal.

Nedá se říct, že by tyhle společné seance Lukášovi vadily, nebo že by se mu líbily. Bylo to oboje. A hlavně se bál, bál se, že se to dozví Marie, že se to dozví kdokoliv. Co se mu ale líbilo, po čem opravdu toužil, to byl prostý fyzický kontakt s tělem. Když bylo po všem a jen tak seděli, Hans ho držel kolem ramen a povídali si, to byly pro Lukáše ty nejkrásnější chvíle. Ve škole měl pár spolužáků, se kterými se vídal i venku, ale neměl žádného opravdového kamaráda.

Ve třeťáku se zamiloval do mladého studenta pedagogiky, který byl u nich na praxi. To byl také důvod jeho dvojky z dějepisu. Byl zkoušen právě tímto studentem, a tak se styděl, že nedokázal zodpovědět na jedinou otázku, i když látku velice dobře ovládal. Svěřil se s tím Hansovi, ten ho chápal, nebo se spíš tvářil, že ho chápe. Vysvětlil mu, že ten praktikant je stejně nejspíš hetero a že by určitě nebylo dobré, kdyby se s ním Lukáš pokoušel sblížit. Stejně po pár týdnech odešel.

Také po něm začal Hans chtít, aby mu orální sex oplácel. Lukáš nechtěl, raději by se bez toho sám obešel než to oplácet. Raději by se obešel bez jakýchkoliv intimních dotyků s Hansem, ale bral je jako platbu za jeho přátelství. Nakonec se podvolil, Lukáš byl zvyklý se vždycky podvolit autoritě. Nelíbilo se mu to. Hans měl sice poměrně krátký, ale velice tlustý penis. Lukášovi téměř vyplňoval ústa. Je pravda, že Hans se předtím vždy pečlivě umyl, ale trochu se ho štítil. Prostě mu nevoněl, ne že by páchl, ale nevoněl mu. Když se mu poprvé udělal do úst, měl co dělat, aby se nepozvracel. Odmítl to spolknout. Vyplivl to, ani nevěděl kam, a běžel do koupelny, kde si dlouho vyplachoval pusu a čistil zuby. Hans se mu smál, říkal mu, že je fajnovka, ale slíbil mu, že už se mu do pusy nikdy neudělá.

To dodržel, ale začal chtít víc. Chtěl po Lukášovi všechno. Koneckonců byl to Lukášův zadek, který chtěl od začátku nejvíc. Tady se Lukáš konečně opravdu vzepřel, při pouhém pomyšlení na to, že by mu Hans strčil ten svůj tlustý klacek do zadku, panikařil. Byl ochoten se nechat hladit úplně všude, ale jakmile se Hansovy prsty přiblížily k análnímu otvoru, ztuhnul a začal se bránit.

O prázdninách po třeťáku nastoupil na brigádu. V obchodním centru ve stánku vyráběl a prodával fresh džusy. Tam se na konci srpna poprvé setkal s Jakubem. Jakub nebyl ničím výjimečný, ani nebyl obzvláště hezký, ale byl první kluk, který se o Lukáše zajímal, Hans už dávno nebyl kluk. Dívky se o Lukáše zajímaly, byl to velice hezký chlapec, ale jejich zájem nedokázal opětovat. Začal se Hansovi vyhýbat. Lukáš se do Jakuba zamiloval. Scházeli se tajně, ani jeden z nich nechtěl, aby to ostatní věděli. Lukáš zejména kvůli matce a Jakub kvůli rodičům a Emilce. Ač byl už dávno dospělý, stále svou orientaci a své touhy skrýval. Scházeli se v parku. Nedošlo mezi nimi ještě k žádnému sexu, nejvýš jeden druhému přes kalhoty pohladil penis. A líbali se, líbání se Lukášovi líbilo úplně nejvíc. Pokud se vám zdá divné, že by tohle tak dlouho stačilo osmadvacetiletému chlapovi, tak tomu bylo tak proto, že Jakub o běžný sex ať už se ženou, nebo s mužem nestál, jemu se líbilo hrát při sexu ženu. Líbilo se mu obléknout se do ženských šatů a potom se nechat ojet, když má na sobě podvazky a podprsenku nebo korzet.

V parku je také na začátku října uviděl Hans. Zuřil, ale nedal o sobě vědět. Lukáš se mu mohl dostat ze spárů a to od něj ještě nedostal to, co chtěl. Na druhou stranu, co mohl dělat. Prozradit se nechtěl, nebyl taky klasický gay, rád spal se ženami, rád spal i s Marií, když už se mu jednou za čas podařilo ji zastihnout doma a nebyla smrtelně unavená ani ji nebolela hlava. Jen se mu čas od času líbilo pohrát si s mladým klukem. Také se mu líbilo bydlet v Mariině prostorném, komfortně zařízeném bytě v centru města. Co rozhodně neměl dělat, bylo to, co udělal. Šel do hospody a opil se.

Byl večer a Lukáš seděl s večeří, kterou si sám připravil, v obývacím pokoji u televize. Marie byla pracovně na několik dní v Ostravě. Hans přišel domů a bylo na první pohled zřejmé, že je opilý. Přisedl k Lukášovi a snažil se začít svou obvyklou hru. Lukáš si odsedl. Začal mu tedy vyčítat, že je mu nevěrný, že on se mu tolik věnoval, tolik času do něj investoval a smetanu teď slízne někdo jiný.

„Viděl jsem tě s tím chlápkem v parku. Olizovali jste se, div jsi mu nesežral hlavu. Kdo to je? Co je to zač? Už ti ho tam vrazil? Jak se bude líbit mamince, že se slejzáš s chlapem?“

Lukáš byl vyděšený. Úplně nejvíc ze všeho se bál, že se to dozví matka. S jejím náboženským zanícením by určitě homosexualitu považovala za smrtelný hřích. Vůbec si neuměl představit, co by s ním provedla, věděl jen, že by to bylo něco strašlivého. Něco, proti čemu je čtvrcení koňmi odpolední dýchánek viktoriánských dam.

Když to Hans viděl, jak se Lukáš doslova třese hrůzou, hodlal toho využít. Stáhl si kalhoty i se spodním prádlem a začal si třít penis.

„Když mi podržíš, nic neřeknu. Neboj se, Lukáši, bude se ti se mnou líbit.“

Lukáš byl vyděšený a bylo to pro něj o to horší, že byl čerstvě zamilovaný, a představa, že by byl Jakubovi nevěrný, byť nedobrovolně, pro něj byla neúnosná. Jenom vrtěl hlavou, ale Hans si šel za svým. Když to nepůjde po dobrém, tak si vezme, co chce, násilím. Na něco takového nebyl Lukáš vůbec připravený. Hans na něj sice někdy tlačil, ale vždycky jenom slovně a najednou se po něm polonahý sápal. Ztuhnul. Kdyby v téhle chvíli utekl, měl šanci. Hans by se z toho vyspal a asi by Marii nic neřekl, měl také máslo na hlavě, ale Lukáš ztuhnul. Bránit se začal, až když na něm Hans napůl ležel a pokoušel se mu stáhnout kalhoty. Neměl šanci. Hans nebyl o mnoho větší než Lukáš, který právě dorostl sto osmdesáti centimetrům, ale vážil o dobrých padesát kilo více. A rozhodně to nebylo padesát kilo sádla, byť mu bylo už přes padesát, stále pravidelně hrál tenis a občas se vracel i ke svému sportu z mládí, což bylo ragby.

Kdyby neměl Lukáš poměrně těsné džíny, ten den by přišel o panictví. Ten den by nejspíš přišel i k natrženému konečníku. Když z něj Hans rval těsné kalhoty, musel se zvednout. Lukáš uviděl jeho tlustý klacek už pevně vztyčený s obnaženým lesklým žaludem a v hrůze z toho, jak se do něj něco tak velkého rve, vykopl. Trefil Hanse do hrudi a ten odletěl, zakopl o křeslo a spadl na zem. Začal se ale zvedat, z ragby byl na nějaký ten náraz zvyklý. Lukáš se s polostaženými kalhotami vypotácel z obýváku a co nejrychleji se zavřel ve svém pokoji. Zamkl a před dveře přitáhl skříň. Celý vyděšený zalezl s peřinou pod postel, kde se třásl a brečel, až usnul.

Probudil se až o půl osmé ráno. Chvíli byl zmatený, kde to je, uhodil se do hlavy a pak si vzpomněl. Pořád se bál, ale v pokoji zůstat nemohl, potřeboval na záchod, měl žízeň a musel jít do školy. Chvíli poslouchal za dveřmi, když nic neslyšel, opatrně vykoukl ven. Doufal, že Hans už šel do práce, a hlavně doufal, že už vystřízlivěl a nechá ho na pokoji. Neřešil, co bude dál, chtěl si dojít na záchod, umýt se a stihnout školu.

Kolem obývacího pokoje, ve kterém se včera vše odehrálo, rychle proběhl. Když se vracel z koupelny do svého pokoje pro batoh, do obýváku nahlédl. Na koberci ležel polonahý Hans. Chvíli na něj nevěřícně zíral, jako proč se neoblékl, proč spí na zemi. Když se mu začalo rozsvěcet. Poklekl k tělu a prvním dotykem zjistil, že Hansovi už nepomůže, byl totiž studený.

Lukáš se začal třást a do očí mu vstoupily slzy. Vytočil 112 a řekl: „Já jsem ho zabil. Hans je mrtvý a já jsem ho zabil.“